Palantir
oddělovač

Nadája

Literatura > Povídky | 04. 12. 2004 20:10:55 | autor: Harv

Rudá záře ohlašovala končící vládu dne. Slunce pomalu ulehalo ke spánku a couvající měsíc, ten stříbrovlasý parádník, se naposledy napudroval a vyšel uvést paní Noc.
    Město topící se v záplavě červeně vypadalo z výšky jako milá miniatura. Za chvíli se jako na povel rozžehnou světla v oknech domečků a na ulicích a každý, kdo je kdy viděl, by mohl přísahat, že by uměl všechny ty hravé plamínky sfouknout.
    Na lících Nadáje hrál líbezný úsměv, dobře se vyspala. Promnula si slepená očka, která neotevřela po celý den, a cítila se nová, svěží. Jen, možná, trochu ji trápila bolest hlavy. Asi to byla migréna. Vlahý větřík jí pohladil pobledlou tvář, pohrával si s neposednými pramínky rudých vlasů. Ten laškující rozkošník, který se kvůli ní vyšplhal až sem, na zvonici, se pokoušel poodhalit její nahé kotníky, když uspěl, vydal se hledat jinou sukni, nevěrník. Nadája si stáhla sukni a prsty si pročesala rozčepýřenou zrzavou hřívu, od kořínků ke konečkům.
    A tu na něco narazila. Rychle pohlédla na ruku: brázdy papilárních čárek, z kterých někteří lidé uměli číst, a mezi útlounkými prsty zaschlá krev. Světla se pravidelně míhají nocí: znovu a znovu. Zatřásla znepokojivě hlavou, aby zahnala mlhavou vidinu. Krev zůstala, netušila, jak se jí do vlasů dostala.
    To už jí ale kolem obličeje něco zavířilo. Byl to noční motýl - splašeně, jako o závod, mával hnědými křídly. Obletěl ještě jedním nepravidelným obloukem zvonici a posadil se na třítunový vysloužilý kolos.
    Nadája se usmála. Můra seděla uprostřed oprýskaného nápisu, který už byl stěží k přečtení a cvičně rozevírala a skládala svá krásná, sametová křídla. Nadája ji po nich něžně pohladila.
    Rozzářené oči jí najednou klesly a ona se bezděčně podívala do propasti pod zvonem. Sestupující schody ze ztrouchnivělého dřeva mířily k zemi, hluboko do nitra vykradeného chrámu, který se stal jejím útočištěm.
    Při pohledu do hlubiny ji podivně zamrazilo. Lekla se té výšky a představy pádu. Bylo v ní něco nebezpečného. Přitom se vlastně nebylo čeho bát. Kdyby spadla, nic by se jí přeci nestalo. Přesto dostala strach.
    Můra vzlétla a probudila Nadáju ze zamyšlení. Venku se za těch pár okamžiků setmělo a potemnělé město se ozdobilo myriádou pestrobarevných světel.
    Začala se chystat na lov.
   
    Věčný záletník vítr konečně osahal každou sukni a teď na obloze jako ovčácký pes naháněl kulaté, nadýchané obláčky. Líně se přesunovaly a občas zakryly stříbrovlasého pasáčka.
    Potemnělá zeleň parku, která se nadechovala tmy, byla oblečená do pepita, pokrytá desítkami papírků od žvýkaček, špačků cigaret a projetými jízdenkami.
    Tiše se brouzdala šumícím mořem nízké trávy kolem stromů natahujících po ní bezmocně haluze větví, když tu spatřila obsazenou lavičku. Přikradla se blíž. Zachumlaný do zežloutlých novin tam ležel bezdomovec. Tváře plné dlouhých špinavých vousů, na mastných vlasech naraženou baseballovou čepici modré barvy se seškrábaným nápisem oslavujícím Ameriku. Šedý baloňák se pravidelně nadouval, stejně jako se roztahovalo chřípí narudlé od sluníčka. Muž tvrdě spal.
    Stanula nad ním. Odpudivě smrděl alkoholem, potem a štiplavým pachem moči. Na krku, téměř ztracena v černé špíně, která by se dala krájet, periodicky pulzovala tepna vedoucí krev do mozku.
    Oči jí zářily, musela polknout sliny, srdce jí zrychleně přeskakovalo. Chtěla by se zakousnout do toho místa a ukojit svůj hlad, něco ji však odradilo. Ustoupila o krok.
    "Byl by to moc snadný lov," pomyslela si. Po každém takovém honu cítila něco jako zklamání. Měla dost vysávání notorických opilců, o jejichž počet se beztak nikdo nezajímal. Bylo to moc jednoduché. Chtěla něco jiného, zajímavého, dobrodružného. Žádné lidské trosky, které jen přežívaly ve stínu vlastní agonie. Zatoužila po příležitosti dokázat si vlastní schopnosti.
    Otočila se elegantně na podpatku a zamířila z parku do centra. Po pár krocích zděšeně zastavila. Na sloupu pouličního osvětlení visel černobílý leták.
    Poznala vlastní fotoportrét, ke kterému nějaký pubertální vtipálek dokreslil neumělé tělo s gigantickým poprsím a ochlupeným pohlavním orgánem.
    "Hledám!" hlásala velká tučná písmena. Nadája strhla plakát a pozorně si ho pod světlem pročetla.
    Text nabízel odměnu za jakékoliv informace o pobytu či výskytu ženy, kterou označoval jako Natašu. Nadája se zachvěla hned, co se její oči dotkly toho shluku písmen. Pak pohledem sklouzla až dolů. Nejprve devět číslic mobilu a pak to jméno.
    "Ten hajzl!" zaklela a hodila zmačkaný papír na rozpraskaný asfaltový chodník. Zrychlený tep, jeho horký dech na krku, touha. Promnula si spánky, hlava jí stále mírně bolela. Zase jí trápily ty nepříjemné sny.
    Vždycky věděla, že ji nenechají svobodně žít a vysávat smrtelníky, ale nikdy, ani ve svých nejděsivějších snech, si nemyslela, že budou tak krutí. Proč, proč museli poslat zrovna jeho?
    Hanz, nebo Jan, jak se pojmenoval na tom plakátu, byl bezesporu jeden z nejlepších Lovců. Jeho stříbrný meč měl na svědomí už hezkou řádku dětí Noci. Ale co hůř, kdysi ho milovala a on miloval ji.
    Tmavé vlasy, vyšší čelo, podmanivý úsměv.
    Nikdy ho neviděla bojovat, ale přemýšlela o něm jako o elegantním bojovníkovi s chladnokrevným stylem. Nikdy zřejmě nepochyboval o svých činech, o svém zabíjení.
    Brzy se potkají a bude to naposledy. Skrývat se věčně nemůže, o to víc si teď chtěla dokázat svou sílu a mrštnost při lovu.
    Odkopla papírovou kuličku do trávy a rozběhla se lovit.
   
   
    Obloha se zatáhla černými mraky, vzduch se zdál přesycen vodou, kanály začaly páchnout. Schylovalo se k dešti.
    Na hlavní ulici v blízkosti vchodu do baru vystoupili ze zlatého Chrysleru dva muži. Zastrčili si konce černých kravat zpátky pod saka a přitom se rozhlíželi do všech stran přes neproniknutelně tmavé sluneční brýle.
    "Typičtí strážci," pomyslela si Nadája, která je nepozorovaně sledovala.
    Jeden ze strážců nepřirozeně trhnul rtem v signálu, že okolí je v nejlepším pořádku a rychle zpod saka vytáhl osahaný balíček cigaret. Druhý bodyguard dožvýkal, přikývl a otevřel pravé zadní dveře vozu.
    "Všechno v pořádku, boys?" zeptal se obtloustlý muž v bílém, na míru šitém obleku. Strážce dvakrát přežvýkl, potom rozhodně přikývl a našpulil rty. Na to šéf vystrčil z komfortního sedanu nejprve elegantní hůlku a teprve pak s námahou vystoupil.
    "Oukej," řekl spokojeně mafián a poplácal přátelsky jednoho ze svých boys po tváři, "Jdeme si pro peníze."
    Nadája se usmála, právě si vyhlédla kořist. Povedená trojice zamířila ke vchodu, nad nímž se s nehynoucí jistotou měnila dvojice neonů zobrazující tančící pár. Dveře zapadly do zárubně a ona vyrazila. Zahřmělo a začalo pokapávat.
    Když stanula ve veřejích, měla už v rudých vlasech zářivé perly vody. Až sem doléhala hudba. Podlomila se jí kolena, zatmělo se jí před očima. Dlouhý pištivý tón a poté třesk. Kakofonie kovů. Trochu se jí zatočila hlava, stále ji bolela. Promnula si čelo, bylo jí už o trochu lépe.
    "Za chvíli ta bolest úplně odezní," utěšovala se.
    "Je vám něco?" zeptal se poďobaný človíček, který odcházel s blonďatou dívkou.
    "To nic. To je v pořádku," odmítla pomoc Nadája. Chlapec se podrbal ve vlasech, vzal své děvče za ruku a vydali se k východu. Nadája se po nich zle ohlédla.
    "Stejně chtěl předvíst jen svou srdečnost před ní, blbeček!" řekla v duchu, když se těžce zvedala ze země. Hlava jí sice stále třeštila, ale cítila se opravdu lépe. Vydala se podél stěn vyvedených do syté modře a zářivé oranžové.
    Parket byl nezvykle prázdný, stejně jako ochozy. Možná to bylo tím, že zbývala asi hodina do zavírací doby. Na parketu zasypaném tisíci světel se unaveně ploužilo asi pět párů, z nichž dvě dvojice se zuřivě líbaly a osahávaly. Hudba hrála spíš jen na pozadí a v pomalejším rytmu, žádný hlasitě bušící zvuk, který by vyrážel vzduch z plic. Nadája se rozhlédla.
    Muže v bílém našla velice snadno, zářil díky UV lampám tak, že by ho musel přehlédnout jen slepec. Stál na okraji parketu a dlouze potahoval z tlustého doutníku. V zádech mu nenápadně postával jeden z jeho ochránců, očima pod černými brýlemi ohledával okolí.
    Instinktivně ustoupila k baru.
    "Budete si něco přát?" vylekal ji barman od pultu a přátelsky se přitom zasmál.
    "Jasně, co... co máte dobrýho?" zeptala se ustrašeně a konečně mu pohlédla do očí. Muži se podruhé pohnuly koutky směrem nahoru, ale v jeho pohledu bylo tentokrát něco neupřímného, něco zkoumavého, jakoby se ptal: Kde jsme se to už viděli?
    "Jen to nejlepší. Máme alko, nealko, mícháme i drinky," řekl a podal jí nápojový lístek.
    "Dík," odpověděla a barman se vydal natočit pár piv pro místní štamgasty. Nadája se naoko tvářila, že si pročítá položky drinkkarty, ale neustále sledovala svůj cíl.
    Trojice byla opět kompletní. Jeden z boys několikrát žvýkl, nahnul se k šéfovi, aby mu něco důležitého sdělil. Muž v bílém téměř neznatelně přikývl a otevřel ústa v odpovědi. Její vypilované smysly neurčily, co si říkali. Na to zde byl přílišný hluk.
    Strážce v černé kravatě pohlédl k baru, přitakal a vyrazil směrem k ní. Zděšeně se odvrátila a tlumeně zaklela. Zvědavě se ohlédla - přicházel.
    "Dobrej," pozdravil bodyguard s mírným ruským přízvukem a sebejistě se usmál, tmavé brýle netypicky zastrčené v kapse tmavého saka.
    "Co to bude?" odříkal barman jednu z ověřených frází.
    "Irskou whiskey, vodku a pro Carlose jablečnej džus, řídí," dodal na vysvětlenou, " a co si bude přát dáma?" začal balit Nadáju, se sebevědomým úsměvem si sáhl na kořen nosu. Jistě to bylo jeho zvykem posunovat si tmavé brýle. Na čele se mu objevil pot, nenápadně, koutkem oka zabloudil do kapsy. Tohle se mu nepovedlo.
    "Dám si Krvavou Mary," odpověděla po okamžiku, který se mu musel zdát věčností a vrátila ruskému příteli dobře předstíraný úsměv.
    Strážce se viditelně uklidnil, že mu nepřišla na tu malou osobní tragédii, a pohodil hlavou ve snaze upozornit na svou dokonale načesanou pěšinku.
    "Smím vás pozvat ke stolu?" zeptal se a ukázal směrem ke svým kumpánům, kteří už stáli za vysokým kruhovým stolem na ocelové noze a zaujatě sledovali dění na tanečním parketu. Nadája vstala z barové stoličky a strážce tlumeně zajásal.
    Za nimi stál jako opařený barman. Vzpomněl si.
    Se zaraženým výrazem ve tváři se otočil ke stěně s flaškami tam, kde měli malou nástěnku s rozpisem služeb. Visel tam i leták, který mu před týdnem vnutil jeden muž.
    Sáhl po mobilu.
    Nadájino srdce tepalo rychleji, cítila vzrušení, adrenalin jí vstoupal do hlavy, tvář se jí zalila ruměncem, takže si Rus u baru musel opravdu myslet, že se cítí jeho pozváním více než polichocena. Z reproduktorů zazněla latina. Poskočila si a do rytmu svůdně rozvlnila boky, což s povděkem kvitoval. Teď určitě nelitoval, že nemá svou ochranu před světlem, své černé brýle. Bylo se na co koukat. Jako kobra sledoval rytmicky se pohybující pozadí.
    Blížili se ke stolu. Šéf si uvolnil bílou kravatu, odložil světlou bouřku na stůl. Carlos, který čekal na svůj džus, vyťukával nehty rytmus mamby do prázdné sklenice a hladově sledoval jednu vnadnou tanečnici.
    Pět kroků, natáhla do plic vzduch nasycený cigaretovým dýmem a umělou mlhou. Ve spáncích jí divoce bilo. Usmála se, ale nebyl to nejpříjemnější usměv.
    Čtyři. Zornice se jí rozšířily. Sledovala dvojici. Obtloustlý muž zhasil doutník, vyndal z kapsy bílý kapesník a utřel si s ním orosené čelo. Carlos procítěně zavřel oči, stále prsty ťukal o povrch sklenice a ve svých snech jakoby tančil se svou vyvolenou.
    Čas se najednou zpomalil.
    Dva. S pomalým tichým zaduněním dopadl střevíc na sametem pokrytou podlahu. Obtloustlý muž i jeho ochránce zvedli zrak a udiveně na ni pohlédli.
    Usmála se.
    "To je..." chtěl říct Sergej, ale nedořekl, Nadájin podpatek mu skončil mezi nohama. S bolestí se sesunul k zemi.
    Muž v bílém odskočil od stolu. Carlos kvapně zajel rukou pod sako, kde se rýsovalo pouzdro se zbraní.
    Upírka přiskočila ke klečícímu Rusovi a úderem na hlavu mu zlomila nos. Rudá krev se rozprskla po černém sametu a Sergej upadl do bezvědomí.
    V sále někdo zakřičel. Tančící páry se začaly probírat z taneční extáze a bezpečně rozpoznaly nejkratší ústupovou cestu. Začali bezhlavě prchat.
    Carlos vytasil bouchačku a vystřelil téměř bez míření. Zpětný ráz zbraně ho mírně překvapil, ale neměl pochyb o tom, že trefil. Nikdy předtím totiž neminul.
    Nadája mírně hlesla, schoulila se. Na šatech se jí objevil krvavý flek. Bolestí sevřela víčka těsně k sobě. Dlouhé řasy se třepotaly jako motýlí křídla, zuby tiskla k sobě.
    Spokojeně na ni pohlédl, ruce se mu nepatrně třásly a ukazováček se neklidně mazlil se spouští.
    Hudba ztichla, diskotéková světla na chvíli pohasla. Pohlédl k pohasínajícímu stropu.
    Tma.
    Krátký výstřel a záblesk.
    Carlos sevřel bolavou dlaň. Rozhlédl se, hledal útočníka a odkopnutou bouchačku.
    Najednou se upírka zjevila na stole. Na boku mokvající zranění.
    Mrazivě se usmála. To bylo to poslední co Carlos viděl, se zlomeným vazem se bezvládně poroučel k zemi.
    Otočila se a mramorový povrch desky stolu pod jejími podpatky zaúpěl. Mafián v bílém obezřetně ustupoval. Pohlédl na Nadájino zranění, v očích mu svitla trocha naděje: "Snad vykrvácí dřív, než mě stačí zabít."
    Pomalu, ale obezřetně seskočila.
    Podívala se na svou krvácející ránu a zpět na couvajícího šéfa a koutky úst se jí prohnuly. Muž výrazně zneklidněl, ustrašeně ustupoval a do cesty jí převracel židle, které bez problémů překračovala.
    Najednou narazil, zbaběle se ohlédl. Byla to stěna, tlumeně zaklel.
    "Kdo vás poslal?" zaskuhral nedůstojně. Kráska však neodpovídala, jen nahnula nechápavě hlavu. V jejím pohledu se mu něco nelíbilo. Za normálních okolností by byl její obličej tak krásný, ale nyní děsil.
    "Zaplatím vám," navrhl se zoufalým zakňučením a rukou začal šmátrat po kapsách s výpalným.
    Nadája jen naklonila hlavu na druhou stranu: "To zaplatíš..."
    Obtloustlý muž začal křičet, jeho mastné čelo se zaplnilo studeným potem. Zmítal sebou, ale upírka měla větší sílu. Po chvíli jeho křik přešel do bublavého chrčení. S prokousnutým hrdlem se špatně huláká.
    Lísala se k jeho tepně, pila jeho sladkou krev, ještě horkou, jak ji pravidelně pumpovalo srdce. Dokonale bílá košile nasákla rudými květy. Tvář pomalu, ale jistě, začala modrat.
    V tu chvíli klaply dveře.
    Nadája se otočila, ústa celá od krve.
    Muž v tmavém plášti rozrazil veřeje a supím zrakem se rozhlížel po sále. Na jeho vysokém čele hrál neklid. Šavli si přehodil do druhé ruky. Byl to zabiják Hanz. Zahlédl ji.
    Hlava jí znovu třeštila. Chytila se za spánek.
    "Je tady, musím utíkat!" Postavila se a vydala se nejbližší cestou ke schodišti. Snad se jí podaří nějak mu proklouznout mezi prsty.
    "Natašo!" zaznělo někde za ní. Otočila se. V jeho očích byl nešťastný výraz, bez spěchu se blížil. Náhle se podíval pod nohy, uviděl krev a pak první mrtvolu. Všiml si jejích rtů.
    "Natašo, co se tady stalo?!"
    Světla se periodicky opakují. Hudba z rádia pravidelně duní. Pohlédla vpravo. Jan se na ni příjemně smál...
    "Ne, ty mě nedostaneš," chytila se za čelo a vyběhla po kovových schodech. Ohlédla se. jeho ruka sevřela držadlo, v druhé smrtící zbraň, obličej až andělsky nevinný. Měla z něho strach.
    "Už dlouho jsem tě hledal, kam jsi se zatoulala, Natašo?"
    "Nejsem Nataša a ty to dobře víš, lovče."
    "Ale, Natašo?"
    "Nejsem Nataša!" rozčílila se upírka. "Přišel jsi měl zabít," pohlédla do jeho levé ruky, byl v ní zavřený deštník.
    Otřásla se. V levačce už neměl deštník, byla v ní zpátky šavle.
    "Mámení, zkoušíš mámení," procedila mezi zuby.
    "Proboha, Natašo, co jsi to udělala. Ti mrtví dole, tvoje ústa celá od krve a na boku střelná rána," díval se na ní s údivem a přistoupil k ní o krok.
    "Nadája, jmenuji se Nadája," zasyčela a postavila se do obranného postoje.
    "Nadája? Ale, Natašo, já jsem Jan, pamatuješ si na mě."
    Jan!
    "Ne," zakřičela zmateně upírka a chytila se za hlavu.
    Jan přistoupil.
    "Nepřibližuj se," zařvala, ale on toho nedbal a objal jí.
    "Nepřibližuj se," zašeptala mu do ucha.
    "Kde jsi byla po té nehodě?" ptal se soucitně v ruce měl znovu deštník, žádnou smrtící zbraň, "Proč ses nevrátila domů?"
    Pouliční světla lemující vozovku se periodiky míhají kolem auta. Hudba z rádia pravidelně duní. Pohlédla vpravo, Jan se na ní příjemně smál. Motor vozu spokojeně vrní.
    Najednou dlouhý pištivý tón a poté třesk kovu.
    Nataše na chvíli zatmělo před očima, Jan ztratil vědomí úplně.
    Krvavé zranění na hlavě, ztráta paměti, příjemný pach krve, útěk.

    Nadája se s brekem sesunula k zemi - už ničemu nerozuměla.
    "Neboj se. Už je všechno v pořádku," chlácholil jí muž, hladil jí po rezavých vlasech, "už je všechno v pořádku," zašeptal.
    V její mysli se rozsvítilo, vzpomněla si: on nebyl lovec a zabiják a ona nebyla nikdy upírem. Za všechno mohla ta nehoda.
    Utěšoval jí a bolest hlavy pomalu ustávala.
    "Ty děvko," zaznělo za nimi s mírným ruským přízvukem a poloautomat pětkrát vyštěkl.
   
    Když přijela policie, nemohli věřit svým očím. Našli pět mrtvol, jatka. Mezi oběťmi našli místního vládce podsvětí s prokousnutým hrdlem, dva jeho nejlepší zabijáky, jednu dlouho nezvěstnou a jejího přítele, který ji hledal, zastřelené z pistole.
    Celý střet proběhl téměř beze svědků a i motiv chyběl. Rekonstrukce činu nabídla mnoho alternativ, přesto to, co se stalo tehdy v noci zůstává záhadou.
   
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4190

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.