Palantir
oddělovač

Vlkodlaci

Různé > Teorie | 18. 04. 2004 21:37:12 | autor: Zdenek

    „Vzduch čpí pachem hlíny a kapradí. Poslední světýlka z domků na okraji vsi poblikávají jako světlušky a pak se ztrácejí za hradbou lískových keřů, statných dubů a trsů lesního podrostu. Pod nohama je cítit měkké tlející listí a vlhký mech. Mnohem příjemnější než dřevěné podlahy a kamenné dlaždice. Ozývá se zurčení nedalekého potůčku a korunou lesních velikánů probleskuje bledé světlo měsíce. Je tak velký, jako by chtěl zavalit celý les, vesnici, celou zem. Rozbrázděné oči na jeho povrchu se šklebí na zbloudilce a jeho marné snaze prodírat se hustým lesním podrostem. Než to přijde… Ten toužebně očekávaný okamžik, kdy se prsty zatnou do poddajné zeminy a celé tělo se zkroutí v neovladatelné křeči. A pak uvolnění…
    Bratři, jsem tu mezi vámi!“

    Snad tato ukázka alespoň částečně naladila vaše myšlenky. Vlkodlaci jsou stvoření noci, takže si raději zhasněte nebo zatemněte okna:o) Díky mnoha filmům a hrám, zabývajících se tímto fenoménem, už veřejnost o vlkodlacích ví mnohé. Hůře jsou na tom už jen nebozí upíři, jejichž mystika byla širokým zájmem veřejnosti odrána až na kost. Nu, nedá se nic dělat, snad v tomto článku najdete něco nového, ale nečekejte nic určitého, jen náznaky a snahu o co nejširší pohled na vlkodlaky.
    Všichni víte, co je vlkodlak zač. Nebo tedy, filmy a hry vám ukazují vlkodlaky tak, jak si je sami představují. Převládá tedy nyní obraz vlkodlaka jako ochránce zájmů Země, bojovníka s vampíry, jako středověké zlo, které bylo spolu s vlky zdánlivě vymýceno. Můžeme se jen domnívat, ale něco jako vlkodlak zřejmě existovalo i velmi, velmi dávno, v časech rané lidské historie…

    Pokud by se vám podařilo se někdy dostat do nějaké francouzské či španělské jeskyně s paleolitickými malbami, mohli byste mezi stády bizonů, koní a mamutů vzácně zahlédnout lidské postavy. Oproti těm zvířecím je jich opravdu málo, ale těch pár stojí za to. Z toho malého množství existuje i několik zobrazujících zvláštní jev. Jsou to lidské postavičky se zvířecí hlavou, nejčastěji lví či medvědí. Často je však těžké poznat o jaké zvíře může jít. Klidně může být vlčí, v té době byli vlci rozšířeni po celé Evropě. O čem to ale svědčí? Mohou to být postavičky čarodějů, šamanů, kteří si nasazují zvířecí hlavy za nějakým účelem – zřejmě, aby budili dojem zvířete, aby převzali některé jeho schopnosti. Jde o to myslet si, že jste to či ono zvíře. Jde o částečnou lykantropii? Snad minimálně psychickou. A nebo zobrazují skutečné lykantropy (nebo jiné „dlaky“)? Tehdejší kulturní zázemí by jejich vznik mohlo zapříčinit mnohem snadněji než v pozdějších dobách. Mohl by tomu nasvědčovat i kanibalismus, jenž byl na mnoha lokalitách doložen.

    Bojovné národy záviděly vlkům jejich sílu a obratnost. Není pak divu, že se snažili vlkům nějak připodobnit i vzhledem – vlčími kůžemi, čapkami, drápy. Někteří galští vojáci si připevňovali na přilbu vlčí hlavy symbolizující sílu a mužnost. Píseň o Nibelunzích vypravuje, že germánští bojovníci si opékali vlčí maso a pojídali je, aby si tak osvojili vlastnosti zvířete. Ve skandinávské mytologii, která klade velký důraz na bojové hodnoty, mají vlci důležité místo – vzpomeňte na ohromného Fenrira, který měl v poslední bitvě bohů zahubit samotného Ódina. Svědčí to o lidském okouzlení vlky, ale zároveň i o strachu, který vlci v lidech vždy vzbuzovali.
    Víra ve vlkodlaky byla podle mně vyústěním všech strachů a tužeb. A nebo skutečných zážitků… Samotné anglické slovo werewolf vzniklo ze starosasštiny, kde wer označoval muže a wolf vlka. Byl to tedy tehdy werwolf, neboli dnes wolfman. Vlkodlaci byli dle všeho hojně rozšířeni i ve slovanských národech. Jejich pojmenování vzniklo spojením vlka a původního slovanského výrazu dlaka – kůže se srstí.
    Slované měli mnohé bohy, nicméně pro nás je důležitý především Chors (jinak také Chrs, Chers, Churs nebo Chros), jak jej nazývají nejstarší rukopisy. Byl to bůh zobrazovaný jako člověk s vlčí hlavou (oblíbený slovanský znak, kupříkladu bůh Veles měl zase hlavu býčí). Tak jako byl Dažbog bohem slunce, byl Chors bohem měsíce (!). Není nám znám jeho vztah k hlavním božstvům, nicméně zřejmě byl bohem dobrým (i když je to někdy těžké posoudit). Nejobsáhlejší zmínku o Chorsovi nám poskytuje Slovo o pluku Igorově, kde se praví, že kníže Všeslav za dne soudil lid a vládl městu, v noci však běžel jako vlk, doběhl z Kyjeva do Tmutorokaně ještě před kuropěním a zkřížil tak cestu "velikému Chorsovi". Kníže se měnil ve vlkodlaka, který se objevoval právě jen za měsíčního svitu. V představách dávných Slovanů pak zřejmě byl Chors jako mocné božstvo měsíce, které má vlčí hlavu a vládne armádám vlkodlaků. A právě kvůli spojení s Chorsem je těžké o vlkodlacích říci, zda byli „dobrými“ či „špatnými“.
    Podle našich předků narození vlkodlaka provázejí neobvyklé okolnosti – novorozenec přichází na svět nohama napřed nebo s proraženými zuby. Lidé se mohli ve vlkodlaky proměňovat spontánně nebo pomocí nějakého nadpřirozeného prostředku – třeba kouzelného opasku z vlčí kůže nebo celou vlčí kůží přehozenou přes záda, někdy byly použity kouzelné masti (je pravděpodobné, že také s přísadami z vlčího těla). Tyto schopnosti byly vlastní především slovanským čarodějům – volchvům, kteří, zdá se, měli dost zkušeností s šamanismem. Zvláštní je, že vlkodlaky bývala i knížata, jak se můžeme dočíst v již zmíněném Slově o pluku Igorově o knížeti Všeslavovi. Podle pozdní tradice se ve vlka proměňoval i mladší syn bulharského cara Symeona Bojan. Ve vlka se měnil i hrdina srbských epických písní Drak ohnivý vlk, jehož původ je někdy hledán ve slovanských mýtech. Víra ve vlkodlaky byla u Slovanů tak silná, že slovanský výraz převzali i jejich sousedé – Řekové, Rumuni (varkolak), Albánci, Turci (vurkolak).

    Ani Řecku se vlkodlaci nevyhnuli, vždyť jak asi vzniklo slovo lykantrop (lykos = vlk, anthropos = člověk)? Zdá se totiž, že slovanská víra ve vlkodlaky se právě zde prolínala se starší tradicí, která je zachycena již v antických textech (Petronius). Vlk je zde však zobrazován jako démon, nepřítel lidstva a jasný „záporňák“. Často je tu považovali za upíry ve vlčí podobě. Dlouho přežívala pověra, že bojiště jsou po boji poseta mnoha upíry ve vlkodlačí podobě, kteří zde sají prýštící krev umírajícím vojákům.
    Asi nejznámějším řeckým vlkodlačím mýtem je příběh o Lýkáónovi. Byl králem Arkádie a žil se svým dvorem v naprosté bezbožnosti a zvrácenostech. Na jedné hostině podal bohu Diovi, kterého nepoznal, pokrm z dětských končetin. Zeus to však prohlédl, na Lýkáóna se rozhněval – proměnil ho ve vlka a celé jeho království rozprášil.
    O vlčích proměnách hovoří i další legenda. V Řecku žila krásná princezna Théofané, která měla mnoho nápadníků. Zamiloval se do ní však bůh moří Poseidon a protože byl žárlivý, unesl princeznu na svůj ostrov. Její nápadníci se však rozhodli, že něco musí podniknout. Vypluli proto na moře, až dorazili k Poseidónově ostrovu. Na něm ale nebylo zhola nic, pouze ovce. Nápadníci po marném pátrání několik ovcí zabili a počali stahovat z kůže, aby si je opekli. Když to však spatřil Poseidón, proměněný v berana, rozzuřil se a za jejich opovážlivost všechny nápadníky proměnil ve vlky. Ty ovce totiž nebyly ovcemi, nýbrž lidmi, které Poseidón proměnil, aby tak svůj ostrov zamaskoval.

    Středověk se dá vykládat jako metla vlkodlaků (a dalších pohanských démonů), zároveň je to však také období, ze kterého nám zbylo nejvíce pramenů o těchto netvorech. Křesťanská církev se ve své snaze vymýtit v Evropě pohanské kulty pustila do nesmiřitelného boje se všemi démony, pohanskými svátky a samozřejmě samotnými pohany, pokud nepřestoupili na křesťanství. Jak skončili neposední pohané víme (+), jak se nám pozměnily pohanské svátky víme taky (Vánoce, Velikonoce, rovnodennosti, apod.). S vlkodlaky, upíry, divoženkami a dalšími si církev také poradila vcelku elegantně. Všechny tyto bytosti se rázem staly jedněmi z mnoha podob ďábla, Satana, který se tak skrze ně konečně probouzí k životu. Dá se tedy říci, že pohanské kulty nemalou měrou přispěly k formování podoby, jakou má křesťanství dnes. Co se týče vlkodlaků, na jejich existenci (nebo jak to doopravdy je:o) doplatili především vlci. Pravdou sice je, že během četných válek se vlci často přemnožovali a ztráty na dobytku pak byly velké, nicméně… Dalším faktorem, který vlky definitivně vyhnal z Evropy, byla církev, která jim v souladu s vlkodlačím mýtem přisoudila nesmazatelnou nálepku ďáblových nástrojů.
    Na druhou stranu, právě ze středověku se nám dochovalo množství „šťavnatých“ dogmat týkajících se vlkodlaků. Jednalo se o pověry z pohanských dob doplněné o množství nových „skutečností“. Vlkodlakem se tak stával člověk, který byl jiným vlkodlakem pokousán, snědl vlčí maso (zajímavé v kontextu s výše zmíněnými germánskými bojovníky), dokonce bylo nebezpečné sníst maso z jiného, vlkem zabitého zvířete. Dále se začal proměňovat, pokud se napil ze stejného poháru jako vlkodlak v lidské podobě nebo z vody, ze které pijí vlci (dost nebezpečné bylo pít vodu z otisku vlčí tlapy). A konečně jasným předurčením bylo jíst lidské maso – to navozuje myšlenku, že tak snad vznikli první vlkodlaci na samém úsvitu lidských dějin. Jenže vlkodlakem se mohl stát člověk i úmyslně a to za pomocí jiných, zajímavých metod. Mezi ně se počítalo již zmíněné potírání kouzelnou mastí a přehazování vlčí kůže, to vše provedeno za úplňku na nějaké křižovatce cest (nebo na jiném mystickém místě). Dosáhnout toho šlo snad i jinými tajnými rituály. Takoví lidé byli většinou považování za kouzelníky a čaroděje. Nepochybuji o tom, že pověry o takových vlkodlacích poslaly na hranice spoustu bylinkářek, lidí podivných a osamělých, kteří trávili většinu času na okraji lidské civilizace, nejčastěji v lese.
    Někdy se také vlkodlaky stávali lidé v důsledku uhranutí či uřknutí. Tím se zabývali právě čarodějové a čarodějnice. V Portugalsku se to stávalo sedmým synům (ale nesměli být přerušeni dcerou, což už samo o sobě je obtížným kouskem). Existovaly také tzv. prokleté rody, kde se stávali vlkodlaky všichni. Jako karmickou tezi lze považovat myšlenku, že vlkodlakem se stával člověk, který byl zlý, krutý nebo spáchal hrozný zločin.
    Z těchto dob také pochází řada „ověřených“ indicií, podle kterých lze vlkodlaka v lidské podobě rozpoznat. Neklamnou známkou jsou vystrčené zuby nebo dlouhé tesáky (zde středověký člověk jistě pociťoval jisté dilema, zda se spíše neohlédnout po nějakém česneku, kolíku a palici), dále zašpičatělé uši, srostlé obočí nebo příliš zarostlý obličej. Chlupaté dlaně už člověka většinou přímo odsuzovaly, stejně tak dlouhé zakroucené nehty. A konečně, poblíž takového vlkodlaka většinou zvířata nervózněla a zvláště psi byli k neudržení.
    I když způsobů, jak se stát vlkodlakem, je mnoho, návodů, jak se vyléčit, už tolik není. V Portugalsku pomohlo, aby šel postižený na křižovatku a plazil se po zemi. Ve Finsku úplně stačilo, aby jej v jeho vlčí podobě poznali jeho blízcí a oslovili ho křestním jménem. Litevští vlkodlaci se svého prokletí zbavovali tak, že jej jednoduše předali dál a to tak, že dali někomu napít ze svého poháru a řekli: „Na zdraví!“. Pokud to člověk přijal a odpověděl: „Děkuji“, stal s vlkodlakem on (zde se ukazuje, že za slušnost se platí). Pokud se stal vlkodlakem člověk kvůli svému zločinu, bylo možné ho vysvobodit tak, že ho donutili k přiznání svých zločinů a musel být poraněn stříbrnou kulkou.
    Jak vlkodlaka zabít, to je věc, kterou ve středověku znal snad každý. Bylo třeba posvěcené nebo stříbrné zbraně. Když pak netvor padl, bylo nutné uříznout mu pro jistotu hlavu, případně vyjmout srdce a spálit. Popel se házel do řeky. Na zahnání vlkodlaka ale stačily magické rituály a zaříkávání nebo známý vlčí mor – vlkodlak neútočil na ty, kteří ho nosily na krku nebo ho měli pověšený nade dveřmi svého domu. Pokud někdo sebral vlkodlakovi šaty, které zanechal na místě proměny ve vlka, nemohl se proměnit zpět na člověka.

    Vlkodlaci v mnoha oblastech přežili středověk, ale do dneška zvěsti o nich dost utichly. Jestlipak to nebude tím, že už nemáme žádné vlky? Možná. Možná to je ale dost dobře i tím, že dnes už víme o několika „skutečných“ případech vlkodlaků, kteří ovšem nejsou vlkodlaky tak jak je vidí mnozí z nás – tedy jako lidi proměňující se ve vlky.
    První z těchto skutečností je choroba zvaná porfýrie. Její příčinou jsou poruchy v DNA, které se snadno v rodině dědí. Stává se tak chorobou do značné míry geograficky zatíženou, vyskytující se zvláště v hlubokých horských údolích, kde jsou komunity lidí izolované od ostatních (časté případy ze Švýcarska, Švédska, Norska, apod.). Zaznamenán je však i případ jedné rodiny v Bretani. A co třeba hluboké lesy Transylvánie… Lidé poznamenaní touto chorobou trpí na okraji společnosti jako netvoři, nevycházejí ven, jsou považování za vlkodlaky nebo upíry. Chybný gen jim deformuje kosti a tkáně, jejich kůže získává hnědý odstín, stejně tak jejich zuby a nehty. Jsou velice citliví na denní světlo. V některých případech se objevuje nadměrné ochlupení po celém těle, obličej nevyjímaje. Tyto deformace pak souvisí s dalšími psychopatologickými jevy, jako je hysterie, deliria, deprese a další poruchy. Těžko se pak divit, že byli považováni za netvory, když tak vlastně vypadají…
    Autismus možná také může za značnou část vlkodlaků. Děti postižené touto psychickou chorobou se chovají jako zvířata – chodí nejraději po čtyřech, budují si z různých věcí jakási doupata, nemluví, pouze skučí a vrčí. Říká je jim příznačně „vlčí děti“. Známé jsou také případy dětí, které skutečně strávily podstatnou část života s vlky, také s již nedokázaly zařadit zpět do lidské společnosti. Podobné případy byly dříve zřejmě prohlášeny za posedlost ďáblem a oběti byly uvrženy v lepším případě na doživotí do žaláře.

    I přes tyto výjimky, je možné, aby něco podobného jako vlkodlak existovalo? Že by snad platilo přísloví, že na každém šprochu pravdy trochu? A pokud dříve ano, je možné, aby přežili do dneška? Snad odešli spolu s vílami, vodníky, draky a dalšími duchy pryč. Nebo čekají na další šanci…

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 153261

Související příspěvky Související příspěvky:

Galerie Upírstvo veškerenstvo velebené

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
 1 2 3 další > :: (1 - 20 z 60) :: od nejstarších :: úrovňově :: zobrazit vše
Ottik - 2012-09-24 16:27:39

(Autismus možná také může za značnou část vlkodlaků. Děti postižené touto psychickou chorobou se chovají jako zvířata – chodí nejraději po čtyřech, budují si z různých věcí jakási doupata, nemluví, pouze skučí a vrčí. Říká je jim příznačně „vlčí děti“. Známé jsou také případy dětí, které skutečně strávily podstatnou část života s vlky, také s již nedokázaly zařadit zpět do lidské společnosti. Podobné případy byly dříve zřejmě prohlášeny za posedlost ďáblem a oběti byly uvrženy v lepším případě na doživotí do žaláře.) ABSOLUTNÍ BLBOST!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!.Můj bratr je autista a poruchu o které zde píší nemá a nikdy neměl.Podle mého názoru člověk,který psal tuto část článku nemá absolutně šajna o autismu.(Tím nechci naznačit to že to není možné,ale určitě to není běžný případ).

kodasa - 2010-05-18 11:11:15

je to super.

plná ďubka plná ďubka plná ďubka plná ďubka plná ďubka
kinter - 2010-02-04 13:15:22

ja mam ratci vlkodlaka upířy sou hnusny

plná ďubka prázdná ďubka prázdná ďubka prázdná ďubka prázdná ďubka
Stalker - 2009-05-04 14:50:16

Co se me tyce, tak ja v tohle tajemno verim, a verim v to rad. Podle me, vse kolem vlkodlaku, upiru a tehle veci celkove krasne vystihnul spisovatel Sergej Lukjaněnko ve ve svych knihach Hlidek. je to opravdu moc pekny.

Stalker - 2009-05-04 12:07:34

Co se me tyce, tak ja v tohle tajemno verim, a verim v to rad. Podle me, vse kolem vlkodlaku, upiru a tehle veci celkove krasne vystihnul spisovatel Sergej Lukjaněnko ve ve svych knihach Hlidek. je to opravdu moc pekny.

Daletth - 2009-03-24 15:00:54

Pro XxX: Každej něčemu věří... A vzhledem k tomu, že tu padnul i názor, že jde o lidi s rozdvojenou osobností, bych se tomu úplně tak nebránila. Celý je to jenom o tom, jestli tomu věříš, nebo ne. A nemyslíš, že lidi, který v něco věří, to maj o něco jednoduší? :)

XxX - 2009-03-23 23:33:00

Zdravim vas, nechci se nikoho dotknout ani se nikomu smat, ale co si zde ctu je usmevny. Tito tvorove, stejne jako upiri, draci, elfove atd, jsou bajni tvorove. Vymysleni, tudis to co tu pisete je nesmysl.

killtron - 2008-05-01 18:18:20

hele kdyz uz tady spousta z vas povida ze jste vlkodlaci nebo teriantropové tak by mě zajímalo jestli se vzdy ovladate nebo ne... a jestli se nejak menite nebo zustavate ve sve lidske podome diky moc za informace

Derek - 2008-03-19 13:56:06

Hele zamyslete se nad sebou je to balbol jenom si moc v nucujete ze vklodlaci existuji treba existovaly ale take vyhynuly treba je na svete vlkodlacish druhu vic mno tak myslete

no teda newim - 2007-12-23 22:51:18

děte do prdele psycheři.....kdo má pak večer chodit ven...

Rushwolf - 2007-10-17 17:10:15

No, informace opravdu obsáhlé, ale bohužel se opět jedná jen o folklór a nějaké ty babské plky co si někteří nedokáží správně přetřídit a berou je jako fakta... což je škoda, protože článek obsahuje mezi řádky byť možná neúmyslně spousty příkladů vlčího Kultu

Pokud se chce někdo dovědět pravdu o vzniku mýtů a legend o vlkodlacích, nebo poznat skutečné vlkodlaky co navazují na tisíceiletou a rozmanitou tradici dlaky, popřípadě si chtějí přestat nalhávat že se mění za úplňku a místo toho se stát opravdovím \"vlkodlakem\"... ať se mrknou na naše stránky a popřípadě se i ozvou.
Nenabízíme členství a ani žádná zasvěcení, jen chceme ukázat cestu těm, kterým uhranuly jantarové zraky vlčích bratří. www.alawodos.wz.cz
vlčí duše s vámi!

plná ďubka plná ďubka plná ďubka prázdná ďubka prázdná ďubka
satan - 2007-02-06 15:10:40

ste tu někdo!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

satan - 2007-02-06 15:08:27

ahoj

Vell - 2006-06-20 00:00:00

Junior: joo známe.. mmj mluvíš o mě.

junior - 2006-06-17 00:00:00

Tedy ne sell, překlep, ale vell...sr...

Junior - 2006-06-17 00:00:00

Ehem, mimojiné, jen mě tak napadlo, sell mi něco říká, neznáme se? Jen tak náhodou?

Derek - 2008-03-19 13:44:32

hele ja ti neverim takovy blabol i kdy se mi to stalo jednou jsem potkal fakt divnou holku kousla me do krve a jeste mi to cucala fakt divna holka od ty doby jsem se radci ji neozval omg se mi prosim ozvi se mi moje icq je 450-151-115

Petr Srb junior 20 - 2006-06-17 00:00:00

Tak jsem tu po roce, přede mého vzkazu, jsem vám všem chtěl moooc poděkovat, že jste mi odpověděli na můj inzerát...nejen, že jsem se měsíc na to rozešel, ale ještě k tomu je teď má expřítelkyně vlkodlak...Poznal jsem mnoho dalších Vlkodlaků, a dokonce i dva vampíry...stáloe tomu nemohu uvěřit, že nejde o klasické vlkodlačení, co je vidět v televizi, a v keré mmjn, také nevěřím, ale že jde pouze o psichycký pocit, o rozdvojené osobnosti...začal jsem se o to tsdy zajímat hloběji...zkoumal jem, jak se člověk stane rozdvojenou osobností, dostakl se mi do ruky odkaz na věštírnu, kde jsem se dočetl, že všichni blíženci by měli býti rozdvojenou osobností, jelikož jsem také blíženec, ještě k tomu v polovině blíženectví a rozdvojený nejsem, nechápu stále, jak se takýsi člověk může stát rozdvojeným...Tudíž jsem stále neuspokojen a stále nechápu, o co tady de, a proč se tady se mnou nikdo nebaví.... hojík, junior...

kuba - 2006-05-23 00:00:00

je to super pošlete mi o to více díky

Martin - 2005-12-29 00:00:00

bavili jste se o teriantropii a myslim ze taky mezi ne patrim sem dost hm chapete sice se menenim fyzicky ale treba kdyz du behat nebo pri nejaky prilezitosti je to proste jako by se mi zmenila povaha na vlci sem moc rad ze sem takovej ale nerad bych se probudil ve vlci kuzi :))))


 1 2 3 další > :: (1 - 20 z 60) :: od nejstarších :: úrovňově :: zobrazit vše

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.