Palantir
oddělovač

Koboué

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Koboué Skalní kresby musely být staré stovky let. Větrem hnaný písek obrousil jejich povrch, z barev zůstaly jen vybledlé stíny. Harún ibn Túlún na nich přesto rozeznal ženskou postavu obklopenou zvířaty. O kus dál na skále jí uviděl znovu, tentokrát stála mezi vysokými stromy. Byla to velmi jednoduchá kresba, navíc v přísném rozporu se zásadami islámu, přesto Harúna zvláštním způsobem fascinovala.
Stromy a záplava zvířat uprostřed vyprahlé pouště.
"Věděl jsem, že ten Tubu nelhal," zasmál se a poplácal pomalovanou stěnu.
"Pár obrázků nic nedokazuje," zavrčel mu Bajbárs za zády.
Turek si neustále mnul naolejované kníry, aby z nich dostal jemný písek. V Africe pobýval teprve třetí měsíc a už jí z celého srdce nenáviděl. Kde jinde se ale schová někdo, komu jde po krku horda podvedených Tatarů? Když tě honí ďábel, schováš se před ním jenom v nejhlubším pekle.
"Místní nedokážou nakreslit nic, co neviděli na vlastní oči, a takové stromy nikde v Ennedi nerostou. Musí tu být tajná oáza."
Harún se rozhlížel po pískovcové rokli a hledal úzkou průrvu, která ho měla zavést na vrchol skály. V téhle části vyprávění byl Tubu úplně namol a plánek, co mu nakreslil, se skoro nedal použít. Nakonec se jenom dušoval, že stačí vylézt na Obrázkovou horu a oázu uvidí. Naštěstí cestu k ní popsal jakž takž srozumitelně.
Jeskyni musel obejít dvakrát, než průrvu našel. Vstupovalo se do ní úzkou škvírou, která mu sahala jen do pasu, ale dál se rozšiřovala a stoupala vzhůru. V mělkém písku, chráněné před pouštním větrem, se stále rýsovaly obrysy bosích chodidel.
"Našel jsem to!" křikl na Turka a nasoukal se dovnitř.
Písek Harúnovi klouzal pod nohami, musel se zapřít mezi stěnami, ale dařilo se mu pomalu postupovat vpřed. To Bajbárs se při výstupu potýkal s problémy. Když cpal své zavalité tělo úzkým vchodem, poškrábal si ramena a boky a nahoru se spíš plazil než šel. Než se dostali nahoru, Harún se naučil pár nových kleteb hned v několika jazycích.
Z vrcholu Obrázkové hory, jednoho z nejvyšších vrcholů v okolí, se jim naskytl nerušený pohled na pohoří Ennedi. Pískovcové skály, kterým zapadající slunce dodávalo krvavý nádech, vypadaly jako kameny, které nějaký obr vysypal uprostřed pustiny. Horký vítr obrousil jejich hrany do fantastických tvarů, nanášel na ně poprašek čerstvého písku a ten starý odnášel zpátky do pouště.
Harún se naklonil přes okraj a zamával zbytku jejich malé objevitelské výpravy, co čekal před jeskyní. Jednooký Rašíd na něj něco zakřičel, Hasan s Mehmedem si všímali jen velbloudů. Zvířata si užívala vzácného stínu a přežvykovala bodláčí, co našla mezi kameny.
"Tak kde máš tu slavnou oázu?" Bajbárs si protáhl ztuhlá záda a rozhlížel se po krajině. "Já vidím jen skály a hromadu písku."
"Trpělivost, Bajbársi, trpělivost."
Harún si rukou zaclonil oči proti slunci a rozhlížel se po okolí. Skály mu připadaly jedna jako druhá. Jedinou zelení v dohledu byly zakrslé houževnaté křoviny. Nečekaný poryv větru mu vmetl do očí pár písečných zrnek. Zavrtěl hlavou a pokusil se je vytřít hřbetem dlaně.
"Přiznej to, Harúne, žádná oáza není. Naletěl jsi ochlastovi, co z tebe pohádkami tahal pití." Bajbárs zatřásl svým měchem a trochu se napil. "Měli bychom se vrátit do Fady, než nám dojde voda. Tady nenajdeme ani kapku."
"Kolik stromů podle tebe uživí malá oáza?" zeptal se Harún. Na Turka se při tom ani neotočil.
"Co je tohle za otázku?" nechápal Bajbárs.
"Prostě otázka. Když nevíš, neodpovídej."
"No, tak patnáct nebo dvacet palem, možná i víc, když je silný pramen. Proč tě to zajímá?"
"Já jen že jich odsud vidím pět a za skálou můžou být další."
Harún s vítězným úsměvem ukázal mezi dvě skály asi tři míle na jih. Za nimi se rozkládala hluboká rokle, na jejímž dně se zelenalo pět palem. Zdálky připomínaly datlovníky, ale Harún si tím nebyl zcela jist.
"Myslím, že jsme právě našli Koboué."
+ + +
Dub.
Javor.
Borovice, která vyměnila listy za tenké jehličí.
Koboué obracela mezi prsty cizokrajné listy navěky uvězněné v jantarovém vězení, lesklé památky na dávné časy sesterství a štěstí.
Les se tehdy rozpínal od moře k moři, nádherné stromy obsypané květy všude, kam jen oko dohlédlo. Tančívala v jejich stínu v rytmu ptačího zpěvu a svět se zdál být dokonalým místem, kde strávit věčnost.
Tehdy měla sestry, desítky přítelkyň, které s ní žily v nejkrásnějším lese světa, a mnoho dalších za mořem na severu. Rok co rok dychtivě čekala na tažné ptáky a zprávy, které se sebou přinášeli. Někdy to byla jen milá slova, jindy listy stromů, nejcennější dar, jaký si mohou sestry dát. Namáčela je do pryskyřičných slz, aby je v jantarové skořápce ochránila před zubem času, a po večerech nad nimi snila o vzdálených krajích.
A pak přišlo sucho.
Zmizely řeky a potoky, voda se stáhla tak hluboko do země, že k ní kořeny stromů nedokázaly dosáhnout. Květiny vadly, stromy umíraly a její sestry s nimi, rozplývaly se jí před očima jako mlha ve větru. V lese se objevily první mýtiny, které se záhy rozrostly v planiny zarostlé řídkou travou a nakonec je pohřbil písek.
Zůstala sama, uvězněná v malém kousku ráje, který dokázala zachránit před nenasytnou pouští.
Když ucítila přítomnost čtyř lidí na útesu nad lesem, překvapilo jí to. Lidé sem zavítali jen zřídka a nikdy jich nebylo víc než dva. Rychle se přikradli k útesu, hodili dolů kámen a pak utekli pryč. Koboué se jednou pokusila přečíst jejich myšlenky ve snaze pochopit podivné jednání. Našla v nich jen strach a obrovskou radost a uspokojení, když prchali od jejího lesa. Hlouběji se do nich ponořit nedokázala, jejich mysli byly příliš složité a chaotické ve srovnání se zvířaty.
Koboué se přitiskla ke kmeni nejvyššího stromu a s opičí mrštností se vyšplhala do koruny. Posadila se mezi větvemi a mávnutím ruky přikázala listí, aby se rozestoupilo a umožnilo jí nerušený výhled na neznámé na útesu.
Stačil jí jediný pohled, aby poznala, že tihle nemají s obvyklými návštěvníky mnoho společného. Jejich snědá pleť byla mnohem světlejší než ebenové tváře vrhačů kamenů, tělo si zakrývali dlouhými plášti z bílého látky. Dohadovali se spolu, ukazovali dolů do údolí a v jejich myslích nečetla ani náznak strachu. Sálalo z nich vzrušení a zvědavost.
Pak udělali něco, čeho se vrhači kamenů nikdy neodvážili. Spustili z útesu dlouhá lana a šplhali dolů do údolí.
+ + +
Sestoupit na dno rokle se ukázalo být mnohem obtížnější, než se zdálo při pohledu shora. Svah pokrytý kamením na samé hranici údolí přecházel v kolmou stěnu vysokou nejméně dvacet metrů. Harún měl z jejího okraje dobrý výhled na zbytek údolí a tak si mohl lehce ověřit, že nikde poblíž není žádné lepší místo pro sestup. Snad jen dlouhá puklina na druhé straně Koboué vyplněná balvany, kterou by se s trochou štěstí dalo sestoupit dolů. Nebýt pozdní hodiny, určitě by jí dal Harún přednost, ale když měl volit mezi nočním sestupem nebo šplháním po laně, raději zvolil lano. Naštěstí dohromady svázané provazy dosahovaly až na dno. Harún uvázal smyčku kolem velkého balvanu, který trčel ze svahu jako varovný prst, a jako první se spustil dolů.
Neuběhlo ani pět minut a Harún začal litovat, že celý svůj život prožil v poušti. Teď by se mu pár dní strávených lezením po horách hodilo. Pískovec se mu drolil pod nohama, na první pohled pevné úchyty se při zatížení rozpadaly v prach. Nebýt lan, ležel by už na dně z přelámanými kostmi.
"Stejně si myslím, že nechat velbloudy s tím cucákem nebyl dobrý nápad," stěžoval si nad ním už poněkolikáté Bajbárs.
"Sem kromě Tubuů nikdo nechodí a ti se sem stejně vydávají jen párkrát za rok. Navíc jsi mohl zůstat s Hasanem," řekl Harún.
"Cože? A nechat si ujít tohle?"
Bajbárs riskoval jedno mávnutí směrem do údolí. Z toho, co považovali za malou oázu, se vyklubal celý les. Údolí se mezi skalami plazilo jako zelený had, kam jen oko dohlédlo. Jen to dřevo mělo stokrát větší cenu než jeho dluh u Tatarů.
"Tak si nestěžuj a šplhej," zavrčel na Turka seshora Rašíd a poslal na jeho holou hlavu spršku dobře mířené jemné sutě.
Na úpatí skalní stěny vyvěral pramen a bystřina v několika kaskádách připomínajících na sebe naskládané obří mísy proudila do údolí. Když Harún do jedné šlápl, zabořil se až po kotníky do jemného bílého písku na dně. Voda byla překvapivě studená, Harún měl pocit, že se mu do chodidel zabodly tisíce drobných jehel. Opatrně sestoupil po vodním schodišti na dno Koboué.
To, co z pohledu ze skalní stěny považoval za les, jaký znal z výprav na Balkán, se teď jevilo jako neprostupná zelená stěna. Viděl tu známé palmy a mohutné akácie, i když jejich barva a tvar listů zcela nesouhlasily, mezi nimi se ježily dlouhé listy rákosu a nezvykle velké kapradiny. Doslova to tu kypělo životem, nad potokem se proháněly vážky, štěbetalo tu ptactvo a Harúnovi se zdálo, že v koruně stromu zahlédl nějaké drobné zvíře, možná místní obdobu lasičky.
Přestože zelený klenot Ennedi nabízel spoustu zázraků, Harúna nejvíc zaujaly mohutné stromy, které mezi štíhlými palmami vynikaly jako generálové v pluku odvedenců. Ze zvrásněných kmenů, které by stěží objali dva muži, vyrůstaly zkroucené suché větve, stromy vypadaly jako mrtvé, ale po několika metrech se větve obsypaly jemně ozubenými listím a drobnými modrými květy. Dokonale se v nich spojovala síla a jemnost, majestát a krása se snoubily v dokonalý celek. Harún si hned usmyslel, že se musí v jejich okolí poohlédnout po semenáčcích. V zahradách Alhambry se budou skvěle vyjímat.
Když Mehmed jako poslední seskočil na travnatou zem, užaslí návštěvníci se pomalu vydali k lesu. Chovali se při tom trochu jako malé děti, shýbali se ke každé květině, pokoušeli se chytit do dlaní pestrobarevné motýly, dokonce i věčně nerudnému Bajbársovi hrál po tváři potěšený úsměv. Na rozdíl od ostatních ho ale víc než krása okolní přírody oblažovala vidina zisku za ní skrytou.
"Utáboříme se tady?" prolomil Rašíd věcnou otázkou kouzlo okamžiku.
"Nejdřív se podíváme, kam vede ten potok," rozhodl Harún a ukázal na hučící bystřinu.
"Tím křovím?" ohrnul nos Turek. "Tady se mi to líbí, měli bychom tu zůstat."
"Klidně si tu zůstaň, Bajbársi, já jdu s Harúnem a Mehmed taky nevypadá, že by si to nechal ujít," podpořil Harúna Rašíd. "Snad tě tu najdeme, až se vrátíme, a nic tě zatím nesežere."
Jako by čekal na Rašídova slova, v lese něco zavřeštělo. I když bylo Bajbársovi jasné, že je to nějaký pták, otřásl se a Rašídovi to neuniklo. Jeho pohrdavý úšklebek Turkovi hnul žlučí.
"Když se chcete courat lesem, vaše věc. Ale jestli tu najdete něco zajímavého, chci být u toho."
Harún se nad tím jenom pobaveně usmál.
Vydali se podél potoka do hlubin lesa. Břehy většinou lemovaly řídké kapradiny, procházeli mezi nimi bez problémů, ani nemuseli sáhnout k šavlím, aby si prosekali cestu. Jen jednou museli sestoupit do ledové vody, když přímo ze břehu vyrůstal jeden ze zvláštních mohutných stromů. Když ho obešli, naskytl se jim nečekaný pohled.
"To je jezero?" zeptal se naprosto zbytečně Bajbárs a nikdo se proto neobtěžoval mu odpovědět.
Potok se před nimi vléval do menšího jezírka. Harún viděl ještě dva další, které do něj přiváděly vodu z druhé strany údolí. Skrz průzračnou hladinu, po které pluly talíře lotosů s temně rudými květy, viděl až na písečné dno. Jezero nebylo příliš hluboké, určitě by ho dokázal přejít a voda by mu nedosáhla výš než po prsa, ale uprostřed pouště to byl malý zázrak.
Jeho pozornost upoutaly drobné žluté stíny křižující vodu. Poklekl a přimhouřil oči, aby lépe viděl pod hladinou blýskající se posledními paprsky zapadajícího slunce.
"Ryby," usmál se nevěřícně. "Ryby v poušti. Tohle místo mě nepřestává překvapovat."
"A co teprve řekneš na tohle," oplácal ho Rašíd po rameni a ukázal na druhý břeh jezera.
Harún zvědavě zvedl hlavu, sám nevěděl, co tam má čekat, třeba pár místních srnek, ale vždy věcný Rašíd ho upozornil na místo k táboření. Skála, na které Koboué leželo, tu pronikla skrz úrodnou půdu a vytvořila kamenitou mýtinu. Nerostlo tam nic kromě řídké trávy, pro stromy tam nebylo dost hlíny.
"Mehmede, sežeň trochu suchého dřeva, už jsme doma."
+ + +
Koboué bedlivě sledovala nečekané návštěvníky. Držela se v povzdálí v korunách stromů, většinou jen poslouchala jejich těla otírající se o listy kapradin. I když představovali rušivý element v jejím malém kousku ráje, poprosila své rostliny, aby jim ustupovaly z cesty a neodradily je od návštěvy jejího panství.
Dorazili k srdci jejího lesa, k jezeru, ve kterém se častokrát koupala v horkých dnech, kdy pouštní dech dolehl až k ní dolů.
Překvapilo jí, že se návštěvníci zastavili na nejošklivějším místě, které jezero nabízelo. Skalnatá půda nedovolovala větším rostlinám zapustit kořeny a mýtina Koboué bolestně připomínala krutý mrtvý svět nahoře nad srázem. Být na jejich místě, zvolila by skupinu keřů na okraji mýtiny, jejichž noční květy vydávaly příjemně omamnou vůni. Určitě by nechtěla spát na polomrtvém poli kamenů.
Návštěvníci obcházeli okolí mýtiny a sbírali uschlé větve spadané na zem. Když je naskládali do kamenného dolíku a vyšlehly první plameny, polekalo jí to. Lidé překvapeně zvedli hlavy, když se koruny stromů lehce otřásly, aniž by zaznamenali jediný náznak větru.
Oheň naštěstí hořel daleko od jejího lesa a to byl možná důvod, proč se utábořili mezi kameny. Koboué oheň nesnášela, stále si pamatovala na požáry způsobené blesky zakusujícími se do dřeva jejích stromů. Obzvláště v těch strašných časech, kdy les chřadnul a usychal, se plameny hnaly lesem jako nezadržitelná povodeň. Proto pozorně hlídala mihotavé světlo mezi sedícími postavami.
Když začal oheň skomírat, jeden z mužů vstal a vydal se hlouběji do lesa. Koboué si nenechala ujít příležitost pozorovat jednoho z cizinců, jak se chová o samotě. Tiše jako noční vánek se mu plížila v zádech korunami stromu a bedlivě sledovala jeho počínání.
Cizinec sbíral dříví stejně jako předtím na mýtině. Vypadal však velmi nespokojeně a Koboué brzy poznala proč. Zatímco dřevo na mýtině vystavené slunci rychle vysychalo, pod korunami stromů bylo navlhlé a hnilo. Cizinec ho měl i přes dlouhé hledání v náručí jen trochu.
Koboué cítila, že se blíží k jednomu z jejích stromů. Tiše muže předběhla a počkala si na něj na stromě. Když se před ním objevil mohutný kmen s rozpraskanou kůrou, cizinec se zastavil. Nepřekvapilo jí to, v celém údolí nebylo nic majestátnějšího než těchto osm stromů. Kdysi každý z nich náležel jedné z jejích sester, ale ty byly pryč, ukradla je poušť a Koboué dokázala zachránit jen pár stromů jako památku na jejich přátelství a lásku.
Cizinec sáhl na kmen stromu.
Koboué na něco podobného čekala a spojila své vědomí se stromem. Vychutnávala si dotyk hladké kůže hladící drsnou kůru, dotyk, jako nepoznala tak dlouhý čas. Prsty přejížděly po dřevěných vráskách a brzy si našli cestu i k nižším větvím. Zkoumavě je zmáčkl a mnul vysušenou kůru.
Pak cizinec spokojeně zabručel, vytáhl od pasu lesklou kovovou věc a než mohla Koboué cokoliv udělat, seknul s ní do nejbližší větve.
Koboué ucítila palčivou bolest umocněnou spojením mysli, jako by se zbraň zakousla do její vlastní paže. Na zelené pleti se objevil hluboký šrám, vytekla krůpěj medové krve a Koboué vykřikla bolestí a hněvem, až se stromy v údolí roztřásly a probudily všechno ptactvo v nich odpočívající.
Cizinec ztuhl a zvedl hlavu k obloze křižované stovkami vyděšených štěbetajících opeřenců. Ani si nevšiml dvou silných větví které se z koruny stromu snesly za jeho záda, zapřely se do jeho těla a než si stihl uvědomit, co se děje, narazili ho na pahýl větve. Zmohl se pouze na jediný krátký výkřik a pak už se jen třásl a klepal nohama jako připíchnutý brouk, zatímco se jeho rudá krev mísila z mízou raněného stromu.
+ + +
"Co to bylo?" vyjekl napůl dřímající Bajbárs, ale to už se Harún s Rašídem hnali lesem a měsíc se odrážel v oceli tasených šavlí. Mehmeda našli téměř ihned, ale pomoci už mu nebylo.
"Alláh buď milostiv," zašeptal Rašíd při pohledu na větev trčící z přítelových zad. Mehmed na ní vlastně visel, nohy se bezvládně kývaly nad zemí, jeho nabodené tělo někdo přirazil až ke kmeni. "Kdo tohle mohl udělat?"
Harún si položil stejnou otázku a v nízkém předklonu zkoumal trávu v okolí bezvládného těla. Přestože se svému stopařskému umění naučil v nekonečných píscích pouště Rub al-Chálí, okamžitě nalezl stopy, které po sobě Mehmed zanechal. Vedly přímo ke stromu, jen jednou se lehce odklonily, Mehmed asi zahlédl nějaké dřevo na oheň. Harún si všiml, že dřevo vedle stromu je položené a ne upuštěné nebo odhozené, Mehmed se tedy necítil ohrožen, když ke stromu přišel. Soudě podle čerstvě odťatého dřeva prosvítajícího nánosem krve chtěl odseknout pár větví, když ho překvapili.
Stopy útočníků nenašel žádné.
Rašíd přistoupil k Mehmedovi a pevně ho chytil za paži. Harún poznal, co chce přítel dělat, chytil druhou ruku a pomalu stáhli tělo z větve.
Teprve když ležela na zádech, mohl si Harún prohlédnout jeho zranění. Větev prošlo přímo středem hrudníku, ránu lemovalo pár úlomků roztříštěné hrudní kosti. Na obličeji se mu i po smrti zračil výraz naprostého překvapení, ne strachu nebo hněvu, ale jen překvapení, jako by do posledního dechu netušil, co se to s ním stalo.
"To udělali divoši?" zeptal se Rašíd a slovo divoši vyslovil jako nejhorší nadávku.
"Nemyslím si," zavrtěl hlavou Rašíd a ukázal na šavli ležící mezi kořeny. "Domorodci by to tu nenechali."
"Tak kdo to mohl být?"
"Nemám tušení, ale raději bychom se měli rychle vrátit do tábora, než Bajbárs vezme do zaječích."
"Jen ať klidně jde a nechá se někde zabít," řekl opovržlivě Rašíd. "Mě chybět nebude."
Harún zvedl Mehmedovo tělo a přehodil si jeho pravou paži kolem krku, Rašíd udělal to samé s levou. Rychle, ale ne příliš zbrkle, táhli mrtvolu lesem, zatímco jejich tasené šavle dávali komukoliv ve stínech lesa jasně najevo, že oni se překvapit nenechají.
Když dorazili na mýtinu, Bajbárs se krčil za větším kamenem a třesoucí se hrot šavle mířil jejich směrem.
"Co se stalo?" křičel a když uviděl hroznou ránu na Mehmedově hrudi, málem strachy upustil svou zbraň.
"Někdo zabil Mehmed," zavrčel Rašíd na uvítanou a opatrně složili mrtvé tělo k ohni.
"Zabili," opravil ho Harún. "Jeden člověk by ho nedoznal zabít tak rychle a takovým způsobem."
"Zabili? A kdo ho zabil? Vždyť tady by nikdo žít neměl!" Bajbárs se poplašeně rozhlížel na všechny strany a pátral v temnotě mezi stromy po skrývajících se zabijácích. "Musíme rychle pryč!"
"Až ráno," umlčel ho rázně Harún. "V noci se nikam nepoleze, akorát bychom si zlámali vaz."
"Nemůžeme tady přece zůstat!" kvílel Turek.
"Nemáme na vybranou. Budeme udržovat oheň a držet hlídku. Ty začínáš a až se měsíc dostane k tomu stromu, vzbudíš Rašída."
"A proč mám začínat já?"
"Protože jsi podělanej až za ušima a stejně by jsi neusnul," posmíval se mu Rašíd. Sám si lehl na zem a díky své pevné vůli získané při mnoha bojích okamžitě upadl do lehkého spánku. Harún ho brzy následoval a nechal vystrašeného Turka o samotě.
+ + +
Zůstali.
Ti vrazi stromů si klidně zůstali u svého ohně v kamení, kam na ně její zelené služebnice nemohli. Dva z nich dokonce spali a vzhůru zůstal jen ten s holou hlavou a mastnými chlupy pod nosem.
No dobře, zachmuřila se Koboué, dala jsem vám šanci odejít, nevyužili jste jí. Sami jste si vybrali svůj osud.
Zaměřila se na bdící mysl. Čekala jí chaotická směs pocitů a myšlenek, jindy by to vzdala, ale hněv jí to dnes nedovolil.
Jako první v jeho mysli nalezla strach. Silný, ale zároveň spjatý s představou plamenů. Ten nemohla využít, naopak strach držel vetřelce poblíž ohně. Soustředila se a brzy narazila na další pocity. Byla tu trocha ponížení, hněv a ... hlad?
Koboué znala hlad z mysli lesních tvorů, ale tenhle byl odlišný. Vyvolala mu v mysli představu ovoce. Odezva přišla, ale příliš slabá, jídlo nebylo to pravé, po čem hladověl. I když riskovala, že holohlavému odhalí svou přítomnost, zvýšila své soustředění a pronikla hlouběji. Obrazy, které nalezla, jí nedávali smysl.
Proč by někdo hladověl po žlutém kovu a lesklých kamíncích?
Posílila v něm představu lesklých kamenů a odezva tentokrát přišla nečekaně silná. Koboué zaplavila spousta neznámých slov a mnoho kamenů různých barev. Málem se v nich ztratila, když konečně uviděla něco známého.
Mám tě, usmála se spokojeně.
Stačila jedna myšlenka, jedna prosba k jezerním květům, a tenké kořínky se v jemném písku obtočily kolem zdroje vetřelcovi touhy a pomalu jí vytáhly ven.
+ + +
"Co já tady vlastně dělám?" mumlal si pro sebe Bajbárs, když obcházel táborem, i když odpověď moc dobře znal.
Když prodával Mongolům řecké otroky, dobře věděl, že jeden z nich má úplavici. Nezkušenému oku mohly první následky lehce uniknout, ale Bajbárs věděl, co hledat. Klidně je před Mongolem vychvaloval do nebes a shrábnul za ně tučnou odměnu. Myslel si, že až úplavice vypukne naplno, Mongolové se nemocného prostě zbaví, možná ztratí ještě pár dalších, ale přejdou to mávnutím ruky.
Omyl.
Blázniví Tataři se vůbec nezajímali o zdraví otroků a než si konečně uvědomili, co se děje, bylo všech padesát otroků nemocných a úplavice pronikla i mezi ně. Výsledkem byli mrtví otroci, nemoc si vybrala daň i mezi Mongoly. A jako by to nestačilo, jeden z mrtvých byl přes hromadu bastardků spřízněn se samotným chánem Hülegüm a jeho otec měl opravdu dlouhé a mocné prsty.
Když se Bajbárs narychlo vytratil z Bagdádu a na útěku se naposledy obrátil za svým domovem, viděl plameny a sloup kouře v místech, kde stávalo jeho sídlo. Tatarský náčelník neztrácel čas. Protože v Evropě nečekalo na Turka vřelé přijetí a na východ od Bagdádu zem kontrolovali Mongolové, musel se ztratit do Afriky.
A nakonec skončil tady.
Strach už ho přecházel, když se hned po usnutí jeho druhů neukázali krvežíznivý nepřátelé, a pomalu ho nahrazoval hněv. S Rašídem si nikdy nepadli do oka a Bajbárs o to ani nestál, ale jeho uštěpačné poznámky mu pily krev. Nejraději by mu teď podříznul krk, když si tady tak klidně spal, ale bez něj by se odtud taky nemusel dostat. Mehmedova krvavá smrt s ním silně otřásla.
Dostal žízeň. Sáhl po měchu z kozí kůže, když si uvědomil, kde právě stojí, a zase ho vrátil zpátky. Proč by měl pít zteplalou dva dny starou vodu, když stojí na břehu jezera. Přišel čas trochu ochutnat ze svého bohatství.
Bajbárs poklekl na písčité pláži a nabral trochu vody rukou. Studila, a trnuly z ní zuby, ale osvěžila. Dopřál si ještě pár doušků, když jeho pozornost upoutal záblesk na dně. Naklonil se a vytáhl to ze dna.
"To snad ne," vydechl. Na dlani mu ležel smaragd velký jako fazole.
Rychle se otočil, ale Harún s Rašídem dál klidně spali. Pak se naklonil, hledal pod hladinou další zelené odlesky a brzy je našel. Opatrně, aby nedělal moc hluku, vstoupil do jezera. Jeho dno bylo drahokamy poseté a lesklá cesta vedla Bajbárse do větších hloubek.
Sbohem, prašná Saharo, k čertu s tebou, Afriko!
Jak se mu v kapse hromadily drahokamy, usmíval Turek se stále víc. S tím, co už našel, si vykoupí u Tatarů milost. A kdyby se oháněli rodovou ctí a krevní mstou, najme si někoho, kdo je sprovodí ze světa.
Zahlédl další drahokam, vlastně drahokamy, malý poklad se blýskal mezi lotosovými kořínky. Natáhl po nich ruku, ale zamotal se mezi rostliny. Uvízl v nich jako v síti, ale když chtěl ruku vytáhnout a zkusit to z jiné strany, nešlo to.
"Svinstvo jedno zelený," zavrčel a silně zatáhl. Nepomohlo to.
Chtěl sáhnout po šavli a prořezat se, když ho nečekaný silný tah za ruku stáhl pod hladinu. Lotosové kořeny se mu obmotaly kolem krku i druhé ruky, obalovaly Turka jako pavouk ulovenou mouchu.
Chovají se jako živé, blesklo Bajbársovi hlavou, a chtějí mě zabít!
Strach ze smrti a nedostatek vzduchu mu dodal sílu. Zapřel se volnější rukou o dno a na okamžik se vynořil nad hladinu.
"Pomo-!" začal křičet, ale rostliny se mu obtočily kolem lýtek a podtrhly mu nohy.
Turek sklouzl zpátky pod hladinu. Několik dalších kořenů se mu obmotalo kolem krku a začali ho škrtit. Snažil se bránit, ale docházely mu síly. Lotosy ho stáhly dolů a přimáčkly ke dnu. Poslední věcí, kterou vnímal, bylo vzdálené plácání do vody.
Když Rašíd a Harún, které zburcoval krátký výkřik, doběhli k Bajbársovi, byl už mrtvý. Lotosy povolily sevření a nechali tělo vystoupat hladinu. A ve chvíli, kdy se ho chopily dva páry silných rukou, aby ho vytáhly na břeh, i přes pozdní hodinu rozvinuly své krvavě rudé květy
+ + +
Strach.
Ne pouhé obavy, ale opravdový strach.
Právě to cítila Koboué z myslí dvou vetřelců. Předtím se jí zdálo, že smrt jejich druha je zanechala lhostejnými. Odnesli jeho tělo, ale dál tábořili v jejím lese. Tahle smrt je však zasáhla. Ani se nepokoušeli vyprostit mrtvolu ze zelené sítě. Koboué se sice chvíli bála, že budou do lotosů sekat stejně jako předtím do jejího stromu, proto dala lotosům rozkaz pustit tělo při prvním náznaku nebezpečí, ale její obavy se nenaplnily.
Vetřelci se vrátili do tábora, kde je čekalo další nemilé překvapení.
Druhé tělo bylo pryč.
V panice pobíhali kolem, napřaženými zbraněmi vyhrožovali neviditelným protivníkům a hledali stopy na kamenité zemi. Nemohli vědět, že zatímco se vrhali do jezera, strom na samém okraji kamenité půdy vytáhl ze země svůj nejdelší kořen, obmotal ho kolem kotníku mrtvoly a odtáhnul jí do lesa. Teď spočívala pod kořeny stromu, který cizinec zranil, aby jeho maso posloužilo jako zdroj živin pro zraněnou dřevinu. Vetřelec dostal příležitost odčinit svou vinu proti lesu.
Ti dva v táboře přestali běhat kolem ohně. Stáli teď tváří v tvář a vzrušeně se radili. Když se pak rozeběhli kolem potoka zpátky ke skalní stěně, ani se neuvědomili, že opouští jediný bezpečný úkryt v jejím panství.
+ + +
Nebyly to domorodci, ale Koboué, celé tohle místo se je snažilo zabít.
Hnali se potokem k lanům, jediné cestě z tohohle zeleného pekla. Břehy, po kterých přišli k jezeru, už neexistovaly, zcela je pohltila neproniknutelná zeď trnitých křovin. Ostnaté šlahouny se táhly přes potok a pokoušely se jim podrazit nohy, museli si hlídat každý krok. Nedělali si žádné iluze, že by po zakopnutí dokázali znovu vstát. Bajbárs to taky nedokázal a to ho držely jen tenké lotosové kořínky, zatímco šlahouny v potoce byly silné jako prst a obsypané trny.
Když běželi kolem stromu, který je prvně přinutil vstoupit do chladné vody, jeho větve se po Arabech ohnali. Jen svist tolik podobný rychlému seknutí šavle je včas upozornil na hrozící nebezpečí.
Rašíd téměř nezpomalil a s elegancí tanečníka se prosmýkl mezi větvemi, Harún už takové štěstí neměl. Jedna z větví ho zasáhla do hlavy. Dokázal sice včas uhnout a zachránit si tak život, větev by ho jistě připravila o hlavu, ale hrubá kůra se mu otřela o čelo a vzala sebou cár kůže i s vlasy. Pravá polovina se mu zalila krví, na oko téměř neviděl, ale stále pokračoval v běhu. Zastavit se znamenalo zemřít.
Pohled na volné prostranství a vodní terasu u skalní stěny je vybudil k ještě rychlejšímu běhu. Poslední křoví snažící se lapit jejich kmitající nohy a byly venku. Doběhly téměř až k vodním mísám, než se otočili k lesu, který právě opustili.
Les, jež Harúnovi ještě večer připadal jako dokonalé tělesnění klidu a harmonie, se změnila v zelené peklo. Kypělo to v něm, všechny větve a šlahouny se natahovaly jejich směrem, les si odmítal připustit, že unikli z jeho sevření. Les se celý otřásal, jako kdyby se Koboué prohnala vichřice, a vyluzoval ohlušující kakofonii šustících listů a vrzajícího dřeva.
"Co to bylo?" sípal Rašíd a snažil se popadnout dech.
"Nevím, ale začínám chápat, proč Tubuové nikdy nesestoupili. Kdo by dobrovolně lezl do pekla?"
"Jen pitomci jako my." Rašíd se předklonil, zapřel rukama o koleno a zhluboka dýchal. "Ale už jsme z toho venku."
+ + +
Dokázali projít lesem vybuzeným jejím hněvem. Teď stáli pod skalní stěnou a chystali se utéct. Určitě si mysleli, že jsou v bezpečí, když na ně nedosáhly větve stromů, ale jejich omezené mysli zapomněly, že se stromy se nekošatí jen na zemí.
Palouk pod skalou vybuchl, jak se stovky kořenů prodraly na povrch. Vetřelce to odhodilo jako dvě panenky. Pokoušeli se rychle vstát a dostat se k lanům, ale vlnící se země a svíjející kořeny je srážely zpátky.
Jednookému se přesto podařilo postavit, dlouhým skokem překonat bariéru kořenů kolem sebe a běžet k lanu.
Nedala mu šanci.
Když vyskočil na lano a šplhal nahoru, vyrazil jeden kořen ze země přímo pod ním. Dřevo se vyšplhalo po skále, obmotalo lano a silným trhnutím ho přetrhnul. Ke smůle jednookého vetřelce kousek na ním. Jednooký se zřítil ze skály a tvrdě dopadl na zem. Koboué využila jeho nehybnosti, sevřela jeho nohy v kořenovém objetí.
Druhý si všiml svého druha pomalu vtahovaného pod zem. Po čtyřech se propletl mezi kořeny, utržil několik silných ran, ale přesto ho stihl chytit, než zmizel pod zemí. Držel ho pevně, na chvíli to vypadalo, že ho dokáže vyprostit. To nemohla dovolit.
Špičatý kořen se pod zemí zabodl jednookému do břicha. Muž jen zachrčel a zakoulel jediným okem, než mu mezi zuby vyrazilo zkrvavené dřevo. Jeho druha to vyděsilo a povolil sevření. Umírajícího pohltila země, kde jeho tělo poslouží lesu.
Uklidnila kořeny. Poslední z vetřelců teď stál uprostřed rozorané mýtiny a zmateně se rozhlížel kolem.
Nadešel čas se představit.
+ + +
Byli mrtví.
Rašíd, Mehmed i ten všivák Bajbárs, údolí si je všechny vzalo. Štěstí, že Hasana nechal u velbloudů. Chlapec by si takový konec nezasloužil.
Klid, který nastal po Rašídově smrti, mu vadil. Nevěřil, že o něj zelené peklo ztratilo zájem. Určitě si pro něj chystalo novou hrůzu.
"Cizinče!"
Otočil se po hlase a uviděl jí.
Stála mezi stromy, keře a traviny sami ustupovaly, aby mohla projít. Byla úplně nahá, ani kousíček látky nezakrýval její zelenou pokožku zdobenou letokruhy. Obličej s kočičíma očima lemovala hříva hnědých vlasů. Pravou paži hyzdil dlouhý šrám plný tuhnoucí pryskyřice.
Žena z maleb v Obrázkové hoře.
"Co po mě chceš, démone?" zavolal na ní Harún.
"Démone?" Ženiny rty se nehýbaly, ten hlas slyšel přímo ve své hlavě. Když jí oslovil, její tvář se zkřivila hněvem. "Ty mě nazýváš démonem?"
Kořen se vynořil z půdy vedle Harúna a podrazil mu nohy. Když se pokusil vstát, další úder ho odhodil na kamennou stěnu.
"Tak co jsi, když ne démon?" zachrčel a vyplivl krvavou slinu.
"Jsem Koboué!" zvolala žena. Okolní stromy se při zvuku jejího jména otřásly, jako by jí vzdávaly úctu. "Tohle je mé panství a vy jste do něj přišli nepozváni. Tolerovala jsem vaši přítomnost a jak jste se mi odvděčili? Poranili jste můj strom!"
To vše kvůli stromu? Kvůli obyčejnému kusu dřeva museli zemřít tři lidé?
Opřel se o stěnu a opatrně se postavil na nohy.
"Nemohli jsme vědět, že jsou ty stromy vaše..." chtěl se bránit, ale další kořen ho srazil zpátky na zem.
"Tvé výmluvy mě nezajímají!" Koboué vystoupila z lesa a šla přímo k němu. Kam došlápla, z rozorané hlíny mu před očima rašily zelené výhonky. Zastavila se pár kroků před ním. Posadila se na bobek a dívala se mu přímo do očí. "Žádná slova nemohou omluvit váš zločin."
"Tak proč si mě nechala žít?"
"Potřebovala jsem svědka. Chci, aby světu něco vyřídil."
"Vyřídil světu?" nechápal Harún.
"Ano, vyřídil světu! Řekni mu, že tohle místo je mé. Nestojím o žádné návštěvy lidí jako jsi ty, nestojím o váš druh. Vyřiď světu, že tady vládnu já a lidé tu nebudou nikdy vítání. Budeš si to pomatovat?"
Přikývl a Koboué se spokojeně usmála.
"Pak tedy můžeš odejít."
Rachot za zády donutil Harúna se otočit. Kořeny, které zabily Rašída, se plazily po sále jako břečťan, pevně se přichytávaly v puklinách a stoupaly až k vrcholu srázu.
"Tady máš svou cestu z údolí." Koboué ukázala prstem na živý žebřík. "Běž a šiř mé poselství."
Poslechl jí. I když ho bolely všechny svaly a zakrvácená hlava mu třeštila, poslušně šplhal vzhůru. Koboué stála na palouku pod ním, sledovala jeho výstup, ale když se jednou otočil, byla pryč. Neviděl jí, ale věděl, že je někde ve svém lese a sleduje ho.
Šplhal dál.
Když zaslechl hlas nad svou hlavou, poděšeně sebou trhnul.
"Jste v pořádku, pane?"
Hasan.
Mladík stál na vrcholku srázu a starostlivě si prohlížel zkrvavenou tvář před sebou.
"Kde jsou ostatní? A kde se tady vzal ten dřevěný žebřík?"
Chtěl mu to říct. Chtěl mu povědět o Koboué a šíleném lese, o krvavých jatkách, která tam dole rozpoutala kvůli useknuté větvi, a o podivném poselství, ale nedostal příležitost.
Spletené kořeny, po celý výstup pevné jako skála, o kterou se opíraly, se rozvlnily jako hadi. Harún ztratil oporu pod nohami. Hasan mu rychle natáhl pomocnou ruku, ale nestihl jí chytit.
Vźdyť chtěla, abych šířil její poselství! proběhlo mu hlavou, zatímco se řítil zpět do rokle.
Pak se kořeny odlepily od kamene, vrhly se na něj jako rozzuřené šelmy, ve vzduchu roztrhaly jeho tělo a nechaly jeho zkrvavené zbytky spadnout mezi koruny Kobouina lesa.
+ + +
Nechtěla jsem posla, chtěla jsem svědka, který bude šířit strach.
Koboué sledovala chlapcovu vzdalující se mysl, která zářila nejčistším strachem, jakého byl schopen. Každý se víc bojí toho, co nezná. Proto byl Hasan vhodnější pro její záměry než chladná Harúnova mysl. Chlapec bude všude vyprávět o krvavém konci svého vůdce a brzy začne vymýšlet, jak skončili ostatní. Bude zveličovat a přibarvovat, až nakonec stvoří legendu, která přežije jeho smrt. Nikdo se pak neodváží naruší její klid a zkoumat, co je na legendě pravdy. A i kdyby se někdo odvážil, bude na něj připravená.
Hasan již zmizel z jejího dosahu, ale ona stále zůstávala v koruně nejvyššího stromu a vyhřívala se ve slunečních paprscích.
Zůstala sama, ale její les byl znovu v bezpečí.
 
 
Poznámka autora
V roce 1958 objevil botanik Hubert Gillet pro západní svět v severním Čadu malý zázrak. Uprostřed Sahary v pohoří Ennedi se skrývala Koboué, rokle plná zelených stromů a neznámých rostlin překypující životem.
O téměř padesát let později pak pronikly na její dno francouzští vědci a učinili překvapivý objev. Koboué je podle všeho posledním pozůstatkem deštného pralesa, který kdysi pokrýval celou plochu dnešní Sahary.
/HTML>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4887

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.