Palantir
oddělovač

Záskok

Literatura > Povídky > Vidoucí 2003 | 31. 12. 2003 18:39:17 | autor:

Na dveřích místnosti se sice skvěl honosný nápis "Návštěvní hala", ale ona malá místnůstka, ve které jsem se toho dopoledne ocitl, nebyla ani omylem reprezentativním salonkem pro obzvlášť vítané návštěvy. Stěny byly vymalovány bíle, zdráhám se však přímo říci, že by byly bílé, neboť takové tvrzení by bylo čirou lží. Snad tak před dvaceti lety, kdy se zde naposledy malovalo, ale dnes? Na stěnách nebylo nic krásného na čem by mohlo oko spočinout. Žádný obrázek, žádný plakát, prostě nic, jen ta podivná ušmudlaná běloba. Do místnosti vedlo pouze jediné okno, které již dlouho také nikdo neumyl, a tak propouštělo málo světla a potrhaná a ušmudlaná záclona jen dokreslovala smutný dojem z tohoto krcálku. Uprostřed místnosti stál mohutný dřevěný stůl, již notně opotřebovaný, u něj stály připraveny dvě židle a skrovné vybavení pokoje doplňovala třetí židle u stěny, hned vedle dveří. Slabá žárovka jen nedokonale osvětlovala místnost.
    Tak jsem v duchu hodnotil ono nepříjemné prostředí, ve kterém jsem se toho dopoledne ocitl a krátil si tak čas při čekání do jejího příchodu. Sám jsem seděl na jedné ze židlí u stolu, té naproti dveřím, druhá stála na opačné straně stolu.
    Již ve chvíli, kdy se blížil závěr naší mise, tehdy když jsme se probudili z hibernace a chystali se na přistání, horlivě jsem v duchu počítal a počítal a nelžu, když prohlásím, že jsem to přepočítal snad nejmíň tisíckrát, kolik že jí to dnes vlastně bude. Pokaždé jsem došel ke stejnému výsledku - sedmdesát čtyři let. Měřeno pozemským časem byl jsem o plných pět let starší, jenže každý, komu bych se snažil tvrdit, že je mi takřka osmdesát, by si musel pomyslet něco o naprostém cvokovi nebo alespoň cosi o trapném vtipálkovi. Vypadal jsem nanejvýš na třicet a také asi tolik mi z biologického hlediska bylo. Pravda, dnes už je k dispozici mnoho metod, které vás dokážou omladit, řekněme tak o dvacet až třicet let, ale o padesát let to zatím nedokáže žádná.
    Dveře místnosti se otevřely, vstoupil ošetřovatel a s ním jakási stará žena. Ošetřovatel ženu pomalu usadil na volnou židli a sám se posadil na židli ke dveřím. Návštěvní hodiny v blázinci pro přestárlé mohli začít.
    Prohlížel jsem si ženu před sebou. Čekal jsem vše možné, ale přiznám se, že jsem se nakonec přesto zhrozil toho, co jsem v onu chvíli na vlastní oči spatřil. Jak už jsem naznačil, moderní medicína dnes umožňuje, abyste i v osmdesáti vypadali čile a k světu, jako nějací padesátníci, ale pravdou je, že to si nemůže dovolit každý. Ač technika ve 22.století pokročila mílovými kroky značně kupředu, vládnou světu stále stejní zabedněnci a s nimi v ruku ruce lidská bída a chudoba. A žena, která seděla nyní přede mnou, očividně žila dlouhé roky v nedostatku, neboť roky strádání nikomu na kráse nepřidají. Všechna trápení jí život vtiskl v nesčetných vráskách do tváře a já si s nepříjemným pocitem musel chtě nechtě přiznat, že alespoň jedna velká vráska na tváři té ženy je mé dílo.
    Žena seděla, dívala se kamsi na zeď za mnou, na mě zpočátku ani jedinkrát neupřela svůj zrak, snad jako kdybych tam ani nebyl. Vlasů měla již jen poskrovnu, všechny bílé a nehezké, tvář ji hyzdilo nesčetné množství boláků a pupínků jakési vyrážky, seděla skrčeně a naprosto tiše. Mlčel jsem i já. Prohlížel jsem si pozorně její obličej a hledal známé rysy ve tváři, kterou jsem kdysi tak dobře znal, rysy ve tváři, kterou jsem tolik kdysi miloval. Miloval a přesto opustil.
    "Martino," oslovil jsem ji pomalým a tichým hlasem. "Martino, vzpomínáš si na mě? To jsem já, Michal."
    Zaregistrovala můj hlas a konečně na mě upřela svůj pohled. Chvíli si mě pozorně prohlížela.
    "Michal, vzpomínáš si? Je to už dávno, takřka padesát let. Vzpomínáš si?"
    Zřejmě si vzpomněla. Na její reakci jsem však připraven rozhodně nebyl. Stařena se bleskurychle postavila, na její věk se záviděníhodnou rychlostí, natáhla se přes stůl, chytila mě jednou rukou za košili a druhou mě začala zuřivě fackovat. Nezmohl jsem se na žádný odpor, tolik mě její chování zaskočilo. Stařeně naštěstí již chyběla síla na to, aby mi mohla nějak doopravdy ublížit. Avšak nechal bych se tam od ní zřejmě fackovat ještě hodně dlouho, aniž bych se zmohl na odpor, ano, tak jsem byl jejím chováním překvapen, kdyby byl nezasáhl ošetřovatel. Chytil ženu kolem pasu, vyzdvihl ji do vzduchu, docela snadno a lehce, jako kdyby snad ani nic nevážila, otevřel si dveře a vyvlekl ji z místnosti. Snažila se kolem sebe kopat nohama a mlátit rukama, ale mohutný ošetřovatel stisk svých paží nepovolil. Při tom všem křičela či přesněji řečeno vřeštěla, zkrátka vydávala jakési velmi podivné hlasité pazvuky, které mi doslova drásaly uši. Ošetřovatel byl ale profík zřejmě na ledacos zvyklý a rychle ženu vyvlekl z místnosti ven. Slyšel jsem pak již jen otevřenými dveřmi její rychle slábnoucí skřeky, které vydávala, když ji vlekl po chodbě.
    Chvíli jsem nepohnutě seděl. Musel jsem se vzpamatovat ze šoku. Nemohl jsem samozřejmě čekat, že zde najdu onu mladou, velmi krásnou dívku, kterou tehdy Martina byla, když jsem ji opustil, ale také jsem nečekal, že tohle setkání bude pro mě až tak kruté. Náhle mi došlo, jak je všechna krása pomíjivá a život sám až neskutečně směšně absurdní.
    Vyšel jsem na chodbu. Nedaleko postával trochu nerozhodně muž v bílém plášti, který mi ihned, jak jsem vyšel z místnosti, pokynul.
    "Pan Charvát, že?" řekl a hned pokračoval, aniž by čekal na moji odpověď. "Náš velký hrdina!" pronesl a já jsem si nebyl jistý, jestli to myslí vážně nebo se mi posmívá. "Moc mě těší, že vás poznávám," pravil a podal mi ruku. "Jsem ředitelem tohoto ústavu, jmenuji se profesor Karel Doubek," představil se a na slovo profesor dal zvláštní důraz. Ředitel vypadal na padesát, ale kolik mu bylo doopravdy šlo jen těžko odhadovat, ředitel takového ústavu je právě tím člověkem (jedním z mála), který si může dovolit zaplatit dobré doktory a spoustu drahých omlazovacích kůr.
    "Máte chvíli čas?" zeptal se.
    Přikývl jsem. Nijak zvlášť jsem nikam nepospíchal. Pokud si dobře vzpomínám, zůstalo na téhle planetě jen málo lidí, s kterými by mě něco poutalo dohromady.
    "Pojďte do mé kanceláře, rád bych vám něco ukázal," pravil a pravou rukou mi naznačil směr. Došli jsme až na konec chodby, kde ředitel otevřel jedny z dveří a opět mi pokynul, abych vstoupil. Ocitl jsem se v přepychově vybavené kanceláři. Na zemi luxusní koberec, na stěnách drahé obrazy, dozajista originály, uprostřed luxusní psací stůl, před stolem pak nádherná sedací souprava. Jaký neuvěřitelný kontrast proti "Návštěvní hale"! A právě do sedací soupravy jsem se po vybídce od ředitele usadil a ten mi také hned nalil sklenku vína. Ve vínu se nevyznám, vím jen tolik, že to dozajista nebyl žádný levný patok ze supermarketu.
    "Omlouvám se vám za problémy, které provázely vaší návštěvu u paní Charvátové."
    "To není vaše vina, můžu si za to sám," odvětil jsem.
    "Řekl jsem jasně doktorce Malé, že vaše setkání s paní Charvátovou nepovažuji za šťastný nápad," vykládal ředitel, "ale byl jste prý naprosto neoblomný a my jsme vám v tom nemohli pochopitelně nijak zabránit. Máte samozřejmě právo tuto ženu navštívit kdykoliv se vám zlíbí. A tak jsme vám v tom také nebránili."
    "Děkuji vám za to."
    Ředitel přikývl. "Nicméně, sám jste se myslím přesvědčil o tom, že paní Charvátová na tom není bohužel moc dobře a jsem si jist, že lepší už to nebude. Já osobně vám už žádné další návštěvy nedoporučuji."
    "Ano, nemělo by to zřejmě žádný smysl," musel jsem chtě nechtě dát řediteli za pravdu.
    "Paní Charvátová je u nás již něco přes dvacet let a její stav se bohužel nelepší," informoval mě ředitel. "Ale," smutně se pousmál, "ani se nijak zvlášť nehorší."
    Vzpomněl jsem si na ženin zanedbaný stav.
    "Pěkně se staráte o své svěřence," pravil jsem a provokativně jsem se až přespříliš zvědavě rozhlížel po luxusně zařízené kanceláři.
    Ředitel patřil k bystrým lidem a ihned moji narážku pochopil. "Lidí je málo a jsou nekvalitní," omlouval se a povzdychl si. "Nemají příliš zájem odvádět poctivou a pořádnou práci. To víte, za ty peníze..."
    Všechno při starém, pomyslel jsem si. Nic moc se tady za tu dobu, co jsem zde nebyl vlastně nezměnilo. Jen světu vládnou politici jiných jmen, ale způsob je tentýž. Urvat do své kapsy co se dá a po nás potopa.
    "A pak," pokračoval ve vysvětlování ředitel, "někteří naši chovanci se chovají poněkud agresivně, a paní Charvátová mezi ně bohužel patří, což jste ale sám mohl na vlastní oči vidět. Může se vám to zdát nehumánní, ale tyhle lidi musíme držet ve zvláštních celách, ne nepodobných těm ve vězení a nemusím vám snad říkat, že personál se snaží držet se od nich pokud možno co nejdál. A proto svoji práci omezují jen na nejnutnější úkony." Ředitel se pořádně napil ze sklenky. "A i to často odfláknou," posteskl si. "Ale k věci. Můžu se vás pane Charváte zeptat, co jste si od dnešní návštěvy vlastně sliboval?"
    "Vlastně ani pořádně nevím," přiznal jsem popravdě. "Pro mě je to nedávná minulost, pro ni minulost strašlivě vzdálená a obávám se, že neradostná."
    "A nezarazilo vás, že celou dobu mluvíme o paní Charvátové?" zeptal se ředitel a dal důraz na příjmení Charvátová. "Když jste ji znal, jmenovala se tuším Nováková?"
    "Ano, Nováková. Slečna Martina Nováková," přisvědčil jsem s náznakem patosu v hlase. "Samozřejmě, že mě to nepřekvapuje, prožila již přece takřka celý svůj život a že se vdala a měla rodinu, to by asi každý automaticky předpokládal a pokládal za naprosto normální. I když," připustil jsem, "překvapuje mě, že si vzala někoho se stejným příjmením. Ale i to se někdy v životě stává."
    V té chvíli jsem však začínal pomalu tušit, že něco zde přece jen nebude tak zcela v pořádku. Ředitelova otázka působila značně provokativně. Nechtěl jsem však svoji zvědavost dávat příliš okatě najevo a rozhodl jsem se trpělivě vyčkat, jakým směrem se bude rozhovor odvíjet dál.
    "Ano," přisvědčil ředitel, "to se někdy stává. Život někdy tropí hlouposti. Rád vám o životě paní Charvátové povím něco víc, ostatně jsem si jistý, že se o něm toužíte sám dozvědět co nejvíce. Proto jste jistě přišel."
    "To tedy máte pravdu."
    "Dozvíte se vše, ale povězte mi nejprve něco o sobě. Jak se cítíte? Jste teď hrdina... víte, nikdy jsem žádného hrdinu na vlastní oči neviděl, omluvte proto mojí zvědavost."
    Odmítavě jsem zavrtěl hlavou.
    "Jako hrdina se rozhodně necítím," ujistil jsem ředitele. "Jako hrdina rozhodně ne."
    "A jak se vám líbí naše doba?"
    "Technika pokročila, ale to jsem pochopitelně čekal. Z tohoto pohledu je svět zase někde úplně jinde. Jinak se mi ale zdá, že je vše při starém."
    "Ano," pokýval ředitel hlavou, "doba je zlá."
    "Doba byla vždy zlá. Skoro se mi zdá, že se toho zase až tak moc nezměnilo. Světu vládnou stále stejně namyšlení a bezcharakterní politici, stále se krade, vraždí, znásilňuje, milióny lidí umírá hladem a na zákeřné nemoci, protože tam, kde byla jedna nemoc vyhubena, objevila se vzápětí jiná. Milióny lidí žijí v obrovském přepychu a miliardy jiných lidí v děsivé chudobě. Když jsem odlétal, byl jsem bláhovým snílkem a věřil jsem, že svět do mého návratu většinu těchto neduhů úspěšně vyřeší. Jenže se tak nestalo a když jsem to zjistil, v mžiku jsem vám jakoby zestárl o více než těch padesát let, které jsem si ušetřil cestou do vesmíru. Ne na těle, ale na duši, víte pane řediteli? Na duši!"
    "Ba," přitakal smutně ředitel a oběma nám dolil prázdné sklenky. "Na tohle jsme recept opravdu ještě nenašli. A obávám se, že nikdy ani nenajdeme. Skoro bych řekl, že lidstvo ani jinak žít prostě nedokáže. A vy, jaký máte pocit vy ze své mise? Máte radost?"
    "Radost?!" Zavrtěl jsem hlavou. "Spíše jsem zklamán. Když jsme odlétali, tvrdili nám, že jsme první průkopníci nové budoucnosti lidstva, budoucnosti, která bude patřit hvězdám. A jaká je realita? Když jsem odlétali, byla to velká sláva, mohutná propaganda, kam se jen oko podívalo. První mezihvězdný let a k tomu ještě rovnou takřka rychlostí světla! Senzace! Nové světlé zítřky pro lidstvo soužené civilizačními neduhy! Když jsme se vrátili, zase jsme byli oslavováni, propaganda pracovala na plné obrátky, nynějším mocným jsme se hodili k reklamě stejně tak dobře, jako jejich předchůdcům. A zítra po nás neštěkne ani pes. Jak víte, žádné stopy po mimozemském životě jsme nenašli, což se ale napoprvé čekat nedalo, ba ani obyvatelné planety, jenže to už víte dávno, protože automatické sondy, které nás následovaly, odeslaly podobné zprávy od jiných hvězd ještě před námi. Začínám se sám sebe ptát, proč jsme vlastně k hvězdám letěli? Jen pro slávu několika politiků?! Byli jsme jediná výprava a bojím se, že to tak navždy zůstane. Zdá se mi, že o výzkum vesmíru tady nikomu asi ani doopravdy nejde."
    "Ale no tak, příteli," nesouhlasil ředitel, "myslím, že to nebude tak černé. Program Apollo, který dopravil Američany na Měsíc, byl přece také jen pouhou propagací a demonstrací síly. Žádný opravdový užitek neměl a proto se také v brzké době neopakoval. Nebyl k tomu důvod. Víte sám, že technické prostředky na ovládnutí blízkého vesmíru máme již dnes, ale potřeba to zatím není. I Měsíc jsme nakonec zabydleli, ale až ve chvíli, kdy to opravdu mělo smysl, tedy šedesát let po Apollu. A jsem přesvědčen, že doba skutečně smysluplných mezihvězdných letů ještě dozajista přijde. Jenže hned tak to prostě nebude. Důležité je vědět, že to v praxi možné je a to jste vy dokázali."
    "Snad. Ale promiňte mi moji zvědavost. Zdá se mi, že na ředitele ústavu pro choromyslné toho víte o vesmírném výzkumu nějak překvapivě hodně. V době, kdy se málokdo zajímá o něco jiného než o svojí obživu, je to hodně neobvyklé."
    "Koníček," usmál se ředitel. "Již od mládí. Víte, byl jsem v tom správném chlapeckém věku, když jste startovali na svoji misi a na to se nezapomíná. Celý život jsem se těšil, až se jednoho dne vrátíte a my všichni se dozvíme, co báječného jste tam objevili."
    "Nic báječného to nebylo. Neobyvatelné světy u jedné obyčejné hvězdy."
    "Víc jsme čekat napoprvé nemohli. Ale i to je přece úspěch, nemyslíte? Víme, kde již život hledat nemáme. Víme, že máme hledat někde jinde."
    "Snad."
    Ředitel se pohodlně rozvalil ve svém křesle a zeptal se: "Bylo těžké opustit ženu, kterou jste miloval?"
    Chvíli jsem mlčel, jako bych snad nad svojí odpovědí váhal.
    "Těžké," přiznal jsem po chvíli.
    "Musel jste volit mezi životem s ní a cestou ke hvězdám. Zvolil jste vesmír. A teď z vašich slov se zdá, jako kdyby jste toho snad i litoval?"
    "Ne," řekl jsem pevným hlasem. "Ničeho nelituji. Jen si teď již nejsem tak úplně jistý, že bych se rozhodl podruhé stejně."
    Ředitel otevřel jednu ze zásuvek svého stolu, vytáhl z ní fotografii a podal mi ji. Byla to fotografie hodně stará, z dob, kdy jsem se vydával ke hvězdám. Jednoduchá 3D fotografie mladé, krásné ženy.
    Prohlížel jsem si pozorně obrázek dívky, kterou jsem miloval a před kterou jsem dal přednost domnělé slávě a dobrodružství při vesmírné misi.
    "Byla opravdu krásná, viďte?" pravil ředitel tichým hlasem.
    "Ano, byla krásná. Tehdy."
    "Pane Charváte, opravdu chcete, abych vám nyní řekl něco o životě paní Charvátové?"
    "Jistě!" přiznal jsem bez nejmenšího zaváhání.
    Ředitel trochu zasmušile pokýval hlavou.
    "Musím vás varovat."
    "Varovat?! Před čím?" podivil jsem se.
    "To se těžko vysvětluje, ale poznání života paní Charvátové vám může způsobit vážné problémy ve vašem dalším životě."
    "Děláte si srandu?!" skoro jsem vykřikl. "Té ženě jsem ublížil! Miloval jsem ji a ona milovala mě. A přesto jsem ji opustil a udělal bych to znovu, kdybych musel! Musel jsem... cítil jsem, že musím svoje i její štěstí obětovat něčemu vyššímu a pane Doubku, to mě bude pronásledovat celý život! Toho už se nezbavím, nikdy již nebudu nikoho milovat tak jako ji, nikdy to již nebude ono! Co ještě horšího se mi může v životě stát?! A přesto vím, že to bylo nutné, nevyhnutelné. Tehdy."
    Ředitel pokýval, snad souhlasně, hlavou.
    "Víte, když jsem dnes tam před ní seděl," pokračoval jsem, "biologicky jen o pár let starší než jsem byl, když jsem odlétal a ona tam seděla přede mnou... byla stará, ohyzdná, unavená životem, ale... ale byla to ona. Dá se s tím žít? Co myslíte?"
    Ředitel pokrčil rameny a místo odpovědi mi podal další fotografii.
    Byl jsem na ní já a ona. Stáli jsme před jakýmsi pomníkem na nějakém náměstí, tulili jsme se k sobě a usmívali se.
    "Už si ani nevzpomínám, kde jsme tuhle fotku pořídili," povídám, "ale oba jsme tam šťastní, nemyslíte?"
    Ředitel neříkal nic a místo odpovědi mi podal další fotografii.
    Ztuhl jsem překvapením. Prohlížel jsem si ji opravdu pozorně a horečně jsem přemýšlel, co má zobrazený výjev znamenat, ale k žádnému kloudnému řešení jsem se nemohl dobrat.
    Na té fotografii bylo asi dvacet lidí, všichni stáli před radnicí, úplně vpředu ženich a nevěsta. Ten ženich jsem byl já a nevěsta... nechtěl jsem věřit vlastním očím, ale bylo to tak - Martina!
    "Co to má znamenat?!" vysoukal jsem pomalu ze sebe.
    "To je vaše svatba, pane Charváte," pravil docela klidným hlasem ředitel a pozorně si mě prohlížel.
    "Co je to za volovinu, profesore?!" zakřičel jsem poněkud neurvale. "Já si ji nikdy přece nevzal! Ztrátou paměti určitě netrpím."
    "Netvrdím, že trpíte ztrátou paměti. Obraťte tu fotku," přikázal mi ředitel. Udělal jsem to.
    "Nechápu?! Datování je takřka dva roky poté, co jsem odletěl!"
    "Správně," přitakal ředitel. "Slyšel jste něco o takzvaném Reálném klonování?"
    "Co prosím?!"
    "Reálné klonování," zopakoval docela klidně ředitel.
    "Veškeré klonování bylo přece z etických důvodů zakázáno již mnoho let před mým odletem," namítl jsem, "a pokud je mi známo, nic se na tom do dnešního dne nezměnilo."
    "Správně," řekl ředitel, "ale neodpověděl jste na moji otázku. Reálné klonování, co vám to říká?"
    Zapátral jsem v paměti. "Pokud si dobře vzpomínám, reálné klonování bylo jakousi metou této vědecké disciplíny. Spočívalo v tom, že nový jedinec ihned po narození, či spíše vzniku, byl ihned tak starý, jako jeho předloha a získal i otisk paměti kopie, pokud to tedy bylo požadováno a měl tak všechny vzpomínky a dovednosti svého originálu. V podstatě se jednalo o naprosto dokonalou kopii, k nerozeznání od své předlohy."
    "Správně," pravil ředitel.
    "Chcete mi říct, že... že ten člověk je můj dokonalý identický dvojník?!"
    "Přesně tak, pane Charváte, už je to tak," přiznal ředitel.
    "Ale jak je to možné, klonování přece bylo už před drahnou spoustou let zakázáno?! Bylo zakázáno ještě spoustu let před mým odletem!"
    Ředitel se podrbal na nose a pak pomalu začal vysvětlovat: "Nu, zákaz platí dodnes a nikdy platit nepřestal. Ale to víte, černý trh je černý trh. Ten si dělá co chce. Proslýchá se, že naklonováno bylo více členů posádky hvězdoletu. Ověřeno to však mám jistojistě jen u vás. Na výpravu sice byli přijímáni jen svobodní lidé bez jakýchkoliv závazků v tomto smyslu, jistě víte sám, co se tím myslí, ale lidé jsou lidé, a každý z vás měl někde někoho, řekněme, ehm, blízkého. A někteří z těch vašich blízkých po vašem odletu udělali to, co běžně dělají bohatí lidé, když jim jejich blízký zemře. Naklonují si ho. Tajně, ale zabránit tomu lze jen stěží. Je to bohužel docela obvyklá praxe. A i když se na to přijde, podle platných zákonů nelze takového nově vzniklého člověka z etických důvodů usmrtit, má právo zaujmout místo v lidské společnosti, které mu náleží. Tak jste se znovu narodil. Někdo prostě jen šikovně ukradl vzorky biologického materiálu posádky hvězdoletu, včetně zachovaných otisků paměti. Ty, jak jistě víte, se pořizují z bezpečnostních důvodů každé dva roky u každého obyvatele ve vyspělých státech naší planety."
    "Ano," přikývl jsem. "Oficiálně se to dělá z důvodu ochrany občanů před terorismem, ale je také pravda, že mnoho lidí to považuje za omezení osobní svobody člověka."
    "Tenhle problém teď ponechme stranou. Takže ten člověk, který si bere slečnu Novákovou, pane Charváte," pravil vážným hlasem ředitel, "ten člověk jste vy. Ehm, čí spíše jakýsi," hledal ředitel správná slova, "jakýsi záskok za vás. Avšak záskok zcela plnohodnotný."
    Mlčky jsem poslouchal jeho slova. Nyní mi došlo, co se mi tu pokoušel celou dobu sdělit. Martina si mě tedy nechala naklonovat a prožila se "mnou" patrně velkou část svého života. A vzhledem k stavu, ve kterém jsem jí zde objevil, děsil jsem se trochu toho, jaký život to byl.
    "Když se na celou věc přišlo, dostaly všechny klony z moci úřední stejná jména a zaujaly místa svých předloh, jen s tím rozdílem, že všichni zainteresovaní byli přestěhováni do nových obydlí, někam, kde je nikdo neznal a kde zůstali skryti zrakům novinářů. Nikdo nestál o to, aby se tenhle skandál dostal na veřejnost. Klony vlastně vůbec nevěděly nic o tom, že existují jakési jejich vzory, které odletěly ke hvězdám, nikdy se nedozvěděly, že nejsou pravými lidmi. Klony měly vzpomínky na to, že se pokoušely stát astronauty, tyto vzpomínky se vymazat nedaly. Bylo jim proto řečeno, že se v minulosti skutečně astronauty stát pokoušely, nakonec však k letu ani k výcviku vybráni nebyly a letěli úplně jiní lidé."
    "To je tak neuvěřitelný příběh, že se mu zdráhám uvěřit. Odkud to všechno víte?"
    Ředitel se pousmál. "Mám své dobře informované zdroje."
    "To je hotové spiknutí ve státní režii! Jak v nějakém přiblblém filmu."
    "Přesto se to tak stalo. Znovu se vás musím zeptat," hovořil opět ředitel, "chcete vědět, jaký život paní Charvátová měla?"
    "Ano," hlesl jsem rezignovaně. Začínal jsem tušit, že věci, které se za chvíli dozvím, se mi zrovna dvakrát zamlouvat nebudou.
    "Zpočátku se zdálo, že život manželů Charvátových bude šťastný, takříkajíc jako z pohádky," začal s výkladem ředitel a podal mi přes stůl další fotografii. "Dovolená v kráteru Tycho, dva roky po svatbě," okomentoval výjev na obrázku. "Pět let po svatbě se manželům narodil syn Ondřej," vykládal ředitel a podával mi příslušné fotografie,"za další dva roky dcera Tereza. Jenže už v té době se mezi manželi začaly objevovat vážné problémy. Pan Charvát nejevil žádný zvláštní zájem o rodinu."
    "To jako já?!" protestoval jsem. "To je nesmysl! Já mám děti rád! Jsem vysloveně rodinný typ."
    "A proto jste dal rodině přednost před prací?" zeptal se jízlivě ředitel.
    "Kdybych si Martinu vzal, určitě bych byl dobrý otec," nesouhlasil jsem.
    "Vy jste si slečnu Martinu vzal a byl jste špatný otec. Nechtělo se vám pracovat, propadl jste alkoholu, drogám, hazardu a když jste se vrátil domů v té správné náladě, neváhal jste svoji ženu a děti i bít. Existují nesčetné policejní protokoly, které to prokazují."
    "On!" protestoval jsem. "To on!"
    "Vy! Vaše dokonalá kopie! Kopie, s vašimi zážitky a vašimi návyky dětství. Kopie s touž výchovou, vštěpovanou vám vašimi rodiči. A s vaší vrozenou povahou! Vy sám, pane Charváte!" vykřikl ředitel.
    Jeho slova působila hrozivě.
    "Tak to nebyla má dokonalá kopie," odporoval jsem. "Odflákli to! Dá se kvalitě černého trhu snad věřit?" hádal jsem se. "A vůbec, co když i ta sama metoda je prostě chybná?"
    "Obávám se, že tenhle akademický problém my dva tady asi nevyřešíme," ukončil debatu v tomhle směru ředitel. "Dopovím vám ve zkratce celý příběh. Tak, jak jsem vám to vylíčil to šlo celé dlouhé roky. Celé dlouhé roky nešťastného manželství. Syn Ondřej vyrostl a stal se z něj kriminálník nejhrubšího ražení. Nakonec zahynul při přestřelce s policií, když se pokoušel vyloupit banku. Ještě předtím zabil dva nevinné lidi," vypočítával ředitel.
    "To je hrozné," pravil jsem.
    "Dcera Tereza skončila jako prostitutka a také neměla dlouhý život. Jednoho dne ji našla policie mrtvou, ve značně zbídačelém stavu. Zřejmě nepřežila útrapy svého vychovatele v některém sadomasochistickém salonu."
    "Šílené!" vykřikl jsem. "To co mi tu vykládáte je šílené!"
    Ředitel se nenechal vyvést z koncentrace mými výkřiky a klidným hlasem pokračoval: "To už bylo na paní Charvátovou moc, číše její trpělivosti přetekla. Ta nebohá žena zešílela a svého manžela ubyla sekerou."
    Nevěřícně jsem se na něj podíval.
    "Chcete říci, že mě zavraždila?"
    "Dá se to tak vlastně říci, ale odsouzena samozřejmě nebyla. Jak jste mohl vidět, není zkrátka vůbec zodpovědná za své činy. Ale vysvětluje to, proč na vás dnes tak zaútočila. Jsem si jistý, že vás poznala. Poznala ve vás toho muže, který jí způsobil v životě tolik problémů. Toho, kdo jí zkazil celý život. Dotyčný, tedy vy, je ovšem stále mladý, má šanci prožít znovu celý život. Ona již takovou šanci nemá. Myslím, že i to jí v tu chvíli došlo."
    Neříkal jsem nic. Ředitel domluvil, a pohodlně se rozvalil ve svém křesle.
    "Proč jste mi tohle vše vůbec řekl? Je to vůbec pravda?"
    "Je to stoprocentní pravda, pane Charváte. Nic než čistá pravda. Řekl jsem vám to proto, že jste si to přál a nemá cenu vám to tajit, protože byste se to časem stejně dozvěděl." Ředitel se pousmál a trochu zasněně pak dodal: "A pak také proto, že vaše situace nyní je vlastně nesmírně zvláštní. Odnepaměti se psychologové přou o to, jak moc je schopná výchova člověka v mládí ovlivnit. Jestli je to jenom výchova, či alespoň převážně jenom výchova, která formuje osobnost člověka. I když věda hodně pokročila, správnou odpověď doposud neznáme."
    "Jestli vám rozumím dobře," řekl jsem, "rádi byste věděli, zda-li by se například Stalin stal tím, kým byl, kdyby se narodil dejme tomu v Anglii, v úplně jiné rodině či přímo v jiné době?"
    "Přesně tak," přikývl ředitel. "Stal by se z něj krutý člověk? Diktátor? Co když by to naopak byl dobrodinec? Vědec? Nebo umělec? Či prostě jen docela obyčejný táta od rodiny? Je zlo člověku vrozené nebo získané? A vy, pane Charváte, jste od přírody zlý?"
    "Nesmysl!"
    Ředitel přikývl. "Já vím, že to považujete za nesmysl, máte o sobě jiné mínění, ale opravdu se dobře znáte? Pro nás všechny bude moc zajímavé sledovat váš další život. Prožijete ho s někým jiným. Selžete znovu? Byl by to krásný argument pro ty, kdož tvrdí, že někteří lidé se prostě zlí rodí. Neselžete? Bude to argument pro ty, kdož tvrdí, že za všechno může prostředí, které člověka ovlivňuje. Že v každém z nás je něco dobrého a něco zlého a záleží jen na okolnostech, jak se osobnost člověka projeví. Pravda, odpůrci namítnou, že jste byl předem varován a víte o chybách, kterých se dopustil váš klon, víte, čeho se máte vyvarovat a budete se mnohem více snažit... přesto se domnívám, že pro celou odbornou veřejnost, je tohle ještě zajímavější experiment, než byl samotný let ke hvězdám."
    "Alkohol je mi cizí," hlesl jsem. "Jinak bych nemohl letět ke hvězdám.
    "Přesto jste mu propadl," konstatoval ředitel.
    "On!" trval jsem si na svém. "Možná se nedokázal smířit se životní prohrou. Neletěl ke hvězdám... ale já tam přece byl!"
    "Snad to tak bylo. Ale vy zase nemáte ji!" pravil takřka vítězoslavně ředitel. "Jak se s tím vyrovnáte? To je to, co nás všechny moc zajímá."
    Při těch slovech mu podivně zářily oči, tolik byl nadšen svým jedinečným "vědeckým" experimentem! Čekal jsem již pouze na to, kdy si samou radostí začne mnout ruce. Místo toho se ozval bzučák, ředitel zmáčkl tlačítko a na stěně se rozsvítila velká obrazovka. Jeden z ošetřovatelů si ředitele žádal na opačné straně ústavu.
    "Jak vidíte," řekl ředitel, když ukončil hovor a povstal, "povinnosti mě volají. Přesto doufám, že se nevidíme naposledy, pane Charváte. Je toho ještě spoustu, o čem bych si s vámi rád popovídal. A rád bych také rád věděl, jak se vám ve vašem novém životě bude vést."
    "To, co jste mi řekl je šílené. Tak šílené, že se rozum zdráhá tomu uvěřit. Jak si myslíte, že s tím teď budu žít?"
    Ředitel pokrčil rameny. "To nevím, ale bylo vaše právo to vědět. Utajit by se to před vámi ani dalšími astronauty nepodařilo, každý z vás bude pátrat po osudu svých blízkých. A mám za to, že něco podobného zjistí více z vás. Jen nevím, jestli to bude u jiných členů posádky také tak drastické jako ve vašem případě. Trochu je škoda, že vám musíme tuhle minulost odhalit, kdybyste tohle vše nevěděli a žili v blažené nevědomosti, bylo by to pro nás vědce mnohem lepší. Nikdo by nemohl zpochybnit poznatky, které z dalšího průběhu vašich životů vyplynou. Takhle budou jistě někteří argumentovat tím, že jste byli předem varováni a že tenhle "experiment" je vlastně bezcenný."
    "Jak s tím teď budu žít," říkal jsem si sám pro sebe, když mě ředitel doprovázel k východu.
    "Jak s tím teď budu žít," říkal jsem si sám pro sebe, když jsem osaměl a stál venku před budovou.
    Jsem tedy v jádru zlý člověk? Já, zapřísáhlý abstinent mám v sobě skryté vlohy k alkoholismu? Já, který jsem nikdy nebyl schopný ublížit ani mouše se můžu jednou stát bezcitným tyranem? Je něco takového opravdu možné?!
    Jak málo víme, co je v nás ukryto!
    Pan ředitel a všichni jeho vědečtí kolegové jsou zvědavi na to, jak se bude dále můj život odvíjet. A co když, napadlo mě, se už nijak dál odvíjet nebude?
    Koutkem oka jsem zahlédl rychle se přibližující tramvaj. Bylo by to tak snadné, napadlo mne. Rozeběhnout se a skočit... Když se to udělá šikovně, ani počítač, který vozidlo řídí, nemá šanci včas zastavit. Napadlo mě, zda s touhle eventualitou ředitel počítal.
    Tramvaj projela takřka bezhlučně kolem mne.
    "Ne," řekl jsem si. "Ne!" A pomalu jsem vykročil vstříc novému životu. Smutný, ale odhodlaný bojovat.
    Hned za rohem jsem se srazil s pojízdným pivním alkoholem.
    "Máte splín, pane? Chcete se rozveselit?" ptal se mě vyzývavě. "Kupte si naše pivo, jen si kupte nejlepší pivo pod sluncem, koupíte-li si tři plechovky, dostanete čtvrtou zdarma, tak neváhejte a kupujte..."
    "Zní to lákavě," říkal jsem si. "Opít se a alespoň na chvíli zapomenout... nic nevědět, na nic nemyslet..."
    A v tu chvíli mi došlo, jak těžký boj mě ve skutečnosti čeká. Boj se sebou samým. Neboť právě sám sobě je člověk tím nejhorším a nejkrutějším nepřítelem.
    Pak jsem si však také vzpomněl na ředitelova slova. "Ale vy nemáte ji... otisky paměti... se pořizují z bezpečnostních důvodů každé dva roky u každého obyvatele ve vyspělých státech naší planety..."
    Sáhl jsem do kapsy a vytáhl malý pramínek dlouhých ženských vlasů, které jsem si potají na památku ustřihl při naší poslední společné noci. Dlouze jsem si je prohlížel.
    "Tyhle vlasy, to je moje budoucnost, pane řediteli," řekl jsem si sám pro sebe. "Tajný trumf, o kterém nemáte tušení. Já vám všem ukážu, že se mýlíte. Nebude to bez problému, ale dokážu vám to. Vezmu si Martinu a prožiji s ní přímo ukázkový harmonický rodinný život," sliboval jsem si. "Ještě není pozdě vše napravit!" Pak jsem si však vzpomněl na stařenu v ústavu a uvědomil jsem si, že to tak zcela bohužel neplatí.
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2402

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.