Palantir
oddělovač

Legrační masakr

Literatura > Povídky > Vidoucí 2004 | 01. 01. 2005 23:42:52 | autor:

Legrační masakr
   
    Auto pomalu dojíždělo po nekvalitní asfaltové cestě plné děr k jejich dočasnému domovu. Z rádia se ozývala hudba - už tři týdny stále stejné album, hrající pořád dokola. Jediná stanice která ještě vysílala - bůhví, kde brala elektřinu. Moderátor zřejmě stiskl tlačítko repeat předtím, než... Než co?, zeptal se Martin sám sebe. Než odešel? Nebo než ho dostala infekce a zemřel? Nad takovými věcmi nemělo smysl přemýšlet. Zbytečně to odvádělo pozornost od opravdových problémů. Od starostí jak přežít.
    Vůz zastavil před chatou, Michal vytáhl klíč ze zapalování a vypnul rádio.
    "Už mě ta muzika sere," řekl. "Měli bysme sehnat nějaký cédéčka. Takhle se za chvíli unudíme k smrti."
    "Za pár dní budeme stejně bez šťávy a pro konzervy budeme chodit pěšky," odtušil Martin. Měl pravdu, všechny pumpy na které zatím narazili, byly bez proudu a zablokované kódem, takže se jim z nich nepovedlo dostat ani litr benzínu. Mechanické zabezpečení podzemních nádrží se ukázalo být nad jejich síly a tak pohonné hmoty kradli z odstavených automobilů, kde ho samozřejmě nikdy nebylo dost. Infekce přišla v nepravou dobu, příliš pozdě na zimní sezónu a příliš brzy na letní a tak po horách na moc aut nenarazili.
    "Zkusil bych tu motorku, co jsme našli," vzpomněl si Michal. "Ta nebude tolik žrát. Ale zase toho tolik nepoberu."
    "No tak si vezmeš bágl a přiděláme ti k ní nějaký brašny... Do Desný to není tak daleko, s motorkou tam můžeš jet i víckrát za den. A když budeš utahanej, prostřídáme se. Na mašině umíme jezdit snad všichni. Ještě že je léto, co? Fakt nevím, co budeme dělat v zimě..."
    "Co asi. Budeme chodit na dřevo do lesa a žrát zásoby který si teď musíme nadělat dopředu. Nějak se musíme protlouct."
    "Nojo, ale co potom? Konzervy přece jednou dojdou, nebo se zkazej...Co budeme dělat pak?"
    Michal přehlédl pohledem vrcholky stromů rostoucích podél silnice, podrbal se ve vlasech a zahleděl se Martinovi přímo do očí. "A jak to mám kurva vědět?"
    Dveře chaty se otevřely a vyhlédla z nich štíhlá plavovláska. "Á, lovci konzerv jsou tady. Zrovna včas, právě jsme dodělali jídlo. Blanka nám pomáhala... Máte hlad?" Oba si uvědomili jak jim vlastně kručí v břiše a pustili svou debatu z hlavy.
    "Že se ptáš, Péťo. Jenom zavolej toho svýho lenocha ať nám pomůže vyložit auto a pak se můžeme přežrat jak na Vánoce," usmál se Michal. Martin jenom kývl a otevřel zavazadlový prostor bílého Golfu, zaplněný trvanlivými potravinami až po strop. Rýže, cukr, těstoviny, konzervy hotových jídel a plechovky s ovocnými kompoty pro doplnění vitamínů. A to nebylo všechno, dost věcí ještě naskládali na zadní sedačky - mouku, fazole, náhradní baterie... a několik kartónů cigaret, pohozených hned vedle tří půllitrovek s rumem. Člověk nežije jenom z jídla, taky odvázat se občas musí... pomáhá to udržet si duševní síly v boji s nepřátelským světem. Martin si naskládal láhve s rumem do podpaží, sbalil cigarety a vyrazil k chatě. Zdeňkovi tahle kořist určitě zvedne náladu. No a Blance nejspíš taky...
    "No jako na Vánoce to nebude," odvětila Petra a probodla Michala pohledem. "A Zdenda není žádnej lenoch, celej den štípal dříví. Jídlo si zaslouží stejně jako vy dva."
    Martin se kolem ní protáhl úzkým obdélníkem dveří a dal se doleva, do společenské místnosti, kde kdysi trávily své večery rodiny rekreantů. To co nesl stejně nepatřilo do kuchyně, nacházející se na opačné straně chodby. Chlast a cigára se zužitkují spíš během večera, k vaření se nehodí.
    "Takhle jsem to nemyslel," zaslechl ještě Michalův hlas. "Sama dobře víš..."
    No jen si to vyžer, ušklíbl se Martin. Já si zatím dám panáka se Zdendou. A... A s Blankou taky. Třeba jí to pomůže trochu se rozmluvit, tak hezká holka a neprohodí slova... Pravda, když si představil sám sebe jak osaměle bloudí po Jizerských horách a nachází jenom mrtvoly, nebylo mu moc do smíchu. A to byla jenom představa. Blanka tu hrůzu prožila na vlastní kůži... Otřásl se. Měli výhodu, že na to všechno byli čtyři. No vlastně pět, ale Tomáš... Rychle tu myšlenku zaplašil, nemyslet na některé věci byla jediná možnost jak se nezbláznit. Vrátil se k původní úvaze - opravdu si vůbec nebyl jistý, jestli by obdobnou situaci zvládl aspoň z poloviny tak dobře jako tahle nádherná zrzka. Měla obrovské štěstí že je potkala, jinak by jistě přišla o rozum - ostatně asi jako kdokoliv jiný v její situaci. Člověk je tvor společenský, dlouhé osamocení mu může pěkně nalomit psychiku. Ona navíc myslela že zůstala na celém světě na živu sama - a všechno ji v tom utvrzovalo, každá další mrtvá nebo opuštěná obec, každý další den kdy jedinými lidmi na které narazila byly mrtvoly zkroucené v bizarních polohách marným zápasem se smrtí.
    Zdeněk seděl v koutě u stolu a stavěl věž z pokerových karet. Sedm pater, spočítal výsledek rychle Martin. Trochu ho to potěšilo - jsem lepší, já zvládám běžně přes deset.
    "Dárečky!," zahlaholil sotva překročil práh. "Abyste věděli že na vás myslím."
    "No paráda," vzhlédl Zdeněk od karet. "Už jsem myslel, že tu budeme žít jako poustevníci. Bez chlastu a bez cigára..." Ohlédl se na Blanku, která jako obvykle cosi škrábala do svého zápisníčku. Nikdy se jí nezeptali co vlastně píše, pokládali to za věc jejího soukromí. Navíc se zdálo že ji to uklidňuje jako nic jiného, tak co.
    Nevnímala, psaní ji zcela zaměstnávalo.
    "Ehm," osmělil se Martin. "Blani... dáš si cígo?" Ani nevím, jestli kouří, napadlo ho. A nevím jestli mi vůbec odpoví, vždycky přece komunikovala jen s Petrou, holky si asi v krizi líp rozumí, tak už to nejspíš bude...
    Přestala psát, propisku zdviženou nad modře linkovanými stránkami drobného sešítku a upřela na něj pár zasněných zelených očí. Martin znervózněl. Ticho se prodlužovalo, začínal si připadat trapně. Škoda námahy, kámo, pomyslel si hořce, tahle holka prostě...
    "Ráda," promluvila naprosto nečekaně. Dokonce se usmála, určitě poprvé od doby kdy ji potkali. "A panáka si dám ještě radši," dodala když zaregistrovala druhou část Martinova nákladu.
    "Zdá se že si s Martinem budete rozumět," neodpustil si Zdeněk malé rýpnutí. "Co se chlastu týče..." Martin ho sjel výhružným pohledem, Zdeněk máchl rukou v omluvném gestu a srazil nedokončenou věžičku z karet ze stolu. "A kurva," hlesl, a začal horečně sbírat popadané karty ze zaprášeného koberce.
    Takhle nějak se nám změnil život, uvědomil si Martin. Před třemi týdny se najednou všechno zhroutilo... Stejně jako nějakej blbej domeček z karet.
   
    Michal supěl kdesi vepředu, horský vůdce zkoumající cestu... Jako kdyby tu nebyla turistická značka, ušklíbl se Michal. Kam se hnát, je nádherný den, celý volný víkend máme před sebou...
    "Fuj, nechte toho ocucávání, narušíte můj mravní vývoj," houkl na Zdeňka s Petrou, kteří se pod blankytně modrou oblohou začali náhle věnovat něčemu úplně jinému než výstupu k rozhledně. Pomohlo to, odtrhli se od sebe. Ještě že tak, jak se rozhlížel po lese lemujícím cestu, málem do nich narazil.
    "Mám dojem, že tvůj vývoj už nikdo nenaruší," odvětila se smíchem Petra. "Ten je narušenej víc než dost."
    Jedna - jedna, musel Martin přiznat. "No to se o mě vyprávějí hezký věci," řekl nahlas a nechal je být.
    Tomáš přiběhl odzadu a zavěsil se mu na batoh. "Musíš mě táhnout, kámo jsem utahanej jako blázen. Teď jsem zkoušel chytnout otakárka fenyklovýho, ale je to pěkně rychlej hajzl," zamával mu před očima prázdnou sběrnou síťkou. Matin se zastavil - to ne, nikam ho nepotáhne. Váží sice čtyřicet kilo i s postelí, ale do kopce ať si šlape sám. Nikdo ho za těma jeho motýlama běhat nenutí...
    "Abys věděl, nepomůžu ti," řekl mu zostra. "Otakárek je chráněnej druh a naučil se lítat rychle jenom kvůli pitomcům, který to ještě nepochopili a snažej se ho ulovit. Kdybych já byl motýl, vyhýbal bych se lidem se síťkou na sto honů. Můžeš bejt vůbec rád, že jsi ho viděl v přírodě a ne v televizi. Važ si toho a přestaň se mi už kurva věšet na bágl!"
    Tomáš kupodivu poslechl. Martinův batoh se opět nadlehčil.
    "Já je nelovím, to je náhodou vědeckej výzkum," hájil se Tomáš.
    Martin se musel zasmát. "Co je vědeckýho na tom, že svý sbírky používáš výhradně k balení buchet? A vůbec, to je tak stará finta že se vůbec divím, když ti na to nějaká skočí. Zvláštní metoda - podívejte slečno, to je krásná můra, můžu vás teď opíchat?"
    Tomáš přivřel oči a zavrtěl hlavou. "Já nesbírám můry, ale noční motýly. A ty vůbec nevíš, co je romantika." Otočil se k Martinovi zády a zrychleným tempem vyrazil za Michalem, který jim stačil zmizet v ohybu cesty. Copak, že by se panáček urazil? Těžko, spíš to na něj hraje. Tomáš se neuráží. A když už, rychle ho to přejde. Kam to sakra zase běží? Aha, další motýl, tak to už na všechny křivdy zapomněl.
    Dvojice před ním se znovu zastavila, ale teď to vypadalo spíš na potyčku. Beze spěchu k nim došel.
    "Prej jestli jsou tady medvědi," přivítal ho s těžko potlačovaným smíchem Zdeněk, pevně svírající škubající se Petru. "Slečna se nám trochu bojí."
    "Sem si asi dělala srandu, ne," hájila se v obličeji zrudlá Petra. Marný zápas jí dal trochu zabrat. Co naplat, Zdeněk není žádný kulturista, ale sílu má rozhodně větší.
    "Na Slovensku možná," vyslovil to co věděli všichni. "Ale kdyby sem nějakej zabloudil, mám s sebou tajnou pistoli abych ho mohl sejmout."
    "Vážně?," řekli oba současně a zasmáli se tomu. "Ukaž!," zakryl Zdeněk Petře dlaní ústa, aby znovu neřekla to samé. Vyfasoval pořádný dloubanec do žeber, tak ji hned pustil ale jinak na sobě nenechal nic znát.
    Martin zakroutil vážně hlavou. "Proč myslíš, že je ta pistole tajná?," zeptal se, ale hned pokračoval, byla to jenom řečnická otázka. "Protože se nikomu neukazuje, víš? Ta je jenom pro případ nouze." V mysli mu vytanula náhlá vzpomínka, hodně stará, tehdy mu bylo snad šest, sedm let... Kráčeli po stejné cestě s tátou a s mamkou, byl s nimi i jeho mladší bratr. Sestra? Ne, ta s nimi asi ještě nebyla, buď byla příliš malá, nebo ještě vůbec nebyla na světě... Medvědů se tehdy bál on, Martin. A táta tvrdil že má tajnou pistoli aby ho uklidnil. Tajná pistole se neukazuje... Použil stejná slova jako jeho otec, nevědomky. Jenže otec žádnou zbraň nikdy nevlastnil, zato Martin... Zamyšleně pohladil postranní kapsu vojenské bundy, ve které ho tíé ho tížila stařičká šestpětatřicítka z komisního prodeje. Neboj holka, nemusí si tě zrovna každej prohlížet. Ještě by z tebe chtěli střílet a to by byl konec nádherného horského ticha, za kterým jsem vyrazil.
    "Jestli neukážeš, nevěřím," nenechal se Zdeněk tak snadno ukecat. "Přesně tak," přizvukovala mu Petra. Najednou zapomněla, že si z ní ještě před pár okamžiky dělal legraci a teď stála při něm.
    "Tak si nevěřte," ukončil debatu a vyrazil k zatáčce, za kterou jim zmizel Michal a před chvilkou i Tomáš, který nechal motýla být, jakmile zalétl někam mezi balvany, lemující cestu.
    "Už tam budem?," zaslechl za sebou Zdeňka. "Docela bych se nažral, už mám hlad jako vlk... Teda spíš jako medvěd," dodal s úsměškem. "Nech si toho, jo?," kontrovala rychle Petra.
    Za ohybem cesty spatřili rozhlednu v celé její kráse. "Jakže se to tady jmenuje?," řval na něj udýchaně Zdeněk.
    "Černá studnice," odpověděl Martin. "Stejně jako ta vesnice, ze který jsme vyšli."
    "Stejně je divný, že může bejt nějaká studna na kopci," brblal Zdeněk.
    "Studnice, ne studna," opravila ho Petra.
    "Vždyť to máš jedno."
    Michal na ně čekal na parkovišti před restaurací, Tomáše nevidět. Aby se tak ztratil, napadlo Martina. Taky se na něj hned zeptal.     "Konečně ho napadlo něco rozumnýho," usmál se Martin. "Dáme pivko?"
    "Že váháš, kámo."
   
    Jemný dotyk na rameni ho probral do polospánku, uvědomoval si že je nejspíš ráno, ale ještě se nestačil zorientovat v čase a prostoru. Vůně čerstvé kávy, další jemný dotyk...
    "No tak, vstávej ospalče, musíš do města," zaslechl dívčí hlas. Kdo to... Blanka? Ne, splést se nemohl. Rychle otevřel oči, ale vzápětí je zase schoval pod víčky. Ostré světlo, náhlá bolest hlavy... Rum jsme včera statečně zlikvidovali, uvědomil si. S Blankou jsme si uškudlili flašku jen pro sebe a pak jsme si povídali a povídali... Hezky se rozmluvila, jen co je pravda. A teď mi přinesla snídani do postele? Že by včera k něčemu došlo? Opilí jsme na to byli dost, ostatně já bych v jejím případě neměl zábrany ani za střízliva. Schválně jak se bude tvářit.
    Znovu otevřel oči, teď už ale o poznání pomaleji, tak aby si stačily zvyknout na denní světlo. První co spatřil byl Blančin úsměv.
    "Taky mi nebylo nejlíp, když jsem vstala. Kafe mi dost pomohlo, tak mě napadlo..."
    "Díky," přijal z jejích rukou kouřící šálek posázený červenými puntíky. Pořádnej hrnec, zhodnotil jeho velikost. Ale co, čím víc kofeinu do sebe narvu, tím dřív se vzpamatuju.
    "Poslal mě za tebou Michal, říkal, že s tebou chce jet do města pro zásoby. Říkala jsem mu že asi nebudeš chtít tak brzy vstát, ale..."
    "Jsem rád žes mě probudila ty. Ten blbec by mě nejspíš shodil z postele nebo by mi proved něco jinýho, ještě horšího. A kafe by mi určitě nepřines." Oči už se trochu přizpůsobily, porozhlédl se po pokoji - špačky cigaret nejen v popelníku, ale i po podlaze, prázdná láhev od rumu se válí pod rozestlaným spodním lůžkem protější palandy... Tak přece tu spala se mnou, uvědomil si. Teď ještě jestli doslova, nebo pouze v přeneseném významu. Asi ale nic nebylo, to bych si pamatoval i kdybych byl totálně na hadry... No kdybych byl totálně na hadry, tak by se mnou těžko něco bylo, uvědomil si.
    Pochopila jeho pohled a zasmála se. "Nevíš pořádně co se včera dělo, viď? Tak schválně, pamatuješ si něco?"
    Teď opatrně, Martine, nepřeháněj to. Ještě včera nemluvila s nikým kromě Petry, tak aby ses jí něčím nedotknul.
    "Moc hezky jsme si popovídali," řekl.
    "A potom?"
    "Potom... potom... Šli... jsme spát?" To byla spíš otázka, Blanka pochopila a kývla.
    "Aspoň vidíš, že jsem slušnej a hodnej kluk." Trocha nadsázky nikdy neuškodí, pokud nesklouzne do sebechvály.
    "A já zase slušná holka. A teď už koukej vstávat, ať jste z města co nejdřív zpátky. S Petrou se sice dobře kecá, ale..." Nedokončila větu, náhle nevěděla co říct.
    "Taky si radši pokecám s tebou," zachránil ji. "A proč vlastně musím do města pořád já? Kdybych tu zůstal s vámi, tak můžeme kecat třeba celej den, pomohl bych vám s vařením nebo naštípal dříví... Ať jede jednou Zdenda!"
    "Dříví máme dost a Zdenda od rána tahá vodu od vodopádu. Chceme se s Petrou vykoupat a vyprat si oblečení. A vy uděláte to samý, už začínáte pěkně smrdět."
    "No dovol...," začal, ale hned se zarazil, Blanka má pravdu. Jak dlouho se nekoupali? Týden? Možná i deset dní to bude, co se osprchovali pod vodopádem. Od té doby neměli na ledovou vodu z horské říčky ani pomyšlení. Ale jestli Zdenda tahá vodu na ohřátí... Panebože, co by dal za pořádnou koupel v horké vodě!
    "Když přivezete něco dobrýho, tak vám i vypereme," hodila po něm ještě očkem než odešla.
    "A co bys chtěla..," zavolal za ní, ale buď už ho neslyšela, nebo dělala že neslyší. Tak teda něco dobrýho, jo? No, s Michalem už určitě něco vymyslí. Víc hlav víc ví.
    Zdrželi se douho, než opustili rozbitými skleněnými dveřmi supermarket v Desné, už se začínalo stmívat.
    "Takovejch sraček," hudroval Michal. "Voňavý mejdlíčka, olejíčky, cos to bral za krámy? Že se chtěj holky vykoupat, to nemusíš brát úplně všechno co zmerčíš!"
    "Mám ještě tohle," zamával mu před očima pracím práškem. "A hromadu bonboniér a takový ty sladký likéry jak holky rády pijou..."
    "Ty ses asi zbláznil, ne?," poklepal si Michal významně na čelo. "Nebo ti Blanka slíbila, že ti dá, když jí zavalíš bonboniérama? Radši ji nech na pokoji, jak tě znám, byl bys za pár dní pod pantoflem jako vždycky."
    "To není pravda," ohradil se Martin. Stalo se to jenom jednou, choval jsem se jako idiot, já vím, ale to mi to musí pořád připomínat? Už je to přece pryč... Náhle mu došlo, že tahle epizoda pochází z úplně jiného světa. Ze světa televize, elektřiny, ze světa plného lidí. Jak tenkrát nenáviděl civilizaci, utíkal na vandry do hor, do lesů... A jak by se teď chtěl vrátit. Jenomže to nejde. A všichni které znal jsou nejspíš mrtví, rodiče, sourozenci...
    "Tak sorry, tebe to nějak vzalo," omlouval se Michal při pohledu na výraz jeho tváře, nemohl samozřejmě tušit o čem vlastně přemýšlí. Nevadí, nebude mu nic vysvětlovat, zbytečně by se rozlítostnil. Po tom co je potkalo jsou stejně všichni divní, má právo na nějaký ten výpadek.
    "V poho," řekl mu a vydal se znovu k autu. Michal jen zavrtěl hlavou a následoval ho.
    Když ukládali zboží do zvazadlového prostoru, měl pocit že zahlédl v jednom z oken přes ulici mihotavé světýlko, jakoby od svíčky. Že by? Že by ještě někdo přežil? Podíval se tam - ne, nic. Jen tmavý obdélník okna se v houstnoucím šeru ostře rýsoval na světlejším pozadí fasády. Asi se mu něco zdálo. Michalovi radši nic neřekl. Ještě by si z něj utahoval, zná ho přece jak se dovede rozjet.
    Jenže pak to spatřil i Michal. Zarazil se, ruku s klíčkem na půl cesty od spínací skříňky zapalování, vytřeštil oči a Martin náhle věděl. Nebyl to přelud. Kopíroval směr jeho pohledu, ano, musela to být svíčka, viděli ji oba zřetelně, skrytou za roletou, z jiného úhlu by si jí ani nevšimli. Jako kdyby se před nimi někdo skrýval, čekal až odjedou a nechají ho na pokoji... Ale proč by se před nimi sakra někdo schovával? Z dalších lidí by měli jenom radost!
    Jenom na sebe mrkli, neřekli ani slovo, rozumněli si teď i bez nich. Vyskočili z auta a už se ženou přes asfaltku ke vchodovým dveřím. Zamčeno. Rozčilené bušení, žádná odpověď... Martin instinktivně nahmatal v kapse drobnou pistolku. Kdyby náhodou...
    "Haló, je tam někdo?," řve Michal, jasně že tam někdo je, jen s námi nechce mluvit. Ale kurva proč?
    Večerní ticho náhle prořízl ohlušující hřmot výstřelu. Přikrčili se u zdi, vyděšeně pohlédli jeden na druhého - ne, bylo to jenom do vzduchu.
    "Brokovnice," zašeptal Michal. Proč mu nevěřit, jeho otec je - pardon, byl myslivec, opravil se Martin. Takže má nejspíš pravdu. Proti brokovnici je ale jeho šestpětatřicítka jenom směšná flusačka, nemá smysl bojovat. Spíš utéct...
    "Vypadněte," zaslechli hlas odněkud z hloubi domu. "Nemáme tu pro vás ani jídlo, ani léky, táhněte do hajzlu!"
    "Nechceme vám ublížit," zkusil to Michal, ale další výstřel ho umlčel. Broky tentokrát hvízdly o asfalt, situace se očividně přiostřovala.
    "Příště to naperu do vás," ozvalo se z domu. "Máte deset vteřin..."
    Nečekali, vyrazili hned. Mířili serpentinami do Albrechtic, ke své chatě, a rozčileně debatovali. Kdo to mohl být? Jaktože přežil, když infekce zasáhla všechno kromě horských hřebenů? Desná je přeci v údolí... A hlavně - proč po nich střílí, čeho se bojí? Jestli by neměli být také ostražití, třeba jim hrozí nějaké další nebezpečí, o kterém nemají ani tušení...
    Otázek bylo rozhodně víc než možných odpovědí, nakonec zmlkli, každý se svými myšlenkami. Martin stiskl knoflík rádia, vida, na cédéčka jako obvykle zapomněli, budou muset zase poslouchat tu pitomou desku co hraje pořád dokola, ale pořád lepší než nic...
    Náhodný pohled do zpětného zrcátka, neblesklo tam nějaké světýlko, v dálce za nimi? Ale toho by si Michal už určitě všimnul, on řídí a má do zrcátek lepší výhled... Pro dnešek toho asi máš dost, Martine.
    "Tak to je v hajzlu," splynulo Michalovi ze rtů. Déja vu, napadlo Martina, zase jsem si něčeho všimnul a on hned po mě. Otočil se dozadu, připraven na všechno, ale Michal ho hned vyvedl z omylu.
    "Poslouchej... To rádio..." A Martin poslouchal, ale nebylo co poslouchat. Jen nepravidelné atmosférické šumy rozrývaly napjaté ticho. Poslední stanice přestala vysílat. Oba věděli, že to může znamenat jen jediné. Svět, jak ho znali, nenávratně zmizel.
    "Myslíš," začal opatrně Martin, "že je ještě nějaká naděje, víš, jako..."
    "Radši si mysli že ne," odvětil smutně Michal. "A doufej..."
    To rozhodně budu, pomyslel si Martin. Mám snad jinou možnost?
   
    Dohasínající oheň ozařoval balvany, u kterých se utábořili, načervenalým světlem. Tomáš se zavrtěl - no, nepůjde to jinak, musí si odskočit. Že by se mu z vyhřátého spacáku zrovna dvakrát chtělo... Ale volání přírody je silnější, nedá se nic dělat.
    Vysoukal se ze spacího pytle, na nohy natáhl kanady, jen tak provizorně, zavazováním tkaniček a šněrováním řemínků se neobtěžoval. Stejně půjde jen pár kroků. Rozhlédl se kolem sebe - všichni spali blaženým spánkem, pivo v restauraci u rozhledny a trocha marjánky u ohně je uspaly lépe než jakékoliv sedativum. Až na mě, pomyslel si.
    Zašel za balvan a důkladně se vymočil. To je paráda, člověk si hned připadá o pár kilo lehčí, usmál se. Krásně se mu ulevilo... koutkem oka zahlédl cosi na obloze, ozvalo se něco jako zasyčení - pohlédl tím směrem a skoro zkameněl.
    Co je to? Meteor? Takhle velký? Anebo nějaká raketa? Temný objekt, sledovaný dlouhým rudooranžovým ocasem se řítil z nebe do údolí. Tomáš ho fascinovaně sledoval. Něco takovýho jsem ještě v životě...
    Nad horami se modravě zablesklo, objekt explodoval a v gejzíru světlemodrých jisker unášených větrem náhle zmizel. Tma. A pak, s několikavteřinovým zpožděním, k němu dolétl temný, vzdálený hluk výbuchu. Co to kurva bylo?
    Když došel k ohni, všichni už byli vzhůru, exploze je probudila. Nespali tak tvrdě, jak se zdálo, uvědomil si. Upřeli na něj tázavé pohledy.
    "Slyšels to?," zeptal se Michal.
    Kývl. "Jo. A viděl jsem... to. Asi spadlo letadlo, nebo co..." Pak jim svůj zážitek dopodrobna vyprávěl. Několikrát, chtěli to slyšet znova a znova a každý měl svou teorii. Mimozemšťani, bolid, družice, kulový blesk... Ani ho nenapdlo, že by mohlo existovat tolik vysvětlení. Stejně se ale k ničemu rozumnému nedostali.
    "Ráno si koupíme noviny, nebo se zeptáme jestli nebylo něco v televizi," rozhodl za všechny Michal. Šli spát.
    Nazítří byla obloha bez mráčku, stejně jako předchozí den. Dokonce i vítr ustal, takhle hezky už nebylo pěkně dlouho.
    "Kdo půjde pro vodu?," zeptala se Petra při pohledu na dvě poloprázdné PET láhve ležící u ohně. Zbylé tři byly vyprázdněny kvůli čaji a při pokusu o večerní polévku - mimochodem při velmi úspěšném pokusu, všichni si ji včera pochvalovali. Petra se zase jednou vytáhla.
    "Třeba já," řekl Tomáš. "K rozhledně je to kousek, stavím se pro vodu v tý restauraci, co jsme včera byli. Udělali jsme tam dobrou tržbu, tak mě snad nějakou vodu nechají natočit." A po cestě se podívám po motýlech, napadlo ho. Spojím příjemné s užitečným.
    Souhlasili všichni, nikomu se nechtělo někam chodit. "Hodíme si tu zatím relax," usoudil Martin a praštil sebou na rozložený spacák. "A když budete mít náladu, můžeme se zajít podívat do Smržovky na bobovou dráhu, to by docela i stálo za vejlet..."
    Tomáš přišel ani ne za hodinu. S prázdnou. Restaurace zamčená, nikde nikdo, dokonce i motýli se někam vytratili.
    "A nemaj třeba normálně zavříno?," divil se Zdeněk. "Jako že bysme si včera nevšimli co je napsaný u vchodu? Díval ses tam vůbec?"
    Tomáš zavrtěl hlavou. Díval se. Otevřeno by mělo být od deseti, ale je zamčeno. Před restaurací parkuje jedno auto, bílý Golf, ale kdoví čí je, vždyť tam je už od včerejška, pamatuje si ho, v opilosti dokonce přemýšlel že si z něj vypůjčí logo automobilky. Na památku. Nakonec zvítězil zdravý rozum a on ho tam nechal. Ano, tak to bylo.
    Rychlý pohled na hodinky - "Nojo, zatím je teprve jedenáct. Třeba se hospodskej s kuchařema vožral a zaspali... Možná otevřou později." Zdeňkova úvaha vypadala dost pravděpodobně. Neříkal včera výčepní něco o nějakých narozeninách? Vyloučit se to nedá, možná ano, ale ze včerejška mají všichni tak trochu okno.
    "Skočím tam kolem poledního a když mi nikdo neotevře, vyrazím dolů do vesnice," mrkl na ně Tomáš. "Vezmu si síťku a zkusím něco ulovit, takže se hned neděste, kdybych se nevrátil do hodiny, jo?"
    Souhlasili a čekali.
    Uplynuly dvě hodiny, tři, čtyři... Tomáš nikde. Začali se o něj bát. Proč ho vůbec nechali jít samotného? Ale věděli to moc dobře. Nikdo z nich by nevydržel běhat s ním dvě, tři hodiny za motýly. Motýli zajímali jen Tomáše, byl jimi přímo posedlý. Snad kvůli nějakému motýlovi nezabloudil, nebo někam nespadnul?
    "Hele, je pět," ukončil čekání Michal. "Mezi pátou a šestou se začne stmívat, musíme ho najít než bude tma. Kdo jde se mnou?"
    Martin, samozřejmě. Zdenda s Petrou počkají v tábořišti a pohlídají batohy, v tuhle roční dobu sice moc turistů v lese nepotkáte, ale co kdyby. Náhoda je blbec, spacáky stály docela majlant... Nebudou nic riskovat.
    Když vylezli z lesa podle skály, tyčící se kousek od restaurace, bylo už šero. Všude prázdno, v restauraci se nesvítí, rozhledna vypadá taky opuštěně... A na parkovišti osamocený bílý Golf, Tomáš měl pravdu.
    "To je divný," řekl Martin.
    "Jo," přikývl Michal, chtěl ještě něco dodat, ale pak se zarazil. Něco spatřil. Martin to asi neviděl, ale ten vždycky viděl za šera trochu hůř... "Co je to?" Vždyť to vypadá jako... To snad ne! Běh, vlastně ne, spíš rychlý úprk... A pak se ze šera ve světle Michalovy baterky vylouplo Tomášovo tělo, zkroucené v křeči na písčitém podkladu, oči vytřeštěné, bane, jen otevřené dokořán, vyteklé oči ve směsi krve a jakéhosi slizu... Teď si teprve všiml jeho obličeje - olivově zelená pokožka, popraskané žilky ve tvářích, ano, i na rukách a asi i všude jinde, Tomášovo tělo se válí v obrovské kaluži vlastní krve, za ním dlouhá krvavá stopa, jak se snažil ze všech sil doplazit co nejdál... CO TO KURVA JE? CO SE MU STALO?
    Michalovo tělo náhle přestalo poslouchat, klesl na kolena a hlasitě zvracel, dlouho a důkladně, nemohl si pomoct a vůbec se nestyděl. Když skončil, počkal na Martina, toho to sebralo ještě o trochu víc. Bezradně na sebe pohlédli.
    "Je... mrtvej, co?," řekl téměř zbytečně Martin, to bylo nadevšechno jasné. Michal kývl.
    "Asi bysme na něj neměli šahat," řekl nerozhodně. "Viděl... viděl jsem podobný věci v televizi. Člověče, on vypadá, jako kdyby umřel na ebolu nebo na něco takovýho!" Poslední slova skoro zařval, do očí se mu draly slzy a on je nechtěl nechat. Trochu to pomohlo, ale ne moc. Přesto se vzchopil.
    "Musíme zavolat pomoc," zvedl se ze země. "Máš u sebe mobil?"
    "Ale jo," hrábl Martin do kapsy. "Není tu signál," dodal po chvíli manipulace s přístrojem. "Tady to se signálem byly vždycky špatný." Jeho hlas zněl rozpačitě, nalomeně.
    Slabost si teď nemůžeme dovolit, uvědomil si Michal.
    "Pojď, půjdeme do restaurace, musí tam bejt někde pevná linka," rozhodl.
    "Vždyť je zamčeno," namítl demoralizovaný Martin.
    "Tak asi kurva vyrazíme dveře! V takovýhle situaci nám to nikdo nemůže zazlívat!"
    Telefon našli rychle. A stejně rychle zjistili, že jim je nanic. Jen vyzvánění, nikdo to nevzal. Policie, záchranka, hasiči... Vyzkoušeli i čísla domů, ale jako kdyby nikde nikdo nebyl... Na mobilní síť se nadalo dovolat vůbec, slyšeli jen obsazovací tón a pevné linky zase vyzváněly donekonečna. Televize? Že by se něco dozvěděli z televize? Jen šedé zrnění, žádná stanice nevysílala.
    "Doprdele, co se to děje?," vybuchl Michal a praštil prázdným půllitrem, který se mu připletl pod ruku o zeď. Třesk, půllitr se rozlétl na stovky třpytivých úlomků. A zase ticho. Nic než pitomé ticho a kdesi venku mrtvý Tomáš... Kamarád už od základky! Jak se mu mohlo něco tak strašného stát?
    Vrátili se, co mohli dělat. Seděli pak zdrceně u ohně až do rána, spát nemohl nikdo. Jít do vesnice? Toho se báli. Odtamtud přišel Tomáš... Chudák Tomáš. Nejspíš tam řádí nějaká nemoc. Ale kam jít? Jestli je ta debilní nemoc už všude... Martin si náhle vzpomněl na jejich noční zážitek. Po tom co našli Tomášovo tělo, nějak na náhlé probuzení zapomněli. Co když to má souvislost?
    "Možná je třetí světová válka. Ta věc v noci... mohla to bejt klidně raketa. Nějaká biologická zbraň..."
    "Nebo teroristi," doplnil ho Zdeněk. "Tak přesně tohohle jsem se nechtěl dožít! Něčeho podobnýho už jsem se bál pěkných pár let..."
    "Co teď ale budem dělat?," zeptala se Petra. "Za chvíli chcípneme hlady..."
    Nakonec se přesunuli do restaurace a začali likvidovat potraviny, které tam našli. Nebylo jich moc, ale bylo aspoň dost tekutin. Limonád i piva. Tomášovo tělo odklidili pomocí holí do houštin u cesty a tam ho zakopali, nic víc už udělat nemohli. Na rozhlednu umístili reflektor, aby si jich někdo všiml - jestli tedy někdo přežil - a čekali.
    Na vandr vyrazili v pátek, Tomáš umřel někdy v sobotu v podvečer a v neděli se nastěhovali do restaurace. V pondělí ráno zjistili, že nejde proud. A netekla ani voda. To už jim bylo jasné, že je nemoc úplně všude a nemají možnost přežít. Nemají kam jít, jsou odsouzeni k smrti hladem... Alespoň že se nikdo z nich zatím nenakazil. Toho se báli nejvíc.
    "Večer holt musíme na rozhledně rozdělat nějakej oheň," říkal Michal, který se stal jakýmsi samozřejmým, nezvoleným vůdcem jejich skupinky. Poslouchali ho, podřizovali se mu - protože měl dobré nápady. V nastalé situaci mu to myslelo asi nejlépe, ostatní byli stále jaksi mimo... Jejich mozky odmítaly přijmout krutou realitu.
    "Abysme tu rozhlednu nepodpálili," namítl mdle Martin.
    "Musíme si dát pozor. Je to asi naše jediná šance..." Michal uťal větu v půli. Šramot od dveří? Slyšel dobře? Pohlédl na ostatní - taky zpozorněli. Nebyla to tedy žádná halucinace.
    Martin vytáhl z kapsy pistoli a natáhl závěr. Jestli je to někdo nakažený, tak radši...
    Dovnitř vsoupila drobná dívka, oblečená v modré šusťákové soupravě, rozcuchané zrzavé vlasy trčely všemi směry, strhaný výraz ve tváři, pološílené zelené oči... Zhroutila se přímo na prahu, neřekla ani slovo. Co teď?
    Nakonec se o ni postarali, byla jen absolutně vyčerpaná, žádná nákaza jim od ní zřejmě nehrozila. Aspoň v to doufali, nedokázali by jí nechat jenom tak ležet na zemi... Když se probrala, nechtěla mluvit. Jen jedla a pila, občas si něco zapsala do drobného zápisníčku, který bůhvíproč tahala pořád s sebou. Petra ji odvedla do jednoho z pokojů nad restaurací a uložila ji k spánku.
    "Tak co? Řekla ti něco?," ptal se dychtivě Michal když se od ní vrátila.
    Petra pokrčila rameny. "Je na tom dost špatně. Občas něco prohodí, ale jako kdyby blouznila... Nedá se tomu moc rozumět. Je odněkud z Nové vsi, byla tam snad na dovolené... a zabloudila někde na hřebenech. Do údolí se dostala až včera, večer viděla na rozhledně světlo, tak přišla za námi. Ale kluci... podle toho co říkala ze spaní jsou všichni dole mrtví... Úplně všichni..." Petra se náhle rozeštkala, Zdeněk se k ní vrhnul a začal ji uklidňovat.
    Michalovi se to moc nezdálo. "Jaktože neumřela? Jestli byla v údolí, musela to přece chytit, ne?" Tázavý pohled kolem - má někdo nějaký nápad? Nějakou myšlenku? Měl ji Martin.
    "To by odpovídalo nějaký tý biologický zbrani," řekl zvolna. "Kdysi jsem o tom něco viděl v bedně - že vyvíjejí viry, který samy vymřou, třeba za dvacetčtyři hodin, aby na dobytý území mohli cizí vojáci. Během tý doby samozřejmě všechno živý..." Nedopověděl. Dál už to znali všichni.
    Chvíli ticho. Pak promluvil Zdeněk.
    "To by znamenalo, že můžeme odjet, ne? Někam kde je víc jídla... Nebo domů?"
    "Jak? Vlaky ani autobusy nejezděj, to si laskavě uvědom," zasáhla Petra. Michal ji gestem umlčel. "Můžeme jet tím Golfem, co tu stojí. Klíčky jsou myslím někde u výčepu..." V duchu děkoval neznámému majiteli vozu, že tady auto nechal. Snad výčepní, který se večer přiopil, jestli se slavily ty narozeniny, jak se o nich tuhle bavili. Nechal se odvézt domů... Stálo ho to život, ale jim pomohl.
    "Takže... domů?," zeptal se Martin. Nikdo tam nebral telefon, ale třeba byli rodiče a sourozenci včas evakuováni a teď na něj čekají a bojí se o něj... Jenomže tomu moc nevěřil. Neslyšeli žádné evakuační sirény, v rádiu ani v televizi se nevysílal žádný nouzový program. V noci, při pohledu z rozhledny - jen tma. Nesvítilo se v domech, po silnicích neprojíždělo jediné auto. Letadlo na nebi nespatřili od sobotního rána, natož nějaký záchranný vrtulník. Zdálo se, že nemají moc naděje.
    "Radši ne," řekl Michal. "Zkusíme nejdřív zajet trochu níž - mám bratránka, kterej vlastní v Albrechticích chatu, tam uvidíme." Souhlasili všichni. Báli se, že najdou své rodiny ve stejném stavu jako Tomáše. Věděli, že není v jejich silách jim pomoci. Nikomu. A nejspíš ani sobě.
   
    Michal se protáhl, vyskočil z postele a zašklebil se k zamračenému nebi. Pěkný ráno, jen co je pravda. Zrovna když jim začne docházet benzín a on má poprvé jet hledat zásoby sám, na motorce. No snad nebude pršet. To by ho asi pěkně naštvalo.
    V chatě ještě všichni spali, včera po té všeobecné koupeli... Nakonec z toho byla i společná kalba, snědli ty dobroty co přitáhl Martin, vypili všechny tlamolepy (proč sakra nevzal taky rum?) a teď vyspávají... Ale co, ať si užijou. Vypadá to, že nám na světě už moc radostí nezbývá, zakabonil se.
    Obhlédl spáče - Zdenda s Petrou na jednom lůžku v láskyplném obětí, vedle na pokoji další dvě hrdličky - těžko říct, jak tu zrzku zvládnul Martin sbalit, vždyť vypadala jako taková puťka netýkavka... Holt asi štěstí.
    Hodil na záda batoh, obhlédl postarší silniční šestistovku, ještě než na ni usedl - bratránkova nebyla, leda by si jí koupil nedávno. Ale dobře že tu je, bude se hodit. To každopádně.
    Nastartoval a rozjel se - moc benzínu mi nenatankovali, uvědomil si při pohledu na palivoměr. Na cestu do Desné a zpátky to snad vystačí... Mělo by, když se nebude projíždět po okolí. Což by mu ale zrovna bodlo, bože, jak dlouho už neseděl na mašině? To je ale parádička...
    Nejel nijak zvlášť rychle, užíval si zatáčky, chvíli jel vlevo, chvíli vpravo - tahle silnice je volná, už kolik týdnů tudy nic nejelo a ani nejspíš nepojede, volné silnice jsou asi jediná výhoda toho co se stalo. A dost, zarazil se. Žádná výhoda. Všichni jsou mrtví a ty na tom ještě hledáš výhody? Ty jsi ale sobec!
    Vzpomněl si jak dorazili do chaty. Po bratránkovi ani stopy, ale asi to tak bylo lepší. Třeba se mu povedlo někam utéct... Rozhodně ho nechtěl najít ve stejném stavu jako Tomáše. Ani rodiče... Krátce se zamyslel. Původně si řekli že počkají tak měsíc a vydají se do nížin, ale pak se začali zásobovat na zimu. Telefony stále nikdo nebral, kdoví jak to dole vypadá, tak nějak se smířili se svým údělem, na původní plán snad zapomněli. Neměl by se přece jen někdo podívat domů? Na motorce by to nebylo tolik paliva nazmar a i cesta by byla rychlejší. Až se vrátí, navrhne to.
    Vyhnul se domu ze kterého na něj a na Martina včera stříleli a zastavil před supermarketem. Byl tu během chvilky, až mu bylo líto jak je ta cesta krátká. Chtěl by se projet trochu víc, dál... Ale teď jde hledat zásoby. Prošel původně prosklenými dveřmi dovnitř do obchodu. Tak schválně, co tu zbylo. Už jsme toho vybrakovali dost, ale pořád ještě...
    Nevěřícně zíral na prázdné regály oddělení potravin. To... snad ne? Někdo to totálně vybral? Ale kurva kdo? Že by ten blázen co po nich střílel?
    Zamyšleně prošel celý supermarket. Chyběly potraviny, alkohol, cigarety. A pak takové ty věci, bez kterých se člověk taky moc neobejde, mýdla, šampóny... Jako kdyby někdo zásobil celý pluk. Jestli tohle udělal ten magor, budou si to s ním asi muset vyřídit. Boj o jídlo? To jsme se dopracovali k pěkným věcem... Ale jiná možnost asi nebude. No nic, vrátí se, řekne ostatním jak s věci mají a pak se rozhodnou. Třeba je to ten pravý popud k cestě domů. Zapomenout na zimu v horách a vrátit se zpátky do města.
    Došel k motorce, ale najednou ho něco trklo. Něco tu není v pořádku... Ale co, kromě těch prázdných regálů? Rozhlédl se po parkovišti a všechno před ním vyvstalo jakoby z mlhy, jako když najednou doplníte mozaiku a pochopíte - kusy bahna, vypadané z pneumatik vojenských džípů, ten vzorek by poznal i poslepu, sami měli kdysi takové auto doma. Desítky špačků od cigaret. Prázdné láhve od alkoholu... Byli tu vojáci?, napadlo ho. Ale jaktože vyrabovali obchod? Že by měl Martin pravdu a přece jenom byla válka? Naši by určitě nerabovali, napadlo ho. Doprdele, musíme někam zdrhnout.
    Skočil na mašinu, nastartoval ji a vyjel, zapomněl na dům, ze kterého se včera střílelo, saka, musím to nějak stihnout, ale jak projel okolo tak zvolnil a vrátil se. Taky tu něco nehrálo. Dveře otevřené dokořán, stopy po střelách na omítce... Zastavil, z pouzdra na opasku tasil svůj lovecký tesák (na vandru a v lese nejlepší přítel člověka, tak to říkával jeho otec) a pomalu se vydal dovnitř.
    "Haló - je tam někdo?" Nic, žádná odpověď. Anebo... Až teď? Jakési sípění. Vyšel po vrzajících schodech do patra, nahlédl zvědavě do dveří - a musel potlačit nutkavou potřebu vyzvracet všechno, co má v žaludku. Do prdele, co se to tu děje!!!
    Teď už věděl, kdo po nich předešlého večera střílel. Postarší, podsaditý muž, zhroucený v kaluži vlastní krve, ruku nataženou k dvouhlavňové brokovnici na podlaze. Nedostal se k ní, došly mu síly. Kamsi zíral nevidoucíma očima a sípal, pohyboval rty, jako kdyby někomu cosi vyprávěl... A to, co snad kdysi bývalo lidmi, rozeseté krvavé cáry masa po místnosti, bývala nejspíš jeho žena a děti...
    Michal udělal několik váhavých kroků, po čemsi uklouzl - panebože, to jsou snad střeva, je vážně div že se ještě nepozvracel. Rozhlédl se a bylo jasno - chlápka s brokovnicí postřelili do břicha, aby umíral pomalu a ve strašných bolestech a pak mu před jeho očima vyvraždili celou rodinu. Jak můžou takovýhle svině běhat po světě? No naši vojáci to určitě nebyli, to je jasné. Pak pohlédl na stěnu a už si tak jistý nebyl. Rozmazaný nápis přes půlku zdi, očividně napsaný krví jedné z obětí - LEGRAČNÍ MASAKR, četl.
    Vždyť je to česky! Uvědomil si užasle. Češi? Tohle udělali češi? Svým vlastním lidem? Poklekl k podlaze - kromě prázdných a plných brokových patron tam spatřil několik štíhlých mosazných nábojnic do moderních samonabíjecích zbraní. Prohlédl si jednu z nich - ráže 5,56mm. Tohle nejsou naše armádní zbraně. Takže přece jenom - máme tu asi teroristy... Do prdele, musíme zdrhnout!
    Otočil se k východu, ale pak se zarazil. Brokovnice! Shrábnul ji z podlahy, kapsy naplnil ostrými náboji. Když na to přijde, nedá se zadarmo. To tedy ne!
    Sípavý zvuk ho na chvíli ještě zastavil. Nechce mu ten umírající člověk něco říct? Sklonil se k němu... a musel utéci, sednout na motorku a odjet. Přesto slyšel sípavý přerušovaný hlas umírajícího celou cestu ve svých uších.
    Smáli se... Oni se smáli... Celou dobu se tomu smáli...
   
Cítil že nedokáže rozumně přemýšlet. Co za zrůdy mohlo něco takového provést? To snad ani nejsou lidé! Ani zvíře nic takového nedokáže, i ta nejkrutější šlma zabíjí rychle a jen kvůli jídlu, nikdy zbytečně, ze zábavy...
    Vyjel z poslední zatáčky přd chatou a málem narazil do džípu, postaveného napříč přes silnici. Zamáčkl obě brzdy najednou, přední i zadní, tak-tak že na rozbité asfaltce mašinu nepoložil. Byli tam. Čekali na něj. Z chaty stoupal tmavý dým, a před ní... Martin a Zdeněk, pověšení na stromě. Holky nespatřil, s těmi si nejspíš ty zrůdy ještě někde užívaly.
    Čtyři stáli před chatou, útočné pušky v rukou, na sobě jakési maskáčové uniformy, nedokázal rozeznat pořádně potisk.
    Sáhl na záda po brokovnici - ozbrojenci v klidu zamířili a začali pálit krátkými dávkami na snadný, nepohyblivý cíl. Svině... Nic víc. Žádná další myšlenka. Konec.
    Střelba utichla, mraky se konečně protrhly a začalo pršet.
   
    p;

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1951

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.