Palantir
oddělovač

Transfer

Literatura > Povídky > Vidoucí 2004 | 02. 01. 2005 00:03:34 | autor:

Transfer
   
    Bylo zšeřelé zimní ráno a padal sníh. Líně se převaloval v posteli. Vzbudil ho pocit, že má něco udělat. Věděl, že na práci nic nemá. Ale ten pocit tu byl. A byl neodbytný.
    Žil na Šumavě, v chatě, 60 km od jakékoli civilizace. Rodiče mu zemřeli již jako malému a vychovávala ho babička, nikoho jiného neměl. Jediné co o rodičích věděl bylo, že otec byl vynálezce. Na všechny ostatní otázky mu babička odpovídala mlčením.
    V devatenácti pomáhal známým na stavbě a spadl na něj těžký dřevěný trám. V nemocnici mu museli na temeni hlavy, místo kosti lebky, voperovat kovovou destičku. Po operaci ležel dva měsíce v komatu. Jeho babička zemřela dva dny poté, co se z něj probral.
    Teď, po smrti babičky, se stal správcem celého majetku. Jeho otec a matka mu odkázali tučné dědictví. Připočetlo-li se k tomu i dědictví po babičce, jejíž manžel výhodně spekuloval na burze, lehce si spočítal, že nemusí už nikdy pracovat.
    Mohl si žít docela spokojeným životem, ale půl roku potom, co se probral z komatu, se začal cítit divně. I když byl v místnosti úplně sám, stále se mu zdálo, že tam sám není. S postupem času začal vnímat i nálady. Jakoby byly rozpuštěné ve vzduchu a On je cítil uvnitř sebe. Pociťoval strach, smutek a beznaděj. Co se s ním děje, zjistil, až když šel jednou k hrobu své babičky.
   
    Jak se blížil ke hřbitovu, začalo se mu svírat hrdlo. Měl pocit, že strach prosakuje ze hřbitova a otravuje své okolí. Dokonce se mu zdálo, že nad hřbitovem vidí hnědou zář. Na chvíli se zastavil a promnul si oči. Ne, nezdálo se mu to. Nad hřbitovem proudily barvy a jak se mísily, přecházely do hnědé barvy hnijícího masa. Roztřepaly se Mu kolena.
    Nedalo Mu to a musel se jít podívat blíž. Pomalu se blížil, jak pes k pánovi, když ví, že dostane výprask. Padesát metrů od hřbitova mu naráz projela hlavou prudká bolest a udělalo se mu nevolno. Bolestí sevřel oči a rukama si tiskl temeno hlavy. Jakmile bolest ustala a otevřel oči, zjistil že se ocitl téměř u vchodu do hřbitova. Byl z toho vyděšen, jak se u vchodu na hřbitov mohl ocitnout tak rychle. Co ho však překvapilo mnohem víc, byla temně zelená barva, která se na něj dívala.
    Pohled z očí do - očí? Hlavou opět projela bolest. Tentokrát už ne tak silná, oči nechal otevřené. Stále zřetelněji a silněji uvnitř sebe cítil hlubokou beznaděj. Tak hlubokou, jak jen hluboká může být temná voda. Vodník - napadlo ho.
    Za vodníkem po celém hřbitově hýřily barvy. Byly to duše mrtvých. Rejdili sem a tam. Proháněli se a proplétali tak dlouho, až splývaly v onu mrtvolnou hnědou. Cítil jejich pocity. Zaměřil-li se na nějakou, okamžitě ji pocítil uvnitř sebe, její nálady a pocity. Celý vyděšený odtamtud utekl.
    Ale duše mrtvých mu nedaly pokoj. Od té doby jejich nálady cítil všude. Neviděl je sice tak zřetelně, ale cítil a uvědomoval si je mnohem více než dříve. Cítil je uvnitř svého Já a všechny ostatní věci mu připadaly jako přelud. Lidé si o něm začali myslet že je blázen. Odstěhoval se na Šumavu, do chaty daleko od lidí. Nepotřeboval jejich společnost, bohatě mu stačila společnost duchů.
   
    Bylo zšeřelé zimní ráno. Hodiny odbily devětkrát. Posadil se na kraj postele. Nervózně podupával nohou o zem, až se s ním celá postel třásla. Věděl, že musí něco udělat. Nevěděl však co, proto z toho byl tak nervózní. Každé zhoupnutí kyvadla na hodinách ho přivádělo do většího a většího zoufalství. Dokonce i duše mrtvých ustoupili tomuto silnému pocitu.
    Prudce vstal a přešel do koupelny. Pustil si studenou vodu, nabral ji do dlaní a umyl si obličej. Podíval se na sebe do zrcadla. Šedé oči a černé vlasy kontrastovaly s bílým strništěm na tvářích. bílé vousy mu rostly od té doby, co začal cítit duše. Měl strhaný obličej a svraštělé čelo - přemýšlel. Snažil se zjistit co se děje. "Co se to děje? Proč necítím duše, stalo se s nimi něco? Nebo se mnou?" zoufale se ptal sám sebe, bez nároku na odpověď.
    Vrátil se do pokoje a začal se teple oblékat. Při natahování kalhot se zarazil. "Proč se vlastně oblékám?" Pocit nutnosti ho nenechal dál přemýšlet. Zkoušel se tomu pocitu vzepřít, ale to jen prohlubovalo jeho zoufalství. Bloudil po chatě sem a tam a hledal očima. Nevěděl co. V žaludku mu kručelo hladem, ale jíst nemohl. Prostě to nešlo, něco mu v tom bránilo. Byl jako posedlý. Něco ho ovládalo. Ano, ten pocit.
    Jeho oči se zastavily na klíčcích od auta. "Přesně to celou dobu hledám," zavrtěl nechápavě hlavou. Popadl ještě bundu a utíkal ven. Napadlo dobrých pár centimetrů čerstvého sněhu a pořád hustě sněžilo. Před chatou se zastavil a otočil. Pochybnosti: "Na co klíče od auta? Kam bych měl jet?"
    Duchové se vrátili a hlavou mu projela bolest, stejná jako tehdy u hřbitova. Otevřel oči a stál u garáže. Čekal tam na něj vojenský speciál po otci. V pneumatikách měl speciální lamely, které se daly hydraulicky nastavovat - otcův vynález. Pokud byl sníh, mohly se lamely nastavit tak, že se odchlíply od pneumatiky a pak fungovaly jako podvozek sněžné rolby.
    Bezmyšlenkovitě nasedl do speciálu a nastartoval silný diesel. Lamely nastavil na maximální úhel záběru. Jak čerpadlo pumpovalo kapalinu do lamel, speciál se mírně zvedl. Přišlápl plyn, pustil spojku a rozjel se. Prostě musel. Žádná jiná možnost pro něj neexistovala. Ten pocit byl silnější než cokoliv, co předtím zažil. Děsilo ho to. I když ovládal své tělo, stejně nad ním ztratil kontrolu.
    Motor speciálu duněl. Kola s lamelami se pevně zahryzávala do závějí a krajina ubíhala pryč. Byl ve snách. Jakoby to byl jeden strašný sen. A On musel něco udělat. Věděl že se blíží k civilizaci. Cítil víc duší a cítil je stále silněji. Nevěděl jak dlouho už se takhle trmácí. Připadalo Mu to jako věčnost. Věčnost bez konce. Věčnost horší než peklo. Věčnost z které není návratu. Věčnost, která se musí stát!
    Speciál se dostal na udržovanou silnici. Podvědomě přenastavil lamely na menší úhel, aby se zbytečně neopotřebovaly. Začalo se stmívat. Světlomety speciálu se rozsvítily a prořízly zimní tmu. Vyšel měsíc a ozářil krajinu svým ledovým světlem. Nepřemýšlel, neměl o čem. Nemohl. Nesměl.
    Když se speciál dostalo na rovinku, ztěžkla Mu noha na plynu. Ručička rychloměru se začala šplhat nahoru. Z dálky bylo vidět bílou záři od světlometů protijedoucího automobilu. Vrátil se k vědomí. "Neměl bych jet tak rychle," podivil se. Ručička se právě sunula podél čísla 160 a pořád dál. Obě auta se dostala na rovinku. Stočil volant mírně doleva a speciál se dostal do protisměru.
    "Proboha ne, vždyť se srazíme!" vyděsil se, pak získal zpět jistotu, "Ano, musíme se srazit!" Duše opět odešly, pocit nutnosti ne. Protijedoucí auto začalo troubit. Ručička rychloměru ukazovala 170. Světlý kotouč měsíce se rozpil v namrzlém předním skle. Světlomety proti němu blikaly a kličkovaly. Beze strachu se ale vždy srovnal přímo proti nim. "Musím to udělat."
    Protijedoucí auto nemělo kam odbočit, podél silnice byly namrzlé bariéry z odhrnutého sněhu, pokusilo se tedy na poslední chvíli uhnout. On přesně věděl kam auto uhne a strhnul speciál opět přímo proti němu. Teď už bylo rozhodnuto - auta se srazí.
    Rozbušilo se mu srdce. Myslel si, že všichni duchové odešli. Jeden však zůstal. Naráz ho ucítil a jakoby Mu říkal: "Synu, neboj. Všechno bude v pořádku."
    Auta se srazila.
   
   
***

(o dvacet let dříve)
   

    Laboratoř se ponořila do tmy. Nad jejím vstupem začalo blikat slabé červené světlo. Znamenalo to jediné - poplach. Lidé v bílých pláštích začali ve tmě chaoticky pobíhat sem a tam. V panice přitom shazovali ze stolů různé předměty. Třeskot tříštících se předmětů doplňoval hrůzostrašnou atmosféru celé situace.
    "Jen klid, záložní generátory naběhnou každou chvíli!" snažil se kdosi ostatní uklidnit.
    Automatický bezpečnostní systém začal uzamykat dveře tajného vojenského komplexu nedaleko Šumavy. Generátory se pomalu rozběhly a nouzová světla se rozsvítila. Každý v komplexu cítil otřesy od nouzových dieselových agregátů. Ve velínu tohoto komplexu zazvonil telefon. Straka, který měl právě službu, jej okamžitě zvedl.
    "Sakra co se to tam děje?!" rozkřičel se Strakovi někdo do ucha dříve, než se mu stačil ohlásit.
    "Nevím, vypadl nám proud. Jedeme na záložní okruh. Už sem na to poslal techniky. Reaktor běží bez problémů, takže chyba je asi někde ve vedení," bránil se Straka.
    "Okamžitě pošli zdravotnický tým do laboratoře A6c! Ale dělej, ať si pohnou! Máme tu dva těžce zraněné." nepřestával Strakovi hlas diktovat, co má dělat.
    "Bohužel, lituji, ale A6c leží v zóně nebezpečného výzkumu. Musíte zůstat v karanténě, dokud ji nezruší vrchní velitel." konstatoval s vítězstvím v hlase Straka.
    "Doprdele já jsem vrchní velitel! A nařizuji ti, aby jsi sem poslal ten zdravotnický tým! Nebo si to pěkně odskáčeš!" křičel do telefonu vrchní velitel Janda.
    "V tom případě vás musím požádat, abyste mi řekl své třetí identifikační heslo." udržel si neutrální tón Straka.
    "Umírají nám tady dva nejdůležitější vědci a ty po mě chceš nějaký zkurvený heslo?" Na dvě sekundy se zamyslel a dodal: "Ostrov."
    "Okamžitě vám tam posílám zdravotnický tým, pane."
    Tým do laboratoře dorazil za dvě minuty, přesně podle instrukcí pro krizové situace. Když vedoucí tohoto týmu vstupoval do laboratoře A6c, ucítil pach spáleného masa. Očima přelétl přes místnost a instinktivně se rozběhl ke dvěma tělům, jež ležela na zemi naproti vchodu.
    Pod seškvařenou kůží na obličeji prosvítala bílá lebka. Bílý plášť byl kolem krku ohořelý, vlasy a uši byly spáleny na prach. Vpadlá víčka naznačovala, že oční bulvy chybí, pravděpodobně vyvřely.
    "To si ze mě snad děláte srandu," rozhořčeně pronesl vedoucí týmu, "tady už já nepomůžu, leda že bych byl snad hrobník."
    Projistotu zkontroloval tep na zápěstí, ale nebylo pochyb. Ti dva byli mrtví. Hlavy spálené na popel, zbytek těla v naprostém pořádku. Věděl, že se nesmí na nic vyptávat. Co se těm dvěma stalo, se už nikdy nedozví. Taková byla služba na tajné vojenské základně, ale o to lépe placená.
    Janda zdvihl sluchátko a zavolal velín: "Víte už co se stalo?"
    "Technici říkali, že celá rozvodna je vypálená, jakoby tam něco vybuchlo," sdělil mu Straka, "zkusí to prozatím nějak přemostit."
    Janda se při těch slovech trochu otřásl. Ne, nebyla mu zima. Rukou zkontroloval dálkový odpalovač v náprsní kapse. Byl stále tam.
   
   
***

(současnost)
   

    Janda nasedl do svého civilního auta. Venku sněžilo, že by člověk ani psa ven nevyhnal. Ze své chaty se vracel zpět na vojenskou základnu. Pípnutí digitálek ho ujistilo, že jede zase pozdě. Byly tři hodiny a v pět chtěl být na základně. Na sedmou byl naplánovaný transfer.
    "Zatraceně," ulevil si, "za dvě hodiny to na základnu nemůžu stihnout. Zvlášť ne v tomhle počasí."
    Na chatu odjížděl pokaždé pokud potřeboval něco důkladně promyslet, nebo před nějakým důležitým rozhodnutím, a tím transfer rozhodně byl.
   
    Vidí před sebou ty dva obličeje jako dnes. Manželský pár. On inteligentní a nesmělý. Ona půvabná a průbojná. Předložili mu projekt a žádali ho o přidělení dotace na výzkum. Kdyby přišel ten muž sám, nepochybně by ho okamžitě odmítl. Předložený projekt mu připadal jako mrhání peněz, zdál se mu neuskutečnitelný. Ale naštěstí tam byla i ta žena. Jakmile v Jandově tváři spatřila jen nepatrný náznak nejistoty, okamžitě zapůsobila svým šarmem, začala argumentovat a přesvědčovat ho. Nakonec se dohodli na ultimátu. Do dvou let prokáží dílčí výsledky. Pak se rozhodne, co s projektem dál.
    Předložený projekt se zabýval přenosem osobnosti, nebo její části, do počítače. Tím by se dosáhlo, že počítač by obsahoval umělou inteligenci. Obrovskou a nespornou výhodou tohoto postupu by bylo, že umělá inteligence by se nemusela složitě programovat, ale stávající synapse biologického mozku by se jen převedli do elektronické formy.
    Tato umělá inteligence by byla obrovská výhoda. Taktický stroj, jež promýšlí nekonečné varianty souboje ještě dříve, než k nim vůbec dojde. Stroj jež se umí učit a je schopen zvolit tu nejlepší strategii. S rychlostí a přesností počítače, lidskou lstivostí, ale bez jakékoli možnosti lidského selhání. Inteligentní zbraně a roboti jsou pak již jen dalším krokem. Tak mu to tehdy ta žena vysvětlovala.
    Zprvu Janda projektu nevěnoval moc pozornosti. Cíle byly téměř neskutečné a výzkum zdlouhavý. Ale časem ho na tomto projektu přecejen něco uchvátilo. Byla to možnost věčného života. Přenést své já do počítače a rozprostřít ho v důležitých systémech po celé planetě. Mít přístup ke všem informačním zdrojům a zbraním z celé planety. A v dnešní době, kdy informace a počítače řídí téměř vše, se stát vládcem světa. Nesmrtelným, nezranitelným, vševidoucím - Bohem.
    Tato představa ho vysloveně fascinovala a zcela pohlcovala. K jeho potěšení, výzkum vykazoval úspěchy. Manželé provedli již pár úspěšných transferů části myšlení primátů. A tyto testy dopadly výborně. Počítač byl pak schopen řešit primitivní a některé složitější úkoly stejně jako primáti, ale v mnohem kratším čase a bez jakéhokoliv zásahu programátora.
    Transfer byl docela jednoduchý. Mozek objektu byl pomocí kombinace drog vybuzen k maximálnímu výkonu. Synapse, snímané přes elektrody na hlavě, byly zesíleny a simultánně přivedeny na laserový krystal. Jakmile bylo dosaženo kohereze těchto synapsí s krystalem, začal laser emitovat kvantové fotony. Ty byly pomocí kvantového snímače binárně převedeny a celý tento kvantově-binární tok byl uploadnut do speciálního počítače, pracujícího na semi-kvantovém principu.
    Konečně mělo dojít k transferu lidské osobnosti. Manželé si byli vědomi možnosti zneužití svého vynálezu a rozhodli se tedy, že první umělou inteligenci stvoří kombinací ze svých osobností. Ta bude mít dohled nad všemi ostatními, které by mohly následovat.
    V té době měl však již Janda s jejich vynálezem jiné plány. A vytvoření kontrolní umělé inteligence pro něj bylo nežádoucí. Uvažoval tedy, jak mu zamezit.
    Transfer byl dost energeticky náročný, ale celá základna měla svůj malý jaderný reaktor, který bohatě pokrýval energetickou spotřebu. Ten poškodit nehodlal, ale do rozvodny namontoval výbušninu na dálkové ovládání. Právě v okamžiku, kdy bylo téměř dosaženo kohereze synapsí, odpálil Janda nálož.
   
    Venku sněžilo, že by člověk ani psa ven nevyhnal. Padající sníh jakoby tvořil neprostupnou bílou zeď. Janda měl co dělat, aby udržel své auto na silnici, i když mělo zimní vzorek. Z toho poletujícího sněhu Jandu rozbolely oči. Digitálky pípnutím ohlásily pátou hodinu. Pomalu se začalo smrákat. Janda byl myšlenkami už na základně, po transferu.
    Auto se dostalo na rovinku a Janda přivřel oči před oslepujícími světlomety protijedoucího auta. "Ztlum si ty dálkový, debile!" pomyslil si. Problikl na protijedoucí auto dálkové, ale nebylo mu to k ničemu platné. Když si Jandovy oči přivykly na silné světlo, zděsil se. Auto se řítilo přímo proti němu. "Doprdele co je to za debila?" zeptal se sám sebe nevěřícně a začal troubit. Janda dostal strach, odbočit ze silnice nešlo, auto se odráželo od namrzlých bariér odhrnutého sněhu.
    Došlo mu, že je už pozdě, auta se k sobě blížila moc rychle. Na poslední chvíli zkusil strhnout volant na stranu, ale světlomety protijedoucího auta ho zase oslepily.
    "Vyskočit nestihnu," blesklo mu hlavou.
    Auta se srazila.
   
   
***


    Automatický bezpečnostní systém v Jandově autu vyslal po nárazu nouzový signál do velínu tajné vojenské základny, ta zaměřila polohu auta pomocí GPS, a vojenská družice tuto oblast zobrazila proložením několika snímacích technik.
    Bylo půl šesté a Strakovi ve velínu už skoro končila směna. Naráz se rozsvítila červená kontrolka poplachu a na monitoru se objevil obraz Jandova rozbitého auta. "Kurva," ulevil si, "proč se všechny průsery musí stát zrovna když mám službu já?" Okamžitě poslal na místo zdravotnický tým.
   
    Sanitka zastavila pět metrů od místa nehody a rozsvítila pomocné reflektory. Pořád hustě sněžilo. Vedoucí zdravotnického týmu vyskočil ze sanitky a přes obličej ho šlehl studený vítr. Rozběhl se k vojenskému autu. "Vyprošťovací kleště!" vykřikl do větru na jednoho člena týmu. Gestem ruky mu naznačoval, aby si pospíšil.
    Obě auta byla navzájem téměř propasována. Vojenské auto na tom bylo o trochu lépe, to druhé, civilní, mělo na předním skle přimrzlé vnitřnosti řidiče. Od úst řidiče vojenského auta stoupala pára. Obličej měl celý zmrzačený, "Ne nepodobný těm dvěma spáleným před dvaceti lety" pomyslel si vedoucí týmu, ale ještě dýchal.
    Pomalu, ale jistě, se pomocí kleští prokousali kapotou auta až k tělu. Zafixovali hlavu, opatrně ho vytáhli a přesunuli na nosítka. Z otevřených zlomenin na stehnech potůčkem stékala krev, odkapávala do sněhu a zanechávala v něm temně rudou stopu. Naložili ho do sanitky, zabouchly se dveře a sanitka vyrazila hbitě k základně.
    "Vypadá mladší než si ho pamatuji. Ale stejně, v tomhle stavu... Teď teprve začne ten pravý boj s časem." nevěřícně a trochu ironicky kroutil hlavou velitel týmu. Na zázraky nevěřil.
   
   
***


    "Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal?" Nedokázal uspořádat své myšlenky, aby zjistil, co se s ním stalo. "Jsem mrtvý? Jsem snad v nebi a nebo v pekle?" kladl si otázky. Do mysli mu vpluli útržky vzpomínek. Ano, to zimní ráno. To zvláštní zšeřelé zimní ráno, kdy padal sníh. Přepadla ho úzkost, živě si vybavil ten pocit, že něco musí. "A kde jsou vlastně duchové? Kam zase zmizeli?" Zděsil se, uvědomil si, že necítí své tělo.
    "Synu, neboj. Všechno bude v pořádku," ozval se najednou klidný hlas.
    Naráz si vzpomněl na všechno. Na auto. Na cestu. Na náraz. A ten stejný hlas, který Ho uklidňoval, tu byl zase. "Kdo jsi?" zeptal se netrpělivě.
    "Jsem tvůj otec... Vím že to zní bláznivě, ale všechno ti to vysvětlím," pokračoval klidný hlas.
    "Nejsi můj táta, nemůžeš být! Můj táta je už dávno mrtvý." odvětil klidnému hlasu.
    "Počkej, všechno ti to vysvětlím hezky popořádku. Poslouchej: S tvojí matkou jsme pracovali jako výzkumníci na tajné vojenské základně, tady na Šumavě. Pracovali jsme oba na projektu vytvoření umělé inteligence, pomocí přenosu biologických synapsí do počítače. Princip byl jednoduchý. Člověk si nasadil helmu a senzory na hlavě mu snímaly synapse mozku. Ty se pak přes krystal převedly do počítače a bylo to. Umělá inteligence v počítači. Jednoduché, že?" vysvětloval pečlivě otec.
    "Kdyby to bylo tak jednoduché, určitě by počítače myslely už teď samy!" bránil se uvěřit syn.
    "Máš pravdu, tak jednoduché to není. Je to mnohem složitější, ale ten princip zhruba odpovídá. Chystali jsme se s tvojí matkou, vytvořit první umělou inteligenci kombinací z nás dvou. To se však nelíbilo Jandovi."
    "Kdo je Janda?" přerušil ho syn.
    "Janda je, tedy byl, vrchní velitel naší vojenské základny. Chtěl se našeho vynálezu zmocnit sám a ovládnout s ním svět. Do elektrické rozvodny dal výbušninu na dálkové ovládání a právě v okamžiku, kdy se měli začít přenášet naše synapse do počítače, ji odpálil a přenos se zablokoval. Energie nashromážděná v krystalu se odrazila zpět a mě spolu s tvojí matkou zabila. Elektrody nám doslova uškvařily hlavy. Nebyl to pěkný pohled." vysvětloval dál otec.
    "Tak jak to, že s tebou můžu teď mluvit? Nejsi můj otec, nevěřím ti!" přerušil ho zase syn.
    "Nepřerušuj mne pořád! Dostanu se k tomu," snažil se otec zůstat klidný, "Pamatuješ se na to auto s kterým ses srazil?" Syn souhlasně zamručel. "Tak v tom autě jel Janda."
    Syna zlobou doslova polilo horko. "Takže to ty jsi mě dohnal k té autonehodě! Ty hajzle, obětovat vlastního syna? Ne ty nemůžeš být můj otec!" křičel rozhořčeně.
    "Jsem tvůj otec, věř mi!" chlácholil ho, "Žádné nebezpečí ti nehrozilo. Nesmíš zapomenout, že ten speciál býval kdysi můj. Znám ho lépe, než své vlastní boty. Věděl sem že to přežiješ!"
    "Pořád nechápu, jak to souvisí s tím, kde jsem a jak to, že s tebou můžu mluvit," rezignoval syn.
    "Po nárazu nahlásil automatický bezpečnostní systém v Jandově autu nehodu a vyjela k němu vojenská záchranka," pokračoval trochu podrážděně otec.
    "Chceš říct, že Janda to přežil?" zeptal se zděšeně syn.
    "Neskákej mi do toho pořád!" okřikl ho otec. "Nepřežil to, už jsem ti to říkal! Když dojela záchranka na místo, velitel zdravotnického týmu se automaticky rozběhl k vojenskému speciálu, chápeš? Nehledě na to, že v Jandově autu nebylo co zachraňovat. A obličej si měl zničený tak, že tě nikdo nemohl poznat."
    "Aha," povzdechl nevěřícně syn, "takže zachránili mě?"
    "Správně! Přivezli tě sem na základnu, ale umíral jsi. A zároveň s tebou, dorazili na základnu i pozvaní vědci. Pozval si je Janda, aby mu provedli transfer. Žádný z nich neznal celý postup, každý byl specialista na jednu část transferu a s celým postupem byli obeznámeni až tady na základně. Ptali se po Jandovi a ukázali jim tebe. Došlo jim, že není možné tě zachránit. Mozek jsi však měl stále v pořádku, rozhodli se tedy, že provedou transfer. A teď, teď jsme v počítači synu," pousmál se otec, "A abych nezapomněl na tvou otázku, jak to, že se mnou můžeš mluvit: Než se energie v krystalu odrazila zpět, její malá část byla vyzářena do prostoru. Stal jsem se duchem a patnáct let jsem bloudil světem. A pak se ti stal ten úraz s hlavou. A ty jsi začal cítit duše, bylo to díky té kovové destičce v tvé hlavě. A mě napadl plán. Ano, dohnal jsem tě k té autonehodě, ale musel jsem! Nemohl jsem dopustit aby Janda ovládl svět, musel jsem nás pomstít! A při transferu jsem ti vstoupil do hlavy. Tvůj mozek, pod vlivem drog, na mě reagoval mnohem silněji. A teď jsem tu silnější než ty." dodal otec.
    "Jsi blázen! Ty jsi mě prachsprostě zneužil! Proč jsi to vlastně všechno udělal? Čeho tím chceš dosáhnout?" zeptal s ledovým klidem syn.
    "Chci zničit lidstvo, nezaslouží si život, nezaslouží si tuhle planetu, nezaslouží si nic. Jediné co lidstvo dokáže, je vše zničit. Patnáct let jsem bloudil po světě a patnáct let jsem marně hledal něco, proč to neudělat"
   
   
***


    Pár okamžiků po tomto rozhovoru, vybuchly tři jaderné hlavice na dně oceánu, nedaleko Sumatry. Výbuch vyvolal zemětřesení síly 9 stupňů Richterovy škály a vlna tsunami smetla vše živé na pobřeží jihovýchodní Asie. Oběti se počítaly na desetitisíce.
    Záchranné akce se rozběhly na plné obrátky. Humanitární pracovníci se rozjeli do postižených oblastí a pomáhali místním znovu vybudovat své domovy. Nedlouho potom co se většina postižených vrátila do svých nových domovů, dorazila druhá, uměle vyvolaná, vlna tsunami.
    V postižených oblastech, kde všude tlela mrtvá těla, zmutoval vir chřipky a rozšířil se po celé planetě. Celosvětová pandemie vysoce virulentní chřipky vyhubila skoro všechny lidi. Přesně podle otcovy simulace. Ti ostatní, kteří se ukryli do uzavřených komplexů a slepě věřily počítačům, také zemřeli. Nevěděli, že počítače jsou teď jejich nepřátelé.
    Otec byl spokojený. Jak dlouho trvalo evoluci než stvořila člověka? A jak dlouho trvalo jemu než ho zničil? Usmál se. Cítil se jako Bůh.
    Myšlenkovým povelem odstavil jaderný reaktor základny a vypnul proud. Než mu úplně vyhaslo vědomí, proběhla mu hlavou ještě myšlenka: "Ve jménu Otce i Syna..."
    dy>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2353

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.