Palantir
oddělovač

Motýlích křídel třpyt

Literatura > Povídky | 25. 09. 2005 10:35:43 | autor: Zdenek

   Probudil jsem se pod jasně modrou oblohou lemovanou hřebeny mocných skal a mírně zvlněnými zelenými kopci. Zda mne ze snivého bezvědomí probralo zurčení malého živého potůčku u mých nohou či cvrlikání párku pěnkav ve větvích rozložité lípy, to vskutku nemohu povědět. Posadil jsem se na svěže zeleném koberci nízce rostlé trávy a prsty jsem prohrábl její měkké úponky. Hleděl jsem na malebná údolí a hluboké lesy, na stáda divoké zvěře klidně se pasoucí podél průzračného jezera. Spatřil jsem nadýchané baldachýny mraků pomalu se sunoucí po neskutečně čistém nebi. Vše přede mnou vyvstávalo jako nádherný sen, jenž člověk touží mít každou noc a po věky. Sen, jenž je vysvobozením.
   Pohlédl jsem do nehluboké tůňky napájené drobným potůčkem a skryté mezi závějemi květů petrklíče a pampelišek. Na její hladině se odrážel obraz mladého muže s pevným pohledem a příjemnou tváří. Jemně jsem toto zrcadlo rozčísl rukou a vyplašil tak hejna malých rybiček hemžících se pod hladinou. Voda byla studená a osvěžující. Obrátil jsem svůj pohled k tmavému lesu, jenž byl doposud za mými zády. Vysoké kmeny smrků a jedlí podpíraly oblaka a poskytovaly stín rozlehlým hájům kapradin a borůvčí. Jejich starobylé kořeny mateřsky halila peřina ranní mhy a konějšila sytě zelené mechoví. Hvozd tiše šeptal písně staré jako nebesa a kořeny hor a já jsem tiše naslouchal. A zůstal bych tak snad i do konce všech konců.
   Před mými zraky náhle protančilo půvabné bledé stvoření. Divoženka či víla, štíhlá žena oblečená jen v lehkém, téměř průsvitném hávu z paprsků světla a pavučin odstínů světle zelené až nazlátlé barvy ticha. Na jejích jemných lících se třpytily krůpěje rosy a její zářivé oči podobné nočním hvězdám mně pozorovaly, jak jsem se domníval. Křehce bílá vílina chodidla při tanci neohnula jediné stéblo trávy, nevydala sebemenší zvuk, jen hvozd jí tiše broukal veselou melodii. Dlouhými vlasy rozčísla vzduch tak, že počal vonět myrtou a heřmánkem. Bál jsem se sotva pohnout, abych ji zbytečně nevyplašil jako krásného motýla. Ale obával jsem se zbytečně, jak se zdálo. Bylo to jen na okamžik, sotva coby mávnutí motýlích křídel, avšak v tu chvíli jsem tušil, že se stane něco neuvěřitelného. Sklopila zrak a přitančila až ke mně. Zmocnil se mně pocit závratě, když jsem spatřil její světlé kadeře protkané tisíci drobných kvítků a půvabné růžové rty chvějící se při tanci.
   Zcela nečekaně se přede mnou zastavila a upřela na mně své něžné modré oči. „Jest to snad ten mládenec?“ pronesla téměř obřadně. „Mládenec, jenž spasí svět náš a uchrání jej před nebezpečenstvími mnohými? Ten mládenec, jenž stanul na okraji samotné propasti snové?“ Pak v okamžení provedla několik ladných piruet v chladivé ranní rose, aniž by jediná kapka skanula z květů sedmikrásek. Zaslechl jsem sladký šepot v pravém uchu, citil myrtu a heřmánek. „Jenž stal se rytířem, by chránil světů kol a kol? A nahradil náš hořký bol, setřel slzy hvozdů a hor?“
   „Cožpak jsem já nějakým rytířem? Takovým, který nosí meč a zbroj,“ pohlédl jsem jí do očí, které byly sladké moudrostí.
   Necouvla pohledem, naopak, usmála se a plavným pohybem přetančila o několik kroků zpět. „Ten, jenž pochybuje, stále jest připraven. Mnohou odvahou oplýváš, rytíři, ježto pocítila jsem to v srdci tvém, které čisté je a šlechetností zcelené. Ač zatím netušíš, na bedrech tvých teď osudy nás mnohých leží. Těch, jež v lesních hájích a slujích jeskynních žijeme. Snad již jen duch tak čistý, právě jako ten tvůj, milý rytíři, dovede spasit tento svět.“
   Zmateně jsem ji pozoroval. Jak jen může něco ohrožovat takovou nádheru? Existuje zlo tak mocné a strašné? „Stále ti nerozumím, paní drahá. Vždyť nevidím zde žádné nebezpečí. Čeho se tak děsíš?“
   Na chvíli se zdálo, že její pohled zastřel šedivý závoj smutku. Zastavila se u lískového keře prokvetlého modrými květy. Soustředěně na mne pohlédla a na nataženém zápěstí jí přistál admirál Babočka. „Rytíři, mnohé brzy zjistíš. Ježto cíl tvého snažení za horami nachází se, tam také hledat vydati se musíš. A že hrůzy mnohé číhají na tebe, ochranu a meč potřebovati budeš, to je zcela jisté. Pak tedy připrav se, rytíři,“ ukázala volnou rukou pod nízký bez, kde na zeleném polštáři travin ležel dlouhý stříbřitý meč s jílcem pleteným šlahouny jmelí a pevná zbroj ukutá z ledové oceli věnčené plamennými zaříkávadly.
   Zůstal jsem stát ohromen. Ostýchal jsem se těchto předmětů jen dotknout, abych je neznectil svojí cizotou. Motýl na rusalčině paži rozevíral a zavíral barevná křidýlka, šeptal jí slůvka, která jsem nemohl slyšet. Pak i ona upřela znovu na mne své pomněnkové oči. „Náš rytíři, oblékni zbroj a opásej se mečem, bys mohl na pouť se vydati. Nohy tvé tě přes hory nedonesou, přijmi tedy sílu motýlí,“ pravila. Napřáhla svou ruku a motýl na ní se lehce zachvěl. Pak na něj sotva postřehnutelně dýchla a náhle, zničehonic, se vzduch zaplnil miliony barevných křidélek. Drobná motýlí tělíčka obalila přítomnost a unesla mou duši někam jinam. Svět se propadl do barevného reje za neustálého cinkotu květů zvonečku a vůně myrty s heřmánkem.

   Když jsem zraky své opět otevřel, byl jsem obklopen cizotou. Zem pokrytá hustou vysokou travou dýchala nepřirozeným chladem. Po zádech mi přejel mráz. V tu chvíli jsem si všiml, že jsem oblečen do oné zbroje, lehce se třpytící, a u pasu mi visí meč, stříbrně se lesknoucí. A nebe bylo temné a šedivé, mezi mraky roztrhanými jako cáry žebrákova pláště skrýval se jedovatě mdlý měsíc. Byl neskutečně veliký. Měl jsem pocit, že bych se ho mohl dotknout pouhým natažením ruky. Ale motýlí kouzlo bylo pryč. Zůstal jen pocit úzkosti.
   Viděl jsem cestu, či spíše úzkou stezku vinoucí se mezi lány trav jako nekonečně dlouhý had, jenž se snaží obtočit celý svět. Snad sami větrní duchové se opírali do seschlého stromořadí a vlnící se koberec trav připomínal temně zelený oceán. Nezbylo než jít jedinou cestou, do nevysokého kopce, jenž se přede mnou nadouval k posmutnělé obloze.
   Po několika únavných krocích jsem spatřil podivnou věc - trojici stél z bělostného kamene vytesaných, shlížejících z kopce na tesknou scenérii všude kolem. Přišel jsem blíž. Ony kamenné náhrobky dávno mrtvých nezdobil žádný nápis či značka, jež by mi mohly podat zprávu o zemřelém. Bezútěšné místo.
   Klesl jsem na kolena do měkké trávy a skryl obličej v dlaních. Pohltila mne vlna smutku. Na tomto místě muselo se přihodit něco strašného, to jsem pochopil. Když tu zaslechl jsem zvláštní hlas. Nemohu povědět, zda se ozýval jen v mé hlavě nebo v uších, každopádně jsem poděšeně vzhlédl.
   „Než stín nám vzal, náš zpěv i slunce svit, než nezbyl nám než žal a v kameni šedém hnít,“ ozývalo se na kopci trojhlasem. Trojzpěv ženských hlasů. Zvonivý, ale nasáklý chladem a teskem tohoto místa. Stočil jsem svůj zrak na kamenné stély. Sevřelo se mi v krku a zalapal jsme po dechu. V kameni vězely tváře. Snad tváře mrtvých, podle bledosti a strnulosti zraku, avšak němě otevírající ústa.
   Vstal jsem poplašeně a poodstoupiv o krok zvolal jsem: „Co děje se v téhle zatracené krajině? Kdo jste? Přízraky?“
   Leč namísto odpovědi ozvaly se znovu hlasy drásající mou duši. „Tančily jsme, radovaly se, všechno, všechno zmizelo, zůstaly jen útržky slov a písní na lukách a v lesích,a noc nám den vzala,“ rozezněly se znovu ty pochmurné tóny. Kamenné tváře lapají po dechu, jsou mrtvé a přece je vede jakási vůle.
   „Mrtvé víly?“ odtušil jsem. „Povražděny temným duchem…“
   V odpověď ozval se tklivý chór. „Zachraň nás, rytíři, očisti tuto zem od špíny, znič sídlo těch strašných můr. Za horami v puklině dlí, a chřtánem temna rozevřeným, chrlí temnotu do této krajiny.“ Zní to jako prosba, výzva. A ač se mi nechtělo věřiti, že mohu důvěřovat těmto bytostem, byl to snad můj instinkt, jenž mi našeptával, abych ještě posečkal.
   „Kde najdu ten chřtán, zesnulé víly?“ zvolal jsem. Všechen pohyb okolí ustal. Vítr, mraky na obloze, měsíc jako by se podivil mé drzosti. Z napolo pohřbených stél jako bych pocítil závan úlevy, kterou nedokázal jsem si vysvětlit. „Tma černá blíží se za lesy, vyrážejí jedovaté trny, hlína spjatá s nebesy, zetlely barevné zahrady.“ ozvaly se hlasy. A když jsem spatřil tmavou skvrnu za obzorem, pochopil jsem. A než na dlouhou cestu jsem vyrazil, poklonil jsem se padlým vílám na jejich hrobě na kopci.

   Kolena mi už podklesávala, vyčerpání zakalilo mé smysly mlhou. Trvalo mi celou věčnost, než jsem dorazil sem, do nitra všeho zla. Otevřela se přede mnou planina zbrázděná hlubokými průrvami, z nichž stoupal dusivý dým. Stromy byly mrtvé, pokroucené do děsivých kliček s rozšklebenými puklinami. A cesta se vinula do místa, které samotné bylo zahaleno pláštěm temnoty. Mohutné, gigantické kovové sloupy čněly nad celou stavbou jako stromy rozseknuté bleskem, směřovaly do všech světových stran. Celé to monstrum bylo z černého kovu, taktéž i z kamene, a z jejích sloupů vycházela mračna kouře. Zapouštělo své kořeny do okolní země a vysávalo z ní veškerou sílu, veškerý život.
   Vrata kovového netvora byla rozevřena skulinou, kterou se protáhne jediná osoba. Sídlo zla jako trnitý dikobraz žhnulo svým ďábelským zrakem a pomalu se sunulo krajinou. Nižádné vysvětlení v myšlenkách mi neproběhlo. Ať je nebezpečí sebevětší, je třeba s ním bojovat do posledního dechu, neboť bez boje bychom stejně zhynuli. Jako bych slyšel dávno mrtvé filosofy. Pohled na oblohu pokrytou mračny smrtícího kouře mi připomenul mou úlohu v této děsivé podívané. A nemocné slunce, krvácející na jedovatý horizont, mi naznačilo, že cesty nazpět už není, nakažen je už celý svět. Vykročil jsem k tomu oltáři zkázy, nemrtvému démonovi, a míjel jsem rozdupané kostry, snad dřívějších hrdinů. Pod nohou mi zapraskala žebra ohlodaného jednorožce. Obnažil jsem svůj meč, na němž nyní zářily jasně čitelné runy. Na mé zbroji se stříbřitě rozzářila plamenná zaklínadla. Sám nevím, jakým způsobem se toto děje. Jen cítím, že teď budu bojovat ne sám za sebe nebo za nádhernou vílu. Na mně visí celý svět, aťsi to zní klidně hloupě. Vstoupil jsem do vrat, když se můj meč rozzářil jako pochodeň. A v ten okamžik se za mnou mohutné veřeje se skřípěním zavřely, doprovázeny ďábelským sykotem vzdáleně připomínajícím smích. Naposledy jsem spatřil slunce.

Jeskyně    Chodby a sály mrtvého obra byly obrovské. Vysoké stěny z kovových cihel se vypínaly kamsi do výšek jako údy nesmrtelných titánů. Lemovány ocelovými trubicemi připomínajícími nestvůrně ztloustlé tepny a žíly mrtvého živočicha, byly obestřeny cizotou a chladem. Tím vnitřním chladem, který cítíte občas ve svém vlastním nitru za smutných dnů. Takový chlad jsem cítil, až mne odvaha téměř opouštěla a já toužil schoulit se znovu do matčina lůna. Leč splnění toho přání už není nikomu z nás dopřáno. Můj meč prozařoval nešťastnou mou mysl stejně jako okolní šedivou temnotu. Matně namodralé světlo dopadalo na pletence železných chapadel čnějících ze zdí, ukazovalo cestu mezi mnoha cestami, které se splétaly a rozdělovaly v nestvůrném labyrintu.
   A viděl jsem věci věru strašné, jež mi zatemňovaly rozum a sváděly mě z cesty. Takové, které si přejete zapomenout, jenže ve snech se vám vždy vracejí až k míře šílenství. Bledá tvář bosorky zírající na mne zpoza skleněného válce, její mrtvé tělo je vystaveno na odiv jako v nechutném nálevu. Malí elfové s černými vlasy a pichlavýma očima visící na stěnách, ústa rozevřená v němém výkřiku, útlá tělíčka zmrzačena dlouhým mučením. Kdysi hrdý fénix, jehož zlaté a rudé peří ohromovalo po věky všechny tvory světa a jehož křik zvěstoval narození nového dne, teď leží na lesklé kovové desce připoután ocelovými čelistmi, oslnivě barevné peří je z něj téměř strháno, je rozdrásán četnými ranami. Před očima se mi točil svět, zmateně jsem klopýtal kolem hynoucí minulosti, zdrcen tím nepochopitelným utrpením všeho toho krásného a prastarého, co existovalo od počátku věků a mělo přetrvat až do konce. Klopýtal jsem dál, cloníce si oči rukou, abych byl ušetřen dalších zvěrstev.
   Přes propast plnou neproniknutelné tmy vedl úzký most, jen tak ledabyle natažený mezi dvěma břehy hladkých stěn. Sotva jsem se opanoval, když jsem ucítil pach samotné smrti, hřbitovní prsť jako by mi někdo rozetřel po celém těle. Mé boty zaklapaly po můstku, plížil jsem se velmi pomalu, abych zachoval co největší opatrnost. Stál jsem již téměř na konci. Před sebou jsem spatřil otvor na stěně zahnízděný zde jako jizva na bojovníkově tváři. Když tu se odkudsi zjevilo světlo a odhalilo tak obsah tmavé propasti. Stačil mi jediný pohled na hromady mrtvých těl a jejich vyvrženého obsahu, abych se vrhl ke dveřím v otvoru na stěně před sebou. Jejich povrch byl pokryt rytinami rozšklebených hlav červů a jejich tlustými těly svíjejícími se po celém obvodu. Rozevřely se samy od sebe. Překvapeně jsem pohlédl za ně.
   Hala připomínala obrovský kostelní dóm. Černé leštěné pilíře se dotýkaly snad samotných hvězd. Podlaha kruhového obvodu byla členěna heretickými značkami do několika úseků pokrytých rozličnými, povětšinou zapovězenými znaky, které se sbíhaly do jediného hexagramu uprostřed. Ze stěn, které byly buď průhledné, či tam vůbec nebyly, vanul chlad zařezávající se až do morku kostí. Za nimi se rozprostíralo neurčité prázdno, hmota popírající veškeré bytí. Na stěně na druhém konci dómu visela mohutná dračí hlava. Dračí oči byly sklovité, leskly se zaschlým lakem a upíraly se do neznáma.
   Být připraven a čelit smrti se zbraní v ruce, zněla mi slova zapadlá v zákoutích mé paměti. Kdo mi je však kdysi řekl, to už jsem si nevzpomněl.
   Pak se přede mnou objevila ona smrt. Tedy spíše se objevil. Byl to muž, vysoký a ramenatý, temně černých vlasů zčesaných dozadu. Oblečen byl v podivném černém obleku připomínajícím kožený kabátec s jedinou náprsní kapsou. Stejně cize působily i jeho kalhoty, rovné a taktéž černé, a jeho černé leštěné boty zcela nevhodné pro chůzi po krajině. Kráčel ke mně přes celý sál. Pomalu si z nosu sundal podivně vyhlížející černá skla, která mi předtím bránila pohlédnout mu přímo do očí. „Jsi vytrvalý, rytíři, jen co je pravda,“ zazněl poprvé jeho jasný hlas, jenž se děsivě rozléhal prostorem okolo nás.
   „Jsi-li tím cílem mé výpravy a tvá smrt je vysvobozením pro tuto zem, pak nadchází tvá chvíle,“ odvětil jsem zřetelně, neboť zcela nad mé pochyby bylo jasné, že tento muž nebyl tvorem živým, ale bytostí cizí a zkaženou.
   Svým vystupováním mne však zcela překvapil. Neviděl jsem u něj žádnou zbraň, kterou mohl by mi ublížit. Místo toho stál přede mnou, já se skloněným mečem a on s úsměškem na tváři. „Ne tak zprudka, já nemohu zemřít. Ne tak, jak si myslíš. Naopak, to ty zemřeš. Vlastně ne,“ usmál se zlověstně. „Ty jsi již mrtev, zkus přemýšlet. Všechno, co bylo, všechno staré a zbytečné, již zemřelo. A ty taky. Jen síla tvé pošetilosti ti dovolila dojít až sem, do srdce nového světa!“
   Zmátl mne. Vyhrožoval mi a zároveň mne nutil k zamyšlení. Co těmi rouhačskými slovy, pro všechny bohy, mohl myslet. Pevněji jsem proto sevřel jílec svého meče, jenž nyní žhnul modrým světlem až k šílenství. „Nerozumím tvým slovům, zla démone. Jaký nový svět? Vždyť všude jen zmar a zkáza jest, nic než smrt a holá zem.“
   Ohavně se zasmál, založil si ruce na hruď a jal se přecházeti přede mnou, jako by snad poučoval malé dítě. „Nechápeš, že pokud má nastoupit nové, musí ustoupit staré, neboť zde není místa pro obojí? Starý svět nepochopil svou porážku a zavčasu neustoupil. Teď již není kam utéct, protože je mrtev.“
   Sílil ve mně pocit bezmoci, jen má čepel mi dodávala odvahy. Rozhodl jsem se - zlo musí být zničeno. „Zkázu nazýváš novým světem? Vše jsi zničil, již nemáš čemu vládnout…,“ vykřikl jsem a prvně se rozmáchl zářící čepelí.
   Muž se neuvěřitelnou rychlostí otočil a zčistajasna se mu v ruce objevil meč, kterým mou ránu jen taktak vykryl. „Mýlíš se, rytíři. Nový svět teprve přijde. To malé ničení jen vytvořilo cestu pro jeho příchod…“
   Ohnal jsem se mečem znovu a vložil do něj veškerou svou sílu. „…cestu dlážděnou náhrobky padlých?!“ vyštěkl jsem na něj.
   „V každé válce jsou oběti. Každá změna vyžaduje oběti. Obětem se nikdy nevyhneme.“ Zdálo se, že můj první útok ho překvapil a teď stěží uhýbal ranám kouzelné zbraně.
   Na čele se mu leskly kapičky potu, ale já neustával v přívalu ran a slova cedil jen mezi zuby. „Co je zač ten tvůj svět?“
   Nechal jsem se ukolébat svou prozatím jasnou převahou. Náhle se však ten muž svou čepelí rozmáchl tak mocně, že prorazil mou obranu a já ucítil řezavou bolest. Padl jsem na kolena a chytil se za zraněné břicho. Kouzelný meč s ozvěnou doprovázeným břinknutím dopadl na kamennou podlahu. Pancíř mé zbroje byl proseknut a prohnut dovnitř. Mezi prsty mi prosakovala jasně červená krev a kapala na ďábelské značky pode mnou. Ty začaly téměř neznatelně žhnout. Nebo to byla jen halucinace způsobená bolestí? Muž nade mnou stál s vítězným úsměvem. „Nahradíme ten starý lépe než kdykoli jindy. Zavrhneme ztrouchnivělá dogmata, oprostíme lidi od tmářství a čarodějnictví. Poskytneme jim vládu nad živly, zvířaty i rostlinami. Pomůžeme jim ke hvězdám, zlomíme staré hranice. Pokrok a civilizace zaplní tento svět. Zničíme to, co ji dříve svazovalo.“
   „Starý svět zůstane jen ve snech,“ uvědomil jsem si s hrůzou.
   „Ne, i lidské sny ovládneme. Budou snít o tom, co jim my nabídneme, protože to pro ně bude nejsnazší. Nový svět jim nabídne úžasnou rychlost a moc, o které se jim dosud ani nesnilo,“ pronesl pomalu a každé jeho slovo bolelo jako úder pěstí. Byl si svým vítězstvím jist. Zcela jist…
   A já jsem ztrácel poslední zbytky nadějí. „Lidé… zapomenou na věci, ze kterých vzešli. Přestanou si jich všímat a začnou je míjet, aniž by se zastavili. Budou… bezcitní a přehlíživí, lhostejní ke všemu živému, co ještě zbyde…“ Pomalu mi docházel význam slov, která mi předtím řekl. Až v této těžké chvíli ucítil jsem moc kouzelné zbroje. Rána na břiše se pomalu zacelovala, zbroj před okamžikem rozťatá se počala spojovat. Vílí kouzlo mělo i teď, na úplném konci, stále svou moc. Bolest ustoupila. Pomalu jsem znovu sevřel jílec svého meče.
   Muž si toho ještě nevšiml. „Nic než stíny minulosti, rytíři, a tím jsi i ty. Musíš zemřít, protože staré sny nemají v novém světě místo, nemají jinou možnost.“
   A v ten okamžik jsem vyrazil. Širokým obloukem jsem ťal po svém nepříteli a hladce oddělil jeho paži od těla. On se jen zapotácel, tvářil se překvapeně. Něco zde nehrálo, pomyslel jsem si, když jsem pohlédl na pahýl, jenž kdysi býval jeho rukou. Trčeli z něj malí oceloví hadi a červi, kteří plivali mazlavou tmavou tekutinu. Nepochybně známka temnoty. Ohromeně jsem sledoval padlou ruku, která se stále ještě pohybovala v nepravidelných záškubech, její prsty se rozevíraly a stahovaly za podivného sykotu.
   Bylo jen a jen mou chybou, chybou, jež už nikdy nenapravím, že jsem přehlédl jeho druhou, zdravou ruku. V příští chvíli už muž svíral malý kovový předmět. Nikdy by mne nenapadlo, že by to mohla být zbraň. Pod čistou oblohou a nebesy nic takového neexistovalo, silné paže svíraly silné meče, obratné ruce dlouhé luky. Ozvalo se třesknutí a já se zaduněním padl na chladnou podlahu kamenného dómu. Bylo to zvláštní, ale necítil jsem téměř žádnou bolest. Jenom prsty jsem nahmatal malý otvor v prsním pancíři, který prorazila podivná malá střela. Prosil jsem o vílí pomoc, leč všechny víly už byly mrtvé, plamenná zaklínadla na zbroji vybledla a kouzelný meč pohasl.
   Poslední věcí, kterou jsem slyšel, byla slova toho záhadného muže. „Takhle skončil starý svět, svět elfů a divoženek, hrdinů a kouzel, hlubokých lesů a mocných skal. Všechna práce už je vykonána.“ Snad se mi to jen zdálo, ale z dračího oka na trofeji skanula horká slza. Věděl jsem, že jsem byl poslední. I když všechno zhaslo…

   Crrrrrrrrrrrrr!!!…
   Poslepu jsem zamáčkl vyzvánění budíku. Na číselníku červeně zářily číslice 6:02. Musel jsem vstát, ať už se mi chtělo nebo ne. Promnul jsem si zalepené oči. Měl jsem sen, hodně zvláštní sen. Nic jsem si nepamatoval, jak už se to občas u snů stává, ale měl jsem neurčitý pocit, že se stalo něco hodně divného. Třeba jste už měli po nějakém snu pocit, že byl nějakým způsobem důležitý.
   Téměř v polospánku jsem se odebral do koupelny. V zrcadle jsem spatřil zanedbanou tvář pomalu stárnoucí osoby. Nic s tím nenadělala ani rychlá sprcha, na holení jsem dnes opět neměl příliš náladu. Kvůli čemu nebo komu bych se neustále upravoval? Kvůli těm ostatním, co člověka míjejí pohledem a nikdy jej doopravdy nepoznají? Přetvařovat se pod upravenou maskou mi nikdy moc nešlo.
   Kafe a dva rohlíky s vysočinou se pro dnešek staly mou snídaní. Hodil jsem na sebe ještě nějaké oblečení a vyrazil do práce. Cestu k trolejbusové zastávce na kraji sídliště mi ukrajoval šedivý, místy poničený chodník. Pohledem na východ jsem zkontroloval, zda dnes znovu vyšlo slunce. Smějete se, ale já už opravdu žiji nějakou dobu v přesvědčení, že jednoho dne slunce prostě nevyjde. První narudlé paprsky se prodíraly skrze zmatečný labyrint paneláků. Na zastávce již stál zástup lidí. Těch obyčejných rozespalých osob, jejichž výrazy vyjadřovaly silné opovržení ostatními. Už dříve jsem si uvědomil, že po ránu zřejmě vypadám úplně stejně.
   Rozzlobené chrčení zvěstovalo příjezd pravidelné linky č.16. Nastoupil jsem až mezi posledními. Ublížené výrazy smolařů, na které nezbyla volná sedačka, mě pak provázely celou cestu do centra. Otočil jsem se k oknu, teď jsem měl trochu času k přemýšlení. Slunce třpytící se na drobounkých vlnkách řeky stočilo mé myšlenky zpět k dnešní noci. Ten sen… Co se mi to mohlo zdát? Jen to podivné nebe mi evokovalo střípky vzpomínek.
   Dveře se za sykotu hydrauliky rozevřely dokořán a lidé se vyvalili z trolejbusu. Následoval jsem je jako poslední, není kam spěchat. Všude se rozprostírala šeď obvyklá pro všechna větší města, vysoké domy vymykající se veškerému dobrému vkusu svíraly drobné betonové ulice v těsném objetí.
   Po včerejším dešti na zemi zůstalo ještě mnoho větších i menších kaluží, špinavých od výfukových plynů a cákanců oleje. Některé už se poroučely do kanálů, jiné ještě obtěžují anonymní chodce. Také jsem do jedné z nich šlápl. Kdy jsem se však podíval dolů, abych odhadl škody na svých kalhotách, spatřil jsem malého motýla. Byl ještě živý, malinko pohyboval nožičkama. Vzal jsem ho do ruky a prohlédl si ho. Prokázal obrovskou vůli k životu už je tím, že se postavil na vlastní. Netušil jsem sice, jak dlouho ležel v kaluži, ale bylo mi jasné, že žádné zvíře ani rostlina v té břečce dlouho nepřežije. Když rozevřel svá zašpiněná křídla, téměř mne omráčila krása těch barev a vzorů, jichž byly plné. V tu ránu mi hlavou bleskly další vzpomínky na dnešní sen. Motýl natahoval sosáček a rozevíral křidélka, jako by náhle ožil. Lidem kolem mne procházejících jsem možná připadal jako blázen, když jsem si motýla přiložil k uchu.
   „… tššš tššš, rytíři, tššš, vytrvej, zase je porazíme, až se kolo osudu přetočí na naši stranu, tššš, do té doby buď připraven, tššš tššš,…“
   Pak motýlek zatřepetel křidélky a vzlétl k obloze. Jsem snad blázen? Teď už mi byl sen zcela jasný, vzpomněl jsem si na každou podrobnost. Slunce na mne vrhlo jasné světlo a kam dopadl ten léčivý paprsek, tam země pukla a pod zdánlivě tvrdým betonem se objevila záplava zeleně…

Zmar

   Foto: autor

P>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 3999

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.