Palantir
oddělovač

Srpnový čas

Literatura > Povídky > Vidoucí 2004 | 01. 01. 2005 23:54:31 | autor:

Srpnový čas
   
    To datum si pamatuju docela přesně. Bylo 21. srpna 1988, dvacet let po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Tedy, dříve jsem si myslíval, že stačí říci nějaké datum a každý už ví - aha, to je dvacet nebo čtyřicet let po tom co se něco stalo, anebo - jéje, to byla zrovna bitva na Bílé Hoře nebo Moravském poli! Ale třeba nebyla. Třeba nebyla ani žádná ruská invaze do Československa, třeba nikdy nebylo ani Československo - někde, někdy.
   
    Ale na začátku mého příběhu bylo 21. srpna 1988 a bylo dvacet let po ruské invazi. Na tehdejší "vstup vojsk" se velice živě pamatuji, měl jsem totiž právě patnácté narozeniny. Tady to nemusím nikomu vykládat, co to pro nás znamenalo, jaké ponížení a bezmocné zoufalství jsme prožívali. Ale musel jsem to vykládat jednomu, nu, dejme tomu, emigrantovi. Ale to není přesné vyjádření, jakýpak emigrant, byl to Čech, dokonce docela silně příbuzný - ale přitom naprostý cizinec.
   
    Pořád nevím, jak začít. Tak dobrá, začnu tím, jak to začalo: To jsem se takhle jednou o jednom nedělním prázdninovém odpoledni v srpnu 1988 procházel po libereckém náměstí u radnice v bílých kraťasech, modrém triku a červené kšiltovce a rozhlížel se kolem, jestli nespatřím nějaké spřízněné duše v barvách trikolóry. To tehdy hlásily štvavé vysílačky, že se mají lidi k dvacátému výročí sovětské okupace vystrojit do barev národní vlajky, aby dali najevo svůj odpor proti režimu. Ony ty vysílačky už nebyly asi tak štvavé, v každém případě nebyly rušeny. Takže jsem zahlédl pár lidí, kteří možná poslouchali stejnou vlnu a měli na sobě něco červeného, modrého a bílého - ale i jiného. Co už si v létě má vzít člověk na sebe.
   
    Jenom jeden man byl přesně vystřižen jako já. Až podezřele přesně: Byl oblečen v krátké bílé kalhoty, modré triko a červenou kšiltovku. Měl taky fousy, jako já, avšak probělené. A taky měl docela slušné bříško. Legračně se vznášelo nad jeho nepatřičnými kraťasy. A zpod čepice mu nekoukaly žádné vlasy. Bylo mu asi o dvacet let víc, než mě. Mohl by to klidně být můj táta, kterého jsem nepoznal. Docela sympaťák. Uviděl jsem ho na dvacet metrů, jak stojí v podloubí u okénka se zmrzlinou. Kývl na mě, já na něj, spiklenecky jsme se na sebe usmáli. Jenže pak se rozhoupal směrem ke mně, v každé ruce kornout se zmrzlinou. Než jsem stačil cokoli podniknout, byl u mně, podává mi jeden kornout a povídá: "Nazdar, Jirko."
   
    "Nazdar," zasípěl jsem a zmrzku si vzal. Co mi zbývalo jiného. Nejdřív jsem myslel, že je to nějaký vedoucí z letního pionýrského tábora, který si na mě po letech vzpomenul, ale já si teda na něj vzpomenout nemohl. Pak mě napadlo, jestli to náhodou není nějakej fízl. Rozhlédl jsem se, avšak nikde jsem žádné podezřelé týpky neviděl. Ale co já vím, třeba támhleten kluk v džínách a s hárem, to by mohl klidně být nějakej tajnej... No, jestli mě zná, tak stejně nemá cveka utíkat. Začal jsem v klidu lízat roztékající se zmrzlinu. Jestli je to fízl, tak mu nesmím nic říkat - prostě jsem se náhodou takhle oblíkl, no co. Je to snad zakázaný?
   
    "Nazdar, Jirko," hloupě opakoval můj nový (?) známý. "Možná se divíš, ale já tě znám. Totiž - já jsem taky Jirka. A taky Ambrož. Jako ty. Můžeš mi tykat."
   
    No ne, nějaký příbuzný? Že by syn prastrýčka Rudy, co v srpnu osmačtyřicátýho zmizel do Kanady?
   
    "Pojď, sedneme si," vyzval mě. "Řeknu ti to rovnou, protože tak je to nejjednodušší. Nejsem žádný tvůj příbuzný. Já jsem - ty." Instinktivně jsem si odsedl - nejspíš je to nějakej teplouš! Já jsem ty, ty jsi já, jak je láska líbezná, jedna duše, jedno tělo - no fuj!
   
    "Ne, počkej, já jsem ty - o dvacet let starší. Rozumíš? Já jsem Jirka Ambrož z roku 2008!"
   
    Takže ani fízl, ani příbuznej, ani teplouš - normální magor je to. Urychleně jsem shltl zbytek zmrzliny a rozkousal kornout. Zvedl jsem se k fontánce, jako že si umeju ruce a opláchnu pusu - avšak chystal jsem se vystartovat. Když v tom se za mnou ozvalo "jack knife". Ohlédl jsem se a ten chlápek se uklání až do půli pasu. To jsme si jednou s kámošem Honzou našli tohle slovíčko ve velkém anglicko-českém slovníku. Značí nejen "Honzův nůž", neboli zavírák, ale i takovouhle úklonu. Našli jsme si to o prázdninách, počkejme, jo, právě ten rok, v osmašedesátým, a takhle jsme se zdravili jen my dva, když nás nikdo neviděl. V sedmdesátým se Honza utopil, když chtěl přeplavat Dunaj pod Děvínem...
   
    Zase jsem si kecl. Seděl jsem vedle neznámého - sebe? - a bezděky civěl na jeho holé nohy. Na pravém stehně měl velké mateřské znaménko. Stejné, jako já. Trošku se mi rozmlžily jeho obrysy. Vzhlédl jsem mu do obličeje a zjistil, proč mi byl zpočátku tak sympatický. Díval jsem se do své tváře! Tedy do mnohem starší tváře, s bílými fousy a vráskami smíchu kolem očí, ale jasně do své tváře...
   
    "Dýchej, Jiříku, zhluboka dýchej," poradilo mi mé starší já, sundalo si z hlavy čepici, a začalo mě s ní ovívat. Teď teprve byla patrná jeho pleš. Takováhle troska ze mě bude za dvacet let! Nejspíš jsem omdlel.
   
    Když jsem přišel trochu k sobě, zjistil jsem, že mne moje o generaci starší já vede ke mně do garsonky, do podkroví jednoho domu na náměstí. Věděl, kde bydlím! No bodejť. Když si dokonce otvíral dveře od baráku svým (mým!) klíčem. Podpíral mě, když jsem klopýtal po schodech vzhůru. Naštěstí klíč od bytu už neměl. Opřel mě o dveře a starostlivě sledoval.
   
    "Jiříku, nemysli si, pro mě to taky není lehký. Teď teprve vidím, jaký jsem byl v pětatřiceti fešák, a to jsem si myslel, že jsem už moc starej na mladý kočky!"
   
    Jo, to jsem si právě tohle léto myslel. Teprve teď jsem uvěřil, že ten chlápek jsem - budu - já! Odemkl jsem a pozval jsem ho dál pokynem ruky.
   
    "Uvaříme si kafe, hodně silný. A sladký, jak máš rád."
   
    Byl jsem silně zvědavý. Ani ne tak na stroj času, který musel někde existovat, aby se naše setkání mohlo uskutečnit. Ale Jirka (no, Jirka) mi mohl říct, co na mě v životě čeká. Mohl mi teda poradit, čemu se vyhnout a co by mě nepříjemnýho mohlo minout, žejo.
   
    "Jirko," povídá Jirka, "teď byse nejspíš rád slyšel, nějaký rady." To si piš, Jirko, že jo! "Ale já ti je nemůžu dát. Já prostě nevím, co tě v tvém budoucím životě potká."
   
    "Jakto, jakto," až sem se zakoktal. "Dvacet let není tak dlouhá doba, abys zapomněl na takový důležitý věci, jako jestli půjdou komunisti do prdele, jestli ses oženil a s kým, jestli ses rozvedl, jestli jsi získal nějaký dobře placený flek, nebo - já nevím, přece kdybys v pětatřiceti věděl, co tě čeká, tak bys byl přece nelezl do nějaký pasti, kterou bys znal..." Zmlkl jsem.
   
    "Aha, časový paradoxy. Ty mi to nemůžeš říct, protože bys pak měl jinou minulost a teď bys tu třeba ani neexistoval. Mělo by mi stačit vědomí, že se dožiju aspoň pětapadesáti, pak nasednu do stroje času a budu tady sebe, mladšího nevědomého hlupáčka, poslouchat, jak kecá..."
   
    "Počkej, počkej," přerušil mě Jirka. "Já bych ti rád řekl, co tě čeká. Jenže já nevím. V mém čase je to trochu jinak."
   
    "Jak - jinak?"
   
    "No, třeba dneska je jednadvacátýho srpna. Dvacátý výročí. Četl jsem spoustu věcí o osmašedesátým. V písemnostech z vašeho času. Jak přijely ruský tanky. S bílejma křížema. Zardousit Pražský jaro. Jenže v mým čase v roce šedesát osm žádný Pražský jaro nebylo. Nebylo jaro, nebyl jednadvacátej srpen! Teda datum 21. srpna 1968 existovalo. Jak bych si ho nepamatoval. Vždyť jsem měl právě patnáctý narozeniny. Ale žádný tanky nepřijely. Žádná střelba nebyla. Žádní mrtví. Prezidentem byl Novotný - až do své smrti v lednu v pětasedmdesátým. Teprve pak nastalo to Pražský jaro! A s komunisty to šlo pěkně z kopce v celý Evropě. U nás šli do prdele už v sedmasedmdesátým, hned jak vznikla Charta 77. Kdežto v tvým čase stále ještě vesele vedou stát a masy pracujícího lidu. Takže já ti nemůžu říct, jaký bude tvůj život, protože můj život byl prostě jinej! A věř nebo nevěř, ani v mým roce 1988 jsem se nepotkal se svým starším já - jako dneska my dva. Nebylo žádný výročí... Ty časový paradoxy jsou nejspíš mnohem složitější, než si myslíme. Anebo naopak úplně jednoduchý. Jenže nevíme jak."
   
    Nechápavě jsem na něj zíral. V nastávajícím soumraku mi připomínal stále více mě - posedával stejně nahrbeně jako já, hrabal se stejně ve vousech - ale nezažil Srpen??? Něco mě napadlo.
   
    "Takže vono se něco mohlo stát v tvý - naší - minulosti, co mohlo změnit dějiny. A kdybychom to našli, tak by, tak by... Ale ono se něco muselo stát, když žiješ za dvacet let ve světě, kde bolšán už přes třicet let sedí na smetišti dějin! A aby se to mohlo stát, tak pro to nejspíš musíme něco udělat."
   
    "Proto jsem tady," odvětil Jirka.
    ................
   
    Moje starší já bylo v tom budoucím čase členem mezinárodního týmu, který experimentoval v oboru kvantové fyziky. A nějak mimochodem narazil, někdy kolem roku 2005, na "stroj času". První experimenty byly nesmělé, a sestávaly jen z opatrných náhledů do minulosti. Do stále hlubší a hlubší minulosti, která však byla limitována pouhými asi jednadvaceti lety. Samotný "stroj času" byl schopný delších výletů, ale kontinuita biologického materiálu byla z nějakého důvodu omezena dvě stě padesáti šesti měsíci. A bez součinnosti s "biologickým materiálem", většinou nadšeným průzkumníkem v roli dobrovolného morčete, se "stroj času" nedokázal vrátit do svého časoprostorového kontinua.
   
    Výzkumníci byli po nějaké době konfrontováni s tím, že jejich minulý svět vypadá jinak, než by měl - podle pohledu, který se jim naskýtal při nakukování do naší současnosti. Právě Jirka přišel s teorií, že budou muset něco udělat se svou - naší - historií, nebo je dostihne vlna transformované minulosti. Jirka přišel na nápad, že do vzdálenější doby bude cestovat "stroj času" s posádkou několika generací. Jako krok určil právě dvacet let a jako bod předání štafetového kolíku, tedy úkolu i "stroje času" , navrhl pamětihodné časové body. Při kterých je možno potkat jistou důvěryhodnou a sympatickou osobu - tedy sebe. Sebe v jiném čase.
   
    Takže na mně teď bylo nasednout do stroje času (vida, už to ani nepíšu v uvozovkách) a přesunout se dalších dvacet let zpátky do 21. srpna 1968. Samozřejmě na náměstí u radnice, protože tam byl tehdy skoro celý Liberec. Já taky. Tady jsem měl kontaktovat své patnáctileté já. Ne, tento holobrádek neměl být dalším ve štafetě. K tomu dalšímu mě měl jenom přivést. K mému dědovi. Karlovi. Který, dokud žil, vždycky říkával: "Brácha Ruda neměl v tom osmačtyřicátým utíkat do Kanady. Kdyby zůstal tady, historie by byla úplně jiná!"
   
    To byl zase můj nápad. Na náměstí se kontaktuju se sebou o dvacet let mladším, pak s ním pojedu za dědou do Pilínkova, a tomu to vysvětlím celý. Dědovi bude před dvaceti lety taky padesát pět let, jako je tomuhle mému staršímu já teď, a pocestuje do roku 1948 za svým tehdy pětatřicetiletým bratrem - dvojčetem, který bude stejně starý, jako jsem já dnes, v roce 1988... A přemluví ho, aby neutíkal do té Kanady. Strejda Ruda byl velké komunistické zvíře, a měl určitý vliv na tehdejší dění. Jestli neuteče, tak se snad dá historie do toho pořádku, v jakém se zatím nachází v roce 2008.
   
    Pak se děda zase vrátí, do roku 1968, předá mi stroj času, já pocestuju zpátky do dneška, vrátím ho Jirkovi a on zmizí v budoucnosti. A rok 2008 bude zachráněn.
   
    Tak jsme si to pěkně namalovali. Potom mi Jirka předal stroj času. Byl maskován velice neoriginálně - totiž jako jízdní kolo. Odložil si ho ve sklepě našeho domu. Na řídítkách mělo nějaké neznámé čudlíky, jejichž funkci mi Jirka podrobně vysvětlil. A tachometr, na kterém bylo číslo 21081988.
   
    Nasedl jsem a podle Jirkových pokynů odjel kolem divadla po novém mostě přes Sokolskou ulici pár set metrů na prázdné parkoviště na Tržním náměstí. Zapnul jsem páčku na levém řídítku do polohy mínus, a šlápl do pedálů. Po stranách kolem mě povstaly náhle stěny míhavého světla, zatímco přede mnou se rozevřela temná stezka. Pilně jsem šlapal a díval se na tachometr. První čísla, totiž datum 2108, se nehýbala. Zato poslední se začala otáčet nazpět. 87, 86, 83, 78, 72, a to už jsem zpomaloval, 70, 69, poslední čísílko zaváhalo a překulilo se na osmičku. Zastavil jsem. Stěny i stezka zmizely, a já stál zase na Tržním náměstí. Ale už ne na asfaltu, ale na písku. Bylo pořád léto, stále byl 21. srpen. A od radnice jsem slyšel rachot tankových pásů...
   
    Přepnul jsem levou páčku na neutrál a pravou páčkou si přehodil přehazovačku. Zabral jsem do kopečka do Rumjancevovy ulice směrem k radnici. Pod starým mostem se na Sokolské do nekonečna táhla kolona řvoucích tanků. Na další křižovatce se otáčela na náměstí k radnici. Všude kolem kolony byla spousta lidí, hrozících, křičících, nešťastných lidí. Na fasádě Šaldova divadla byly vyryty hluboké šrámy po kulometných střelách. Zase jedu pozdě, stejně jako před dvaceti lety! Zajel jsem k radnici zezadu. Tady na kraji chodníku bylo o kiosek s historickými meteorologickými přístroji, opřeno kolo. Moje kolo. Už jsem na náměstí před radnicí a hrozím projíždějícím tankům s plnou nenávistí svých patnácti let, vzpomněl jsem si.
   
    Postavil jsem své časové kolo ke svému starému kolu mého mladého já a společně je zamkl bezpečnostním zámkem. A pospíchal za sebou.
   
    Jenže jsem se nejdřív nemohl najít. Náměstí bylo plné lidí. Tanky objížděly hromadu sutin, která zbyla z podloubí, kde dříve i později prodávali zmrzlinu. Z hromady začal couvat jeden ten pancéřový mastodont, který se předtím narval do podloubí. Přitom za sebou hrnul čtyři sanitky, které tam bokem stály. Přijely pro zraněné a umírající z toho spadlého podloubí.
   
    Tank se zastavil, zahoupal na pásech a zůstal sedět jako ohromná zelená žába. Na věži se otevřel poklop a z něj se začal soukat tankista. Stejně, jako jsem to už jednou viděl před dvaceti lety. Teď.
   
    "Ty svině!" zaslechl jsem křičet nějaký mutující hlas vedle mě. Ohlédl jsem se - a spatřil vedle sebe vytáhlého hubeného výrostka v kraťasech a triku, s dlouhým hárem až na záda. Ani jsem se nejdřív nepoznal. Něco bylo jinak. Ten kluk - já - měl na krku stříbrný řetízek s křížkem. Ale já - ten kluk - jsem nosíval stříbrný klíček.
   
    Něco bylo jinak. Podíval jsem se na radnici - neměla kolem sebe lešení. A na špici její věže plandal plechový rytíř - který v mém čase zmizel už v roce 1948 a byl nahrazen velkou pěticípou hvězdou. O zábradlí na balkóně v nejvyšším patře jednoho z domů vlevo od radnice se opírali dva zevlouni. Tam, co měli kanceláře socialisti. Oba jsem poznal i na tu dálku a výšku. Herce Jana Třísku bylo těžko nepoznat. Vedle něj civěl dolů na náměstí menší blonďák s téměř neviditelným knírem. Vzpomněl jsem si: No jo, tenkrát tu u Třísků na chalupě v Jizerkách trávil dovolenou dnešní známý disident Václav Havel.
   
    Něco bylo kurevsky jinak. Voják ve věži tanku měl samopal. Ten "můj" měl jen pistoli. Střílel s ní do vzduchu. Nelíbily se mu totiž ty nadávky, které se na něj snášely. A hrozící pěsti. Tenhle začal střílet do vzduchu taky. Ale ze samopalu. A směrem k tomu socialistickýmu domu, kam jsem se hned kontrolně zadíval. Jedna ta kulka z dávky nejspíš zbloudila, protože blonďák na balkónu se zapotácel, pak udělal přemet přes zábradlí a paragána dolů ke dlažbě. Paragána bez padáku.
   
    Bylo to jinak.
   
    Vzedmula se ve mně vlna absolutně nehistorického vzteku. Na zemi ležely poházené úlomky cihel z rozbitého podloubí. Chňapl jsem po jedné půlcihlovce a aniž bych nějak zvlášť mířil, mrsknul jsem jí směrem k tanku. Byl daleko aspoň padesát metrů. Nemohl jsem k němu dohodit.
   
    Kus cihly zvolna vystoupal až na vršek balistické dráhy, a pak se začal zvolna snášet přímo na vojáka, který se mezitím obrátil, aby zkontroloval situaci na druhé straně náměstí. Zdálo se mi, jako by se čas téměř zastavil. Cihla pomaličku klesala, až nakonec udeřila ozbrojence přímo doprostřed mezi lopatky. Strašně pomalu se otočil. A jeho samopal s ním. Hleděl jsem přímo do černého ústí jeho hlavně.
   
    V tom okamžiku se čas zastavil úplně. Protože dál si nepamatuji nic. V nejbližším následujícím časovém fotonu jsem ležel za radničními schody a z nich na mě pršely žulové odštěpky , které odletovaly pod náporem kulek. Pak zavyl motor tanku a obluda se vydala z náměstí na další cestu. Jak jsem usoudil podle vzdalujícího se randálu. Teprve pak jsem vyhlédl zpoza schodů.
   
    Náměstí bylo vylidněné. Všichni se hned po zahájení palby - už té do vzduchu - vrhli za nejbližší rohy. Jen pod balkónem ležel rozcapený blonďák na břiše. A uprostřed náměstí na zádech v kaluži své krve vytáhlý dlouhovlasý výrostek v kraťasech. Běžel jsem k němu.
   
    Byl to patnáctiletý Jirka. Já. Dávka mě provrtala šikmo od pravého stehna (s typickým mateřským znaménkem) přes břicho na levou stranu hrudi. Obličej jsem měl čistý a klidný, oči doširoka rozevřené. V pravé ruce jsem zbytečně svíral stříbrný křížek.
   
    Klekl jsem k sobě neschopen přemýšlení, neschopen citu, neschopen ničeho. Automaticky jsem přiložil prsty ke krku, ale žádný tep jsem nenahmatal.
   
    Pak mě nesmyslně napadlo: Teď přece nemohu jet za dědečkem Karlem. Nemohu mu vykládat, že právě přišel o svého jediného vnuka. A to nejspíš mou vinou. Co jsem měl co házet cihlou po samopalníkovi na tanku! A co bude s mámou, ach bože...
   
    A co bude se mnou?
   
    Nemohu jet za dědou, on nemůže jet dalších dvacet let zpátky - ale snad mohu jet zpátky aspoň o pár hodin já a napravit tuhle nesprávnou a nespravedlivou minulost! Musím to udělat, protože jinak mě za chvíli dostihne časová vlna a přestanu existovat. Právě jsem viděl, že jsem před dvaceti lety umřel - jak to, že se ještě vůbec můžu hýbat?
   
    Moc jsem o tom nepřemýšlel a začal se hýbat co nejrychleji. Doběhl jsem za radnici k meteorologickému kiosku. Obě kola tam stála připoutána k sobě. Odpoutal jsem to z roku 2008 a nasedl. Nehodlal jsem se zdržovat. Posunu se časem hned tady. Přepnul jsem páčku na levém řídítku zase na mínus. Do pedálů jsem šlápl jen jednou. Opět kolem mě vyvstaly světelné stěny a přede mnou se objevila černá cesta. Avšak nepřestalo to, ani když jsem přestal šlapat. A na číselníku se začaly zase míhat letopočty. Ale ne nazpátek, ale dopředu! A zastavily se až na číslici 1988. Datum dne se nezměnilo.
   
    Byl jsem zpátky.
   
    A víc mě stroj času neposlouchal. Úplně jsem zapomněl, že byl nastaven na "biologický materiál": Děda mohl jet jen dvacet zpátky do roku 1948 a zpět, já mohl jen dvacet let tam a zpátky do dneška 1988 a starší Jirka se teď na svém kole mohl vrátit jenom do zítřka v roce 2008. "Tachometr" pouze zobrazoval datum, páčka na levém řídítku jenom spouštěla stroj času, ale nedávala možnost řízení.
   
    Odvedl jsem časové kolo těch pár kroků k sobě pěšmo, měl jsem nohy celé roztřesené. A nechtěl jsem dělat další divadýlko houfu občanů, čekajících na autobus. No jo, vona je tu teď zastávka, uvědomil jsem si teprve nyní existenci svého současna. Šedesátý osmý rok jsem měl v sobě nějak moc zažraný.
   
    Vytáhl jsem kolo až do podkroví, otevřel si dveře a šoupnul ho do předsíně. Z obýváku vylezl o dvacet let starší Jirka s včerejšími novinami v rukou.
   
    "Tak co?" pídil se po informacích. Jen jsem mávl rukou, vydal se k baru a vytáhl pohotovostní láhev rumu. Ani jsem se nezdržoval se skleničkou, chlemstal jsem zlatavou tekutinu rovnou z lahve.
   
    "Tak co," opakoval starostlivě můj společník a zkoumavě se na mě zadíval.
   
    "Blbý, blbý, posraným navrch," odvětil jsem ještě poměrně slušně, tedy vzhledem k situaci. "Zabili mě na náměstí Rusáci. Tebe taky zabili. Jirku, toho kluka. Všichni jsme mrtvý!" Rozbrečel jsem se.
   
    Při další lahvi rumu mi Jirka osvětlil, že nás nikdo nezabil. Jenom toho kluka, kterým jsme byli v patnácti letech. Jak to, že naše minulé já umřelo, a naše další já i nadále přetrvávalo?
   
    "Protože to nebylo naše já, Jirko" pronesl Jirka. "Jedna teorie, které jsem až dosud nevěřil, předpokládá, že při cestování ve stroji času, a tentokrát to sousloví myslím v tlustých uvozovkách, necestujeme časem, ale prostorem. Lépe řečeno necestujeme do jiného času, ale do jiného vesmíru, kde je čas opožděn. Tyto vesmíry se vyvíjejí paralelně, podobně, avšak nikoli totožně. Tím se vysvětluje časový paradox, že ty jsi byl příčinou smrti sebe o generaci mladšího, ale sám přitom nezmizíš. A tím, že nikdo z nás nezmizel, že se nezměnilo naše časoprostorové kontinuum, je zároveň dokázáno, že naše časoprostory nejsou kontinuální, ale oddělené, paralelní.
   
    Necestuješ časem, ale mezi vesmíry." Opovržlivě pohleděl do otevřené předsíňky. "Takže to není stroj času, ale brána mezi vesmíry. A já se s ní co nejdřív vrátím domů. Už nemusím mít strach o vývoj svého vesmíru. A ty, ty se tu měj pěkně..."
   
    Nakonec nejel Jirka hned, ale až druhý den. Měl jsem totiž ještě třetí láhev, tentokrát slivovice.
   
    ...
    Musel jsem se smířit s tím, že jsem to sobě, a možná i více lidem, v tom dvacet let starém vesmíru podělal. Ale nehodlám jim to tam "vylepšovat". Ani kdybych se někdy za dvacet let, někdy kolem roku 2008, ochomýtl kolem stroje času, tedy té vesmírné brány. Jo, oba jsme si s Jirkou mysleli, že je to stroj času. Ale on se měnil jenom čas stroje...
   
    Nebudu chtít ani žádnou pomoc od staršího Jirky. Už vím, že si musíme pomoci sami. Na podzim 1989 jsem začal jezdit na odpolední demonstrace do Drážďan, ono to tam z Liberce není tak daleko. Každé odpoledne jsem šel s mladými Němci pod transparenty a německými vlajkami s vystříhanými znaky socialistického proletariátu. Volali jsme přitom:
   
    "Kdo, když ne my, kdy, když ne teď!"
   
    A pak to propuklo i v Praze a Liberci. Sami jsme si vybojovali svou svobodu. Jenom jedno mě na tom mrzí.
   
    Že se naším prezidentem nestal Valtr Komárek, ale Alexander Dubček.
    dy>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2153

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.