Palantir
oddělovač

Soumrak království Dhor (Porušená rovnováha)

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Soumrak království Dhor / Porušená rovnováha Bílé pobřežní útesy, hustý pás lesů a rozlehlá planina jimi svíraná. Zatímco skalní masiv se mlčenlivě tyčil k nebi a klid lesa rušil jen sílící vítr od moře, planina se utápěla v dunivých zvucích bubnů.
Mračna stahující se nad planinou vzbuzující dojem, že padá soumrak, přestože den byl sotva za svým prahem. Přesto bylo možno soumrak vyčíst i z mnoha tváří těch, jenž stáli na planině vyrovnáni v semknutých řadách. Ovšem mnohem častěji z nich bylo možno vyčíst strach, odhodlání, vzdor a touhu po krvi.
Kapitán Cullen znovu pohlédl k obloze, pak zkontroloval linii svých mužů a nakonec se jeho pohled vrátil na temnou masu nepřátel seskupených před skalisky. Tam se seskupovala největší žoldnéřská armáda, jakou kdo pamatoval - kopiníci z východu, lehká jízda z jihu, těžkooděnci a lučištníci z Faremu, početný oddíl trpaslíků a poloobři ze severu. Svým počtem převyšovala královské vojsko, stojící zády k lesům, více jak čtyřikrát.
Cullen vážně pokýval hlavou a jeho tvář se ještě více zachmuřila. Vzpomínal, jak rychle a nečekaně vše přišlo. Před pár dny se objevily v přístavišti tři lodě, avšak zcela naplněná žoldnéři a v ten samý čas se z lesů počaly vynořovat stále nové a nové oddíly. Pobřežní města se vzdala bez boje a vojsko vetřelců se spojilo. Jméno nepřítele, který se tak náhle objevil, však zůstalo utajeno.
Dhorský král Guairon, přestože starý a prakticky neschopný pohybu, však zareagoval rychle. Druhého dne ráno již stála dhorská armáda připravena k pochodu. Nyní však na planině nestála ani třetina mužů, kteří se tehdy vydali na pochod. Pravidelná armáda prostě zmizela přes noc a tak zůstala jen královská garda, odedávna tvoříc páteř dhorské armády.
Náhlá změna rytmu bubnování vytrhla kapitána ze zamyšlení. Poloobři ztrojnásobili údery palicemi a temný tón bubnů mluvil jasně: "Žádné slitování!!! Smrt!!! Smrt!!! Zkáza!!!".
Tehdy se k nepřátelským liniím připojil i dlouhý zástup mužů přicházejících od přístavů. Cullen v nich s hořkostí poznával muže, kteří ještě včera pochodovali pod jeho praporem. Jen znaky království si v rychlosti strhli ze zbroje.
Kapitán zaměřil svůj pohled na gardisti seřazené po své levici a pak se v sedle obrátil na opačnou stranu. Ve vzdálenosti několika kroků začínala shodně rozvinutá řada gardistů jako byla ta jeho a na velitelském koni vzpřímeně seděl Brean, syn krále Guairona a dědic dhorského trůnu. Vyměnili si mezi sebou několik pohledů a pak shodně kývli hlavou. Byli připraveni k boji i na smrt. Teď záleželo jen na nepříteli.
Poloobři dále znásobovali údery do bubnů a vojska rozloženého kolem se pomalu zmocňovala agonie. Všichni čekali jen na povel k útoku. Od útesů se oddělila malá skupinka jezdců a zamířila si to do středu planiny. Gardisté již jasně rozeznávali tvrdé rysy jezdců v ostnatých zbrojích stejně jako černou postavu dlouhovlasého muže jedoucího uprostřed. Že by iniciátor této invaze, blesklo Cullenovi hlavou, ale neměl čas se touto myšlenkou zabývat, neboť již rozeznával tváře prvních jezdců a to jej znepokojilo. O hustě tetovaných tvářích mužů v ostnatých zbrojích již slyšel. Patřily bezejmenným, v Dhoru známým prostě jako Fiangové - lovci, lovci lidí, nezkrotní a krutí. A teď tvořily osobní stráž tajemného muže v srdci žoldnéřů. Cullen si je znovu se zaujetím prohlédl a bezděky sevřel pevněji rukojeť svého válečného kladiva.
Fiangové se zastavily. Dlouhovlasý muž nechal svého koně udělat ještě několik kroků vpřed a pak zvedl levou ruku. Divoké bubnování ustalo. Muž pozvedl i druhou ruku a z hrdel stovek žoldnéřů se ozval mohutný bojový pokřik. Sílící a sílící, od hrdla k hrdlu. Muž nechal pokřik znít dlouho a náhle svěsil obě paže. Stále řvoucí muži se vrhli do boje.
Gardisté se semkli ještě více k sobě. Brean a Cullen však s rozkazy otáleli a to zcela záměrně. Útočící masa byla příliš nevyrovnaná a nerovnoměrně rychlá. Proto se lehká jízda dostala daleko před zbytek vojska a hnala se na královskou gardu.
"Lučištníci připravit!", vyštěkl rozkaz Cullen a koněm zamířil za semknutou řadu svých mužů. Brean si na druhé straně počínal obdobně. Lehká jízda nepřítele zdolávala poslední vzdálenost, nasazujíc šípy do tětiv lehkých luků a pozvedajíc kopí k vržení.
"Pozvednout štíty!", zazněl dvojitý rozkaz. Právě tehdy nepřátelé vypálily salvu šípů na řady gardistů a v šedavém denním světle se zaleskly hroty vržených kopí. Gardisté zachytili salvu do svých štítu téměř beze ztrát a poklekli. Za nimi se pozvedla druhá řada složená z lukostřelců a vypálila do řítících se jezdců, rozestoupila se, aby udělala prostor druhé vlně lučištníků. První řada nájezdníků zakolísala pod sílou úderu , avšak druhá řada je nemilosrdně tlačila dál. Gardisté se vrhli na zem kryti štíty a nechali jezdce pod sílou úderu , avšak druhá řada je nemilosrdně tlačila dál. Gardisté se vrhli na zem kryti štíty a nechali jezdce snadno přejet. Cullen však neměl v úmyslu nechat si jezdce v zádech, sotva kolem projel poslední jezdec již velel znovu: "Třetí řada! Vrhnout sekery! Druhá řada! Podpora lučištníků!"
Rozkazy byly okamžitě splněny. Nájezdníci se nestačily ani seskupit k novému úderu a již umírali zasaženi, často do zad, šípem nebo vrženou sekerou.
První vlna nebezpečí pominula. Pěší nepřátelé se však již nebezpečně přiblížili.
"Do špice! Zformovat do špice!", řval na své muže Cullen a objíždějíc kolem je poháněl stále k větší rychlosti. Brzy na bitevním poli stála dokonalá formace mužů krytých za štíty, ježící se trčícími kopími a pozvolna postupující vstříc nepříteli. Jednotka prince Breana celé dění opět zrcadlila.
Seskupení gardisté pozvolna nabírali nutnou rychlost pro střetnutí. A vzdálenost mezi nepřáteli se povážlivě krátila. Konečně se za křiku a běsnění srazili. Špice však vydržela a nyní jako hrot šípu pronikala do masy nepřátel. Odpor však byl tužší a tužší, neboť přední řady, které zakolísali byli zpět natlačeny jednotkami za sebou. Těla útočících žoldáků tvrdě narážela do štítové hradby a bylo jedno jestli jsou živá či mrtvá. Gardisti si uvolňovali cestu vyježenými kopími a co chvíli některý střelec vypustil zpoza hradby šíp, který si našel cíl v řadě nepřátel.
Obě špice natolik účinně postupovali, že útok žoldnéřů se dočista zastavil a chybělo jen málo, aby se rozpadl docela. Oba velitelé svá seskupení střídavě přibližovala a oddalovala, jen proto, aby kontrolovali větší prostor pro manévrování.
Teprve tehdy se malá skupinka jezdců, nyní osamělá na planině dala znovu do pohybu. Fiangové krutě pobízeli koně do nejhorší vřavy zuřící na pravé straně bojiště, stále však dokonale chránící dlouhovlasého muže ve svém středu. Nyní bezprostředně zaútočili na nejužší místo Breanovy špice. Žoldnéři povzbuzení tímto útok se znovu vrhali do boje a zuřivě dotírali na hradbu štítů. Princova skupina byla pevně sevřena a zastavena v postupu. A tehdy se hrot špice rozbil. Vzniklou mezerou se dovnitř vedrali Fiangové a svými ozubenými meči za sebou nechávali jen krvavou spoušť. Brean zaklel, vrhl své velitelské kladivo proti prvnímu jezdci a jistý si zásahem pobídl koně proti dalšímu tasíc při tom meč. Gardisté mezitím, krvavě platíc za každý metr pole, uzavírali narušenou hradbu. Breanovi se podařilo skolit dalšího Fianga, tehdy však stanul tváří v tvář dlouhovlasému muži, který však nebyl ozbrojen. Brean však neměl na mysli nic jiného než osud téhle bitvy a vrhl se přímo proti dlouhovlasému jezdci. Ten jen natáhl netečně ruku a vyčkával. Brean se přihnal na svém koni a pozvedl zbraň k jedinému úderu, který podle něj měl rozhodnout bitvu. Meč však promáchl do prázdna. Tajemný jezdec pozdvihl nataženou ruku, jejíchž prsty byly sevřeny do zvláštního symbolu a druhou rukou prudce promáchl vzduchem. Ve vzduchu se vytvořila temná vlna. Brean se pokusil uniknout, ale kůň děsící se vlny před sebou začal vyhazovat. Prince pohltila temná skvrna a na okamžik celý zmizel. Když se temnota vytratila, leželo na zhrouceném koňském těle něco pokrouceného a zkrvaveného. Něco, co ještě před okamžikem bylo princ Brean. V té chvíli se poslední odpor gardistů zlomil. Žoldnéři se přes ně převalili s vítězným pokřikem a masakrovali je jednoho po druhém.
Přestože Cullen měl práce s vlastní obranou dost, princův poslední boj mu neušel. Pohlédl na muže kolem sebe. Kdyby se jednalo o obyčejnou bitvu, vyčetl by z jejich tváří jen netečnost nad jejich osudem. Teď však viděl v jejich očích strach před neznámým a to rozhodlo. Strhl Dhorshou standartu z kopí, kvapně ji strčil pod zbroj a zařval: "Ústup k lesům!".
"Ústup k lesům! Ústup k lesům!", opakoval rozkaz.
Špice se znovu dala do pohybu, tentokrát však nazpět. Tlak ze strany útočníků posílený dosavadním úspěchem však nabíral neuvěřitelnou sílu. Gardisté padali k zemi s rozpolcenými lebkami, s krvavými hroty trčícími z nehybných hrudí a ztráty se na každém kroku prohlubovali. Bylo to kus od prvních stromů, když se špice zcela zhroutila.
"Utíkejte! Bitva je ztracena! Zachraňte holý život!", zařval vztekle Cullen k posledním přeživším a sám se vrhl přímo na útočníky, jen aby poskytl svým mužům dost času k útěku. Ti počali zahazovat zbraně i výstroj a dali se do spásného běhu do lesa, často však marného.
Cullen mezitím rozséval v řadách žoldnéřů smrt. Jeho kladivo již dávno zmizelo v klubku nepřátel, jeho štít byl samá puklina a zlomený štít, přesto dál zadržoval nepřátele, dokud poslední z jeho mužů nebyl mrtev nebo nezmizel v houštinách. Poté odrazil několik pokusů strhnout jej z koně a vyřítil se ze vřavy k porostu. Kůň však vypětí nevydržel a klesl. Cullen vylétl ze sedla. V okamžiku však byl znovu na nohou. Jedním úderem rozpoltil lebku nejbližšímu pronásledovateli, druhému uťal paži v rameni a po třetí s temným zamručením vrhl již nepotřebný štít. Pak již stačilo jen několik skoků a octl se mezi prvními stromy.
V době, když poslední z královské gardy zmizel v lese, prosvětli oblohu první blesk následován dunivou ranou. A pak znovu a znovu. Liják na sebe nenechal dlouho čekat. Voda mísící se z krví padlých se lačně vsakovala do vyprahlé země.
*
Vlhko, tma, štěkot a doléhající křik pronásledovatelů. Taková byla situace kapitána Cullena, který seděl opřen o mohutný kmen stromu a těžce oddechoval. Za sebou měl dlouhé hodiny běhu v lijáku a bok mu sžírala palčivá bolest ze zranění, kterého si prve téměř nevšiml. Nebýt toho a rychle ubývajících sil, pokračoval by dál. I přes stav, ve kterém se nacházel, si zachoval chladné uvažování. Přemýšlel, proč se za ním pronásledovatelé pustili tak daleko, v jejich očích nebyl příliš cenný.
Opět ucítil ránu na boku. Prsty nahmatal krvavý slepenec oděvu a zbroje. Rána se otevřela. "Krev je dobrá stopa pro psy", pomyslil si a pevněji sevřel rukojeť meče ležícího mu podél těla. Dál utíkat již nemělo smysl. Dostanou ho tak jako tak. Ale tady má alespoň šanci, že neodejde sám.
Psí štěkot se ozval zase o něco blíž a mezi zmáčenými stromy probleskli první pochodně pronásledovatelů. Cullen s vypětím všech sil vstal a zmizel za kmenem.
"Jen pojďte, špinavci!", procedil mezi zuby.
Psovodi a malá skupina žoldnéřů na sebe nenechala dlouho čekat. Cullen zadržel dech a připravil se. Zpoza stromu se s vrčením vynořila ohavná hlava prvního psa. Vzduchem se jen mihla kapitánova čepel a hlava zmizela kdesi v houští. Na více již Cullen nečekal, opustil dosavadní kryt. Svou dýku umístil do hrudi prvního psovoda a již rovnou čepelí meče masakroval polodivoké slídiče. Když dorazili žoldnéři, moc živého již mezi stromy nebylo. Bez pobízení se vrhli na uprchlíka. Cullen zarazil meč do břicha prvnímu útočníkovi, ale čepel se zasekla o zbroj umírajícího a tak klesl k zemi spolu s ním. Snažil se vyprostit zbraň z mrtvého, ale nešlo to. Žoldnéři jej obklopili ze všech stran. Koutkem levého oka zaregistroval temnou postavu náhle se vynořující z lesa, pak několik ohnivých záblesků a tíživou tmu.
*
Smrt prý mívá mnoho podob. Cullen však nikdy neslyšel o žádné v podobě tíživé a dusivé tmy. Těch několik myšlenek jej přivedlo k posledním okamžikům před tmou a uvědomil si, že je stále naživu. Jen něco těžkého leželo na něm. Pokusil se s tím pohnout, ale šlo to jen ztěžka. Nakonec se břímě zbavil a objevil v něm jednoho z pronásledovatelů - mrtvého a s šílenou tváří. Ostatní z jeho skupiny leželi kolem, do jednoho mrtví.
"Vítejte zpět mezi živými." oslovil jej kdosi zezadu, zvláštním vyrovnaným hlasem.
Cullen se obrátil sahajíc po meči, který stále vězel v útočníkovi pod ním. Původce té věty se opíral o onen mohutný strom, ruce založeny na prsou. Celou jeho postavu zakrýval temný plášť a tvář mizela ve stínu špičaté kápi. Cullen si jej nervózně měřil a pak se pokusil stát.
"Vaše dílo?" pokynul směrem k mrtvým.
Nedostal však žádnou odpověď. Tajemný muž se bezhlučně odlepil od stromu a nabídl Cullenovi ruku. Cullen ji přijal jen s odporem, tím spíše, když si všiml run vytetovaných na jeho prstech. Muž v kápi nepromluvil ani slovo a podpírajíce raněného zamířil směrem, odkud se tak náhle objevil. Chvíli se proplétali temnotou a mezi stromy. Cullen jen stěží zdolával kořeny a liščí jámy a nebýt cizince, znovu by padl vysílením. Muž však jistě postupoval dál a nic nenaznačovalo, že by ho Cullen zatěžoval.
Konečně se zastavili. Kapitán se rozhlédl, ale spatřil jen dlouhý pás skalisek klikatící se lesem. Cizinec zamířil do zákoutí utápějícího se ve tmě. Ozvalo se kovové zaskřípění, pak dutý zvuk a oba muži zmizeli ve skále. Z Cullena rázem spadla únava. Rozhlížel se kolem se a tajil dech. Před sebou měl skalní chodbu stoupající nahoru. Do skály byly zručně vytesány schody, ozářené dvojí řadou pochodní. Na prvním stupni stály dvě sochy gryfů.
Muž v kápi se však nezdržoval a postupoval dál. Jak míjeli jeden stupeň za druhým. Pochodně za jejich zády pohasínaly a chodba se pozvolna ztrácela ve tmě. Když dospěli k vrcholu stanuli před masivními dveřmi. Po stranách se opět rýsovaly sochy gryfů stejné jako dole. Muž se ani nepokusil dveří dotknout, samy se otevřely a sotva jimi prošly opět neslyšně zapadly.
Místnost za dveřmi nebyla rozlehlá a působila útulným dojmem. V krbu hořel oheň, na stěnách viselo několik gobelínů, znázorňující výjevy ze staré historie, v rohu stála mohutná knihovna, vprostřed místnosti pak kamenný stůl plný spousty předmětů, u zadní stěny místnosti velká truhla, úzké lůžko pokryté huňatou kožešinou a vzadu se černal otvor, ze kterého stoupalo další schodiště nořící se do tmy. Muž dovedl Cullena k lůžku a nechal jej, aby se usadil. Pak přešel k křeslu, ne nepodobnému trůnu, vytesanému přímo do skály. Tam se usadil a rozevřel svůj temně zelený plášť, který nechal volně dopadnout na křeslo. Tehdy Cullen poprvé spatřil tvář svého zachránce. A byla to hodně zvláštní tvář. Ostře řezaná, s temně modrýma očima, lehce zahnutým nosem, hustým obočím a ústy staženými do úzké čáry. Jeho dlouhé vlasy byly bílé, až na občasný černý pramen, a stažené do zadu. Působil důstojným dojmem, ač na jeho tváři nebyla jediná vráska. Jeho oči však hovořily jinak, zrcadlilo se v nich stáří mnoha věků.
"Co se stalo vlastně dnes tam dole na planině?" promluvil konečně.
"Řekněte mi, kdo jste a já vám to povím. Ovšem nejdřív bych se něčeho napil." odvětil s námahou Cullen.
"Ovšem." přikývl muž a na chvíli zmizel v menších dveřích, kterých si Cullen všiml teprve teď. Za velkým krbem předtím nebyly vidět. Muž se vrátil během chvíle. Postavil na stůl cínový pohár se silně aromatickou tekutinou, nádobku s vodou a malou krabičku se svazkem plátna, ta obsahovala jakousi mast.
"Na vyčištění a zacelení rány." dodal muž, když si všiml Cullenova podezíravého pohledu.
Cullen přikývl a nejprve sáhl po nápoji. Na první dojem působil sladce s příchutí medu, při polknutí však sálal teplo jako žitná. Poté se dal kapitán do ošetřování rány. Muž se vrátil do svého kamenného křesla a s prsty zaklíněnými do sebe pozoroval Cullenovo počínání.
Cullen byl hotov během chvilky a uvolňujíc si zbroj se pohodlně opřel na lůžku.
"Tedy to dění na planině?" upomenul ho muž.
"Jméno muže, který mi zachránil život?" odvětil otázkou Cullen.
"Mé pravé jméno je staré, má význam jen ve staré řeči, nebudu jej tedy vyslovovat. Když však přicházím mezi lidi, jsem nazýván Adhan An Fionn, nebo jen krátce Adhan."
"Čaroděj?" neodpustil si Cullen.
Adhan sotva znatelně přikývl.
Cullen jakoby na souhlas pohyb opakoval a dodal: "Cullen, kapitán dhorské gardy krále Guairona."
"Král Guairon je po smrti." odtušil vážně Adhan a pohlédl do plamenů v krbu.
"Je to jisté?"
Adhan opět kývl svým typickým způsobem: "Zemřel předešlou noc."
"Nechť jej osvítí věčné světlo. Zemřel alespoň neporažen," sklonil Cullen pietně hlavu. Rychle ji však pozvedl zpět.
"Když máš tu moc, čaroději, vidět tak vzdálené věci, proč se mě tážeš na události na planině?"
"Protože z nich cítím něco zvláštního. Něco mi ne zcela neznámého. Chci přesně vědět, co se tam odehrálo."
"Tedy dobrá," začal Cullen, "pravidelná armáda nás opustila a my stáli osamoceni proti žoldnéřské armádě nashromážděné u skalních masívů..." Poté kapitán vylíčil celý průběh bitvy - počáteční úspěch, zastavení postupu, smrt prince Breana i pokus o ústup. Čaroděj poslouchal a jeho tvář připomínala kamennou masku. Cullen skončil své vyprávění a pak tázavě pohlédl na Adhana.
Nastala dlouhá chvíle ticha. Čaroděj seděl dál napřímen ve svém křesle a nedával najevo žádnou ze svých myšlenek. Konečně se však naklonil trochu vpřed a pronesl tiše: "Jezdec, který zahubil prince, jak vypadal?"
"Černý plášť, pod ním snad zbroj. Seděl na černém koni a neměl helmici. Měl dlouhé vlasy, to jsem viděl jasně, protože vál vítr od moře."
"Jakou barvu měly ty vlasy?"
"Tehdy bych řekl, že šedou, ale nyní si to nedokážu vybavit. Možná tmavší, nebo i bílé. Když přijížděl mezi Fiangy myslel jsem, že černé. Zvláštní něco takového mi nemohlo uniknout."
"Nejsi první, kapitáne, kdo to nedokáže přesně určit. Prostě to nelze."
Cullen znovu vrhl dlouhý pohled na Adhana, tentokrát však podezíravě. "Znáš jej?" zeptal se tvrdě.
Čaroděj opět typicky přikývl.
"Také čaroděj?"
Další kývnutí.
"Co je zač a proč vedl vojsko, aby zničil království?"
"I jeho jméno je staré," dával si Adhan s odpovědí na čase, "nazývejme ho tedy Dughan, černý čaroděj. Jeho cíle bývají vždy vysoké, ale bezpochyby to není on, kdo chce převzít kontrolu nad královstvím."
"Mluvíš jakoby si ho moc dobře znal. Mluvíš jakoby to byl tvůj přítel."
"Znám jej, pravda. Ale mágové jako jsme my nebývají nikdy přátelé. Přílišná rivalita, abys rozuměl. Ne Dughan není můj přítel a čím více nad tím přemýšlím, tak okolnosti nás staví proti sobě." Adhan se odmlčel a pak ještě dodal: "Řekni mi proč tak usilovali o tvé dopadení. Armáda přece zanikla na planině, země je bez vládce."
To byla otázka, na kterou ani sám Cullen neznal odpověď. Hluboce se zamyslil a znovu si přehrával události uplynulých hodin. A pak si to uvědomil a zalovil rukou v záňadří. Úplně zapomněl, že při zaveleném ústupu strhnul dhorskou standartu z kopí a uschoval ji, aby nepadla do rukou nepřátel. Jak mohl ne něco takového zapomenout. Nyní vytáhl zmačkanou standartu a hrdě na ní pohlížel. Dovedně na ní byl vyšit stříbrný drak procházející se po ostří meče - dhorský znak.
"Znáš, Adhane, Dhorskou knihu věšteb?"
Čaroděj opět kývl, ale Cullen to nepostřehl a vysvětloval dál: "Před více jak dvěma sty lety ji sepsal jeden eremita. Její originál je uložen v královském paláci. A v té knize stojí, že dokud bude dhorská standarta vlát i nad jediným mužem ji hájící, pak království přetrvá."
Cullen se při představě sama sebe jako spasitele Dhoru zasnil. A proto mu ušlo, že čaroději trochu zacukaly koutky úst.
"Mohu počítat s tvou pomocí, mistře Adhane?" ozval se konečně Cullen.
"Víš co je to zákon rovnováhy, kapitáne?" odvětil mu otázkou čaroděj.
"Něco co před časem hlásali Druidové." Odpověděl nechápavě Cullen, protože dotaz mu nedával žádný smysl.
"Ne, to je teorie rovnováhy. Zákon rovnováhy je něco zcela jiného. Ve středním moři je malý ostrov, na němž stojí kamenný stolec. Tak se setkávají všichni velcí mágové. Ne ti druhořadí mastičkáři, co děsí lidé. Skuteční mistři magie. Je tomu bezmála věk, co se setkali naposled - unaveni válkami, nevděkem lidí a vzájemnou rivalitou. Tehdy byl navržen zákon rovnováhy - zákon, který čarodějům zakazuje vměšování do jejich sporů. Je velmi praktický a dosud plně platný. Již moc mágů, z těch co jej odsouhlasili nezbylo. Já i Dughan jsme tam tehdy byli. A nyní táhne Dughan se žoldnéřskou armádou. V zájmu dodržení zákona musí být zastaven."
"To je důvod, abys mi pomohl," vyskočil Cullen z lůžka v bojovém nadšení, "kvůli záchraně království a zachování vašeho zákona."
"Ne, tak to nelze. Opakuji, že to není Dughan, který se snaží zmocnit země. Já se mohu postavit jedině jemu - v zájmu zachování rovnováhy."
Cullen zklamaně dosedl zpět na lůžko. Čaroděj vstal ze svého křesla a zamířil k temnému otvoru.
"Kdo tedy vedl tuhle invazi do království, když ne Dughan?" zastihla ho otázka vprostřed místnosti.
"Nejsem si jist, zda je to invaze. To však brzy zjistím. Teď je ale čas k odpočinku, kapitáne. Čerpej síly. Promluvíme si později." S těmito slovy zmizel Adhan An Fionn na zadním schodišti. Jak utichaly jeho kroky, pohasínalo i světlo za ním.
Cullenovi se náhle vrátila ta šílená únava. Jedním lokem vyprázdnil pohár a natáhl se na lůžko. Spánek mu nezahnaly ani všechny chmurné myšlenky.
*
Když Cullen otevřel oči, nevěděl zda je venku den, nebo noc. Nevěděl ani jak dlouho spal. Spokojeně zjistil, že únava je pryč, bolest v boku minimální a uvědomil si jak hrozný hlad má. Na stole však byla připravena miska pečeného masa a pohár naplněný nápojem rudé barvy. Teprve teď si Cullen všiml, že je v místnosti přítomen i čaroděj. Seděl na huňaté kožešině před krbem a nehybně sledoval plameny.
Cullen netečně pokrčil rameny a pustil se o jídla. Bez problému vyprázdnil misku zvěřiny a obrátil do sebe pohár, jehož obsah se nakonec ukázal jako víno, sice zředěné, ale pořád víno.
Teprve když skončil, obrátil se k němu čaroděj.
"Co dělá zranění, Cullene?"
"Téměř jej necítím." odpověděl Cullen, ale na mysli se mu už vracelo téma minulého rozhovoru.
"Tedy co jsi zjistil, čaroději?"
Adhan se obrátil zpět k plamenům, pak pomalu vstal a opřel se o krb.
"Čaroděj na planině byl skutečně Dughan, proto mi byla jeho magie povědomá. Zbylé skupiny pátračů objevily místo střetu a raději se vrátily k hlavnímu voji."
"To je vše?"
"Ne."
"Kdo tedy vede žoldnéře?"
"Zástupci každého dhorského města, cechmistři a zástupci obchodníků."
"Je pravda, že měli vždy s králem Guaironem spory. Chtěli větší volnost v obchodu. Ale takové řešení."
"Už je tomu tak."
"Žádná invaze. Vzpoura!" zasyčel Cullen a vztekle sevřel ruce v pěst.
"Ano, vzpoura, po prohrané bitvě také bez dalšího odporu. To je konec království."
"To je také důvod, proč za tebou vyslali další skupinu." odtušil Adhan a založil si ruce na prsou.
"A jsou to pravdivé informace? Jak je získáváš?"
"Adhan - ohnivý. Oheň je všudypřítomný. A to je víc než jen pravdivé informace. Je to skutečnost. Ale nemusíš mít žádné obavy, nyní je před polednem do setmění máme čas."
"My?"
"Ano, v pátrací skupině jsou Fiangové a Dughan. Dost práce pro oba."
Cullen kývl na souhlas.
*
Jak čas postupoval, stával se Cullen nepokojnějším. Adhan trávil čas listováním ve starých svazcích a nedával najevo rozpoložení mysli. Pokud v nějakém vůbec byl. Cullen za celý život nepotkal nikoho netečnějšího, nebo kohokoliv, kdo by dokázal tak dokonale zakrýt své nitro.
Z úvah o čaroději se jeho myšlenky stočily na vlastní situaci. Majetek žádný neměl, ani rodinu a titul kapitán, po tom co ztratil všechny muže, mu připadal směšný. Důležitý už byl jen pro nepřítele - mrtvý, jako poslední obránce království. Bezděky sevřel královskou standartu. Jen tak se nevzdá, za ním přece stojí věštba.
Adhan náhle zaklapl svazek a odložil jej na kamenný stůl.
"Je čas se připravit," pokynul Cullenovi a ukázal na truhlu vedle lůžka, "vezmi si, co potřebuješ." Pak opět zmizel v temné chodbě.
Cullen otevřel truhlici. Byla plná oblečení, zbraní, různých maličkostí. Po krátkém uvážení ze sebe stáhl nepotřebný zbytek drátěné zbroje. Hrudní plát odhodil již na útěku, helmici ztratil v bitevní řadě. Jeho kalhoty byly jako zázrakem bez poškození, stejně jako vysoké boty. Úbor doplnil koženou kazajkou šedé barvy a dlouhým pláštěm. Většina zbraní v truhle již byla k nepotřebě. Až na solidní luk. Zkusil jej napnout a s uspokojením odložil zbraň na lůžko. Vyhrabal ještě toulec se šípy a pak nechal víko truhlice hlučně zapadnout. Pak si už jen připjal svůj meč a cítil se připraven.
Čaroděj na sebe nenechal dlouho čekat. Nesl jen stejný plášť jako včera - nic víc, nic míň. Vyměnili si vzájemně pohled, Cullen sebral z lůžka luk a vyrazili. Při průchodu skalní chodbou musel Cullen znovu obdivovat jedinečnost tohoto místa. Netrvalo dlouho a ocitli se v lese. Cullen se zadíval na oblohu. Den se klonil k soumraku. A tu jej něco napadlo.
"Je pravda, že Fiangové vidí ve tmě stejně dobře jako ve dne."
"Je," odvětil Adhan přehazujíc si přes hlavu kápi, "ale na pořádný rozhled už jim čas nezbude."
*
Cullen již notnou chvíli vyčkával skryt mezi stromy. To místo mu za stanoviště určil čaroděj, pak zmizel. Soumrak dávno ustoupil nadcházející tmě, ale po očekávaných nebylo ani stopy. Přesto jakoby Cullen cítil, že se blíží. Luk měl připravený a šíp nasazený do tětivy. Stačilo jej jen pozvednout.
Další chvíle uběhla beze změny. Náhle uslyšel tichý zvuk. Jen malé cinknutí, sotva postřehnutelné. Opatrně se přitiskl ke stromu a vyhlédl zpoza něj. Mezi stromy se právě mihla temná silueta. Ve vzdálenosti několika kroků další dvě. Fiangové. Náhle všechny postavy splynuly s porostem, jakoby vyčkávali. Záhy se objevila další siluety. Tentokráte jezdce a několika menších podsaditých postav kráčejících za ním. Cullen zatáhl hlavu zpět a počítal. Shodl se na počtu tří až čtyř Fiangů, jdoucích ve předu, jezdec byl bezpochyby Dughan a za ním pochodoval asi půltucet trpaslíků, jenž měli nahradit Fiangy z čarodějovy stráže zabité v bitvě.
Nyní Cullen vyčkával na čarodějův signál a jen doufal, že za ta léta v kapitánském sedle neztratil nic ze svého lukostřeleckého umu.
Signál na sebe nenechal dlouho čekat. Syčivý zvuk a náhlý výbuch světla. Cullen již na nic nečekal. Skokem opustil skrýš a pozvedl luk. Tětiva zadrnčela a první Fiang klesl s šípem v hrdle. Cullen klesl do kleku a znovu natáhl luk. Tětiva zadrnčela podruhé a přibila druhého lovce ke kmeni stromu. Na třetí šíp již neměl Cullen čas. Třetí Fiang se k němu hnal s ozubenou čepelí pozvednutou k jisté ráně. Cullen odhodil luk a prudce se vymrštil ze země, přičemž vyprostil svůj meč a skvěle zachytil útočníkovu čepel svištící vzduchem. Odrazil ji, vyměnil si s Fiangem několik úderů a pak jej poslal k zemi spolehlivým sekem přes hruď. Lovec se sesul bez hlesnutí.
Teprve teď pohlédl na zvláštní zdroj světla - vysoká stěnu plamenů zamezující průchod. Po trpaslících nebylo ani památky. A v záři plamenů spatřil ještě něco. Dvě zápolící postavy. Totiž ve chvíli, kdy se celá skupinka objevila, seslal Adhan do jejich středu jeden ze svých plamenných blesků. To je rozdělilo na dvě části. Fiangy a Dughana na koni v předu, trpaslíky vzadu za ohněm. Ti ovšem zmizeli hned, jak se objevily plameny. Dughanův kůň, tak klidný v bitvě na planině, se nyní zcela splašil. Magický oheň jej natolik vylekal, že jej Dughan už nedokázal uklidnit a nakonec vylétl ze sedla, zatímco kůň zmizel s šíleným řičením v lese. A tehdy do světla vstoupil Adhan. Dughan na něj rychle pohlédl a prudkým výskokem se dostal ze země. Křikli na sebe něco ve staré řeči a již byli zaklesnuti do sebe. A právě toho byl svědkem Cullen. Vypadalo to, že jsou do sebe přímo v klíněni, ale jejich těla se ani jednou nedotkla, jen se vznášela asi stopu nad zemí a zápolila spolu. Ve skutečnosti to byly jejich myšlenky, jenž spolu zápasily a ve vzduchu vytvářely téměř hmatatelné vlny. Tváře obou čarodějů se již leskly potem, ale pořád žádný z nich neměl navrch. A náhle Adhan vzplál mocným ohněm jako živoucí pochodeň. Cullen podvědomě couvl, avšak oči od impozantního souboje odvrátit nedokázal. Adhanovo tělo hořelo stále intenzivněji a Dughan se v plameni již téměř ztrácel. A tu byl Cullen podruhé svědkem temných vln vyvěrajících z paží černého čaroděje. Vlny obklopily obě postavy a tak vyvolávaly dojem bouřkového mraku sršícího blesky. A pak se ozval výbuch. Tlaková vlna srazila Cullena k zemi, stěna plamenů pohasla a místo přepadu se propadlo do tmy.
Když se Cullen znovu postavil na nohy, nebylo po souboji již ani památky. Na zemi leželi dva mrtví lovci, třetí ještě sténal přibit ke stromu. Cullen pozvedl Fiangův ozubený meč a plnou silou jej zarazil do těla umírajícího. Fiang vyplivl krev a oheň jeho života uhasl. V jeho tetované tváři nebyl ani stín lidskosti.
Cullen se obrátil zpět k místu souboje, ačkoliv si to nechtěl přiznat, ale s úlevou pohlédl na známou postavu v plášti s kápí. Sebral svůj meč a vykročil k ní. Adhan stál uprostřed malého prostranství a na jeho rukou pomalu uhasínaly malé plamínky.
I přes tmu a staženou kápi cítil Cullen na sobě jeho pohled.
"Teď ještě vyřídím trpaslíky." oslovil čaroděje a chystal se vydat se po jejich stopách.
"Nech je jít," zastavil ho Adhan, "já se utkal s Dughanem, ty jsi dostal lovce hlav. Pro jeden den až dost. Vraťme se zpět."
Cullen se zatvářil nerozhodně, ale nakonec souhlasně kývl. "Co je mi po trpaslících."
Cesta zpět do Adhanova sídla proběhla bez jediného slova. Když stoupali po stupních schodiště, zdálo se Cullenovi, že pochodně svítí méně než, když odcházeli. Adhan byl zřejmě oslaben bojem. Cullen naň promluvil teprve až, když dosedl do křesla a po svém způsobu rozhodil plášť.
"Co se stalo s Dughanem? Jeho tělo jsem tam neviděl."
"Ne, Dughan není mrtev. Jak jsem prve řekl, nás čarodějů již ubývá." odpověděl čaroděj na otázku a naplnil si pohár oním zlatovým nápojem s příchutí medu.
"Pokud není mrtev, co se sním stalo?"
"Bloudí v prostoru. Využil svých magických vln, aby unikl z mého sevření. Poté je přestal ovládat. Objeví se někde, někdy. Možná, že uplyne mnoho let. Bloudění prostorem je dlouhodobá záležitost. Každého by zahubilo, každého, kromě čaroděje."
"Tedy jsi ho porazil a jsi mocnější mág než on."
Na Adhanově tváři se poprvé objevilo cosi, vzdáleně připomínající úsměv.
"Ne, nejsem mocnější. Naše síly byly docela vyrovnané. Na mé straně však stálo překvapení a dostatek času na přípravu."
"Co ho vedlo, že se připojil k vzpouře proti králi?" tázal se Cullen dál.
"Možná pro sebe hledal útočiště. Možná tušil prospěch. Jeho záměry nám zůstanou utajeny."
"Zajistil váš souboj rovnováhu?"
"Ano, z mého pohledu ano. Dughan porušil zákon a stihla ho odplata. Zbytek ať učiní jiní."
"Tím mi chceš říct, že rovnováha teď leží v rukou někoho jiného?"
"Ve tvých rukou, Cullene." řekl vážně Adhan, vstal a zamířil k zadnímu schodišti. Nechal Cullena jeho myšlenkám.
Cullen se položil na lůžko, ale spánek nepřicházel tak lehce jako předešlého dne. Hlavou mu vířily otázky, na níž nenacházel odpovědi. Dhorská kniha věšteb, poslední obránce standarty, rozmluvy s čarodějem - to vše ho uvádělo do stavu, který odpuzoval spánek. Když konečně upadl do nevědomého zapomnění, na východě se rodil nový den.
*
Cullenovo probuzení nebylo stejné jako předešlého dne. Probouzel se s těžkou hlavou. Čaroděj v místnosti nebyl. Co jej však rozladilo nejvíce byla absence jídla na stole. Chvíli se procházel po místnosti, ale nikam to nevedlo. Mnohokrát se zastavil před zadním schodištěm, ale vždy přešel dál. Nakonec však překonal nejistotu a vystoupil na první stupeň. Pak jakoby jej stupně vedly dál samy. Na rozdíl od prvního schodiště, tohle bylo točité. Cullen to zjistil, když rukou zavadil o skalní stěnu. Tápal po stupních ve tmě dál a dál. A pak se náhle ocitl před klenutým vchodem do další místnosti. Mohl jej rozeznat, neboť na něj dopadalo sporé měsíční světlo.
Vstoupil do místnosti. Byla zařízena jako pracovna. Za stolem z bělostného kamene stálo ornamenty bohatě vyřezávané křeslo. Do stěn byly vyraženy runové nápisy svítící v bledém měsíčním světle. Světlo do místnosti vnikalo otvorem ve skále, skvěle opracovaným do podoby okna s klenbou. Před tímto oknem seděl v křesle podobném tomu za stolem čaroděj.
"Čekal jsem, že se tu objevíš." oslovil jej Adhan a pokynul mu k prázdnému křeslu blízko toho jeho.
Cullen se beze slova posadil a vyhlédl ven. Venku byla neobyčejně světlá noc. Měsíc ozařoval celý kraj a Cullen se zatajeným dechem pozoroval scenerii před sebou. Viděl kolem husté lesy, planina odsud vypadala jako tenká šedá čára a za ní hrdě se tyčící útesy. Bylo vidět i věže několika dhorských měst a také maják v přístavu. Celá země tu byla jako na dlani.
"Zvláštní, tohle místo. Má svou magii," promluvil zvolna Cullen, "skutečně příhodné pro čaroděje."
Adhan opět typicky přikývl.
"Nedokážu najít odpověď na otázku rovnováhy. Pomoz mi Adhane An Fionne. Podle všech událostí posledních dnů království zaniklo. Podle Dhorské knihy věšteb však naději ještě má."
Čaroději při zmínce o knize věšteb opět zacukaly koutky úst, když konečně promluvil: "Ten eremita, co knihu sepsal, byl buď přílišný patriot anebo blázen."
"Co tedy mám dělat?"
"Vezmi standartu a vrať se na planinu. Najdeš tam dvě věci. Hromadu popela po spálených mrtvolách zabitých žoldnéřů a kamennou mohylu kryjící těla zabitých gardistů. Mohylu, jenž na hrobě vystavěl lid Dhoru na jejich počest. Tam teprve učiň rozhodnutí."
Cullen nic nenamítal. Beztak tušil, že jinou odpověď nebo radu nedostane.
*
Po dnech klidného odpočinku v čarodějově sídle přišel den, který Cullen určil ke svému odchodu. Sebral svůj meč, luk od Adhana, trochu jídla i dhorskou standartu a čaroděj jej vyvedl skalní chodbou do lesa. Cullena ani příliš nepřekvapilo, že u východu stál černý kůň, na kterém donedávna jezdíval Dughan.
"Tvá kouzla působí i na zvířata?" neodpustil si Cullen, když vsedal do sedla.
"Možná." odtušil čaroděj.
Cullen mu ze sedla nabídl ruku. Čaroděj ji přijal s netečným výrazem ve tváři. Cullen ani nic jiného nečekal. Nebyli přátelé, jen náhodní společníci. Avšak runy na čarodějových prstech už ho neznepokojovaly.
"Dobrou cestu a přízeň bohů, kapitáne Cullene." popřál mu ještě čaroděj.
"Žij blaze, Adhane An Fionne, ohnivý čaroději." odvětil Cullen ze sedla a pozvolna pobídl skvostné zvíře do pohybu. Brzy se ztratil mezi stromy.
*
Bílé pobřežní útesy, hustý pás lesů a rozlehlá planina jimi svíraná. Zatímco skalní masiv se mlčenlivě tyčil k nebi a klid lesa rušil jen sílící vítr od moře, planina se utápěla v paprscích slunce rodícího se na východě.
Planinou pomalu projížděl jezdec. Jeho cíl byl jasný - kamenná mohyla tyčící se ve středu prostranství. Nechal k ní koně dojet volný krokem a pak lehce sklouzl ze sedla. U paty mohyly poklekl. Setrval tak dlouhou chvíli, pak vstal a s vážným výrazem ve tváři vyňal cosi ze záňadří. To cosi připevnil na kopí zaražené několik stop od mohyly, vytrhl jej ze země a umístil mezi kameny mohyly.
Pak se vyhoupl zpět do sedla a zamířil směrem na západ. Za jeho zády vlála standarta zobrazující stříbrného draka. Vlála nad svými posledními obránci.
A Cullen? Cullen by zrozen jako bojovník a tím zůstane navždy - bojovník, žoldnéř, harcovník. Ale už ne v Dhoru, tady je žoldnéřů až dost.
Na východě dál postupoval úsvit - úsvit Obchodní unie svobodné země Dhor, soumrak království Dhor. A přes planinu ujížděl jezdec k západu.
 L>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4617

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.