Palantir
oddělovač

Zlaté moře

Literatura > Povídky > Vidoucí 2003 | 31. 12. 2003 18:42:43 | autor:

Říkají o mně, že umím dobře vyprávět a jsem zábavný společník.
    Ale tenhle příběh se opravdu stal. Věřte mi. Kdybych měl v úmyslu zapůsobit na nějakou ženu, vymyslel bych si lepší. V tomhle jsem docela za hlupáka - ženské lítosti bych se nedočkal.
    Tenkrát jsem měl rok po rozvodu a čtyřicítku na krku. Pořád jsem nebyl ve formě: stranil jsem se lidí, a zejména žen. Začínal jsem sám sebe mít dost, a proto si naordinoval léčbu šokem. Musel jsem mezi lidi. Když se naskytla možnost levného zájezdu do Rimini, zakázal jsem si váhat.
    Zatímco valná většina ostatních trávila celé dny na pláži, já raději chodil po městě a okolí. Dny probíhaly očekávaným způsobem , přesto se ve mně začínal zmáhat nevysvětlitelný neklid. Připisoval jsem to horkému počasí a potížím s aklimatizací. Jenže neklid byl den ode dne větší. Jako bych na něco čekal.
    Dost často jsem na procházkách městem potkával bizardní dvojici. Starou ženu v tmavých šatech, která na obojku místo psa vodila obrovitého černého kocoura. Jen jednou jsem si je chtěl vyfotografovat, stařena se ale podívala tak, že se mi roztřásly ruce a focení jsem vzdal.
    Bydlela v malém kamenném domku, kolem něhož vedla nejkratší cesta na pláž. Na jeho dveřích nebyla jmenovka a místo zvonku měly klepadlo s rozježenou hlavou Gorgony. Na ulici dům zíral jediným malým oknem. Pokud nebyl kocour s paní venku, vyhříval se v něm a žlutýma očima upřeně pozoroval každého, kdo šel kolem. Na tomhle neměnném výjevu mne něco fascinovalo. Krásný a drásavý jako bílé ruce s drápy místo nehtů.
    Zdálo se mi, že kocour není jen tak obyčejné zvíře: stará paní není obyčejná paní, ale čarodějnice a její pomocník. V tomhle městě se dalo věřit na pohádky.
    Postupně jsem chodil k domku častěji než k moři.
    Ze začátku jsem si mohl nalhávat, že chodím kolem náhodou, ale když mě ve dvě ráno vzbudila palčivá touha sevřít klepadlo s hlavou Gorgony, pochopil jsem. Něco či někdo mě tam volal.
    Kdyby mi kdokoliv předtím vyprávěl, že v neznámém městě, cizí zemi, šel ve dvě ráno jen za pocitem, vysmál bych se mu. Od té doby se nesměju.
    Z hotelu jsem vyšel bez dokladů, bez peněz... jako ve snách. Míjel jsem známá místa, která, v měsíčním světle vypadala přízračně: jako z těžkého snu, jako kulisy Felliniho filmů...
    Ve známé uličce svítilo jediné okno. U TOHO domu.
    Dveře byly pootevřené. Proto jsem zaváhal a zastavil se. Co když je to past? Zevnitř se ozvalo netrpělivé zamňoukání - a dveře se otevřely dokořán. Váhavě jsem vstoupil....a rychle se ohlédl. Zůstalo otevřeno - jako bych měl ještě na vybranou... Jako bych ještě mohl odejít. Jako bych ještě chtěl odejít...
    Do nosu mě udeřila vůně sušené mateřídoušky a vlhkost kamenných zdí. Dům musel být pěkně starý.
    Nikdy předtím jsem vevnitř nebyl, ale neváhal jsem, šel jistě a pevně. Každý můj krok vedl k cíli, VĚDĚL jsem to /ale neptejte se mě, jak/. Než jsem položil nohu na první schod do podkroví, ještě jednou jsem se ohlédl směrem k domovním dveřím. Stále zůstávaly otevřené...
    Jak jsem stoupal nahoru, sílila vůně pomerančů a nutila ke kašli.
    Kocour běžel přede mnou a ocasem zametal cestu. Nahoře vklouzl do pootevřených dveří a já vešel za ním. V místnosti svítila jedna jediná svíčka. Vprostřed pokoje stála dvě proutěná křesla: v jednom z nich, zády ke mně, seděla žena. Kocour se jí otřel o nohu. Vzala ho do náruče a otočila se ke mně čelem.
    Musel jsem se chytit veřejí, srdce mi bušilo jako o závod.
    Přede mnou stála Lucie. Má poslední a největší láska. Proťala mou černou porozvodovou samotu jako meteor - a stejně rychle v ještě temnějších mracích zmizela. Setkali jsme se zkrátka ve špatnou chvíli - já byl příliš sám, a ona příliš mladá.
    Ale co dělala tady? Stála přede mnou ve stejných modrých plátěných šatech, v kterých jsem jí viděl naposled, hlavu nakloněnou na stranu a s úsměvem se na mě dívala. Popošel jsem k ní. Chtěl jsem vztáhnout ruce, chtěl jsem se zeptat, co tady dělá, chtěl jsem...Rychle položila prst na rty a couvla dva kroky dozadu. Kocour vztekle zamňoukal. Lucie ho postavila na zem a mlčky ukázala na křeslo vedle sebe. Posadil jsem se.
    Přestože venku byla noc, tedy aspoň když jsem přicházel, nedovedl jsem určit, zda v domě platí ještě běžný čas, za tímhle oknem byla obloha těsně před úsvitem. A moře. Moře, které zlátlo, jakmile se na obzoru objevilo slunce a začalo stoupat nahoru. Zlaté moře. Voda byla zlatá a přelévala se jako tekuté olovo.
    Byla to fascinující podívaná, vlny zlátly, houstly a převalovaly se jako med.
    Poočku jsem se podíval na Lucii. Ani se nehnula: seděla jako přikovaná a hleděla přímo před sebe. Já už ne. Byla tak blízko: se svými věčně rozkousanými rty, s pihou v koutku úst, s vlasy splývajícími na holá ramena. Mezi prameny se houpala těžká zlatá náušnice.... Na zápěstí měla náramek v podobě zlatého hada a prsty pevně zaťaté v ratanovém křesle.
    Co do moře za oknem...vztáhl jsem ruku, abych Lucii pohladil. Zavrtěla hlavou. Zlaté moře za oknem se pořád přelévalo sem a tam. Pomeranče voněly. Chtěl jsem ji...pomalinku, abych jí nevyplašil, jsem se dotkl její ruky. Malinko se pootočila a velmi smutně na mě podívala. Zvedla ruku, hádek na zápěstí ožil a začal se proplétat mezi jejími prsty. ... Velký černý kocour stál naježený v koutě. Měl jsem pocit, že kdybych se ho dotkl, sršely by z něj jiskry.
    Nedalo se to vydržet.
    Lucie vztáhla ruku a ukázala na okno. Zlatá záře pohasínala...moře bylo čím dál nezřetelnější, až zmizelo a za oknem byla zase obyčejná italská noc.
    Věnovala mi poslední pohled a zase se usadila v křesle.
    Audience skončila. Velký černý kocour se mi otřel o nohu a zamňoukal. Ušel tři kroky ke dveřím, a když jsem se nepohnul, zamňoukal důrazněji. Svíce na stole začala čadit a prskat, pokud jsem chtěl vidět na cestu, byl nejvyšší čas jít. Ještě jednou jsem se ohlédl na Lucii. Neotočila se.
    Následoval jsem kocoura. Běžel přede mnou ze schodů a každou chvíli se otáčel, jakoby se chtěl přesvědčit, že ho následuji. Dole v chodbě opět zavoněla mateřídouška. Dveře byly stále otevřené. Jakmile jsem vyšel na ulici, kocour se rozvalil na prahu a upřeně mě sledoval. Schody nahoru už nebyly vidět.
    Celou zpáteční cestu jsem šel jako ve snách. Tu noc jsem už neusnul, následující den jsem měl zaplacenou celodenní plavbu mezi pobřežními ostrovy. /Plnil jsem si klukovský sen/. Ve chvíli, kdy loď odrážela od mola, zdálo se mi, že za sklem nedaleké kavárny sedí dívka v modrých šatech a dívá se mým směrem. Podíval jsem se podruhé - a pozorněji, ale už tam nebyla. Když jsme se večer vraceli, stál jsem na palubě a pozoroval slunce, jak klouže do vody. Všichni na lodi horečně fotili, filmovali, vzdychali nad tou krásou...a já zaháněl vzpomínky.
    Od té doby jsem spával klidně. Dva dny před koncem pobytu jsem poznal Irenu. Slíbili jsme si, že se v Praze potkáme.
    Po příjezdu domů jsem ze schránky vyndal obálku s černým pruhem. Lucie zemřela při autohavárii. Data souhlasila, bylo to ten samý den, kdy mi ukázala zlaté moře.
    Jednou jsem tuhle historii vyprávěl Ireně. Nevěřila mi ani za mák. Za celá léta manželství neuvěřila jedinému slovu. Prý mám bujnou fantazii.
    Nicméně na dovolenou jezdíme pokaždé s Irenou na to samé místo. Sem: do města, kde jsme se seznámili.
    Ten dům na křižovatce dvou krátkých uliček pořád stojí - jen starou paní s černým kocourem už nepotkávám. V okně na ulici teď divoce kvetou velké žluté květy.
   
    /srpen - září 2003/
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2080

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.