Palantir
oddělovač

Přízračný jezdec a zelený ďábel

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

PŘÍZRAČNÝ JEZDEC A ZELENÝ ĎÁBEL Toho dne se kraj ponořil do tmy rychle - možná až příliš rychle. Temné lesní stíny hladově pohltily kamennou věž. Nebránila se tomu. Bez jediného zvuku, bez jediné jiskřičky či záblesku světla - tak stála obklopena vysokými stromy a působila opuštěně. V nejvyšším patře však živo bylo. Potmě se zde procházel muž - jediný obyvatel tajemné lesní stavby. Čas od času vyhlédl z některého otvoru do lesního ticha. Na jeho čele se perlil pot a jeho oči nabývaly šílený výraz. Znovu se vrátil k přecházení po skromně zařízené místnosti.
Čas se vlekl a muž stále opakoval stejný rituál. Právě ve chvíli kdy odvrátil tvář od otvoru zaslechl zvuk, co neodpovídal žádnému, který lze postřehnout v setmělém lese. Muž celý ztuhl a zaposlouchal se znovu. Zvuk se opakoval. Muži se podlomila kolena, když se otáčel zpět k otvoru. Nyní to i zahlédl - malý ohnivý pruh vinoucí se tmou směrem k věži. Čím blíže, tím větší a hlučnější. Muž klesl na kolena a skryl tvář do dlaní. Věděl to. Věděl, že se to stane. Vždycky to věděl, jen ne kdy. Ale od chvíle, co pohlédl do těch fanatických očí starého kněze, věděl i přesně kdy.
Neodvažoval se již znovu vyhlédnout ven, plazil se jen do středu místnosti a zuřivě rozhazoval věci kolem. Konečně našel, co hledal. Pevně sevřel jakýsi předmět v ruce a teprve tehdy jakoby se uklidnil. Ne, už necítil strach před těmi venku. Teď už ne. Zaskřípal vztekle zuby, když vstával ze země a hmátl po objemném svazku ležícím na stolci. Pak už jen zazněly jeho kroky na schodech, zaskřípění a věž se znovu ponořila do ticha. Ne však nadlouho.
Mezitím se průvod lidí prodral porostem a stanul u paty kamenné stavby. V rukou svírali pochodně, kosy, vidle anebo jen klacky narychlo sebrané po cestě a s burácejícím křikem hrozili směrem k věži. V jejich středu pak stál starý muž v kněžském rouchu a oči všech zúčastněných spočívaly na něm.
"Dnes je den boží odplaty," promluvil kněz a všichni rázem umlkli, "dnes se naplní osud rouhačů a přisluhovačů ďábla. Dnes nechť je svět takových zbaven."
Dav jednohlasně zařval na souhlas a znovu se dal do bouřlivého povyku. A to již první z venkovanů se chopili seker a pokusili se vniknout do věže.
"Pojď ven, čarodějníku," křičel kdosi, "svému osudu neunikneš!"
"Shoříš na hranici, rouhači!" ozvalo se odjinud.
A k tomu se ještě přidalo několik výkřiků: "Uctívači ďábla!!! Smrt uctívači ďábla!!!"
Ve chvíli, kdy první sekera prolomila dveře do stavby, se země zachvěla. Ozvala se třeskutá rána a kamenné zdivo se roztrhlo. Dav vesničanů ztichl a s hrůzou pozoroval rozšiřující se trhlinu. Země se znovu zachvěla, ozvala se další rána a kameny se rozlétli do všech světových stran. Lidé houfně zahazovali nástroje a prchali mezi stromy. Ve chvíli bylo prostranství před torzem věže prázdné. Jen z rozvaliny se k nebi táhl nazelenalý kouř.
*
Starý Appleyard kráčel po pěšině ke svému domku a již notnou chvíli mu za krkem seděl nepříjemný pocit, pocit strachu. Několikrát se vyděšeně ohlédl za sebe do tmy, ale nic nezpozoroval a tak pokračoval dál. Přidával stále do kroku, jen aby už za sebou zabouchl těžké dubové dveře. Zbývalo mu sotva pár yardů. Když jej osvítilo náhlé světlo. Polekaně se rozhlédl a poznal, že vychází zpoza jeho domu. S rychlostí, kterou by nikdo u člověka jeho věku nečekal, oběhl dům a strnul. Celá západní strana jeho domu byla v plamenech. A pak uviděl něco dalšího. Něco, co jej probralo. Rychle vyrazil od domu pryč a úvozem zamířil k nejbližšímu obydlí. Slyšel však za sebou dunivý zvuk kopyt a věděl, že jej to pronásleduje. Čím rychleji běžel, tím kvapněji ho ale opouštěly síly. Nakonec zajíkaje se doběhl ke starému kamennému kříži a klesl před něj. Na jeho tělo dopadl nejtemnější ze stínů. Avšak Appleyard byl již mrtev. Objímal kříž a vytřeštěnýma očima zíral do tmy.
*
"U Bezedného džbánu - jediná krčma široko daleko" - stálo kostrbatým písmem na dřevěném vývěsním štítu.
Černě oděný jezdec, sledující nízkou jednopodlažní stavbu s křivým kamenným komínem, nakonec pohodil netečně rameny a seskočil z koně. Přivázal jej k přístavku a vyhrabal mu trochu sena. Pak zamířil dovnitř.
Uvnitř to nevypadalo jinak než v jiných takových krčmách. Nově příchozí vzbudil jen několik zvídavých pohledů, jejichž majitelé však ihned ztratili zájem. Podobných rytířů se po krajích potloukalo víc než dost. Jezdec prošel pomalu místností, až se zastavil u jednoho stolu, shodil z lavice spícího ochmelku a zaujal jeho místo. Odhodil plášť a o stůl vedle sebe opřel meč, tak aby jej měl stále při ruce. A to už se k němu přitáčela žena kyprých tvarů.
"Pivo a něco k jídlu." odtušil jezdec rychle než stačila cokoliv vyslovit.
Obyčejně měla ve zvyku se zvídavě vyptávat, ale tón jezdcova hlasu jí od toho odradil. Zamířila tedy pryč a pod její možná kdysi bílou blůzou se to jen vlnilo. Jezdec tomu však nevěnoval pozornost. Zkoumal ostatní v místnosti. U křivého krbu pospával vestoje hromotluk opřený o velkou sekeru, poblíž seděl hubený chlapík s jestřábím pohledem a jednou rukou, na které chybělo několik prstů si házel kostky, dále tu bylo několik ochmelků v různých stádiích jejich obvyklého stavu, dva ozbrojenci v odraných kroužkových zbrojích, staroch ospale mžourající do ohně a samozřejmě hostinský v nejšpinavější zástěře na světě a s prázdnou jamkou místo levého oka a jeho dvě pomocnice, při prvním pohledu od sebe nerozeznatelné. Ale to už se před jezdcem objevil korbel piva a nepříliš okázalá porce pečínky. Odkudsi vytáhl nůž a pustil se do jídla, to pak spláchl dlouhým lokem piva. Skrz pozvednutý korbel zahlédl nového příchozího u dveří. Byl jím starý muž s pevným krokem a dlouhou kostrbatou holí.
Stařec vkráčel přímo do středu místnosti a zcela neočekávaně spustil: "Ha, takové doupě neřestí, taková líheň hříchu! Padněte všichni na kolena, špinavci, a proste Boha o odpuštění a včasné spasení vašich duší!"
Při těch slovech vytáhl od pasu kříž, postavil jej na nejbližší stůl a v jeho očích se zažehnul fanatický plamen. Tento jeho začátek se neminul účinkem, všichni se probrali z ospalosti. Hromotluk ospale otevřel oči, ochmelkové alespoň na okamžik vystřízlivěli a hráč nenechal dopadnout kostky.
Starý kněz pokračoval: "Vy hříšníci, jenž jste ostudou všech božích dítek, vězte, že den posledního soudu vás zastihne a nemilosrdně vás uvrhne do tlamy pekelné výhně. Vy vrazi," pokynul k hromotlukovi, "vy zloději," ukázal na hráče, "vy hyeny," zaměřil se na ozbrojence, "a vy smilnice," nevynechal ani hostinského pomocnice, "vy všichni pocítíte boží hněv!"
Pak se podíval do očí jezdce. Ten však jeho pohled opětoval s naprostou netečností.
"Vás všechny stihne boží hněv," opakoval znovu, "neboť..."
Kněz neměl možnost dokončit větu. V komíně cosi zasyčelo. Místnost krátce osvítil nazelenalý jas a pak se vší silou udeřil do kněze. Ten se zmítal v objetí světla, srážel lavice i stoly kolem sebe a z úst mu šla pěna. Snažil se dosáhnout na kříž na stole, ale nakonec padl necelou stopu od svého cíle a zůstal bez hnutí ležet. Zelené světlo pohaslo a zmizelo stejně záhadně jako se objevilo.
Teprve nyní nastal v krčmě rozruch. Staroch u ohně se horlivě křižoval: "Můj bože, blesk, zasáhl jej blesk."
Všichni se sesypali k zhroucené postavě. Jezdec rozrazil hlouček a sklonil se ke knězi. Byl mrtev, oči měl skelné a zuby nepřirozeně vyceněny. Ve vzduchu se vznášel podivný zápach.
Jezdec se narovnal zpět. Sebral svůj plášť, zvedl meč a bez jediného slova zamířil ven. Zůstal po něm jen stříbrný sequin ležící vedle prázdného korbelu.
Venku pohlédl nad sebe. Noční obloha byla prosvícena milionem hvězd. Pokud kněze zabil blesk, pak tedy udeřil z čistého nebe. Ale nad tím již jezdec neuvažoval, vyskočil do sedla a zmizel ve tmě.
*
Temný stín překryl podvečerní oblohu a v dáli se ukázaly první blesky doprovázené dunivými ranami. Stromy se zmítaly v mocných náporech vichru. Po cestě bylo vláčeno loňské listí, drobné úlomky stromů a vysušené hrudky zeminy. Bouře přicházela.
I u zříceniny lesní věže řádil divoký vítr a bral sebou vše, co se neudrželo, neukrylo či nekladlo silný odpor. Temnota přicházející bouře vytvářela strašidelnou atmosféru. Náhle vítr ustal. A právě v té chvíli se po lesní cestě přehnal jezdec. Jezdec hnal koně nemilosrdně ztichlým lesem. Nesledoval okolí, všechnu svou pozornost upíral na stezku nyní těžko znatelnou pod nánosy listí přineseného větrem. Jediné, co zoufale hledal byl úkryt před blížící se bouří.
Obloha se znovu rozsvítila novým zablesknutím následovaným další hromovou ránou. Jezdec se však nezastavoval. Mezi stromy se najednou zalesklo sotva viditelné světlo, bezpochyby lucerna osamělého stavení. Jezdec znovu pobídl koně a vyrazil za světlem. Následující okamžiky mu odhalily mýtinu porostlou nízkým a hustým travnatým porostem a na ní stál dům s kamennou podezdívkou. Stavení bylo skutečně kvalitně provedené, tak aby odolávalo všem nepřízním celoročních změn počasí.
Ze dveří stavení, vedle nichž visela lucerna vábící jezdce, se náhle vynořila hřmotná postava. Jezdec ihned zaujal její pozornost. Hromotluk s nedůvěrou pozoroval blížícího se jezdce. Jezdec byl celý černý, stejně tak i jeho kůň. Černé nohavice, černé boty a černý plášť s kápí staženou hluboko do čela. Temný stín kapuce nahrazoval tvář.
"Táhni do pekel, přízraku!" zakřičel hromotluk ode dveří a vylovil zpoza dveří železný sochor, který výhružně napřáhl.
Jezdec nezastavoval a plnou rychlostí se blížil ke stavení. Již to vypadalo, že v této šílené rychlosti vrazí do hromotluka, ale náhle koně prudce zarazil několik stop ode dveří. Hromotluk neprojevil ani zrnko strachu jen pevněji sevřel sochor, až mu klouby na prstech zbělely.
"Divné uvítání," prohodil jezdec a pravou rukou stáhl kápi z hlavy.
Hromotluk si viditelně oddechl a ruku se sochorem nechal konečně klesnout.
"Blíží se bouře, příteli. Hledám střechu nad hlavou pro sebe a svého koně. Je možno ji nalézt ve vašem příbytku," řekl jezdec hlasem bez výrazu a stejně tak se i tvářil.
"Proč ne. Být v té bouři bych nepřál nikomu." přikývl po chvíli pochybování hromotluk. "Pokud mi svěříte koně, tak vám jej ustájím."
Jezdec kývl na souhlas a již seskakoval ze sedla. V té chvíli se temnota oblohy prolomila dalším bleskem a tentokrát již na zem dopadly první dešťové kapky. Hromotluk převzal od jezdce otěže a vybídl jej, aby vstoupil.
Místnost byla celkem skromně zařízená. Dubový stůl a několik židlí, stará červotočem prolezlá truhla, malý krb se začernalým komínem, v němž plál nedávno rozdělaný oheň a několik polic různě rozvěšených po stěnách. Než příchozí dokončil prohlídku svého nového útočiště, hromotluk se již vracel.
"O koně je dobře postaráno, pane."
"Díky." poděkoval mu krátce jezdec a odepnul si plášť, což odhalilo meč připevněný na jeho boku.
Hostitel si jej znovu nedůvěřivě prohlédl.
"Bez obav, jen co bouře utichne, budu pokračovat dál." uklidnil jej jezdec.
Hromotluk však jen mávl rukou: "To nespěchá. Vítejte v mojí kovárně. Jsem místní kovář a jméno mé jest Duncan."
"Duncan, kovář." přikývl jezdec. "Jsem rytíř vracející se z cest."
"Křižák?"
"Ne, jen harcovník. Bojoval jsem se saracény, stejně tak i v Ardenách, ale nejsem pokrytec, abych si umístil na zbroj kříž a pod záminkou svaté války vybíjel a vylupoval celá města."
"Myslím, že tu najdu něco k jídlu." změnil rychle téma kovář. "Při bouři mám vždycky hlad. Zatím se posaďte, rytíři."
Netrvalo dlouho a před Richarda přistála miska srnčí paštiky a medovina.
"Musíte mě omluvit za to uvítání, ale v poslední době se v kraji dějí divné věci." řekl kovář, když skončili s jídlem.
"Zažil jsem i horší a v kraji se nic nedělo. Jsou divné časy. Ostražitost je dnes vždy namístě." mávl nad tím rukou rytíř.
Kovář několika rychlými pohyby sklidil ze stolu a zvedl se, aby přiložil do krbu. Rytíř se musel znovu podivit nad kolosem jeho hřmotné postavy. Všiml si jí už ve dveřích, protože kovář vyplňoval celý otvor a možná stál i trochu nahrben. Ruka, která právě přiložila poleno do krbu trochu připomínala lopatu.
"No, kde jsem to skončil?" zeptal se kovář, když znovu zasedl za stůl a dolil medovinu.
"Divné věci v kraji."
"Ano, přesně tak. Před pár dny se v kraji ukázal přízračný jezdec," pokračoval Duncan, ovšem nepatrně ztišil hlas.
"Přízračný jezdec? Jak vypadal?"
"V tom to právě je. Černý kůň i jezdec, kápě namísto tváře a plamen v rukou."
"Už se vůbec nedivím vašemu chování. Sedělo naprosto všechno, tedy až na ten plamen. Lidský strach leccos přibarvuje."
"Nevím, ale tady nejde jen o strach. Kus odsud je nevelká osada. Vystavěli ji dřevorubci, smolaři a uhlíři. Život tu plynul pomalu. Tedy do chvíle, kdy se objevil ten jezdec. Od té doby již tři domy vyhořely do základu a nezůstalo jen u domů. První zemřel místní fojt. Nalezli ho křečovitě svírající kříž. Museli mu useknout jednu paži, aby ho mohli odnést, tak se držel. Pak zemřel prodavač odpustků, když jej našli, byl k nepoznání. A pak nalezli dvě další těla místních lidí, s vyděšeným výrazem a popálená. Ovšem žádná stopa požáru v jejich blízkosti. Lidé se bojí, kdo je na řadě teď."
"Proč se neobrátili na svého lenního pána?"
"Obrátili, ale k ničemu to nevedlo. Co nějakému baronovi sejde na pár venkovanech."
Déšť venku mezitím nabíral na síle a prudkými přívaly zaléval celé okolí.
"Můžete zůstat přes noc, pokud chcete." změnil kovář náhle téma.
"Zůstanu rád." odvětil rytíř. "Jak vlastně vznikla tahle osamělá kovárna?" zeptal se náhle.
"Možná se to na první pohled nezdá, ale kraj okolo není tak opuštěný. Obyvatelé jsou tu prostě jen roztroušení ve větších vzdálenostech. Nedaleko odsud stojí ještě pár usedlostí a na severní straně tohohle lesa stojí ta zmíněná osada. Dokonce i kaple stojí v tomhle lese.
Moje kovárna stojí mimo osadu, protože nepatřím k poddaným tamního pána. Můj otec totiž byl levoboček nějakého saského zemana a vykoupil nás. To už je dávno. Teď jsem jediný kovář v kraji."
"Jestli to bude pokračovat dál, nebudete mít pro koho kovat." namítl rytíř.
"Pravda. Celá ta záležitost s jezdcem a těmi zelenými blesky je nepříjemná."
"Zelenými blesky?"
"Já se o nich nezmínil?" zeptal se Duncan překvapeně. "No, jistě. Vždy, když řádil jezdec se po kraji objevovaly zelené blesky. O to je to podivnější."
Rytíř se stáhl do sebe a jeho tvář se zachmuřila.
"Jakoby nestačila ta podzimní událost." povzdychl kovář spíše pro sebe.
"Stalo se tu snad již něco podobného?"
"Ne, to ne. Jen malé tažení proti rouhačství."
"Místní kraj nevypadá na časté pogromy."
Kovář se sklonil blíž k stolu a znovu ztišil hlas stejně jako, když mluvil o přízračném jezdci: "Určitě jste v lese míjel tu zříceninu. Nezdála se vám podezřelá?"
"Minul jsem ji bez povšimnutí. Tyhle zříceniny bývají po těch letech stejné."
"To je právě to. Tahle není nijak stará a při bližší prohlídce byste jistě rozpoznal zčernalé trámy od nedávného požáru a samo zdivo napovídá, že ještě nedávno sloužila jako obydlí."
"Začínám věřit, že se tu dějí zvláštní věci." odtušil rytíř.
"To, co je dnes lesní zříceninou, bývala ještě před rokem štíhlá věž. Nevzpomínám si komu kdysi patřila, ale poslední, kdo ji obýval byl nějaký Ewan. Co skutečně dělal se už nikdo nedozví, ale rozhodně nikomu neškodil. Celé dny trávil zavřený v té věži ponořen do studia knih a zřejmě i nějaké sám psal. Vím to, protože jednou jsem mu okovával sklepní poklop. Měl ještě nevzrostlé vlasy. Jako mívají mniši. Zřejmě odešel z řádu. Ostatním lidem však vadil. Párkrát se ho pokusili vyštvat z kraje, ale bezúspěšně. A pak přišel den, kdy zavítal do dřevorubecké osady nějaký potulný kněz. Když se dozvěděl o podivném chování majitele věže, tak proti němu začal okamžitě brojit. A abych pravdu řekl, tak ani moc nemusel. Ještě dnes si pamatuji tu noc, kdy k němu přitáhli s pochodněmi a nadávali mu do zplozenců pekla a spojenců ďábla. Co se tam tehdy přesně stalo vám neřeknu, nebyl jsem tam a proti zfanatizovanému davu jsou i moje svaly málo. Na každý pád ta věž oné noci pukla a Ewan zůstal uvnitř. Všichni strachy utekli a nikdo se tam už neodvážil. Jen ta zřícenina připomíná, že tam žili lidé." tak uzavřel Duncan svoje další vyprávění, vstal a zamířil k oknu. Prudký déšť se měnil ve vytrvalé mrholení.
"Ráno bude mlha," prohlásil kovář spíše sám pro sebe. "Doufám, že vám nebude vadit nocovat zde na lavici, rytíři?"
"Nijak zvlášť."
"Dobrá, já vám přinesu ovčí houni a půjdu se natáhnout, zítra mám dost práce." Jak řekl, tak i učinil a s přáním dobré noci zmizel ve vedlejší místnosti.
*
Rytíř stál na opuštěné lesní cestě. Okolí bylo tiché a zahalené bílými pruhy mlhy. Udělal pár kroků po cestě, avšak mlha jej obepínala v stále těsnějším kruhu.
Najednou uslyšel zvuk blížících se kopyt. Naučeným pohybem uvolnil meč a po chvíli jej i tasil. Mlhou se k němu blížilo mihotavé světlo. Kopyta duněla o mokrou zem.
Pozvedl meč a zrakem zkoušel proniknout husou mlhu a rozeznat alespoň obrysy blížícího se jezdce.
A najednou mlha ustoupila a na cestě před ním zaplálo světlo. Světlo pochodně. Nyní již viděl jezdce v jeho celé hrůzné podobě. Na černém koni blíží se jezdec oděn v černý šat i plášť. Jeho tvář skrývá kápě hluboce stažená. A blíž a blíž je, mávaje ohnivou pochodní vysoko nad hlavou rozrážeje mlhavé pruhy.
Rytíř se připravuje k jedinému úderu, na víc mu již čas nezbude. A jezdec se naň řítí plnou rychlostí. A už je u něj. Ze všech sil tne a zasahuje jezdce. Poctivá čepel však nenachází žádný odpor a jezdec míjí rytíře bez újmy. Po několika skocích obrátí koně a opakuje svůj útok. Rytíř se k němu obrací. Ne, meč mu proti tomuhle protivníkovi k ničemu není. Prvně v životě myslí na útěk, avšak nedokáže se pohnout ani o píď. Jezdec je znovu zde a prudce máchne pochodní. Cítí její oheň. Pálí jej, škvaří jeho maso, spaluje mu obličej. Mlha jej více obklopuje, oheň je pryč, cítí chlad, ne uvnitř, ale venku. Mlha se jej zmocňuje. Chce křičet...
Procitl náhle spící rytíř sahajíc po meči uloženém v dosahu. Chvíli trvalo než si uvědomil, že leží na lavici v Duncanově kovárně a venku je tmavá noc.
*
Ranní chlad se dral do místnosti drobnými skulinami ve stěnách. Kraj byl ponořen do mlhy přesně podle kovářovy předpovědi.
Rytíř seděl za dubovým stolem a přemítal. Sen, jenž se dostavil v noci ho připravil o veškerý spánek. Zbytek noci tedy proseděl ve sporém světle, pokoušeje se vysvětlil tajemnou vidinu. Přestože tomu věnoval tolik času na nic nepřišel a ranní mlha venku houstla.
"Dobré jitro." řekl Duncan, když vstoupil do místnosti. Při pohledu na složenou houni mu bylo jasné, že rytíř je již dlouho vzhůru.
"Něco k snídani?" zeptal se po chvíli.
"Něco málo." zazněla strohá odpověď.
Duncan sám neměl ve zvyku snídani přehánět a tak byl s přípravou rychle hotov.
"Mohl bych si půjčit vědro s vodou?" zeptal se náhle rytíř.
Duncan souhlasně kývl.
Rytíř se vysvlékl do půli těla a odhalil celou řadu jizev.
"Máte za sebou dlouhou cestu, a těžké boje, pane." poznamenal kovář.
Rytíř nijak nereagoval a opláchl se ve vědru.
"Odjíždíte hned, rytíři?" zeptal se Duncan.
"Ne, zkusím chvíli počkat, zda se mlha trochu nerozptýlí."
Kovář souhlasně přikývl: "Škoda, že nemám čas si s vámi sednout a probrat nějaké události zvenčí. Ale dnes mám zrovna dost práce. Starý Job si u mě objednal nové obruče na své sudy. Job totiž dělá tu skvělou medovinu, co jsme včera popíjeli. A můžete zkusit hádat, čím mi zaplatí?"
Duncan odpověď nedostal a tak přešel k oknu.
"Zvláštní," pronesl po chvíli, "od cesty se blíží nějaké světlo a vypadá to, že naším směrem. To nemůže být pravda! Je tady!" Kovář poslední slova křičel.
"Kdo?"
"Jezdec!!!"
Rytíř neztrácel čas. Sebral meč a do půli těla vysvlečen vyběhl před kovárnu. Kovář nelhal. Od cesty se ke kovárně blížil jezdec na černém koni, v plášti stejné barvy a s pochodní planoucí jasným ohněm.
"Zůstaňte uvnitř!" křikl za sebe rytíř a vyběhl jezdci vstříc.
Kovář skutečně zmizel v domě. Rychle však vběhl do své dílny, popadl těžký perlík, na patě se otočil a již mířil zpět před dům.
Rytíř se mezitím postavil přímo do cesty blížícímu se přízraku a čekal. Byl klidný, věděl přeci, jak se bude vše odehrávat. Necítil chlad na holé kůži a necítil strach v srdci. A jezdec už byl tady. Deset stop, pět a již prolétl kolem Richarda, který však bleskově uskočil stranou a pochodeň promáchla prázdnotou. Jezdec se však nenechal odradit a mistrně obrátil koně. A již se znovu řítil na rytíře stojícího na cestě. Richard však dokonale zopakoval svůj první postup a přízrak znovu promáchl. Opět otočil koně a chystal se znovu vyrazit. V té chvíli ze stavení vyrazil kovář mávající nad hlavou perlíkem.
"Pojď, ďáble, zkřížíme spolu zbraně!" křičel Duncan rozhněvaně.
Jezdec již nevypadal tak suverénně jako před chvíli. Naopak. Spíše se zdálo jakoby váhal. Jakoby nepočítal s více soupeři. Nakonec obrátil koně a zamířil do lesa.
"Vypadá to, že ustoupil," prohlásil ztěžka oddechujíc kovář.
"Těžko říct, ale takhle zmizet jej nenechám." Rytíř však nečekal na kovářův názor a dal se do běhu. Kovářovi nezbývalo nic jiného než jej následovat. O co statečnější Duncan byl, o to horší se však ukázal jako běžec. A tak získával rytíř stále větší náskok. Jezdce nebylo nijak těžké sledovat, stačilo neztratit z očí pochodeň. Kdyby jezdec zamířil na cestu, pronásledování by nemělo cenu, ale zamířil do lesa a tak udělal chybu. Proplétání mezi stromy a navíc v mlze jej podstatně zdržovalo a pronásledovatel se k němu více a více přibližoval a pak se najednou oba ocitli znovu na stezce. Kováře nechali daleko za sebou. Přízračný jezdec již dál neutíkal, čekal na svého pronásledovatele. Rytíř vstoupil na cestu a poznával to místo. Místo ze svého snu. Neměl čas o tom dlouho přemýšlet, neboť jezdec vyrazil.
Rytíř stál na cestě jakoby zapustil do vlhké země kořeny. Jezdec se hrozivě přibližoval. Pochodní tentokrát nemával na hlavou, ale držel ji skloněnou těsně u boku. Bylo jasné, že střet chce vyřídit rázně. Právě překonal, poloviční vzdálenost mezi sebou a rytířem, když rytíř náhle změnil postavení a připravil meč k úderu. Jezdec pobídl koně k větší rychlosti a plnou silou udeřil pochodní. Rytíř přivřel oči a ťal ve stejné chvíli. Obě zbraně se setkaly. Pochodeň praskla v záplavě jisker a ve dvou kusech dopadla na zem. Rytíř dál stál na cestě, zatímco neozbrojený jezdec pokoušel zmírnit tempo svého zvířete.
Konečně otevřel rytíř oči. Několik jisker zanechalo červené stopy na jeho holé kůži, ale přeťatá pochodeň ležela u jeho nohou. Jezdec se však nevzdával, nedopřával koni odpočinek a znovu mířil na protivníka. Richard se připravoval k úskoku, ale ten se mu zcela nepodařil a tak padl k zemi zasažen jezdcovou botou. Přízrak vítězoslavně vztyčil ruku a pobídl koně ženouc se pryč. Kůň však nedoběhl daleko, hlasitě zařičel, prudce zabrzdil a jezdec mu přelétl přes hlavu. Zvíře kulhaje zmizelo v mlze.
Tehdy na cestu dorazil i kovář a starostlivě se vrhl k ležícímu rytíři. Ten se však již sám pokoušel vstát.
"Jste v pořádku?"
"Nic vážného," odvětil, když se mu díky Duncanovi podařilo vstát a pokoušel se udělat pár kroků, "jen trochu popálenin, trochu krve z nosu a dost se mi třesou nohy."
"Jezdec zmizel, co?" zajímal se trochu zklamaně kovář.
"Jestli se nemýlím, jeho kůň uklouzl po mokré zemi a něco se mu stalo. Jezdec by měl ležet opodál."
Kovář podpírající rytíře zamířil tím směrem. A jezdec tam skutečně byl. Ležel nepřirozeně skroucen vedle cesty.
Sklonili se nad ním a opatrně jej obrátili. Kovář stáhl s tváře kápi a ukázala se levá tvář bez oka hrozivě poznamenaná ohněm. Duncan tedy převrátil hlavu na opačnou stranu a užasl.
"Znáte ho, Duncane?" neušlo překvapení rytíři.
"Ewan!" prohlásil po chvíli kovář. "Je mrtev?"
Rytíř mu sáhl na krk pokrytý spálenou kůží, ale tep nenahmatal. Podle uvolněnosti jeho hlavy a krve na ústech a nosu mu bylo hned jasné, že si při pádu zlomil vaz.
Společnými silami ho odnesli do kovárny a položili jej na nezažehlou výheň. Duncan teď neměl ani pomyšlení na svou práci. Rytíř si jen mlčenlivě otíral ostří meče.
*
Den zůstal takovým jak začal, ponořený v mlze. Rytíř se stále neměl k odjezdu a kováři to ani moc nevadilo. Na kraj pozvolna padl soumrak. Mlha však zůstávala.
Rytíř stále přemítal o jezdci. Vše mu teď zapadalo do sebe. Smrt fanatického kněze, pálení a vraždění z pomsty i jezdcovy způsoby. Ale přeci jen se mu nezdálo, že je všemu konec. Duncan zrovna chtěl přiložit do ohně, když uslyšeli zadunění hromu. Oba vyběhli ven. Bouře při té mlze byla vyloučená. Na severu vytrvale blýskalo, ovšem zvláštní nazelenalou září.
Rytíř neztrácel čas. Vyvedl koně před kovárnu a spěšně se připravoval na cestu. Kovář promluvil teprve ve chvíli, kdy se octl v sedle.
"Jedete tam?"
"Zjistím, co se tam děje. Zřejmě se vrátím až k ránu. Zabezpečte kovárnu a držte stráž u mrtvého." to v rychlém sledu řekl rytíř a již pobízel koně směrem k severu.
Rytířův odpočatý kůň si rychle razil cestu lesem. Mlha ani noční tma jim nevadila. Zelené záblesky se blížili. Netrvalo dlouho a rytíř vyrazil z lesa ven. Teprve teď zastavil koně a rozhlédl se.
Nebyl to pěkný pohled. Mnoho z domů osady již nestálo, některé ještě hořely, některé byly doslova rozervané na kusy. A mezi sutinami domů ve světle plamenů tu a tam leželo nehybné tělo. Bylo po všem. Zde již nebylo, co zachraňovat.
Rytíř obrátil koně a znovu se ponořil do lesa. Nechal teď koně kráčet volně. V duchu si znovu probíral události. A tehdy si vzpomněl na dva body v kovářově vyprávění. Na okovaný sklepní poklop a to, že nikdo již zříceninu neprohlížel. Vzápětí stočil koně z původního směru tam, kde předpokládal, že leží zřícenina.
 
*
Duncan bez váhání splnil rytířovi rady a teď sděl v potemnělé dílně a sledoval nehybné tělo ležící na výhni. Vydržel to hodinu, dvě a pak mu začaly klesat víčka.
Nevěděl zda skutečně usnul, anebo jen na okamžik zavřel oči. Když je však znovu otevřel, nebyl již v místnosti sám. Za výhní se nad Ewanovým tělem vznášela neforemná postava svítící nepřirozeným zeleným jasem. Kovář se ani nepohnul, jen zpoza přivřených víček sledoval podivnou postavu. Její rysy v ničem nepřipomínali cokoliv, co v životě viděl. Ostře řezaný nelidský obličej, neforemné pařáty založené na prsou, skelné oči upřené na mrtvého. Postava zcela splňovala kovářovu představu ďábla. Usilovně přemýšlel, co má udělat, ale nenapadalo jej žádné řešení situace. Srdce v hrudi téměř necítil, poprvé v životě se utápěl ve strachu. A to jej rozzuřilo. Prudce se vymrštil z lavice, kde doposud seděl a rozehnal se přímo proti zelené postavě. Ta se ani nepohnula. Kovářova ruka jí projela jako nůž máslem. Bez účinku. Jen kovář cílil strašlivou křeč v ruce a nedokázal s ní znovu pohnout.
Teprve tehdy se dala postava do pohybu. Nepatrným pohybem odmrštila kováře na druhý konec místnosti. Duncan vrazil do hromady polen a porazil je. Než stačil vstát byla tam postava znovu. Teprve tehdy uslyšel podivné syčení a jakoby hlas přicházející z velké dálky a šeptající slova jazykem jaký neznal. Neměl čas nad tím přemýšlet. Postava jej znovu vrhla do prostoru. Tentokrát se vrátil k výhni a narazil do mrtvého, takovou silou, že jej shodil na podlahu. Postava tam byla znovu a syčení se stávalo hlasitějším a hlasitějším. Duncan pátral rukou po něčem, co by použil na svou obranu, ale nedařilo se a náhle mu do ruky vklouzlo něco hladkého. Zelený ďábel sklánějící se nad ním se zastavil vprostřed pohybu a syčení znovu zesílilo. Duncan pevněji sevřel hladký předmět. Ďábel začal pozvolna ustupovat a syčení se změnilo v kvílení. Kovář se rychle postavil na nohy a pozvedl ruku s předmětem.
"Zmiz, démone!" křikl na postavu.
Ozvalo se další zasyčení, kvílení přešlo v řev a postava se začala rychle míhat. A pak najednou byla pryč. Duncan ještě dlouhou chvíli stál na místě a strnule sledoval místo, kde před chvílí zmizel zelený ďábel. Cit se mu pomalu vracel do ruky. Nejprve zvedl zpět mrtvého na výheň a pak zapálil smolnici. Nyní si mohl prohlédnout předmět, kterým vypudil ďábla. Byl to kámen, černý kámen do něhož byly po obou stranách vyryty znaky, zřejmě runy. Kovář jej po prohlídce s odporem položil mrtvému na hruď a unaven klesl zpět na svou lavici.
*
Přestože rytíř spěchal jak mohl, čas velice pokročil než se dostal do míst v okolí zříceniny. V mlze se cesta hledala jen stěží a narozdíl od první cesty před ním nebylo nic, co by mu naznačovalo správnost směru.
Nakonec seskočil z koně a razil si cestu vedouc jej za uzdu. A pak náhle zaznamenal temný obrys lesní stavby. Uvázal koně k nejbližšímu stromu a opatrně vykročil k temnému otvoru, kde kdysi stál vchod věže. Z rukou položenou na rukojeti meče nahlédl dovnitř. Cosi se tam pohnulo. Rychle se stáhl zpět a tasil meč. Uvnitř se však nic nedělo. Napočítal tedy do tří a vrhl se do otvoru. Chvíli trvalo než očima přivykl temnotě. U protilehlé stěny se znovu něco pohnulo. Rytíř vykročil tím směrem. Neušel však ani pár kroků, když zakopl o hromadu suti a jen s námahou se zachytil výstupku ve stěně. Z opačné strany prostoru se ozval poděšený frkot a rytíři již bylo jasné, co se skrývá ve tmě.
Netrvalo dlouho a vyvedl koně ven. Byl to ten samý, co shodil Ewana na stezce a zřejmě vyděšen se vrátil do doupěte svého pána. Rytíř chvíli uvažoval, co s ním učiní, ale nakonec mu sňal sedlo i uzdu a nechal jej ať zmizí. Poté se ponořil zpět do tmy.
Tentokrát postupoval ostražitěji a při zdi. Měl štěstí, neboť rukou narazil do smolnice a bylo otázkou pár okamžiků než jí zapálil. Tak při světle pochodně postupoval dál. V prostoru se však nenacházelo nic, co by upoutalo jeho pozornost. Snad jen značná zásoba smolných pochodní. Ewan jako jezdec jich potřeboval hodně. A pak rytíř narazil na zčernalý poklop do sklepení. Nebylo těžké jej otevřít a tak za chvíli již sestupoval po stupních.
Sklepení bylo cítit zatuchlinou a mísilo se zde ještě spoustu jiných pachů. Rytíř se ušklíbl, když pomyslel, že tu Ewan žil dlouhé měsíce sám. Ve sklepení bylo mnoho předmětů běžných i záhadných, mnoho z nich potřebných k čarodějným praktikám. Rytíř je zkoumal ve světle smolnice a nakonec se zastavil u objemné knihy ležící na provizorním lůžku. Kniha byla rozevřená a tak do ní mohl nahlédnout. Byla psána zvláštním jemu neznámým jazykem. Černočervené znaky často tvořily záhadné obrazce. Rytíř z knihy cítil zvláštní pocit. Ještě jednou přejel pohledem sklepení a pak knihu podpálil. Zapálil i lůžko a zamířil ven. Nechtěl, aby se cokoliv z těch věcí dostalo někomu do ruky. Když opustil sklepení, hodil do temnoty za sebou svou stále hořící pochodeň a poklop nechal spadnout zpět na své místo.
Ve zřícenině již nebyla taková tma jako prve. Na východě se pomalu rodilo svítání. Rytíř vykročil ven a tu jeho čich zachytil další pach. Tenhle mu ale byl povědomý. Uvědomil si, že jej cítil, když ohledával mrtvého kněze v krčmě. Znamenalo to, že již na místě není sám. Sáhl znovu po meči a vzhlédl. Jejich oči se střetli. Rytířův odhodlaný pohled i skelné oči zeleného ďábla sedícího na zhroucené zdi lesní věže. Připomínal sochy chrličů na honosných stavbách.
Rytíř nevěděl jak dlouho tam stál, ale bylo mu jasné, že dřív nebo později se musí pohnout. Rozhodl se to neodkládat. Jako šíp vyrazil na prostranství před zříceninu a ještě za pohybu tasil meč. Stvůra zůstala namístě a sledovala jej. Rytíř stanul opět s mečem napřaženým před sebou a připraveným k rozhodujícímu úderu. Ďábel začal vydávat syčivý zvuk, každou chvíli sílící. Pak vyrazil. Odrazil se tak mocně, že ve zdi za ním zůstal nový otvor. Dopadl na zem několik stop od rytíře a pak znovu skočil. Rytíř mířil přesně. Meč přeťal netvora ve dví, avšak nenacházel žádný odpor. Tělo stvůry se znovu pojilo a nyní se těsně přimklo k rytířovu tělo. Rytíř slyšel kvílení, cítil vnitřní plamen, jenž ho spaloval, ale stále se nevzdával. Vrhl se na zem a pokoušel se ďábla setřást. Marně. Trhal sebou jako šílený, ale stisk nepovoloval. Začínali mu už docházet síle. Dokázal znovu vstát, odhodil meč a snažil se o poslední odpor. Ďáblovo kvílení se změnilo v nekonečný běsnící řev a stisk náhle povolil. Ďábel se oddělil od rytířova těla, vznesl se vysoko do korun stromů a tam explodoval. Mlhou se rozlilo nazelenalé světlo, které zmizelo stejně rychle jako se objevilo. Rytíř vyčerpaně padl na kolena. Když konečně vzhlédl, spatřil svůj meč zaražený do země. Jediný sluneční paprsek procházel mlhou a dotýkal se jeho hlavice.
*
Když se konečně rytíř vynořil z lesa u kovárny, seděl kovář Duncan venku na zápraží a sledoval slunce pomalu prorážející těžkou mlhovou zástěnu. Rytíř beze slov sestoupil z koně a posadil se vedle.
Trvalo chvíli než se dali do řeči. Kovář vyprávěl o záhadném kameni, který vypudil ďábla pryč a rytíř se při pohledu na kámen v myšlenkách vrátil ke znakům v nyní již zničené knize. Rytíř pár slovy vylíčil Ewanovu skrýš, ale o ďáblu již nemluvil.
"Co byla vlastně ta zelená věc?" zeptal se kovář nakonec.
"Démon nebo ďábel, na tom nesejde. Když tehdy přitáhli venkované, aby ho zničili. Zavřel se do sklepení a tam jej vyvolal. Proto věž praskla, démon jej zachránil, ale Ewan neopustil věž nepoznamenaný. Pak se už jen mstil. Když zemřel, démon, který mu sloužil se vrhl do bezhlavého ničení. Teď je všemu."
"Nemůže se vrátit?"
"To si nemyslím." Odtušil rytíř a zavřel unaveně oči.
*
Po mlze již nebylo ani památky. Obloha teď byla nedozírně šedavá. Kdosi podobným dnům přiřkl přídavek ospalý a měl pravdu. A právě v takový den se před stavením na mýtině porostlé husou travou připravoval k odjezdu rytíř v černém odění za účasti mohutného kováře.
Rytíř se vyšvihl do sedla a shlédl na kováře a jen pozvedl ruku na pozdrav. Kovář jeho bezeslovné rozloučení opětoval a vstoupil zpět do kovárny. Rytíř pobídl svého koně a zamířil pryč. Za chvíli zmizel v lese, kovárnu nechal daleko za sebou, stejně jako události s ní spojené. A mýtina osaměla. Jen tam, kde začíná nejhustší les, se nacházel čerstvě navršený hrob bez označení. Jen neuměle tam bylo vyškrábáno do dřevěné desky: Nechť tvé kroky dále vede jen Bůh.

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4403

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.