Palantir
oddělovač

Zrcadlo

Literatura > Povídky > Vidoucí 2004 | 01. 01. 2005 23:47:17 | autor:

Zrcadlo
   
    Tak mi ji odvedli! Včera, po téměř pěti letech skrývání, maskování se a zametání stop. Někdo zaklepal a já šel otevřel. Jakmile jsem uviděl před dveřmi tu trojici chlapů - dlouhé kabáty dávno vyšlé z módy, brýle nezvykle tmavě modré barvy a nablýskané lakovky, pochopil jsem, že je konec. Pokusil jsem se přibouchnout dveře, ale v ruce prvního z nich se něco zablesklo a já ztratil vědomí.
    Probral jsem se až pozdě odpoledne. Živý, ale sám. Sunny byla pryč. Já vím, můžete říct, co se divím, vždyť jsme to čekali každou chvíli. Ale stejně mi bylo do breku. Kupodivu jsem si na všechno pamatoval, asi předpokládali, že mi stejně nikdo neuvěří. No co, zkusím to. Napíšu náš příběh, můj a Sunny. Možná mě budete považovat za blázna, ale to je mi jedno. Musím to udělat, jinak bych neměl klid.
    .............................
    V srpnu před pěti lety mi zavolal Herold, kamarád a majitel realitní kanceláře. Věděl, že sháním dům, tedy spíš samotu, kde bych mohl hledat inspiraci a psát. Vlastně jsem vám ještě neřekl, že jsem spisovatel. Tehdy jsem vydal svůj druhý román a považoval jsem se za téměř nejlepšího žijícího autora. Prostě jsem byl "někdo". Ale abych se vrátil k Heroldovi. Už třikrát mi nabízel statek či vilu, ale vždy jsem ji odmítl. Pokaždé se mi zdála příliš honosná a moc blízko civilizace. Ovšem tentokrát mi předhodil roubený domek nebo přesněji spíš chatu v dokonalé samotě. Až později mi prozradil, že jeho nabídka byla míněna jako žert, a ve skutečnosti vůbec nepředpokládal, že by se mi líbila.
    Ta prodávaná nemovitost vypadala zdálky dost uboze. Jednak se na dřevu podepsal čas - pocházela z poloviny minulého století, a jednak zanedbaná údržba. Na první pohled bída s nouzí. Ale na druhou stranu stála v nádherném lese, obklopená vysokými borovicemi, kapradím a mechem. Ale nejzajímavější se mi připadalo, jak byla přímo vkomponovaná do přírody - ze severu přitisknutá ke strmému skalnímu srázu, s vysokou, úzkou střechou vypadala jako výhonek, jako pučící odnož mohutné skály nad ní. A to jsem ještě netušil, že dřevěné stěny pokoje po několika metrech navazují na malou jeskyni. Fantastické! Od nejbližšího města vzdálen skoro hodinu jízdy autem, bez telefonu i bez signálu pro mobil jsem se cítil skvěle. Pravda, chybělo něco jako kanalizace, vodovod, ale to jsem považoval za odpovídající daň. Ve vzdálenosti jen co by kamenem dohodil se nacházela studánka s vynikající pramenitou vodou. Jako zdroj elektrického proudu sloužil stařičký větrný generátor na skalním útesu. Zaujalo mě to. Herold nevěřícně zalapal po dechu a pak tichým mumláním: 'Kdo chce kam, pomozme mu tam,' mě uvedl dovnitř.
    Všude byl neskutečný nepořádek. Poslední majitel - podivín - tu žil jako poustevník posledních čtyřicet let svého života. Kromě nákupů v blízké vsi prakticky vůbec nevycházel a jeho děti ho navštěvovaly tak dvakrát, třikrát za rok. Zemřel někdy v zimě, ale jeho tělo objevil až na jaře pošťák, který mu přinesl dopisy a měsíce nevyzvednuté noviny. Od té doby se nejprve dědici o dům přeli, na rovinu přiznám, že dům nechtěl nikdo. Další rok se potomci snažili stavení prodat a nakonec se obrátili na Herolda. Zatím se do domu podívalo asi vícero nezvaných návštěvníků a ukradli a rozbili co se dalo. Prodíral jsem se harampádím krok za Heroldem, který tu evidentně nebyl poprvé. Prošli jsme roubenou částí a dostali se do oné místnosti napojené na jeskyni. Ohromila mne svou velikostí. Určitě dvacet metrů do hloubky. V ten moment jsem byl rozhodnut, ovšem to nejzajímavější mělo teprve přijít. Herold posvítil baterkou do tmavého kouta a tam jsem zahlédl obrovské zrcadlo. Nejméně dva metry na výšku a metr na šířku. Masivní kovový rám, ačkoliv nebyl zdoben žádnými jemnými vzory, prozrazoval, že stáří zrcadla se bude počítat na staletí a jeho cena je možná větší něž hodnota celého domu.
    'Jak to, že ho nikdo neukrad?' prolétlo mi hlavou a Herold se ušklíbl:
    "Napadlo tě to taky, že jo!"
    "Co, myslíš?"
    "Proč nikdo neodnes tu nejcennější věc."
    Přikývl jsem.
    "Pojď, ukážu ti to." Popošli jsme blíž a Herold posvítil na roh zrcadla. Rám byl zapuštěn bez sebemenší štěrbiny do skály tak, že na ni dokonale navazoval. V duchu jsem složil hold dovednosti řemeslníků.
    "Všimni si," vybídl mne Herold, "Někdo se pokoušel sekat do skály i do rámu, ale marně. A tohle je práce mých lidí," ukázal na skupinu rýh, "taky neuspěli. Pravda, měli jsme jen baterky, ta větrná elektrárna potřebuje opravit, ale i tak, jak skála, tak rám jsou pekelně tvrdé. Navíc nám vůbec není jasné jak to zrcadlo ve skále drží. Museli to být tehdy machři, vysekat tak přesně prohlubeň a vymyslet nějaký neobvyklý mechanizmus úchytu, který by se vložením zrcadla spustil a zrcadlo zajistil. Bohužel se nedá zvenčí bez rozbití rozebrat."
    "Beru to," vyhrkl jsem.
    "Vždyť říkám, že bez rozbití ho nevyndáme, už jsme to zkoušeli."
    "Ne zrcadlo. Dům, samozřejmě celý i s inventářem."
    Tak jsem se stal vlastníkem polorozpadlé chaty se zrcadlem v jeskyni. Zaplatil jsem Heroldovi víc než slušnou částku (no co, napíšu další román), a tak se ani nebránil, a slíbil, že pošle lidi, aby dům vyklidili, natřeli dřevo a opravili větrný generátor.
    Tři týdny nato, počátkem září jsem se stěhoval. Tedy ne sám. Žil jsem tehdy s přítelkyní, Vandou, nádhernou, štíhlou tmavovláskou. Neuvěřitelně dlouhé nohy, za které by se nemusela stydět žádná Miss Universum, boky a úzký pas jak vystřižené z učebnice antiky, zadeček připomínající dvě poloviny melounu a ňadra, tak pevná a pružná (a to bez úprav), že mi ke vzrušení stačil jen jediný pohled. Prostě dokonalost sama. Považoval jsem to za správné, dokonalý spisovatel potřebuje dokonalou ženu. Jenže jsem ji v určitém smyslu přecenil. Chtěl jsem ji překvapit, a proto jsem jí o domě, kam se stěhujeme moc neřekl. Bohužel, její reakce nebyla zrovna příznivá:
    "Cože? Tady mám žít?" zeptala se po zahlédnutí chaty s nefalšovanou nedůvěrou hraničící přímo s odporem.
    "Pojď se podívat dovnitř, určitě se ti to bude líbit," vedl jsem Vandu, štítivě se odtahující od stěn, k záhadnému zrcadlu. Heroldovi se podařilo slušný kus práce, kdyby tak viděla, jak to vypadalo před měsícem.
    Zrcadlo ji nechalo klidnou:
    "V týhle tmě stejně nebude nic vidět. Tos ho nemoh dát blíž oknu?"
    Pak si všimla, že je vlastně v jeskyni, a vypadala, jako by chtěla utéct. A nezvykla si ani v dalších dnech. Zatímco já se rozplýval nad tichem a klidem, ve dne pracoval na vylepšování chaty a v noci se snažil psát, ona na všem viděla něco špatně. Mravence v posteli, výpadky generátoru (holt vítr stále nefouká), vrzající podlahu, prostě každý den našla alespoň tucet nevýhod. Ani milování nebylo takové jako dřív. Nedokázala se uvolnit a náš sex prožít naplno. Možná jsem neměl umístit ložnici do té velké místnosti se zrcadlem, ale mě se tam strašně líbilo, probouzel jsem se dokonale vyspalý a v nejlepší pohodě jsem si v hlavě připravoval další kapitoly románu.
    Jednou večer asi po týdnu jsem se snažil být jemný, něžný, romantický a Vanda? Opět jen tak pasivně ležela a zase nedosáhla orgasmu. Vyčetl jsem jí, že se ani trochu nesnaží. Vybuchla a vmetla mi do tváře všechno to, co jí vadilo:
    "Ty myslíš, že to dělám naschvál? Napadlo tě někdy, že mi vadí, když mi po dece běhají pavouci a stonožky? Všiml sis vůbec, že ti v ložnici vyrostly houby? Že po dešti teče spárami ve skále voda? Tobě je asi fuk, že kd0yž si zrovna potřebuješ posvítit, tak utichne vítr. Pán se prostě podívá jindy. Asi jsem zhýčkaná, ale neuvěřitelně se těším na vanu s teplou vodou, která prostě teče z kohoutku, aniž bych přitom musela zatápět a vyhánět z necek ještěrky a všelijaký brouky! Nemůžu se dočkat, až si budu moct otočit vypínačem a za pár minut bude teplo. Ty si snad myslíš, že v zimě vytopíš tuhle kamennou ratejnu? A víš, co mi ještě vadí? Chci si odskočit do supermarketu a vybrat si něco k večeři a ne kupovat na několik dní dopředu u toho umaštěnýho řezníka a nahluchlýho pekaře právě to jediné, co zrovna mají na pultě. A to nemluvím o záchodu. Neumíš si ani představit, jak vzpomínám na normální splachovací záchod, po kterém nelezou červi a ve kterém mě neruší ani zajíci ve dne, ani ježci v noci. To všechno jsem zatím vydržela jenom kvůli tobě, ale jestli ti to nestačí, můžu odejít."
    Přiznám, že se mě to trochu dotklo, dobrá měla v něčem pravdu, sám jsem si uvědomil, že v zimě bude problém nejen s teplem, ale i s udržováním sjízdné cesty. To ostatní ovšem byly prkotiny.
    Druhý den jsme se vzájemně přehlíželi. Večer jsem čekal, jestli mi Vanda nějak naznačí nebo dá znamení, že se chce se mnou milovat, ale dokonale mne ignorovala. Převlékla se, a aniž by se na mne podívala, lehla si a dělala, že spí. Měl jsem taky svoji hrdost. Sedl jsem si s laptopem proti zrcadlu a začal psát nový román. Abych neodebíral vypadávající elektrickou energii bateriím (právě počítač byl jediným důvodem, proč jsem elektřinu potřeboval), svítil jsem si svíčkami. Na vylepšení inspirace jsem si přinesl lahvičku whisky. Nejsem žádný alkoholik, piju velice málo. Ale roztržka s Vandou mě mrzela, a tak jsem si tentokrát přihnul trochu víc, než obvykle. Když jsem se pak náhodně podíval do zrcadla, jako bych něco zahlédl. Zbystřil jsem, v šeru jsem neostře, mlhavě rozpoznal obličej ženy. Nejasně se mi zdálo, jako by se pohybovala směrem ke mně - Vanda se jde udobřit! Otočil jsem se s polibkem na rtech, ale Vanda klidně oddechovala na lůžku. Sakra, co to tedy...? Asi jsem to s pitím přehnal, usoudil jsem a šel spát.
    Další den to mezi námi dál jiskřilo. Napětí se dalo přímo krájet. Odpoledne jsem to už nevydržel a šel se projít. Vrátil jsem se až za šera. Jestli byla Vanda ráda, že mě vidí, nevím, nedala na sobě nic znát. Než jsem se navečeřel, už spala. No dobrá, uvidíme, jak dlouho ti to vydrží. Alespoň popojdu kus v románě. Uvelebil jsem se opět v křesle se sklenkou a s laptopem na klíně a psal. Docela se mi to dařilo, třicet stránek za večer je slušný výkon. Protáhnul jsem se a vtom mě znovu zaujal pohyb z šera zrcadla. Opět tam byla! Tentokrát jsem postřehl i obrys postavy. Detaily jsem nerozpoznával, jen rozmazaný stín. Přešla zleva doprava a vzápětí zpět. K čertu, co je za halucinace? Vždyť jsem toho dneska vypil za celý večer míň než včera! Cítil jsem se nesvůj. Na jednu stranu bych rád dál pozoroval zrcadlo, na druhou stranu jsem se děsil, jestli u mě nepropuká nějaká psychická choroba. Už jsem v duchu viděl titulky:
    ‚Nadějný mladý autor po záchvatu šílenství převezen do psychiatrické léčebny. Bohužel, podle lékařů je naděje na vyléčení, a tedy i na jeho další skvělé romány, velice malá.'
    Zmítán obavami jsem ulehl vedle Vandy, odhodlán ji ráno odprosit.
    Když jsem se probudil, a to bylo až kolem desáté, byla Vanda pryč. Že by odešla? Beze slova, aniž by zanechala vzkaz? Tomu jsem nevěřil, spíš mi chce vrátit, jak jsem ji tu včera nechal samotnou. V nejistotě jsem ale čekal až do pozdního odpoledne, teprve pak jsem zahlédl blížící se Vandu. Vyšel jsem jí vstříc:
    "Vando, ani nevíš, jak jsem rád, že..."
    "Nic mi neříkej," přerušila mne, rázně. "Už jsem se rozhodla, odcházím. Zítra pro mne přijede auto. Ty si rozmysli, co je pro tebe důležitější, chata nebo já, ale neváhej dlouho, nebudu čekat věčně."
    Nechala mě stát zkoprnělého a odkráčela dovnitř. Bojoval jsem sám se sebou. Má hrdost a ješitnost sváděly urputný boj s touhou po Vandě, po její voňavé pokožce a vzrušujícím těle. Už dvě noci jsem se nemiloval a touha po sexu nakonec vyhrála. Půjdu za ní, rozhodl jsem se, omluvím se a slíbím, že se s ní vrátím. Snad se konečně uvolní a prožijeme zase sex s velkým S. Konečně na zimu to bude i rozumnější. A do jara ji snad přesvědčím, aby sem za mnou občas přijela. A kdyby hodně nechtěla, abych tu žil bez ní, tak se určitě domluvíme alespoň na víkendech.
    Vanda, do půl těla svlečená, se myla ve studené vodě. Ňadra se jí nádherně zašpičatěla. Přiblížil jsem se zezadu, jednou rukou jí objal kolem pasu, druhou položil dlaní na vystouplou bradavku a přitom ji políbil na krk. Podobně jsem začínal mnohá naše milování. Musela to jasně pochopit!
    Nebránila se, ale dotyky neopětovala. Otočil jsem ji k sobě a přitiskl se k ní. Pasivně strpěla dotyk těl, i když musela vycítit mé vzrušení, touhu po milování. Teprve když jsem se jí pokusil políbit na ústa, odtáhla se:
    "Vrátíš se se mnou?"
    Jen jsem horlivě zašeptal:
    "Ano, to víš , že ano," a líbal ji zatím na krk.
    "A tu chatu prodáš."
    Nevím, jestli to bylo konstatování, otázka nebo rozkaz, nevím ani jestli to bylo spontánní nebo zda úmyslně čekala, až mě vášeň úplně ovládne a nedovolí mi nic odmítnout. Nevím, ale už jen při pomyšlení na takovou zrádnost se něco ve mně vzepřelo.
    "Proč?" Vzrušení opadlo jako mávnutím proutku.
    "Řekla jsem, že máš na výběr já nebo chata. Ne oboje na střídačku."
    "Ale já ji nechci prodat, líbí se mi tu!"
    "Vybral sis sám," zasyčela Vanda a zmizela do vedlejšího pokoje.
    Potvora! Jestli si myslí, že za ní přilezu, tak je na omylu! Nebude mě vydírat kvůli sexu! Odhodlaně jsem se šel uklidnit ven.
    Pochopitelně, když jsem se vrátil, spala. Usedl jsem provokativně k laptopu, ale psaní mi nešlo. O to více jsem si naléval. Potřeboval jsem se opít, abych nelitoval a nešel za ní. Tak moc jsem se toužil milovat a tolik mi vadilo, že o mě nestojí. Ani spát vedle ní radši nepůjdu, zůstanu tady v křesle u počítače.
    Cosi mě přinutilo podívat se do zrcadla. Byla tam! Její obličej jsem viděl mnohem jasněji než minulé dva dny. Stejně jako já seděla v křesle a dívala se na mne. Krásná mladá žena. Pak mi pohled sklouzl níž a já si uvědomil, že je zřejmě nahá! Alespoň od pasu výš. Odhalená ramena jsem ještě rozeznával ostře, níž se obraz trochu rozmazával, ale oblé tvary ňader nebyly ničím rušeny. Ještě níž mi už vše splývalo v mlze.
    Copak mne nevidí? Napadlo mě. Pak jsem si uvědomil, že je to zřejmě má představa, halucinace vyvolaná chorým mozkem. Krásná představa. Bezostyšně jsem si ji prohlížel a musel se v duchu pochválit, jak dokonalou jsem ji stvořil. Obraz se ještě více zaostřil a já rozlišil jsem už i jednotlivé prameny vlnících se vlasů i malou pihu na tváři. Jen barvu očí jsem nedokázal poznat. Srovnával jsem ji s Vandou a usoudil, že jí může směle konkurovat. Přitom jsem si uvědomil, že jsem se opět vzrušil. Proboha, chci se milovat se svou vlastní halucinací! Patřím opravdu do blázince. Jakmile jsem si tuto krutou pravdu uvědomil, začal se obraz zamlžovat a po chvilce zmizel úplně. Ještě jednou jsem se napil, otočil křeslo zády k zrcadlu a zavřel oči.
    Ráno jsem se probudil celý rozbolavělý. Vanda si už balila věci. Uraženě jsem si jí nevšímal. Odjela kolem desáté taxikem, aniž by se se mnou rozloučila. No co, svět se nezblázní. Vrhnul jsem se do práce a snažil se na Vandu nemyslet. Ale myšlenky mi stále ulétaly buď k Vandě, nebo k mé krásné halucinaci. U jedné jsem se bál, že ji ztratím, u té druhé, že ji neztratím. Dva dny jsem večer vydržel psát mimo ložnici, abych se nemusel znovu setkat s obrazem v zrcadle. Dva večery, kdy mě mučily erotické představy, kdy vše, co jsem napsal, jsem ráno zase roztrhal. Trápil jsem se touhou po Vandě, strachem ze svého šílenství, ale i nezkrotnou zvědavostí, zda bych ještě vůbec tu krásku v zrcadle uviděl. Třetí den jsem nevydržel a už odpoledne začal psát v ložnici. Ale zrcadlo stále jen odráželo mihotavý plamének svíčky. Teprve pozdě večer mne napadlo, že vždy, když jsem v zrcadle viděl nějaký obraz, měl jsem něco upito. Tahle myšlenka mě dokonce povzbudila, vždyť vlastně znamenalo, že ve střízlivém stavu jsem normální a halucinace vidím jen přiopilý. To se mi nezdálo až tak špatné a hlavně, ověření bylo jednoduché. Rychle jsem do sebe hodil pořádnou dávku a čekal.
    Opravdu, během několika minut se obraz v zrcadle nejprve zamžil a poté se z mlhy vynořil obrys postavy. Jak se zjasňoval, poznal jsem, že dnes ke mně stojí zády. Vlnité vlasy jí splývaly k lopatkám. Štíhlý pas a dával vyniknout ladným tvarům boků. Nádherně dlouhé štíhlé nohy s jedinečně tvarovanými stehny. Vtom jsem si uvědomil dva základní fakty. Jednak, že poprvé ji vidím ostře celou, a za druhé, že jsem vzrušen stejně, jako by přede mnou stála Vanda.
    Přistoupil jsem asi metr od zrcadla. Žena se ohlédla, úplně stejně jako by něco zaslechla, a vzápětí se bleskově otočila. Koutkem oka jsem registroval její překvapený výraz, ale oči jsem nemohl odtrhnout od jejích ňader a klínu bez jediného chloupku. Hormony, znásobené několikadenním půstem, se vzbouřily a já se s ní chtěl šíleně milovat. Můj mozek, napůl omámený alkoholem a napůl podřízený sexuálnímu pudu mi přikázal: ‚Jdi za ní!' Dvěma kroky jsem se ocitl u zrcadla a - bolestivě narazil. Poslední, co jsem zahlédl, bylo, jak se žena vrhá někam do strany mimo můj úhel pohledu. Vzápětí se zrcadlo zamlžilo.
    Probudil jsem se na zemi pod zrcadlem. Během snídaně i po celý den jsem musel neustále přemýšlet o svém večerním zážitku. Halucinace? Proč se potom tvářila tak překvapeně a proč utekla, když mě uviděla? Možná proto, že byla nahá a styděla se. Ale může vůbec halucinace vidět toho, kdo ji má? A může se před ním stydět?
    Došlo to tak daleko, že jsem obešel skálu za chatou a hledal, zda nenajdu další chatku nebo jiný náznak obydlí. Co kdyby ve spojnici dvou jeskyní bylo zrcadlo z polopropustného skla místo dveří, tomu by konečně nasvědčovalo i upevnění z druhé strany. Neznal jsem přesně fyzikální princip takového skla, ale proč by se za nějakých zvláštních světelných podmínek nemohlo stát průhledné i z druhé strany? Ovšem nenašel jsem vůbec nic.
    Nemohl jsem se dočkat večera. Usadil jsem se (bez laptopu) proti zrcadlu a začal pít. Čas utíkal a v zrcadle jsem viděl stále jen svíčku. Nakonec jsem usnul v křesle. Štvalo mě to. Teorie o halucinaci způsobené alkoholem byla pryč. Celý den jsem nevydržel u žádné práce. Doufal jsem, že snad tuto noc se mi to podaří. Jen se stmělo, už jsem s lahví whisky seděl u zrcadla. No, jednoduše řečeno, jsem se ztřískal jak zákon káže a zase bez úspěchu. Ráno, tedy spíš v poledne, po probuzení, jsem vzteky a zoufalstvím téměř brečel, tak jsem tu neznámou chtěl ještě vidět. Nevadilo mi ani, že jsem se zamiloval do vlastní představy, ani to, že se ze mě stává alkoholik.
    Když jsem se k poledni trochu vzpamatoval, uvědomil jsem si, že musím zajet pro další zásoby whisky do vesnice. Vtom mě napadla lákavá myšlenka - každým dnem se mi obraz zjasňoval, ale také jsem vždy vypil víc alkoholu. Co když jsem dosáhl nějaké mezní hodnoty, a musím použít něco silnějšího? Něco, co vzbuzuje větší představivost? Skočil jsem do auta a vyrazil do města. Tři hodiny tam a tři zpět, ale stálo to za to. Kromě deseti lahví prvotřídního pití jsem si přvezl i několik cigaret marihuany. V mládí jsem asi pětkrát za život vykouřil jointa a prožil trip. Nebylo to špatné, ale očekával jsem od toho něco jiného. Představoval jsem si, že se mi uvolní fantazie a bude se mi lépe psát. Zatím jsem se potuloval v bláznivém fantaskním světě bez logiky. Jako spisovateli mi to nepomohlo, jako člověka mě to neuspokojilo. Ale teď je to něco jiného.
    Do chaty jsem se vrátil až za šera. Rychle jsem zhltnul večeři a pak se s cigaretou v jedné a lahví v druhé ruce přesunul křesla. Kombinace alkoholu a konopí není zrovna ideální, ale chtěl ji vidět znovu za každou cenu. Seděl jsem, kouřil, popíjel a soustředěně sledoval zrcadlo před sebou. Pomalu jsem se odpoutával od světa kolem, stával jsem se lehčí a volnější.
    Když se zrcadlo zamlžilo, necítil jsem už radost z vítězství, jen jakési uspokojení nad svou genialitou, nad svou velikostí. Mlha se dlouho nerozptylovala, ale já věděl, že se mi to povede, soustředil jsem se a přikázal: ‚Pryč s mlhou, chci vidět za ní!' A mlha poslechla, rozptýlila se a já ji opravdu uviděl. Stála jen tři kroky za zrcadlem a hleděla na mě. Nádherná ve své nahotě. Zíral jsem beze slova na ní, ohromen její krásou. Svět se se mnou houpal a já, neschopen vstát, jsem si přál, aby šla blíž. Jako by mě slyšela, přistoupila k zrcadlu, zvedla ruce a opřela se z druhé strany o sklo. Metr ode mne se na skle obtiskly kroužky ňader. ‚Kéž by to sklo zmizelo!' zatoužil jsem, a v příštím okamžiku mi ta nádherná žena mi přímo spadla do klína.
    Na halucinaci byla pěkně těžká. Šťastně jsem se zasmál a pevně ji objal. Zato ona se snažila osvobodit. Měl jsem větší sílu, navíc ještě podpořenou účinky konopí a alkoholu a výhodnější polohou, přesto se mi po chvilce zoufalého zmítání vytrhla, a vrhla se proti zrcadlu.
    Marně. Sklo bylo už zase zpátky na svém místě. Připadalo mi legrační, jak buší dlaněma i hlavou do skla a rozchechtal jsem se. Svět kolem mě se houpal a točil. Viděl jsem rozmazaně, z ženy se stala obluda a z jejích rukou mávající chapadla. Všechno mi připadalo strašně směšné a zábavné.
    ................................
    Probudil jsem se na posteli s hlavou jako střep. Pomalu se mi vybavoval včerejší večer a já si v duchu nadával. Místo abych si usmířil Vandu, tak tu se tu opíjím a fetuju. A proč? Abych zahlédl ženu, kterou jsem si jen vysnil. Odšoural jsem se trochu opláchnout. Studená voda mě vždy probere. Umytý a jakž takž vzpamatovaný jsem se vrátil pro laptop.
    Ovšem když jsem se podíval na křeslo před zrcadlem, úplně mi podklesla kolena. Pod Vandinou dekou v něm spala má fantazie. Šok! Zhmotnění představy? Blbost.
    Opatrně a potichu jsem se přiblížil, ale jakmile jsem se opřel o opěradlo křesla, probudila se také.
    "Kdo jsss", mám tykat nebo vykat? "Kdo jsi?" rozhodl jsem se.
    "Sunny," odpověděla a napřímila se v křesle a pokračovala: "Prosím tě, pusť mne zpátky," měla příjemný měkký hlas se zvláštním přízvukem.
    "Jak, pusť mne? A kam? Copak tě držím?"
    "Potřebuji otevřít bránu, sama to nedokážu."
    "Jakou bránu?"
    Bradou ukázala k zrcadlu.
    "To je brána? Do jiné jeskyně?"
    "Ty nic nevíš?" divná otázka. Zavrtěl jsem hlavou a ňadro vykukující zpod deky mi v tu chvíli napovědělo, že má kráska je zřejmě stále ještě nahá. Touha po milování se vrátila jako lavina. Hlas mého já, který mi rozumně radil ‚Nech toho, je to cizí ženská, nemůžeš s ní hned souložit' se vytrácel, a místo něj se sílilo mé druhé já: ‚Tak proč není oblečená? Vždyť to je jasná výzva. Zkus to!'
    "Chtělo by to vysvětlení, co říkáš?" a lehounce a jemně jsem ji pohladil po tváři. Pak po bradě a po krku. Nebránila se! Políbil jsem ji na rty. Vzepřela se mi rukou o hruď, jako by mě chtěla odstrčit, ale nedala do toho velkou sílu, spíš jen tak, symbolicky. Líbal jsem ji a přitom prsty čechral dlouhé vlasy. Polibky jsem pokryl tváře, oční víčka a když jsem přes ušní lalůčky přešel na krk, slastně se prohnula a já myslel, že mám vyhráno!
    Ještě když jsem trochu shrnul deku a hladil její obnažené prsy a hrál si s bradavkami, jsem nic nepoznal a netušil, že zrada přijde naprosto nečekaně. Teprve poté, co jsem se sklonil, abych se přisál k temným dvorcům, jsem zavětřil podraz. Rty se dotkly něčeho hladkého, něčeho, co určitě nebyla jemná kůže, spíš igelit. A vůně, úplně chyběla ta erotická vůně pokožky. Po chvilce zkoumání jsem zmateně zakoktal:
    "Co to máš na těle?"
    "Promiň, zapomněla jsem, že neznáš mikrošaty."
    "Mikrošaty? Co to je?"
    "Správně mikrolové šaty. To se ráno osprchuješ a nakonec ti řídící jednotka nanese na tělo mikrolovou mlhu. Drobné kapičky se spojí a na kůži vytvoří jemný, ale pevný a přitom prodyšný film. U nás je to běžný oděv. Samozřejmě máme nespočet estetických programů podle toho, na jakou příležitost jsou šaty určeny. Já jsem si nechala jen ty obyčejné jako pracovní."
    Uf, tak moment, to je trochu silný kafe! Představil jsem si Sunny v igelitu jako striptýz párek a chuť na milování byla ta tam.
    "Počkej, co je to za pohádky? Neznám mikrolovou mlhu a sprchy většinou nemívají řídící jednotky. Tak co to na mě zkoušíš?"
    Uraženě odfrkla:
    "Tsss, nic nezkouším a vlastně bych ti neměla vůbec nic říkat!"
    "To teda ne! Vyskočíš ze zrcadla zabalená v igelitu jako vakuovaná mrkev a já mám dělat, že je všechno normální? Víš, co? Dojdu nejdřív pro něco k snídani a pak mi to vysvětlíš."
    Bylo to dlouhé a neuvěřitelné povídání. Dozvěděl jsem se, lidé za tři století objeví určitý omezený způsob přesouvání časem. Ta omezenost spočívá v nemožnosti cestovat do budoucnosti pouze do minulosti. Ukázalo se, že tento zákaz budoucnosti je principielní problém podobný jako nejvyšší možné rychlosti světla a nejnižší dosažitelné teplotě. Nejsem fyzik, a tak jakmile Sunny ve vyprávění sklouzla k časoprostorovému intervalu, gradientu času a podobným pojmům, přerušil jsem ji. Mnohem víc mne zajímalo praktické využití.
    Sunny mi prozradila, že podobných bran jsou na Zemi stovky. Tahle je prý jedna z prvních, ještě nedokonalá. Umístili ji do této jeskyně až od čtrnáctého století, kdy tu sídlila nějaká náboženská komunita. Brány mají dvojí funkci. Jednak slouží jako pozorovatelny - lze je zacílit na jakýkoliv čas v minulosti a z pohodlí laboratoře sledovat děj na druhé straně. Za druhé fungují jako opravdové průchody mezi časy. Ono totiž už samotné vyslání průzkumníka o pár set let do minulosti není jednoduchý proces, ale mnohem těžší je stáhnout ho zpět. Zaměření přenosového modulu muselo dosáhnout přesnosti na milimetr a milisekundu. Chudák badatel, který se o vteřinu zpozdil nebo si stoupnul o pár centimetrů vedle! Z toho důvodu byla zřízena celá síť nenápadných stabilních přechodů, vyladěná přesně na mozkové biovlny průzkumníků, aby je nikdo nemohl otevřít omylem.
    Novější a dokonalejší brány už věrně napodobovaly stěnu, či skálu a byly rozmístěny buď přímo ve městech, nebo v jejich nejbližším okolí. Ovšem pracovaly jen jednosměrně, z minulosti do současnosti badatele. Podle Sunny to byla jakási pojistka proti zneužití ze strany samotných vědců. Mnozí z nich by určitě podlehli touze vidět minulost na vlastní oči a přesunuli by se tam.
    Poté, co v jeskyni komunita zanikla, zůstala tahle brána opuštěná. Samozřejmě až na malé výjimky jako třeba předchozí majitel nebo moje maličkost. Ovšem i tak se tu prakticky nic důležitého nedělo. Proto se Sunny, historička specializující se na přelom dvacátého a jednadvacátého století, dostala bez problémů k zrcadlu kdykoliv chtěla, bez nutnosti dělit se o čas s desítkami kolegů. Přiznala se, že ji velice zajímalo intimní soužití muže a ženy, a těch několik dnů, které tady žila Vanda, nás sledovala prakticky nepřetržitě.
    "Takže ten obraz, co jsem viděl - ty - to byla, vlastně bude, ne byla budoucnost?"
    "Z našich individuálních pohledů to v tom momentě byla moje i tvoje přítomnost, ale můj čas se od tvého liší o několik století, takž ty jsi se díval do mého času - tvé budoucnosti a já do tvého času - mé minulosti. Ale mě by zajímalo, jak to že jsi mě viděl! K tomu nemělo vůbec dojít."
    "Ale, takže je to opravdu polopropustné zrcadlo?"
    "No budiž, jako jednoduchá představa by to snad vyhovovalo, ale ve skutečnosti jde o mnohem komplikovanější systém. Ta brána je trvale průhledná z naší strany, ale otevřít se dá jen z té vaší. Zřejmě nastala nevěřitelně malá pravděpodobnost, že tvé biovlny se shodují s někým od nás a ty jsi přechod nevědomky otevíral. Tak, a teď už víš všechno. Otevři mi tu bránu, abych se mohla vrátit do svého času."
    "To není tak jednoduché, jednak nevím, jak jsem ji otevřel, a pak, nechci abys hned odešla."
    "Přece jsi ji nějak otevřel, ne?"
    "Nevím, neuvažoval jsem o nějaké bráně. Zajímala mě ta nahá žena za zrcadlem."
    "Nahá žena?" Sunny se rozesmála, "Tak ty sis myslel, že jsem nahá."
    "A nejsi snad?" ukázal jsem bradou na odhalené ňadro.
    "Víš, za tu dlouhou dobu se změnila nejen móda a způsob oblékání, ale i morálka." Sunny přitom hořely v očích ohníčky.
    "Fajn, ale jak se to proboha svléká?" vyhrklo ze mne.
    "Opět ve sprše. Programátor mikrolový film automaticky rozpozná a rozpustí je. Provizorně by možná stačil roztok sody."
    "Sunny, co se stane, když tu se mnou pár dní zůstaneš? Budou tě hledat?"
    "Hned ne, tuhle bránu prakticky nikdo jiný nepoužívá, celá staletí se tu nic neděje a..."
    "Takže tu můžeš nějakou dobu zůstat? To je pro historičku jedinečná šance! A vždyť vlastně ani nic jiného dělat nemůžeš. Já bránu otevřít nedokážu a než tě vaši budou hledat, můžeš zatím studovat a studovat."
    Sunny mlčela.
    "Co bys řekla tomu, kdybychom se tě společně pokusili svléknout?" Přitom jsem položil jsem ruku na vyzývavě trčící ňadro a mezi polibky šeptal:
    "Sodu mám, ale vodu jen studenou."
    Následující hodinu, během které jsem se snažil ze Sunny sloupnout mikrolovou slupku, patřily k nejhorším v mém životě. Přímo mučírna. Před vámi leží úplně nahá žena. Ta nejnádhernější žena, jakou jste kdy viděli. A vy ji nejen vidíte, ale ještě navíc se dotýkáte i těch nejerotičtějších místech! Prostě se nemůžete nevzrušit, ovšem místo milování stahujete pinzetou proužky odporného mikrolu.
    Ovšem pak to stálo za to! Vanda byla zapomenuta. Mohu snad říct, že se to líbilo nejen mně, ale i Sunny. A když jsem trochu zalhal, že vůbec nevím jak bránu otevřít, nedalo mi moc práce přesvědčit ji, aby se mnou zůstala. Zamilovala se do mne a já do ní! Sice předpokládala, že za ní během několik dní pošlou někoho, aby ji přivedl zpátky, to ale nepočítala s mou vynalézavostí. Zbytek peněz jsem utratil za falešné doklady. Pod cizími jmény jsme přespávali v hotelích, milovali se a psali knihy. Ano psali. Sunny se to moc líbilo a naše společná díla šla na dračku. Nádherně šílená doba. Vychutnávali jsme každou společnou vteřinu, vědomi si toho, že kterýmkoliv okamžikem nás může budoucnost dostihnout. Nikdy jsme se nezdržovali na jednom místě déle než týden. I tak čas letěl jako závodní kůň. Bez jistoty domovy, bez přátel. Žili jsme jen jeden pro druhého. Známým a příbuzným jsem zavolal jednou za čas, pro jistotu z nádraží nebo letiště, těsně před nástupem. Můj agent i nakladatel si zvykli, že mě nevidí třeba i rok.
    Kdybychom byli normální milenci, asi bychom se občas pohádali a třeba i rozešli, ale vědomí mocného společného protivníka nás stmelovalo. Čtyři roky a osm měsíců se nám dařilo unikat. Potom jsme se ubytovali v hotelu Star několik kilometrů před Los Angeles. Anonymní velkoměsto v zádech a téměř prázdný hotel slibovaly klid na práci i lásku.
    Bohužel, něco jsme přehlédli a oni nás našli. Sunny byla násilím vrácena do svého času a já zůstal sám. Kdybych tak mohl jít za ní!
    .........................
    Už vím, co jsme přehlédli! Už vím, proč mi odvedli Sunny! Zavinil jsem to já. Před týdnem jsem odevzdal nakladateli povídku, příběh můj a Sunny. Jak jsem očekával, otiskl ji ve sci-fi sloupku, no co, nečekal jsem, že mě budou brát vážně.
    Dnes, při jejím čtení, mi to došlo. Jsem hlupák a idiot! Napsal jsem ji celou podle pravdy, včetně místa, kde nás našli. Tím jsem jim ale všechno vyzradil! Vůbec se nemuseli namáhat s pronásledováním. Prostě si pro Sunny přišli za pět let na to místo, které jsem jim v povídce přesně popsal. Bože, kdyby se to tak dalo vzít zpátky! Mohl bych dál žít se svým sluníčkem a psát román za románem. Teď cítím, že už nic dalšího v životě nenapíšu. Každý pohled na papír, na klávesnici, každá vzpomínka na psaní mi připomene Sunny, a vžene slzy do očí.
    Ale už vím, co udělám! Nastěhuju se do té chaty se zrcadlem. Sednu si před něj a budu čekat a čekat. Třeba roky, třeba až do smrti. Ale vím, že Sunny se na mně, jakmile to jen bude možné, přijde určitě podívat, a já musím být připraven. Podruhé nás už nedostanou.
   

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2221

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.