Palantir
oddělovač

Druhá strana listu

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Druhá strana listu Na ospalé pobřežní promenádě zahvízdaly brzdy, následovala rána. Do muže s pečlivě uvázanou kravatou a oblečeného do saka podle poslední módy narazil rychle jedoucí vůz. Jeho tělo se ohnulo jako podťaté stéblo a dopadlo na kapotu, odlétlo stranou. Pročíslo vzduch a bezvládně sebou třísklo na okraji vozovky. Končetiny se rozprskly na chodníku a lebka břinkla o obrubník, dioptrické brýle opustily nos a našedlá skla se roztříštila o dláždění. Doprostřed silnice se odkulila jedna bota. Odlétla i příruční brašna a vysypal se z ní obsah. Osobní doklady, poznámkový blok, inkoustové i obyčejné tužky, kalkulačka a svačina zabalená v bílém ubrousku. Na rozžhaveném asfaltu se v podobě široce rozevřeného vějíře rozprskla kniha. Ještě než dopadla, odlepila se z brožované vazby jedna stránka.
List nesený větrem vylétl k nebesům a přenesl přes pláž plnou rekreantů, jako by se rozhodl smočit barevnou ilustraci ve slaném moři.
Svědky dopravního neštěstí ani zastavivšího šoféra však osud předmětů nezajímal. Jejich zraky se upnuly k nabouranému muži. Chodec se nehýbal a nejevil známky života, z tržné rány na hlavě mu stékala krev a na chodníku rostla rudá kaluž.
*
Ledabyle křižující žralok zaznamenal ve vodě pohyb, vybízející vibrace. Mávl ploutví a vyrazil daným směrem. Plaval zakalenou vodou, míjel kusy rozervaných trámů i zbytky odumřelých chaluh, obkroužil zchátralou železnou konstrukci, jež kdysi dávno představovala ropnou věž.
Blížil se k cákající oběti. Jeho chuťové buňky škádlil pocit brzkého žrádla, přidal. Náhle mu cestu překřížilo cosi mocného. Odporně neživého a odpuzujícího, v mozku se zahnízdil nepříjemný pocit. Vyrojila se neblahá, geneticky zakořeněná vzpomínka, že se už někd
y s podivnou bytostí setkal a vyvázl ze střetnutí s vypětím sil.
Slanou vodou projela cizorodá rezonance. Silný výboj doprovázený palčivou bolestí. Jako by ho cizí tvor varoval, ať zamíří jinam, protože daný rajon náleží jenom jemu.
Ač byl dravec zkušeným rváčem, zahnul stranou a zmizel mezi rozeklanými skalisky. Následně si vybil zlost na drobné, olejově lesklé sépii.
*
Plachtící racek změnil směr a slétl nad mořskou hladinu. Kupodivu neuchopil do zobáku rybu, ale vylovil promočený papír. Donesl ho nad pevninu a upustil mezi baráky. Poté opsal ve vzduchu široký oblouk a zaskřehotal, vypadalo to, že se chechtá valícím vlnám, kterým uzmul rozmočenou stránku.
*
Ten obraz viděla už mnohokrát. Špinavou pláž se zničenými výškovými hotely, ústřední motiv představovala nahá žena obšťastňovaná obrovitým robotem. Podivná představa trůnila v hlubinách jejího mozku jako neodbytný vetřelec a vyvolávala v duši rozporuplné reakce. Nyní pochopila, proč je s vypodobněním spojena jako pupeční šňůrou. Obraz znázorňoval ji. To ona představovala lepou souložnici chladného kovu, odlesk podivných vizí předznamenával její budoucnost.
Mrzutě povzdechla. Nechápala to. Jak se mohla dobrovolně vydat chladnému stroji? Je přece ženou z masa a kostí, jak mohla tak hluboko klesnout?
Otevřela oči a vzhlédla vzhůru. Téměř na dosah se klenula černá obloha. Nebem pluly bouřkové mraky, jež přinášejí déšť, hromy i blesky. Zdálo se, že v podobě husté kaše sestoupí dolů a spolknou celou zemi. Ani by ji to svým způsobem nepřekvapovalo, v tomhle zakab
oněném světě se jednalo o běžné klima.
Ošila se a pootočila hlavu. Kam oko dohlédlo, táhla se pláž. Na ní se jako opuštěné majáky zdvíhaly ruiny kdysi luxusních hotelů. Změť betonu a rezavějícího železa, kterou popínaly liány i přidrzle rašící epifyty, mezi vymlácenými okny se pnuly pavučiny. Pochmurné panoráma doplňovaly palmy černého zabarvení. Kývaly ze strany na stranu splihlými korunami, zdálo se, že je pokrývá šedý popel.
Šumění rozložitých listů k ní však nedolehlo. Potlačoval ho hukot zdánlivě nekonečného moře. Vlny dosahovaly až k ní a omývaly její holá lýtka, klín i rozhozené paže, vodní pěna si pohrávala s rozpuštěnými vlasy a s dětskou rozverností je pokrývala jemným pískem. Do nosu se jí kromě vůně moře vedral zápach vylitého oleje.
Zprava zaznělo zaskřípání. Chrčení a pískání, připomínající hvízdavé ladění stanic na rádiu. Kupodivu mu rozuměla.
"Jestli zemřu, budu rád, že mé poslední vzpomínky patří právě tobě. Jsi nejkrásnější z žen, kterou jsem potkal," řekl robot, spočívající opodál.
Obrátila se k němu a na koncích bradavek ji zamrazilo. Slabě, aniž si toho umělá bytost všimla, se oklepala. Tak tomuhle monstru věnovala tělo? Neznámý tvůrce sice navrhl stroji zdánlivě lidské vzezření, hlavu, trup i končetiny, dokonce nechybělo ani pánské přirození, stejně to bylo absurdní. Z písku vykukovaly chromované pláty, zářící oči a množství elektronek, páčky i propletené hadičky. Následovaly zarezlé šrouby a oprýskané nýty, čidla. Ze hřbetu vyvěraly mořskými řasami porostlé kabely, které směřovaly kamsi do oceánu a ztrácely se v hlubinách.
Kdyby aspoň, povzdechla, neležel robot vedle ní po ukončení sexuálního styku úplně stejně jako poslední milenec. Švarného junáka však odvál nenasytný čas, kdy a za jakých okolností se tak přihodilo, si už nepamatovala. Jako by v minulých dnech prospala celá tisíciletí. Nekonečné věky věků proklouzly mezi jejími prsty jako zrnka padajícího písku, nestačila je chytat.
"Proč bys umíral?" otázala se, jeho slova jí zněla absurdně. Zdál se být ve výborném stavu a kondici, vůbec nevypadalo, že mu chybí energie. Vždyť ji před pár hodinami vytáhl z hučícího moře, které se ji snažilo spolknout, znovu se při hrůzné vzpomínce oklepala. Bylo to strašné.
Sama nepamatovala, kdy vlezla do vody, ale náhle se octla uprostřed oceánu. Na rtech slanou pachuť, houpající vlny se ji snažily pohřbít pod zpěněnou tříští, zběsile plavala a snažila se v dáli zahlédnout břeh. Navzdory úsilí nepochodila. Neustále se točila na jednom místě, jako by ji v daném úseku držela neviditelná síla, k tomu se pře
d uslzenýma očima vyrojily blikavé mžitky. Ty se spojily v jeden celek a ona spatřila obraz.
Veliká jeskyně, jejíž strop zdobilo okno, jímž dovnitř zatékala modravá voda. Z podlahy vyrůstal kruhový trůn z neznámého materiálu a v něm spočívala obluda. Obrovitá opice oděná v opracované kůži a svírající v tlapě tyč, pozorovala dvě klečící ženy, očividně zajatkyně. Krasavice měly okolo krků připevněny ocelové obojky a v jejich pobledlých tvářích se odrážel smutek, co však bylo nejhorší, ona sama představovala j
ednu z dívek. Jak to? Že by se dostavily smrtelné halucinace?
Zmatená a nejistá ochabovala, scházelo málo a utonula. Tehdy se naštěstí ukázal robot. Vynořil se z vln jako bájný Neptun, popadl ji za paži a dovlekl na břeh. Zachránil jí život.
"Dochází mi šťáva. Dlouho nevydržím," pronesl robot vážně. Ačkoliv by se na první pohled dalo říct, že hora kovu nezná pojem emoce, ze skřehotání vycházel nesmírný žal, zoufalství a utrpení.
Tázavě přejela prsty po kabelech vedoucích do moře. Kam vedou? Že by jimi získával životní energii? Usoudila, že ano, mimovolně ji napadlo, jestli mocný přístroj nezkolabuje kvůli ní. Co když mu někdo pod vodou utahuje přívodový kohoutek, protože ji zachránil? Teorie zněla sice šíleně, jeden ale nikdy neví.
"Můžu za to já?" otázala se nejistě.
"Ne, ty ne," zapištěl robot. "Můj zdroj za oponou vypovídá službu, jen ty nás můžeš zachránit!"
Zavrtěla hlavou. "Nerozumím ti."
"Jsi v širém okolí jediná, kdo má na čele vypsané znamení spasitele. Proto jsem si tě vybral."
"Mě?" podivila se, nechápajíc vyřčené. Jak může zachránit mechanický stroj? Není technik, aby se hrabala v těle plném čidel a zdánlivě nepochopitelných mikrosoučástek, podobné práce odjakživa přenechávala chlapům. Copak široko daleko vymřeli odborníci?
"Najdi akrímové srdce," zablikalo v robotových očích.
*
Okolo nehybného těla se shromáždil nesourodý hlouček lidí. Páni v sakách a dámy v okázalých šatech, nechyběli dovolenkáři, jejichž nahotu zakrývaly pouze drobné plavky. Místo havárie přitahovalo kolemjdoucí jako magnet.
"Žije? Nezemře?" vyzvídal kdosi a nervózně si mnul nos.
Opodál se ozval řidič havarovaného vozu.
"Kurva! Řekněte, že otevřel oči a dýchá. Já nechtěl. Do prdele, proč se to muselo stát zrovna mně? Vždyť se vůbec nerozhlídl, jestli něco jede!"
Obavy o chodcův život se přelévaly mezi lidmi jako morová lavina. Jediným, koho neštěstí nezajímalo, byl malinký chlapeček. Zatímco se čumilové včetně jeho rodičů shromáždili nad raněným, sebral z vozovky spadlou knihu. Otevřel náhodnou stránku a vykulil oči. Z obrázku na něho zírala polonahá děva. Na hlavě měla špičatou přilbu, klučíkovi připadlo, že si ho ženiny nazelenalé oči podezíravě měří. To ovšem nebylo zdaleka všechno. Vedle krásky se nalézal hrozivý netvor. Dlouhé špičaté zuby a zastřený zrak, z
rozevřené mordy stékaly sliny. Mohutná hlava byla probodnuta velikánským mečem.
Hošík ani nepohlédl na protější list a poplašeně obrátil desítky stránek. Zase na něho vyjukla žena. Seděla na drobné stoličce a nadzvedávala bílou, zvrásněnou sukni. Klučík svraštil čelo. Nezahlédl podobnou osobu nedávno? Být větší, nejspíš si výtvor spojil s Marilyn Monroe, jejíž plakát spatřil ve výloze jednoho krámku, takhle ho upoutalo něco jiného. Dotyčná osoba neměla kalhotky. Jak roztahovala nohy, ukazovala nahý klín.
Chlapeček se rozhodl. Tu knihu musí mít. Sklapl ji a pokusil se publikaci schovat pod zašpiněné triko. Na jeho hlavu dopadl pohlavek.
"Co to provádíš? Hned to vrať!" vztyčila se nad ním máma. Její pohoršení i klučíkův poklesek vzápětí zanikly ve víru dalších
událostí.
"Jede sanitka! Přijíždí doktor," vykřikl kdosi v davu.
*
Brodila se ocelově lesklou vodou. Špinavým korytem, na jehož bahnitém dnu spočívalo nesčetně mrtvol. Zohavené a ohlodané kostry s lidskou vizáží, spíš se ale jednalo o zákeřné skřety či jinou, podobnou havěť. Z čelistí jim vyčuhovaly ostré zuby a pokroucené prsty zakončovaly špičaté drápy, zbytky kůže se prazvláštně krabatily.
Kupodivu se umrlců nebála. Bezpečně překračovala nehybná těla a postupovala kupředu, ani ji nenapadlo opustit smradlavé koryto a vyšplhat na břeh. Nemínila vstoupit na zapovězené území dávného velkoměsta, z něhož zůstaly pouze pobořené ruiny. Hrozilo totiž, že trosky spadnou a zavalí ji. To radši zůstane mezi kostrami.
Ostatně proč také ne? Dokáže se v případě náhlého nebezpečí bránit. V obou rukách svírala zbraně. Samopaly s několika hlavněmi, se vbudovanými granátomety i vypouštěči jedovatých šípů, samotnou ji udivilo, že hravě unese takovou váhu. Normální žena by pod takovou tíhou dávno klesla do škarpy. Nejspíš, uso
udila, je něco víc. Vyvolená a zkušená bojovnice!
Ostatně o tom svědčil i nový obraz, jejž zahlédla v rozeklané mysli. Výtvor se sice mihl na pouhé hranici viditelnosti, zapamatovala si ho ale velmi dobře. Seděla u oprýskané zdi, pozůstatku kdysi mohutného paláce. Na stěně za jejími zády se rýsoval zbytek velikého obrazu, podle všeho se jednalo o dílo kdysi opěvovaného Michelangela Buonarottiho, které nějaký vandal počmáral sprejem. Na tom ale zas tolik nezáleželo. Důležitější bylo, že v rukou svírala zbraně a hleděla vstříc přicházejícímu nebezpečí. To sice nebylo na dílu zachyceno, ona ale přesně věděla, co bude následovat. Blížila se k ní děsivá příšera, kterou v následném boji rozseká na kousíčky.
Opustila svět vidin a ušklíbla se. Také získala neznámo kde ošacení. Nejednalo se však o žádnou slávu, spíš naopak. Za zmínku stály pouze vysoké boty, sahající do půli stehen, které ji chránily před vodou a udržovaly nohy v dokonalém suchu a teple. Zbytek představoval děs a běs. V roztrhaném triku končícím vysok
o na pupíkem si připadala mnohem nazší než zcela bez oděvu. Mokrá látka se lepila ke kulatým prsům a dávala tak vyniknout jejím špičatým bradavkám, navíc ji studila. Drobné kalhotky obepínal řemen, už teď se bála okamžiku, až bude potřebovat na toaletu. Než opasek odmotá, počůrá se. Tohle šněrování určitě vymyslel nadržený cvok.
Vrchol vší hlouposti ovšem představoval vyztužený kryt pravého ramene. Z chrániče vystupoval ostrý břit se třemi špičatými bodci, z nichž jeden směřoval přímo proti její hlavě. Obávala se, že do něho při neopatrném pohybu omylem trkne hlavou, zakopnout, zabije sama sebe. Jakmile nalezne vhodné místo k odpočinku, tak se chrániče zbaví.
Z nebe skanulo pár kyselých kapek. Tekly jí po kůži. Zničeně si olízla zápěstí, načež znechuceně zachrchlala a odplivla si. Padající voda chutnala po oleji. Taky, zamračila se, ji mohl robot vybavit čutorou s pitnou vodou. Jestli umře žízní, tak mu akrímové srdce nikdy nepřinese.
Náhle se koryto rozestoupilo v rozlehlou kaluž. Voda sahala zhruba po kolena, břehy se leskly kluzkým jílem. V temnotě na protějším břehu zazářila dlouhá, křiklavě rudá zeď, nátěr vytvořený lidskou krví.
Odhodlaně vykročila vpřed. Konečně nalezla místo určení. Na stěně totiž mimo jiné zářil i bílý, nepřirozeně čistý nápis "LABYRINT". Tam nalezne klíč k akrímovému srdci.
Když se přiblížila k tajemné stavbě, zjistila, že nedaleko otevřeného vchodu postává žena. Smutná hnědovláska halící se v dlouhý kabát, jehož volné cípy nadzvedával potměšilý vítr, jako by se chtěl podívat, co ukrývá pod oblečením.
Nedozví se od neznámé pár údajů navíc? Zrychlila a překračovala železné dráty, do zad se opřel studený větřík. Vyvolal na hladině drobné vlnky.
Zkoprněla. Něco nebylo v pořádku. Ovzduším zavál sirnatý zápach, šestým smyslem vycítila přítomnost čehosi neznámého. Prudce se otočila.
Kousek před tváří jí zakmital rozeklaný jazyk. Vyvěral z rozevřené mordy, jíž dominovaly dva duté špičáky. Ze zubů skanuly jedové kapky a čvachtavě pleskly o hladinu. Těžký vzduch proťalo zasyčení.
Div nevyjekla. Narazila na démona! Buď na přerostlého hada, nebo na nedomrlého potomka draků.
Bez váhání pozvedla zbraně. Od labyrintu zaslechla volání, jekot neznámé zanikl v burácení střílejících samopalů. Mačkala spouště. Střely odervávaly fláky masa a rozdrtily lebku, vyšplíchl bestiin mozek. Voda pohltila vystřelené vnitřnosti.
Ustala teprve tehdy, když mrtvý netvor spadl do kaluže. Roztřesená a odhodlaná znovu bojovat, spěšně se vydala k břehu. Nemínila riskovat, že z vody vyleze další obluda. Suché půdy dosáhla bez potíží.
Hnědovláska se tiskla zády ke stěně a hleděla na ni široce rozevřenýma očima, roztahovala proti ní v obranném gestu prsty. Jako by se chránila před případným uhranutím.
"Přišla jsi nás zabít?" pronesla plačtivě.
"Vás?" podivila se nezvyklé otázce. Copak holka není ráda, že zprovodila ze světa ohavnou bytost?
"On," ukázala hnědovláska na kaluž, kde se do mrtvého těla pustily ropou odkojení mrchožrouti, "byl můj manžel. Volala jsem, ať ho nezabíjíš, ty jsi neposlechla."
Zkoprněla. Tohle nečekala. Ani ve snu by ji nenapadlo, že uslzená žena pojala za muže tak ohyzdnou bytost, z níž jí naskakovala husí kůže. Původně se domnívala, že se ji osoba na břehu snažila, byť se zpožděním, varovat. Tenhle svět je opravdu zvláštní.
"Je mi líto," hlesla, nevědouc, co dodat. Ať se na ni žena nezlobí, copak ale mohla předpokládat, že netvor nezaútočí? V drtivé většině ostatních případů by skončila rozervána na malé plátky.
Hnědovláska vyčítavě vzdychla. "Pozdní lítost mu život nevrátí. Kdyby tě chtěl doopravdy zabít, jsi dávno po smrti. Neměla bys sebemenší šanci. Ve chvíli, kdy jsi ho odstřelila, ti hodlal nabídnout moje tělo."
"Tvoje tělo?" nechápala vyřčené.
"Byl zakletý a do původní podoby ho dokázalo vrátit jen silné protikouzlo. To ovšem stojí plno peněz. Proto nabízím zákazníkům vlastní tělo a vydělávám na zpětnou proměnu," odhalila žena kabát a ukázala nahou hruď.
Mlčky přikývla. Pohled na ženinu špinavou kůži v ní vyvolal novou vidinu. Stála v rozervaných bílých, možná svatebních šatech, z nichž jí vyčuhoval holý zadek. Polekala se. Nestane se v budoucnosti stejně prodejnou děvou jako hnědovláska? Nevdá se za draka či jinou potvoru?
"Pomůžu ti," nabídla se, pořád si připadala hloupě. "Strašně mě to mrzí. Jestli si něco přeješ, ráda ti vy
hovím."
V ženiných očích hladově zablýsklo. Jako když dravá šelma nasaje pach kořisti a ví, že naplní prázdný žaludek. "Pokud máš prachy, pomilujeme se."
"Cože?" znechuceně poodstoupila, přestože ještě před pár hodinami propůjčovala vlastní tělo chladnému
kovu, "nejsem na holky."
"V tom případě táhni," pozvedla hnědovláska paži a rezolutně ukázala prstem ke vchodu do labyrintu. Proměnila se z uplakané ženy ve zběsilou fúrii, která je schopna holýma rukama pobít vyzbrojenou armádu. "Zmiz odtud!"
Uposlechla. S podivně rozkolísanou myslí a trnem zabodnutým hluboko v srdci prošla otevřenou brankou. Ocitla se v bludišti.
Tou dobou z kaluže vyčuhovaly už pouze ohlodané kosti.
*
Zatímco se zdeptaného řidiče poškrábané Toyoty ujali policisté, naložila obsluha sanitky tělo sraženého chodce do vozu.
"Ještě tohle. Je to jeho," vhodil kdosi dovnitř brašnu s knihou, která se po dopadu na podlahu mírně rozevřela. Jak si sestra letmo všimla, ukázala brožura dvojstránku s vyobrazením spoře oděných žen, jejichž ošacení bylo inspirováno Batmanovým vlivem. Jejich obličeje zakrývala maska s dlouhatánskýma netopýříma ušima. Zdravotnici mimovolně napadlo, že by raněného muže ve spolupráci s comicsovým hrdinou hravě zachránili. Bohužel, vzdychla, tohle je realita a ne svět obrázkov
ých bublin. Nezbývá jim, než si poradit sami.
Zaklapla knihu a zkontrolovala upevnění polámaného pacienta. Do převozné ambulance se vedral doktor. Šofér sanity za ním zabouchl dveře a rozběhl se k volantu. Mají naspěch.
*
List upuštěný rackem dopadl na sanitku a cíp stránky zadrhl v malé škvíře. Jak se vůz rozjel, táhl povlávající cár nevědomky s sebou. Papír připomínal třepotající se praporek.
*
Kráčela úzkými chodníky a brodila se mazlavým bahnem. Sprostě nadávala. Jediná nitka na ní nezůstala suchá. Do rozlehlého labyrintu padaly dešťové kapky a skrápěly povadlou zem, černá mračna klesla na úroveň zdí a připomínala nevlídně se přelévající strop. Prostředí působilo depresivně.
Naštěstí, vydechla úlevně, dosáhla dalšího cíle. Kousek před ní se zvedala obrovitá budova. Stavba tvořená z opracovaných kamenů, jejíž horní patra se ztrácela v zakaboněné šedi. Našla věštírnu! Tady, jak tvrdil robot, se dozví, kde najde akrímové srdce.
Odhrnula z čela mokré, splihlé vlasy a vstoupila do sálu. Do rozměrné, čtvercové, téměř prázdné místnosti, již osvětlovala neznámo odkud vyvěrající zelená záře. Uprostřed stál jediný kus nábytku, veliký trůn. Kruhové opěradlo ji připomnělo nedávnou vizi obrovité opice, která ji držela na obojku. Lidoopa naštěstí nespatřila. Přesto nara
zila na scénu vystřiženou jako z hororu.
V křeslu se rozvalovala žena, nejspíš bojovnice. Alespoň tomu nasvědčoval zbrojní arzenál. Osoba držela v ruce dvousečné, krví potřísněné kopí, hned vedle se nacházely špičaté bodce, kosovitý palcát i obří kolt. Jednu z paží kryla rukavice vyzdobená ostrými trny, co však bylo hlavní, bojovnice se nohama opírala o svázané klečící mužské tělo, jemuž chyběla hlava. Ta se nacházela postavená na sedadle vedle ženy a stejně jako z krku z ní crčela krev.
Zaváhala. Neměl by v ní spatřený mord vyvolat nevolnost? Možná ano, pachuť z ohavného činu odvanul nový obraz. Na protější stěně se vyloupla další vidina. Stála mezi hromadou usmrcených nestvůr. V jedné ruce svírala zubatý meč a v druhé rozžhavenou bouchačku. Ať už se
výjev vztahoval k zaváté minulosti či nejasné budoucnosti, není očividně o moc lepší. Je stejný zabiják jako netečná žena.
"Kdo to přišel?" promluvila náhle k jejímu šoku useknutá hlava. Div nevykřikla bázní. Včas ale ovládla nervy a stáhla prsty ze spouští u samopalů.
"Ať jsi, kdo jsi," pokračovala hlava, jež k ní byla obrácena týlem, a tak ji neviděla, "co tady děláš?"
"Chci poradit," hlesla nejistě, nechápajíc, od kdy upižlané hlavy hovoří. Šálí ji smysly, nebo se stala obětí halucinací? "Řekli mi, že tady naleznu věštírnu."
"Pak jsi správně," prohlásila mrtvola, "Já jsem ten, kdo dává rady."
"Ty?" špitla zmateně, načež tázavě vzhlédla k bojovnici. Ta se pořád nehýbala. V očích jí hnízdil zastřený pohled a tvář ovládla zvláštní pobledlost. Není mrtvá? Vzápětí nápad zavrhla. Ženě se mírně nadzdvihovala hruď, nejspíš spočívá v hlubokém deliriu.
"Co to znamená?" zeptala se.
"Myslíš to, co vidíš?" pronesl umrlec. "Rozvaž mi pouta na rukou a nasaď hlavu na krk, všechno ti vysvětlím."
Zaváhala. Teprve teď totiž zpozorovala, že se kolem trůnu válí plno useknutých hlav a vybělených lebek, jimž scházela těla. Vůbec se jí to nelíbilo. Co se tady vlastně přihodilo? Nečeká ji něco podobného?
"Té zparchantělé holky, co si o mě drze opírá své prašivé nohy," dodala očividně živá mrtvola, "se nemusíš obávat. Je zfetovaná."
"To ona tě sťala?" napadlo ji a podezíravě se rozhlédla. Není v sále ještě někdo, kdo ji napadne ze zálohy?
"Přestaň zbytečně mluvit a jednej," prohlásil panovačně umrlec. "Jestli se ta zkurvená coura probere dřív, než mi nasadíš hlavu, nadělá z tebe sekanou. Věř mi, v zabíjení je skutečný mistr."
"A opravdu víš, kde naleznu akrímové srdce?" otázala se podezíravě. Lze důvěřovat žijící mrtvole?
"Jo," odvětila hlava, "lehčí otázku jsem neslyšel, ani nepamatuji. Nechápu, proč sem chodíš kvůli takové blbině."
"Tak mi to prozraď," řekla. Co si o sobě ten ignorant vůbec myslí? Hovoří s ní, jako by byla úplně blbá.
"Nejdřív mě rozvaž," nakázal.
"Ne!" odmítla výzvu. "Kde najdu akrímové srdce?!"
"Osvoboď mě a všechno ti povím."
Zatvrdila se. "Nejdřív mluv!"
"No dobrá," zasyčel rozmrzele, "máš štěstí, že si můžeš diktovat podmínky. Slib ale, že mi, jakmile ti poradím, nasadíš hlavu."
"A jak si můžu být jistá, že mě neoklameš?"
"Ať tě sem vyslal kdokoliv, jistě ti prozradil, že věštec nikdy nelže."
Přestože ji umrlec nemohl vidět, přikývla. Robot z pláže skutečně povídal, ať mu bezmezně věří. Riskne to. Stejně nemá na vybranou.
"Souhlasím," přistoupila na návrh. "Až mi poradíš, kde najdu akrímové srdce, nasadím ti hlavu
."
"Výborně," zabručel a jal se vysvětlovat: "Jak jsem povídal, je to velmi lehké. Jakmile vyjdeš z budovy, zahni doleva a dej se stezkou, u jejíhož vchodu najdeš holubici vytesanou do kamene. Jdi pořád rovně a nevšímej si ojedinělých odboček, na první křižovatce zahni vpravo. Přibližně po stu metrech narazíš na dveře. Otevři je a vstup, vítr tě odnese na místo určení."
"To je celé?" podivila se. Znělo to příliš snadně.
"Proč za vším hledat těžkosti?" odtušil umrlec a netrpělivě pronesl: "Pohni kostrou. Já úkol splnil, jsi na řadě. Nasaď mi hlavu na krk."
Nadechla se, rozhodnuta přistoupit blíž. V ten moment se hnula bojovnice. Rychlostí blesku máchla paží a jeden z bodců na natažené rukavici zajel useknuté hlavě hluboko do oka. Z důlku vyhřezla bulva a vytekl lepkavý sliz. Klečící mužské tělo se bezvládně svalilo na dláždění.
"A je to," ušklíbla se bojovnice. "Má to za sebou."
"Tys ho úplně zabila!?" sevřela zbraně. Nepustí se žena i do ní?
"Nijak mi v tom nebránil," ušklíbla se bojovnice, načež vytáhla z hlavy bodec a spokojeně z hrotu oblízla vychlístlou krev. "Nechci ti radit, ale domnívám se, že je nasazování hlavy v současné chvíli naprosto zbytečné. Nebo chceš zkusit, jak se to dělá?"
Pozvedla samopaly. "Proč jsi ho oddělala?"
"Taky se tě zbytečně nevyptávám, proč jsi zabila muže děvky před labyrintem. Domnívám se, že není slušné se zajímat o soukromé počínání cizích lidí."
"Nevěděla jsem," pronesla omluvně, sklánějíc zbraně, "že je to manžel té coury."
"Jestli máš výčitky, vyřiď si je s vlastním svědomím. Mě s tím neotravuj. Nyní jdi. Cestu znáš, určitě máš naspěch."
Nejistě si bojovnici změřila, načež uposlechla. Bez jediného slůvka rozloučení opustila budovu a vydala se labyrintem. Současně uvažovala, čím jí přišla žena známá. Nejednalo se o druhou zajatkyni obludné opice z nedávné vidiny? Možná ano, nemínila to zkoumat. Tohle je jiný příběh.
*
Před nemocniční budovou zabrzdila sanitka. Jak sebou trhla, uvolnil se list přichycený ke kapotě a vylétl vzhůru k nebi. Všechny přítomné však zajímal pouze pacient, archu si nikdo nevšímal. Chodec doposud nepřišel k vědomí.
*
Přesně po stu krocích spatřila dveře. Nádherný dřevěný výrobek, určitě ruční práci. Přestože se na vchodu během prošlých let podepsalo špatné počasí, stále se dalo rozpoznat, že v minulosti zářil jásavými barvami.
Uchopila za kliku a pomalu otevřela. Spatřila jen hustou kaši. Současně ji ovál vítr. Nejprve slabý vánek, jenž vzápětí zesílil a proměnil se v podobnou futeř, jaká ji nedávno odnesla z pobřeží. Vichr ji uchopil do náruče a
strhl s sebou.
Vznesla se. Okolí splynulo v nekonečnou čmouhu, rychlost letu ji, jak slzela, donutila zavřít oči. Svištěla a připadlo jí, že vnímá samotnou podstatu fičícího uragánu. Obstoupila ji tepající hmota, jež se snažila proklouznout pod chabé ošacení a polaskat její tělo, usmála se. Vybavilo se jí, jak kdysi dávno seděla nahá na zápraží a za ševelení dešťových kapek prožívala svůj první orgasmus.
Letěla povětřím jako bájný Fénix.
*
Trhnutí. Větrem nesený papír zastavil. Uvízl ve větvoví vysokého cypřiše a vyplašil malého vrabce. Pták vyděšeně přelétl na vedlejší větev, načež se rozhodl zjistit, co ho donutilo k roztažení křídel. Po chvíli usoudil, že se nejednalo o nic vážného. Jen ať si vítr s tou šustící věcí klidně pohraje.
*
Nemocniční personál vykličkoval ze zdánlivě nekonečného labyrintu protáhlých chodeb. Vezl na lůžku nového pacienta. Z kanceláře vyběhl doktor. "Na trojku. Vemte ho na trojku!"
Zahnuli k určenému sálu.
*
Bojovala jako šelma. Běželo jí o život. Jestli ji někdo srazí, je konec. Plivala ze samopalů oheň a jako neumdlévající oráč kolem sebe rozsévala smrtící kulky. Okolní terén se plnil mrtvolami. Posílala na věčnost zrůdy podobné tvorům, jejichž mrtvoly překračovala při cestě vyhloubeným kanálem, stala se vraždícím monstrem.
Klela. Nepodvedli ji? Unášející vítr ji vyhodil uprostřed holé pláně, kterou přerušovaly hluboké díry po granátech, z jam se na ni vyhrnuly bestie. Koulely očima a cvakaly zašpičatělými zuby, v pařátech svíraly meče. Jak k ní běžely, třásla se jim na kostrách svraštělá kůže.
Bránila se. Vystřelovala z pokřivených těl životně důležité orgány a drtila mozky, zlostně zasakrovala, když v jednom ze samopalů došly náboje. Naštěstí nápor útočníků právě ustal. Obludy, jako by pochopily, že k ní nedoběhnou dřív, než je provrtá střelivem, se obrátily na úprk. Schovávaly se do výmolů a zbaběle odhazovaly zbraně.
Vydechla. Alespoň dočasně vyhrála. Odhodila prázdný samopal, k němuž scházel náhradní zásobník, a vkročila mezi mrtvoly. Zdvihla ze země zubatý meč. Alespoň má něj
akou náhradu.
Současně si uvědomila, že podobnou scénu zahlédla v labyrintu. Na obrazu stejně jako tady stála mezi kupou usmrcených nepřátel a držela stejné zbraně, jak už ví, výjev zobrazoval blízkou budoucnost. Sice pěkné, nic tím však nezískala. Dosud nenalezla akrímové srdce.
Náhle zaslechla tóny. Křiklavé a nemelodické, z jednoho výmolu vystoupila postava. Tělo zakryté kožešinovou halenou s pancéřovými pláty, tvor sundal z hlavy přilbici. Vzápětí málem vykřikla ohromením. Znala ho. Jednalo se o opičáka, co ji ve vidinách držel spolu s bojovnicí z věštírny na řetězu. Zachvátila ji bázeň. Kde se tady obluda vzala?
"Co chceš?" zeptala se opice lidským hlasem, z něhož sálala těžko skrývaná zlost. "Zabila jsi plno mých přátel, jež tě chvátali přivítat, vůbec se mi tvé počínání nelíbí. Uveď pádný důvod svého jednání, sic tě náležitě ztrestám."
Znejistěla. Co to tvor povídá? Vůbec jí před chvílí nepřipadalo, že se ji obludy hrnou přivítat, spíš naopak. Neblafuje? Pozvedla samopal. Stačí zmáčknout spoušť a odstřelí ho. Opičák představuje snadný terč.
"Mám tomu rozumět," zahřímala obluda, "že umíš jen střílet? Zamrzl ti strachy jazyk?"
"Hledám akrímové srdce," opáčila vzdorovitě.
"Cože?" zařval zlostně netvor a vytáhl z pláště kus světélkující horniny. Tu rozlomil a kus jí hodil k nohám. "Tak kvůli tomuhle kameni jsi zabila plno mých přátel? Zasluhuješ zemřít!"
Zamířila.
"Nevystřelíš. Takovou sílu, abys mě zabila, nemáš," vycenil zuby. Učinil k ní krok.
Polkla. Prst na spoušti znehybněl, uvědomila si, že nedokáže zmáčknout spoušť. Přestože před nepatrnou chvilkou bojovala proti celé armádě, připadala si nyní neskutečně malá a zranitelná. Jako papoušek chycený v kleci.
"Správně, podvol se mi," prohlásil a učinil další krok. Z děr začaly vylézat u
kryté obludy a z mord jim stékaly sliny.
Dostavil se strach. Co teď?
Za zády zazněl šramot. Vrzavý skřípot a slabý cinkot kovu. Planinou se blížili droidi. Kovové stvůry lidského vzezření, jež měly z oceli dokonce i vytvarovaná žebra. Tradičně si vybavila
vzdálený obraz.
V něm se k ní také zezadu plížily umělé bytosti. Stála mezi polozavátými lebkami a nahé tělo odíval jen plášť, jehož kapuce jí padala hluboko do čela, v uchu měla místo náušnice zavěšené vybělené kosti. Nebyly to jediné lidské pozůstatky, které ji zdobily. Obě ramena kryly zbytky lebek a pod odhalenými ňadry se jí nacházela cizí žebra. S obrovitým mečem před sebou připomínala sličnou smrtku.
Nyní pochopila, co výjev znamenal. Představovala žence mezi padlými obludami, droidi ji přišli chránit. Těžko soudit, jestli tak činili z dobrého rozmaru, nebo se jednalo o známé robota z pláže, nehodlala to zbytečně zkoumat. Vrátily se jí ztracené síly. Pozvedla zbraň.
Opičák couvl a mezi obludami zaznělo vyděšené zabručení. Obavy se přesunuly na druhou
stranu.
"Mrcho! Jednou tě dostanu," zavřeštěl opičák.
Znovu se jí vybavil obraz ze zajetí. Oklepala se. Nedopustí, aby jí nasadili obojek jako otrokovi. Zmáčkla spoušť.
"Zmizni!" zařval současně s výstřelem lidoop, nestačila zjistit, jestli trefila. Ještě zvedla ze země akrímové srdce a vzápětí se vznesla. Uchopil ji vzdušný vír, letěla pryč.
*
Uložili ho na lože. Ovázané a sádrou zpevněné tělo, na tváři nasazenou kyslíkovou masku, do paže zapíchnutou jehlu s nitrožilní výživou. Pacient se neprobíral k životu.
"Jestli otevře oči, dejte mi vědět," pronesl vyčerpaně doktor, operace ho stála plno sil. Snad se nenamáhal zbytečně. Po rozpadu manželství se mu všechno bortilo pod rukama, kéž konečně zlomí nevlídný osud a nasměruje ho k sobě tou přívětivější tváří.
*
Po kmeni vysokého cypřiše poskakovala veverka. Docupitala k listu uvězněnému ve větvích a zvídavě se k němu naklonila. Jako by se zajímala, co je na zakleslém papíru nakresleno, šťouchla do něho čumáčkem. Nevědomky tím vyprostila papír ze sevření. Stránka vylétla nad volné prostranství a jala se laškovat s větrem. Točila se a prohýbala, oblétávala nemocniční budovu.
Na střeše začimčaroval vrabec.
*
"Tak jsem se vrátila," pronesla a poklekla k robotovi. Na duši se jí usadil splín. Snad nepřišla pozdě. Přístroj za dobu její nepřítomnosti nesmírně sešel. Mořské vlny nahlodaly ocelový krunýř a pokryly kryt drolivou rzí, slaná voda rozleptala několik spojů.
"Co mám dělat?" otázala se a prsty sevřela tepající horninu. Připadlo jí, že drží v dlani čerstvě vyňaté srdce, které slabě tepe.
Robot namáhavě pozvedl chromovanou paži a zmáčkl tlačítko na boku. Na hrudi se se skřípotem rozevřel otvor.
Neváhala. Vložila akrímové srdce dovnitř. Vzápětí uskočila. Stroj se rozzářil a rozklepal v salvě elektrických výbojů. Nadskakoval a celý se třásl, nespletla něco?
"Hej! Jsi v pořádku?"
Výboj ustal. Robot, čistý a nablýskaný, jako by ho protáhli olejovou lázní, povstal. Obrátil k ní hlavu a zazpíval svojí vrzavou řečí.
"Děkuji ti, splnilas úkol. Rád bych se ti náležitě odvděčil, bohužel mě honí čas. Potřebuji opravit zdroj vedoucí do mých kabelů. Musím jít. Sbohem."
Sestoupil do moře a pohltily ho vlny. Osaměla. Rozpačitá a zmatená, za splněný úkol si určitě zasloužila mnohem větší slova chvály. I když, znejistěla, činila dobře? Ač si to bála přiznat, tápala. Při misi zabíjela, dostavily se výčitky svědomí. Znovu před sebou viděla děvku, jejíhož strašlivého manžela rozstřílela na kusy, trápilo ji, že zrasovanému věštci nenasadila na krk useknutou hlavu. Současně jí na štěstí n
epřidalo, že na planině možná zabila zcela zbytečně nesčetně bytostí. Opičák přece povídal, že ji, ač s meči v tlapách, běželi přivítat.
Usedla do písku a nechala své tělo omývat šumícími vlnami. Pochybovala o správnosti vlastního počínání.
*
"Probral
se," zavýskla nadšeně mladinká sestřička a sklonila se k ovázanému pacientovi. "Jak se cítíte?"
Muž mžouravě přehlédl místnost, jako by uvažoval, kde se nachází, načež jeho pozornost upoutalo okno. Na sklo se zvenčí přitiskl list s obrázkem pláže, na níž se k sobě tiskli mohutný robot a sličná kráska.
"Děkuji," zašeptal, sotva zvedaje jazyk.
Sestřička, aniž si všimla listu za oknem, se vesele usmála. Poděkovat má doktorům, ona ho do kupy nedávala. Rozběhla se oznámit radostnou novinu ostatním


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1732

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.