Palantir
oddělovač

Hrdina z krve ukutý

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Hrdina z krve ukutý Vítr si pohrával s vývěsním štítem, jehož závěsy slabě skřípaly. Znak kovadliny a kladiva na něm vyobrazený, znamená po celém světě totéž - kovárnu. Bylo pravé poledne a slunce rozpalovalo vše, na co dosáhly jeho paprsky. Erwelin seděl na lavičce před domem a jedl. V jedné ruce držel kus sýra, v druhé bochník chleba. Vedle na lavičce ležel dřevěný korbel s tmavým pivem, ze kterého si co chvíli řádně přihnul.
Náhle se před ním jakoby ze země vynořil vysoký muž v tmavém plášti, kapuci přetaženou přes hlavu.
"Hledám mistra kováře. Zavolej mi ho," řekl ten cizinec.
Erwelin na něj jen krátce pohlédl a pokračoval v jídle.
"Ty jsi neslyšel? Mám práci pro mistra kováře," zopakoval cizinec mírně zvýšeným hlasem.
"Slyšel," odvětil Erwelin a zavdal si z korbele pěnivého moku.
"Tak proč tu ještě sedíš?" rozčiloval se cizinec.
"Já jsem mistr kovář!"
Cizinec si ho prohlédl. Pravda, Erwelin byl sice svalnatý, ale rozhodně nijak robustní. Jeho mladé tělo bylo trénované, ale zdaleka nedosahovalo proporcí získaných dlouholetou těžkou prací - skutečně působil spíše jako učeň, než kovářský mistr.
"Buď zaměstnáte mě, nebo můžete jet padesát mil do Arku k jinému kováři," prohodil Erwelin, když postřehl cizincovo váhání.
"To právě nemůžu," zabručel cizinec. "Dobrá tedy, svěřím tu práci tobě. Potřebuji okovat mého koně."
"Koně? Žádného nevidím."
"Ona celá ta záležitost je poněkud delikátní, nemohli bychom to prohovořit uvnitř," zeptal se cizinec a kývl směrem k otevřeným dveřím.
Kovář odložil svou krmi na okenní rám. "Dobrá tedy, obchod je obchod a můj zákazník je můj pán. Račte vstoupit."
A tak společně vkročili do Erwelinova skromného domku. Uvnitř byly jen dvě místnosti - ložnice a kuchyň s jídelnou. Erwelin usadil hosta ke stolu a sám si sedl naproti němu. Cizinec stáhl kapuci a kovář si ho teprve nyní mohl pořádně prohlédnout. Hádal mu věk tak kolem čtyřicítky. Krátce střižené světlé vlasy, dravčí profil nosu a pronikavé zelené oči, to stačilo k tomu, aby každý na první pohled poznal, že muž je v těchto končinách opravdu cizincem.
"Tak tedy ještě jednou, co ode mě žádáte?" zeptal se Erwelin.
"Jak již jsem řekl, chci abys okoval mého koně. Nechal jsem ho stát ukrytého kousek od vesnice. Nechtěl jsem, aby ho zdejší lidé viděli. Moje zvíře je totiž velice zvláštní. Proto bych chtěl vše vyřešit v tichosti a diskrétně."
"Dobrá, to se dá zařídit. Můžete ho přivést dnes v noci zadem - od lesa. Toho si nikdo nevšimne. Za práci v noci, ale budu požadovat maličký příplatek." Erwelinova tvář se roztáhla v širokém úsměvu.
"To jsem očekával," pravil cizinec a hodil na stůl několik mincí. "Je tu však ještě jeden problém. Ty podkovy nebudeš kovat ze železa."
"Cože? A z čeho tedy?" podivil se Erwelin.
"Z tohohle," cizinec hodil na stůl pár kusů kovu. Erwelin vzal jeden do ruky a prohlédl si ho.
"Ale to je olovo. To je přece nesmysl. Takové podkovy nic nevydrží."
"Můj kůň má velice lehký krok," usmál se cizinec. Na stůl se skutálelo dalších pár mincí. "A už žádné otázky. Přijdu dvě hodiny po setmění."
Postava v plášti vyplula dveřmi ven a zanechala Erwelina nevěřícně zírajícího na kus měkkého kovu ve své dlani.
Na vesnici se snesla tma. Žhavé uhlíky ve výhni ozařovaly kovářovu tvář. Dlouhé, tmavé vlasy měl staženy pásem kůže ovázaným kolem hlavy tak, aby mu při práci nepřekážely - přesto mu z čela po lících stékaly krůpěje potu. Vyjmul meč z výhně. Do ruda rozpálený kov zasvítil do noci.
Přesunul se ke kovadlině. Meč byl již téměř hotov. Čepel byla dlouhá tři lokty a celý byl vytvořen bez jakýchkoliv ozdob či příkras. Tak se totiž poznají ty opravdu smrtonosné zbraně - svojí jednoduchostí. Erwelin chtěl ještě lépe vytvarovat jeho špičku, a tak začal do rozžhaveného železa bušit kladivem. Pak ještě tak hodina broušení a bude v ruce držet tu nejlepší zbraň, jakou kdy zatím vyrobil. Při práci se soustředil především na dokonalé vyvážení - vždyť šlo přece o jeho meč. Kromě domu a kovárny byl jediným majetkem, který skutečně vlastnil. Pracoval na něm už dva měsíce, vždy když neměl žádné zakázky. A dnes ho dokončí.
Když zanořil meč do kádě s vodou, se zasyčením se z ní vyřinula oblaka páry. Pak s ním párkrát cvičně máchl. Ano, opravdu skvěle vyvážený. Pečlivým zrakem přejel celou délku čepele. Teď už byl spokojen a přesunul se tedy k brusu. Sprška jisker se snesla na čtyři olověné podkovy ležící opodál.
Erwelin přejel palcem po hraně ostří. Bylo dokonalé. Byl svým výtvorem naprosto uchvácen. Stále si ho prohlížel, jak se matně leskne v bledé záři couvajícího měsíce. Náhle zaslechl za svými zády jakýsi šelest. Prudce se otočil, zbraň napřaženou před sebou. Ze tmy se vynořila temná postava. Erwelin spustil meč. Zabral se do práce natolik, až úplně zapomněl, že má přijít onen podivný cizinec.
Kde má toho svého koně, pomyslel si nejprve, ale pak ho spatřil. Nejkrásnější zvíře, jaké kdy viděl. V kohoutku převyšoval průměrně vzrostlého muže. Když přistupoval vyrovnaným, majestátním krokem, pod bělostnou pokožkou se vlnilo dokonalé svalstvo. A zprostřed čela se k nebi tyčil rovný, téměř dva lokty dlouhý roh.
Jednorožec! To není možné, křičel v duchu Erwelin, ve skutečnosti však nemohl popadnout dech. Cizinec vedl jednorožce za smyčku přehozenou přes štíhlou šíji. Zvíře vzpurně potřáslo hlavou, čímž rozvlnilo hustou bělostnou hřívu, ale šlo za cizincem bez jakékoliv jiné známky odporu. Pak upřel jednorožec na Erwelina svůj pohled. Jeho oči byly modré jako průzračná voda v tůni - a také tak hluboké. Erwelin se do nich nořil hlouběji a hlouběji, jeho mysl byla unášena pryč. Ale odkud a kam to netušil.
"Pomoz mi."
"Kdo to řekl?" vykřikl Erwelin. Stál sám na mýtině, obklopen obrovskými stromy, které se větvemi téměř dotýkaly oblohy, na níž zářil měsíc v úplňku. Vítr si pohrával s trávou otírající se o jeho lýtka. Po paloučku poletovali malí tvorečkové s třpytivými křidélky. Jejich taneční rej vytvářel dechberoucí podívanou.
"Kdo to řekl?" opakoval Erwelin. Již si začínal myslet, že ta slova vyslovil snad on sám, když tu ze stínu stromů vykročil jednorožec.
"To já."
"Ty umíš mluvit?" podivil se kovář.
"Jak vidíš."
Erwelinovi před obličejem zakroužil jeden z blýskavých tvorečků.
"Kde to jsem?" zeptal se.
"Toto místo jsem stvořil, abych si s tebou mohl lépe promluvit. Bude to tak pro tvou mysl přijatelnější."
"Ale jak jsem se zde ocitl?"
"Jak jsem řekl, tvé tělo je stále tam, kde bylo. Pouze mysli jsem na chvíli poskytl útočiště v té mé. Jen na tak dlouho, abych tě požádal o pomoc," vysvětloval trpělivě jednorožec.
Erwelin na něj zíral v němém úžasu. Byl naprosto vyvedený z míry a zmatený. Vůbec netušil, kde se nachází, i když krása paloučku na něj působila uklidňujícím dojmem. Co však opravdu nechápal bylo, že jednorožec, o jehož nesmírné magické i fyzické síle se vypravují legendy, si myslí, že on mu dokáže pomoci.
"Ať už mi to uvěříš či ne, jsi v této chvíli opravdu jediná osoba, která mne může zachránit ze situace, v které jsem se ocitl," upřel jednorožec na Erwelina svůj pronikavý pohled. "Ten muž, co mne přivedl. To on je můj problém. Jmenuje se Qaer a je nekromant. S přispěním černé magie mne podrobil a zotročil."
"Nikdo nemůže ovládnout jednorožce," podrážděně vykřikl Erwelin a následně se zarděl, když si uvědomil nesmyslnost, s jakou tuto větu sděluje právě jednomu z příslušníků onoho plemene.
"Máš pravdu, za normálních okolností nás nikdo ovládnout nedokáže. Jsou však dvě výjimky. Pokud se jednorožec do nějaké osoby zamiluje natolik, že se jí poddá. To však není tento případ, Qaer se mi protiví z celého mého srdce. Přítomnost jeho zvrácené mysli a dotyk rukou ušpiněných od nevinné krve, mne naopak dohání k šílenství. Je tu však ještě jedna možnost, jak si jednorožce podmanit. Naše moc se totiž dá oslabit dotykem olova. I tak nás však nemůže opanovat každý, ale jen někdo s dostatečně velkou magickou mocí."
Erwelinovi se v hlavě rozsvítilo.
"Ty podkovy! Qaer chtěl, abych tě okoval olověnými."
"Ano, jsou to podkovy z olova, díky kterým mne má ve své moci. Musíš mě jich zbavit."
"Dobrá!"
Teď, když konečně vše pochopil, rozbušilo se Erwelinovi srdce vzrušením. Hlavou mu vířilo tisíce nápadů a myšlenek. Celá jeho zbrklá mladická mysl byla upřená na jediný cíl, zbavit jednorožce jeho pout. Dokonce si pohrával s myšlenkou, že Qaerovi srazí hlavu svým mečem.
"Tak snad by ses mohl pustit do práce."
"Cože?" vytrhl se Erwelin ze svého zamyšlení. Palouk zmizel. Erwelin stál opět v kovárně.
"Říkám, že bys mohl začít. Nerad bych se zde zdržoval déle než je nutné," řekl cizinec.
"Ano, jistě. Já jen...To je opravdu zvláštní zvíře." Erwelinův zrak upřený na jednorožce pátral po jakémkoliv náznaku, že nešlo jen o výplod jeho fantazie, o nějaký podivný sen. Žádného se mu nedostalo, přesto byl odhodlán uskutečnit plán, který se mu právě zrodil v hlavě.
"Nebude dělat problémy?" zeptal se Erwelin.
"Ne," odvětil Qaer rezolutně.
"Tedy dobrá."
Erwelin přikročil k jednorožci, kleštěmi vytáhl hřeby a zbavil jej první silně zdeformované podkovy. Pak pokročil, aby mu mohl sejmout další. Čaroděj ho však zastavil.
"Nejdříve mu okovej tu první nohu," přikázal.
Erwelin na něj udiveně pohlédl, pak však odkráčel k výhni mumlaje něco ve smyslu "Přání zákazníka je mi rozkazem" a vrátil se s čtyřmi podkovami.
"Vyrobil jsi je doufám z olova, jak jsem si přál," prohlédl si mág kováře zkoumavým pohledem.
"Jistě, můžete se sám přesvědčit," hodil Erwelin čaroději jednu z podkov a druhou začal kovat jednorožce. Ten byl naprosto klidný, a tak šla Erwelinovi práce rychle od ruky. Brzy přikročil k poslední noze a uvolnil hřeby. Qaer mu podal podkovu, kterou stále svíral v ruce. Erwelin ji však zahodil a pronesl:
"Myslím, že už jí nebude zapotřebí."
Nekromant na něj pohlédl napůl s podivem, napůl rozhněván. Pak však postřehl pohled, který na něj upíral jednorožec. Zvíře k němu přikročilo a nádherným, melodickým hlasem pravilo:
"Nyní zemřeš, Qaere. Budeš potrestán za nehoráznou drzost, s jakou jsi mne zotročil a zneužíval ke svým špinavým skutkům."
"Ne, to není možné," vykoktal Qaer, "vždyť olovo..."
Qaerův zrak se přenesl na mladého kováře, který se potutelně usmíval.
"Ty pse!" zavrčel nekromant a jeho ruka se vznesla v magickém gestu. Než jej však stihl dokončit, pocítil ve svém rameni palčivou bolest. Hrot jednorožcova rohu hladce projel svalovinou. Zvíře se vzepjalo na zadní. Qaer na poslední chvíli ucouvl a mohutná kopyta těžce dopadla místo na jeho lebku pouze do měkké prsti. Jednorožec však znovu pohodil hlavou a na Qaerově hrudi se otevřel široký, rudý šlem. Nekromant se obrátil na zoufalý útěk. Jednorožec ho dostihl jediným plavným krokem a vnořil roh doprostřed mágových zad. Špice vyjela z prsou spolu s výtryskem gejzíru krve. Jednorožec hravě vyzvedl tělo do výše, praskot lámané páteře přehlušil smrtelný výkřik. Jediným ladným pohybem mocné šíje, pak odhodil jednorožec bezvládné tělo stranou. Erwelin nikdy v životě nespatřil pohyby tak elegantní a přitom tak smrtonosné a plné síly.
"Děkuji ti, příteli," řekl jednorožec.
"Není zač. Jediné štěstí, že tenhle tady," ukázal kovář na zkrvavenou mrtvolu, "neměl žádné podezření a neprohlédl si všechny podkovy, ale jen tu jednu olověnou, kterou jsem mu předhodil."
"Nyní, když jsem volný, mohl bych tě poprosit ještě o jednu laskavost," pohlédl na něj jednorožec. "Mohl bys mi sundat i tyto obyčejné podkovy."
Erwelin se pousmál a pokýval hlavou. Splnit přání bylo dílem okamžiku.
"Moc rád bych se ti odměnil, příteli," pravil jednorožec.
"Už to, že mne považuješ za svého přítele, je mi dostatečnou odměnou," zarděl se Erwelin.
"Ne, to nestačí. Ale už vím, jak se ti odvděčit. Musíš teď však učinit vše přesně tak, jak ti řeknu."
"Dobrá tedy."
"Vezmi svůj meč a řízni mne na boku."
"Ale to-"
"Pamatuj, co jsi slíbil."
Erwelin uchopil svůj meč a přiložil ostří ke kůži barvy padlého sněhu. Ještě jednou na jednorožce tázavě pohlédl, ale ten jen povzbudivě pokýval hlavou. Jemně řízl. Z rány se okamžitě vyhrnula rudá krev a počala stékat po plecích. Erwelin si připadal jako kacíř, jako kdyby znesvětil něco posvátného.
"Nyní nech mou krev potřísnit celou čepel tvého meče."
Erwelin tak učinil.
"A teď pij!"
Erwelin s údivem pohlédl na to majestátní zvíře. Jestliže si připadal jako heretik před chvíli, když ho zraňoval, nyní si připadal jako ten největší hříšník pod sluncem. Přesto poslechl. Přisál se svými ústy k otevřené ráně. Na jazyk se mu dostaly první kapky. Byly sladké. Sladší než lidská krev, sladší než cokoliv, co kdy pil. Jestliže se z počátku zdráhal, nyní již krev přímo hltal. Byla opojnější než ta nejlepší vína, jaká v životě okusil. Cítil, jak ho uvnitř těla hřeje a dává mu energii a sílu. Náhle poznal, že vědomí jeho a jednorožce jsou propojeny. Po celou dobu, co pil, do něj proudily i jednorožcovy vědomosti. Získal na svět zcela nový pohled, docházely mu nové souvislosti, které mu doposud zůstávaly skryty.
"To stačí. Přestaň!"
Přestat? Jistě. Jen ještě pár posledních kapek, blesklo mu hlavou. A tak pokračoval dál. Náhle se s hrůzou odtrhl. Zůstal stát s očima vytřeštěnýma do prázdna. V těch posledních vteřinách, kdy byla jejich vědomí spojena, zahlédl několik jednorožcových vzpomínek. Vzpomínek z úsvitu časů. Výjevů hrůz nevídaných a neslýchaných, proti nimž i ty nejhorší noční můry jsou ničím. Vzpomínek, jaké mají jen ta nejstarší stvoření, která se dnes prochází po zemi. Vzpomínek, jejichž dopad na mysl tak krátce žijícího tvora, jakým je člověk, je drtivý. Erwelin se s výkřikem zhroutil na zem.
"Já tě varoval. Tvá mysl však naštěstí není schopná tyto obrazy z minulosti pojmout a uchovat. Zbaví se jich, odhodí je a ty zapomeneš."
Otevřel oči. Stále byla noc. Byl zmatený a nevěděl, co se s ním stalo. Uvědomil si, že něco svírá v ruce. Podíval se, co to je. Byl to jeho meč zbrocený krví. Rozhlédl se kolem a spatřil mrtvé mágovo tělo. Předchozí události se mu rychle vracely. Stále ještě se cítil plný energie a neuvěřitelně mocný. Síla, která do něj z jednorožce vstoupila, mu již zůstala navždy a také z jeho meče, který okusil posvátnou krev, se stala zbraň s magickou mocí. Kdyby se dokázal včas ovládnout, mohl získat i část jednorožcových vědomostí.
Rozhlížel se kolem, zda někde spatří jednorožce. A skutečně - stál na kopci za vesnicí. Měsíční svit se odrážel na jeho bělostných bocích, jen po pleci se táhla tmavá jizva. Vzepjal se na zadní a zaržál. Erwelin mu zamával a jednorožec zmizel za obzorem. Mladý kovář osaměl uprostřed klidné noci. Pouze vítr prohánějící se v korunách bříz zpíval podivnou píseň:
Stále dál jde cestou svou,
vyzbrojen silou a odvahou.
Krev jednorožce on směl pít,
teď nenalezne nikdy klid.
"Ztrestej všechno bezpráví!"
tak vnitřní hlas ho pohání.
Proto stále dál jde cestou svou,
vyzbrojen silou i odvahou.
Jediným druhem - jeho stín.
Statečný rek, Erwelin.

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4567

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.