Palantir
oddělovač

Lady N. (Královna duší)

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Lady N Hleděla z výšky do tiché ulice. Nikdo ji neviděl. Občas někdo zvedl zrak ke starému oknu v podkroví a jeho pohled o ni mimoděk zavadil. Jednou za pár let se otevřely dveře na půdu, zazněly lidské hlasy, přibyla hromada harampádí, cizí oči nevědomky spočinuly přímo na ní. A léta plynula...
Míjely dny, měsíce, střídala se roční období, utíkaly roky, staletí. Měnila se móda i zvyky, drožky se změnily v automobily, ale lidé byli uvnitř stále stejní.
Nechávala lhostejně ubíhat čas, teď ji však vyrušily pronikavé zvuky a hluk strojů, chystajících se zbořit její útočiště . Protáhla se. Tedy konec. Musí si najít jiné místo. Ale proč ne, je již dost odpočatá a lidé na ni dávno zapomněli. Vrátí se zpět.
Dívka v letních šatech, procházející kolem starého domu, zvedla zasněně hlavu k obloze. Poslední, co si uvědomila, bylo tisíce skleněných střípků ze slepého okna v podkroví, sypajících se na ni jako stříbrný závoj.
Napřímila se a vykročila vstříc novému životu.
***
Byly toho plné noviny. Davy hystericky ječely nadšením. Ona je povede! Konečně je před nimi jasná slavná budoucnost!
Stála na balkóně, shlížela na dav pod sebou a zdálo se, že se usmívá žertu, který zná jen ona. Tolik energie a potravy pro její vyhládlé já, jak snadné je bylo všechny získat. Povzdechla si, až příliš snadné. Čekala, že se po letech v ústraní konečně pobaví, ale nikdo nedokázal jejímu kouzlu odolat. Kam zmizel
i ti, se kterými musela dříve bojovat a před kterými se musela nakonec skrýt? Zbyla snad opravdu ona jediná?
A co se stalo s ním? Milovala ho... Láska prý vždycky zvítězí... nebo zabije. Nikdy to nechtěla, a přesto její láska vždycky nakonec zabíjela...
***
Rian stál zamyšleně před obrazovkou. Jakási neznámá dívka v čele největšího státu planety. Co bude znamenat neomezená moc soustředěná v jejích rukou? Věděl, že celý svět marně pátral po tom, jak to dokázala. Bylo to neuvěřitelné a přece se to stalo.
Zadumaně převracel v rukou zapečetěnou obálku, kterou právě vyzvedl z trezoru. Náhle dospěl k rozhodnutí a prudce ji rozlepil.
Lady N. se vrátila...
Jen těch pár slov... Upřeně na ně zíral, přemítaje o jejich významu, zatímco hluboko v jeho vědomí se probouzela prastará vzpomínka, předávaná jeho krví z generace na generaci, věty čekající na probuzení. Marně se ji snažil zachytit, neklidně se ošil a rozhlédl, jakoby v prázdném pokoji hledal odpověď. Jakýsi vzdálený naléhavý hlas mu říkal: ...Královna duší... Musíš ji zničit, zničit, zničit...
Koho má zničit a proč? Královna duší... mělo by mu to něco říkat? Už měl kus života za sebou, nebylo to špatné, ale když se to tak vezme kolem a kolem, tak vlastně nic moc. Pořád věřil, tak jako mnoho jeho vrstevníků, jako mnoho před ním a po něm, že to něco ohromného ho teprve čeká - a místo toho teď slyší cizí krvelačné hlasy.
Znovu upřel oči na bílý list papíru, který se před jeho očima zvolna rozpadal a teprve v tom okamžiku si uvědomil jeho stáří. Kdo mu poslal dopis přes propasti věků? Pohlédl na zbytky toho tajuplného vzkazu a vybavil se mu rozpačitý hlas úředníka z banky, který mu dopoledne volal, že jeho časové schránce vypršela platnost.
"Já u vás nikdy žádnou schránku neměl, ani nevím, co to znamená... časová sc
hránka..."
"Tenhle vynález už dávno upadl v zapomnění, těch pár, co tu máme, jsou staré stovky let, vaše patří k těm nejstarším."
"Říkáte stovky let? Nemůže tedy patřit mně... vlastně nikomu živému..."
"Ale ano, tyhle schránky mají prý předávat poselství budoucím generacím... Leckdo se je pokoušel otevřít, ale nikomu nepovolanému se to nikdy nepodařilo."
"Ale jak ji mám proboha otevřít, nemám žádný klíč."
"Nepotřebujete ho..."
Opravdu ho nepotřeboval, stačil dotek jeho ruky a schránka se sama otevřela.
Znovu pohlédl na obrazovku, kde mladá žena hleděla právě přímo do kamery, a náhle měl pocit, že hledí přímo na něj. Nikdy dříve ji neviděl, tím si byl jist, ale kdo to promlouvá z hloubky jejích očí? Zatočila se mu hlava...
Ne, musí se vzpamatovat. Rázně vypnul zpravodajství a pohlédl opět na tu podivnou větu. Lady N. se vrátila... a co si on s tím má počít? Přesto cítil, že ta větička naprosto změnila celou jeho budoucnost. Kdo je Lady N.?
Netušil, co ho přimělo zadat to spojení do vyhledávače a trvalo jen pár okamžiků, než se před jeho překvapenými zraky objevila odpověď.
Lady N. - Vládla v letech 2111 - 2212, kdy tragicky zahynula společně se svým milencem v bouři v místech dnešního Vnitrozemí. Podle některých poslední vtělení Královny duší.
Zíral na těch pár slov, musí tam být chyba, tolik let, to přece není možné... Myšlenky se mu rozletěly jako splašení koně... Vnitrozemí... tam odtud pochází to děvče... říká si Noone, nikdo... Lady N.? Nahlas rozesmál. Co si ještě nevymyslí!
Královna duší... zničit, musíš ji zničit... Zachvěl se a chvatně vyťukal další písmena.
Královna duší... historické označení pro jakési pravědomí existující nezávisle na prostoru a čase, bez lidského těla neškodné, avšak za určitých okolností vstupující do lidské bytosti, které se zcela zmocní a jejíž pomocí může dosáhnout ovládnutí celého světa. Viz.též Lady N.
A co to má společného s ním? Znovu obracel v rukou bílou obálku se svým jménem, už dlouho ho takhle nikdo neoslovil, léta ho neviděl napsáno, vždy používal jen zkrácený tvar R
ian. Riannoone... Rian.. no.. one... Riannoone... proboha, to snad ne! Zíral na písmena na obálce jako uhranutý.
Kdo je ta dívka, Noone? Jak s tím souvisí jeho jméno? Vybavila se mu slova matky, jediná, která mu kdy řekla:
"Riannoone je jméno osudu, budeš-li kdy mít děti, to první bude Riannoone..."
***
Bezradně se rozhlížel po sále. Jakýmsi zázrakem se mu podařilo dostat na dnešní recepci, konečně jí bude moci pohlédnout přímo do očí. Ta potřeba mu působila přímo fyzickou bolest, čekal na ten okamžik jako na vysvobození. Uvědomoval si bláhovost toho nutkání, ale nedokázal se mu bránit. Naléhavě potřeboval odpověď na otázky spící kdesi hluboko v jeho podvědomí.
Cítila podivné chvění. Něco bolestně blízkého se dotýkalo jejího vědomí. Znepokojeně se rozhlédla kolem a rychle ovládla všechny přítomné v sále. V tom okamžiku v ní zatrnulo. On! Byl tady! To je nemožné...
Zvolna kráčela vpřed, nevšímajíc si rozestupujících se lidí kolem, mířila přímo k němu. Ne, nebyl to on, jemu nikdy nebyl souzen věčný život ani jeho vědomí nedokázalo přetrvávat tak, jako její, ale přesto... byl z jeho rodu, v krvi mu proudilo jeho vědomí a myšlenky. Cosi ji nabádalo k ostražitosti, vždyť on přece zemřel tam v pustině...
Nemohl odtrhnout pohled od jejích očí. V jejich hloubce viděl jinou dívčí tvář, zvedající zrak ke křižujícím se bleskům na obloze... Zmizela uprostřed bouře. Než se proti větru se zoufalým výkřikem prodral k místu, kde se ztratila v divokém tanci záblesků, nebylo po ní ani stopy, jen hromádka prachu se rozpouštěla
v přívalu deště. Zoufale se rozhlížel kolem, tedy ji přece dostihli, báli se, všichni se jí báli, nikdo z nich nedokázal pochopit její moc, ale ona přece nemohla zemřít... Probíjel se bouří stále vpřed, i když věděl, že oni jí nikdy nedovolí vrátit se. Ztratil přehled o tom, kdy naposled viděl slunce. Svět se stal nekonečným peklem, kde země byla bičována proudy vody, divoký vichr v prudkých poryvech vyvracel stromy a těžké mraky rozdíraly svými vzedmutými břichy sténající krajinu. Všechno dávno přestalo fungovat, svět se vracel ke svým počátkům. Ovládala ho jediná myšlenka, život bez ní nemá cenu...
"Riannoone... Riannoone Blake," představil se chvějícím hlasem. Vnímal, jak k němu proniká cizí a přece tak bolestně známé vědomí zároveň se sílícími dotěrnými hlasy... zničit, zničit, zničit... zachránit svět ... nenechat se zotročit... v řece jeho krve se svářily protichůdné city, které ho rvaly na kusy... zničit, zničit, zničit než ovládne celý svět...
"Rian No one... Nikdo..." tiše opakovala po něm, "stejně j
ako já..."
Nedbajíc na varování, které vnímala všemi smysly, k němu vztáhla ruku. Pro přání a pro naději, že láska přece jen nezabíjí, že snad je přece jen věčná...
Věděli, že ona se jednou vrátí. Bylo jich už málo a jejich umění strádalo, během pár let nebude nikoho, kdo by ji dokázal zastavit. Zbývala jediná možnost, on, jedině jeho potomci budou mít šanci dostat se k ní tak blízko, aby ji mohli zničit dřív, než její vědomí stačí znovu uniknout. Nakonec ho našli na pokraji smrti uprostřed pustiny Vnitroz
emí...
Zhroutila se mu do náruče, tělo bez života, spalující výkřik v jeho duši. Nevěřícně zíral na bezvládnou postavu a nůž ve své ruce, nevnímaje křik a sběh lidí kolem.
Náhle mu bleskla hlavou zoufalá myšlenka, co když to nebylo otroctví?
Co když to
byla láska...?


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1882

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.