Palantir
oddělovač

Lampa

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Lampa I.
Max se šoural domů. V jindy mrazivém březnu letos pršelo. Šaty měl promočené a kalhoty vyválené v blátě, jak po cestě spadl. Rozhodně mu nebylo příjemně, i když by možná mělo. Desetiletý kluk, co se právě vracel od svého nejlepšího kamaráda, se kterým strávil skvělý den hraním skvělých, zábavných her, jako bylo házení šipek nebo šermování klacky v obýváku, by měl být přece šťastný! Nejspíš za to mohlo to pitomé počasí... Udělalo se tak náhle. Vždycky měl smůlu na počasí. Muselo být co nejhnusnější, když šel někam sám.
Na cestě domů už mu zbýval jenom kopec a ‚strašidelná ulička'. Doopravdy se jmenovala nějak jinak, ale myslel si, že tohle je celkem výstižný název. V té ulici byla dlouhá řada poblikávajících a jen letmo svítících lamp, východ z lesa a opuštěný dům. Toho se bál nejvíc. Měl obrovská temná okna a velikou zarostlou zahradu. Mohlo z něj klidně něco vylézt. Třeba nějaká příšera...
 Radši na ten dům a ulici přestal myslet. Už se kvůli tomu začínal trochu bát, a předčasně. Ozýval se čvachtavý zvuk, jak rychle scházel kopec a tenisky se mu zavrtávaly do bahna. Měl si vzít jiné boty. Ale co udělal, to udělal...
Konečně vstoupil na území ‚strašidelné uličky'. Zdálo se mu, že okolí ztichlo. Jen vítr jemně profukoval a rozevlával mu vlasy. I déšť přestal vydávat jakýkoli zvuk a zjemněl. Max zpomalil a pokoušel se neslyšně našlapovat. I přesto se v tom náhlém tichu jeho kroky rozléhaly jako dunění bubnu. Už to tu bylo zase...
Hrdlo měl sevřené, v srdci cítil strach. Proč se tohle muselo stát vždycky? Vždycky, když touhle zatracenou ulicí procházel za tmy?
Zastavil se veprostřed uličky. Něco slyšel. Vzdálené a neznámé zvuky. Daleko od něj a možná i od tohohle světa. Vycházelo to... Ano, z něčeho to vycházelo. Z Lampy.
Zatajil dech. Znělo to jako... jako ženský křik. Jako vzdálený, tichý křik, a přesto tolik pronikavý. Co dělal v lampě?? Copak lampy umí křičet? Možná. V téhle uličce se mohlo stát všechno. Co asi ten hlas křičel? Měl by se podívat...
(Ne, neměl!)
Ale ano, možná přeci jen...
(NE!)
 Strach a zvědavost. Tak blízké pocity, snad to byli sourozenci. Cítil obojí. Ty dva pocity se skvěle doplňovaly. Strach opravdu tlačil k tomu, aby poslechl zvědavost! Ale vzadu, kdesi v nitru, se ozýval ještě jeden hlas. Hlas opatrnosti. Jenže byl rychle zatlačen do hlubin jeho já.
Nohy se mu samy od sebe začaly pohybovat směrem k Lampě. Hlas se přibližoval a ječení v uších sílilo. Z toho hlasu byla slyšet bolest, byl z něj slyšet strach. Bezmocnost. Tiše poslouchal ten křik a jeho vzdalování se. Vytrácel se... Utichl. Lampa zhasla. Vytřeštil oči do tmy a zadržel výkřik. Těžce.
*
 "Myslíš, že je Max v pořádku?" zeptala se Lenka, jeho matka, a v hlase se jí odrážely obavy.
"Určitě. Nejspíš se jenom u toho kamaráda unavil," odpověděl s bezstarostným úsměvem Martin, jeho otec. "Co by mu tak mohlo být? Nic mu nechybí, má všechno co si může přát. O to jsme se přece postarali."
"Já vím, ale stejně... Třeba prodělává nějaký přechod. Možná, že už mu začíná puberta. Přeci jen, byl vždycky vyspělé dítě..."
"Lásko, je mu deset. Kolik desetiletých chlapců v začínající pubertě jsi viděla?"
 "Nevím, já to asi moc nepoznám..."
"No vidíš. Nedělej si starosti. Zítra bude v pořádku, uvidíš. Je to ještě dítě, nemá starosti... Kéž bych se tak vrátil do svých dětských let," zasnil se Martin a mírně přivřel oči.
"Ale to bys neměl mě miláčku," pousmála se jeho manželka a rukou ho jemně, ale dráždivě pohladila po tváři.
"To je pravda. Ale měl bych spoustu vojáčků a plyšáků, to by nebyla špatná náhrada..." neodpustil si Martin jemné poškádlení.
"Lumpe jeden," zasmála se jeho žena a pak se rozesmáli oba.
*
 Max ležel v posteli a snažil se nepřemýšlet. Snažil se nepřemýšlet o té lampě, o jeho zážitku z uličky. Ale nešlo to. Věděl, že by na to neměl myslet. Věděl i, že se vůbec nemá zabývat takovými věcmi. Jenže v hlavě se mu pořád ozýval ten hlas. Křičel a zase se pomalu vytrácel, jak to slyšel jen před pár hodinami.
Nemohl usnout. Už přes hodinu nemohl usnout. Nebo to bylo ještě víc? Nevnímal čas. Kdykoli zavřel oči, v představách se mu vynořila křičící žena. Nikdy ji neviděl, ale v té představě vypadala jako maminka. Krčila se před pistolí, tak děsivě křičela... A pak uviděl zhasínající lampu. Jak to, že to viděl i když nespal?! Neměl to vidět! Nechtěl! Ale viděl a bál se. Jenže ta lampa ho přitom i lákala. Cítil v ní tajemství. V tom celé cítil tajemství. Dobrodružství. Vždycky chtěl nějaké opravdová zažít. A teď měl možná jedno před sebou...
*
 Jeho nejlepší kamarád Maxe další den nepoznával. Do školy přišel skleslý. Sedl si do lavice a koukal do země. Nechtěl s ním jít hrát fotbal o přestávce na hřiště, nechtěl o přestávkách dokonce ani škádlit děvčata! Sakra, co to s ním bylo?! Nikdy se takhle nechoval. Navíc dostal pětku ze zkoušení. To u něho teda nebylo normální. Mumlal něco o špatných snech, asi ho to rozhodilo... Nejspíš bude hlavně ospalý. Zítra už to bude pryč a dostane se z toho. Nebo v to alespoň doufal.
*
 Max se opravdu cítil sklesle. Mimořádně sklesle. Ve spánku ho pronásledovaly noční můry a i když se snažil, nedokázal je přemoct. Nepamatoval si je, ale měl z nich nepříjemný pocit. Navíc pořád musel myslet na Lampu. Každou zatracenou minutu mu před očima zhasla. Ještě horší bylo, když ty oči zavřel. A stále se cítil tak... napnutě. Ano, jako by pořád něco očekával a ono se to blížilo.
Věděl co očekává. Další setkání s Lampou. Už se rozhodl, že ji musí prozkoumat. Musí zjistit, co se za tím skrývá za tajemství. Je to přímo u jejich domu, nebude to těžké... A musí se zbavit tohohle hrozného pocitu. Těch snů!
Aspoň, že už měl za sebou školu. Byla strašná. Víc, než kdy jindy. Viděl, jak na něj všichni koukají, jak si ho všichni prohlížejí. Jako by skrýval nějaké tajemství a oni ho chtěli taky znát. Vlastně ho skrýval, i když pořádně nevěděl jaké. Zatím. Ale jak to ti ostatní můžou vědět?? Netušil, ale pokoušel se tím nezabývat. Nic jim neřekne, to je přece hlavní. Je to jeho tajemství, on to viděl. Slyšel. Jen jeho tajemství...
II.
 A byl tu zase. Zase stál před Lampou. Snažil se naslouchat. Proč tentokrát nic neslyšel?? Vždyť naposledy... Ale naposledy bylo naposledy. Trochu se mu ulevilo. Třeba se mu to jen zdálo. Všechno se mu to třeba jen zdálo. Dnes se Lampa chovala naprosto normálně. Ani nezhasínala, a i kdyby - bylo by to něco nenormálního? Tady, kde se děly mnohem podivnější věci?
Trošku se třásl. Byla mu zima a zas pršelo. Aby mu rodiče dovolili jít takhle večer z domu, musel jim napovídat, že si jde půjčit sešity od kamaráda. Nevěděl, jak se vykroutí z toho, že žádný sešit nenese. Ale na tom nezáleželo. Záleželo na tom, kam zmizela jeho záhada. Nejspíš byla nenávratně pryč...
Prudce se obrátil a vydal se zpátky domů. Tahle ulice ho děsila a nechtěl v ní být už ani minutu. Zvedl nohu, ale zamrzla mu ve vzduchu. Jeho pohled něco zachytil. Cosi co se plazilo u kraje silnice. Kočka. Ale jaká! Okamžitě se otočil, přesto mu žaludek skočil salto. To bylo tak odporné! Kočka byla celá potrhaná a sotva se plazila. Přes ohnutý hřbet měla velkou rudou čáru. Tiše mňoukala, jako by prosila...
Pomalu se znovu otočil, aby to celé mohl přeci jen sledovat. Zvědavost mu ani nic jiného nedovolila. Viděl, jak se ubohé zvíře plazí a stále pomaleji. Mňoukání bylo pořád slabší. Viděl a cítil jak z ní vyprchává život. Náhle se zvíře zastavilo a... Lampa zhasla. ani nic jiného nedovolila. Slabě vykřiknul a dal se do běhu.
*
 "Co s ním je, miláčku!?" zazněl konečně úzkostlivý matčin hlas z rohu místnosti po dlouhém mlčení.
"Nevím, lásko. Opravdu netuším. Něco se asi děje, možná ve škole. Nebo se třeba zamiloval, co já vím. Ale podle mě to není nic vážného, určitě."
"Vždyť přiběhl domů celý rudý a ubrečený, řekl že je mu špatně a zavřel se v pokoji! Promluvit si s námi nechce! Přece... copak jsem tak špatná matka, že se mi nechce svěřit s tím, co ho trápí?"
"Ale to víš, že nejsi, lásko. Jsi skvělá maminka a hlavně úžasná manželka, neboj se. A neboj se ani o něj tolik. Co by mu mohlo být?"
"Třeba někde fetuje, co můžeme vědět??"
"Vždyť je mu deset. Nedělej si s tím starosti. Ráno s ním promluvím. Necháme ho zítra doma, ať se uklidní. Všechno bude zase v pořádku."
Její manžel to řekl s tak odzbrojujícím úsměvem, že se zvedla a objala ho. Tak šťastné rodině jako byli oni nemohlo nic ublížit.
*
 Chlapec se třásl. Ne, klepal se. Ležel schoulený pod peřinou, snažil se odhánět všechny obrazy, co mu vytvářela mysl. Jenže bylo to těžké, tolik těžké. Myslel na kočku. Na cáry kůže, které se odlepovaly od jejího těla. Na krvavou stopu, kterou za sebou zanechávala. Na strašidelné a srdceryvné mňoukání, kňourání o slitování. Ale nejvíc myslel na Lampu. Na okamžik, kdy zhasla. Cítil strach. Ale cítil taky vzrušení. Kdesi hluboko si uvědomoval, že na něco přišel. Že teď... že teď možná přišel na něco tak důležitého!
Převalil se na bok a strach z něj alespoň lehce opadl. Už víc začínal chápat, co se vlastně stalo. Skoro nic. Uviděl umřít zvíře, no a? Zvířata umírají každou chvilku. A ta lampa, ta přece... přece zhasla, to je toho. Nic víc, jednoduše zhasla a zase se rozsvítila. Co na tom bylo tak strašidelného?? Nejspíš to, že zhasla ve chvíli, kdy zhasnul život tomu zvířeti...
Musí se tam vrátit. Podívá se na ni za světla, kdy nebude svítit a vidět, že je to prostě normální lampa. Že to byly jenom náhody! Musí, a teď musí spát. Rychle, dokud může...
*
 Včera odpoledne zkoušel prozkoumat Lampu. Propátrával její okolí, proklepával ji... Nic. Absolutně nic. Nenašel na ní ani žádné tajemné symboly, které by tam přece měly být! Prostě vůbec nic, co by mohlo přitahovat jeho pozornost. Byl z toho trošku zklamaný. Ale aspoň konečně víc opadl jeho strach. I vzrušení. Ale rozhodně to musí vyzkoušet ještě teď. Naposledy...
Z poličky vytáhl dlouhý kuchyňský nůž a potichu se odplížil do předsíně. Třeba se mu bude hodit. Okolo toho domu člověk nikdy neví...
Už byl oblečený a venku. Rodiče si ničeho nevšimli, proto taky odešel v tuhle dobu. V televizi zrovna začaly zprávy a od těch se nikdy nemohli odtrhnout. Nedokázal pochopit, co je na tom tolik baví. Každopádně teď měl skoro hodinu pro sebe. Vystřídali vždycky zprávy na všech programech. Hodinu pro sebe a Lampu...
Potichu dorazil do známé uličky. Potichu, proč potichu? Snad proto, aby splynul s okolím a nerušil noc. Vždycky, když rušil noc, něco se stalo. Něco nepěkného.
Rozhlédl se kolem sebe. Nikdo. Na zahradě naproti Lampě prázdno, ve strašidelném domě prázdno jako vždycky. I když by přísahal, že teď možná... Ne, to světlo co zablikalo v oknech se mu jenom muselo zdát. Byl tolik vyděšený... Už tu byl zase, jako by ho sem něco přitahovalo. Taky že přitahovalo...
Podíval se na Lampu. Tu co se nijak nelišila od ostatních, a on přesto věděl, že je něčím zvláštní. Doufal. Zíral na ni. Dlouho, možná patnáct minut. Možná déle. Nevzal si hodinky ani mobil, aby to mohl zjistit. A přesto se nic nedělo! Proč se teď nic nedělo!? Přece to není jen obyčejná lampa, jakých jsou tisíce! To není možné...
Vyrušil ho štěkot. Nepřátelský, ostrý štěkot. Ozýval se přímo za jeho zády. Prudce se otočil a kuchyňský nůž mu málem vypadl z třesoucí se ruky. Malý, drzý hafan! Chlupatá koule, ještě k tomu tlustá, poskakovala za ním a štěkala! Kdo ví, jaké staré a tlusté paní utekl. Neměl rád staré tlusté paní ani malé tlusté psíky. Kdo by měl?
Něco ho napadlo. Něco odporného, zvrhlého, strašného... Ne! Nebyl vrah! Ale přeci jen, vždyť teď měl tak jedinečnou možnost... Tak jedinečnou možnost to vyzkoušet... Nemůže to zkoušet! Přece by neublížil nějakému zvířeti! Ale je to jen malé, chlupaté a tlusté zvíře. Možná ani ne zvíře, spíš věc. Kdo ví, co s ním jeho majitelka dělá. Nejspíš ho jenom přežírá a nechává ho spát v její slizké posteli... A on přece tolik nesnáší ty odporné chlupy... Možná, možná, že je to pravda. Možná, že by se tím ani nic nezměnilo. Nikdo by to nepoznal. A on má velké podrážky. A nůž, dlouhý nůž... Třeba by se ho ani nemusel dotknout...
Psík za ním neustále pisklavě štěkal a výhružně vrčel. Chlapec zavřel oči a nadzvedl nohu. Zuřivě dupnul a psík zapištěl bolestí. Uslyšel zřetelné zapraskání. Dupnul ještě jednou a pomalu otevřel oči. Na zemi se rozvalovala třesoucí se chlupatá koule. Vidíš? Jsou to jenom chlupy co se chvějí ve větru, vzpamatuj se! I přesto mu ale žaludek poskočil a do krku se mu nahrnuly kyselé šťávy. Zděšeně polkl. Ta chlupatá koule pořád ještě potichu kvičela! Nadzvedl kuchyňský nůž a zabořil ho hluboko mezi chlupy. Vytáhl ho a ve světle Lampy si prohlédl krev na čepeli. Stékala po ní pomalu na zem. Světlo zablikalo. Lampa zhasla. Pocítil... vítězství.
III.
 Už zase vynechal večeři. Vypadalo to čím dál tím nápadněji. Co když rodiče na něco přijdou?? Sice nevěděl, na co špatného by mohli přijít, ale přeci jen... Vlastně věděl. Zabil zvíře. Sice to nebylo skoro ani živé, jen to tak kvíkalo, poskakovalo. Ale stejně, oni to tak nebudou brát... Zlobili by se na něj a moc, možná by ho zbili! I když to nedělali... Bál se, rozhodně se bál. Hlavně rodičů. A vlastního svědomí. Ale kromě toho se taky cítil neuvěřitelně spokojený. Jako už dlouho ne. Možná i trochu šťastný, ale takovým podivným, zvráceným způsobem. Nebyl to ten druh štěstí, jako když dostanete novou počítačovou hru, někdo vás pochválí nebo třeba někoho potěšíte. Ne, štěstí asi nebylo nejlepší slovo...
Převalil se na bok. Stále ještě cítil pach potu, jak běžel vzrušeně domů. Ani se neumyl. Ten pach teď pronikal celým pokojem a nasál mu do pyžama. Nebyl mu nepříjemný, byl jen podivný. Dřív se moc nepotil, ne při takových příležitostech... Možná, že to nějak souvisí s věkem. Matka o tom něco říkala, kdysi dávno.
Matka? Odkdy jí sakra říkáš matka? Nevěděl, vlastně na ni nikdy jako na matku nemyslel. Vždycky byla mamka, máma, i maminka, když byla lepší nálada... Dnes matka. Znělo to dost odtažitě, to připouštěl. Ale i tak nějak neutrálně. Nezávisle. Že na něj nemá zas takový vliv. Koneckonců, byla to jenom holka...
Asi by takhle neměl myslet. Ale co. Byl to přece jeho život, ne? Všichni ostatní to říkají. Jeho život, a on právě dokázal, že si může dělat co chce. Udělal co chtěl! Zbavil se toho malého otravy a navíc si ještě dokázal pravdu. Svoji pravdu. To ho přivádělo zase zpátky... K Lampě. Možná už celkem tušil o co tu šlo. Celé to bylo tolik vzrušující! Tolik dobrodružné! Nikdy nic takového neprožíval, necítil. Hlavně nikdy necítil takový pocit, jaký ucítil, když ta Lampa zhasla tentokrát. Čeho to byl pocit? Pocit radosti? Pocit úspěchu? Ne, ne, skoro... Byl to pocit síly. Pocit moci. Ano, moci. Tohle slovo to přesně vystihovalo.
*
 Už dva týdny a pořád je stejný... Lenka stála nečinně v kuchyni a přemýšlela. Původně si chtěla dojít pro čaj, ale najednou se jí tahle věta ozvala v hlavě a ona ztuhla. Pořád je stejný... říkal ten hlas. V čem stejný? Zatraceně hloupá otázka. Přece v tom jak se chová. Jak je najednou zamlklý, nevšímá si okolí, je pořád ve svém pokoji nebo sám venku. I večer, po setmění! Jistěže se jí to nelíbilo! Ale manžel proti tomu nic neměl. A ona chtěla být dobrá matka. Chtěla být liberální matka! Neomezovat svoje dítě. Vždyť koneckonců nežili někde ve velkoměstě, kde by mu hrozilo neustále nějaké nebezpečí. Proto se přestěhovali sem, do malého klidného městečka, i když ne někde mimo civilizaci. Tady přece bylo v noci bezpečno...
Ale o to tady přece nejde! Ano, asi má pravdu. O to tu vážně nejde. Ne teď. Teď jde o to jaký najednou je. Jak se změnil... Proč se změnil? Martin si myslí, že je zamilovaný. To je možnost, navíc to byl hoch. Nevěděla, jak prožívají v tomhle věku lásku. A ani z vlastního dětství si popravdě nic takového nepamatovala. Ale stejně, tady šlo o ten pocit. Ten jí říkal, že má v obavách pravdu a že se něco určitě děje... A ona o tom neví.
"Lásko, tak co je s tebou, nešla sis náhodou pro čaj?" zazněl rozverný hlas jejího pořád tak veselého manžela z vedlejšího pokoje. Naprosto ji vytrhl z myšlenek a vrátil zpátky do reality.
 "Promiň miláčku, už budu zas zpátky, jenom jsem se zamyslela," odpověděla Lenka a její hlas jí zněl jak cizí.
"Tak zas tolik nemysli, nebo se tady bez tebe zblázním!" zasmál se Martin a ona se konečně pohnula.
*
 Max se nervózně rozhlédl. Kolem nikdo. Jen ta, kterou tam mít chtěl. Byla přesně tam, kde každou noc. Seděla na plotě a pohrdavě se koukala na zbytek světa těmi svými lesklými očky. Nesnášel ji, byla mu odporná. Stejně jako sousedka, které patřila. Tuk z ní přímo tekl, zvlášť z toho, co nosila. Ta její minisukýnka, možná tak pro nějakou štíhlou dvacetiletou holku, ze které vyčuhovaly její stehna jak sloní choboty. A nejhorší byly ty přiléhavá trička! Hnus, jak se to sádlo do nich zavěsilo. Aspoň budou dvě mouchy jednou ranou. Třeba se sousedka z toho neštěstí zabije a bude pokoj. Nebo... ji někdo zabije?
Na tenhle večer se včera pečlivě připravoval. Probíral všechny možné způsoby, jak to dnes udělat tiše. A přitom pomalu. Takových možností ho moc nenapadlo. Nakonec se rozhodl, že bude spoléhat na dvě jistoty - mlsnost té mrchy a svoje vlastní síly. Věděl, že něčím dobrým nikdy nepohrdne. Tak ať si užije žrádélko.
Z kapsy od bundy vytáhl pootevřenou konzervu s tuňákem. Původně nechtěl riskovat a plánoval vzít něco nenápadnějšího, co nezanechá pachovou stopu. Nakonec ale vsadil na jistotu. Po tomhle se utluče, mrcha mlsná. A pak ji utluče on. Zasmál se vlastnímu vtípku a sklonil se. Položil pootevřenou konzervu pod sebe na zem a ještě jí rozevřel víko trochu víc, aby si mohla kočička vychutnat ten smrad.
"Tak pojď, čičí, čičí!" zašeptal chlapec a zazubil se. Ale moc úsměvu v tom nebylo.
Ale kočka se rozhodla nehýbat. Opakoval to znovu, i když tahle oslovení ze srdce nenáviděl. Nakonec se přeci jen trochu osmělila a nedůvěřivě se začala přibližovat. Fungovalo to. Za chvilku už bude jen jeho...
"Čičí! Pojď ke mně kočičko!No pojď, ám pro tebe tvoji poslední večeři!"
Kočka se olízla a viditelně zrychlila tempo. Max jen těžce potlačil nutkání se hlasitě zasmát.
*
 Dnes nešel rovnou do pokoje. Když se vrátil, zprávy zrovna končily. Rodiče si ničeho nevšimli. Přesně jak čekal. Když jsou zprávy, mohl by klidně zabíjet... Jenže on zabíjel. A už dokonce ne jednou. Sice zvíře, snad míň než zvíře! Ale stejně... Hnusil se sám sobě, když stál nad tou nehybnou mrtvolou, která kdysi pobíhala po zdech a "elegantně" švihala ocasem (to už ale vážně hodně dávno). Vlastně se nehnusil sám sobě, jen určité části jeho já. Ta druhá, teď už větší část věděla, co doopravdy cítil. Co cítil, když to udělal. Cítil tolik síly, tolik vlády, tolik moci! Jako nad ničím, nikdy. Vždyť on vybíral koho nechá žít a kdo zemře! Byl něco jako... jako Bůh.
(To přece nemůžeš myslet vážně! Jak se opovažuješ takhle mluvit?? Bůh tě potrestá!)
Bůh ale neexistuje, řekl si sám pro sebe. Věděl to. Nikdy ho neviděl. Stejně jako Ježíška. A rodiče mu to taky říkali. A v tomhle měli určitě pravdu. I když jeho matka...
(Už zase! Zase jí říkáš matka!)
No a co? Tak jí říká matka. Může jí říkat i jinak, hůř. Zasloužila by si to. Nevěděl pořádně proč, ale cítil, že by si to zasloužila. Jestli existuje Bůh, tak to není žádná nadpozemská bytost. Třeba je Bůh on! Kdo... kdo může rozhodovat o životě a smrti?? V tomhle věku...
‚Ale jsou to jen zvířata, chlapče,' zaslechl náhle z kouta cizí, zastřený hlas. Prudce se otočil jeho směrem, ale v koutě bylo prázdno. Rodiče se na něj nechápavě podívali a jeho chladný, prázdný pohled, je vyděsil.
"Co je ti, Maxi??" zeptala se Lenka a popadla ho za ruku. Podíval se na ni tak podivně... Měla pocit, že v jeho očích vidí jen svůj vlastní odraz. Jeho hlas zněl klidně a bez jakéhokoli závanu emocí:
"Nic mi není, maminko. Jen jsem myslel, že jsem něco zaslechl. Jsem unavený, asi si půjdu lehnout."
Lenka na něj ustaraně pohlédla: "Tak dobře, zlatíčko. A nezapomeň se umýt a vyčistit si zuby, ano?"
"Neboj mami, nejsem děcko."
Sledovala svého syna jak pomalu mizel z dohledu. Uvnitř se cítila tak nešťastně, tak bezmocně. A netušila proč. Všechny svoje síly zapojila do uklidnění. Co by s ním mohlo být? Byla nervózní zbytečně. Vždyť to je přece její hodný, milý chlapec. Jaký ten může mít starosti?
*
 Hodný, milý chlapec měl starostí plnou hlavu. Starostí plných napětí, bolesti, strachu... Zase nemohl usnout. Od té doby, co objevil Lampu, nemohl usnout žádný večer. Nevěděl, co by mu pomohlo, ale něco přece muselo! Vyspal se tak málo, tak divoce. Usínal teď všude. Ve škole, v autobuse, dokonce i na ulici. A přece se nevyspal. Byl unavený a usínal všude, jen ne když byl tam. U Lampy... Tam se cítil svěže, cítil se naplněně... Hloupost, to s tím přece nemůže souviset. Ale proč by vlastně nemohlo? Nebyla samotná ta lampa dostatečně podivná? Neuvěřitelná?
Zuřivě se převaloval a pokoušel se konečně proniknout do světa snů. Cítil se tak slabý, tak unavený. A přesto nemohl spát! Bylo to jak prokletí. Možná, že na tom s Lampou něco je, třeba mu pomůže se vyspat... Vyzkoušet to přece může, za to nic nedá.
(Jen život...)
Ale ne svůj život! Život nějakého bezcenného chudáka! Náhle mu v mysli vytanula ta věta, kterou zaslechl. ‚Jsou to jenom zvířata, chlapče.' Jenom zvířata, jenom zvířata... Co tím myslel?? A hlavně, kdo to vůbec řekl? Ale na tom nejspíš nezáleželo. Asi to slyšel jen ve své hlavě. Za to mohla ta nespavost, mohla za to nervozita i tolik pocitů, spojených s tím podivným objektem.
‚Chlapče, chlapče...' To byl přece zase ten hlas! Ten tichý, zastřený, ševelivý hlas, který by klidně mohl patřit nějakému stromu nebo keři zmítajícímu se ve větru! Přetáhl si peřinu přes hlavu a tiše se třásl. Čekal, měl strach.
‚Neboj se, chlapče. Slyšíš můj hlas, neslyší ho nikdo jiný... Co to znamená? Já jsem ty, chlapče. My dva jsme jeden. Slyšíš svůj vlastní hlas. Bojíš se snad sám sebe?'
Sám sebe se přece nebál! I když poslední dobou možná trochu... Ne, nebál se sám sebe!
‚Tak vidíš, že to jde. A teď k věci, vím co děláš. Protože to dělám i já. Děláme to my. Ta zvířata... Ne, nejsou to ani zvířata, jen prach. Zbytečnost. Vidíš, jak je těžké se toho otravného prachu zbavit? Já vím, že to vidíš. Mám lepší nápad...'
*
 Stál tam a držel si ústa. Z očí mu vytékaly jemné proužky slz. V ústech cítil pachuť krve. Kousnul se ve strachu do rtu tak silně, že začal krvácet. Nosem vnímal celé okolní prostředí, vzduch už se nezdál tak krystalicky čistý jako předtím. Teď do něj pronikalo něco nového, nějaký nový pach. Vzdáleně připomínal pach moči. Se silným nádechem potu.
Vrhl krátký pohled před sebe. Tělo leželo přesně tam, kde ho nechal. Starý muž se ještě trochu třásl. Věděl, že pořád není po něm. Tohle nebyly žádné posmrtné křeče. Tohle byly předsmrtné křeče.
Už se na to nemohl dál dívat. Takový hnus! Bylo to tak odporné, jak se tam válel ve vlastních chcankách a krvi! Vytrhl starci ze zad dlouhý kuchyňský nůž a pohotově mu zakryl ústa. Stařec se ani nepokoušel o výkřik, možná slabé vydechnutí. Chlapec, který měl jeho stav na svědomí, mu zvedl hlavu za vlasy a podíval se mu do očí. Byly jako zamlžené okno u auta. Odráželo se v nich nevnímání, vzdálenost od tohoto světa. Chlapec hlavu podržel ve vzduchu a jemně mu přejel nožem po krku. Vyvalila se krev. Obrovská spousta krve. Musel uskočit, aby se neušpinil. Vytřeštěně zíral na to, co po sobě zanechal na ulici. Tohle nikdy nezvládne odklidit včas. Už tak měl neuvěřitelné štěstí, že se nikdo neukázal. Snad to ani nemohlo být samotné štěstí! Každopádně tohle štěstí už nemohl riskovat. Co má ksakru dělat??
‚Nic nedělej. Odkliď tělo, krev nech být. Než se toho policie dopátrá, bude už pozdě. Ty máš teď jinou práci...'
"Já vím," zašeptal Max a popadl s na svůj věk neuvěřitelnou silou mrtvého starce. "Však já to vím..."
*
 Tu noc se vyspal tak skvěle, jako nikdy předtím. Nezdály se mu žádné zlé sny, neprobouzel se, dokonce se před spaním ani chvilku nepřevaloval. Prostě nádherná noc, taková, jaká by správně měla být. Noc kterou si zasloužil. Taková, jakou prožívali všichni klidní a spokojení lidé. Rozhodně si nemohl stěžovat.
*
 Byla tam kde měla být. Pistole opravdu ležela na svém obvyklém místě, kam ji
(tatínek!!!)
 ne tatínek, otec, vždycky ukládal. V posledním šuplíku jeho pracovního stolu na klíček, který měl pod neměnnou hromadou papírů. Vypadala tak nevinně, když zrovna byla v klidu.
Natáhl se pro ni a pevně ji sevřel v ruce. Přiložil si ji ke spánku a jemně trhnul. "Bum, bum!" zašeptal a tiše se zachechtal.
Podíval se do zásobníku. Byl plný. Takže pistole nabitá. Skvěle. Připravili to všechno pro něj.
‚Pro nás...'
 Ano, pro ně. Nenechali jim skoro vůbec žádnou práci. Teď se můžou starat jenom o vyřešení. Zúčtování.
Seběhl po schodech dolů a rozhlédl se. Jenom pro jistotu. Věděl, že spí. Jako každé odpoledne. Opravdu bylo kolem prázdno. Popoběhl ke dveřím a zamkl je. Zavřel všechna okna. Nakonec přeřízl šňůru od telefonu. Teď by mělo být všechno v pořádku. Všechno připravené...
‚Ještě jejich mobily...'
Pravda! Zatraceně! Málem se mohlo všechno pokazit, kdyby měli dost štěstí! Otec měl mobil nahoře v pracovně, to nebyl problém. Stejně půjde první. Ale kde ho měla matka...
Nakonec ho našel v kabelce. To se dalo čekat. Vyndal z něj baterii a strčil si ji do kapsy. Teď začínala opravdová show...
*
 Lenka sebou trhla a těžce otevřela slepené oči. Zuřivě se porozhlédla a hledala cokoli nesprávného. Něco tu být muselo, cítila to ve snech!
Trošku se uklidnila. Zase nějaká noční můra... Ještě, že si ji ani nepamatovala. Jen matné záblesky. Pistole, křik, ruka malého chlapce... Klasika. Počkat, ruka malého chlapce?? Tohle až taková klasika nebyla! Přece by... ne, hloupost. Jejich Max by nikdy nikomu neublížil. V tom ho taky vychovali. Jenom hloupý sen. Hloupý, pitomý sen.
Někdo zaklepal na dveře. To musel být on. Celá se napjala a málem nedokázala zastavit výkřik. Trošku zkrotila hlas: "Pojď dál Maxi." řekla a pokusila se násilně o úsměv. Ani násilím to nešlo.
Dovnitř vešel její syn. Vypadal nějak jinak. Nějak víc starší, dospělejší... Děsivější. Okamžitě tu myšlenku zahnala.
"Tak co potřebuješ, zlatíčko?" zeptala se s falešnou sladkostí. Doopravdy v ústech cítila krev, jak se kousla do zuřivě do rtu. Tohle dělávali občas oba dva. Byli si tak podobní...
Její syn ji ale naprosto ignoroval. Nechápala to. Chvíli zíral nehybně na spícího Martina a pak něco zahuhlal. Zopakoval to hlasitěji. Už rozuměla.
"Vstávej otče. Chci si s tebou promluvit."
"Otče?? Proč mu říkáš ‚otče' zlato? Vždycky to je přece..."
Chlapec ji ale vůbec neposlouchal. Tentokrát už jeho hlas křičel. Vlastně to ani nemohl být jeho hlas, zněl tak na třicet.
"VSTÁVEJ OTČE!"
Martin něco ještě ze snu vykřikl a posadil se prudce na posteli. Nechápavě se rozhlížel, až spatřil svého syna a mírně se pousmál. "Co je ti synku?" zeptal se rozespale.
Max, nebo možná už jen Maxovo tělo, zbělelo ještě víc než předtím. "Sbohem otče," řekl pomalu a trhaně. "Tohle je konec."
Lenka jen nevěřícně sledovala co se dělo dál. Všechno se ponořilo do jakési mlhy, do oparu. Její syn zvedl pistoli (netušila kde ji vzal!) a namířil na jejího manžela. Pak zazněla rána...
*
 "Já nechci, nééé! Nééé, tati, prosím!!!!" křičel Max kdesi hluboko uvnitř vlastní hlavy. Ale příliš hluboko. Nikdo ho neslyšel. A nikdo už ho neuslyší.
*
Všechno se zpomalilo. Viděla jak její vlastní syn vystřelil z neznámé pistole a jak kulka proráží hlavu jejího manžela. Nic nechápala, nic si neuvědomovala. Jen viděla sama sebe jak se bezmocně vrhá z postele na zem. Viděla sama sebe, jak jí těsně kolem hlavy prolétá kulka. Jak vší silou naráží do okna a propadává ve střepech ven. Viděla sama sebe ležící mezi ostrými střepy a ztrácející krev z malých ranek po celém těle. Viděla se utíkat pryč, daleko od jejich domu, slyšela za sebou výstřely. Později nechápala, jak tohle mohla zvládnout. Jak mohla utéct a zachránit si život. Věděla, že kdyby svoje tělo tehdy řídila opravdu ona sama, nikdy by neutekla. A nenechala svého syna zastřelit. I kdyby měla být zastřelena i ona.
*
 "Upřímnou soustrast," řekl zaraženě a zároveň nervózně tlustý policista, který si stoupl vedle ní a podal jí špinavý kapesník. Působil nesmírně komicky, nejspíš by se i zasmála. Kdyby mohla.
S potěšením ho přijala a otřela si do něj slzy. Dělalo se jí to dost těžko, obě ruce měla zavázané, stejně jako část obličeje, kvůli poraněním. Ale zvládla to. Stále nemohla uvěřit, co se to všechno stalo... Jak se to mohlo stát.
"Proč, pane? Proč?" otázala se a pohlédla bezbarvě na policistu.
"Já nevím, madam. Tomuhle jsem nikdy nerozuměl. Nechápal jsem, proč malé děti berou do rukou zbraně a pak střílí svoje kamarády, učitele, rodiče. Prostě se to stává..."
"Kecy," odfrkla si Lenka a zabořila oči opět do kapesníku.
Epilog
 Na prosluněné zahradě snad nejkrásnějšího dne v roce seděla na lavičce u rozbité pouliční lampy osaměle žena. Seděla daleko, daleko ode vší ostatní společnosti, které bylo kolem tolik. Nervózně se koukala před sebe a občas vydechla nebo se zasmála. Ostatní se jí stranili. Věděli, že je přece šílená. Nejednou musela dostat kazajku, a to už něco znamenalo...
Žena se teď smála. Tak hlasitě, že po ní ostatní i z dálky pokukovaly. Pohazovala svými prošedivělými vlasy a divoce se šklebila obličejem zvrásněným starou a dosud nespravenou bolestí. Před ni přiletěl holub. Mlčky na ni pohlédl a chvíli se na ni díval. Žena vytřeštila oči a celá ztuhla.
‚Ahoj děvče,' zaslechla kdesi vedle sebe. Otočila se, ale nic tam nebylo. ‚Slyšíš mě? Já vím, že mě slyšíš. Jen ty, nikdo jiný... Proč myslíš? Protože slyšíš sama sebe. My dva jsem jeden. Já jsem ty... Ten holub, to není hezké zvíře, že?'
Divoce zavrtěla hlavou a otřásla se. Měla pocit, že se jí dotknula smrt.
‚Tak vidíš děvče... Proč by tě měl otravovat? Proč by tě měl omezovat?' zazněl znovu ten hlas.
V ruce staré ženy se objevil kámen. Znovu se zasmála, ale v tom smíchu nebyla žádná radost. Byl v něm strach. Kámen dopadl. Holub se bezbranně skácel k zemi. Rozbitá pouliční lampa se blikavě rozzářila.


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4726

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.