Palantir
oddělovač

Tempus Fugit - Zelenější tráva

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Tempus Fugit Harry neměla dobrý den. Už od rána, když se vyhrabala z doupěte, jak nazývala byt jednoho známého, kde se scházela samá dobrá komunita. Probrala se pod něčí nohou na něčím zadku, natáhla si ponožku a celých deset minut se pokoušela obléct si botu. Pak se noha zvedla a za velmi sprostých nadávek se odkulila pryč. Uvědomila si, že to není její noha. Po chvíli jí došlo, že to vlastně ani není její bota, jelikož spala obutá. Zamyslela se, zpětně si prošla celý proces oblékání bot a sundala si z boty ponožku, kterou tam před tím tak pracně natahovala. Potom se vyhrabala, dokulhala se do lednice a z mrazáku vylovila krabičku cigaret. Co se stalo pak? To nevěděla, ale už něco takového kdysi zažila, když jednou omylem vyrobila míchaný shake z vodky a tetiččina léku na zácpu. Každopádně se ocitla v podzemí. Výmluvy typu "Pane policisto, já nevěděla, že to není cigareta," nezabíraly, takže po přesunu do cely jen
zalehla a přikryla si obličej čepicí, která, jak si později uvědomila, vlastně také nebyla její. Pak se tam objevil Rus a Angličan, zjistila, že je v minulosti, klečela před nějakým králem a všichni tři potom šli lovit draka. To, uznejte sami, není ideálně strávené dopoledne.
A teď ještě ke všemu stála uprostřed ulice s puškou v ruce. Všichni tři stáli uprostřed ulice s puškami v rukou a rozhlíželi se po reáliích osmdesátých let. Začínalo se stmívat, ale celé to bylo podezřele podezřelé.
"Tak a co teď?" zeptal se Charles.
"Nevím, je večer. Půjdeme do hospody?" navrhla Harry.
"Já myslel, co se bude dít," upřesnil.
"Naprogramoval jsem skoky na čtyřiadvacetihodinové intervaly, takže máme dost času, zjistit co a jak," vysvětlil mu Nikolaj. "Protože kdybych se náhodou netrefil, tak aby se to zjistilo včas."
"A co kdyby ses netrefil?" zajímala se Harry.
"To nevím," pokrčil rameny. "Ale budeme to vědět."
"No, je dobře, že jsi tak ohleduplný," podezřele mile sípal Charles. "Je fajn, že jsi na nás myslel, když jsi to tam zadával. Jen mi vysvětli, na co jsi myslel, když jsi tam dával rok 1985?!" vybuchl a hned si vynadal za ztrátu sebekontroly. Myslel o sobě, že se dokáže velmi dobře ovládat. Zachovával vždy chladnou hlavu, když sledoval p
olitické debaty v televizi. Nehnul ani brvou, když dostával měsíční vyúčtování z klubu gentlemanů. Byl ledově klidný, když načapal služku v intimní situací s násadou od koštěte a to chtělo hodně sebekontroly, jelikož Mary sloužila rodině Doylů již šedesát devět let. Jediná situace, ve které si nebyl nikdy jist byla, když hrával své obvyklé vzrušující osmihodinové duely v kriketu se sirem Edmundem Larry Linfordem. To míval vždy nervy na dranc. Sir Linford byl velmi akční hráč a jeho tempo bylo neuvěřitelné. Hned po prvních třech hodinách už obvykle vedl
vysoko jedna-nula. Napětí se dávalo krájet, ale Doyle byl skvělým hráčem a nenechával se vyvést z rovnováhy. Vynechával standardních prvních patnáct nadhozů a dalších dvacet z důvodu taktiky. Někdy se k odpalu nedostal celou hru, ale to už k tomu tak nějak patřilo. Zkrátka a dobře byl velmi vyrovnaný člověk. Uvědomil si, že on za to vlastně nemůže. Prostě to nebylo možné, aby se z vyrovnaného člověka, stal najednou cholerik. Mohl za to Nikolaj, to bylo jasné. N
ikdy předtím se takhle nechoval, to on ho přinutil. A za to ho začal pomalu nenávidět.
Sami řekněte, jak je možné splést si 83 a 85? Vždyť to jsou dvě naprosto různá, nestejnorodá, odlišná, jiná, nestejná, rozdílná, nerovná, odchylná, různorodá, heterogenní, nepodobná, anomální, nesourodá, lišící se, diferencovaná, rozlišená, cizí čísla! Určitě to udělal schválně. Aby... aby mohl... Ale copak musí mít nezbytně důvod? Je to prostě šílenec. Tak je to.
"Já vám nevím, nějak se mi to tu nezdá," ohodnotil Nikolaj procházející ženu v dlouhých zdobených šatech se širokým kloboučkem, který nosívaly herečky ve filmech ze třicátých let. Kolem projel rachotící Kügelwagen a z rádia na stožárech se ozýval monotónní hlas, zjevně předčítající jakési oznámení. Kvalita zvuku
byla naprosto příšerná, ale i tak se dalo poznat, že se o angličtinu nejedná.
V nastávajícím šeru našli neznámý podnik, ve kterém se ještě svítilo a zevnitř bylo slyšet pár radostných hlasů. Uvnitř je čekalo velké překvapení. Šaty jako ze čtyřicátých let, dobová hudba z dobového rádia a dobový hákový kříž na zdi. Pár dobře oblečených lidí sedělo u jednoho stolu, jinak bylo prázdno.
"Jdeme pryč, to bude nějaká provokace," špitl Nikolaj. "Určitě tu za chvíli budou policajti a zatknou nás za propagaci."
"Klídek, to bude maškarní," řekla Harry, když zahlédla alkohol.
"Krom toho, nic nepropagujem."
"To je možné, ale strážníci to nerozlišují," tiše dodal Charles. "Stačí jen, že mají na zdi hákový kříž."
"Třeba tím jen zakrývají hákovou díru, to je snad fuk. Koukni, mají neuvěřitelný ceny," zaostřila na barový pult. "Kolik je deset čilingů?"
"Šilinků. Deset šilinků," opravil jí Nikolaj. "Přesně nevím, ale míň než deset centů. Proč?"
"Proto," vytáhla z kapsy dvacet dolarů a plácla je na pult. Barman nedůvěřivě dvacku prohlédl a radostně se usmál.
"Bitte?" zeptal se. Harry se na chvíli zamyslela.
"Chlast, Bobe," řekla nakonec.
"On ti asi nerozumí, je to Němec," rozhlížel se Charles po restauraci. Ale ještě než to dořekl, Harry už neměla žízeň.
Když otevřela oči, koukala na zamřížované dveře staré věznice. Hlava jí třeštěla a světlo trhalo panenky. Nikolaj ležel na kavalci a naříkal, Charles tupě zíral do zdi a držel se za uši.
"Kam jste schovali ty slony?" kňučel.
"Klídek," zasténal Nikolaj. "Zákonitosti blokové algebry je možno aplikovat i pro obecná regulační schémata."
"A neděláš si prdel?" lakonicky řekla Harry. "To je fakt zrovna to, co jsem potřebovala právě teď vědět."
"Co se stalo?" marně vzpomínal na události předešlé noci Charles. "A proč má
m na zadku nalepenou sardinku?"
"Co ty se sardinkou, ale proč mám já v podprsence deset marek?" ozval se Nikolaj a rychle se podíval, jestli nemá něco v podvazcích.
"To byla kurňa noc," oddychla si Harry a posadila se. "Já snad přestanu chlastat," rozhlédla se. "No, ale musím říct, že jsme udělali slušný pokrok. Jsme zavřený na úplně jiným místě v úplně jinou dobu. Nabízí se však otázka, proč vlastně?"
"Neměla jsi tomu esesákovi strkat svý číslo, popáté už toho možná měl dost."
"Tak kvůli mě tady určitě nejsme. Všichni moc dobře víme, kdo za to může. Nebudu jmenovat, ale Charlie, tos pohnojil."
"Ale prosím vás, jak by to mohlo být jen trochu možné?" bránil se Charles průhlednou lží.
"Jak?" rozčílil se Nikolaj. "A kdo asi vyskočil na stůl a vyřvával Dojčland, Dojčland, kýbl morčat?"
"Nevzpomínám si," znovu lhal Charles.
"A kdo asi rozvinul vědeckou debatu o výskytu Homo Nacistis ve střední Evropě?"
"Nic takového se nikdy nestalo," zapíral.
"A kdo tvrdil, že ten týpek je tak nabroušenej proto, že nemá pořádnej knírek, a pocákal přitom fotku Hitlera řeckým salátem?"
"Tak to nevím, kdo ho pocákal řeckým salátem s marinovanými olivami, protože já jsem měl slaninu," bránil se Charles. "Kterou jsem snědl a nearanžoval jí na diktátorské rty."
"A kdo pak křičel na všechny ženský: dojčen kamaraden jdemen tancen?"
"No jo, no jo, chápu," zastavil je rukou Charles. "Chcete to všechno hodit na mě, že. Ale to jsem nebyl já, kdo vyřvával: tomu hákenkrojcu chybí už jen marťani."
"To nevím, kdo by se opovážil," těkal očima Niko
laj.
"A můžete mi vysvětlit, jaký vůl začal zpívat Sojuz něrušymyj respublik svobodnych?" obořil se na Nikolaje.
"Yeah, tak to pardon," hýkla Harry. "Myslela jsem, že je potěší, když uslyší nějakej dóbovej šlágr."
Charles se zjevně zarazil a pokoušel se od
lepit si ze zadku sardinku.
"Dobře, nechme toho osočování a pokusme se soustředit na fakta, která jsme zjistili."
"Takže, Němci mají fakt dobrý pivo," chopila se Harry slova. "A maj fakt pěkný uniformy."
Charles se zhluboka nadechl a zoufale se snažil myslet na něco pozitivního. Bůhví proč ho napadlo dušené ragů na smetaně. Přitom nikdy dušené ragů na smetaně nejedl, jen to jednou viděl na jídelním lístku a slovo ragů se mu zdálo vtipné. Pokusil se o začlenění slova ragů do svého slovníku, ale po trapné příhodě, kdy při pohřbu matky jednoho z členů klubu, která tragicky zahynula pod koly nákladního auta, do své kondolence začlenil ono zrádné slovíčko, bylo odsouzeno k zapomnění.
"Ne, tohle ne. Spíš jsem myslel ten fakt, že jsme v Německu před druhou světovou," upřesnil Nikolaj. "Což je asi tak všechno, čím jsem si jist."
"Tak to já jsem si zase jist tím, že jsi tupé poleno, beze sebemenšího smyslu pro určení čehokoli. Místa, času a pohlaví společníka na diskotéce včetně."
"Já za to nemůžu," odpověděl Nikolaj standardní výmluvou NASA pro média. "Signály jsou definované pouze v kategorických časových momentech daných periodou vzorkování."
"Už je to tu zas," povzdychla si Harry a zabořila hlavu do dlaní. "Mluví v hatmatilce."
"Regulátory byly formovány pouze jedinou aktivní instrukcí a blokem dat, obsahujícím veškeré potřebné parametry. Leda, že by adaptivní mechanismus modifikoval konstanty. Ale proč by to dělal? Tomu nerozumím," škrábal se na hlavě.
"Poslouchej sem, námořníku. My... tady... zůstat... dlouho? A chci slyšet jasnou odpověď."
"Jestli systém nemodifikoval úplně všechny mnou zadané veličiny, tak do večera."
"Vidíš že to jde. A pak se ocitneme... kde?"
"Teoreticky v roce 1985, ale v této situaci je to pouze předpoklad."
"Fajn," spokojeně řekla Harry. "Pak jedu s vámi. 1985 je pořád lepší, než 1939. Tady vůbec nerozumí srandě."
"Myslíš, že to ještě půjde? Přece jen ten stroj počítal, že půjdeme tři jen sem," zaváhal Charles. Nikolaj jen zakýval hlavou.
"Ne, to nebude vadit. Změní se pouze jediná proměnná, systém jí započítá a vyhledá nejlepší možné kandidáty na transfer," vysvětlil a pak zvedl hlavu. V očích měl lesk malého dítěte, které právě rozluštilo svojí první hádanku.
"No to je asi ono!" vykřikl.
"Cože?"
"No přece, že se museli změnit nějaké proměnné, se kterými systém počítal! Určitě musel použít upravené proměnné při vyhledávání vhodného místa k transpozici, rozsah se tak zvětšil a zabral nejbližší možné místo, což je tady a teď!"
"Chceš mi namluvit, že v rozsahu tři a třiceti let nenalezl tři vhodné osoby, se kterými by nás prohodil? To se nikde nesetkali tři přátele? Tři ženské neklábosili u sklenky vína? Tři ožralové nediskutovali o nestabilním politickém rozpoložení východní Evropy dvacátého století nad hořícím sudem?"
"Nevím, byla přece válka a určitě měl i samozabezpečovací pojistku, aby nás nikdo neviděl..."
"Tři a třicet let," skepticky zopakoval Charles.
"Možná musel modifikovat i konstanty, které tak mnohem podstatněji zasáhli do přenosu. Důležité je, že jsem na to přišel!!!" vítězoslavně vykřikl Nikolaj.
"A je nám to k něčemu dobré?" zeptala se Harry.
"Ne, ani trochu!" řekl nadšeně.
"Takže stále nevíme, kde se ocitneme příště?"
"Nemáme sebemenší ponětí," už jen vesele oznámil Nikolaj.
"Tak čemu se radujeme?"Procházející strážný se zastavil a okřikl hašteřící se trojku.
"Umíte někdo německy?" zašeptala Harry.
"Ne."
"Cokoli, aspoň jedno slovo, ať už sem nečumí."
"Speicherprogramierbaresteurung," důležitě odpověděl Nikolaj strážnému. Ten pozvedl obočí a pokračoval v obchůzce.
"Hezký. Cos mu to řekl?" zajímala se Harry.
"Výrobní tajemství," odpověděl.
"Ty to nevíš, že?"
"Nemám tucha."
"Dobře, to nevadí. Jen mi řekni, v kolik mizíme?" zeptal se Charles.
"Až se setmí."
Podzemní vězení bylo nasáklé vlhkostí a sírou. Slabá žárovka se skřípavě houpala u stropu a házela prapodivné stíny na oprýskanou kamennou zeď. Za zamřížovaným oknem se rýsovali cihly a všude okolo byla slyšet krysí pískací komunikace. Charles se úplně bez hnutí díval na Nikolaje přes dvě minuty a čekal, kdy tomu kret
énovi dojde, jakou blbost právě řekl. S potěšením seznal, že zřejmě nedojde. Ve skutečnosti to potěšující nebylo, neboť nechápavý odborník na kvantovou fyziku nebyla dobrá zpráva, ale v této chvíli se Charles rozhodl trochu polevit ze svých standardů a shovívavě vyjádřil potěšení i z takové maličkosti.
"A co budeme dělat teď?"
"Nic. Musíme jen...," nedořekl Nikolaj. "Teď!" vyskočil na nohy. Harry a Charles jen tak tak stihli přiskočit do jednometrového rádiusu a přidělat tak strážnému na hlídce dalších pár vrásek na čele.
Skok druhý - Jen na skok
Rozhmotnění proběhlo bez problémů. Stejně jako před tím. A stejně jako před tím, zhmotnění proběhlo úplně blbě. Třesk zbraní, záblesky a hořící polorozbořené budovy. Kousek za nimi stála čtveřice hořících T-34 s posádkou pobíhající kolem s hořícími zády. Jeden německý Tiger stál opodál a zrovna dostával zásah z boku od dalších Téček, které si prodělávali cestu již tak dost poničeným městem. Hlaveň se zničehonic vynořila v místech, kde si předtím nějaká panička dozajista věšela prádlo a zasáhla německý tank na nejcitlivějším místě. Letadla si beztrestně kleštila cestu nepřátelským letovým prostorem a všude se ozývalo radostné "URÁ!". Prostě idylka. Charles svraštil čelo.
"Tak co, jsme na místě?" zeptala se Harry.
"Tys nikdy nebyla v Evropě, viď," rozhlédl se Nikolaj.
"No vlastně ne, ale prej přesně takhle vypadá komunismus."
"Skvělé, zas je to na mě," rozhodil rukama Charles a vydal se k nejbližšímu vojákovi.
"Promiňte, her oficír, mohu se vás zeptat...," začal. Pak měl celé tři vteřiny, když padal k zemi s ústy plnými krve, aby přišel na to, co asi udělal špatně. Na jazyku ještě mohl cítit chuť pravé dřevěné pažby, když uslyšel Nikolaje, jak křičí:
"Nět, podoždítě, eto Angličan, on naš!" A odpověď domnělého oficíra.
"Aha, izvinitě. Ja dumal, što on něměc."
"Tof udeuau šchfauně," brumlal, když ho Nikolaj a Harry tahali ze země.
"Cože?"
"Pouidám," odplivl krev na zem, "žef to udělal schuálně."
"Hele, zachránil ti život. Můžeš projevit trochu vděčnosti," řekla mu Harry.
"Nefotšeboual jfem fomoc," opatrně kontroloval zuby Charles. "Měl jfem fituaci feuně fod kontfolou."
"Jo, to flyším."
"Ha, ha. Uf jfte pšišli na to, kde to jfme?"
"Mám představu," díval se Nikolaj někam pryč.
"Nech mě hádat," vrátila se Charlesovi normální řeč. "Podle těch stromů bych hádal, že jsme ve středním pásmu... někde v okolí Hondurasu," prohlásil sebejistě.
"Aha, a v jaké době, jestli se můžu zeptat," nedůvěřivě řekla Harry.
"Jak to mám vědět, copak jsem nějaky trhací kalendář? Zeptej se našeho nosouna
."
"Cože? Nickyho? Proč nosoun?"
"Protože podle mě si člověk, který má díru v kalhotách, označení hlavoun nezaslouží."
"Ja bych řekl, že se stále nacházíme v nacistickém Německu," nakonec prohodil Nikolaj. "Jen o pár let později."
"A já bych zas řekl, že máš inteligenci sádrového trpaslíka. V Německu? To těžko vidláku, v Německu lidi mluví německy a nemlátí Brity po bradě samopaly. Kam bysme se dostali, kdyby se všude mlátili Britové po bradě samopaly, co?" rozčíleně mával rukama Doyle.
"Do ráje?" pitvořil
a se Harry.
"Tak tuhle poznámku hodlám ignorovat, lady," přimhouřil oči Angličan.
"Skutečně bych řekl, že se nacházíme v Německu, je rok 1945, 2. května, něco po poledni," díval se stále někam do dáli Nikolaj. "Berlín."
"To jsi určil podle čeho, tady těch trosek, hořících mrtvol, támhle té sovětské vlajky?"
"Po pravdě řečeno ano."
"A kdy mi prozraď, naposledy v Německu někdo vyvěšoval sovětskou vlajku?"
"Roku 1945, 2. května v Berlíně," zopakoval Nikolaj. "A musíme se někam schovat, protože tady to nevypadá zrovna nejbezpečněji," poukázal na obří německý tank, který se právě vynořoval z trosek.
Von Fuchs zažíval poměrně peprné odpoledne. Vyspal se v jednom z bunkrů. Ráno vstal, oholil se a oblékl do své černé uniformy. Pečlivě si srovnal dva zlaté blesky na uniformě a upevnil pouzdro se svojí 7.65 Mauser. Pak zašel na snídani. Ještě to nevěděl, ale byla to jeho poslední snídaně. Cestou se pozdravil s personálem, nikdo neměl moc dobrou náladu, ale snažili se myslet pozitivně. U stolu již pár důstojníků sedělo
, pozdravili se a usedli ke snídani. Měli vajíčka se slaninou a nakládanou okurku s bramborovou kaší. Jako aperitiv si dopřáli Armagnac Millésimés ročník 1924 a jen zalitovali, že zásobování již nefunguje, jelikož nezbyl žádný chlebíček s kaviárem. Pak mezi sebou prohodili pár vět v nezávazné konverzaci a obergruppenführer Von Fuchs odešel od stolu. Vylezl průchodem do zničeného Berlína a v troskách jedné z průmyslových budov neomylně našel svého Keönig Tigera, těžký a neobratný tank. Většina posádky již čekala uvnitř.
"Tak co, chlapci, dneska to bude zajímavé," snažil se své muže povzbudit, ale nepovedlo se mu to. Vzhledem k tomu, že bylo 2. května roku 1945 a Německo právě prohrálo válku, to nebylo nijak zvlášť překvapivé. Za tři hodiny umřou i oni, ale Von Fuchs ještě stihne vidět sovětskou vlajku nad Reichstagem. Teď to ale ovšem nevěděl. Vyjeli z trosek budovy a dle posledního rozkazu svého velícího směřoval do centra města. Reichstag ještě nepadl, z oken štěkali MG34 a poslednímu Tigerovi stojícímu u h
ořící budovy právě vybuchoval zadek. Dvě T-34 se vynořili z prachu a první ihned dostala zásah z boku od mohutného stroje obergruppenführera Von Fuchse. Nádhera, stačil si pomyslet a rozkázal střílet MG42 po pěšácích, než znovu nabijí kanón a odrovnají druhý ruský tank. Ten však zareagoval rychleji, ale náboj se jen svezl po silném předním pancíři.
"Ale prosím vás, buďte seriózní," navrhl Rusům a oni byli. Z boku přilétl náboj Panzerfaustu, ukradeného z německých skladů a odrovnal levý pás. Ve stejném okamžiku se tank prudce stočil doprava a střela, mířená na T-34, neškodně zapadla do rozbořené budovy. Ruský tank neváhal a pálil do nastaveného boku. Obří Keönig Tiger byl zničen. Von Fuchs, jako jediný přeživší z celé posádky, odklopil víko tanku a svým věrný
m 7.65 Mauserem odstřelil zátylek Rusa, který se zdržoval poblíž. Pak se podíval na Reichstag a v tom mu zamrazilo v jeho vlastním zátylku. Vlála tam sovětská vlajka. Za normálních okolností by slezl z tanku a odkráčel by pryč, nejlépe pryč z Berlína, do zajetí k Amíkům, ale tohle ho zarazilo. Ony tři vteřiny, kdy zíral na rudou vlajku, ho stály život. Zradil ho jeho vlastní stroj, hořící munice vybuchla a odhodila Von Fuchse do trosek, které mu rozpáraly břicho. Překvapeně se podíval na obsah svých střev a zemřel. Tohle dokázalo pokazit den.
"Co teď?" zeptal se Charles, až střelba utichla.
"Počkáme, co jiného můžeme dělat," rozhlížel se Nikolaj.
"Nevím, poděkovat ti za dobrodružné odpoledne?" předstíral dobrou náladu Doyle.
"Jestli akutně potřebuješ slyšet nějaké vysvětlení, tak ti mohu říct, že žádné nemám."
"Jsme v minulosti. Ja mám na sobě oblečení nějakého mrňavého Němce, nacházíme se uprostřed palby ve druhé světové válce a aprobovaný odborník v oboru kvantové fyziky, mechaniky proudových a raketových motorů a studené fúze mi tady tvrdí, že nemá žádné vysvětlení," kousl se Charles do rtu. "Hned se cítím mnohem lépe."
"Jen klid, trochu jsem přemýšlel...," začal Nikolaj.
"Jen to ne!"
"První přesun byl podle všeho o 2489 let."
"Mno a?"
"A ten druhý o dalších šest."
"Což značí?" vložila se Harry do debaty.
"Že to je o pořád o 44 let méně, než potřebujeme," odsekl Doyle.
"Což značí, že to absolutně nedává smysl přece."
"No jasně! Jakto že mě to hned nenapadlo," praštila se Harry dlaní o hlavu. "Nedává to smysl, teď už to chápu."
"To ale podle mě znamená jedinou věc," řekl Charles.
"Kterou?"
"Ta mašina je porouchaná."
"Ano, to je jedna z možností," připustil Nikolaj.
"A jaká je další?"
"Ehm, nic mě nenapadá."
Prostoru se zhostilo ticho.
"Takže podle všeho se věci mají tak, že absolutně nevíme, kde skončíme příště," úplně zbytečně řekl Nikolaj.
"To není tak úplně přesné, Lobotomove," ohradil se Charles. "Věci se mají tak, že ty nevíš, kam až tě mohou skoky zatáhnout, my si můžeme kdykoli vystoupit," demonstrativně udělal krok dozadu. Harry se zakašlala starým bonbonem, který měla v kapse.
"Bacha kam šlapeš, tam to není bezpečny," ještě rozlíceným dechem vyklopila na Charlese. Ten se jen pohrdavě usmál a udělal na dvojici z pěsti anglické véčko. V jako Vítězství. Sbohem, leťte si kam chcete.
"Co když tu budu chtít zůstat, co? Co uděláte?" udělal v záchvatu akčnosti další krok dozadu. Nikolaj naklonil hlavu a podíval se někam za Charlese.
"Mno my nic," klidně prohodila Harry.
"Ona myslela ty nášlapný miny, ke kterým zrovna couváš," ukázal za Charlese Nikolaj. Tomu zbělal obličej a opatrně, co nejopatrněji, ale zároveň aby při tom neztratil glanc, udělal krok dopředu. Vypadal přitom jako invalidní kačer. Pak udělal další krok, po obličeji se mu rozlil idiotský úsměv, selhali mu nohy a omdlel.
Charles cítil chlad. Pokusil se převalit na druhý bok aby se ho zbavil, ale nepovedlo se mu to. Chvíli přemýšlel, proč je z jeho postele najednou nějaká dřevěná palanda. Na tohle se musel někoho zeptat. Zkusil zavolat Alfreda, ale místo toho z jeho úst vyšlo něco, co vzdáleně připomínalo páření medvědů. Přemýšlel. Vlastně nepřemýšlel, jen tak ležel a doufal, že se mozek rozhodne přemýšlet. Zkusil ho k tomu přinutit, ale nevěděl kde začít, tak chvíli jen tak ležel a vnímal krásné lehké prázdno v mozku. Pak to přišlo. Věděl, že by si měl dělat starosti. Podvědomí mu sdělovalo, aby se připravil na nejhorší. Nevěděl sice na co ani jak, ale z lehkého prázdna se stala podivná těžkost. Najednou si vzpomněl, a ihned si přál, aby se to nikdy nestalo. Otevřel oči a rozhlédl se, ležel na dřevěné lavičce v nějakém parku. Jako správný anglický gentleman by se po probuzení na lavičce v parku měl stydět, dostat se domů aniž by ho někdo viděl a potom se pro jistotu raději odstěhovat do Bolívie, aby nemusel snášet tu hanbu, ale v jeho situaci se spokojil s tím, že je naživu. Alespoň nikde v okolí nezuřila světová válka, nelétali draci ani nechodili podomní prodavači pojistek. Byl klid.
"Tak jak se daří?" najednou se odnikud vynořila hlava v čepici. Byla to ta popelnice Harry. Charles se ani nepokoušel předstírat zdvořilost.
"Kde to jsem?" posadil se na lavičce a protáhl ztuhlý krk. "A kde je Newtonovič?"
"Zjišťuje, kde to jsme. A hlavně kdy tu jsme," posadila se na protější lavičku Harry a utrhla nízko pověšené zelené jablko.
"Já jsem... o něco zakopl, pokud si vzpomínám," s nadějí v hlase řekl Doyle.
"Jo, o vlastní nohu," potvrdila. Nebylo to ideální, ale aspoň něco.
"Teda až po tom, co jsi omdlel," usmála se.
Kruci.
"Neomdlel jsem. Za daných okoln
ostí můžeme prohlásit, že jsem ve vypjaté, stresové a život ohrožující situaci ztratil vědomí. To se může stát komukoli. Každý se prostě se stresem vyrovnává jinak."
"Jasně," kývla Harry. "Ty třeba omdlíš."
Charles se nadechl k odpovědi, která ale nepřicházela. Mozek mu pracoval příliš pomalu. Utekla vteřina, druhá, třetí. Sakra, mysli! Čtvrtá. Pátá. Šestá. Ještě není pozdě! Nějaký malý sarkasmus! Sedmá. Osmá. Rychle, mysli! Devátá a desátá. Konec. Prohrál. Vydechl a sedl si zpátky.
Charles všeobecně uznával pravidlo deseti vteřin. Pokud vás do deseti vteřin nenapadne adekvátní odpověď, radši mlčte. Deset vteřin bylo pro Charlese magickou hranicí, za kterou jste se už ponořili do lůna trapnosti.
Vzdal to a rozhlížel se po parku. Mohlo být jaro, odpovídala by tomu i zelená jablka a vonící kytky. Nikde v okolí se nenacházela žádná stavba, jen lavičky, zeleň, dlážděné cesty a tu a tam odpadkový koš. Po chvíli ticha se nadechl znovu.
"Kdy asi odešel?"
"Je to tak patnáct minut, šel tímhle směrem," kývla někam napravo a ukousla další kus z nezralého, kyselého jablka.
"Aha," zamumlal Doyle. "Fajn," nakrčil se na lavičce.
Pokud šlo o ženy, měl Doyle podivný komplex. Kdykoli se s nějakou ocitl o samotě, vysadil mu mozek. Nenapadalo ho žádné téma k rozhovoru a začínal blábolit nesmysly, jen aby nebylo nepříjemné ticho. O Harry neměl pražádný zájem, byla to pro něj osoba, se kterou musí z nenadálých okolností sdílet stejný prostor. Něco jako když na poslední chvíli k vám do výtahu nastoupí tlustá převoněná důchodkyně a
jede až do nejvyššího patra, kde shodou okolností máte také kancelář. Neměla žádný kladný rys, který dělá dámu dámou. Dokonce by se vsadil, ze čůrá ve stoje kdykoli je to jen možné.
Přesto všechno nemohl tvrdit, že by byla vyloženě ošklivá. Hubená, menší vzrůstem a ostřihaná na způsob stračího hnízda s věčně šibalským úsměvem. A hlavně ženská.
A bylo ticho.
A byli sami.
Charles otevřel ústa a zapomněl proč to udělal. Trapné, pomyslel si. Olízl si rty. Trapné a zbytečně provokativní. Naprázdno polknul a chvíli se nehýbal. Tíživý pocit dopadal na jeho hlavu každou další vteřinu. Nechápal to, Harry ho nepřitahovala. Ale byla žena a to samo o sobě stačilo.
"Neměli bysme za ním jít? Už je pryč nějak dlouho," ohlédla se Harry na zapadající slunce.
"Uhu," odpověděl Charles neschopný pohybu a raději se ani jejím směrem nepodíval.
"No tak jo," zvedla se a Charles jí byl vděčný, těžkost opadla.
"Hele, tamhle jde," vykřikla najednou. Nikolaj se skutečně po cestě vracel zpět, ale tvářil se podivně. Tvářil se jako člověk, který se právě dozvěděl, že jediný způsob jak se vyhnout elektrickému křeslu je nechat se pomilovat skupinou potetovaných latinoameričanů. Dilema, co říkáte.
"Mám špatnou zprávu," pronesl a nikdo neměl nejmenší důvod se domnívat, že je tomu naopak.
Když opustil Harry a Charlese tak chvíli šel po cestě, než narazil na první aglomerace. Vynořili se skoro odnikud, prostě najednou byl ve městě. Musela tu proběhnout nějaká revoluce, protože se všude povalovali rozbité lahve, dlaždice, sklo a obaly od lízátek
.
Ovšem nebyli tu žádní lidé. Tedy skoro žádní lidé, před dvoupatrový domek, který utrpěl jen menší poškozeni od obalů od lízátek, vyšel postarší holohlavý člověk v pyžamu s odpadkovým pytlem v ruce a překvapeně se rozhlédl.
"Hej," ozvalo se za rohem, kam Nikolaj neviděl a chlap leknutím upustil odpadkový pytel. Před dům přišel člověk v maskovaných kalhotách a mikině, kterou měl přetaženou hluboko přes hlavu. V ruce držel cihlu a pohrával si s ní.
"Ano," opatrně odpověděl chlap v pyžamu.
"Co jseš?" provokativně se zeptal maskáčovaný typ.
"Prosím?"
"Jako jestli jseš komouš," vysvětlil a pohladil cihlu.
"Ja? Ja jsem civilista, ja tu jen žiju," politicky odpověděl chlápek. "Ona byla nějaká revoluce?" osmělil se.
"Jo jasně, jseš slepej? Svrhli jsme komouše a teď tu vládne fašismus!" nadšeně prohlásil cihlař. "Tak co, jseš komouš nebo ne?" s nadějí v hlase opakoval otázku.
"Ja jsem civilista, mě je celkem jedno kdo je u moci," chytře se vyhýbal odpovědi. "Když už jste teda svrhli komunisty, tak já se přizpůsobím vaší vládě."
Maskovaný člověk se zamyslel.
"Joooo," rozsvítilo se mu. "Jasně, vybudujem novou Třetí Říši, vodsaď až k řece," zakýval hlavou. Jeho Třetí Říše ovšem netrvala věčně, na jeho hlavě přistála celkem obhroublá dřevěná pálka. Za mladým náckem se objevil podobně oblečený člověk s rudým šátkem přes obličej.
"Ha, to jsi uhodl," odfrkl si. "Ty nikomu nesloužíš, kámo," prohlásil směrem k chlapovi v pyžamu, který znovu sbíral ze země odpadkový koš. "Teď tu vládne anarchie! Jseš sobě pánem, vole."
"Aha, ano, výborně, jak říkáte," zmateně mumlal.
"Ne jako, žádný jak říkám, prostě si dělej co chces, vyhoď ty odpadky někam, nemusíš se s nima tahat, ne."
"No ale ja je chci vyhodit do koše."
"Jasně, jak chceš, žiješ ve světe anarchie kámo!" nadšeně vyhrkl anarchista a padl mrtvý k zemi. Zezadu se opatrně blížil člověk s pistolí.
"Kdo jseš?" zeptal se stroze.
"To mi řekni ty," odevzdaně povzdechl chlap v pyžamu.
"Tak pozor, teď tu vládne král Tretchman, tak si dávej bacha na jazyk, než...," další výstřel mu přerušil tok myšlenek. A krve také. Těžce obrněný ozbrojenec se zvedl z nedalekých trosek a namířil si to k plešatému muži v pyžamu a hromádce těl.
"Co jseš?" zeptal se stroze, nepřestávaje na něj mířit. Chlápek začínal vypadat podrážděně.
"Tak poslyš, během pěti minut jsem žil v komunismu, fašismu, anarchií a monarchií, ja nevím co jsem, kdo jsem nebo proč tu vůbec jsem!"
"Jistě, tak teď žiješ v demokracií, je ti to jasné?"
Chlápek v pyžamu nakopl odpadkový koš a vztekle odešel domů, nechávaje ozbrojence a mrtvol
y svému osudu.
Pokud se ptáte, co se tu stalo, je na to jednoduché vysvětlení. Byrokratické války. Zatlačte si ten úsměv někam hodně hluboko, protože pod tímto pojmem se skrývaly jedny z největších pouličních nepokojů. Začalo to vše velmi nevinně na starém kontinentě. Evropská Unie se pomalu začala topit ve všemožných formulářích, nařízeních, zákonech o vyvěšování fotek koček s oholeným ocasem na veřejnosti a zákonech, upravujicí zákony o vyvěšování fotek koček s oholeným ocasem na veřejnosti. Zákon byl na všechno a na všechno jste museli mít povolení. Než vás mohli přijmout do práce, musel jste projít neuvěřitelným byroktatickým kolotočem a doložit celý svůj dosavadní život na neuvěřitelném množství papíru. Všechny omluvenky ze základní školy, vysvědčení, osvědčení, zasvědčení, doklady o docházce, předchozích zaměstnáních, doložené výkazy, daňová přiznání a všech patnáct průkazu totožnosti - pas, cestovní pas, občanský průkaz, řidičský průkaz, chodičský průkaz, voličský lístek, zdravotní kartu, doklad s místem pobytu, státní příslušenství, národnost předků od počátku osmnáctého století, doklad o nejvyšším ukončeném vzdělání, kartičku pojištěnce, potvrzení z banky, rodný list a prohlášení rodičů, že si vás nevymysleli. Zdravotní stav měl svojí vlastní kancelář, do které jste museli jít jiný den, protože tolik papíru s sebou bez zdvihacího vozíku byste neunesli. A když jste zapomněli dodat třeba potvrzení o tom, že nemáte žlutou moč, nýbrž oranžovou, tak vás bez milosti mohl kdokoli a kdykoli vyrazit. Samozřejmě notáři, banky, státní podniky a vás praktický lékař měli na chlup stejnou pracovní dobu jako vy. Brát si dovolenou ve zkušební době je velmi odvážná představa a o zdravotním volnu by se vám mohlo zdát akorát tak v těch nejdivočejších snech, kde si ze sebe strháváte gázu a na balkóně předvádíte sousedům nahatý sochu Apollóna.
Někteří lidé to řešili tak, jiní onak. Většina se jednoduše zastřelila nelegálně drženou pistolí, protože dostat opravdovou vyžadovalo obrovské množství úsilí a hlavně papíru. Vyžadovalo se tolik potvrzení o tom, že nejste na hlavu, až se z toho devadesát procent žádajících doopravdy zbláznilo.
Evropská Unie prohlašovala, že to dělá ve veřejném zájmu, aby se k moci už nikdy nemohla dostat totalitní moc. Paradoxem bylo vítězství komunistů ve volbách 1999 až 2001 na devadesáti procentech kontinentu, protože jako jediná strana byli oni schopni podat přihlášku k volbám tak, aby obsahovala všechny sounáležitosti a byla aspoň z poloviny vyplněna dobře. Tedy ono říkat třem náklaďákům papíru př
ihláška chce už víc, než trochu představivosti, ale pro svoje účely posloužila dobře. Výsledek byl viditelný prakticky ihned, pouliční boje, bouře nespokojenosti a kritický nedostatek lízátek po celém světě. Civilizace byla na pokraji kolapsu, jelikož nepokoje nevznikly proti komunistům, nebo alespoň ne přímo proti nim, byly proti všemu. Unií, byrokracií, demokracií, vůdcům, všem. Jednotný demokratický kontinent se začal znovu rozpadat, okamžitě vzniklo množství nových i obnovených politických hnutí, které se prohlašovali za správné spasitele s vizí.
Tohle všechno se Nikolaj dozvěděl z oněch několika novin z opuštěných stánků, postávajících v prázdné ulici. To ovšem nedávalo smysl, protože nic z toho se nikdy nestalo, a Nikolaj už věděl proč. Vlastně to tušil celou dobu už ve druhé světové válce, ale teď se vše potvrdilo. Ztěžka si povzdychl, sbalil noviny a vyrazil zpátky.
"Ale to nedává smysl," odtušil Charles.
"Přesně tak."
"Vždyť jsi tvrdil, že po devadesátých letech komunismus téměř vymizel!"
"Ano."
"Tak co je potom tady to?" rozhodil rukama.
"Právě proto jsem říkal, že mám špatnou zprávu, radši se na ní přípravte," pokusil se o vyrovnaný hlas Nikolaj.
"Cože?! Tohle nebyla ta špatná zpráva?"
"Ehm, ne, tohle je vlastně ještě docela dobré."
"Dobře, jsem připraven," zavrtěl se Doyle na lavičce a posadil se do pozice, jako kdyby do něj mělo práve narazit auto."Tak tedy," začal Nikolaj.
"Počkat! Mýlil jsem se, ještě nejsem připraveny."
"Sklapni a nech ho mluvit," nastražila Harry uši.
Charles přimhouřil oči a ještě víc se přikrčil, teď už očekával celý náklaďák.
"Proč věci jak je vidíme nedávají smysl? Proč ve starověkém Řecku mluvil mnich čistou angličtinou? Jaktože na sklonku dvacáteho století vládne v Evropě komunismus? Odkud se ve středověku vzal drak? Nic z toho se nestalo a my neměli tolik prostoru, abychom svět mohli až takhle ovlivnit," začal Nikolaj.
"To už jsi říkal, že to nedává smysl," přikývla Harry.
"Ano, to protože jsme od začátku nepochybovali o tom, že cestujeme časem, což je ale nemožné."
Nastala chvíle ticha. Charles usilovně hledal sarkasmus, Harry usilovně hledala něco, co jí kouslo do krku.
"Cha," ozval se nakonec Doyle s velmi slabou verzí své stírací zbraně.
"Nechápu," přiznala se nakonec Harry.
"Charles měl od začátku pravdu, tempus fugit a my můžeme akorat tak velký kulový proti tomu."
Charles zavřel oči a pomyslel na dušené ragů na smetaně. Nezabralo to.
"Co to zase meleš za nesmysly?" neudržel se.
"Přemýšlejte, je v tom určitý rým, když se na to přestanete dívat konvenčními způsoby.
.."
"V tom není žádný rým, ty pokakanče. Zbytek tchoře z digestoře se rýmuje, tohle ne!"
"Prosím, nech mě to doříct, ano? Myslím si, že nejsme, a ani jsme nebyli, v minulosti. Kdo nám řekl, že jsme?"
"Přece ten dědek, s tou kapucí," dovtípila se Harry.
"Přesně, ale jak to mohl vědět on? Přece nijak. Ani na tom stroji nebylo nikde napsáno, že se jedná o stroj času."
"Čímž se dostáváme k původní myšlence, nedává to absolutně žádný smysl," odevzdaně si povzdechl Doyle.
"Nikoli nezbytně. Necestujeme časem a nejsme v minulosti, ale v jiné prostorové dimenzi," vysvětlil Nikolaj. "Víte jak to myslím?"
Charles chvíli přemýšlel. Tahle nová informace pro něj měla naprosto minimální hodnotu.
"Ne," prohlásil nakonec.
"Tím se všechno vysvětluje, odkud se vzal drak ve středověku, proč v Evropě dvacáteho století vládne komunismus... všechno."
"Což ale znamená, že my všichni jsme z různých dimenzí, ne?" zeptala se Harry.
"Naprosto správně, ale zřejmě sobě hodně podobných dimenzí, bez nápadných rozdílů," souhlasil Nikolaj.
"Jo, mám jen jednu otázku."
"Jakou?"
"Co je to ta dimenze?"
Načež se Nikolaj zarazil. Vysvětlovat něco tak primitivního ještě nemusel.
"Inu, v zásadě je to prostor."
"Hmm."
"Chapej, trend v teoretické fyzice byl vždy...,"
"Tu krátkou verzi, prosím," odtušila Harry.
"Uf, tak tedy, mnohé teorie ve fyzice," zadržel rukou Harry, která už chtěla protestovat, "nefungují v čtyřrozměrném prostoru a počítají s několika dalšími časoprostory."
"Ano," přikývl Charles. "Ale k čemu je nám to dobré?""Jako teorie superstrun," pokračoval Nikolaj.
"Superstruny? Nekoukal jsi se moc na komixy poslední dobou?"
"Ne, to je trochu složitější, ale zkusím to co nejjednodušeji, ano?"
"Buď tak laskav."
Nikolaj se zhluboka nadechl a posadil se na lavičku.
"Během dvacátého století byla vědci vyvinuta teorie standardního částicového modelu. Tedy že celý svět, všechno se skládá z různých druhů kvarků, leptonů a kalibračních bosonů."
"To je rusky?" zeptal se Charles.
"Z kvarků jsou složeny třeba protony, aby bylo jasno, z leptonu také elektrony a z bosonů fotony. Standardní částicový model stavby hmoty končí ale u kvarků a elektronů, už se chytáš?"
"Ne," řekl Charles.
"Jo," řekla Harry a Nikolaj i Charles se zakuckali.
"Tak. Hodně dlouhou dobu se na ty částice nahlíželo jako na body, ovšem v roce 1970 Lenny Susskind a Holger Nielsen z Ústavu Nielse Bohra a Yoichiro Nambu z Chicagské univerzity při pokusu objasnit silnou jadernou sílu v částicové fyzice ukázali, že určité jevy je možno vysvětlit jen tehdy, pokud je ona silná jaderná síla vyvoláv
ána malými tenkými vlákny, strunami spojujícími částice."
"Cože?"
"Pokoušeli se objasnit silnou jadernou sílu, ale místo toho nechtěně objevili graviton, což by mohla být základní částice gravitace. To ale nechtěli, jak ho tedy mohli objevit?"
"Už nás nenapínej, nemůžu to vydržet," opřel si Charles hlavu o dlaň.
"V podstatě to má fungovat tak, že o určení o jakou částici se jedná, se stará vibrační mód struny, když se rozkmitá určitým způsobem, bude se nám částice jevit jako kvark, elektron či foton."
"Jako na kytaře!" vyhrkla Harry.
"Ale no tak," odfrkl si Charles. "Nedělej, že tomu fyz-blábolu rozumíš, vždyť yť ani nevíš, která z tvých bot je levá."
"Ne, má pravdu. V zásadě se to dá přirovnat ke kytaře. Při různé frekvenci kmitání struny, dostaneš různé tóny, stejně tak i zde. Ale tohle není tak důležité."
"Bože, on nám tu káže přednášku z teoretické fyziky aby nakonec řekl, že to není důležité?" rozčílil se Charles.
"Je to důležité, abys pochopil zbytek. Teorie strun, ačkoli velmi dobrá a řeší mnohé neduhy bodové teorie, má jeden, jak bych to řekl, zádrhel, kvůli kterému jí odmítá uznát hodně vědců."
"Myslíš ten, že jsi jí právě teď vymyslel, nebo ten, že nemůže v životě fungovat?"
"Ten zádrhel je, že nefunguje."
"Já to věděl."
"Aspoň ne v čtyřrozměrném pro
storu."
"Čtyřrozměrném?" zajímala se Harry.
"Ano, pro Kristovy rány," vydechl Charles. "Dopředu-dozadu, nahoru-dolu, doprava-doleva..."
"To jsou tři."
"Tři, nebo čtyři, komu to vadí?" vyprskl.
"Čas," dodal Nikolaj. "Pohybujeme se v čase, proto se tomu říká časoprostor. Takže teorie superstrun takhle nefunguje. Počítá totiž rovnou s deseti prostory."
"Deset prostorů?" nedůvěřivě se zeptal Charles.
"Deset."
"Jak?"
"Tak, že struny, obří energetické struny, nebo klidně i malě mrňavé, které se rozléhají napříč vším, kmitají takovým způsobem, že vytvoří těch oněch deset rozměrů způsobem, který je makroskopickým objektům, jako třeba nám lidem, neviditelný. Ty další prostorové dimenze by tak teoreticky mohli být všude tam, kde jsme my. Procházeli bychom skrz a nevěděli o tom, ani ty další dimenze o nás."
"Myslíš jako bankovní úředníci?"
"A jak nám to pomůže?" zeptala se Harry.
"Teď? Nijak. Je konec. Tři skoky, tak jsem naprogramoval řidící mechanismus," složil ruce v klíně Nikolaj.
"Cože? Jako úplně nijak? To jsme ta
dy uvízli? Tak to myslíš?"
"Asi ano," povzdechl si. "Pardon, zřejmě jsem to pohnojil."
Stmívalo se.Byl teplý letní večer a cikády rozjížděly svůj pravidelný večerní koncert. Na lavičcce v úplně osamoceném parku v naprosto špatné dimenzi seděli tři velmi za
myšlené postavy a dívali se na odpadkový koš.
"No to si děláš prdel," řekla dívka v kožené bundě a podepřela si bradu pěstí.
Večerní osvětlení zaskřípalo a vyprsklo žárovku na beton. Osamocený park se ponořil do tmy.
 


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2154

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.