Palantir
oddělovač

Kanibalové a kanibalky zeširoka

Různé > Teorie | 20. 06. 2004 15:35:09 | autor: Zdenek

   Mnoho lidí se domnívá, že kanibalismus a další podobné úpravy lidského těla jsou příznačné především pro zaostalé domorodce a kruté divochy v odloučených oblastech tropických pralesů nebo jsou jejich poslední výspou hororové filmy. Po přečtení několika článků a poznámek jsem si musel svůj původní obrázek také poněkud poopravit.
Roštěnka    Faktem je, že v posledních několika stoletích došlo k zaznamenání mnoha a mnoha případů kanibalismu či antropofagie (pojídání lidského těla). Jedná se většinou o zprávy cestovatelů či prospektorů, kteří se dostali k lidským společenstvům odříznutým od moderního světa a shodou okolností (či vzbudili v domorodcích dostatek důvěry) se stali svědky jejich rituálů spojených s porcováním lidských těl, jejich úpravou a následnou konzumací. A nejedná se o aspekt tak úplně izolovaný, vždyť ještě v roce 1995 bylo na Zemi objeveno na 41 kmenů provozujících v menší či větší míře kanibalismus a to především na Nové Guiney a Nových Hebridách. Zajímavé je, že jeden případ byl zjištěn také přímo v Austrálii. Jedná se o kmen Wailbry žijící ve Velké písečné poušti. A to nepočítáme kmeny, jejichž starší příslušníci ještě pamatují doby kanibalismu a v mnoha případech jsou ochotni turistům některé „zajímavosti“ tohoto aspektu vysvětlit. Jejich potomci však vlivem rozšiřující se kultury vyspělých zemí od některých starobylých praktik svého kmene ustoupili.
   Je třeba zdůraznit, že pokud mluvíme o tzv. kanibalských kmenech, není pravdou, že by se tito lidé lidským masem živili pravidelně či že by dokonce tvořilo hlavní složku jejich jídelníčku. Vždy se jedná o element spjatý s duchovním životem kmene a výživná stránka věci je vždy až na druhém místě. Nelze ji však zcela opomenout a to zejména v případech, kdy je jídelníček těchto primitivních společenství chudý na živočišné bílkoviny, což není věc nijak vzácná. Známe případy konzumace těl zemřelých příbuzných, jejichž síla a moudrost má podle pověstí přejít skrze mrtvé tělo do těl žijících. Znám je případ domorodého kmene z Nové Guiney pojídajícího mozky zemřelých členů kmene připravených s banánovou směsí. Zajímavostí je, že tímto způsobem došlo v tomto kmeni k rozšíření nemoci zvané kuru. Podstatou této choroby jsou tzv. priony, infekční bílkoviny lokalizované právě v mozku. Podstatně častější jsou však případy pojídání těl zajatých nepřátel. Jedná se o rituál rozšířený na světě bez ohledu na geomorfologické bariéry. Zpravidla je tento zvyk rozšířen u většiny kmenů v dané oblasti a má za cíl rituální posílení členů vlastního kmene a zostuzení nepřátelského kmene prostřednictvím snězení těla jeho bojovníka. Je třeba říci, že snězeni bývají jen bojovníci, ženy a děti či starci nejsou „hodni“ tohoto rituálu. Ženy obecně mají v těchto primitivních společenstvech velmi nízký kredit, jsou považovány za méněcenné a váží se na ně mnohá tabu.

   Evropané se s projevy kanibalismu či antropofagie setkali již podstatně dříve, než jsem předestřel v úvodu. Došlo tak při setkání s americkými domorodými kmeny žijícími na severní části kontinentu. Dozvídáme se o nich hlavně díky zápiskům misionářů, především jezuitských, kteří se vydávali do míst osídlených domorodými kmeny ještě před armádními a kolonizátorskými oddíly. Stávali se tak svědky mučení a zabíjení válečných zajatců, jejichž ostatky bývaly zčásti či zcela snězeny. Jedna taková zpráva popisuje mučení irokézského zajatce v táboře Huronů: „Jeden usekl nohu, druhý ruku, v té samé chvíli třetí oddělil hlavu od krku a vhodil ji do davu, kde ji někdo chytil, aby ji donesl kapitánu Ondessonovi, který ji odmítl. Trup zůstal na Arontaen, kde ještě ten den začala hostina. Odporučili jsme jeho duši Bohu a vrátili se domů na mši. Cestou jsme potkali jednoho z divochů, který si na tyčce nesl napíchnutou opečenou dlaň.“
Dobrou chuť!    Podobné zprávy máme i z dob spojenectví některých kmenů s armádami evropských velmocí. Tak kupříkladu po bitvě u Senecy roku 1687 guvernér Devonville popsal tuto scénu: „Naskytl se nám hrůzný pohled na zvěrstva, která prováděli divoši s mrtvými těly. Začali je čtvrtit podobně jako na jatkách, aby je poté naházeli do kotlů. Většina z těl však byla otevřena hned, aby se mohli napít ještě teplé krve.“ Podobných zpráv je ještě více a nezbývá než ocitovat ještě jednu, která se dochovala ze zápisků jistého Coldena. Starosta Albany, Peter Schuyler, vedl protiútok Křesťanů (jak nazýval bělochy) a Irokézů proti Francouzům a jejich indiánským spojencům, kde bylo zabito na 30 Francouzů a bitva tak byla ukončena. Starosta Schuyler byl pak Irokézy pozván na slavnostní hostinu, kde se měl podávat masový vývar, který se začal připravovat ihned po vítězství. Když pak starosta přistoupil ke kotli, aby vývar ochutnal, zahlédl v naběračce část ruky, patřící původně zřejmě nějakému Francouzi. Poté ho rychle přešla chuť.“
   Tyto rituály skončily někdy v 17.století především pod vlivem evropských přistěhovalců a křesťanství, především jeho misionářů. Antropofagické projevy jsou písemně zcela jistě doloženy u Irokézů a Hurónů. Lze však předpokládat, že zdaleka nebyli jediní. Je třeba zopakovat, že za antropofagií těchto Indiánů nelze vidět jako důvod nedostatek potravy ani nelze tvrdit, že by lidské maso jedli zvláště rádi. Docházelo k tomu vždy ve spojitosti s rituálem, kde snězení masa zabitého nepřítele mělo zajistit konečnou převahu nad poraženým. Dnešní potomci těchto Indiánů se brání osočování z kanibalismu a snaží se jméno svých předků očistit, nicméně je třeba přijmout tuto skutečnost jako holý fakt. Věrohodnost zpráv dokazuje jak jejich četnost, tak různorodost jejich zdrojů. Navíc, nelze odlučovat mučení a kanibalismus od jistých aspektů kruté lidské povahy. A sebeprimitivnější národy rozhodně nejsou jedinými, kterým je krutost vlastní. Stačí jen vzpomenout na evropské dějiny a na minulost zcela nedávnou.

   Projevy kanibalismu jsou obecně velmi starou záležitostí. Určité projevy lze doložit už v paleolitu, nicméně přísně archeologicky je nelze dokázat, i když jsou obecně předpokládány. Většinou se za ně považují kosti opálené nebo se stopami po řezání, ale je stejně možné, že k těmto úpravám došlo v rámci pohřebního ritu, neboť nikde nelze prokázat, že lidé požili maso jedince svého druhu. Na území České republiky jsou lokality s podezřením na antropofagii zejména na pohřebišti kultury s lineární keramikou ve Vedrovicích. Zde se ve stavebních jamách podél stěn dlouhých domů kromě dětských koster, v základových jamách celkem běžných, našly i kostry tří dospělých, které nesly stopy antropofagie. Děvčátko mělo hlad Výrazně se stopy po kanibalismu a antropofagii objevují v mladší a pozdní době bronzové. Výšina Cezavy u Blučiny byla středem zájmu usedlého obyvatelstva po několik tisíc let a v několika kulturách byla spojena s kultovními záležitostmi, s pohřby a patrně i lidskými oběťmi. Právě zde byla nalezena jáma obsahující na 700 zlomků lidských kostí z nejméně 12 lidí (z toho 11 dětí), rozštípaných a opálených v ohni, s četnými stopami řezání. Z časů únětické kultury pochází hromadný hrob dvou žen a dvou mužů z Března u Loun, kde byly jejich kostry uloženy druhotně s kostmi zvířat a nesly stopy sekání a řezání. Určitá známky rituálního kanibalismu poukazují na snad nejslavnější halštatskou lokalitu u nás, Býčí skálu (okres Blansko). Smrtelná zranění na lebkách a další stopy svědčí o obětování zvířat a také lidí. Stopy kanibalismu se objevují také ve Velimi (pozůstatky mnoha těl v příkopu) a v Knovízu.
   U Keltů známky kanibalismu a antropofagie doloženy nejsou, zajímavý je z tohoto hlediska snad jen tzv. kult uťaté hlavy, který svědčí o oblíbenosti utínání nepřátelských hlav jako trofeje. V době římské a v době stěhování národů se u nás stopy kanibalismu téměř neprojevují. Za jediný doklad se považuje část lebky z Pomořan, která prošla varem a poté byla rozřezána.

   Nejpalčivějším problémem je samotné určení, že v daném případě šlo skutečně o kanibalismus či antropofagii. Většina metod se dá poměrně snadno vyvrátit nebo přinejmenším zpochybnit. Jako příklad moderního výzkumu za účelem zjištění, zda šlo či nešlo o antropofagii, nám může posloužit výzkum malé lokality indiánského osídlení obyvatel tzv. Puebel poblíž Cowboy Wash v jihozápadním Coloradu, která byla opuštěna někdy kolem roku 1150 AD. Jednalo se o tři chýše, na jejichž podlaze a u stěn byly nalezeny úlomky lidských i zvířecích kostí, střepů a štípané kamenné industrie. Některé z čepelí byly zkoumány imunoelektroforézní metodou, která doložila zbytky lidské krve. Významným nálezem byl nespálený kus lidské stolice (koprolit) pod vrstvou popela v oblasti ohniště. Zkoumáním střepů nádoby pomocí metody imunologické detekce (ELISA) byl na většině z nich zjištěn myoglobin z lidského svalstva. Myoglobin je protein přenášející kyslík z vnějšího povrchu membrány srdečního i kosterního svalstva do energetického komplexu uvnitř buňky. Zkoumání koprolitu zjistilo jeho defekaci už do zániku ohniště. Mikroskopická analýza nezjistila žádné rostlinné zbytky, dokonce ani kukuřici, což je pro tuto oblast nezvyklé. Vypovídá tedy o tom, že jeho obsahem byl pouze odpad masité stravy. Všechny údaje naznačují, že v tomto případě nejspíše o kanibalismus šlo, ale přímý důkaz stále chybí. Proto se výzkum zaměřil více právě na onen koprolit. Problémem je, že částečky lidské tkáně se ve stolici vyskytují běžně ve velkém množství. Jedná se o částečky z trávicí trubice a střev. Bylo tedy nutné najít něco, co se ve stolici obvykle nevyskytuje. Tím něčím se stal opět myoglobin z lidského svalstva, o kterém již byla řeč a který by se ve stolici vyskytovat neměl, pokud někdo lidské maso nesnědl. V koprolitu nakonec doložen byl, stejně tak bylo zjištěno, že se jedná právě o myoglobin z lidského, ne zvířecího svalstva.
Už se to vaří!    To, že na této lokalitě byl kanibalismus doložen, však samozřejmě neznamená, že byl v dané době a v dané oblasti masověji rozšířen. Další archeologické a osteologické analýzy pouze naznačují, že u obyvatel Puebel občas docházelo k určitým kanibalistickým epizodám. Tento nález tak zřejmě vypovídá o jedné z těchto epizod, ze které však nelze vyvozovat širší důsledky pro celou kulturu.

   Použitá literatura:
   Abler, Thomas S. 1980. "Iroquois Cannibalism: Fact not Fiction" in Ethnohistory, vol. 27, no. 4, pp. 30-316
   Malar, Richard A., Banks L. Leonard, Brian R. Billman, Patricia M. Lambertk & Jennifer E. Marlar. 2000. "Biochemical evidence of cannibalism at a prehistoric Puebloan site in southwestern Colorado", in Nature, vol. 407, pp. 74-78
   Sklenář, K., Sklenářová, Z., Slabina, M. 2002 "Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku"
   Waldhauser, Jiří 2001 "Encyklopedie Keltů v Čechách"
   Droberjar, Eduard 2002 "Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě"



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 10761

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::
HejTy - 2004-06-21 00:00:00

Poučné, a teď když jsem se vzdělal, jdu na svačinu.


:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.