Palantir
oddělovač

Mezi plameny firewallu a mrazem ledu

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Mezi plameny firewallu a mrazem ledu Bez poděkování jsem si vzal nabízenou Startku a provokativně se zeptal: "Doutník byste asi neměli, co?" Po mnoha hodinách strávených na policii jsem neměl nejlepší náladu. Chlápek v šedém obleku od Manciniho, agent Novák, neodpověděl, ale nabídl mi i oheň. Neodmítl jsem a nechal si připálit ten hnus z nejhoršího tabáku, co existuje. Slastně jsem nasál kouř do plic. Novák se posadil naproti mně, zatímco druhý chlápek v podobně drahém obleku, agent Nový, chodil sem a tam. Jak to, že se navzájem nepletou? Taková krycí jména může fakt vybrat jen BIS. Podíval jsem se do velkého zrcadla na stěně a pomyslel si, kdo se jím na mě asi dívá. Usmál jsem se na sebe i na ně a zamával.
"Nechte si ty skopičiny," zmrazil mě Nový. "Radši nám to konečně vyklopte!" Uvolnil jsem rozbolavěné tělo na židli, potáhl z cigarety a odevzdaně řekl: "Tak jo, když jinak nedáte. Ale už jsem všecko řekl poldům, hned jak mě nechali mluvit."
"My si to raději poslechneme z první ruky," řekl se sebejistým úsměvem Novák.
"Před sedmi dny, dvanáctého února," dodal jsem radši rychle datum. Nechtěl jsem, aby mě přerušovali, "za mnou do mého bytu přišel John Wrigenn, teda tak se aspoň představil, byl to ..."
"Můžete nám uvést do protokolu svou adresu?" Takže jsem se snažil zbytečně, Nový mi skočil do řeči vyloženě s radostí. Zřejmě měl hrát toho zlého poldu.
"Bydlím v bývalém kině Vesmír, Zahradní 17, je to blízko zastávky metra Stodolní. Kdybyste nevěděli," aspoň nad tím, že jsem si z nich mohl trošičku udělat legraci, jsem se zaradoval. To kino bylo zavřené už dlouhá desetiletí. Starý barák, pozůstatek bývalého centra, co se teď krčil ve špinavé proluce mezi moderními mrakodrapy. Koupil jsem ho celý po jednom vydařeném kšeftu a udělal si v promítacím sále byteček.
"Tedy, chtěl jsem říct," pokračoval jsem, "že ten Wrigenn byl amík a taky tak vypadal. Víte, co tím myslím, plešatící tlusťoch s vousy umaštěnými od hambáčů. A Wrigenn se samosebou nejmenoval, ale jeho pravé jméno se mi nepodařilo vyšťourat, ikdyž jsem se hodně snažil."
Jo, přišel za mnou jako bysme byli staří známí. "Hello, mister Kolbaba," řekl mi, sotva jsem otevřel v domnění, že je to pošťák. Dostal mě už tím oslovením. Málokdo mě zná jménem, pro většinu lidí jsem Palamon. Nadávaje si do blbců, že jsem se ani nepodíval, kdo na mě vlastně zvoní, jsem mu radši přibouchl dveře. Tušil jsem problém. Jenže ten parchant tam strčil botu a vetřel se dovnitř.
"I have a bussines for you. Mister Attila gave me your address," dodal na vysvětlenou a to už znělo zajímavěji. Attila byl můj známý ze sítě, jeden z těch kterým jsem věřil. Asi i on musel mít k tomu Wrigennovi velkou důvěru, když mu dal mou adresu. Pustil jsem tedy hosta dál a nalil mu trošku valašské slivovice. Rozpovídal se po ní perfektně česky, ikdyž přízvuk měl a občas do toho pletl anglická slova. Představil se mi a po zdánlivě nekonečných zdvořilostních kecech se konečně dostal k tomu co chtěl.
"Jak jsem říkal, jde tu o bussines," neřekl byznys, ale bussines, to se mi na rodilých mluvčích vždycky líbilo. Ta ujetá výslovnost. "Jistě máte nějaké povědomí o korporacích Mittal Steel Holdings a Vítkovice Steel, které vlastní ruský Evraz?" Přikývl jsem, tohle věděl každý kdo tu žil. Nedalo se to ignorovat.
Pár let před založením Evropské konfederace koupil Novou huť indický magnát Lakšmi Mittal a Vítkovice skupina rusáků. Jejich nástupci drželi rozhodující balíky akcií doteď. Díky nim tekly do města peníze jak rozvodněná Odra. Obě hutě se nespokojily jen se železem, Nová Huť začala vyrábět těžkou vojenskou techniku a Vítkovice se staly vlajkovou lodí Evrazu v kosmickém průmyslu.
Wrigenn pokračoval, "No, jak byste se tvářil na vloupání do hlavní budovy jedné z těchhle megakorporací, napíchnutí se do jejich počítačů a ukradení dat? "
Držel jsem kamennou tvář hráče pokeru, nebo jsem se o to aspoň snažil. "Tvářil bych se na to tak, jako kdybych se díval na balík pěti milionů euro," odvětil jsem pevně. To už je více než slušná částka. Mít tolik peněz, nemusel bych do konce života pracovat. Jenže práce na kterou mě chtěl najmout byla v podstatě mission impossible. A já měl k agentu Huntovi daleko.
Wrigenn se na mě jen usmál a zakroutil hlavou. "No, no, no, mister Kolbaba, to by bylo moc," chtěl jsem na to něco namítnout, ale on pozvedl dlaň a já mu vyhověl a nechal ho mluvit. "Pochopil jsem vás ale správně, že jsem vzbudil váš zájem a mohu pokračovat v podrobnostech mé nabídky?" Přikývnul jsem mu na to. "Well, jak jsem říkal, jde o obří kvantum dat, nevím přesně kolik tisíc GB. Jsou umístěny na počítačích, ke kterým není přístup z internetu a co je horší ani z vnitřní podnikové sítě. Jsou zcela izolovány. Bude tedy nutné vloupat se k nim i fyzicky."
Teď jsem se pro změnu rozesmál já, "Johne," oslovil jsem ho familiérně, "pokud o tohle opravdu stojíte, tak pět melounů je mnohem míň, než zatraceně málo."
"Uznávám, že to tak může vypadat. Co jsem vám zatím ale neřekl je, že vám poskytnu veškerá hesla a přístupové kódy, abyste mohl vniknout do budovy a obejít firewall. O ledu, který chrání ta data nemám ale žádné informace. A měl byste mít ale na paměti, že půjde o nejvyšší kvalitu. Tedy pokud to vezmete?"
"O jaká data se jedná?" chtěl jsem vědět, ale dostalo se mi odpovědi, kterou jsem čekal.
"To je pro vás zcela nepodstatné. Víte, mohl bych ty data získat v podstatě sám, ale představuje to pro mě riziko, které nechci podstoupit. Vy jste něco jako pěšák, kterého mohu obětovat. Pokud vás chytí, musíte vše zamlčet. Možná vás zavřou, možná ne, ale já vám to v každém případě vykompenzuji. Jak kriminál, tak mlčení."
Byl docela vyčůraný, ale s rizikem je při mé práci třeba počítat. Probírali jsme podrobnosti, věděl toho tolik, že bylo jasné, že je zevnitř. Že pracuje přímo pro podnik, který mě posílá vykrást. Byly to mimochodem Vítkovice Steel. Kývnul jsem na jeho nabídku a měl jsem pro to tři důvody. Domluvili jsme se nakonec na částce milion a půl euro, kterou mi vyplatí v japonských jenech. Část hotově, část na jeden z mých mnoha spolehlivých účtů. Musím přiznat, že ta částka mě oslnila. Za tolik peněz bych si mohl splnit některé sny. Například zajet na dovolenou na Lunu a prohánět se na prkně v Moři prachu. Zahltil mě mamon a to byl první důvod.
Druhý byl ten, že mi to připadalo v podstatě strašně jednoduché. Jak slíbil, dal mi přístupové kódy k ovládání budovy a jejího zabezpečení. Stačilo se tam nalogovat z mého UMPC a mohl jsem cokoliv. Třeba nařídit servisním robotům, aby jezdili pořád v kruhu.
Třetí důvod byla výzva v podobě toho ledu. Jsem docela zkušený hacker, prosekal jsem se už přes nejedu kvalitní ochranu. Ale tady to vypadalo, že bych mohl mít poprvé co do činění s černým ledem. A ten byl mezi hackery legendární. Ochrana nejvyšší kvality, která dokáže vysmahnout mozek a zabít.
Agent Novák přede mnou kroutil hlavou a tvářil se jakoby nevěřícně.
"Vy byste si s ním neplácl?" zeptal jsem se ho schválně a usrkl z čaje, co mi donesli. Byl to pytlíkový Pigi, na oblíbený Šou Mej si asi budu muset nechat zajít chuť.
"A co bylo dál?" Ignoroval mou otázku.
"Coby, informoval jsem svůj tým, nabídl jim odpovídající podíl na zisku a překecal je, aby do toho šli se mnou. V týmu se pracuje mnohem lépe," řekl jsem mu s úsměvem.
"Můžete uvést jména svých kompliců?" Ozval se neustále sem a tam chodící Nový. Měl jsem chuť říct, že nemůžu, ale nemělo cenu je provokovat přes míru.
"Petr Bělský a Barbora Plíková," hlesl jsem.
Jo, Péťa a Barča, nebo spíš Guinej a Mannon, protože tak jsem jim říkal, jejich přezdívkami z webu. I oni mě znali spíš jako Palamona. Ale byli jsme natolik blízcí kamarádi, že jsme znali své pravé identity a mnohé další věci. Guinej byl malý svalnatý černoch, jeho rodiče sem emigrovali z Kamerunu, když už se tam kvůli oteplování nedalo žít. Jakmile získali občanství, změnili si ze srandy a vděku příjmení i jména na české. Byl to ranař a přesně na to se mi taky nejvíc hodil. Ale byl to hodný kluk a taky skvělý rigger. Svými implantáty dokázal řídit skoro každé moderní vozidlo. Od auta přes vznášedlo po letadlo. Tipnul bych, že si poradí i s vesmírnou lodí, kdyby se k nějaké dostal.
Mannon byla sotva osmnáctiletá kočička, co si myslela že dobude svět. Ale šlo jí to dobře jen v jednom směru. Výtečně to uměla s mužskýma a dokázala odvádět pozornost od nás. Vlastně nebyla ani moc užitečná, bral jsem ji s námi spíš na okrasu. No a taky byla vždycky k mání, což občas nebylo k zahození. Měl jsem je vlastně oba moc rád a pěkně jsme řádili, ikdyž jsme zrovna nebyli v "práci."
"K Ředitelství Vítkovic jsme doletěli Guinejovým vznášedlem Tatra 911, poznávací značka MOV-729F983, pár minut po půlnoci. To se měli u zadního vchodu střídat strážní a přední měl být takřka nehlídaný."
"Takže vy jste se tam vloupali hlavním vchodem?" Zeptal se Nový trochu překvapeně a jako bych cítil v té otázce i trochu obdivu. Co to na mě hraje za divadlo?
"Jo, nebyli jsme žádní troškaři," řekl jsem mu hrdě.
Zaparkovali jsme Tatrovku přímo u budovy Ředitelství. Už cestou tam jsem se přes své UMPC od firmy Autocont napojil na jejich vnitřní okruhy a zařídil, abychom nebyli rušeni. Kamery jsem nechal přehrávat smyčku, infračervené snímače jsem nastavil tak, aby se zajímaly jen o objekty menší než pes a ostatní ignorovaly. Laserovým snímačům pohybu jsem snížil výkon, takže bylo mnohem méně citlivé a dalo se přes ně projít, aniž by to zaregistrovaly, no a pohrál jsem si i s poplašnými systémy, které měly zburcovat strážné, policii, bezpečnostní agenturu a při spuštění neprodyšně uzavřít budovu. Vyhlásil jsem jim totiž poruchu, ale zároveň jsem to narafičil tak, aby si hlídači ani počítače nevšimli, že systém tu poruchu hlásí. Byl jsem na sebe hrdý.
Mannon proskenovala okolí hlavního vchodu pomocí senzorů Tatrovky. Když zahlásila, že ovzduší je čisté, nasadili jsme si s Guinejem na nohy graviboardy, tedy antigravitační skateboardy oblíbené hlavně fetující mládeží, a přiletěli jsme k vstupním dveřím. Mohutné bráně ze skla a plastu. Otevřel jsem je během pár sekund zadáním správného příkazu. Wrigennovy informace byly stoprocentní. Ředitelství Vítkovic bylo v podstatě v našich pazourech.
Dřív, než se strážní vyměnili, jsme na graviboardech letěli po nouzovém schodišti výš a výš. Na obrazovce UMPC, která se mi promítala na mé zrcadlovky přímo před oči, jsem měl detailní plán budovy. Také od Wrigenna. Krom toho měly moje zrcadlovky značky Sony-Ferragamo samozřejmě také režim na noční vidění. Potemnělé chodby působily, jako bysme byli na kosmické lodi ze Star Treku. Vyletěli jsme do nejvyššího, šestnáctého, patra. Ředitelství není žádný mrakodrap, ale zabírá tak velkou zastavěnou plochu, že to vlastně vyjde nastejno.
Před námi byly dveře původně nejvíce střežené místnosti v budově. Teď nám ale byla vydána napospas. Napojil jsem své UMPC na elektronický zámek, ošidil jeho snímač sítnice a na číselník jsem naťukal kód. Obojí jsem měl jak jinak, než od Wrigenna.
Dveře se se zasyčením zasunuly do stěny a my vkročili dovnitř. Najednou jsem si připadal jako v ráji. Stálo tam pět superpočítačů a naplňovalo místnost hlubokým zvukem hučících větráků. Nebyly to vůbec skládankové PCčka, které si mohl člověk postavit i vylepšit na koleně. Spíš to připomínalo prastaré Apple. Musely mít pohádkový výkon.
Vytáhnul jsem z batůžku laptop a spojil se s ním přes míšní port. Mé UMPC, malý přenosný počítač připevněný k ruce a napojený na mě přes zápěstní port, by na tohle nestačil. Kabel z laptopu jsem zasunul do zdířky na jedné z těch mašin a ponořil se do kyberprostoru.
Stál jsem před smutně proslulým černým ledem. Okolo něj se splétaly zelené linky přístupových cest, ale jakmile se nořily do ledu, stávaly se neschůdnými. Doslova v něm zamrzaly a nešlo říci, jestli některé z nich nejsou jen slepé uličky a pasti.
Černá masa zastiňovala celý virtuální prostor. Sem a tam mi před očima poletovaly znaky ze všemožných abeced a chtěly, abych je chytil a sestavil z nich přístupové heslo. Byl to kvalitní program, protože působil na psychiku. Měl jsem co dělat, abych potlačil touhu pokusit se to heslo složit. Bylo totiž jasné, že to je past. Že se stačí po znaku natáhnout a můj mozek bude na šrot.
Pokusil jsem se do ledu proniknout někde mimo jednu ze zelených siločar. Doufal jsem, že to bude snazší. Guinej, který sledoval virtuální simulaci, mohl vidět mou postavu, jak s motorovou pilou v ruce začíná řezat led. Mohl vidět odlétající krystalky, mohl vidět jak pila naráží a odskakuje, jak se nemůže nikde zachytit. Když jsem se ohlédl, viděl jsem ho, jak stojí daleko na jedné z kroutících se a svítících zelených čar. Připraven se kdykoliv přesunout do normálního světa.
Ve skutečnosti byl jen pozorovatel a já odváděl těžkou práci. Neměla nic společného s pilou ani horou ledu. To byla jen simulace spuštěná ledem na základě představ mého podvědomí. Led, nebo spíše LED, lokální elektronické defenzory, byl soustavou programů, které zabraňovaly v přístupu neoprávněným osobám. Led ale není jen pasivní ochrana, na rozdíl třeba od firewallu je i aktivní. Nejen že něco chrání, ale i brání. Pokud hacker udělá chybu, led toho využije, a přes implantovaný hardware vleze nešťastníkovi do hlavy. S oblibou se říkalo, že život hackera je životem mezi plameny firewallu a mrazem ledu.
Pod vší tou virtuální realitou to ve skutečnosti bylo tak, že mi v mozku mezi myšlenkami běhaly napřeskáčku rovnice, čísla a znaky, šifry a zdrojové kódy ledu a já se v nich snažil najít systém. Snažil jsem se je složit jako puzzle a po takto složené cestě projít skrz. Ale zatím se mi to moc nedařilo.
Potom jsem udělal chybu a led se po mě začal sápat. Rozbil jsem to co jsem dal zatím dohromady, zahodil to a práskl za sebou dveřmi. Byl jsem zpět ve skutečném světě. Lil ze mě pot a třásl jsem se na podlaze, ale žil jsem a můj mozek taky. Pobyt v kyberprostoru strašně vyčerpává, zvlášť, když tam nehrajete hry, ale snažíte se hackovat.
Guinej mě posadil a nasypal mi do pusy tři tabletky Feinu XZ. Polknul jsem je na sucho a účinek se dostavil skoro okamžitě. Zklidnil se mi tep, únava polevila, začalo mi to zase pořádně myslet. Tyhle prášky jsou fakt síla, nedivím se, že jsou nelegální.
Musel jsem to udělat jinak. Guinej totiž začínal být nervózní. Byl jsem u ledu mnohem déle, než se mě zdálo, ale virtuální čas si vždycky běží, jak chce. Podle našeho původního plánu jsme měli právě teď mizet v dál. Hlavou mu bleskla starost o Mannon, asi je ve vznášedle pěkně vystresovaná.
"Hele, Guineji," řekl jsem mu, "sbal to tady a běž ven uklidnit Mannonku, bude to asi potřebovat. Čekejte mě tak za půl hoďky a měj nohu na plynu," černoch přikývl a odplachtil na svém prkně. Já se ještě trochu rozdýchal a znovu se po zelené cestě svezl k ledu.
Stál jsem pod tou horou malinký jako mravenec. Ale i mravenec může kousnout. Prve jsem zvolil špatný přístup. Pokoušel jsem se o nenásilnou formu, tak aby nešlo lehce poznat, že systém někdo naboural. Nevyšlo to a teď jsem se rozhodnul nasadit ledoborec. Tedy počítačový vir, který napadne program ledu a prorazí mi v něm cestu. Tenhle se jmenoval Arcita v.7.3. a byl mé osobní výroby. Většina profi hackerů si ledoborce dělá sama a já nebyl výjimkou. Po Wrigennově návštěvě jsem kamaráda Arcitu oprášil a předělal, abych ho připravil na ten nejkrutější led jaký existuje. Doufal jsem, že to bude stačit.
Arcita se ve virtuální realitě zjevil jako rytíř v zářivé zbroji, s rudým pláštěm a obrovským mečem. Celý jako by vypadl z nějaké mangy. Ve skutečnosti to byl samosebou jen shluk řádků plných dat. Jedním okem jsem sledoval fantasy rytíře jak buší mečem do stěny ledu, druhým jsem viděl jak Arcita přepisuje zdrojový kód ledu, a mění ho v neškodný rampouch. Fungovalo to!
Můj ledoborecký program se zavrtával do černého ledu a tvořil v něm cestu, kterou jsem mohl sosat data. Zajásal jsem a ve virtuální realitě mi nad hlavou rozkvetly barvy oslavného ohňostroje.
Ale potom se jeho postup zastavil. Led přešel do protiútoku a začal přepisovat Arcitův program. Rytíř sebou v ledovém tunelu cuknul a obrátil se proti mě. S rozběhem zaútočil. Jeho meč se mi míhal před očima. Virtuální realita ukazovala souboj titánů, dvou rytířů, od hlavy k patě zakutých do železa, v rukou meče, které by smrtelník ani neuzvedl. Bušili jsme do sebe hlava nehlava. Palamon a Arcita, před chvílí spojenci, teď nepřátelé.
Led přepisoval Arcitův program a jelikož to byl vir, pokoušel se proniknout přes připojení do mě. V zápěstí a v týle jsem měl instalován hardware, v hlavě jsem pak měl další serepetičky, které například umožňovaly používat můj mozek jako harddisk. Do téhle elektroniky se Arcita pokoušel dostat, aby ji mohl zkratovat. Tím by jaksi zkratoval i můj mozek a tělesné funkce.
Urputně jsem bojoval. Mé ochrané programy stále držely, led byl přece jen program, k UI měl hodně daleko, takže se od něj nedaly čekat extra programátorské výkony. Byl jsem ve zdrojovém kódu Arcity a přepisoval jej zpět podle obrazu svého. Ze způsobu jakým ho led změnil, jsem mohl vyčíst, jak led pracuje a lépe proti němu Arcitu zaměřit. Nakonec to nebylo tak těžké, Arcita sice notně poškodil ovladače mého zápěstního portu, ale já byl rychlejší. Pokud bych to chtěl zdramatizovat, mohl bych říct, že Arcitův meč se mi zastavil těsně u hrdla.
Můj Arcita se opět obrátil proti ledu a ten se pod tím náporem otřásl. Usmál jsem se a ve virtuální realitě se z toho úsměvu stal uštěpačný smích, který se rozléhal do nekonečna. Arcita byl skrz. Ledem se táhnul křišťálový tunel. Začal jsem obsah počítačů rychle kopírovat do svého laptopu. Bylo to ale statisíce GB dat, takže mi za chvíli nezbylo, než použít jako médium svůj mozek. Nevadilo mi to. Ohlédl jsem se na led a zděšeně si všimnul, že tunel se začíná zacelovat. Zaklel jsem. Černý led byl opravdu dobrý. Kdyby se mu podařilo uzavřít mi cestu ven, nemohl bych se vrátit do svého těla. To by zůstalo jako v kómatu. A kdo ví co by bylo s mým vědomím.
Ale nebylo se třeba strachovat, dostahoval jsem data a zbylou skulinou v ledu opustil útroby počítače a vrátil se do reálného světa. Byl to šok. Neviděl jsem, ani neslyšel, jen jsem cítil jak mi o závod buší srdce a hlava bolí k prasknutí. Asi jsem to zase přehnal s pobytem v kyberprostoru. Po hmatu jsem z kapsy kalhot vytáhnul čtyři Feiny XZ a spolknul je. Doporučená dávka je prý dva denně, ale nebyla jiná možnost. Nevím jak dlouho jsem bezmocně ležel na zemi, než prášky trochu zabraly a já začal fungovat. Připadal jsem si jako v pekle. Kouknul jsem na hodinky, starožitný kus s ručičkami, co se v mé rodině dědil a s hrůzou jsem zjistil, že od té doby, co jsem Guineje poslal pryč, uběhly tři hodiny. Za chvíli bude svítat!
Hodil jsem laptop do batohu, připnul si prkno a vyrazil pryč. Jak jsem spěchal, nějak mě nenapadlo podívat se, kde jsou zrovna strážní. Takže jsem zrovna klouzal po schodech dolů, když jsem do jednoho na mezipodestě doslova naboural. Naštěstí jsem ho porazil k zemi, jinak by mě dostal. Zanadával jsem a rozjel prkno na plný plyn. Byla to extatická jízda, kroutil jsem se po spirále schodiště jako had, až jsem se zamotanou hlavou dojel do hlavní chodby. Dveře byly na dosah.
"Stůj ty hajzle!" vykřiknul najednou někdo za mými zády. Nebyl čas se otáčet. Vyrazil jsem k východu a zatáčel od stěny ke stěně, abych mu znesnadnil míření. Dobře jsem udělal. Práskla rána o rozlehla se chodbou. Naštěstí netrefil. Kulka se zaryla do zdi.
Strážný vystřelil ještě několikrát. Jednu střelu jsem doslova cítil, jak mi prolítla okolo ruky. Ale žádná mě nezasáhla, na rozdíl od hlavních dveří. Ty to koupily třikrát. Bezpečnostní plastosklo pěkně popraskalo, aniž by se úplně vysypalo. Napravil jsem to. Neměl jsem čas je teď otvírat, takže jsem zraněnou výplň graviboardem rozbil. V dešti střepů jsem jako superman vyletěl na ulici. Kolem busty arcibiskupa Rudolfa Jana Habsbursko - Lotrinského jsem jen prosvištěl, místo abych ji obdivoval a zaparkoval jsem do otevřených dveří Tatrovky. Guinej, pohodlně usazený v řidičském křesle, byl přes svůj riggerský hardware na spánku připojený na ovládací počítač vznášedla. Jen vydal příkaz a než jsem stihl zasunout dveře mizeli jsme pryč. V mezích povolené rychlosti samozřejmě.
Letěli jsme mezi hutěmi, ocelárnami, kancelářskými budovami, dělnickými koloniemi a kdovíjakými dalšími továrnami. Za zámkem Rotschildů jsme zahnuli doleva na Místeckou, kde se dalo letět až v osmi pruzích nad sebou. Ale my nespěchali, drželi jsme se v druhém pruhu odspoda, abychom neupoutali zbytečnou pozornost. Měřiče rychlosti které hříšníka nahlásí na policejní centrálu byly přemisťovány co týden na nová a nová místa, aby na ně řidiči nebyli připraveni. Minuli jsme Dolní oblast, ony ostravské "hradčany", a u Don Bosca jsme se stočili doprava. Stačilo se už jen prokličkovat lesem moderních věží Nového centra na Karolině, zahnout do hluboké propasti Nádražní třídy, tvořené sklem a ocelí mrakodrapů, a pak prolítnout pasáží pod jedním z nich. A byli jsme u mě. V pohodě v klidu, živí a zdraví. Padli jsme na pohovky a do křesel na jedné z mnoha plošin, které vyrovnávaly stupňovitou podlahu kinosálu a tvořily můj byt. Já všem nalil do velké půlky slivovici a donesl i kouření. Bylo to slastné odpočívat a těšit se na prachy.
"Ano váš výstup v Ředitelství byl jistě skvělý. Jenže nikdo nenahlásil žádnou krádež ani vloupání a ten hlídač v nemocnici uvedl, že spadl ze schodů," informoval mě Novák. Tohle jsem nevěděl.
"Vždyť taky vlastně spadl, ne?" Řekl jsem s úsměvem.
"Hm, co jste dělali dál?"
"Ožrali jsme se u mě doma, Mannon se taky zhulila. Druhý den jsem přetáhl ta data z laptopu a hlavy do svého terminálového počítače. Zašel jsem koupit pár harddisků, abych to měl tomu amíkovi jak kloudně předat. Zbytek dne jsem pak přehrával a procházel ty data, zatímco Guinej a Mannon si to rozdávali v mojí posteli. Mannon tam byla jak doma."
"Tohle si odpusťte, to nás nezajímá!" Okřikl mě Nový, což jsem bral jako další malý triumf nad ním.
"Co bylo v těch souborech," navázal Novotný
"To nevím. Strávil jsem na nich několik hodin, ale šlo o tolik tisíc GB, že jsem se v tom ztrácel. Navíc byly dokonale zaheslované pro mě nerozluštitelnou šifrou. A k té mi Wrigenn klíč samosebou nedal. Takže jsem to vzdal, přehrál na ty harddisky a kontaktoval Wrigenna."
"Jak jste ho kontaktoval?"
"Na e-mail. Ta adresa byla cowboj@porn.cz, schránka na veřejném serveru. Ověřil jsem si ji a připojil se na ni jen dvakrát. Při registraci a pak když mi odepisoval. Ani jedno připojení jsem nedokázal vystopovat, přehazovalo mě to po všech kontinentech, ale kde opravdu fyzicky seděl nevím. Odepsal mi, že se sejdeme ještě tu noc ve tři po půlnoci pod Sýkorovým mostem. Napsal mi taky, že se už neozve, takže mi nezbylo, než tam jít."
Vzal jsem sebou ale radši i Guineje a Mannon a za kalhoty jsem si strčil Walthera P99, co mi zbyl po dědovi. Byla to devítka Luger s šestnácti náboji, takže fakt kanón. Občas jsem s ní trénoval ve sklepě.
Přišli jsme tam pěšky, ode mě to byl kousek, harddisky jsem nesl v batůžku. Město bylo tiché a prázdné. I pouliční gangy byly zalezlé. Krom tmy totiž byla taky pořádná kosa a sněžilo. Zase asi po desíti letech. To Mannon úplně rozdovádělo. Pořád poskakovala okolo a házela po nás sněhové koule. Štvalo nás to, ale nechali jsme ji, ať se baví.
John už pod Sýkorákem čekal. Ten most není nijak velký, Ostravice, přes kterou se klene má k veletoku hodně daleko. Ale zato je to tam pěkně hnusné. Pod mostem vede cesta z rozbitého asfaltu zbrázděná skvrnami kdoví od čeho. Po jedné straně má slizkou stěnu z betonu s malou římsou, kde spávají bezďáci, olezlé a rezavé ocelové nosníky nad hlavou. A po druhé straně cesty jsou trosky zničeného zábradlí a dvou metrový sráz dolů k hladině řeky. Tedy spíš stoky. Wrigenn ani nebyl překvapen, že nejsem sám. Jen se chápavě usmál.
"Máte to?" přivítal nás.
"Jistě. Peníze?" Vybídl jsem ho a ukázal harddisky. Jeden si vzal a strčil do něj flashku. Spokojeně přikývnul. Ukázal mí své UMPC a před mýma očima zadal příkaz k převodu peněz na můj účet. Dal jsem mu batoh a on mě kufřík. Nebylo mi ale dáno, abych na bankovky s portrétem císaře Hisahita pohlédl.
"Do hajzlu!" Vykřikla najednou Mannon, ale stejně bylo pozdě. Za ostrého hukotu antigravitračních motorů se nad hladinu řeky za Wrigennovými zády snesla graviptéra Boeing, patřící nějaké bezpečnostní agentuře. Oslněn jejími světlomety jsem nerozeznal poznávací znaky. Věděl jsem ale, že se všecko podělalo.
Práskl výstřel a John Wrigenn se skácel k zemi s dírou v zádech. Batoh spadnul na cestu. Nebyl čas na hrdinství. Chytl jsem batoh i kufr a obrátil se na patě. V tu chvíli z graviptéry začali na cestu vyskakovat chlápci v černých oblecích, botách, kabátech i brýlích. Kdoví jestli neměli černé i trenky. A šli po nás. Guinej s Mannon tam stáli, jako přimražení. Zarachotily výstřely z automatu. Guinej se zazmítal jako loutka a pak klesl k zemi se svým mohutným hrudníkem na šrot.
Zařval jsem na Mannon, ať zdrhá a začal šplhat po zdi vedle mostu. Byla z kyklopského zdiva, ale dokud jsem nezahodil kufřík, šlo to pěkně blbě. Mannon se dala na útěk po cestě podél řeky směrem k Černé louce. Chlápci se rozběhli za ní. Vyškrábal jsem se nahoru, ale čekali na mě. Mohl jsem to tušit, ale byl jsem strachy bez sebe.
"Tuž pěkně pomali. Daj pracky nahoru naval ten bagl!" Zahrozil mi úděsnou ostravštinou jeden z těch dvou, co tam stáli. Za nimi se vznášela graviptéra a svítila mi reflektorem do očí. Ohlédl jsem se a uviděl Mannon, jak zběsile běží o život, v patách se čtyřmi chlápky v černém. Bylo mi do breku.
"Naser si!" řekl jsem tomu borcovi, vytáhl dědovu bouchačku a zmáčkl spoušť. Už jsem z ní sakra dlouho nestřílel. Zpětný náraz mi odhodil ruku nahoru a málem jsem spadl. Nechápu jak z toho někdo dokáže vystřelit několikrát za sebou a udržet ruku na místě. Každopádně jsem se trefil. Ten kratky zobak se válel na vozovce, držel se za rameno a nadával. Druhý už vytahoval pistoli. Nečekal jsem, až ji na mě namíří a rozběhl se po mostě směrem na Slezskou Ostravu. Párkrát po mě střelil, ale kryl jsem se mezi příhradovými nosníky mostu. Byl jsem na druhém břehu řeky, ale za vodou zdaleka ne. Doběhl jsem k přes sto let starému tanku č. 051, pomníku druhé války a schoval se v křoví které rostlo okolo. Za chvíli nade mnou prohučela graviptéra a její světlomety pročesávaly okolí. Ani jsem se nedivil, že policajti se vůbec neobjevili.
"Nechte si své jízlivé poznámky, policie byla na místě nejrychleji, jak mohla," okřikl mě Nový. Hrál tu roli zlého agenta fakt dobře.
"Možná, ale nic nezjistila, nenašla ani Mannon, ani Wrigennovu a Guinejovu mrtvolu, jen spoustu krve. Nenašli dokonce ani mě!"
"Dobrá, dobrá," chlácholil mě Novák. "Co jste dělal potom?"
"Domů jsem nemohl, to bylo jasné. A venku mi byla děsná zima, globální oteplování nebo ne, ten den bylo určitě mínus. V únoru, chápete? Kdo to kdy viděl? Zašel jsem teda do Pandžábu, to je čajovna v Domu kulturu. Je v suterénu v bývalém protiatomovém krytu. Vede ji můj kamarád," Nový si za mnou zakašlal a já, aby měl radost, dodal, "jmenuje se Václav Bigda. Posadil jsem se tam, dal si horkého Tuaréga na zahřátí a vodní dýmku na uklidnění. Otevřel jsem batoh a zkontroloval harddisky. Byly v pořádku, alespoň na pohled. Zběsilým útěkem neutrpěly. Vašek si přisedl ke mě, ale nic jsem mu neřekl a tak jsme mlčky kouřili. Asi po půl hodině jsem si půjčil jeho graviboard a vypadl do tmy."
Hned, jak jsem byl venku, tak jsem zkusil zavolat Mannon. Své UMPC jsem měl nastavené, aby vysledovalo její signál. Zvonilo to dlouho a když se nakonec na druhé straně někdo ozval, nebyla to Mannon.
"Tak hele ty hajzle," pozdravil mě nějaký chlap, "máme tu tvoji holku, ale budeme hodní a dáme ti ji za harddisky. Rozumíš?"
Nasucho jsme polkl a sotva ze sebe dostal "jo."
"Fajn, pozítří v deset večer v prázdné budově starého pivovaru na Hornopolní, víš kde to je?"
"Jo," bylo zase jediné na co jsem se zmohl. Položil to, ale měl jsem ho. Zachytil jsem signál a ten přicházel z budovy v areálu Muzea hornictví a hutnictví, které udělali z komplexu starých hutí a dolů v Dolní oblasti Vítkovic. Hned jsem skočil na prkno a letěl tam. Hlavu mi zatemnil vztek. Zabili Guineje a mají Mannon. Možná byla děvka, ale měl jsem jí rád a nechtěl jsem, aby umřela. Letěl jsem dost vysoko, běžně můžou graviboardy jen dva metry nad povrch, tedy maximálně do pomalého nejnižšího pruhu. Ale Vašek si ten svůj slušně upravil, takže jsem teď brázdil vzduch v šestém rychlostním pruhu od spodu, nějakých třicet metrů nad Místeckou. Po levici se mi rýsovala Dolní oblast. Od včera nikam nezmizela.
Stočil jsem prkno a zastavil u budovy z režného zdiva, odkud podle UMPC vycházel signál. Na dvoře parkovaly dvě graviptéry Boeing, které jsem už znal a postávala u nich typoska v černém. To, že zaměstnávají i ženské mě překvapilo, na druhou stranu jsem ale nepochyboval, že tahle černé spodní prádlo nosí.
Připlachtil jsem k jednomu z mnoha oken hned pod střechou, výplň mělo z drátoskla a asi už staletí bylo zarezlé v otevřené ventilační poloze. Nahlédl jsem. Kdysi to byla výrobní hala, ale teď zela prázdnotou. Uvnitř, hluboko pode mnou, stálo jen pár stolů, křesel, počítače a na židli přivázaná Mannon.
Moc jsem nad tím, co udělám, nepřemýšlel. Dokážu být nechutně ukvapený. Zkontroloval jsem tu ženskou dole a prudkým náletem, jako dravec, jsem do ní vrazil svým prknem. Klepaly se mi přitom nohy a málem jsem ji netrefil. Ale povedlo se a ona šla k zemi. Zasáhnul jsem ji do hlavy, takže asi byla prvním člověkem, kterého jsem zabil. Síla nárazu ale smetla i mě, praštil jsem sebou o betonovou zem a uválel pár sudů. Podřel jsem se snad na půlce těla, ale jako bych to necítil. A naštěstí jsem neudělal moc hluku. Prkno bylo rozbité, být ze dřeva, zbyly by z něj třísky. Odtáhl jsem tělo té ženy za roh. Kdysi to byla určitě kočka, ale teď mi z ní bylo spíš na zvracení. Asi to bylo tím mozkem co jí čouhal dírou v lebce. Krev jsem sice z betonu utřít nemohl, ale ve tmě vypadala skoro jako skvrny od oleje.
Byl čas na hlavní část mého ulítlého plánu. Naskočil jsem do jedné z graviptér a bez problému prolomil ochranu jejího počítače. Pak jsem se s ním dálkově spojil svým riggerským hardwarem. Jojo, taky jsem rigger, nebo spíš v pubertě jsem býval. Přestalo mě to bavit a Guinej býval mnohem lepší a šikovnější. Ale věřil jsem, že to, co chci udělat, zvládnu.
Spokojeně jsem vylezl z graviptéry a schoval se za roh, k tělu mrtvé ženy. Dálkovým spojením svého hardwaru a palubního počítače graviptéry jsem ji nastartoval. Ozval se mocný rachot antigravitačních turbín a stroj se líně a houpavě zvedl se země. Držel jsem ho u země, těsně před budovou. Hned nato se její dveře otevřely a z nich vyběhli ostatní černooděnci. Zamával jsem jim ocasem graviptéry a odletěl s ní do dáli. Neváhali, všichni naskákali do té druhé a jali se prázdnou mašinu pronásledovat. Neměl jsem čas bavit se tou honičkou, takže jsem nastavil autopilota. Letové koordináty a rychlost jsem zadal tak, aby nikam nenabourala a letěla dokud bude mít energii. S pistolí po dědovi jsem vtrhl do budovy.
Prošel jsem prázdnou místnůstkou a vešel do hlavní haly. Krom Mannon, která schlíple seděla na židli, tam bylo pět dalších chlapů. Všichni sroceni kolem počítače, zády ke mě. Namířil jsem Walthera, pevně ho sevřel oběma rukama, rozkročil se a vypálil.
Prásk! Prásk! Prásk!
Jednou jsem minul, ale dva se skáceli k zemi. Pak si teprve ostatní uvědomili, co se děje a začali se krýt. A já nebyl dost rychlý, takže vypukla přestřelka. Byť docela jednostranná. Oni měli přesilu a čas a já jen jeden náhradní zásobník.
"Vrátím se pro tebe Mannon!" Zařval jsem a sledoval, jak se snaží dostat z provazů. Zamával jsem na ni a utíkal pryč. Tady jsem neměl šanci, zvlášť kdyby se vrátil zbytek. Zaběhl jsem za roh a málem zakopl o mrtvolu té ženské. Z podpaží se jí vysypala pistole, italská Beretta. Proklínal jsem se, že jsem ji předtím neprohledal. S pistolí a střelivem navíc jsem třeba mohl mít šanci. Ale na sebemrskání nebyl čas. Běžel jsem prázdným areálem muzea, potlučené tělo mě konečně začalo bolet. Naštěstí mě nikdo nesledoval. Vylezl jsem na cestu a normálně čekal na zastávce na tramvaj. Dokud mé UPMC nezazvonilo. Někdo mi volal.
"Tak hele ty zkurvysynu. Posrals to, rozumíš?! Ale ty chceš pořád tu holku a lidi stejně umírají. Takže pozítří, na stejném místě," řekl a zavěsil. Byl jsem v hajzlu. Toulal jsem se centrem a zvažoval možnosti. Nakonec jsem se vydal na policii.
"To, co jste udělal bylo velice odvážné," řekl obdivně Novák. "Ale pěkně bláznivé!" ozval se hned Nový.
"Já vím," přiznal jsem. "Jenže bohužel právě za pět minut jsem tam měl být, víte? Myslel jsem, že jste tu od toho abyste lidem pomáhali. Ale to ne, přehazovali jste si mě jak horký brambor a hráli si se mnou."
"A proč si myslíte, že s tím budeme něco dělat," chtěl vědět Nový a konečně tím dosáhl svého. Naštval mě.
"Jste tajná služba! Ti lidi mají na krku únos, dvě vraždy, krádež tajných materiálů a kdoví co ještě!"
"Tu krádež máte na svědomí spíš vy, ne?" Usmál se Novák. "Ale nebojte, půjdeme do toho, oni vám zase zavolají, moc ta data chtějí. Ale nejdřív, než my začneme cokoliv dělat, chceme je taky. Prošli jsme váš byt i vaše kamarády a známé, taky bankovní schránky, ale nikde jsme ty harddisky nenašli. Kde je máte?" Teď jsem se zase usmál já, vztek zmizel tak rychle, jak přišel.
"To je dobrý obchod, beru," přitakal jsem. "Ale ty harddisky už nemám, zničil jsem je," oba sebou trhli, teď byl na koni zase já. "Ale ta data mám na internetu, bezpečně uložené na jednom nepálském serveru."
Zpřístupnil jsem jim ty soubory a čekal. Ti sviňáci se ozvali asi dvě hodiny po tom, co jsem se s nimi měl sejít.
"Sereš mě. Dám ti poslední šanci. Zítra na tom obřím staveništi mezi Třebovicemi a Hošťálkovicemi, jak si Vítkovice staví novou čtvrť pro své zaměstnance. U brány z ulice K Vodě. V jedenáct večer. A přijď, nebo tu děvku odpravím a tebe si najdu sám a pak to bude horší hošku!" Položil to zase hned, ale agenti od BIS ho stejně našli. Byl právě v hotelu Polský dům. Hajzl! Jak prase v žitě.
Do druhého dne jsem skoro nespal. Agenti se celou dobu hrabali v těch datech, ale neřekli mi ani "ň". Bál jsem se o Mannon, víc než jsem si myslel, že bych kdy mohl. Zapálil jsem si cigáro a přemýšlel o ní. O našem vztahu pracovním, kamarádském i sexuálním. A uvědomil jsem si, že mi na ní záleží víc, než jsem si myslel, mnohem víc. Do pekla! To mi ještě chybělo, zamilovat se do takové běhny! Ale, co se dalo dělat.
Den se táhl jako smažený sýr a já se taky pěkně smažil ve vlastní šťávě. Novák se mě snažil povzbuzovat, vyprávěl vtípky, pustil mi 3D-TV, ale všecko bylo na nic. Až konečně přišel čas vyrazit.
Agenti mi dali mi graviboard a nějaké dobré rady do života. Spolu s kompletní jednotkou URNA si vlezli do čtyřech policejních graviptér Aero a dali mi třináct minut náskok. Že prý je to šťastné číslo. V batohu jsem měl prázdné harddisky. Plachtil jsem nad noční, lednovou, mrazem a sněhem zaskočenou Ostravou směrem na Porubu. Na mostě v Nové Vsi jsem odbočil z cesty a dál letěl nad hladinou Odry, podél tisícileté hranice Moravy a Slezska. V duchu jsem se pomodlil, ať se všechno povede, jak má.
Hošťálkovice byly pořád dědina s rodinnými domky a zahrádkami, ale na západ od nich rostlo megasídliště mrakodrapů a paneláků. Přistál jsem u plotu z vlnitého plechu, který staveniště chránil a šel pár set metrů podél něj až k bráně. Byla otevřená a oni na mě čekali. Velké finále mohlo začít.
Narovnal jsem se, uklidnil a hrdě vešel dovnitř. Jako akční hrdina, ikdyž srdce jsem měl až v kalhotách. Stáli tam v půlkruhu kolem Mannon a jejich šéfa, který ji držel. Když mě uviděl, pustil ji a ona se sesula do bláta. Vykročil mi vstříc.
"No konečně se mistr uráčil," řekl na pozdrav a praštil mě do břicha tak silně, že jsem se zlomil v pase a skácel k zemi. Harddisky v batohu zachrastěly.
"Tak to je ono?" Zeptal se a seškubl mi batoh se zad.
"Jo," vychrchlal jsem a ztěžka vstal. Za pasem sem měl dědovu devítku s plným zásobníkem. Trval jsem na ni ze sentimentu a agenti mi ji povolili, ikdyž byla nelegální.
"Víš, žes mi nikdy neřekl nic jiného než jo?" zeptal se. Věděl jsem, že nebýt tu s poldy tak dneska s Mannon oba zhebneme. Rozhodl jsem se ho ale opravdu naštvat. "Jo," odpověděl jsem.
Oči mu blýskly vztekem, ale obrátil se ke mě zády a šel předat baťoh svým mužům v černém. Nikdo z nich mi nevěnoval pozornost, poldům zbývala asi minuta. Vytáhl jsem Walthera.
"Jo," zvolal jsem na něj, jako bych na něco zapomněl. Otočil se a hleděl přímo do hlavně dědovy bouchačky. Třesknutí výstřelu bylo přehlušeno duněním přilétajících graviptér Aero. Šéf to koupil do stehna a svalil se na zem. Mířil jsem dobře, nemohl jsem ho přece oddělat. Nebe se ozářilo světlomety a než stačili černě oháknutí borci cokoliv udělat, mířilo na ně dvacet automatů Heckler & Koch chlapců od URNA.
Přiběhl jsem k Mannon, která se začala zvedat se země. Byla jedna velká modřina a taky celá od krve a od bláta. Při pohledu na ni mi to nedalo. Otočil jsem se a párkrát šéfa kopl na do rány na stehně. Omdlel, hajzl jeden. Pak jsem Mannon objal, plakala a plakala a svíjela se mi v náruči.
Naše zločiny nám byly odpuštěny, protože to co bylo v těch souborech, co jsme ukradli byl fakt nářez. Vítkovice, jako taková malá kosmická agentura jejich ruských majitelů z Evrazu, pročesávaly sluneční soustavu a hledaly nerostné bohatství. Nejvíc je zajímal Mars, červený prý podle železa. Já bych řek, že spíš od krve. Guinejovy i amíkovy.
Vítkovické sondy na Marsu přistály. To nebylo nic divného, soukromé sondy různých megakorporací lítaly naším systémem v mnohem větším počtu, než ty, které patřily národním vládám. A vesmírné právo už dávno umožňovalo nákup, prodej a obsazování vesmírných těles. Ale Vítkovice provedly nečekaně velký projekt. Vyslaly padesát sond, všechny na Mars a všechny do míst, kde nikdo jiný zatím nic nezkoumal. A vyplatilo se jim to. Sondy našly obrovské přírodní bohatství. Od zlata, přes stříbro a uran, až k platině a dalším vzácným kovům. Byly to zásoby na celá staletí. Stačilo vyhloubit doly a na orbitě Marsu postavit třídící a spediční centrum, možná i nějaké továrny. Kdyby se tohle rozjelo, nespočetněkrát by to zaplatilo ty biliony eur, co Vítkovice do vesmírného programu vrazily. Jenže robotické sondy našly i něco jiného. Život! Mikroskopické červy a jiné hnusy a hlavně rostliny co žijí hluboko v půdě. Prostě zázrak boží.
Ruští šéfové ale nebyli hloupí. Bylo jim jasné, že když to praskne, tak na Marsu nikdy nikdo dolovat nebude a jejich peníze jako by pak skončily ve Vítkovické vysoké peci. Takže to hodili k ledu a pod LED a chystali se k obsazení a koupení poloviny Marsu. Jenže John Wrigenn, amík co pro ně dělal v oddělené ekologie, na to přišel. A jako bývalý ekoterorista a člen Green Peace to hodlal pustit přes své známé do světa. No a tak jsme se do toho dostali i my.
"Pánové, máte tu poštu," zastavil vrátný na ústředí BIS v pražských Stodůlkách agenty Nováka a Nového.
"Poštu? Přečteme si to na počítači v kanceláři, díky," opáčil Nový.
"Ne, počkejte, klasickou poštu, dokonce pohled. To vy asi ani nepamatujete," usmál se starý vrátný a podal Novákovi pohled.
"Ale pamatujeme," odsekl Nový.
"Je to z Luny, tam si ještě potrpí na takové blbosti pro turisty. Přečti si to," řekl mu se smíchem Novák.
Drazí agenti Nováku a Nový.
Jsme Vám až nadosmrti zavázáni a proto Vám posíláme srdečný pozdrav z Villa Apollonia v Moři prachu. Máme se tady báječně, jako dovolenou Vám to mohu jen doporučit.
Vaši Palamon a Mannon
"Blázni," neodpustil si Nový. "Ale kde na to u všech rohatých vzali peníze?" obrátil se na svého kolegu.
"Hm, teď, jak nad tím přemýšlím, tak jsme asi zapomněli zkontrolovat ty peníze co převedl Wrigenn na Kolbabův účet. A teď už s tím stejně nic neuděláme. Tak to ber z té lepší stránky. My dostali metál, oni dovolenou snů," Nový jen zavrčel, ale pak se na Nováka usmál a vešel do jejich kanceláře, kde je na stole čekala složka s novým případem.

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4125

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.