Palantir
oddělovač

Cesta na věčnost: Vrána v kleci

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Cesta na věčnost - Vrána v kleci Goran s Mrchožroutem Havranu oblékli do čistého stejnokroje Černých perutí a nechali ji ležet v její komnatě tak, jak byla. Goran zadoufal, že její tělo do dalšího večera příliš nepoznamená začínající léto. V kamenných zdech Hnízda, pevnosti Černých perutí, by však nemělo. Musela vypadat důstojně, až ji s poctami položí na hranici jako před několika lety jejího předchůdce, Beridraga. Zasloužila si hrdý odchod tělesné schránky, když zemřela v tak ponižujícím okamžiku - nahá, v křečích, válící se ve vlastní krvi i moči. To všechno bylo pryč, uklizeno. Houževnatě vypadající bojovník si dal tu práci, aby do černých loken zapletl havraní pera, která nosívala nejen na ozdobu, a smyl z ní špínu. Jestli i ze záhrobí věděla, co se s ní děje, musela pěkně soptit. Poprvé ji kdokoli z Perutí viděl nahou až dnes, natožpak aby se jí dotýkal všude. Goran by si sice od divoženky dal říct, ale teď její plamen vyhasl a on zase nebyl tak zvrhlý, aby mu přinášelo zadostiučinění či dokonce potěšení, že dosáhl aspoň zlomku svých tužeb.
Mrchožrout za šedivějícím mužem chvíli postával, naoko zaujat prohlížením felčarčiných hrozivých nástrojů. Čekal, zda Goran něco řekne, ale od chvíle, kdy se na proradnou elfku Arwésu, která Havraně nedokázala pomoct, vrhl a málem ji zardousil, nepromluvil. Na tváři se mu usadil chmurný stín. Dělal jej starším a zvýrazňoval jizvy v obličeji. Mrchožrouta neudivoval Goranův náhle strhaný vzhled, spíš mu v asociaci s viditelnými zahojenými zraněními došlo, že Havranino tělo mělo i po tolika bojích hladkou dívčí kůži. Muži na nahém těle postřehli jen málo jizev. Jako by jí smrt paradoxně prospěla. Třebaže rysy tváře měla strnulé, zvrhlá duše se už neprojevovala, z obličeje nesálala šelmí touha zabíjet a lidská promyšlená krutost.
"Jdi pryč." Chraptivé zašustění. Mladší hnědovlasý muž odložil pilku na amputaci končetin, chvíli zůstal na místě, ale respekt k novému vůdci smečky ho donutil přitisknout břicho k zemi a odplížit se bez protestů. Rozhodl se vzít nepříjemné břímě v podobě oznámení noviny na sebe. Ostatní
se brzy dozví, že velitelka podlehla zraněním. Nezahlédl, jak Goran uchopil vychládající ruku a tiše zavyl.
Modrookou elfku odvlekl Vlčan, vzhledem dělající čest svému jménu, ještě předtím, než se druzí dva pustili do přípravy mrtvé na pohřeb. Hrůza ji natolik ovládla, že nekladla odpor a bledá jako ta mrtvola na posteli kráčela za rázně jdoucím mužem. Třásla se jako osika, na hebkých lících slzy. Nemohla vědět, kam ji vede. Do mučírny? Anebo rovnou na hranici? Ne, tam ne, prý bude hořet zároveň s Havranou
. V mysli vířila spousta hlasů, vyčítajících jí, že tolik otálela s její léčbou a spoléhala na velitelčinu životaschopnost. Zdravý rozum věděl, že za to nemohla, ale chování všech okolo ji neprávem obviňovalo a šokem ochromené vědomí začínalo věřit Arwésině vině.
"Kdy?" vyrazila ze sebe vzlykavě, když ji hodil na slámu v žaláři a chtěl zabouchnout pevná vrata.
Vlčan se netvářil nijak. Ani smutně, ani rozezleně. Tak zněl i jeho hlas. "Zítra za západu slunce. Aby všichni dobře viděli vysoko šlehající plameny." Víc neřekl nic. Hlučně zavřel a nechal elfku v neprostupné tmě. Ani pode dveřmi nepronikal proužek světla. Ten se vzdálil, hned jak Vlčan odešel. Zůstala sama. Jindy by neklesla tak hluboko, aby ji lidská špína rozplakala, ale představa, že na ni doma če
kají manžel i pětiletý syn, který ji možná uvidí ječet bolestí na hranici, dokud se neudusí dýmem...
Objala si kolena rukama, schoulila se do rohu a zoufalým vykřiknutím se snažila zahnat vyčítavé myšlenky. Marně. Dělaly jí společnost, dokud neupadla do nek
lidného spánku.
"U Oběšence? Asi vím, proč se ta hospoda tak menuje. Cha, všichni mi říkali, že se budu smažit v pekle, ale nakonec si v podsvětí ještě zajdu do putyky!" zachechtala se. Na čerstvou mrtvolu, která se chce dostat na svět a nemá jak, byla v celkem dobré náladě. Tedy, snažila se tak před mrtvými Perutěmi tvářit. Cítila hrozbu těch, které předčasně poslala do záhrobí. Věděla, že jsou blízko a určitě budou chtít dořešit nevyřízené účty. Bezprostřední ledová hrůza zmizela ve chvíli, kdy ji Smrt definitivně přetáhla na svoji stranu bytí - nebo spíš nebytí - ovšem hlodavý strach, jako červ v jablku, s chutí ukusoval z odvahy. Byla na pozoru, ale navenek nedávala nic znát. Nesměla. Už se vyrovnala s mnohými strašlivými věcmi, ze kterých by se normální smrtelník zbláznil, jenže ji nic nemohlo připravit na chvíli, kdy bude čelit zášti všech zabitých nepřátel. Stiskla zuby, zadusila nenáviděný projev slabosti jako prskající svíčku a nasadila známou masku cynismu a krutosti. Ano, tentokrát pouze masku, protože pravá radost z těchto věcí ji opustila při představě, co s ní udělají při posledním soudu. Ani tam nesmí dát najevo strach. Rozsápali by její duši ještě dřív.
Beridrag, plavovlasý a dobře stavěný muž, se ušklíbl. "Pravda, horší než v hospodách smrtelníků tady chlast nebude, věř mi. Já vyžahl kde co. Jednou jsem měl pocit, že mi tam hospodský, svině pomstychtivá, nachcal."
Město mrtvých, které údajně nebylo jediné, jak se Havrana dozvěděla po cestě, podezřele připomínalo Vysogor. Našla zde pár úmyslných odlišností - nebylo tu Hnízdo ani socha doposud žijícího hrdiny na náměstí nebo nová pekárna, postavená teprve před rokem. Královský hrad se jako jediný bělal v ponurých barvách všeho kolem. Odhadovala, že Smrtka chce zachovat tvář, a tak si jej prostě p
ostavila z kostí a černého vyleštěného kamene. Proč sídlila zrovna v záhrobním odrazu Vysogoru, to Havraně zůstalo záhadou. Možná proto, že byl hlavním městem jejich království?
"Asi si potrpí na stylovou výzdobu, co?" pohodila hlavou směrem k paláci, stojícímu na nejvyšším místě města.
"Jo, je trochu marnivá. Ale i kdyby na sebe naplácala všechny mastičky světa, jí to nepomůže," ozval se celkem štíhlý bojovník, když vešli do hospody. Musel zemřít, sotva prošel přijímacím rituálem, protože byl docela mladý.
"Hej!" zaduněl hlas jako hučení kravského rohu, jen mnohokrát hlubší.
Havrana ani nezavřela dveře. Ohlédla se na křiklouna. Cosi s mrtvolnýma očima jí na lopatky mířilo kopím se zubatým hrotem. Nebyla si jistá, co je to za démona či snad obyčejnou zemřelou duši. Jedno však bylo jasné - nevypadal ani za mák přátelsky a jeho úmysly určitě taky neoplývaly beránčí mírumilovností. Holá lebka, křivé zuby... Havrana čekala, kdy mu vyraší pověstné rohy a kopyto, jak si někteří představovali záhrobní stvůry. Ony mo
hly vypadat jakkoli, takže vést disputace o jejich vzhledu nemělo smysl.
Otočila se k němu čelem a vzhlédla. Musela řádně zaklonit hlavu. V duchu zanadávala, že jí na smrtelné lože nedali Běsana. Cítila se bez něj jako nahá. Mohla být ráda, že není doopravdy, když zemřela svlečená. V záhrobí se objevila jen v haleně a Beridrag jí duchaplně dal alespoň kalhoty. Musela si je ohrnout. Boty jí taky scházely, avšak tato zanedbatelná bolest nebyla nic proti mukám, jaká zažila, když duše přecházela na druhou stran
u.
"Co řveš?" obořila se na něj podrážděně, zahánějíc tak nepříjemný pocit bezmoci. Zadoufala, že jako mrtvá bolest neucítí.
"Moc ho nedráždi. Jestli ti to kopí zaryje do žeber, užiješ si ještě víc - pozemská zranění ti budou připadat jako škrábnutí." Havrana nevěděla, kdo z bojovníků to řekl. Nepoznávala ten hlas.
"Ber ji! Co si myslíš, strigojko drzá?! Smrt neobelstíš, neutečeš před ní. Bláhová!" Olezlé Utrpení se spoustou otevřených, rozedřených ran a odhalených kostí vyšlo zpoza nepřirozeně širokých zad ozbrojené stvůry. Havrana ráda odvrátila pohled od slepě vypadajících očí plešouna. Démonka jí připadala přijatelnějším objektem zájmu.
"Jdi se vycpat, hnusačko. Doveďte mě za Ní. Konečně se setkáme tváří v tvář. Uvidíme, kdo má další eso v rukávu. A pak... vyložíme karty na stůl."
Naoko nevidomý tvor popadl Havranu za předloktí. Měli pravdu. Její duše bolest cítila. Nebo si to aspoň myslela, protože sevření drápaté pracky jí drtilo vřetenní i loketní kost. Vydala neurčitý zvířecí zvuk, který na obyčejné lidi většinou zabíral - aspoň se zarazili a udiveně se podívali, zda to opravdu vyšlo z jejího hrdla. Nic. Slepý se na ni podíval s lhostejností a smýkl jí směrem k hradu.
Podivné procesí ji vedlo městem za zdejší paní a Havrana si připadala jako jakési monstrum, jaké předvádějí komedianti při svých vystoupeních za příplatek. Jen jí nasadit široký kožený obojek, připnout na vodítko... Anebo jako zlobivé děcko, napadlo ji poté. Fakana, který trucovitě utekl z domova a strážní jej hodlají vrátit matce. Přihlíž
ející si šuškali a nepokrytě na ni ukazovali. Ponížení bylo o to větší než ve světe smrtelníků, kde umírala nahá a beze zbraně, protože zde byla plně při vědomí a nebylo žádné osvobození v podobě smrti. Kat vedený na svou vlastní popravu.
Trhnutím se vymanila z nepříjemného stisku, narovnala ramena a zvedla hlavu. Hrdě kráčela vstříc poslednímu soudu s kroutícími se hady místo útrob. Dívala se přímo před sebe, ne na mrtvé drbny a posměváčky. Ulička hanby. Ti, kteří ji tiše obdivovali a prohlašovali, že jedině Perutě si umí sjednat pořádek, neviděla. Buď byli stále živí, nebo je zlomyslné duše držely za svou hradbou, lemující cestu.
Dál křivolakými uličkami s nízkými, širokými stupni z kočičích hlav, dál rozlehlými třídami, po schodištích blíž k bráně paláce zdejší paní. Koně samozřejmě nedostala. Jak nezvyklé jít davem pěšky... Vždycky se nad lidmi tyčila na hřbetě válečného hřebce. Teď, dokonce i oproti Utrpení, byla menší, protože bohové jí nepožehnali ztepilou výškou svalnatých válečnic. Ačkoli se jeji
ch záměrům vzepřela a stejně se stala jednou z nejobávanějších osob s mečem v Beregradsku, měli ji docela rádi - jinak by Smrtku navštívila mnohem dřív.
Vrata nevrzla, otevírána vůlí Smrti, které jednou podlehne všechno.
Za bránou nebylo žádné nádvoří, nýbrž rovnou sál s půdorysem šestiúhelníku. Z každé strany vedly dveře a naproti těm největším, kterými přišla se svými průvodci a Beridragem - toho jediného pustili dovnitř - stál trůn Nevyhnutelnosti. Bizardní opěrky na ruce tvořily holé lebky dvou po stran
ách přikrčených kostlivých postav, kroutících se v agónii. Těžko říct, zda je vytesal velmi dobrý umělec, anebo tím Smrt poctila nějaké z duší. I po opěradle se sápaly stejné sochy, snažíce se dosáhnout něčeho nad hlavou - že by vysvobození?
Havrana krátce mrkla na pohřební výzdobu. Fábory s třásněmi, mrtvé květiny ve vázách a na obrazech výjevy krvavých řeží. Než stihla něco poznamenat, zubaté kopí ji dloublo do zad. Postoupila blíž trůnu, tyčícím se nad podlahou na pěti schodech. Klenba šesti spirálovitých sloupů s loučemi ze zeleného ohně se sbíhala přímo nad ním. I odtam viselo černé sukno jako z oken hradu zesnulého panovníka.
"Vážně si potrpí na dekadentní a patetický věci," sykla přes rameno na Beridraga.
"Kam na ty slova chodíš?" Sice drsná, ale nečekaně vzdělaná mluva vyvedla bojovníka z míry. Nebyl zvyklý na podobné výrazy, které používala šlechta a čarodějové. Podezřívavě se podíval na černou hřívu před sebou.
"Ticho tam vzadu!" okřiklo - spíš ochraptělo - je Utrpení a vyseklo Smrti hlubokou poklonu. "Přivádím vám, Paní, Ha..."
"Vidím," utnula ji chladně. "Jen pojď blíž, nestyď se. Chovej se jako doma." Uštěpačná Smrtka, to Havraně ještě scházelo. Studený hlas se rozléhal síní a zvonil jako roztříštěné střípky rampouchu.
Havrana tentokrát pokročila, než ji strážce stihl nabrat na hrot zbraně. Zastavila se pod schůdky. Vzhlédla. Byla by raději, kdyby to neudělala, protože jestli se něčeho dnes lekla nejvíc, tak to byla právě tvář té nad ní. Až se jí na okamžik zastavilo srdce. Blbost, pomyslela si ihn
ed, moje srdce už dávno netluče. Dívala se do své vlastní tváře; nepříliš opálené s fialovýma očima a v nich dvěma zlými plamínky. Pozorovat se v zrcadle s tímhle nemělo nic společného. Tehdy člověk věděl, kdy se sám na sebe šklebí a co udělá dál. Havranu to, mírně řečeno, vyvedlo z míry. Na chvíli se neovládla a vytřeštila oči.
"Copak tě ti nahoře nenazývají mým jménem? Nelekej se své staré společnice. Vždyť ti stojím po boku léta a léta, od doby, co tě zkropila první krev a tys neodolala její vábivé vůni a chuti. Stejně jako zpěvu umírajících..." Zaposlouchala se do něčeho, co slyšela pouze ona sama, hlavu nakloněnou k rameni. Snad zvukům bitev, které Havrana vybojovala.
Bojovnice přešlápla. Napadlo ji, jestli se vážně pořád tváří jako šílená šelma s lačně zářícíma očima. Se stisknutými zuby opětovala svůj pohled. Beridrag také zaraženě mlčel, rozhozený jako ona. Pouze když zahlédl nezaměnitelnou podobu mezi Smrtí a Havranou, syčivě se nadechl a sprostě zaklel. A potom, rychle a nenásilně, tvář velitelky Pe
rutí vystřídala dobře známá zubatá lebka, ruce, vyčuhující z rukávů rubáše, zase kostlivé hnáty.
Černé důlky se podívaly tázavě. "Lepší?"
"Jak se to veme. Nevím, jestli je mluvící lebka víc uklidňující než já sama. Pro některý možná ano."
"Vida, po smrti většinu lidí vtipkování přejde. Nemohu vyloučit, že i tebe. Nicméně, byla by to škoda. Všichni jsou tady smrtelně vážní."
"Kdo by to byl řek? Já myslela, že v podsvětí je to jedna velká pitka s polonahou obsluhou." Ironie z toho odkapávala. Smrt už zase vypadala jako Smrt, a proto Havraně otrnulo. Na chvíli se vyděsila, že by opravdu vypadala jako ona. Dokud byla živá, lichotilo by jí to, ale teď... Strávit věčnost s někým tak nechutně podobným? Zbláznila by se.
Utrpení si odkašlalo. "Paní, má být přece souzena," připomnělo opatrně, zmučené tělo stále pokorně schýlené.
"Pravda," přitakala Smrt. Gestem, o kterém Havrana nevěděla, co znamená, pokynula strážci za ní. Ten Havranu opět popadl za předloktí a neurvale ji vedl k jedněm ze šesti dveří. Nedbal na to, že jeho dlouhým krokům nestačí.
"Co to...! Kam mě to vedeš!" Rozhořčená slova přerušilo tiché vyjeknutí, když ji doslova vyhodil na chodbu. Zády narazila do stěny a vzápětí padla na kolena. Chtěla se prosmýknout zavírajícími se dveřmi, ale přibouchl jí je přímo před nosem. Vztekle do nich uhodila pěstmi. Vůbec nechápala, co se děje. U soudu je obžalovaný přítomen, tak proč ji vyhodili?
"Skety zasraný!" Nic. Nezaslechla jediné slůvko, jediný náznak, že by ji slyšeli nebo se o něčem radili. Se zavrčením se rozhlédla kolem. Doleva, doprava i dozadu za sebe. Na všechny strany vedla chodba, kde hořely zelenavé plameny loučí a přece nebylo vidět, zda končí ohybem nebo dalšími dveřmi.
Zadívala se na velký gobelín, z něhož na ni shlíželi tři zakrvácení jezdci na mohutných koních - ryšavém, černém a bílém. Řítili se jakoby ven z obrazu, zbraně nad hlavou.
Kousajíc si spodní ret usedla na tvrdou dřevěnou lavici, která byla o kus dál.
 
Minuty se vlekly jako se železnou koulí kolem neexistujících nožiček. Havrana začala přecházet sem a tam. Nedokázala být v klidu. Připadala si jako zvíře v kleci, které za chvíli vypustí do arény s člověkem. Taky o sobě nemohla rozhodovat, dokonce ani ovlivnit výsledek jednání. Vždy se účastnila důležitých procesů i sněmů a stála po boku krále Zlatibora. Měla svůj osud pevně v rukou. Zde probíhalo všechno jinak. Smrt jí zjevně chtěla dát najevo, že v záhrobí není nic, pokud si to ona sama nebude přát. Zatím se té proklaté kostře dařilo. Ponížila ji a ještě si z ní utahovala.
Že ji někdo pozoruje, pocítila, až za chvíli. Zarazila se v půli kroku a prudce udělala čelem vzad. Nemohla si být jistá, na co všechno narazí v útrobách Smrtčina sídla. Ulevila si zaklením na Gorana a Mrchožrouta, protože ani jeden jí při umírání do ruky nevtiskl meč.
"Kdo je tam?" Snažila se prohlédnout tmou, občas rušenou zeleným světlem. Něco zatlapkalo, zašustilo jako látka nebo křídla. Ohlédla se na dveře, ale vypadaly stále stejně bytelně a nepřístupně jako před chvílí. Žádnou skulinkou nepronikl Smrtčin chladný hlas ani Beridragovo hřímání, a tak váhavě postoupila dál do chodby, vedoucí rovně od vstupu do síně.
Míjela další živě vypadající obrazy, nervy napjaté k prasknutí. Jestli něco uchvátí její duši a odvleče ji do nejhorší části záhrobí, než skončí soud, nebude mít jednoho dne šanci na znovuzrození, kterou dostávají ti, jež prosluli nějakými zásluhami, nebo jsou tu už dost dlouho. Případně ti, jimž Smrt vyhoví v jejich žádosti. Když odskočila od zubatého stínu, který vrhala rozšklebená socha ve výklenku, vynad
ala si do hlupaček a ukradla jí nekamennou sekyru. Následovala podivné zvuky až k prvnímu rozcestí. Ťapkání a šustění zesílilo. Připravila zbraň, ačkoli si vůbec nebyla jistá, jestli jí proti podsvětním stvořením k něčemu bude.
Útok přišel z opačné strany, než očekávala. Ani nestihla vykřiknout - rodící se vyjeknutí udusila pracka na jejích ústech. Zákeřný lovec ji odtáhl do výklenku, ze kterého vyskočil. Nepouštěl, pevně svíral tělo, do jehož obrazu se duše zformovala. Sekera zazvonila na dláždění a bojovn
ice tlumeně zaskučela.
"Neřvi, Vráno." Ztuhla. Vrčivý hlas byl povědomý a pro ni jiskřil nadějí. Přestala se pokoušet osvobodit a bojovat. Pustil ji.
"Gněvoji? Mohl ses objevit přímo," otočila se k běsovi hněvu a krvelačnosti, kterému pořádala hostiny z lidských duší. Nebylo od věci mít i tady dole konexe. Proč se tedy lidé modlí k bohům, se kterými se po smrti stejně nepotkají, když je mnohem výhodnější obětovat démonům a Smrti a udělat si tak u nich dobré renomé?
"Nemohl," odvětil tiše. Nevypadal tak, jak ho mnohdy zobrazovali v knihách. Když jej poprvé uviděla, zapochybovala, jestli rituál provedla správně. Byl obyčejný, nijak výrazný muž s protáhlou bledou tváří a jizvami po neštovicích a divoce rozcuchanými plavými vlasy. Nevynikal
ani výškou, ani mohutností, pouze vypadal neustále nazlobeně, husté obočí stažené ke kořeni nosu. Jediné nepřirozeně dlouhé nehty a zuby nebyly lidské, aby mohl dobře trhat a rvát duše na svém oltáři. "Stará by mě načapala a přitáhla na soud. Ne. Potřebuju to vyřídit tady, v soukromí. S tebou."
Nejistě se na něj podívala. Poprvé ji před ním nechránilo nic. Ani fyzická překážka, dokonce ani amulet. Stála sotva loket od něj. "Se mnou? Spíš by sis měl hledat novýho dodavatele duší, protože já mám utrum."
"Kdepak, nic takového. Ty mi jich ještě přineseš spoustu... Nemysli si, že to dělám kvůli tvé ubohé duši. Vy smrtelníci, a ženy obzvlášť, jste tak ješitní, když se jedná o něco, co pro vás dělá někdo výše postavený... I když mu jde především o vlastní prospěch."
Havrana přimhouřila oči. Už věděla, odkud vítr vane. "Aha. Něco za něco, jasně. Otázkou je, jestli to budu chtít udělat."
"Budeš. Chceš přece znovu žít... Říkala sis, že ještě není tvůj čas, že nemůžeš zemřít tak mladá rukou neznámého a nezkušeného chlapce, který se bije o holý život a ne pro slávu nebo bohatství."
Nezeptala se, jak to ví. Mohlo ji napadnout, že si přečetl její myšlenky, aniž by to postřehla.
"Výborně. Mlčení je souhlas. Jdeme."
"Kam? Co když mě budou na chodbě hledat... Nechci, aby se mnou ten plešoun smýkal jako s kusem hadru, až mě najde někde, kde nemám být."
"Chceš žít?"
"Ale..."
"Tak chceš?" zeptal se důrazně a podrážděně.
"Chci," řekla tiše, bez obvyklé zpupnosti nebo jízlivosti, protože viděla, jak se blíží tenká hranice jeho trpělivosti. Gněvoje nebylo radno popouzet, i kdyby nebyl její poslední nadějí.
Běs se spokojeně ušklíbl a popostrčil Havranu do jedněch dveří.
Rozhodla se nad ničím nepozastavovat. Nad naloženými ostatky roztrhaných duší - vážně to nebylo opravdické maso? napadlo ji - ani nad přehlídkou mučících nástrojů, o jakých si jakožto katova dcera mohla nechávat jen zdát. Určitě fušoval do řemesla i odpornému Utrpení, protože se v něm vyžíval. Čím víc oběť trpěla, tím větší silou kouzel ji obdaroval. Pakt s ním byl pro
oba výhodný a Havrana teď stejně neměla na vybranou. I kdyby se jí úkol, který dostane ve světě smrtelníků, vůbec nelíbil, musela by jej splnit, pokud nechtěla znovu podlehnout Smrti a nechat tu mrchu vyhrát.
"Takže já vstanu z mrtvých?" Skřipec s vysunujícími se trny zpod dřevěné desky, na níž obět ležela, měl dobře promazaný, a tak ani nevrzl, když ho zkoušela. "Moc dlouho žít nebudu, hned mi vrazí kůl do srdce a useknou hlavu."
Gněvoj zakroutil hlavou, otočený k ní zády. Neviděla, co dělá. "Nebude z tebe upírka ani žádná oživlá mrtvola. Prostě se jen vrátíš do své tělesné schránky. Ovšem musí se to stát, než ji pohltí plameny. Tví přátelé ti už chystají hranici, aby odvedli myšlenky k práci."
"A doprdele."
"Přesně tak. Tady čas plyne jinak než ve smrtelném světě. Pomaleji. Co je pro lidi okamžik, to je pro nás mnohem víc. V tomhle máme výhodu, ale Stará si bude chtít vychutnat tvůj poslední soud. A já, třebaže bych jí rád překazil plány, tě nemůžu vrátit domů, dokud si s ní nepromluvím."
"Aha. Každopádně by sis měl pohnout, protože jestli mě dřív spálí, budeme mít oba smůlu."
"Ty možná. Já tu práci pořád můžu uložit někomu jinému."
"Proč teda já?" zamračila se na démonova záda.
"Protože si myslím, že ty to zvládneš nejlépe. Jsi katyně a to se mi hodí. Měla
by to pro tebe být pocta."
"V podstatě jsem provedla jen jednu doopravdickou popravu, když nepočítám..."
"To není důležité. Znáš umění tortury a víš, že mi duše na tento způsob chutnají nejlépe. Ale než zajdu za Smrtkou, abych splnil svůj plán..."
Otočil se od pracovního stolu k Havraně. Ta vytřeštila oči a ustoupila před krutým úsměvem i rozžhaveným železem v běsově pravici. Doběla rozpálený kov ji ovanul horkem, ačkoli byl ještě dost daleko. Chtěla prchnout, ale neměla kam. Gněvoj po ní skočil jako šelma
. Zase ustoupila, opět beze zbraně, a narazila zády na stěnu. Kamenné pařáty, vytesané ze zdi, ji tvrdě popadly za paže a nedovolily jí se vysmeknout. Škubala se jako ryba, která tuší svůj osud mimo životadárnou vodu. Démon beze slova strhl bílou halenu. Dovršil tak Havranino ponížení, protože i přes opětovný strach, který se jí zmocnil, když zahlédla Gněvojův úšklebek, si dokázala uvědomovat, co se s ní děje.
"Stejná kur..." Oživlé kameny jí vyrazily dech. Bleskově ji otočily čelem ke zdi. Přimáčkly.
Pach spáleného masa. Železo se dotklo kůže. Zasyčela škvířící se pokožka. Havrana vykřikla jako smyslů zbavená. Nikdy nezažila tak příšernou bolest, dokonce ani když ji zmáhal jed a způsoboval jí agónii ze smrtelných křečí. Jako by ji Gněvoj celou ponořil do tekutého kovu, horkého jako ohnivá řeka, a držel ji pod hladinou. Ječení, vibrující v hrdle, přešlo do bolestného skučení. Podlomila se jí kolena. Zůstala viset v sevření kamenných paží a snažila se samu sebe přesvědčit, že může omdlít. Jenže zde se milosrdné bezvědomí nedostavovalo. Nutilo ji vychutnat si bolest, jako by i ono patřilo k soudcům a chtělo se jí pomstít za všechny oběti, kterým ublížila.
Opřela se hlavou o chladivou zeď, na tvářích slzy ponížení i muk. Místností se vznášel smradlavý kouř, a i když Gněvoj dávno odtáhl železo a hodil jej zpět do ohně, Havrana stále cítila, jak rána pekelně pálí vzadu na rameni. Bodavé jiskřičky se vzápětí rozlezly do celého těla a žhavě trýznily světlou pleť. Kdysi slyšela Soljovy kněží vyprávět, že kdo překoná mu
ka života pokorně, v záhrobí se bude mít dobře, nezakusí bol ani nedostatek. Pravda, moc pokorná nebyla, ale nikdy by jí nenapadlo, že bude znovu a znovu umírat bolestí i po smrti.
"Proč...?" vyrazila skrze sevřené zuby.
"Abys byla silnější," odvětil démon s chvějícím se vzrušením v hlase. "Tvá duše ponese mé znamení. Takového uznání se dostane málokomu, Havrano. Slyším tvoje nevděčné myšlenky. Přestaň, jinak bude vše ještě horší. Já jsem vynalézavý a klidně bych ti mohl ukázat nejmíň ještě jeden způsob
, jak potrápit tvou ubohou smrtelnou dušičku. Dávám ti sílu být opravdovou strigojkou, pořád, ne jen na chvíli, kdy ti propůjčím svá kouzla. Važ si toho."
Neměla sílu cokoli odseknout. Svalila se na zem jako podťatá. Kamenné svěráky konečně povolily. Opřela se o roztřesené paže, vlasy z havraními pery kryjící trýzní zkřivenou tvář. Bodání žhavých hrotů neustávalo.
"Hezky tu počkej a nic nevyveď."
Když se dokázala natáhnout pro cár haleny a přitisknout si ji k ňadrům, běs byl pryč.
 
Beridragovi se vůbec nelíbilo, co slyšel. Smrt se sice chovala, jako by ji Havranina uštěpačná slova bavila a nedokázala zkazit radost, že konečně zemřela, ale jakmile tam bojovnice nebyla, dala volnost rozhořčení. Měla dlouhý proslov. Monolog, jaký s oblibou pronáší panovníci k poddaným, přestože po nich nechtějí rady. O tom, jak dlouho jí Havrana unikala a vysmívala se jí i s Gněvojem do tváře. Smrtce se líbilo dělat Havraně průvodkyni, ale není přeci jediná, která na bitevním poli nemilosrdně rozsévá smrt a těší se z utrpení jiných. Dnes pokoušela trpělivost Nevyhnutelnosti naposledy.
"Ona se nepřipojí k ostatním Perutím a nebude moct vyjet do boje, až nastane poslední den Beregradska?" Plavovlasý bojovník se neodvažoval použít ostrý tón, jakým by na Smrt vyštěkla Havrana. Věděl, že záhrobní paní je náladová jako každá ženská. Jednou jí jízlivosti nevadí, podruhé je trestá hroznými věcmi. Jednou jí vadí, že všichni jsou vážný, ale když se někdo zasměje patetičnosti, s jakou někdy vystupuje, už aby se bál krutých běsů.
"Ne," odsekla Smrt, "zůstane tady u mě. Ne po mém boku jako hrdá velitelka, ale jako služka. Mám dost její drzosti. Jak se mi opovažuje vůbec podívat do očí a vysmívat se mi! Na mém panství!"
"Já myslel, že ji máš ráda. Chovala ses tak..."
"U dvouhlavého běsa, odveďte ho! Soud skončil. Už jsem řekla. Neobstáls, Beridragu. Nedostala jsem žádné pádné argumenty, proč bych k ní měla být mírnější, než si zaslouží. Ani potěšení, jaké mi přinášela bitvami, mě neoblomí."
Beridrag stiskl čelisti. Nenechal na sebe sáhnout nevidomého démona, vyšel ven před palác sám. Utrpení cosi spokojeně říkalo Smrtce. Náhle se přidal i další hlas, který nepoznával. Chtěl se otočit, ale černá vrata se pomalu zavírala. Škvírou v nich zahlédl tři postavy, ne dvě.
Veřeje tlumeně zaduněly a zapadly
na svá místa.
 
Netušila, kolik času uplynulo. Na neustupující bolest si pomalu zvykala, ale dotknout se cejchu se neodvážila. Nevěděla, co tam vypálil, a možná ani vědět nechtěla. Rotřeseně si ovázala zbytek haleny kolem trupu a zůstala sedět u stěny, o kterou se ani nemohla opřít zády. Jindy by se vykašlala na psí rozkaz "zůstaň" a poslala všechny do háje, ovšem v podsvětí neměla nic. Žádné zastání - vždyť i ten zkurvysyn Gněvoj to dělal pro sebe a ještě si užíval její agónii - žádné postavení ani respekt. Smrt z jejího dosahu pečlivě odstranila všechny, kteří ji měli v úctě. Vymyslela to dobře, bestie. Chtěla setnout Havraninu hrdě vztyčenou hlavu.
Tiše se objevivší slepý strážce Havranu neurvale popadl za vlasy. Vůbec si nevšimla, jak a kdy se objevil. Prostě nad ní najednou stál, v drápaté pěsti jí rval vlasy a táhl ji za sebou jako opožděné děcko hadrovou panenku. Zase vykřikla, kolena odřená od kamenné podlahy. Než došli ke dveřím, naštěstí se jí podařilo postavit na nejisté nohy. Nebylo to nic platn
é, strážce rázoval chodbou k trůnnímu sálu a Havrana mu předtím nestačila ani v plné síle, natožpak teď.
Před Smrtčiným trůnem s ní mrštil o zem ještě surověji, než když byla vykázána z jednání. Nepříjemné šimrání mezi lopatkami napovídalo, že hrot zubatého listu kopí je nedaleko. Havrana zaúpěla. Bradou narazila do země, ale v ústech necítila krev, pouze tupé a bolavé pulzování. Neuměle zavázaná halena se uvolnila a potupila Havranu ještě víc. Již podruhé za malou chvíli se zvedla na třesoucích se rukou a
skrze tmavé prameny vlasů pohlédla na vládkyni podsvětí. Opět vypadala jinak.
Hrozivě krásná žena s alabastrovou pletí a stejně bílými, po stehna dlouhými vlasy sešklebila bezkrevné rty v pohrdavém úsměvu, jako by se dívala na něco zvlášť nechutného a bavila se u toho. Ledové oči bez duhovek i zorniček, pouze škvíry se světle modrým světlem, se střetly s ametystovými dole pod schody. Smrt bledými prsty pevněji sevřela násadu nabroušené kosy. Vypadalo to, že s ní chce Havranu seknout.
Nedalo se říct, že by Havrana byla jen zmatená. Tohle slovo chaos uvnitř ní dostatečně nevystihovalo. Nejdřív vypadala jako ona sama, potom jako kostra a najednou byla spíš nahou než oblečenou ženou, která se najde spíš v bordelech. Ačkoliv v bordelu by na sobě měla tlustou vrst
vu líčidel. Pro muže musel být polibek od této Smrti blaho, pokud již neměli naději na život.
"Už tě přešel smích?" Ledové drápy se Havraně zabořily do útrob. Už předtím byl Smrtčin hlas nepříjemný a lezavý jako podzimní mlhavá rána. Teď mrazivý tón dovedla k dokonalosti. "Škoda, těšila jsem se, že se nedáš tak snadno... Aspoň vidím, jak jsem tě přeceňovala, když jsem tě tolikrát nechala vyhrát a vyhýbala se ti," odfrkla si pohrdavě.
Havrana se nezmohla na nic. Ze rtů skápla v tuto chvíli naprosto nevhodná otázka: "Jakto, že zase vypadáš jinak?" Sama se divila, proč řekla zrovna tohle.
Smrt protočila modré oči ke stropu. Aspoň se zdálo, že to udělala. "Takhle vypadám vždycky. Jiní by se břichem plazili po střepech, aby mě takto mohli zahlédnout. Ty ses mi vysmívala do tváře, couro špinavá, a přesto dostaneš víc než ostatní. Ale vychutnám si tě. Věř mi, že zaplatíš za všechna rouhavá slova."
Sedla si na paty, rukama se stále opírajíc o zem. Nechápala. Ještě před chvílí se k ní Smrt chovala téměř familiérně a najednou ji srážela na kolena a mluvila jako nějaká domina. Svým chováním byla příšernější, než kdyby byla jen krvelačná mrcha. Od té člověk může očekávat pouze jednou věc.
"Proč to vlastně dělám? Svýma kacířskýma očima pošpiníš moje tělo," zaprskala nesouvisle. "Ale jsem ochotna to podstoupit... Budeš moje hračka pro dlouhé chvíle. Rozptýlení v nudné věčnosti. Když už nemůžeš sloužit ve smrtelném světě, musím tě využít jinak. Všichni vypadněte!" zahřměla náhle a Havrana si byla jistá, že někde u lidí muselo
začít sněžit. Mrazivý výkřik nemohl zůstat bez odezvy.
Utrpení i slepý strážce poslušně udělali čelem vzad. Pouze jedna osoba stála jako přikovaná daleko za Havraninými zády, ruce klidně založené na prsou. Havrana myslela, že jí Gněvoj pomůže, ale podsvětní banda evidentně stojí vždy při sobě. Vlastně ji to zjištění nepřekvapilo tolik, jak by mělo. Tušila, že v tom bude nějaký podraz. Nejdřív cejch, teď zase posluhování Smrti...
Havrana sevřela zuby. Po zádech jí přeběhly ledové jiskřičky. Sssvissst. Brousi
la kosu.
"Neslyšels, Gněvoji? Ven!"
"Děláš chybu," poznamenal démon a stanul těsně za polonahou a poníženou válečnicí. "Velkou. Jednou bys ji tak jako tak dostihla. Dobrá, pohraj si s ní, v jejím světě sotva stihli vydat příkaz k zítřejšímu připravení hranice, ale je hloupost ji nechávat tady, když může posloužit nám oběma. Živá."
Smrt se vztyčila na podstavci s trůnem. Její symbol, kosu, vystřídal bič obalený jinovatkou. Pomalu sestupovala a zastavila se na předposledním schodě. "Vážně?" protáhla jízlivě. "A jak? Abych zase musela poslouchat pohrdavý smích, až proklouzne mezi nepřáteli bez škrábnutí, jako by byla nějaký polobůh? Mám toho dost, Gněvoji. Dnešní audience byla poslední kapka v moři zášti."
Mluvili, jako by tam vůbec nebyla. Nemohla nic říct. Nějaká neviditelná síla jí tiskla ruku na ústa a nutila ji se jen dívat, poslouchat a tiše trpět. Mezitím se k ní pokradmu shlukovaly zákeřné myšlenky. To šustění a cupitání zvířecích tlapek tam v chodbě nezpůsobil Gněvoj, ale ony. Skrze rozhořčeně ledový a
vrčící hlas obou běsů slyšela ťapkání. Nebezpečně blízko. První myšlenka zaútočila jako malí psi anebo krysy - rychle a nečekaně. Patřila Beridragovi. Odporným vemlouvavým hláskem se Havraně chichotala do ucha, že jeho smrt zavinila ona.
Kdybys ho neponoukala do největší bitevní vřavy, třeba by ještě žil... On na tebe dal, poslechl tě, protože ti věřil jako schopné bojovnici. Ale tebe ovládala touha po krvi a bylo ti jedno, jak vše dopadne. Svou chybu skrýváš i sama před sebou. Tady ti otevřeme oči. Ukážeme ti, že svědomí máš, třebaže se kasáš jeho absencí. Už tě hryže, že ano? Slyším ho hlodat jako myš v sýpce, smála se myšlenka. Přehlušila všechny zvuky kolem.
Havrana si zakryla uši jako malé dítě. Výčitky svědomí od sebe musela zaplašit hodně dávno, jinak by se definitivně zbláznila. Sražená do prachu na kolena jako nikdy předtím nepostřehla triumfální úsměv Smrti. Určitě v tom měla prsty. Zatímco se dohadovala s Gněvojem, trápila Havranu něčím pro ni méně namáhavým.
"Dobře, Gněvoji." Havraniny uši opět zaznamenaly zvuk, ale blízké cupitání neustalo. "Vrátí se a vykoná, co chceme. Tys jí dal svůj cejch a já jí pořád budu kráčet v patách. Slyšíš, couro? Větším trestem pro tebe bude, když uvidíš všechny umírat a já se ti budu vyhýbat jako lidi
malomocným. Sama mi jednou ráda políbíš ruku a budeš se mi lísat k nohám jako věrná služebnice. Ale nejdřív..." Pevně sevřela bič. Havrana věděla, co bude následovat, ovšem bolest nebyla o nic menší.
 
Havrana byla na pokraji sil, pokud se v takovém stavu
může duše bez těla nacházet. Smrt si opravdu užívala jejich poslední společné chvilky, seč mohla. Havrana myslela, že nic ji nemůže víc ponížit, ale Smrtka měla neobvykle velkou fantazii. Nápaditost a rozmanitost jí opravdu nechyběly. Vybíjela si několikaletý vztek, dokud bojovnice nezůstala bez hnutí ležet, teď již zcela nahá, pouze s vypáleným cejchem na rameni, jako by byla dobytek. Nevnímala chlad, jdoucí z dlaždic. Ten byl oproti ledovému biči jako vyhřátá postel za třeskuté zimy. Pod hlavou jí lehce zaduněly měkké kroky.
"Doufám, že ses poučila. Jestli ne, mileráda si to zopakuji, až se znovu setkáme... Ale teď jdi. A žij dlouho,L popřála Smrt zlověstně, "protože jsem díky Gněvojovi přišla na to, že život je tím nejhorším trestem..."
Havraně se vzápětí bolestivě zablesklo pod zavřenými víčky. Byla volná. Svým způsobem...
 
Všichni se sešli na největším náměstí ve Vysogoru. Dav zvědavých lidí, ať už se jich smrt Havrany dotkla nebo ne, se tísnil ve strážnými udané vzdálenosti. Všichni beze zbytku měly oči upřené na dvě připravené hranice - jednu pohřební a jednu na popravu. Hlavní představitelky pozdvižení však nikde nebyly. Za jediný den se stačilo vyslepičit a překroutit vše, co se událo. Co se lidé nedozví, to si domyslí. A že lůza má velkou fantazii.
Lidi zašuměli a začali ukazovat do míst, odkud se přijíždělo od Hnízda. Skoro dva tucty žoldnéřů a vojáků přijížděly na svých mohutných válečných koních. Mezi dvěma z nich byla zavěšena nosítka s mrtvou v tmavém suknu. Ledově se tvářící Goran vedl elfku n
a provaze a nevšímal si, jestli klopýtá nebo dokonce padá. Musela v poklusu běžet za nimi. Jízda s klapotem podkov zastavila na volném prostranství u hranic. Jediná další žena kromě nebožtíka a Arwésy byla mladá - mladší než Havrana - bojovnice se zapletenými kostmi v čokoládových vlasech. Obvyklý úšklebek jí z náhle nezdravě popelavé tváře zmizel. Senteila Vykosťovačka, blízká Havraně jako rodná sestra, litovala, že nemohla být u umírající přítelkyně v posledních okamžicích. Vrhala na elfku nepřátelské pohledy, snad ještě vražednější než zbytek Černých perutí.
Vlčan s Mrchožroutem sesedli z koní, odepjaly máry a odnesli Havranu se sněhově bílou pletí na připravená dřeva. Goran mezitím sám popadl Arwésu a táhl ji k její hranici. Elfka nevzlykala, ale v zapadajícím slunci se leskly slzy na lících. Snažila se nedívat do davu, protože nechtěla vidět svého syna. Utrpení těsně přes smrtí by bylo ještě větší. Nějaká zlomyslná síla jí pohled přitáhla na muže vyčuhujícího z davu - Velmira. Byl stejně popelavý jako Se
nteila a malého synka si tiskl mezi krk a rameno. Arwése se zachvělo srdce. Přišli.
Goran ji postrčil ke kůlu. V elfce se náhle vzedmula touha žít jako včera v Havraně. Zazmítala se v Goranově pevném sevření. Vykřikla ve svém rodném jazyce. Bojovníkova široká ramena bránila výhledu na ještě mohutnějšího manžela, který sebou instinktivně škubl a chtěl se ženě vydat na pomoc. Syna dávno položil na zem. Perutím to neuniklo a několik jezdců se přesunulo jeho směrem. Tasili meče nebo sekery.
"Nikam, obře!" Velmir neposlouchal. Nemohl snést pomyšlení, co si za jednu noc v Hnízdě musela vytrpět. Možná ji dokonce... Popohnaný strašlivou myšlenkou si prorazil cestu k hranici. Černě oděný bojovník mu přiložil kopí na vztekem se dmoucí hruď. "Říkal jsem nikam, jinak sh
oříš s ní!"
"Ne, Velmire! Jaavik..." zaječela již přivázaná léčitelka zpoza Goranovy hrudi.
Kovář se jezdci tvrdě podíval do očí. "Zabijete matku malého dítěte?"
"Klidně, když se nesnažila zachránit Havranu," odsekl ten s kopím a dloubl do Velmira. Kovář ucítil pramínek krve, jak mu máčí halenu.
"Stejně je to prašivá elfka!" ozval se někdo z davu.
"Jo, bude lepší, když už nikoho nezabije svýma čárama!"
"Zpátky, kováři, dělej. Jinak tvůj syn přijde i o otce."
Velmir nečekaně rychle popadl násadu kopí a prudce trhl. Překvapený muž zbraň následoval a s překvapeným heknutím spadl na dláždění. Velmir pohotově otočil kopí hrotem k bojovníkům, stahujícím se kolem něj jako hladoví vlci. Král Zlatibor, přihlížející z pódia na druhé straně, nemusel nic říkat. Věděl, ž
e Perutě se o pořádek postarají. Hlavně když potřebují vybít bezmocný vztek, ve který se měnil smutek.
Velmir se otočil kolem dokola, koňské hrudi blízko, že kopí už nemohl dát do vodorovné polohy. Jakási potvora se po něm ohnala zuby. Toho Perutě ihned využily a srazili Velmira k zemi. Museli jej do hlavy uhodil několikrát, než konečně padl na kolena a zhroutil se koním pod nohy. Z náhle ztichlého davu bylo slyšet, jak jakási žena konejší syna obou nešťastníků.
"Hoďte ho za ní. Dokud je smrt nerozdělí, cha!" vylétl Senteilin hlas nad hlavy shromážděných.
"Ne!"
"Mlč, elfko!" Goran ji uhodil. Bohužel ne tak silně, aby omdlela. I když pevně semkla víčka, slyšela, jak manželovo těžké tělo dopadlo na suché chrastí. Tentokrát se rozvzlykala nepokrytě.
"Co s děckem?" otázal se další černooděnec. Očima těkl ke králi, ale ten nevypadal, že by se k tomu chtěl vyjádřit. Goran ať si zvyká na doopravdové velení. Zlatiborovi na poloelfském děcku nesešlo. Neurčitě mávl rukou. Bojovník kývl.
"Co by, matinka se hezky podívá, jak mu rozbijeme kebuli." Ten, jemuž Velmir ukradl kopí, se zvedl na nohy a popadl uplakaného a usopleného pětiletého chlapečka za ruku. "Jdeme, bastarde. Buď rád, že matku neuvidíš chcípat v plamenech." Mířil pryč z náměstí.
Goran zapálil pochodeň o připravený koš se žhavým uhlím. Nevšímal si hystericky vyjící elfky, která křičela, ať nechají její dítě být. Čekal, až budou louče planout v rukou všech Perutí. Teprve pak, za zvuků temné pohřební písně, vzplály obě dvě hranice.
Plameny olizovaly do rubáše zabalené tělo, hladově se dožadovaly větších soust. Výkřik elfky, když jí oheň poprvé olízl nohy, se nesl daleko do okolních uliček. Omráčený Velmir se velmi rychle probral a, hořící jako pochodeň, s hlasitým řevem padl na zem. Nestihl se uhasit - Goran se jedenkrát ohnal mečem a bezhlavé tělo v pokleku se znovu svalilo dolů. Jejich syn naštěstí nemusel vidět, jak rodiče trpí. Neviděl totiž nic.
Ještě jeden hlas vyletěl nad hlavy diváků. Všichni sebou vyděšeně trhli. Bodejť by ne, vždyť překvapené vykřiknutí se ozvalo z hranice s mrtvou. A v tu chvíli plameny vyšlehly ještě víc.


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1930

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.