Palantir
oddělovač

Droga

Literatura > Povídky | 14. 05. 2004 21:49:57 | autor: Harv

Měsíc byl na své obvyklé pouti po obloze, kropil doškové střechy rosou. Shlížel dolů a pozoroval, co se vlastně ve světe děje. Pak se zahleděl opravdu pozorně na jedno stavení, tam hluboko pod ním, a stříbrné paprsky mu byly těma nejlepšíma očima.
    Stůl se zachvěl.
    Hospoda Mezi Čtyřmi ořešáky dnes přetékala hosty. Mezi místními neotesanými starousedlíky byli i tři cizinci.
    "Do tohó!", "Chlapé zabér!" ozýval se kolem stolu řev nahromaděného hloučku ožralých domácích. Hospodský sál byl osvětlen září z luceren zavěšených u stropu. Vzduchem se honily mouchy, vůně domácího piva, načerno pěstovaného tabáku, vařeného masa a oleje ze svítidel. Uprostřed davu proti sobě seděli na dřevěných židlích dva chlapi.
    První z nich byl místní vyhazovač s obrovskými svaly, za které by se nemusel stydět ani leckterý z bájných hrdinů. Přes jeho vypracovanou hruď visela propocená košile z pytloviny dozdobena všelijakými fleky. Na rameni měl vytetovaný obrázek podobný probodnutému srdci.
    Jeho sok, vyšší postavy, měl také ohromný obvod bicepsu, ale už od pohledu nebyl zdejší. Na klenuté čelo nad vysokými nadočnicovými oblouky mu stékali tmavé neupravené vlasy, uši, podobné netapířím, trčely špicí vzhůru a kůži měl až nepřirozeně vybledlou. Na jeho vystouplých čelistech se objevil prohyb. Možná, že to byl úsměv.
    Jejich ruce se svíraly a svaly hráli ohnivou melodii souboje v páce.
    "No- tak!" křičel dav.
    "Chlapé, dyť ty bys porazil i vola, tak proč ne krolla?" odešlo z úst jednoho z domácích pijanů za vyhazovačovými rameny a celé osazenstvo hospody propuklo v hlasitý smích.
    "Ten nepříjemně páchnoucí tvor nemá jedinou šanci. Za chvíli utrpí porážku." prohlásil elf, jehož pleť byla temná a bez kazů, jako by jí tesali z černého kamene nejzručnější z sochařů.
    "Hmmm,", přitakal také černoch-trpaslík, kterému byla věta určena. Trochu se zavrtěl, a pak se opřel, stejně jako elf, o stěnu hostince, "máš pravdu, Duathé."
   
    "ArrGrr!" ozvalo se po půl minutě plné nadšeného fandění celé hospody. Všechen zvuk v hostinci jakoby ztuhnul strachem.
    Ten, co prve zařval, teď promluvil do úplného ticha: "Pivo!" Rázem bylo naprosto jasné, proč je většina z jeho druhu samotářský tip: Proslov byl krátký a rázný, ale hlas byl v krku smíšen s něčím divokým, nezkroceným.
    Po chvíli nechápavého ticha se z šoku probral hospodský: "Ano, pane, už to nesu."
    Krollovi žluté oči se od pultu odrazily za protivníkova záda. "Ty mě urazit," ukazoval cizinec na opilce, který řekl větu, jež neprošla krollovým filtrem, "ty mít problém." Při těchto slovech soupeř využil nepozornosti a strhl vedení na svou stranu. Zdálo se, že cizincův konec se blíží.
    Na stůl dopadla obrovská nádoba s pivem, až zachrastily měďáky, o které se souboj vedl. Kroll pohlédl protivníkovi do očí sahajíc po škopku. Cizincovi zornice se začaly rozšiřovat, ruka se zastavila u úst. Vystouplé čelisti se rozevřely. Bylo vidět sliny padající do hlubin jako vodopád mezi dvěma špičáky a za nimi se valila žlutá voda. Krollovy svaly zabraly.
    Paže postupovala vzhůru. Alkohol snad dodal cizinci neznámou silu a ruka stoupala jako květina ke slunci. Jak mizelo pivo z tupláku tak se vzdalovalo vítězství vyhazovače a obrovská tlapa pokračovala pořád dál a dál ve svém směru a podle toho, kolik piva v tupláku zbývalo, se soupeřova prohra blížila.
    "Chlapé, no tak, zabér!", "Podívej se, co dělá!", "Zabér!" křičelo se s poděšením v hlase kolem stolu, "To snad není možný."
    "Tak, teď konečně zabral." řekl medovým hlasem trpaslík Krault.
    "Konečně." vyhrkl elf s přitakáním.
    "Zzabééér!" ozývalo se sálem. V tupláku už moc nezbývalo a soupeřova paže se nemilosrdně blížila ke stolu.
    "Hééééééj!" křičelo ohromené osazenstvo hospody se zklamáním. Kroll dopil poslední hlt a protivníkova ruka dopadla s lupnutím na stůl.
    Cizinec se zhluboka nadechl, neboť tuplák na ex mu dal zabrat. Zvedl se ze židle pomalu a klidně a soupeř si zatím masíroval zmoženou pěst. Krollovi nažloutlé oči se pomalu zvedaly a hledali svůj cíl. Ruka pak s prázdnou nádobou opsala oblouk.
    Skleněný tuplák se roztříštil o hlavu rejpala. Rána ho odhodila do západní části lokálu. A tam se stůl pod náporem padajícího těla rozpadl. Hostinský rychle zalezl za pult a vzal si počítadlo na ztráty.
    "Á sakra, už to zase začíná." prohlásil Duathe.
    "Jó, měl by těch bitek jednou nechat." řekl Krault a rváči, který zrovna nabíhal do útoku na kamaráda, nastavil nohu a on prolétl zavřenými okenicemi.
    Na krolla zezadu naběhli dva z domácích a začali mu bít do zad. Cizinec nejprve zpracoval muže stojícího před sebou, pak chytil jednoho z bíjců za paži, druhou jej uchopil v mezinoží, svaly se napjaly a přehodily chlapíka směrem ke vchodu. Dveře se zachvěly, tentokrát ještě zůstali v pantech. Potom se obrátil k druhému. Právě k cizincově bradě teď zamířila rváčova rána. Kroll však chytil jeho pěst a druhou rukou praštil opilce ze všech sil přímo do temene hlavy a domácí pomalu klesl k zemi.
    Za cizincovými zády se zvedl rváč a poté, co spočítal své zuby, a došel k názoru, že mu chybí pouze dva výčnělky, zuřivě zaútočil. Krollovi poradil, u něj nejrychlejší, šestý smysl a poodskočil kousek stranou. Chytil ruku opilce v zápěstí, když míjela. Trhl dozadu, a pak pořádně dopředu. Muž prolétl okolo a zastavil se až o tři nabíhající, velmi namíchnuté domácí bijce.
    "Myslíš, že dnes se rve za svou čest?" zeptal se Duathe natahuje ruku před sebe.
    "Ty myslíš, že on měl někdy nějakou čest?" odvětil mu trpaslík.
    "Dnes jistě." dodal Duathe poté, co natažená ruka zastavila rozběhnutého chlapíka, a ten se zhroutil k zemi. Krault sáhl po nedopitém pivu a trochu si srkl. Trpaslíkova zornice se zúžila, loktem dloubl do elfa. Oba se rychle přikrčili a jen taktak unikli srážce s letícím opilcem.
    "Hmm, dobrý pivo, skoro neředěný. Škoda, že tu nebudeme moct zůstat." řekl trpaslík a praštil dalšího bijce nádobou přes hlavu, až se roztříštila a nedopité zbytky se rozlily všude kolem.
    "Škoda." odpověděl elf.
    Lokálem zahvízdala židle a rozbila se o jednu barovou flašku. Hospodský z pod pultu žalostně zaječel: "Tak to bude drahý!" Pod barem několikrát klaplo počítadlo.
   
    Kroll zatím kosil jednoho rváče za druhým - levý hák, levý hák, pravý loket - direkt...noha židle - direkt.
    Poslední z neomráčených protivníků ustupuje krok za krokem. Kroll se usmál a ukázal své zuby, mezi kterými hnilo zkažené hovězí maso. Bijec se obrátil k útěku. Náraz! Otočil se přímo do zavřeného vchodu. Panty však neudržely nápor a pijan spolu s dveřmi vypadl z hospody.
    Bylo téměř ticho, přerušované bylo pouze klapáním počítadla a mručením bojem umučených domácích.
    "No, tak zaplatíme," řekl elf, "a půjdeme."
    "Hmm." ozvalo se z pod pultu a znovu se zaznělo klapnutí.
    Elf a trpaslík vysázeli několik penízků na dosud nerozbitý stůl. Kroll zatím shrabával své měďáky do váčku.
    "Tak co, kolik sis vydělal?" zeptal se Krault.
    Kroll se zatvářil tak, že by někdo mohl říct, že usilovně přemýšlí.
    "Tři." odpověděl nakonec. Oči mu žlutě zazářili, úsměv se roztáhl jako údolí a před jeho ústy se do dlaně tyčilo deset prstů.
    "Hmm." zabručel obdivně Krault.
    "Půjdeme." ohlásil Duathe a vydal se k díře ve stěně hostince a přátelé ho následovali. Kroll ještě cestou lehce přišlápl na muže ležícího na dveřích a všichni se odporoučeli do stájí.
   
    "Tak co, kam jedem dnes? Co byste říkali Malým Borovicím?" zeptal se elf, který se zrovna sápal na záda svého koně.
    "Tam už jsme byli. Nevzpomínáš si na studenou podlahu a teplýho strážnýho?" odpověděl zamítavě trpaslík už ze sedla svého poníka.
    "Jóóó... strážnej. Ha, hea." dodal Kroll poté, co si vzpomenul na veselou příhodu. "Hou." pobídl svého koně.
    Vyjeli před hospodu na cestu.
    "Tak pojedeme na Kohoutí Brod." řekl po chvíli Duathé a všichni stočili kroky svých zvířat na západ.
    Hvězdy svítili jako lampiony při zámeckých slavnostech. Lehký teplý vzduch se stočil kolem hospody a snažil se s družinkou závodit. Měsíc se koukal dolů, do temnoty, a pozoroval nové zápolení ze svého lože vysoko na oblacích.
    "Gvreku!" ozvalo se za nimi spíš vrčení než slovo.
    Kroll se v neuvěřitelné chvilce otočil. Možná, že to byl spíše podmíněný reflex, než výsledek dlouhé a spletité cesty k mozku.
    "Štěnar!" zaznělo z do široka překvapeně rozevřených úst.
    Seskočil nakvap z koně a rozběhl se k obrovské postavě. Oba krollové si padli do náruče.
    "Co stát se?" zeptal se Gvrek stále ještě překvapený.
    "Rodiče chcípnout jako myš." řekl Štěnar - kroll stejně mohutných svalů jako jeho bratr jen asi o půl sáhu vyšší. "Ty být nejstarší - ty jíst je."
    Gvrekova ústa se otevřela a potom se pomalu zavírala. Začal si vzpomínat na jeden z nejdůležitějších rituálů své rasy - Úcta k rodičům. Zatím Štěnar vytáhl od pasu ruku kdovíčeho a začal ji okousávat.
    "Kdy?" zeptal se kroll.
    "Pět tři slunce." řekl druhý a ukázal sedm vztyčených prstů i proto, že ostatní drželi hnátu. "Rodiče dát do ledu, oni zůstat čerství, jako když běhat. Štěnar chytrý. Vědět o dlouhá cesta." dopověděl a ukousl z ruky prst, se zapraskáním mezi zuby.
    "Hmm." odpověděl Gvrek se zabručením. To už ale Štěnar přešel k druhému prstu, "Gvrek muset jet - to povinnost." oznámil kroll, "Vy jet se mnou?" obrátil se ke svým přátelům.
    "Pojedem?" zeptal se trpaslík elfa a jejich pohledy se zkřížili.
    "Pojedeme." rozhodl s kaboněním Duathe, když s odporem hleděl na Štěnarovo jídlo.
   
    Družina se vydala na jihozápad. Štěnar celou výpravu vedl a i když šel pěšky, trpaslík na svém poníku ho jen sotva stíhal. Po několika desítkách mil neustálého pochodu se Štěnar zeptal Gvreka ukazujíce na elfa a trpaslíka: "Bratr taky chytrý, ty s sebou brát maso." a radostně dloubl bratra loktem.
    "Oni né jídlo, oni přátelé!"
    "To nevadí, Štěnar jíst všechno."
    "Ty nejíst je, oni přátelé, nebýt maso." řekl Gvrek po krátké odmlce, která je velmi dobře patrná i u krollských šamanů. V jeho řeči bylo vidět, že by chtěl pojem přítel bratrovi vysvětlit, ale nevěděl jak.
    "Oni-ne-být-maso?!" podíval se zatrpkle Štěnar a pomalu vyslovoval slova s jakýmsi nepochopením, "No nic," dodal otráveně, "já jiné jídlo najít." "Bratr chce sám sníst." pomyslel si.
    Večer cestovatelé rozbili tábor a rozdělali oheň. Štěnar si opekl zbytky hnáty a uložil se ke značně chrápavému spánku, který by měl "odrazit vetřelce", jak krollové říkají. Krault si dopřál doušku vína, které s sebou pořád vozil a šel spánkem ulevit svému zmoženému pozadí. No, po tak vyčerpávajícím dni plném trmácení se mu není co divit. Elf si broukal píseň a snažil si vzpomenout na text. Gvrek seděl nehnutý. Nezávislý pozorovatel by se správně domníval, že přemýšlí.
    "He." ozvalo se od krolla na znamení, že si chce promluvit. Duathe si přestal broukat "No?" zeptal se elf.
    "Nóoh... vědět. Co ty hmm..."
    "Myslet." poradil krollovi.
    "...mmm. Jo, to, o náš zvyk."
    "No, víš, já moc těm vašim zvykům nerozumím. Ty máš pozřít maso tvých rodičů, abys zachoval a získal sílu. No, popravdě řečeno, kanibalismus je u nás na severu těžký zločin a já osobně pojídání takového druhu masa nijak zvlášť nakloněn nejsem."
    "Hmm." zamumlal kroll a přebíral si, co zaslechl. Do praskotu ohně zaznělo dlouhé houkání sovy, pravidelné chrápání Gvrekova bratra a jemný vítr vše doprovázel hrou na listy v korunách stromů.
    "Je to krollská tradice. Ostatní národy také své předky chovají v úctě a pohřbívají jejich těla do hrobů, do mohyl nebo do věží, ale nejedí je." elf se na chvíli odmlčel, "Ty je nechceš sníst?", kroll přitakal, "Stejně si to nechej raději projít hlavou, ale jedno mi slib. Když se rozhodneš dodržet tradici, tak ale nikoho jiného nesmíš sníst. Nemohli bychom chodit po světě s kanibalem." naléhal Duathe přísným hlasem.
    "Gvrek slíbit."
    "To je dobře. Teď se vyspi na to rozhodnutí."
    "Hmm." zamumlal kroll a s rozvahou si lehl. Elf pohleděl do ohně jako na největší modlu a začal si znovu broukat melodii, pro níž hledal text. Tichý les se rozezvučel nočními hlasy a doprovázel Duatheho.
   
    "Štěnar, já nejíst rodiče." prohlásil Gvrek.
    "Cože? Ty nejíst je?" křičel s nepochopením Štěnar až z lesů utíkalo všechno živé. "Copak ty nebýt rodina? - Štěnar vědět, že jo. Ty ohlodat i kosti mojí a tvojí matka a otec! To být neporušitelný zvyk, to jako zákon. Gvrek, Štěnar - kroll - nikdy neporušit zákon smrti. Pokud ty nejíst maso, ty nebýt kroll. Ty nebýt má rodina. Štěnar právo zabít Gvrek. Přijít duchové matka a otec a pomoct zabít. Pak Štěnar nejstarší, on jíst po mnoho slunce - matka, otec, Gvrek a ty a ty." ukázal na trpaslíka a elfa, "To se stát, když ty nejíst je." dokončil na krolla neobvykle dlouhý projev rozlícený Štěnar.
    "Ale Štěnar..."
    "Né, ty muset jít jíst. Jinak pak sníst Gvreko zásoby. To maso... přátel." usmál se na Kraulta a Duatha a ukazoval jim všechnu faunu a flóru v okolí zubů, "Jíst nebo Štěnar začít brousit zuby!" vyhrožoval.
    "Gvreku, vypadá to, že dnes budem muset dostát vašim zvláštním zvykům." prohlásil trpaslík s kyselostí v obličeji dívaje se na Štěnarovy zuby. Elf nic neříkal a tak tiše nesouhlasil.
   
    Šestnáctého dne došli ke Krollým horám. Své oře družina nechala u jednoho sedláka pod podmínkou, že se Štěnar už nikdy nepřiblíží k jeho statku. V horách sídlí většina krollů, kromě těch, kterým se život v horách znepříjemnil a chtěli se vydat za nějakým tím dobrodružstvím. Hledat slávu, bohatství a vzrušení šel i před několika lety Gvrek. Štěnar cestou potkal pár ovcí a menší skřetí hlídku, a tak dal Kraultovi a Duathemu pokoj. Cesta se klikatila údolími, průtržemi a průsmyky a šla po úbočích hor. Stezka klesala a zvedala se k ledem pokrytým vrcholkům. V podvečer dvaadvacátého dne dorazili k provazovému mostu. Postaven byl jedním bláznivým šamanem.
    "To být most Velkého Dvakara. On vybrat maso a my přejít." ukazoval Štěnar na Gvreka a tvářil se, jako by tu kromě něho nikdo jiný nebyl. Pak se od úst ozval táhlý křik. Z dutiny ve skále ověšené všelijakými kůžemi vystoupil vysoký kroll, o dvě hlavy vyšší, než Gvrek, s obrovským kyjem.
    "Co vy nabízet za přejít." říkal jakoby automaticky se zavřenýma očima. "Hmm, to čerstvé maso." zabručel hlídač po otevření očí. Uznale se koukal na celou skupinku, ale především na trpaslíka a elfa, "Dobrá, vy dát malýho a přejít." ukázal na Kraulta. Žádal vysokou cenu za přechod, byl si toho vědom, ale také nezapomněl na to, že je to jediný přechod přes hluboké údolí.
    "Né, oni být přátelé. Ty vyber něco jiného." stačil Gvrek říci a ukázal nstu - se zamyslel: "Protože to neznat, to muset být dobrý maso." Jeho pohled si prohlížel a přeměřoval trpaslíka a pak skřety, nebo to, co z nich Štěnar nechal. Kroll se dlouho zamyslel a po delší pauze, doprovázené kvílením větru, prohlásil: "Dát, nebo nejít." Do krolla strážce se vlilo moře lakoty.
    To Gvreka naštvalo. Ze speciální kapsy u svého batohu vytáhl kyj. Na to kroll vstoupil na most z druhé strany.
    "Bratr blázen, on umět chodit na most jako pták létat." zaúpěl. Gvrek však šel dál k provazům, jako by nic neslyšel. "Dáme mu malýho?" zazněl prosebný Štěnarův hlas.
    Gvrek došel k šamanovu mostu. Natáhl opatrně nohu, aby neminul provaz. Převedl váhu, posunul druhou před, pak se rychle chytil rukou za postranní provaz - dostal strach.
    Kraultovi se ulevilo. Už se viděl prohánět špinavými střevy jako krollova potrava - ošklivá představa. Zhluboka se nadechl a žďouchl do Duathea loktem: "Budeme mu muset píchnout, jinak po nás zůstanou jen kovový věci." zašeptal trpaslík a zajel pomalu k holince. Elf se na něj souhlasně usmál. Začal kolem sebe mávat rukama. Jeho hlas začal stoupat do nebeských výšek a hned rychle klesal do pekel. Chvíli pěl krásnou píseň, poté, jakoby vyhrožoval a chtěl i zabít.
    Zatím se k sobě přiblížili oba krollové. Gvrek opatrně vážil každý nášlap na provaz a raději se ještě přidržoval. Zato jeho protivník se pohyboval po mostě, jako pták v oblacích.
    Krok stíhal krok a už byli na dosah svých zbraní. Oba si ještě rozmysleli poslední kousek cesty a svého soupeře přeměřovali očima.
    Strážce se napřáhl a zaútočil. Neotesané poleno pořádných rozměrů jen těsně minulo Gvrekovu hlavu. Kroll dostal odvahu a konečně se pustil lana, jako když se ptačí mládě poprvé pokouší vylétnout z hnízda. Uchopil kyj a jen taktak odrazil Dvakarův útok. Gvrek se zapotácel, ale ustál. Pak si vyměnili pár nepřesných úderů. Gvrek se v jednu chvíli napřáhl k útoku, ale převážil se a upustil přebytečnou zátěž - svou palici. Krollové zastavili své běsnění a pohlédli na sebe překvapeni, co se stalo. Pak ještě pod sebe. Viděli, jak kyj dopadá na skaliska hluboko, hluboko dole. Po chvilce nenápadného ticha prořízl vzduch ostrý zvuk. Gvrek se koukl zpátky na strážce. Hleděl s prázdným, nepřítomným výrazem, jeho zornice byly zúžené strachem a z koutku huby mu tekla temná krev. Pohleděl o kousek níž, kde z krollovy hrudi trčela vyřezávaná rukojeť. Krollský bojovník za ni vzal. Dýka pomalu vyjížděla z hlídačova těla obarvená žilními tekutinami, jejichž barvu získaly od svých prapředků skřetů a obrů. Dvakarovy ruce, které stále ještě drželi provaz, povolily. Schránka po hlídači se převážila a dlouho padala dolů.
    Gvrek se pomalu obrátil. Pohyboval se jako bez duše: jeho oči byly doširoka otevřené, a v rukou ještě pořád strnule držel za vyřezávanou rukojeť dýku. Nevšiml si ani, že přešel téměř polovinu mostu bez jakéhokoliv přidržení.
    "Tam nikdo nevlíst, rodiče mít problém s masem." konstatoval suše Štěnar z bezpečné vzdálenosti od okraje propasti.
    "Díky." řekl polohlasem Gvrek k přátelům. Kroll si pomalu s rozmyslem sedl. Vítr zavál pohřební melodii. Seděl nehnutý, očí vytřeštěné jako by právě zahlédl smrt. Z dýky pomalu stékala temná krev po rukojeti na Gvrekovu paži. Aniž by si to uvědomil, jí slízl. Do jeho úst se dostala ohavná chuť. Oči se z nenadala sklopili, pohlédl na Kraultovu dýku, pak v nich cosi zaplálo. Na jeho tváři se začal tvořit úsměv jakoby mávnutím kouzelného proudku. Hned poté začal, jako smyslů zbavený či neschopný je ovládat, zuřivě olizovat i čepel dýky. Krev jako by se z jazyku vlila do očí. Zrak se rudě zaleskl radostí a hned zase zežloutl.
    Duathe, který se díval na Gvreka od té doby co vešel na šamanův most, teď zhnuseně odběhl zvracet. Krault snesl víc: s nechutí ve tváři se otočil na Štěnara, ale ten se zrovna pustil do svačinky - chlupaté a špinavé skřetí nohy, takže elfa brzy následoval.
    Cesta pokračovala dále do nitra krollích hor.
    "Vidět to? To náš dům." ukázal Štěnar Gvrekovi vchod do jeskyně ozdobený lebkami a jinými nestravitelnými částmi rozličných tvorů a ras. "To být na přivítanou. Pro Gvrek." chlubil se Štěnar na krolla velice dobrým estetickým cítěním. Sem tam by se sice daly vytknout nepříliš dobře ohlodané kosti, takže od nich vlály kusy kůže a shnilého masa. To ale nemohlo zkazit slavnostní dekoraci.Trpaslíku a elfovi, kteří už cestovali se Štěnarem déle, než měsíc už trocha kostí v netradiční výzdobě nemohla rozházet žaludek.
    Jeskyně byla suchá a na dobu opuštění ještě slušně vyhřátá. Před zimou chránila krollí sídlo řada rozličných kožešin, kůží a jiných pokusů o to. Gvrek se zatím rozhlížel po starém domově a pozoroval kolik tady přibylo kostí od doby, co tu nebyl. Zjistil, že zde nebyl opravu dlouho, jelikož nových předmětů tu bylo víc než měl prstů. Uprostřed místnosti bylo vyhaslé ohniště. V nejteplejším koutě sloje pak bylo na hácích z kostí pověšeno maso, na kterém pořádaly hostiny a jiné slavnosti celé hmyzí klany. Štěnar se tam ihned přihnal a zkoušel, zda maso s mouchami není zkažené. Když zjistil, že jen trošku, nabídl Gvrekovi: "Chtít?"
    Z jeho obličeje na chvíli vyrazil odporný škleb a s tímto odporem se otáčel od Štěnarova dárku. Náhle však pocítil zase tu známou odpornou chuť v krku, těžce polknul. Zaplály mu rudě oči, kvapem se otočil a vyrval kus masa z bratrových rukou. Bez rozmyslu se do něj zakousl, sliny tekly proudem, zuby hryzaly do zhnědlého masa a jazyk převracel sousta s hmyzí přílohou. Snažil se zahnat tu odpornou pachuť. Byl hnán šílenstvím- pachutí krollské krve.
   
    "Gvreku!" zařval na krolla elf, "Co to mělo znamenat?" Na chvilku se odmlčel, nasál zhluboka vzduch do úst a pokoušel se zahnat slzy, "Kdyť si slíbil, že nebudeš jíst žádné maso, teda kromě tvých rodičů. Co ty víš, co jsi dneska jedl? Co kdyby to byl třeba Kraultův bratr?"
    "Gvrek nejíst žádný maso. Gvrek žít podle dohoda." hájil se s obličejem křivě žalovaného a nevinným výrazem.
    "Jo, lžeš. Vždyť já jsem tě viděl. Vrhl ses na ty kusy masa jako pominutý. Sliny ti tekly proudem, až je mi z toho ještě teď špatně."
    "Ne, Gvrek ale nejíst maso. Gvrek držet dohoda." bránil se znovu.
    Tu přišel do jeskyně jeho bratr. Chvíli se zaujatě díval na udiveného elfa a pak na Gvreka: oči měl rudé šílenstvím. Jeho pohled šel k mrtvému tělu horské ovce. Kroll se pomalým krokem nesl k bratrovu úlovku. Jeho prs zakroužil po obvodu úst a pak vytrhl Štěnarovi z podpaží ovci a zakousl se jí do krku. Elf se nadechl, otočil a odešel.
    "To ještě najít ve spižírna"řekl kroll a díval se, jak bratr dojídá poslední kousek masa.
   
    "Co, oni odejít?" zeptal se Gvrek.
    Štěnar přikývl, smutně oddechl a otráveně dodal: "Jo, maso utýct."
    "Kdy... kdy odejít?" zeptal se vyplašeně.
    "Před tři..." zamyslel se a přepočítával si prsty. Po delší chvíli, kdy se stále ještě nedopracoval k výsledku, mávl rukou a dodal: "Před chvíle."
    "Gvrek muset hledat přátele." řekl a zvedal se od ohně, kde předtím spal.
    "Né, ty nejdřív sníst rodiče."
    "Ale..." tu se zahleděl na své ruce pokryté krví, vzpoměl si na svůj slib a začal si je olizovat, jako by se chtěl zbavit odpovědnosti za svůj čin.
    "Dobrá. Kdy mě zavíst za rodiče? Gvrek se rozloučit a sníst je, pak dohnat přátele."
    "A sníst je - Štěnar pomoct." nabízel se ochotně Štěnar a jeho tvář byla plná štěstí a slin. Vypadal jako desetileté dítě, kterému rodiče koupili vytouženou hračku.
    Gvrek se však na něj s nepochopením podíval a zavrtěl hlavou: "Oni přátelé."
    "Přátelé nechutnat? To nevadí, Štěnar sníst sám." Odpo-věděl, ale z bratrova výrazu bylo jasné, že jeho návrh neuspěje.
    Ten den se vydali k vrcholku hory, kde Štěnar ponechal rodiče k dočasnému spánku. Těla byla mrazem velmi dobře konzervována. Jejich zuby jako by ještě včera ohryzovaly kosti a žvýkaly maso. Z úst se jim řinul zápach kořalky dělané ze zkvašeného masa, které v dobách hojnosti už nemohli sníst.
    Oba krollové donesli své "drahé" na místo předem určené pro rodinné rituály. Gvrek usedl a uvědomil si, že na jeho místě byli před ním celé generace krollů a později tu leželi jejich těla jako teď jeho rodiče. Štěnar ještě udělal patou kolem skupinky kruh. Měl symbolizovat rodinu a také zjednodušený znak úst. Pak se Štěnar bez rozloučení vydal někoho potkat - prostě na lov.
    Gvrek se koukl na temně modrá těla. Hleděl na mrtvou matku i zesnulého otce. Pohladil zšedlé matčiny vlasy jako to ona dělávala jemu, když byl ještě mladý. Pod rukou mu táli malé krystalky ledu a tekli mu po dlani. Pak ještě naposledy políbil matku i otce, mladšího sourozence matky.
   
    Štěnar, vraceje se z lovu, nesl v podpaží dva kamzíky. Jejich hlavy byly roztlučené a málokdo by poznal, co to původně bylo. Měl dobrý lov, neboť je, na krolla chytře, nalákal do pasti. Prostě se na ně vrhl ze skály s kamenem v ruce a utloukl je. Jeskyně byla prázdná a tichá. Od podlahy lezl chlad. Byl na něj zvyklý. Žil v horách od narození a poprvé se z nich vydal vlastně až hledat bratra. Rozhlédl se, jestli v nejteplejším koutě je ještě nějaké místo. Ten byl ale prázdný, rychle se tam vydal. Tu ale pocítil pod chodidlem něco příjemně teplého, ale měkkého a kluzkého. Štěnar se koukl po zvednuté noze. Byla to tmavě hnědá hmota s rudě temným povlakem sálající teplo a vysílající nepříjemný puch. Kroll se dotkl svou velkou tlapou a prst se snadno probořil. Konečně pochopil - toto bylo znamení odchodu na lov v krollým vzkazu.
   
    Duhovka plála rudým vnitřním světlem a v ústech měl opět tu příšernou pachuť, ale tentokrát byla mnohem silnější. Gvrek se přikrčil a pozorně si prohlédl zvlhlou zem s nažloutlým odstínem. "Och," pomyslel si, "už pět tři dny nepršet!" Pomalu se blížil k mokřině. Nos nasál a poté se rychle vzdálil. "To nebýt kroll. To být maso. Maso blízko." řekl Gvrek s polohlasem s tónem radosti. Kroll se podíval na stopy a, ačkoliv nebyl stopařem, vydal se správným směrem. Byla to šlápota vytlačená malou botou do zasychajícího bahna.
    "Už abysme byly z toho podělanýho krollýho plácku pryč." řekl trpaslík opékaje u ohně drobné zvířátko.
    "To je pravda." přitakal elf, "Jsou tu sice docela čisté potoky, ale krajina je kamenitá, nic by tu nerostlo a cesta nic moc." poté, co domluvil, nabral do rukou vodu z potůčku a opláchl si obličej. Jemné kapky mu hladily znavenou tvář. Podíval se do hlubokého údolí pod nimi, sledoval mraky stoupající z nížiny. Pak se otřel do svého roucha: "Cesta bude ještě dlouhá."
    "Proč nás Gvrek opustil?" zeptal se trpaslík a mnul si krk. Nastalo ticho, jen klestí a polena na ohni trochu zapraskaly.
    "Na co jsi se ptal?" zeptal se elf probouzeje se ze zamyšlení.
    "Ale na nic." odvětil trpaslík, kterému bylo zřejmě trapné ptát se už poprvé. Elf se znovu zamyslel a vzhlédl na dva měsíce, napůl osvětlené, na tmavém nebi. V dálce byly vidět obrysy Severních hvozdů a vítr foukal jenom jemně na vlhkou elfí pokožku, jako by se s ní chtěl mazlit.
    "Ááááááááááááág." zaznělo údolím a právě nad dobrodruhy. Elf i trpaslík se rychle stočili k místu hluku. Zvedala se odtud mračna prachu do výše několika sáhů, když se první zrníčka nečistot konečně dotkla půdy, vynořil se z nich Gvrek s doutnajícím polenem, jeho oči do dálky svítili jako rudé démanty."Gvr..." trpaslík ale již nestačil vyslovit ani slovo na pozdrav, Kroll se napřáhl a urazil doutnajícím polenem Kraultovu hlavu. V jeho obličeji se až pochvíli změnil výraz z překvapení na už zbytečný strach ze smrti.
    Elf neváhal ani chvilku "Jarák bar..." Tu se proti němu kroll rozběhl a skočil. Pěst se zaťala a elfa na lopatkách již nebylo těžké zasáhnout. Na kraji elfových úst se objevila fialová krev. Gvrek neztrácel čas a slízl potůček tekutiny.
    Jeho ústa se naplnila bolestí - elfova krev žhnula jako uhlíky. Jazyk jako by se vařil v kotli. Nasál vzduch, aby si ochladil ústa, ale krev mu utíkala z úst. Rukou si otřel hruď, aby mu neunikla vzácná tekutina. Tlama se zavřela, hlava zaklonila, a pak se zuby zakousli do elfova hrdla. Z krku hned začala proudit další krev až ohřívala všechen okolní vzduch. Kroll ji olizoval z blednoucí kůže, jeho hrdlo se zalykalo chutí medovou, ale i ta se brzo vytratila, neboť jazyk už dost opařený nevnímal žádnou z chutí. Rudé oči se začaly měnit.
    Gvrek se probudil jako ze špatného snu. Jeho oči konečně rozprostřely rudou oponu krollí krve- zákeřné drogy. Koukl se skrze žlutou duhovku doleva. Spatřil bezhlavé tělo s temnou kůží. Jeho hmat se také zapojil do hledání, ucítil něco v ruce. Pozvedl ji. Temná kůže, ze které se dávno vytratil život: dokonale upravené nehty, náramek na ozdobu - elfí ruka. Gvrek ji zoufale odhodil.
    "Gvrek zabít." řekl polohlasem se zamyšlením, "Gvrek zabít přátelé!" zařval až se několik ztrouchnivělých skal skácelo a ozvěna opakovala jeho křik. podíval se na své přátele: oba mrtví. "To nééé!" zařval a ozvěna, sestra větru, ho následovala. "To ne." řekl a z jeho očí se začaly řinout slzy. To bylo poprvé, co jakýkoliv kroll plakal pro něco jiného, než pro maso.
    "Ale Gvrek za to nemoct." prohlásil z pláče kroll, "Ale Gvrek za to nemoct!" zařval do všech stran.
    "...moct. ...moct." vykřikla ze skal ozvěna.
    "Nééémóóóct!" zakřičel, jako by ji chtěl přesvědčit.
    "...moct!" odpovídala.
    "Nééé, Gvrek nevinný!"
    "...vinný!" přerušila pláč.
    "Gvrek za to moct." pravil smutně kroll zchoulený do klubíčka, jeho slzy omývaly okolí obličeje, kde pomalu schla elfova krev.
    Kroll se ohnal rukou po slzách, křižujících tvář. Otřel si obličej a pohled se zastavil na krvavých skvrnách na rukou: "Gvrek zabít je.", zakřičel, "Oni být mrtví. Gvrekovi přátelé být mrtví, Gvrek být mrtvý taky. Oni Gvrekovi přátelé." "Přátelé."
    Gvrek se zvedl, pohlédl do hlubokých údolí jeho domoviny skrz oči plné slz. Ustoupil tři kroky od bezedných propasti: "Snad Gvrek nebýt duší kroll. Snad někdy myšlenka svíst nás zase spolu." Pak se kroll rozběhl a skočil.
    Sestra větru zapěla Gvrekova poslední slova: "Přáááátelééééééé!"
   
   
vrekova poslední slova: "Přáááátelééééééé!"
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4598

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.