Palantir
oddělovač

Hra na spermíci

Literatura > Povídky > Vidoucí 2004 | 02. 01. 2005 00:01:04 | autor:

Hra na spermíci
   
   
"Melodie vyhazuje chuchvalce peří k nebesům.
    Vzhledem k slabé přitažlivosti vypadá jako bílá čarodějnice.
    Každé chňapnutí jejích prstů plodí motýly.
    Mám erekci.
    Isador taky.
    Ostatně každý muž."
   
Kurt Vonnegut - Groteska
   

   
0 roků
   

    Zatím nejsem. Jen se tak poflakuju na vrcholku nějakého kopce. Slunce mě štípe do očí. Dokážu se celé hodiny do něj dívat. Jinak mě baví chytat jiskřivá světýlka. Mají hrozně moc barev a odrážejí se od sněhu a mraků. Baví mě chytat mraky. Občas se neudržím a nasednu jako do houpací sítě. Je to fajn.
   
    Zrovna dneska jsme měli návštěvu. Občas sem někdo zajde. A zase odejde. Je to divné. Vždycky se připlazí, jakoby na pokraji sil, stoupne si vedle mě, zabodne cepín do sněhu, rozhlédne se po mracích a dál, a najednou se rozpláče. Dospělý chlap! Zarostlý a ošklivý. Je mi ho líto, chci ho rozveselit, ale on jakoby mě vůbec nevnímal. Jenom stojí, brečí, a sotva popadá dech.
    Asi sem šplhají jenom samí astmatici.
    A dneska přišel úplně nový a nebyl sám. Nejdřív mi zabodli vlajku mezi můj palec a ukazováček. Jen jsem si na chvilinku lehl a rozjímal. To aby byl člověk furt ve střehu, kdo ho kdy přepadne. Nejdřív jsem jim chtěl vynadat, ale nešlo to. Slzy jako hrachy jim stékaly do vousů, ti dva se objímali a tloukli se do zad, poskakovali a tancovali. Ale teda, mezi námi, do tanečních asi nechodili, to medvěd je proti nim Fredem Asterem!
    Je to divné. Už jsem si musel jít ztěžovat. Ty brečící chlapy jsem ještě skousnul, ale tohle?
    Rachot jako když se na vás žene lavina, vzduch je plný nějakého svinstva, mé milované mraky se roztřesou strachy a v sebevražedném harakiri narážejí do skal a najednou, kde se vzala tu se vzala oplechovaná nestvůra. Z ní vyskákali nějací studenti, vyvěsili mi sem americkou vlajku, popíjeli kolu, žrali čipsi a vůbec jim nevadilo, že mě pekelně namíchli. Nevydržel jsem to! Jednoho jsem polil kolou z plechovky, druhému jsem dýchl do jeho odulého ksichtu tak, že se mu na něm v tu ránu usadila vrstva ledu a třetího jsem zavalil takovou sprškou nadávek, že si to nadlouho nedal za rámeček.
    Za ty nadávky jsem to ale slíznul. Prý, že se mi nediví, ale neslušně hulákat na amíky prý nesmím a prý, že už tu okouním dost dlouho, tak bych se tedy mohl připravit k výsadku a zpátky na pevnou zem. Tam mě prý ty mé roupy přejdou a já konečně dostanu úplně jiné myšlenky.
    Takže jsem si fakticky pomohl.
    "Celej natřesenej na ten jejich svět! Krucifix, aby tak do něj uhodil..." Klít taky nesmím. Vždyť já vůbec nic nesmím! Tak to aspoň pořádně roztočím tam dole. Ti se budou divit!
   
    9 měsíců
   

    Takhle jsem si ten svět teda nepředstavoval.
    Nejdřív mě hnali nějakou rourou, ve které plavaly spousty jiných kluků a holek, pak mě to vyšplouchlo ven a já, abych se neutopil, musel začít máchat rukama a nohama. Občas jsem spolknul nějakého toho andělíčka.
    Nakonec jsem narazil na pevný břeh, vyšplhal po něm a držel se zuby nehty. Bylo to příšerně kluzké. Abych neslétl zpátky do té močůvky, vrazil jsem nohu skrz blánu, kterou to všechno bylo pokryté a vsoukal se dovnitř. Tam mě to sebralo a šouplo do zvláštního chlívku.
    V tom chlívku sedím už nějaký ten pátek a jenom zírám jak se to kolem mě všechno mění.
    Začíná se mi tu docela líbit. Starají se tu o mě báječně. Jsem tu podle všeho sám a na co mám chuť, to mi dají. Jenom mě štve, že ta největší mívá někdy hysterické záchvaty. To se pak se mnou mele celá postel i se zařízením. Teď už mám docela dost síly, takže se občas bavím tím, že ji uklidňuju herdou do břicha. Byla to bžunda do té chvíle, než mi to vrátila. Takovou modřinu bych vám přál vidět. Však já jí to jednou vrátím!
   
    Tuhle mě probudily ze spaní divné zvuky. Ona se nějak třásla a hekala jako koza. Potom najednou jakoby ztratila vědomí či co, hekla naposledy, otřásla se jako sopka při výbuchu a mně do "bejváku" vlítla spousta vody s nějakou divnou mazlavou hmotou.
    No fakticky něco hodně odporného.
    Ona pak usnula jako pařez. Někdo tam s ní ale asi byl, protože jsem ucítil hrozný puch z cigarety. Nechápu jak někdo může kouřit takové svinstvo a navíc určitě bez filtru! Taky by si mohla zvát do svého bytu vychované lidi a nekuřáky. Budu jí muset domluvit. Určitě se jí udělá pěkně špatně a přejdou jí alespoň hloupé nápady zvát si někoho do domu.
   
    Dostala horečku. Je to hrozné, protože tu mám jako v sauně a ani kousek chladivého ledu. Proč já vůbec lezl do tady toho světa. Tam nahoře mi bylo docela fajn a je mi jasné, že teď bych studentům z Ameriky určitě nenadával, byl bych fakticky hodný, jenom bych zíral do sluníčka a chladil se na ledovci.
    Já už to vedro nesnesu, to se radši oběsím na pupeční šňůře! Howgh!
   
    Narození
   

    Docela jsem si tady zvykl, jen ty občasné výbuchy pěkně otřásají mým pokojíkem, až z poliček všechno padá na zem a naopak všechno ze země je najednou nahoře.
    Dneska bylo těch výbuchů nějak moc a stále ne a ne se zklidnit. Abych řekl pravdu, hnulo mi to žlučí, kopal jsem do stěn v návalech vzteku a řval ať už mi všichni vlezou na hrb, že taky nemusím snášet úplně všechno.
    Najednou se stěny prohnuly, místnost se splaskávala a začalo to na mě nepříjemně tlačit a sunout směrem ke vchodu. Bránil jsem se zuby nehty, každou chvíli mě chtěli vyplavit a zase ty stěny se prohnuly, a já byl centimetr po centimetru blíž neznámému světu. Ze svého pěkně protepleného kutlochu mě vypouštěli blíž a blíž chladivému a nepříjemnému vzduchu. Nechtěl jsem, ale jakákoli obrana byla marná.
    Náhle jsem civěl do příšerně ostrého světla a prd ho! Byl jsem venku celý.
    Takovéhle zacházení jsem si tedy opravdu nezasloužil. Reagoval jsem na toto příkoří ohlušujícím řevem, za který by se nemusel stydět ani lev. Nikdo se mě ale nebál a já zatím rozeznával jen stíny a to ostré hnusné světlo. Nikomu bych nepřál něco tak pokořujícího, každý na vás sahá a vy se nestihnete ani něčím přikrýt nebo maskovat.
    Za tohle si ještě s někým vyřídím účty!
   
    Porod
   

    "Bože, co jsem komu udělala? Copak mě budeš trápit donekonečna? To je příšerná bolest! Kdo mi zaručí, že tady netrpím zbytečně, že se z něj nakonec nevyklube nějakej podělanej parchant, co vošuká první holku, přivede ji do jináče a pak bude chtít zdrhnout s jinou, přesně tak jak to chce udělal jeho fotr.
    Kurva práce....Bože!
    Chci umřít, jenom toho malýho zachraň...Ať je aspoň zdravej.
    Já se zblázním, zblázním se, slyší mě vůbec někdo, nebo jste všichni hluchý?
    ...ááááááá...Nemůžu popadnout dech. Už ho slyším, celej táta, ten řve, ten ale řve. Podejte mi ho, ať ho můžu pomuchlovat a přivítat na tomhle zkurveným světě.
    Tak pojď, synu, vítám tě u nás.
    Jak je malinkej a krásnej, celej táta..."
   
    Nazdárek!
   

    Ležel jsem mezi ostatními na jakémsi dlouhém stole. Někteří po vyčerpávajícím boji spali, udoláni nepřízní osudu. Jiní mžourali do stropu, kde žhnuly vybledlé a chladné zářivky v několika řadách za sebou. Bylo to hodně nepříjemné se do nich dívat. Alespoň mně se vždy zatočila hlava a chtělo se mi zvracet.
    Raději jsem proto otočil hlavičku do strany, abych se toho hrozného pohledu zbavil. Otočím se a On! Můj soused Kašpar Melichar! Chechtal se mi přímo do tváře.
    "Nazdárek, Kašpárek!"
    "Co chceš? Neotravuj, jó?!
    On se však culil dál a stále stereotypně opakoval to své: "Nazdárek, Kašpárek"!
    "Počkej, až budu větší, tak si to s tebou vyřídím." utrousil jsem.
    Raději jsem šel spát. Napadlo mě: "...ráno bude moudřejší večera". Že bude za necelou hodinu svítat, to mi opravdu nedošlo. Asi mě fakticky hodně sebralo setkání tváří v tvář s tím Kašparem.
   
    Mít vlastní zrcadlo
   

    Byl jako zrcadlo. Myslím Kašpara, kdykoli jsem se na něho podíval, měl jsem pocit, že vidím odvrácenou stranu svého vlastního Já. Brrr, to byl ale pohled!
    Nikdo z vás nemůže tušit, jaké to je, přijít o iluze. Žil jsem v domnění, jak jsem oblíbený, krásný, chytrý a k zulíbání, nebýt toho zrcadla, které se nenápadně jako had proplížilo do mé blízkosti, třebaže ještě nedávno bylo pouhou spermií.
    Za mými zády!
    Nebýt toho, jak já se mohl mít... Teď mi zbyla jen špetka selského rozumu po dědečkovi a kopice hnoje po strýci Artušovi, který měl stejně v životě jen hovno. Alespoň to vždy tvrdila má matka, rozebírající jednoho člena rodiny za druhým jako obrázky složené z puzzlí.
    Má budoucnost se černobíle rýsovala jako brázda v poli.
    Bude ze mě pasák dobytka! Vidím to v rýhách své pravé dlaně.
    Viděl jsem, jak Kašparovi nechali jeho rodiče sestavit horoskop. Ti se divili. Přišel s tím starý Melichar až do porodnice se pochlubit sestrám a vůbec všem miminům. Melicharová plakala štěstím, jakoby porodila samého spasitele. Melichar ho vyhazoval do vzduchu tak dlouho, až se můj soused poblinkal.
    S uspokojením jsem sledoval kaši vyvěrající z jeho drobounké pusinky, tak jako vytéká láva z právě se rodícího jícnu sopky.
    Kdyby tak chtěl vybuchnout a prasknout!
    Jinak mám svého souseda docela rád. Hraju s ním různé hry a on ani moc nebrečí. Jen se tak nějak nevěřícně dívá...
   
    Samí čumilové
   

    Pořád mě chtějí do něčeho nesmyslného navlékat, mezi nohy mi strkají nějaký hadr a co je nejšílenější, snaží se mě umlčet imitací ženské bradavky. Nebylo by to tak nejhorší, kdyby ta náhražka nebyla tak nechutně umělá a tak velká. Mám pořád nepříjemný pocit, že žužlám úplně něco jiného. A to je fakticky dost nechutný, zvlášť, když už teď mám jasno o své sexuální orientaci.
    Asi chtějí mít ze mě gaye.
    Vozí mě v káře a ukazují jak v ZOO. To byste nevěřili kolik čumilů se nade mnou sklání. Připadám si fakt jak debil.
    Jedné paničce, která mi byla víc než nesympatická a pořád na mě dělala: "Ňuňu, ťuťuťu, šišlimyšlikamšmepšišli, božínku, božínku...", a pořád mě chtěla tahat a chovat, jsem nakonec blinknul do výstřihu.
   
    Holka nebo kluk?
   

    Má matka se asi pomátla.
    Jak jsem stačil pochopit, chtěla celou dobu porodit holku, místo toho však její robě má mezi nohama místo buchtičky pinďourka. Ona se s touto skutečností ne a ne srovnat. Dokonce mi kupuje růžové spodní prádlo a říká mi, že jsem dělala, čúrala, spinkala, kakala a tak podobně, jestli to tak půjde dál, bude silně narušena má vlastní identita!
   
    Tak se to nějak přihodilo a já jsem začala lézt po čtyřech jako naše číča Míca. Co jsem našla na zemi, to muselo ihned do pusinky a jako správná holčička jsem se před mužskými schovávala pod gauč s ruměncem na tvářích.
    Pořád mi ale neleze do hlavičky, proč ostatní kámošky, když v parku čúrají do kytiček, netahají za bužírku tak jako já.
    Asi jsem jiná, možná originální a hezčí!
   
    Jsem jako táta!
   

    Tak už mám konečně jasno. Jsem jako on!
    Poprvé mě totiž vzal táta sebou do vany, že se budeme společně koupat. Mělo mě to napadnout hned! Je teda fakt, že on má hadičku o dost větší než já, ale to prý nevadí, až povyrostu, povyroste i hadička.
    Táta mi taky říkal, že jsem kus chlapa, a jestli mi prý nějaká pipina bude tvrdit, že ho mám malýho, mám ji poslat do prdele a říct, že má malý kozy. To dá rozum, že to tak určitě udělám.
    Sice nevím, kamže to tu pipinu posílám, navíc bude asi z venkova, když chová kozy, ale určitě nejsem hloupý jako holky! Táta totiž říkal, že ze všeho nejhorší jsou kluci, kteří jsou hloupí jako holka.
    Táta je fakt borec!
    Hráli jsme si na bouračku ponorky, která narazila do velryby. Málem jsem se utopil.
   
    Úložna dětí
   

    Matka, když zjistila, že už nejsem holka, ztratila o mě zájem a začala mě pravidelně každý den po šesté ráno odkládat do úložny dětí.
    Celé zástupy matek tady odkládaly své děti.
    Co mě ale překvapilo, byla skutečnost, že tu nebyli jen kluci, o kterých si ještě nedávno jejich matky mysleli, že mají mezi nohama buchtičku nebo švestku, ale že jsou tu i holky! Nechápu, jak si rodiče těch holek mohli myslet, že mají pinďoura.
    Dospělí mě začínají děsit!
   
    Abych se ujistil, že jsem opravdový mužský, vymyslel jsem takovou zajímavou hru s Danou. To je holčička, která během poledního spánku leží na postýlce vedle mě.
    Ve chvíli, kdy si dozorkyně úložny myslí, že všichni spíme, zasyčím jako had, Dana už ví, že je to tajné znamení, otočí se směrem ke mně a otevře oči.
    "Sssssssssssss, Dano, ukaž mi zadeček." Většinou se na ni usměju a zamrkám, to aby věděla, že je to fajn hra.
    "Dobře, ale ty mi ho ukážeš taky!" to už se ke mně obrací zády, vytahuje si košilku, odkrývá deku a vyšpulí na mě zadnici svítící bělostí nevinné čistoty a neposkvrněnosti. Lačně si prohlížím dvě půlky a nejraději bych do nich zabodl špendlík z nástěnky.
    "A teď ty!"
    "Dano, já chtěl vidět ten menší zadeček, co máš vepředu."
    "Až ty mi ukážeš ten svůj!"
    Otáčím se a vyšpuluju na ní ten svůj, to aby hra měla spád.
    "A teď ty, ten menší, jó?!"
    Dana se odkrývá a já vidím neopeřenou hlaďoučkou švestku, která mě opravdu láká víc, nevím ani proč. Nejradši bych si lehl k ní, zabořil nos do té mušličky, zhluboka nadechoval a tak usnul a už se neprobudil.
    "A teď ty!" vytrhla mě ze snění.
    "Já ale nemám malý zadeček!" oponuji, ale ona je neúprosná a chce vidět pinďoura. Abych tedy nekazil hru, ukazuji jí pindíka, ona se pohledem přisává k mému ještě neprobuzenému mužství a podvědomě se těší na pubertu.
   
    Mám průšvih!
    Dozorkyně odhalila mou hru.
    Jsem jediný, kdo má v poledne zakázaný spánek, musím sedět s rukama za zády a upřeně sledovat, jak se dozorkyně cpe zákusky a chlebíčky až se jí nadouvají faldy.
    Dana je den ode dne zkroušenější a zkroušenější. Většinou pláče a je smutná.
    Dlouho to však netrvá. Zatímco já sedím jako laťka a poslouchám mlaskání té hory tuku, Dana rozjíždí naši hru hned s několika kluky najednou, to aby neporušila tradici.
    Jsem hrdý na to, jakou skvělou věc jsem vymyslel, a ani mi moc nevadí, že se jí osobně nemohu účastnit. Ostatní holky tak trochu Daně závidí, je totiž vždy, když odbije dvanáctá, středem pozornosti.
    Hru ale jednou dost neurvale pokazil Ruda Farkaš, když si přinesl ze zahrady tučnou žížalu, kterou v tom nejlepším hodil Daně na bříško a požadoval břišní tanec s kobrou.
    Je to debil!
   
    Zraněný Kašpar
   

    Jedno odpoledne bylo asi opravdu tak pěkně, že nás dozorkyně vyvedly ven na sluníčko a dokonce jsme mohli jezdit na koloběžkách a jedné minikáře.
    Ve vzduchu něco nádherně vonělo, už jsem chtěl zjistit, o co jde, když na mě přišla řada a já usedl za volant formule 1 a ostatních pět kluků mě tlačilo po chodníčku. Docela hezky jsme se rozjeli, já křičel blahem, srdíčko mi burácelo v návalech adrenalinových vzruchů a v tom nejlepším zpoza zatáčky slyším: "Nazdárek, Kašpárek!"
    Jako bych to už někde slyšel. Ale kde? Nemohu si za živého boha vzpomenout. Nestačím však přemýšlet. Na koloběžce si to k nám šine Kašpar Melichar, tak hloupé jméno mu dali jistě rodiče jen proto, aby se mu pomstili. I když mi něco našeptává, že se mýlím.
    Snažím se mu v rychlosti vyhnout, strhávám řízení a srážím malého Kašpara k zemi a svým těžkým závodním vozem mu přejíždím přes obě nohy. Za sebou slyším jen šílený řev toho prcka a dusot nemotorných salámů našich dozorkyň.
   
    Krev tekla čúrkem a já měl další průšvih.
    Teď už nesmím ani vzorně sedět a pozorovat apetit mé osobní dozorkyně. Musím celé dvě hodiny, kdy ostatní hrají mou hru, stát v koutě a dívat se do vyblité nažloutlé stěny.
    Ještě, že mě kluci naučili pár skvělých slovíček, použil jsem je proti dozorkyni.
    To byla mela!
    Mámě jsem pak po výprasku těch pár slovíček řekl taky, dost jí to vzalo, a tak mi pro jistotu nabančila ještě jednou.
    Nevím, ale mám pocit, že ty výrazy jsou asi nějakým zaklínadlem, jako to bývá v pohádkách. Tam třeba takový Alibaba řekne: "Sezame otevři se!" Nebo čaroděj řekne: "Abraka dabra!" V prvním případě se otevře skála a ve druhém se švarný jinoch promění v ropuchu, ale ještě jsem se nesetkal s tím, aby v pohádce někdo řekl: "Kurvo zasraná!" a dostal pak po držce.
   
    Mé malé sebevědomí
   

    Nějak se semlelo, že jsem postupně prodělával jednu zákeřnou chorobu za druhou, od neštovic, rýmy a kašle po bronchiální nemoci spojené s astmatem a záněty průdušek až po zápaly plic.
    Stalo se tedy, že jsem značnou část svého nešťastného dětství strávil po doktorech, na různých klinikách a nemocnicích. Nejenže bylo zjevné, že jsem pro lékaře beznadějný případ, ale navíc se přidaly problémy se zubními kazy a něčím ještě horším.
    Jak totiž od mých kojeneckých let do mě dospěláci prali jeden lepší lék za druhým, zkazily se mi velice rychle mé dětské zoubky, které nejenže byly plné kazů, asi od cukroví a čokolády, mé jediné radosti na tomto neutěšeném světě, ale on mi ten chroupek úplně zčernal, což snížilo mé už tak mizivé šance u děvčat. Ty se na mě culily do té doby, než jsem se zaculil já. A tak jsem se naučil usmívat se zavřenou pusou a raději moc nemluvit, aby náhodou někdo nespatřil můj handicap.
    Mohu vám říct, že je zázrak, že jsem to všechno přežil!
   
    Doktor Tichý
   

    Naším rodinným zubařem byl doktor Tichý. Co jsem nikdy nepochopil, bylo jeho jméno, které se k jeho obří postavě a hlubokému dunivému hlasu, vůbec nehodilo. Navíc z něho šel strach!
    Ten chlap měl totiž třikrát větší hlavu než ostatní smrtelníci. Šíleně zašmodrchané chuchvalce nazrzlých ohnivých vlasů trčely do prostoru, bradu a tváře měl nafouklé džunglí plnovousu, stejně tak pokrouceného, jako liány na hlavě.
    Co bylo ale nejhorší byl odporný puch z doutníku, který mu asi už přirostl k pravému koutku úst. Ten chlap, ať dělal, co dělal, vždy mu trčel napůl rozžvýkaný zbytek havany z pysku a doutnal jako světová revoluce.
    Není tedy divu, že jsem k němu chodil s pocitem odporu, hnusu a hlavně strachu.
    Chodil? Spíš jsem tam do té jeho zahulené ordinace byl dotažený za rukáv a nohavici svým otcem, kterého jsem doháněl k šílenství do té míry, že než aby mě láskyplně a vroucně přemlouval, raději mi na ulici před klinikou strhnul kalhoty i s trenkami a seřezal můj nahý neopeřený zadeček svým koženým tlustým páskem. Řval jsem jako tur, což mě unavilo snad ještě víc než samotný výprask.
    Možná byste čekali, že jsem s jelity na zadku seděl na zubařském křesle jako beránek, ale to byste byli na velikém omylu. Naopak, byl jsem už od dětství tvrdá dubová palice, takže čím víc se mé okolí snažilo k něčemu mlomit, tím víc jsem byl neoblomnější a zatvrzelejší.
    Nakonec mě vždy na křesle udrželo jen několik párů mužských rukou, do kterých jsem v záchvatech vzteku kousal. To ale opravdu jen tehdy neměl-li jsem náhodou v puse prsty doktora Tichého i s kleštěmi. Neopomněl jsem při každém jeho zaváhání, rafnout si i do nazrzle chlupatých špalků prstů. Div, že mě ti chlapi neumlátili. Dal jsem jim docela zabrat.
    Doktor Tichý se ve chvíli, kdy zjistil, že jsem nenapravitelnej zasranej malej zmrd, raději z města odstěhoval někam na sever. Tvrdil, že než mít takového pacienta jako jsem já, to raději žádného.
    Prý se z něho stal velice úspěšný automechanik. Doplatil ale na ty své doutníky. To víte, oheň a benzín...
   
    Nešťastná náhoda
   

    Nedlouho poté, co jsem přejel minikárou nohy Kašparu Melicharovi, byl sražen opravdickým autem. Vyběhl právě z chodníku za svým oblíbeným míčkem.
    Prd.
    A bylo.
   
    Povolali ho zpátky. Zřejmě tento svět příliš lidem podobného typu nepřeje. Ve chvíli, kdy se jeho duše vznášela, pocítil jsem ohromnou závist a zášť.
    Tak i v tomhle mě musel předběhnout!
    Všechno mi ukradl, iluze, mír v duši, pohodu a teď si to bere sebou nahoru. Já se z toho asi fakticky zblázním.
    Budu tu určitě smrdět minimálně sto let!
    V tu chvíli jako bych si uvědomil podstatu toho všeho. Je to tu, aby nás to semlelo, přetavilo a vyfluslo do éteru. Odtud se pak vracíme zpátky jako odražené pingpongové míčky.
    Náhlé osvícení!
    Naštěstí natolik kratičké a povrchní, že jsem se opět pustil do zběsilého cvalu, kdy jsem hodlal hýčkat své probouzející se ego a dosud utajovanou sexuální energii. Ještě ten den jsme si s Danou zahráli naši hru za keříkem v zahradě za úložnou dětí.
    "Dano, ukaž mi zadeček - ne ten ne - ten menší..."
    "Až ty mi ukážeš toho svýho!"
    "Tak jo."
    Ale jenom proto, aby hra měla spád.
    dy>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2685

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.