Palantir
oddělovač

Čarodějův úděl aneb Tohle nás na škole neučili

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Čarodějův úděl aneb Tohle nás na škole neučili Brána, kterou je třeba zmínit na začátku tohoto příběhu, stojí ve staré části města. Staré, ne starobylé, protože u starobylých domů se předpokládá, že o ně někdo pečuje a že by se neměly každou chvílí zřítit majiteli na hlavu. Dotyčná brána na první pohled nebyla ničím výjimečná. Z obou stran ji svírala šedivá oprýskaná zeď, ze které občas upadl kus omítky. Brána v kombinaci se zdí zcela odpovídala koloritu čtvrti, ačkoliv ji kdosi před dávnými lety natřel na modro. Ke cti dotyčného je třeba říct, že to šlo stále ještě poznat. Barva se na několik místech loupala a odhalovala rez. Zámek byl opředený pavučinou, jejímž jediným obyvatelem byl mrtvý komár. Brána tím získávala na zádumčivosti a melancholičnosti. Čas od času se u ní zastavil nějaký pes a zvedl nožičku. Brána byla stará, trpělivá a odevzdaná jako ostatní staré brány a psí návštěvy v ní probouzely pocit, že i takový zájem se počítá. Tak to šlo několik let.
A pak přišel čaroděj.
Že jde o čaroděje, bylo bráně na první pohled jasné, i když ten, co před ní právě stanul, byl naprosté štěně s ještě mokrým diplomem. Ale i tak neomylně poznal bránu vedoucí k sídlu mocného kouzelníka, bránu tak nasáklou magií, že vedla svůj vlastní život, i když nesmírně usedlý. Mladý čaroděj se opatrně rozhlédl po ztichlé uličce, přistoupil k bráně a lehce se uklonil. "Jsem Michal de Wet, absolvent moráňské univerzity a prasynovec mistra Alchima de Wet." Brána v rámci možností
opětovala mladíkovu poklonu. Čaroděj poplašeně uskočil. Do kaluže. Pokusil se otřepat bahno z bot. Potom se znovu obrátil se k bráně: "A teď, kdybys mě pustila dovnitř." Brána se o to pokusila. Ozvalo se zavrzání, ze kterého šel mráz po zádech. Brána se pomalu pootevřela. Michal čekal. Pak mu došlo, že ze sebe panty vydaly maximum. Povzdechl si, zvedl kufr a nacpal ho škvírou do prastrýcovy zahrady. Zhluboka se nadechl a proplazil se za svým zavazadlem.
Michal na svou profesi zrovna moc nevypadal. Neměl vousy, pořádný hábit ani hůl. Kouzelnický klobouk vzal za své při jedněch nešťastných praktikách, kterých se Michal ani neúčastnil. Seděl ve vedlejší místnosti a jediné, co si z toho všeho pamatoval byla hrozná rána a absence klobouku, který se mu snášel po
kouscích na ramena spolu s omítkou a prachem z cihel. Háv měl mladý mág složený v kufru, ještě na něj měl vyšít nějaké ty runy pro efekt. Co se týče hole, tu obvykle brávali lidi na něj. Než se jim proměnila v něco odporného se spoustou ostrých zubů.
Michal se rozhlížel po staré zahradě. Brána se za ním znovu zavřela a vyčerpaně oddechovala neslyšným způsobem bran, dveří a mříží, které už mají svá nejlepší léta za sebou a většinou si už nevybavují, kdy to vlastně bylo. Čaroděj mezitím klouzal zděšeným pohledem po pralese, který až na uctivý půlkruh kolem brány pohltil všechno kolem. Michal se sklonil, otevřel kufr a začal se v něm prohrabovat. Nakonec s výkřikem "Ahá!" vytáhl mačetu a vykročil vpřed. Nešikovně se prosekával směrem, kde by mělo být sídlo jeho strýce. Postupoval po dlouho ztraceném chodníku a potichu nadával. Pokud měl předtím obavy o prastrýcův osud (nějakých patnáct let je opravdu dlouhá a významná odmlka), tak teď už měl jistou představu. Prosekával se dál zelení. Listí a větve lítaly kolem a nezdálo se, že by se konec pralesa blížil. Michal ztratil pojem o čase. Když si při jednom úderu usekl vlasy, co mu padaly přes ucho, pomalu se narovnal. V očích se mu zablesklo. Zaměřil se na nejbližší keř a sjel ho pohledem, chladným jako ostří dýky, pohledem, krutým jako severní moře, pohledem, který si čarodějové nacvičují tři roky a na závěr z něj mají kolokvium, kdy si vyměňují nevraživé pohledy s odpovědným pedagogem. Keř otřásl. Listí z něj spadlo a černé větve učinily zoufalý pokus o odmetení svých pozůstatků stranou. "Jsem fakt dobrej," poznamenal Michal ledovým hlasem. Zdálo se, že se rostliny po tomto incidentu nervózně stáhly. Michal pokračoval v cestě už jako suverénní mistr magie a občas pro výstrahu sekl do nějakém trsu trávy.
Michal udiveně hvízdl. "Tak v tomhle prastrýc bydlel," pomyslel si. Bylo jasné, že starý čaroděj to místo už dávno opustil, nebo že byl opravdu velmi dlouho uvnitř toho... sídla. Michal si nebyl jistý, co čekal. Možná něco klasičtějšího, temnějšího, sem tam nějaký ten chrlič nebo aspoň břečťan. Rozhodně ho nic nemohlo připravit na tuhle... variaci na renesanční téma. Michal si vzpomněl na jednu exkurzi do paralelního vesmíru, kterou absolvoval na univerzitě. Ukazovali jim tam jeden podobný zámek a vykládali jim o nechutnostech, kterých jsou lidi schopni, když dostanou příležitost a záminku. Bylo to v rámci semináře historie magie a šlo o upalování čarodějnic. Michal teď stál na nádvoří vedle studny s tepanou mříží a ptal se sám sebe, jaké hrůzné tajemství skrývá prastrýcovo sídlo. Nejdřív nakoukl do studny. Prastrýc tam nebyl. Michal tušil, že to nebude tak jednoduché.
Stmívalo se a Michal stihl proslídit prastrýcovo sídlo od sklepa (ne sklepení, na to tam bylo moc zavařeniny) po komín. Našel dvě tajné chodby, ale po zmizelém Alchimovi nebylo nikde ani vidu ani slechu. V pracovně neležel žádný deník ani žádná podivná mapa, která by mu aspoň napověděla. Zato tam byla kostra. Seděla v křesle u krbu a v povislé hnátě svírala dýmku. Michal ji chvíli považoval za prastrýce,
ale když přišel blíž, všiml si, že je lebka rozřízlá tak, aby se do ní dalo nahlédnout, a po stranách řezu jsou upevněny malé háčky. Ať už byl prastrýc naživu, nebo ne, měl poněkud zvrhlý smysl pro humor. Michal zběžně prohlédl knihovnu. Žádný deník jménem "Výprava do jícnu pekel", "Ztracená léta" nebo manuál "Jak najít obstarožního, sklerotického čaroděje, o kterém nikdo už několik let neslyšel a který už tě touhle dobou začíná štvát" tam nebyla. Samé runy a klikyháky a alchymie a astrologie a ...haha...sexuální magie... Michal ten večer usínal ve strýcově pokoji pro hosty, protože ložnice divně páchla, a nebyl o nic moudřejší. Jediné, co zjistil bylo, že prastrýc není nikde v domě. Možná ho v zahradě sežral tygr.
Michal se rozhodl prozkoumat město. Dívat se a poslouchat a později se třeba ptát, co se stalo se zdejším mistrem magie, to není úplně od věci. Taky mu bylo okamžitě jasné, že už se rozkřiklo, že se "v tom čarodějnickým domě, víte, v tý starý ulici, že se tam dostal nějakej mladík. Čaroděj? Co jiný
ho. Vzal živnost po starým". Stará brána se dostala do centra pozornosti. Lidi procházeli kolem čím dál častěji, vrhali na ni kradmé pohledy, šeptali si a vůbec bránu obstojně bavili. Nejvíc tlustá dáma, co bydlela o dvě čísla vedle. Ta sváděla na čaroděje požehnaný stav své dcery.
Michal se dostal až na šedivé předměstí. Zanedlouho se mělo stmívat a mladý čaroděj tam nechtěl strávit ani o chvilku víc, než bude nutné. Kraj města byla vlastně jedna velká skládka, věcí i lidí. Na čaroděje tu padl takový stesk a žal, že nevnímal kouty zrádné, zrak do země upíral dál. Pak se vzpamatoval, zahnal vlezlé depresivní veršíky, které se mu honily hlavou, a vydal se na cestu zpátky. Rychle a co nejdál od téhle baladické oblasti. Jenže to už v jedné ponuré historce ocitl
.
"Hned se vrať domů! Sakra, slyšíš, co ti říkám?!" Následovala smršť kleteb, namířená na hlavu dívky, která běžela přes obří haldu suti. Za ní se hnal asi padesátiletý muž, celý brunátný. Nezdálo se, že ho děvče hodlá poslechnout. Zrychlilo. Čaroděj pocítil nápor jejího strachu tak silně, že se mu udělalo zle. Dívka upadla. Hned vstala, ale běžela pomaleji. Michal stiskl zuby. Chlap se přiblížil. Michal se přistihl, jak zvedá ruku. Soustředil se. Svět kolem se zúžil. Chlap, dívka kolem rozpitý, vibrující rám. Rám zmizel. Spolknul i chlapa. Teď to bylo na čarodějovi a na ní. Michal chtěl, aby ten strach zmizel, aby zmizela bolest v kotníku, který nebyl jeho. Aby to svinstvo skončilo. Tady a teď! Děvče škobrtlo, ale neupadlo. Špičky nohou jí sklouzly po kusu cihly a země najednou přestala být důležitá. Teď to byla ta dívka, kdo si utvořil pravidla a všechno kolem se jim muselo přizpůsobit. Z pórů na rukách jí vytryskly pevné letky. Rozběhly se jí po pažích, po ramenou, po krku... před očima se jí všechno rozmazalo a zrychlilo. Svět se znovu zostřil. Michal zaklel. Zpanikařil. Takhle daleko to nemohl nechat zajít. Byla příliš silná. Ne v kouzlech, ale to, co v ní řvalo, cvakalo zobákem a zatínalo drápy bylo tak dlouho utajené a bezmocné, že se to vrhlo i do jeho hlavy. Scvakl čelisti a polkl sliny. Zavrtěl hlavou a snažil se nemyslet na myši a králíky a proud horké krve... Kouzlo se zlomilo někde na půl cesty. Děvče, nebo co to vlastně bylo, se otočilo ve vzduchu. Táhle, ostře vykřiklo a zaútočilo na muže. Ten se hrůzou ani nehnul. Schytal kopanec do hrudníku a skutálel se z kopce dolů. Michalovi připomněl obráceného chrousta. Muž se pokusil odplazit a podařilo se mu ukrýt v zrezavělém harampádí. "Špatně, všechno je špatně," omílalo se Michalovi v hlavě pořád dokola. Občas do toho skočilo: "Zvoral jsi to." Pak ze strany ucítil poryv větru a ten ho probral. Dívka-pták dosedla na zem a složila křídla podél těla.
"Děkuju," řekla. "Moc ti děkuju." Nadšeně si prohlížela to, co kdysi byly ruce.
"Proboha, za co?"
"No, za
všechno," roztáhla křídla a zavolala: "Tohle je přece nádhera! Krása!"
"Vážně?" odsekl Michal. Žaludek se mu sevřel ještě víc, než když ji viděl utíkat. "Viděla ses?"
Přejela si křídlem po peřím porostlém čele a po ztuhlých rozčepýřených vlasech a euforie byla ta tam. "To ne! Udělej něco!"
"Já to nedokážu odvolat. Teď ne."
"Jak to? Tys mě přece proměnil!."
"Jo, ale tohle jsem ještě nikdy nezkoušel. Jako doopravdy. Blbý kouzlo. Ani jsem to neměl zkoušet. Zpanikařil jsem."
"Tak já počkám, až zjistíš, jak to zrušit," rozhodla se. Kupodivu se rychle uklidnila. Narozdíl od čaroděje.
"Tak.... já teda jdu," zamumlal Michal a otočil se k odchodu.
"Počkej!" zarazila ho. "Půjdu s tebou."
Michal se na ni překvapeně podíval.
"Kam bych asi tak šla? A vůbec, chci být u toho, až to zjistíš."
Michal se nadechl, ale pak si řekl, že na tom něco bude. Koneckonců jí to dlužil.
"A ty to zjistíš," dodala nakřáplým hlasem. Michal si v tu chvíli připadal jako králík, kterého zaujal trs pampelišek natolik, že dokonale přehlédl černý stín, který k němu klouže po mezi. Toliko k jejímu vděku.
Kouzelník se ohlédl. Chlap vykukoval zpoza starých kamen. Michal dramaticky zvedl ruku a vyjevený obličej zase rychle zmizel.
"To...," řekl váhavě, "to byl tvůj poručník nebo tak něco?"
"Otec," sykla a zamračeně sledovala rozbitou cestu.
Michalovi zatrnulo. Otočil se. Zvedl obě ruce a zařval: "Ať chytneš tetanus!" Pak pro vysvětlení dodal: "To je neviditelný démon, který žije v odpadcích. Pije lidem krev a žere jim vnitřnosti!"
Šli setmělými ulicemi a čaroděj litoval, že nepoužil nějaké kouzlo na zmizení. Podivná dvojice vzbuzovala nežádoucí pozornost, kamkoliv se vrtla. Michal ale měl takovou depresi - a smůlu - že by způsobil kráter s nějakým stem metrů v průměru, odkud by zmizelo opra
vdu všechno. Pokud by si měl každou proměnu tak brát, tak to může rovnou zabalit. Od chvíle, kdy dorazil k bráně, vedoucí k sídlu mistra de Wet, se mu lepila smůla na paty. Právě před onou osudnou bránou se teď zasmušilá dvojka zastavila. Michal strčil do chladného plechu a zaslechl hluboký kovový sten. Něco omluvně zabručel. Na tváři ucítil peří. Otočil se. Děvče se zeptalo: "Co vlastně jsem?" Michal pokrčil rameny: "Orel. Asi. Trochu."
"Stejně je to fajn, žes to udělal." Snažila se vypadat přesvědčivě.
Ze zvyku natáhla ruku - křídlo: "Jmenuju se Arnika."
"Michal de Wet," odpověděl a stiskl její letky. V duchu si říkal, že je štěstí, že se nejmenovala Lenghornová. Byl to blbý vtip a celkem se k tomu dni hodil.
I tato nehoda přispěla k rodící se legendě o Michalovi de Wet. Povídalo se, že uzdravuje malomocné (v městě žádní nebyli, tak se to dalo těžko popřít), proměňuje ptáky v lidi a zlodějům prý v jeho blízkosti rostou oslí uši. Majitelé kloboučnictví těžce profitovali a městská rada pro jistotu zavedla na
zasedání paruky. Konšelé se shodli na tom, že takový čaroděj se nemůže pohybovat ulicemi jako neřízená střela a že nastal nejvyšší čas, aby byl začleněn do společnosti. Takový kouzelník, co žije v izolaci někde na zámku, je vysoce rizikový element.
"Je jen otázkou času, než se začne hádat sám se sebou."
"A co se vůbec stalo s jeho předchůdcem?"
"Možná vynalezl elixír mládí... ten mladej se mu prý podezřele podobá."
Zdálo se, že se celé město nebaví o ničem jiném.
A tak jednoho rána pod bránou kdosi podstrčil obálku s pozvánkou na královský ples. Michal se poradil s Arnikou ohledně oblečení a vystupování a hádka skončila tím, že Arnika zrádně uletěla oknem. Michal nerudně nastoupil do kočáru, který pro něj král poslal. Doufal, že se během cesty z nikoho nes
tmeč a vystřelil vpřed. Zastavil se až o stůl. Sklenice a talíře zazvonily a po podlaze se rozlétly střepy. Čaroděj zmizel a princezna s ním.
Princezna a Michal se zhmotnili před palácem. Čaroděj zaregistroval, že po nějakém kráteru není nikde ani stopy. Ale jinak byl v pěkné kaši. V paláci řvali, stráže se vyhrnuly ven a vedl je Petr. Princezna unesla kočár a hnala koně nocí, zatímco Michal seděl na kozlíku vedle ní, křečovitě se držel a zoufale vyl.
Sotva Arnika opustila čaroděje, vydala se na noční let nad městem. Když už je kříženec, tak si to aspoň může užít. Usadila se na věži chrámu a dívala se dolů na světla, která se objevovala v oknech. Bylo skvělé mít křídla, nádherné a báječné a vůbec, ale oblékání ji štvalo a navíc v ní probouzelo touhu po krvi
a syrovém mase. Čaroděj jí v tom moc pomoct nemohl, protože, jak se obávala, by při pohledu na některé složitější součásti jejího oblečení vzal nohy na ramena. "Ach jo, čaroději, co já si s tebou počnu," zamumlala. Roztáhla perutě a odrazila se od kraje. Dole se míhaly střechy a koruny stromů, cesty se klikatily a spojovaly střechy. Hlavní je nemít strach skočit. Vzduch se jí opřel do paží a podržel ji.. Vyplašila hejno holubů a musela se hodně krotit, aby se nehnala za nimi. V puse se jí sbíhaly sliny. Přerušila kočičí námluvy na jedné střeše a pak už domy ubývaly a objevila se pole. Stál tam mlýn. Vědělo se, že tam bydlí vědma. Žádná zlá zahořklá babizna, ale vitální žena, která k mlýnu přitahovala krajináře. Arnika přistála na silnici a zamířila k mlýnu. Zaklepala na dveře a vešla. Vědma zvedla hlavu od cibule, kterou zrovna loupala, a kývla: "Tak ty máš pořádný problém."
Arnika opravdu potřebovala politovat. A hlavně se potřebovala vyplakat.
Vědma si utřela ruce do zástěry. Pak Arnice podala kapesník. "Je čistý, neboj."
Arnika jí vylíčila svůj pohnutý osud.
"Poraď mi, co mám dělat. On je z toho celý vykolejený a bojí se. A já to vím. Cítím věci, které jsem nikdy necítila. A nevím, jestli o to vůbec stojím." Svůj nářek doprovázela zoufalým máváním křídly.
Vědma jí zamyšleně prohrábla peří na čele. "S tímhle ti nepomůžu. Kouzlo můžou zrušit jen ústa, která tě zaklela."
Mlynářka jí aspoň dala vlastnoručně vyrobený šampón na vlasy. Heřmánkový. Milé gesto, ale nepomohlo.
Michal seděl v knihovně. Netušil, jak se tam dostal. Moc si nevzpomínal, jak se dostal domů a nechtěl si vzpomenout. Hleděl do prázdna. Ve vzpomínkách se občas vyloupl z mlhy rytíř, který ho chtěl prošpikovat, rudé šaty a tančící rudý koberec... a studna, o kterou se opíral a kterou nejspíš oh
odil. Prožíval dost kruté ráno. Někdo venku nemilosrdně bušil dveřmi a brutálně dupal po chodbách. Do pokoje vpadla bezcitná bestie Arnika. "V koupelně spí nějaká ženská," zasyčela na Michala, který se vzpamatovával jen velmi zvolna.
"Ženská?" uvažoval nahlas. "Jaká ženská?"
"To bys snad měl vědět ty!" soptila Arnika. Peří se jí zježilo. Zajímavý úkaz. Strašidelný.
Michal nejistě vstal. Koberec, rytíř, pití, moc pití, moc špatně, červený koberec, červené šaty... "Princezna!"
"Cože?"
"Já unesl královu dceru!" zaúpěl Michal. "Teda, ne tak docela. Spíš naopak."
"Aha," poznamenala Arnika. "Chvíli seš bez dozoru a..."
Vtom vešla princezna. Zívla. "...bré ráno. Musíte tak křičet?"
Vrhla na Arniku prohnaný pohled. "Tohle je tvoje dílo?" zeptala se Michala.
Arnice se nebezpečně zúžily oči. Podívala se z přepadlého čaroděje na jeho růžovolící zajatkyni a beze slova odešla a práskla za sebou dveřmi.
"Takhle o ní nemluv," odsekl Michal. "Mohla by z tebe být červená žížala. To aby tě ptáci lépe viděli," zamuml
al.
Odněkud se znovu ozvaly rány. Michal se chytil za hlavu. Arnika nakoukla do knihovny a suše jim oznámila, že na ulici je obrněnec na koni. "A zkouší ti rozbít dřevcem bránu," řekla a dala tím jasně najevo, že v tom nechává Michala samotného. "Vida," prohlásila spokojeně Kateřina Rozálie Tereza, "hrdina přichází za úsvitu."
Brána už ve službě u čarodějů zažila kdeco, ale posledních pár dnů bylo plných zkoušek. V noci se přes ni čaroděj a nějaká dívka bez peří pokusili dostat kočár i s koňmi. Teď kolem poskakoval nějaký zapikslovaný cvok a dloubal do ní. Brána zauvažovala o změně profese. Obzvlášť se jí zalíbila funkce "kovový blok ležící na rozplesklé lidské plechovce".
Princezna sešla po schodech na dvůr. U studny seděla ta ptačí dívka a rvala si peří z vlasů. Princezna se zastavila vedle ní. Ptačí dívka mlčela. Vytrhla si pero z čela a zasykla bolestí. Princezna poznamenala: "Spojuje nás stejný osud."
Ptačí dívka ji ignorovala.
"Obě milujeme muže, jejichž okolky nás zraňují."
Dívka se na ni podívala. Alespoň to.
"Můj je ten před bránou," dodala smířlivě princezna.
Ptačí dívka pohodila hlavou. "A co teď? Co chceš dělat?" zeptala se. "A řekni mi to normálně, bez "jejichž"."
"Petr mě přijel vysvobodit a k tomu budu potřebovat tvou pomoc."
Arnika kývla. "Máš ji mít."
Rytíř Petr zvedl hledí a utřel si pot z čela. Slunce začalo pálit a zbroj byla čím dál těžší a začarovaná brána se držela. Rozhodl se vyjednávat.
"Hej, ty kryso! Vylez z díry!" zahřměl jeho hlas. Přihlížející dav pochvalně zamručel. Sem tam nějaký fanoušek zapískal. Pak se jim na hlavy snesl stín. Klouzal ze kštice na kštici, až přelétl nad nablýskanou přilbou rytíře Petra. Opeřená dívka přistála na chodníku vedle rytíře a uklonila se.
"Přicházíš od něj? Od toho lupiče panen?" spustil rytíř.
"Né, pane šlechetný," odpověděla dívka. Princezna jí připravila text. Byl velmi dojemný. Pro případ, že by se to vymklo z ruky, na sobě Arnika neměla nechat nic znát a měla improvizovat a sem tam zpřeházet slovosled.
"Jsem vězněm mocného mága jako tvá paní. Odepřela jsem mu svou lásku a pohleď, jak mě znetvořil."
"Ó, panno nešťastná, tvůj žal a únos princezny volají po pomstě," Petr se naklonil v sedle. "Však pověz, jak se má paní má."
Rytířův náhlý přechod po říše poezie Arniku trochu vykolejil. "No, hrozný mág ji chce pojmout za ženu, i proti její vůli. Kněz už je prý na cestě."
Petr zbrunátněl.
"Ale," dodala rychle Arnika, "teda, leč... radu mám. Brána je magická, tou neprorazíš."
Na chvíli se zarazila. Zdálo se jí, že jí za zády zaskřípěl nesmírně starý, kovově chladný hlas: "Chceš se vsadit?"
"Použij lest," pokračovala Arnika ve svém textu a povzbudivě se na rytíře usmála.
Po dlouhé odmlce si ptačí dívka povzdechla: "Hm, dobrá. Sežeň si kněžský hábit a nějaké vousy a za čtvrt hodiny ať jsi tady." Rytíř Petr ztěžka polkl a přikývl.
Za čtvrt hodiny se vytrvalí čumilové dočkali odměny za své čekání. Kolem zdi čarodějovy zahrady se nenápadně proplížil starý kněz. Zaklepal na bránu. Ta se pootevřela. Vynořilo se křídlo a vtáhlo starce dovnitř. Někteří z přihlížejících si mezitím přinesli židle a občerstvení, protože tušili, že bude přídavek.
"Je to blbost," namítl Michal.
"Ale souhlasil jsi s ní," odbyla ho princezna.
"Co mi to patláš do vlasů?" uskočil podrážděně.
"Drž, budeš vypadat uhrančivě. Hrajeme na e
fekt."
"Nakonec mě ještě zabije," zavrčel Michal. "Kvůli tobě."
"Co ten opovržlivý tón?" zatahala ho hřebenem za vlasy. "Od čeho jsi čaroděj? Jednoho rytíře zvládneš."
Všichni hráli v její soukromé pohádce. Bylo to skvělé!
Arnika přivedla Petra do sálu. "Neriskuj naše životy," opakovala mu. "Nepokoušej se s ním bojovat. Prostě se po obřadu vytratíš i s princeznou."
"Ale on to přece zjistí."
Princezna Arniku ujišťovala, že bude jednoduché přimět Petra ke spolupráci. Na praktické a logické námitky z jeho strany ale Arniku nepřipravila.
Popadla rytíře za ramena a tiše něco mu pošeptala.
Petr se zatvářil vyděšeně: "Takovou oběť nemohu přijmout! Zaujmout princeznino místo ve svatebním loži! Vždyť je to jako v příběhu Tristan a Izoldy a ty chceš hrát roli Brangwain. To nepřipustím! Budu bojovat!"
Pokusil se vymotat meč zpod sutany.
Arnika ho zkoušela zadržet. "Tohle je jediný způsob, jak získám zpět svou tvář a... A vůbec." Pak ji to napadlo: "Až se ke mně skloní pro polibek, vytrhnu mu z opasku jehlu, ve které je zakletý jeho život. A zabiju ho."
Byla na sebe v tu chvíli velmi pyšná. Rytíř se na ni obdivně podíval.
Dveře do sálu se otevřely a vešel čaroděj s divnými vlasy a se svou rozechvělou nevěstou. Rytíř Petr překvapil. Jak se jednou dostal do role, tak zářil. Rozechvělým hlasem vymámil z nevěsty a ženicha ano. V obou případech dost váhavé. Tím obřad skončil a všichni zúčastnění tam nešťastně postávali. Trapné ticho přerušil Michal, který po lehkém šťouchnutí od princezny nařídil Arnice odvést nevěstu do sva
tební komnaty, zatímco on si zajde na záchod. Šel za dveře a počítal do dvaceti. Rychle se vzdalující se kroky milenců byly balzámem na jeho nervy. Potom vyšel s Arnikou na balkón a pozoroval dvojici uprchlíků, jak si klestí cestu k bráně. Chvíli lomcovali s klikou. Princezna nakonec něco vykřikla a její rytíř jí galantně pomohl přes zeď. Když zmizel z dohledu i rytíř, Michal se sesunul na zem. "Tak a teď musím vypadnout z města. Nalezení prastrýce odkládám na neurčito." Arnika si přisedla nalevo. Opřela si unaveně hlavu o jeho rameno. Čaroděj zavětřil. "Voní po heřmánku," zavrněl si sám pro sebe. Podíval se na ptačí dívku. "Musím s ní něco udělat." Netušil co. Prozatím mu stačilo, že se sklonil se a políbil ji na vlasy. Peří zmizelo. Honem přidal polibek na čelo, na tváře a na rty, které to nepotřebovaly. Kvůli prevenci.
Útěk z města vzali jako zahájení svatební cesty. Kufry nakládali na vůz na ulici všem na očích, aby bylo jasné, že odjíždějí opravdu daleko. Zničehonic se ozvalo zaržání a do uličky se vřítil královský kočár. "Padáme!" vykřikl Michal. Hodil poslední kufr na vůz. Skočil na kozlík vedle Arniky a práskl do koní. Za nimi se ozval zoufalý křik princezny Kateřiny Rozálie Terezy: "Počkejte! Potřebuji pomoc! On nechce mít nic se ženou jiného! On to
vzal vážně!" Michal na ni přes rameno křikl: "Řekni mu heslo ‚Tristan'. Třeba to pomůže."
Brána usoudila, že toho vzrušení bylo až moc. Starých bran se nikdo na nic neptal. A ten den to bylo asi dobře. Tak se Michal nedozvěděl, jak širokou škálou vulgarismů disponují obstarožní kovy. Ale ani to, jak se před osmnácti lety zasloužilý, důstojný mág Alchim de Wet vytratil do noci s narychlo sbaleným batohem a mapou paralelních světů v ruce a jak se jen tak tak stihl teleportovat, než na něj zaútočil rytíř Maxm
ilián bránící čest své princezny Terezy Rozálie Kateřiny. Brána z hloubi své magické duše doufala, že si z toho všichni ti čarodějové a princezny nechtějí udělat tradici.


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1991

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.