Palantir
oddělovač

Starožitníkův krámek

Literatura > Povídky > Vidoucí 2004 | 01. 01. 2005 23:58:58 | autor:

Starožitníkův krámek
   
    Sjeli jsme s Danielou z hor do jednoho malého městečka u moře, mírná vrchovina však zasahovala i sem. Městečko samo působilo poněkud pochmurně, ba snad až temně, a z jeho jediné hlavní třídy, která se táhla po vrchu kopce, a jíž vévodily vzrostlé stromy uprostřed dráhy silnice, sbíhaly dolů k moři malé, úzké kamenné uličky s vysokými domy, které stínily slunce.
    Nechtěli jsme se zdržet dlouho. Na hlavní třídě se právě měla odehrávat nějaká slavnost, napůl sportovní oslava, a napůl koncert, a se zájmem jsme sledovali pestrobarevné davy lidí, které se valily sem a tam hlavní třídou po obou jejích stranách. Stromy uprostřed se mírně chvěly ve vánku od moře, jež jsme občas zahlédli dole pod uličkami jako stříbrnou plochu, splývající s nebem.
    Paráda se již chýlila ke konci, a i když místní mínili oslavovat nadále, přece jen se davy rozpadly do malých skupinek, jež obsadily místní tratorie, takže jsme se rozhodli sejít k moři a najít spoj na další stanoviště, kde jsme měli zamluvené ubytování. Sice se již chýlilo odpoledne, ale dole u přístavu odjížděly lodě do většího města, kde na nás čekaly (doufejme) naše věci a pokoj se sprchou, každou půlhodinu.
    Zeptali jsme se jednoho místního oslavovatele na nejkratší cestu. Ačkoliv před chvílí jásal a radoval se jako všichni ostatní, úsměv od ucha k uchu a vlaječku v ruce, náš dotaz ho pravděpodobně uhranul - zadíval se na nás pochmurným pohledem a jeho radost a veselost byly ty tam.
    "Vy jste turisté?"
    Zavrtěl nevěřícně hlavou, ale pak se k nám naklonil a zašeptal:
    "Copak nevíte, že tohle město je pro turisty prokleté? Lidé se tu ztrácejí! Dávejte si dobrý pozor!"
    Pak muž zvedl významně ukazováček a zmizel v davu slavících.
    Podívali jsme se s Danielou nechápavě na sebe, ale pak jsme pokrčili rameny a vydali se první uličkou dolů. K moři tak dojdeme tak jako tak. I tato ulička působila stísňujícím dojmem, protože domy stály příliš blízko u sebe, takže jsme z plného slunce vešli do chladného stínu, temna, a slunce se dalo zahlédnout jen vysoko nad našimi hlavami, jak skáče po střechách vysokých a rovněž úzkých domů.
    Jen po levé straně se vinul shora dolů malý, přízemní krámek se snad ještě doškovou střechou. Po levé straně se do něj vcházelo, východ pak vedl zpět do uličky, ale směrem dolů, k přístavišti. Podíval jsem se na hodinky, pak na Danielu. Pochopila.
    "Tak jdem," povzdechla si. Už mne znala, a věděla, že starožitnictví a antikvariáty mne přitahují jako vosu med. Vešli jsme do zšeřelé, podlouhlé místnosti. Všude se bez nějakého ladu a skladu válely hromady zajímavých kousků, zaprášené knihy, mapy, sošky, ale i zbraně, medailonky, mince, různé nádoby, keramické květináče, hodiny, almary, ano, i šperky. Respektive brože. Jako už tolikrát jsme vešli do krámku z mého popudu, a ten, kdo si odtud odnášel cennou kořist, byla moje novomanželka.
    "Podívej, ta je pěkná! Jaký má hezký zelený kámen!" vykřikla najednou.
    "Vždyť máš ráda červené kamínky," pokusil jsem se chabě zareagovat, ale samozřejmě se nedalo uspět. Daniela už měla brož v ruce a přešla k pultíku, kde za starodávnou pokladnou na kliku, celou pochromovanou, stál pravděpodobně majitel krámku. Takhle nějak bych si představoval židovského obchodníčka ze 17. století. Vpravo od pokladny už vedl ven jen východ, východ dolů do ulice, která pak vedla k přístavišti.
    "Kolik stojí?" zeptala se dychtivě Daniela.
    "Šedesát tisíc lir," usmál se stařičký prodavač.
    "To je nějakých tisíc dvě stě korun," oznámil jsem suše. Daniela zesmutněla, tolik jsme si utratit dovolit nemohli. Ale prodavač se usmál ještě zářivěji, a proradněji podle mne, než předtím.
    "Ale měl bych pro vás nabídku," ozval se úlisným hlasem. "Hrozně rád hraju v kostky. Můžeme si o tu brož zahrát."
    Danielu to zaujalo a stařík jejího zájmu bryskně využil.
    "Vsadíte jakýkoliv obnos, třebas nějaký malý a hodíte kostkami. Pokud padne celkově lichý počet, znamená to ne a prohráváte. Padne-li sudý počet, vyhráváte brož."
    "Já to zkusím," podívala se na mne Daniela a vsadila pět set lir (na koruny asi deset korun). Majitel krámku blahosklonně tuto nízkou sázku přijal a vybídl Danielu, aby hodila kostkami. Padlo pět a šest. Celkem jedenáct. Prohráli jsme. Ale Danielku hra uchvátila a zdálo se, že chce za každou cenu vyhrát. A nebo se jí zmocnila hráčská vášeň. Ostatně podle statistiky jednou musí padnout sudý počet. Tak opět vsadila pět set lir, a opět padl lichý počet.
    Zdálo se mi, jakoby každou výhrou majitel krámku povyrostl a dokonce se mu vyhladily vrásky. Zato Daniela začala být nějaká unavená. Opět vsadila, prohrála a znovu se cítila vyčerpanější. Pokladník však omládl, o tom se už nedalo pochybovat. Najednou se mi to v hlavě spojilo a všechno jsem pochopil. Daniela už prosázela pět tisíc lir, a za tu dobu ji ani jednou nenapadlo, co z celé té hry má majitel krámku.
    A tak jsem pozorně sledoval další hru. Daniele se již třásly ruce, když házela kostkami, ale opět hodila lichý počet. Pak se zhroutila s perličkami potu na čele. Chytil jsem ji a posadil na nízký taburet vedle pultu. Pokladník se na mne usmíval a nedalo se pochybovat - omládl. Rozhodl jsem se, že si vyzkouším svou teorii. Lákalo mne vyzkoušet si svůj nápad v praxi, jako koneckonců vždy. Dělalo mi velmi dobře, když jsem zjistil, že mám pravdu.
    "Hraju místo ženy," oznámil jsem a vsadil tisíc lir. Pokladník se usmíval spíše šibalskýma očima než ústy a pokynul směrem ke kostkám. Hodil jsem. Kostky se kutálely po zeleném suknu. Nejdříve se zastavila ta vlevo - tři. A pak se dotočila i ta vpravo - dva. Celkem pět. Prohrál jsem. Ihned jsem pocítil určitý odliv energie. Má teorie se potvrdila. Teď ještě, zda bude fungovat druhá část.
    "Vsadím vše, všechno, co tu máme," pronesl jsem co možná nejledabyleji. Ale starožitník jen mírně pokývl hlavou, jako by chtěl říct, že je to moje rozhodnutí. Víčka přivřel ještě víc. Vzal jsem do ruky kostky, zavřel oči a soustředil se. A pak jsem hodil. Padly dvě šestky.
    Náhle se příliš mnoho věcí událo naráz: Daniele se vrátila síla, zato starožitník před námi zesinal a rozpadl se v prach. Ze zadní místnosti začali vycházet jiní turisté, a jako po spánku se nechápavě rozhlíželi, kde jsou. Vzal jsem naše věci, brož a Danielu za ruku a vyběhli jsme ven. Zvonek nade dveřmi ani nestihl pořádně zazvonit. Když jsme sbíhali uličkou dolů k přístavu, najednou se Daniela zastavila, vytrhla se mi a naštvaně se mě zeptala:
    "Prosím tě, co se to tam vlastně dělo? A jakto, že jsi vyhrál?"
    "Ten starožitník, copak sis toho nevšimla, z nás vysával energii. Takový energetický upír."
    "Blbost!" odtušila Daniela.
    "Jen si vzpomeň, jak jsi byla slabá! To všechno těma kostkama - kdo se chytil a začal hrát, prohrával. A každou prohrou přišel o kus energie."
    Sešli jsme opět pár kroků k přístavu. Ohlédl jsem se - za námi nechápavě vycházeli ze dveří krámku zachránění turisté. Daniela mne opět zastavila.
    "No počkej. A jak to, když všichni prohrávali, že ty jsi vyhrál?"
    "Přišel jsem na jeho trik."
    "Na jaký?" zeptala se Daniela.
    "Počítal s tím, že každý chce vyhrát - a mozek asi vydává nějaké vlny, které ty kostky vstřebávaly. Nevím. Ale každopádně, kdo chtěl vyhrát, prohrál."
    "A jak jsi ho teda obelstil?"
    "Soustředil jsem se na to, že chci prohrát."
   
    Chvíli na mne Daniela nechápavě hleděla, pak zavrtěla hlavou a opět jsme se vydali k přístavu. Udělali jsme pár kroků, když se na mne opět obrátila:
    "Ale to bychom přišli o všechno!"
    "S tím on počítal. Proto jsem na to vůbec nesměl myslet."
    Opět zavrtěla hlavou.
    Došli jsme do přístavu - ulička nás úplně nečekaně vyplivla do plného slunečního světla. Když si naše oči zvykly na přemíru záře, uviděli jsme loď, naši loď, která právě přístav opustila. V tom by nebyl problém - za hodinu jela další a i tou jsme ubytování stíhali v pohodě. Ale dokázal jsem si představit, kolik turistů tou další lodí pojede.
   

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2055

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.