Palantir
oddělovač

Morituri te salutant

Literatura > Povídky > Vidoucí 2003 | 31. 12. 2003 18:28:22 | autor:

"Dneska vám to hošánci nějak nejde!", dosud nerušenou tichou atmosféru jedné z mnoha tisíců neuronových heren proříznul posměšný hlas hráče. Vzápětí se ozvalo několik škodolibých, škádlivých zvuků. Hráč sedící vedle si naštvaně strhnul mozkový snímač z hlavy a chystal se nelibé poznámce odpovědět.
    V tom do místnosti majestátně vkročila další osoba. Tak nějak samovolně budila respekt, což přimnělo i pět zbývajících hráčů, aby se zdrželi nadávek. Muž v černém obleku se pátravě rozhlédl po místnosti a vzápětí pravil: "Pane, vůz je připraven čekají vás na letišti."
    Na tuhle větu zareagoval mladík, na nějž se právě všichni ostatní návštěvníci herny dívali s neskrývanou závistí. "Díky Lexi, hned jsem nahoře." Starší muž nazvaný Lex se elegantně protočil na podpatcích a odkráčel ven před budovu.
    Uvnitř se zatím všechny záštiplné pohledy mění v přátelské. "Nakonec jste si nevedli zas tak špatně." ,chlácholí je mladík. "Možná to chtělo trochu víc taktiky, ale jinak se lepšíte."
    "Nenech se vysmát. Bylo nás na tebe šest. Existujou dvě možnosti. Bud je nás šest na tom fakt hodně blbě nebo ty seš zatraceně dobrej."
    "Nejspíš obojí" ,zasmál se mladík. "Ale dík za lichotku. Snad se mně letos podaří udržet titul." Přesouvaje se k východu natáhl na sebe mladík obnošenou koženou bundu, na nos vsadil černé brýle a mimoděk projel rukou hřívu svých mastných havranách vlasů. Z kapsy vylovil bankovku a pokládá ji na pult před nenápadného obtloustlého mužíka u vchodu. Tomu se hladově zalesknou malá očka, obnos pečlivě uschová někde v záhybech své nevkusné košile a vděčně se na hocha usměje.
    "Třeba se vám příště poštěstí, burani." S těmi slovy opouští mladík hernu.
    Vychází na ulici. Přímo proti dveřím stojí černé dlouhé auto. Patrně by se do něj vešel menší bazén, kdyby ho tam ovšem někdo chtěl mermomocí nacpat. Otevírá zadní dveře luxusní černé limuzíny...
    "Jakej máme čas, Lexy?"
    "Je právě pět hodin, čtyřicet dvě minuty a devět sekund ráno, pane. Na letišti budeme zhruba kolem šesti hodin a tří minut. Odpočiňte si, čeká vás náročné utkání."
    "Nemám náladu na spaní, jsem nadupanej energií. Hoď tam ňáký techno."
    Limuzínou se rozezněla hudba. Hudba? Vlastně spíš směsice skřeků, výbuchů, pískání, kvikotu a nekonečných výkřiků řinoucích se z hrdel rádoby postapokaliptickým fanatikům. Za těchto ušidrásajících zvuků doprovázených na praskání plechovek v drtičce (Odborníci zjistili, že tento zvuk dokáže být velmi návykový. Zejména, když se k němu přidá ještě skupina opilých popelářů bušící do popelnic.) dorazil automobil v čase 6 hodin, 2 minuty a 58 sekund ráno. Letištní budova byla dnes hodně nacpaná, protože i přes iontové bouře se našlo mnoho takových, kteří se letěli podívat na letošní slavné finále. Na letošní Masakr.
    "Che, vidíš je, Lexy? Vidíš všechny ty chudáky? Jak se plahočí stovky mil, mačkají se v letištní hale a riskují svoje krky jenom, aby se mohli podívat na mě! Tenhle pohled mě vždycky dokáže potěšit."
    "Ano pane, samozřejmě. Ehm."
    Motor automobilu pomalu utichá a slábne. Limuzína se zastavuje na letišti právě uprostřed vznášecího pole. Nezůstává ovšem dlouho osamocena. Těžká vrata hangáru se s napětím začínají zvedat. Odkrývají pohled na obrovské vznášedlo. Z nejmodernější nevodivé slitiny má sestaven ochranný plášť, zbytek konstrukce pak sestává z odlehčené kostry a odolných předních i bočních plátů. Přestože stroj stojí v tmavé místnosti, jeho slabá světla vytváří matný lesk po celé té gigantické nádheře.
    "Tak tohle je ale nářez, Lexi. Větší mašinu jsem jakživ neviděl."
    Ze stínu vznášedla vystupují tři postavy. Černé obleky, černé brýle, každý pevně svírá ve výstražném gestu paralizační brokovnici. Postupují dopředu k autu, před ním se zastaví. Za nimi se objevuje další postava. Plešatý malý (asi 140 cm) mužík oblečený snad do všech barev duhy. Jeho barevně rozmanitý vkus vyzařuje na první pohled stylem pobaveného člověka, který žije naplno z peněz získaných jakýmkoliv jiným způsobem než poctivým. Kde mu chybí na výšce, tam má několikrát přidáno do šířky.
    "Rád tě vidím, příteli můj nejvěrnější." , začal mužík kamarádským tonem.
    "Že bych mohl říct zrovna totéž..."
    "Ty mě umíš vždycky tak rozesmát..."
    "Nechtěl bys vyklopit, o co ti jde? Nemám zrovna času na rozdávání. Hlavně ne s takovejma..."
    "Tak k věci, Tomíku. Sezóna jede na plný obrátky a ty se válíš v prachách. A co tvůj hodnej strejda Gred? Na toho nemyslíš, co? Ale nevadí, von ti to nemá za zlý. Von je totiž tvůj hodnej strejda, chápeš?"
    "Hele, přestaň dělat šaškárny Grede, my už jsme spolu skončili."
    "Ne tak rychle. Nevíš o co bys mohl přijít? Mám pro tebe obchod, kamaráde."
    "Dost keců, nemám čas."
    "Dobře, tak ty si myslíš, že seš jako nejlepší? Že jako na tebe nikdo nemá? Párkrát jsi vyhrál Mistrovství, to ale ještě nic neznamená. Chceš něco vědět? Víš kdo proti tobě nastoupí?"
    "To ví přece, dneska už každej. V Indii, prej našli nějakýho novýho chlápka, co má talent. Ale je to slaboch, viděl jsem jeho záznamy. S ním vytřu podlahu, kdy mě napadne."
    "Tvoje pohrdání mě vážně baví. Rozmetají tě na kousky. Letos je tady něco novýho. Někdo se chystá změnit pravidla..."
    Tomáš se zarazil. Začal o celé té věci přemýšlet.
    "Myslel jsem si, že tě to bude zajímat. Nepůjdeme si o tom promluvit?"
    Mrňous v barevných šatech pokynul směrem do zadní části hangáru na jedno z menších vznášedel. Dalším gestem přiměl do pohybu svoje strážce. Tomáš se začal o věc zajímat. Za chvíli se celá pětice ztratila ve dveřích dopravního prostředku.
    Uvnitř bylo celkem útulno. Tedy pro člověka, který si potrpí na nejtvrdší alkohol, drogy a levný sex po multizónních UpComech. Vše také naznačovalo o jistých nepříliš pozitivních charakterech této osobnosti. Kdyby Tom neznal Gearalda Malestiniho z dřívějších obchodů, nejspíš by se teď strachoval o svoje zdraví.
    Na Geraldův příkaz se ze stěny vysunula deska opatřená dvěma poháry až po okraj naplněnými temně rudou tekutinou, snad i podobnou krvi.
    "Tak se tu posaď, Tomíku. Udělej si pohodlí, protože od téhle chvíle by sis ho měl užívat naplno. Podle mě se na tom svým výsluní už moc dlouho ohřívat nebudeš."
    Tomáš pozoroval plešatého skřeta jak upíjí ze svého kalichu a mozkem mu na plné obrátky přeletovaly nejrůznější myšlenky.
    "Je tady někdo novej. Někdo lepší než ty. Někdo, kdy ti rozfláká lebznu o zeď a ani ho neuvidíš. Někdo, kdo je tak rychlej, že uskočí vystřelené kulce dřív, než ji vůbec vystřelíš."
    Tom začínal být nervózní. Pár let už prvenství v lize držel pevně v rukách a prakticky neměl soupeře. Měl by mu teď pohár někdo vyfouknout?
    "Tak dost řečí, teď se na něho podíváme v akci. Ale byla to prácička, sehnat tyhle snímky. Co bych ale neudělal pro starýho kámoše."
    "Kterej ti narejžoval pár milionů doláčů, aby ses tady moh povalovat, jak to prase v žitě." Napadlo Toma, ale nahlas to neřekl.
    Poháry ze stolu najednou zmizely stejně rychle, jako se předtím objevily. Z hran desky začaly vycházet slabé, ale postupně sílící paprsky světla. Ty po chvíli nabývaly tvarů. Vznikla tak prostorová, zprvu ne příliš přehledná scenérie. Nad stolní deskou najednou vyrostly palmy a vysoká tráva, celý les hemžící se všemi barvami. V pozadí toho všeho bodalo do očí ostré Slunce. Obraz se na pár sekund rozostřil. Teď se okolo objevují postavy. Čtyři urostlí muži, od bot až po přilbu vyzbrojeni pravděpodobně US Army. V okolní vegetaci jsou rozeznat jen s obtížemi, všichni s ní svým maskováním skoro splývají. Dva muži jsou ověšeni pásy nábojnic, za opaskem mají připnuté granáty a asi dvě stopy dlouhou, dokonale ostrou mačetu. Jeden svírá v rukách těžký kulomet, druhý podobnou zbraň ještě obohacenou o plamenomet a vrhač min. Další muž je vybaven automatem Colt M 16. Poslední žoldák třímá zbraň docela jiného kalibru. Na přilbě má velkým bílým písmem vyryto: SNIPER No.1
    Na zemi mezi sebou mají nějaký kus papíru, nejspíš mapu, a domlouvají se. Jsou spojeni vysílačkami. Několik rychlých gest a jejich domluva končí. Vzápětí se rozcházejí, nebo spíš rozbíhají, každý jiným směrem. Na místě zůstává jen odstřelovač.
    Obraz se začíná mlžit, postavy nelze už rozeznat. Tomáš několikrát poklepe na stolní desku a místo uceleného , teď už zamlženého snímku se objevují čtyři, na každém se pohybuje jeden z vojáků. Tom pozoruje celou situaci se zatajeným dechem.
    První žoldák pokládá minu se zvukovým čidlem a pomalu se plíží směrem od ní. Sniper se mezitím vyškrábal do koruny toho nejvyššího stromu, jaký našel, asi 100 stop nad zemí. Z jeho pohledu je teď vidět ohromná nekonečná džungle, která se táhne snad stovky nebo tisíce mil, kam až oko dohlédne. V zelené záplavě by běžný smrtelník těžko hledal něco jiného než obrovský zelený plevel, on už měl ale svého přítele dobrou chvíli zaměřeného a střežil teď jeho kroky.
    Tom ho sledoval se zaujetím. Dlouho neviděl člověka, který by to s odtřelovačskou puškou tak uměl. Vlastně si myslel, že jediný, kdo by se sniperovi mohl rovnat, by byl jedině on sám. Co, co se to děje...?
    Odstřelovač najednou ztrácí moc nad svým tělem, a to je pak strhnuto mocnou zemskou přitažlivostí z výše nejméně 30 metrů. Bezvládná tělesná schránka dopadne na zem celá od krve, sedřená od větví. Záběr se přibližuje, pro člověka nezvyklého mrtvol a krve by to byl skoro smrtelný šok. Proč spadl? Ztratil snad rovnováhu? Ještě detailnější přiblížení.
    "Tam v tom oku něco je." Tom přeskakuje prsty po stolní desce a otáčí obraz. "Vypadá to jako, ...jako nábojnice. Nábojnice do odtřelovačské pušky." Kamera teď snímá detailně celou mrtvolu. Na místě, kde by každý jiný měl levé oko má sniper hlubokou díru, ze které vytékají částečky mozku. Tom zběžně přejede očima po dalších třech ozbrojencích. Nikdo z nich se nehýbe. Jen poslední muž se krčí pod velkým listem nějakého stromu a rychle, hlasitě oddechuje. Má krvavé ruce. Svírá pevně svoji mačetu, po které stékají rudé kapky. Najednou vyskočí a z posledních sil vykřikne nějaký pazvuk, který se spíš podobá vlčímu zavití. Padne na zem. Už se nehýbe, ani nedýchá.
    Tomáš se nemůže vzpamatovat z pocitu, že tu něco není v pořádku. Všichni leží mrtví v měkké tropické půdě, která teď nasákla krví. Ale kdo je zabil? Ani na jednom snímku nebyl přece vidět soupeř?
    Alexandr se z limuzíny začíná netrpělivě ohlížet k hangáru. Konečně. Dveře vznášedla se pomalu otevírají a objevuje se v nich Alexův pán. Vypadá dost zničeně. Nejistým krokem se blíží k černému autu a o něčem usilovně přemýšlí.
    Několik hodin na to sedí Tom ve svém soukromém vznášedle a má v hlavě pěkně divoko. Honí se tam nejrůznější myšlenky, vzpomínky a dojmy. On sám neznamenal nic. Bez rodiny se potuloval ulicemi a patřil k těm, kterým spořádaní občané říkají havěť. Takoví odpůrci řádu a rebelové si dělají, co se jim zachce, a proto jsou v očích společnosti škůdce. Jedna obrovská moucha, na kterou se musí vzít jen o něco víc spreje proti hmyzu než obvykle. Jenže on už tam nepatří. Rebelem zůstal, ale teď má na to papíry. Teď musí být rebelem, protože je to jeho práce, jeho život a jediné, co kdy uměl. Najde se jen málo takových šťastlivců, jako on. Jenomže teď ho chce někdo o tohle všechno připravit? Hrál snad už tisíckrát bez jediné chybičky, přece ho nakonec nesejme nějakej neviditelnej. Ale má do toho vůbec jít? Gred říkal, že ti čtyři se už neprobrali. Ale vždyť jenom hráli. Stačí přece hru vypnout, a jste zase v pohodě v polstrovaným křesle s lahví whisky v ruce a děvkou na klíně. Zdálo se mu, že jeho mozek musí každou chvíli explodovat."Přistáváme!"Vytrhlo Toma z tranzu. Však co, turnaj začíná až za týden. Do té doby se zase dostane do formy.
    Dveře nebo spíš ohromný poklop vznášedla se ladně otevřely. Přistáli v nějaké budově. Venku před létajícím strojem stál mladík s havranově černými naježenými vlasy v krvavě rudé kožené vestě a dost nevkusnými žlutými slunečními brýlemi. Když se ve dveřích objevil Tom, mladík se zašklebil a pobaveným tónem zvolal: "Naše hvězda dorazila. Tak to jsem zvědavej, kolik mě zas dneska vyklepeš."
    Tomovi se jako kouzlem vrátila nálada. "Majku, ty vole jeden, kde se tady bereš? Myslel sem, že vod aféry s čakem už tě neuvidím."
    "To by se ti tak hodilo, ty holomku."
    Teď, když Tom konečně vylezl, byla vidět celá budova. A rozhodně stála za pohled. Ohromné prostory, zdi pokryté popínavými rostlinami a stovkami nádherných květů. Skrze prosklený strop až někde ve výšce 5 metrů sem slabě dopadaly měsíční paprsky. Uprostřed místnosti stálo akvárium. Nebo spíš bazén o rozměrech asi 20x5x3 metry. Vlastně ani nešlo o bazén, protože vodu drželo pohromadě jen nějaké silové pole. Uvnitř se proháněly žraloci. Tomáš je miloval, protože se s ničím nepárali. Často se bavil pozorováním toho, jak se dravci vrhají po kořisti. Třeba takový delfín neměl proti nim nejmenší šanci. Stejně tak květy, které obepínaly celou místnost. Na pohled nádherné, na dotek smrtící.
    Oba hráči zamířily do prostor, odkud vyzařovalo silné modré světlo mozkových senzorů. Pokračovali ještě nějakou chvíli ve veselém rozhovoru. Potom se každý posadil na jedno z pohodlných vodních křesel a připravily si na hlavu snímače. Dřív senzory vypadaly jako helmy ze středověku. Ale teď, když doba pokročila, se bez problémů vešly do kapsy.
    Mezitím ze vznášedla vystoupil ještě Alexander. Věděl, že pán teď chce být s přítelem o samotě a odešel mezitím do kuchyně připravit kávu. Velkým obloukem přitom obešel žraloky. Naháněli mu husí kůži.
    Snímače teď jely na plno a na velké nástěnné obrazovce se začalo cosi objevovat. Dvě postavy, Tom a jeho kamarád Mike. Vypadali docela jinak. Tomáš s kuklou na hlavě dost připomínal teroristu. Mikešova maskáčová bunda měla zas na rameni nápis U.S.Army. Měli zbraně - automaty a pistole, na zádech měl Mike ještě sniper pušku. Obraz se rozdělil na dva, postavy se pohybovali zvlášť. Pro někoho, kdo neznal snímače mozkových impulsů, by byl pohled na ně dost komický. Oba seděli napjatě a měnili výrazy ve tvářích. Cukali obličejem a zatímco terorista a voják na obrazovce běželi, ani hlasitě oddechovali a po čele jim stékal pot. Na monitoru se odehrával souboj. Nad Tomem slabě zablikal nápis Chase, takovou si vybral přezdívku, když začínal s hraním před asi sedmi lety.
    Chase třímá pohotově AK - 47 Kalashnikov v obou rukách a plazí se křovím. Něco zaslechl. V duchu začal přemýšlet " Kroky. To znamená, že buď rukojmí nebo Mike. Kroky už utichly. To musí být Mike, snaží se, abych ho neslyšel. Ale kudy to bere? Snad nešel přímo přes minový pole? Určitě, tyhle jeho triky já znám."
    Výbuch. Znovu a ještě jeden. Barely s naftou létají do povětří jako peří. Mike se neovládne a začne se hlasitě chechtat. Muniční sklad je v plamenech. Už se připravil na odstřelování. Z téhle pozice nemůže minout. Záda mu kryje zvukový alarm a tady na něho není vůbec vidět.
    Bitva končí vzápětí jedním výstřelem. Mike leží na zádech s kulkou ve stehně. "Ne, ne! Chasi, kde seš!?"
    Pronikavý výkřik nemohl Tomáš přeslechnout. Běžel směrem podle něj, ale obezřetně, co kdyby to byla léčka. Pak padly další dva výstřely. Našel ho. Krom díry v noze měl ještě další dvě kulky v hlavě a ruku na spoušti pušky.
    Pak se ozval další výkřik. Tentokrát ale úplně jiný, neznámý a strašlivý. Tom upustil zbraň a chytil se za hlavu. Nebyl teď schopen rozumně přemýšlet.
    Obraz začíná zrnit. Pak mizí úplně a zůstává jen černo. Tomáš sedí stále na pohodlném křesle, po čele mu stéká ledový pot a ve tváři má výraz smrti. Strhne ze sebe snímač. Před ním stojí známá postava. Alexander se zděšeným výrazem něco nesrozumitelného koktá a ukazuje na křeslo naproti. Mike. Stále v něm leží, ale je celý od krve. Má díru ve stehně a dvě v hlavě. Nehýbe se, nedýchá, nemá žádný tep. Zemřel.
    Budova Velkého klání je ohromná. Kruhovitá, desítky metrů vysoká se stovkami metrů dlouhým obvodem.bude tvořit přístřešek několika stům tisícům těch nejbohatších lidí z celé planety. Mnozí museli cestovat až z opačného konce světa, aby potom strávili několik hodin namačkaní jeden na druhém v této hale. Lidé, kteří obvykle nemají nic lepšího na práci než utrácet svoje snadno vydělané miliony se teď najednou změní na obyčejné občany Federace bez jediného měkoučkého gauče a vlastního bazénu. Samozřejmě nemluvím o žádných pupkatých rentierech ani velkých politicích, kterým už zubatá šlape na paty. Protože budoucnost patří mladým (ostatně kdo jiný by byl ochoten vyhodit tolik peněz za "největší Masakr" v dějinách od dob vzniku Federace?). Těch se tu za chvíli sejdou celé mraky a za svoje tučné vstupné budou sledovat utkání největších mistrů na Zemi. Takovou příležitost si málokdo nechá ujít.
    Celá hala vypadá v podstatě jako obrovské koloseum, aréna. Po obvodu nad sebou leží desítky pater lóží a přímo v srdci celého dějiště stojí nevelká vysutá rampa s několika málo židlemi a stoly. Z většiny míst v lóžích na ně není ani vidět, což důmyslně řeší asi padesát velkolepých obrazovek strategicky rozmístěných po obvodu budovy.
    Za stěnami haly mezitím netrpělivě povykují davy nadšenců a nebýt odolných výztuží, nespíš by se celá kopule během okamžiku rozpadla. Lidé provolávají jména svých favoritů a začínají se strhávat i rvačky. Proti tomu, co dnes všichni zažijí to ale vůbec nic neznamená. Mnozí ochotně riskují svůj život, aby alespoň jednou vkročili do Arény.
    Rampa uvnitř budovy se otevírá. Jako satan z horoucích pekel stoupá na povrch muž oděný celý v černém. Rozhodně podle poslední módy. Vypadá mladě a tvář mu zdobí nejedno tetování. Zřetelně je taky vidět implantát na levé noze, nejspíš zranění při nějaké rvačce s Gruatánci. Poslední dobou se jich tu shromažďují spousty.
    Stěna povolila. Vypadá to, že zuřivý dav přece jenom prolomil bariéru... ne, otevřely bránu. A další, všech dvanáct bran už zajelo do podlahy a vlny fanatiků zaplavují tribuny. Ovšemže na ně dohlíží prvotřídní bezpečnostní systém pro likvidaci nebezpečných občanů, chaosu se ale nevyhneme nikdy.
    Sotva vtrhly dovnitř, muž v černém spustil svůj ohlušující řev a jal se přivést davy k ještě větší nepříčetnosti. Daří se mu to dobře. Tolik vzrušení diváci snad ještě nezažili.
    "Poprvé za historii ve Fallbrightu uvidíte žoldáky tváří v tvář smrti.", nebo taky "Hodina Posledního soudu se blíží, doby Římského Kolosea jsou zpátky, tak nečekej a vsaď si na favorita." Tyhle a jim podobné upoutávky mají naladit obyvatelstvo Federace na letošní Masakr ve Fallbrightu. Turnaje pro veřejnost se pořádají už řadu let ale dnes poprvé tu půjde o holý život. Dnes poprvé se utkají ti nejlepší gladiátoři, aby svůj život vykoupili smrtí někoho jiného.
    Dav začíná šílet. Všech několik set tisíc mladých lidí, kteří se sem dneska přišli pobavit teď tleskají jako jedno tělo. Tleskají a dupou. Uvaděč s uřvaným hlasem zakvílí: "Teď nebo nikdy!!"
    "Diváci mu několikanásobnou silou jednohlasně odpoví: "Teď!!!!"
    Ze země vyjedou další čtyři rampy, všechny obklopují tu první. Na obřích obrazovkách se objevují první obličeje. Vypadají tvrdě a neúprosně, plné odhodlání dnes zvítězit.
    Paralelně s vysouváním ramp stoupá i vzrušení obecenstva pomalu přecházející v křik a řev.
    Uvaděč si nedá pokoj, aby napětí nezvýšil a pobízí k ještě většímu randálu.
    Tomáš stojí nehnutě v tmavě zeleném lesknoucím se kabátě a rozvážným pohledem si měří soupeře. Černé brýle ho chrání před oslepujícími paprsky reflektorů a v ruce svírá svoji zbraň. Pouštní orel, jinak také Desert Eagle, pistole používaná ve dvacátém století, která mu přinesla už nejedno vítězství. Bez ní by se snad ani turnaje nezúčastnil, ona byla pro něho vším. Jeho první zbraň vůbec, darovaná navíc dobrým přítelem, který zemřel na Počítačovou horečku. Nemoc, kterou přineslo 22. století spolu s implantáty.
    Uvaděč poznává, že lidé okolo jsou dostatečně vyhecovaní a rozhoduje se zahájit Klání: "První velkou šou nám předvedou týmy Ocelová pěst, Protiúder, Zabijáci a Satisfakce. Tihle hoši se uměj lejzrem pěkně vohánět, já bych se jim do cesty připlíst nechtěl. Takže chlapi, do toho!" Ze stěn kopule vytrysknou milióny plamenů a jisker, obrazovky zaměřují jednotlivé žoldáky. "Ať turnaj začne!"
    Tři muži z každé platformy se dali do pohybu. Usedají na jednotlivá křesla a ponechávají svoje tělo počítači.
    Tom to nemá zrovna v lásce. Ten moment, kdy mikročipy zajedou do mozku aby mohli nerušeně snímat lidské myšlenky. Na trénink stačil povrchový snímač, ale turnaj je prostě turnaj. Nehledě na to, že letos se používá nějaká nová technologie. Taková, která člověka usmrtí tady, když umře ve hře. Snad se vám to zdá příliš drastické, ale lidé si to vyžádaly. Příchodem zápasů bylo obyvatelstvo Federace nadšeno, ale uplynula už řada let od prvního turnaje a nebýt Masakru ve Fallbrightu, sledovanost by klesla do bodu mrazu. Stejně o nic nejde. Posledních pět let je Chase stále šampionem, tak ho přece teď nějakej začátečník nevyřadí.
    Na monitorech naskakují jednotlivé záběry šampionů. Oni leží v křeslech, ve fajnovém oblečení, v neustálém napětí a ani se nehýbou. Jejich duše jsou ale někde úplně jinde. Obrazovky se rozdělují. Už je vidíme. V každém okénku stojí jeden z dvanácti pokušitelů smrti. Vypadají stejně jako v křeslech, ale výrazy v jejich tvářích budou vraždit. Všichni se dávají do pohybu, prolézají křovisky, plíží se vysokou trávou, lezou na stromy, připravují zbraně. Tom měl v malíčku všechny automatické zbraně, odstřelovací pušky, granátomety, raketomety i pistole od svého Desert Eagla až po protitankový kanón. Jenže tyhle hračky patří dnes už do starého železa. Nanotechnologie vyvinula toxické zbraně, které fungují na principu infikování cíle rychlým smrtícím nebo někdy jen paralyzačním virem. Kriminalita od těch dob značně poklesla. To sem ale nepatří, protože hra s takovými zbraněmi by skončila dříve, než by vlastně začala. Valná většina "žoldáků" používá dnes již taky zastaralé, ale stále ještě účinné mechanismy na bázi laserů. Snad jediným důvodem proč používat zrovna zbraně tohoto ražení jsou velmi drastické a brutální následky. Zasažená oběť projde tím nejbolestivějším mučením, jaké si jen dovedete představit, což velmi přitahuje publikum.
    Z monitorů vyletují jiskry a jeden čerstvě usmažený šampion se právě rozprskl na tisíce kousků teplého masa. Krev vytryskla až na fanoušky , kteří začali provolávat slávu jeho vrahovi. Ne místě, kde před chvílí stál mladík a výhružně svíral ochromující granát teď leží jenom ten granát a pod oknem se pozvolna rozplývá nápis Destroyer. Komentátor nadšeně oznamuje:" Skore jeden bod pro Protiúder!"
    Hráči mohli být všem ukradení. Koho zajímá nějaký Demolition man, Spider, Tiger, Claw nebo Chase? Jedna položka za každé jméno, jenom jedna položka, za kterou firma získá několik milionů, pokud tu položku zrovna někdo nezabije. Ať se lidé pobaví, trochu si povyrazí pohledem na zoufalce bojující o život. Většina soupeřů na tom byla podobně jako Tomáš. Celý život nepoznat pořádné jídlo, nemít se kde vyspat, nemít s kým si popovídat. Firma nabízí tohle všechno změnit. Firma nabízí domov, přátele, jídla a žen, kolik jen si račte přát, dokud vás někdo nesejme v aréně. Většina z nich by toho ráda nechala, smlouva se ovšem váže hlavně k takovýmto případům a neúprosně odstraní škodnou.
    "Dva body pro Satisfakci!" Fanoušci Satisfakce jsou u vytržení. Celá hala by se teď dala docela klidně přirovnat k pavilonu opic. Ti největší nadšenci dokonce skáčou ze svých vyšších tribun do těch pod sebou, vytrhávají zábradlí nebo se jen tak mimoděk rvou se sousedy. Komentátor tomu všemu dodává ještě správnou šťávu: "Jo, tak ten už se na nohy nepostaví!" jeho oblíbená fráze zní: "Krve jako z vola, lidi!", nebo taky: "Tolik masa z jednoho člověka? No to snad není možný!".
    Gladiátoři okolo Toma začínají nervózně přešlapovat na místě. Jejich sebevědomí teď spadlo až do kalhot. Je sice pravda, že sem tam nějaký ten zápas vyhráli, vlastně patří k těm nejlepším ve Federaci. Ale nejlepší může být přece vždycky jenom jeden. Spousta z nich počítala s tím, že jdou na smrt. Ale většině to bylo stejně jedno. Zůstane po nich jen malá trhlinka ve společnosti, která se okamžitě zatáhne. Peněžní konto se jakoby zázrakem vypaří, byt a auto si najdou nového majitele a po nich víckrát neštěkne ani pes (ve dvacátém prvním století byla mimochodem vyšlechtěna nová rasa tzv. bezzubých psů, kteří jsou velmi přítulní, neštěkají a nakoušou). Tohle se právě honí v hlavách téměř všem uchazečům o smrt, kteří netrpělivě vyčkávají na pohyblivých platformách. Téměř všem. Tom je docela v pohodě. Není to přece poprvé, co se účastní nějakého turnaje. Oproti jiným kláním je tu přece jen nepatrný rozdíl: že jeho soupeř po zápase z křesla už nevstane. Kdesi v koutku jeho vyrovnané duše se ale objevil slabý závan pochybností. Zprvu malé smítko, které ovšem rostlo do nevídaných rozměrů a začalo mu nahlodávat myšlenky. Co když Gred mluvil pravdu? Je to sice pěknej podrazák, ale co by získal lhaním? "Ať tak nebo tak, dneska odsud vyjdu jako vítěz!", řekl si v duchu.
    Z myšlenek ho vytrhávají až prudké pohyby ne křesle kousek vedle. Je to Džej Pí, hráč za Satisfakci. Tom ho znal. Několikrát s ním soupeřil v Koloseu, v takové menší hale pro přátelská utkání a neoficiální turnaje. J.P. sebou škube v křesle na všechny strany a z úst mu teče krev. Na břiše se objevují stopy po ranách z laseru.
    "Protiúder postupuje do finále!", pokřikuje zase komentátor.
    Nastupují další uchazeči o smrt. Tentokrát nastane souboj jednotlivců. Osm borců se napojuje do sítě. Nová hra začíná. Tom sleduje zkušené pohyby mladíků v černých kombinézách. Jak si hlídají záda a přitom ostražitě postupují dopředu. Na jednotlivých obrazech a na souhrnné mapě je vidět, že k sobě mají ještě daleko.
    Ale co to? Jeden obraz vypadnul, na jeho místě zůstal jen černý čtverec. Porucha? Kdo ví. Na fanoušcích není vidět jediný náznak rozhořčení a vesele dál pokřikují jména svých favoritů.
    Snake, docela štíhlý a drobný muž, nebo snad ještě chlapec, taky Tomův známý se ukrývá v koruně stromu. Vyčkává pevně držíc svou odstřelovací pušku. Vypadá pohotově a připraveně, v očích je mu však vidět strach. Strach ze smrti, ze svojí i ostatních žoldáků. On přece nechce zabíjet ve skutečnosti. Jeho ostražitý pohled na obrazovce záhy střídá opět černočerná tma, jako u první "poruchy". Toma to vyplašilo, hledá Hada na okolních plošinách, pátrá očima. Je tam. Leží, nehýbe se (ostatně jako většina borců). Ale něco není v pořádku. Tom přejíždí očima po "hracích křeslech", hledá toho prvního. Tohle nemůže být porucha, taková náhoda...Našel ho.
    "Oni nedýchají!"Vykřikne najednou. Fanoušci ho neslyší, jen několik okolních hráčů se trochu vyleká.
    "Jsou mrtvý, Snake a ten druhej, co jim vypadl obraz!"
    Další porucha, chvíli na to ještě jedna.
    Tom se rozhodl zůstat zticha, stejně ho nikdo neslyší. Vlastně ani není, kdy by ho měl slyšet. Na každé platformě stojí jen hráči a několik "goril", hlídačů pořádku. Co se to sakra děje? Ti poslední dva už to mají taky za sebou.
    Najednou vypadly všechny obrazy. Z obřích monitorů se line černočerná tma. Publikum už si toho taky začíná všímat. Nastává něco, co by se dalo nazvat davovým šílenstvím. Vzniká panika jak v obecenstvu, tak mezi samotnými hráči. Trvá to ale jen několik desítek sekund. Obraz se potom znovu rozjasňuje. Panika naráz ustává, ohromnou halou se roznáší ticho. Tak napjaté a soustředěné. Všechny oči jsou upřeny na velké obrazovky. Ticho narušují jen proudy krve odtékající z "virtuálního světa", z těl padlých gladiátorů.
    "To snad není možný! Poprvý za všechny ty turnaje aspoň tenhle za něco stál. Proč se to musí vždycky podělat? Proč, řekni mi proč?" Pod budovou klání mezitím dohlíží na celý Masakr několik předních organizátorů. Všichni stojí se zavřenými ústy a marně hledají příčiny výpadku monitorů. Až na jednoho. Obtloustlý hromotluk nesoucí na saku název firmy Bloodbath rozhodně zavřená ústa nemá.
    "Ne, nedá se nic dělat. Musíme tam kluky nechat. Desetitisíce lidí nám zaplatili docela slušnou sumu a rozhodně by se jim nelíbilo teď skončit. Jedem dál, třeba se to nějak vysvětlí."
    Burácející dav diváků, který mezitím začal zuřit, usměrňuje hlasatel. Nastupují další týmy. Na začátku si většina z nich říkala: "Já budu vítěz! Já si odnesu trofej!" Jsou tu jen ti nejlepší z nejlepších. A přitom nastupují do ringu se svěšenými hlavami, vyděšení a zmatení. Nikdo neví, co s nimi bude.
    Tom má pochybnosti. Stojí za tím organizace? Ale proč by něco takovýho dělali? Vždyť jejich cílem jsou přece diváci. A pokud ti uviděj jenom černou tmu, rozhodně nebudou vyhazovat další balíky peněz za nový turnaje. Ale kdo teda...?
    Hrají právě dvě družstva. Boje probíhají zatím bez komplikací. Na obou stranách zůstalo po jednom gladiátorovi. Jsou to ti nejlepší. Jménem Tomáš nikoho neznal, ale jejich přezdívky mluví za vše: Intimidater vs. Shadow Stalker. Oba zatím vyklouzli bez zranění. Volí taktické pozice a vyprazdňují jeden zásobník za druhým. Stalker má navrch., dostal se Intimidaterovi na kůži. Teď nebo nikdy. Rozbíhá se, skáče, všem už je jasné, že Stalker musí nakonec projít vítěznou branou. Má ho...Ne, zastavuje se, otáčí se a...
    "Co ten blázen dělá? Vždyť to měl v kapse."
    Ne, profík prostě nemá nic jako výpadky hlavy, kdy se najednou zastaví a neví, co se děje. Hráči se vyznačují naopak tím, že mají výjimečnou duševní kondici. Něco ho zastavilo, přimrazilo na místě...
    Tok Tomových myšlenek přerušuje hlasité zajásání davu. Komentátor na sebe nenechá dlouho čekat: "Vítězem v tomto kole se stal obávaný Intimidator, lovec, postrach všech kořistí...Ale co se to..."
    Odkládá mikrofon a přikazuje něco muži z ochranky poblíž něho. Platforma pomalu zajíždí do země.
    Zatraceně divný věci se tady dějou. Intimidator se skácel k zemi chvíli na to, co dorazil Shadow Stalkera. Moc času na přemýšlení Tomáš ale nemá, protože mu zrovna přišel pokyn do Arény. Spolu s ním bude bojovat o titul jedenáct borců. Celkem dvanáct těch nejlepších gladiátorů z celého světa. Dokonale vycvičení ovládat svůj mozek za jediným účelem: zabíjet. Všichni prošli tvrdými podmínkami klasifikace, všichni už za sebou mají spoustu turnajů. Ale všichni mají také strach. Ne strach ze smrti, ale strach z čekání na smrt. Podle toho, co zatím viděli, nebude jejich život trvat déle než do konce zápasu. Někdo se prostě rozhodl zneškodnit všechny bojovníky.
    Tom dostává do oka ten nepříjemný tik, který se mu vrací vždycky při napojování na snímače. Hra o život začíná. Výběr zbraní ponechaly organizátoři volný, většina zápasníků ovšem neporušuje předešlé řady s vybavením plazma, laser. Volný výběr, to je impuls pro Toma, pro jeho oblíbené zbraně z dvacátého století. Kvůli větší efektivitě boje jsou zrušeny dalekopalné zbraně, pouštní orel - Desert Eagle bude možná Tomovým posledním společníkem před popravou.
    Ring se zaplňuje. Arénu tvoří jakési nehostinné území, snad někde na Marsu. Mohutná a tmavě rudá skaliska ční nad propastmi, kterým není vidět na dno. Do toho všeho fouká ďábelsky silný vítr a pohrává si s pískem a kamením. Publikum ať už bylo v sebevěším varu v minulých zápasech, teď přímo běsnilo nadšením a vzrušením.
    V podobných utkáních, všichni proti všem, existovala odjakživa jediná zaručeně spolehlivá taktika: čekat, až se ostatní postřílí a potom se chopit šance. Tomu se samozřejmě pořadatelé snaží vždycky předejít. Jednou z variant prevence před nicneděláním gladiátorů je nová zajímavá metoda, která ještě připívá ke všeobecné zábavě obecenstva. Elektrické šoky. Pokud se někdo odvážil strávit na jednom místě bez víc než dvacet sekund, dostal do virtuálního těla slušnou elektrickou ránu. Ta ovšem byla cítit i na těle skutečném. Proto se hned na začátku všichni rozutekli.
    "Hneš se a seš mimo hru, kámo!"
    "Do prdele, proč nestřílíš, co po mně sakra chceš?"
    "Nechám tě na živu a dokonce ti ještě dopomůžu k vítězství. Budeme spolupracovat.V první řadě mi dáš ten svůj plazma kvér. Mimoto nemáš moc na výběr, tvůj život teď patří mně. Tak se hni!"
    Tomáš svou zbraň o kousek poodsunul od hlavy překvapeného muže. Ten se dal do pomalé chůze směrem na vyvýšené místo mezi krátery, kam mu Tom ukázal. Nebylo to poprvé, co použil tuhle taktiku, dřív tu ale nešlo o opravdové životy. Chlap , který je teď bez zbraně, může mít snad kolem třiceti let. S odporem se belhá kupředu, zatímco Chase (Tomova přezdívka) se neustále krčí za kameny a skalnatými výstupky a velmi obezřetně se pohybuje za ním. Výstřel. Další soupeř musí stát někde blízko. Ale netrefil se. Bezbranný muž sice zabalancoval a spadl na tvrdou skalnatou zem, krvácí ale jenom lehce z nohy, nic vážného. Střelec v domnění, že narazil na snadnou kořist, se přibližuje ke krvácejícímu. Další výstřel. Tentokrát neminul, tentokrát zabíjel. Střelci naskočí na tváři krátký úsměv, vzápětí však mizí, protože kulka Chasova Desert Eagla si ho vybrala coby cíl. Ani on neminul.
    Tom to sice neslyší, ale diváci začínají skandovat jeho jméno. Směrem od komentátora dokonce zaznívají pochvalné slogany. Něco se opět děje s monitory, všechny obrazy zase vypadávají, jeden po druhém. Už jsou v tom sami. Jen gladiátoři... a možná ještě někdo. Nebo něco?
    Chase se dostává do zad dalšímu výtečníkovi. Tentokrát to ale nebude tak snadné. Dává pozor, kryje si záda. Chase se plíží blízko, jen několik desítek metrů od něj. Prásk. Jenom kousek, malinký kousíček nad jeho hlavou prolétne kus skály odlomený laserem. Je pozdě. Nepřítel ho cítí, má ho na mušce, i když ho nemůže vidět. Chase se snaží odkulit zpátky, pod převis. Pronásleduje ho nepřetržitá salva z KALu, novodobé laserové brokovnice (zkratka KAL pochází ze spojení Kill All Live, což je název organizace, která se zabývá výrobou zbraní; průzkumy veřejného mínění potvrdily, že zkratka je občany i uživateli velmi oblíbená). Odražené kamenný a prach se na Toma valí jako lavina. Najednou střelba ustává. Že by vyčkával? Možná si chce jen vyhmátnout ten pravý okamžik pro střelbu. Tom je v pasti a ještě k tomu zčásti zasypán. Při rychlé palbě se brokovnice KAL snadno přehřejí a hrozí jim pak i nebezpečí exploze. Tom čeká, ale nic se neděje. Nakonec zazní ještě jeden výstřel, něco nebo někdo dopadá na zem. Tom se už odhrabal a teď opatrně vykukuje zpoza vyčnívající skály. Je mrtvý, Rathi, ten chlap co po Chasovi tak pálil leží na zemi. Ale že je to skutečně on, to se v jeho momentálním stavu dá určit jen velmi těžko. Rána "laserovými broky" mu způsobila spoustu krvavých děr po celém těle. To není všechno. Ještě je tam něco...ta brokovnice sama...
    Tomáš se rozhodl, že nenechá nic na náhodě. Šátrá v kapse a vytahuje nějakou mrňavou věcičku. Je to mikročip. Chvíli se na něj dívá a váhá, nakonec si ho ale zasouvá do implantátů v hlavě. V odpověď se mu zatočí hlava udělá příšerně nevolno. Po chvíli tu závrať ale přemůže. Zvedá hlavu, jako by čekal, že teď uvidí na místě mrtvoly něco nového. Nic zvláštního se ale neděje. Že by ho Gred podfoukl? Nebylo by to poprvé, co by někoho okradl. Ale něco přece jen vidí. Asi sto metrů před ním za kráterem se hýbe tmavá postava. Snaží se dostat se k té bytosti nepozorovaně. Už stojí blízko. Vybíhá s prstem na spoušti pistole, která chrlí náboje jeden za druhým. Žádná z nich si ale nenajde svůj cíl, protože na místě už nikdo není.
   
    Tam dole se něco slabě škube. Nic, jenom další mrtvola. Tomáš už chápe, že proti němu stojí někdo daleko silnější, než s kým dosud bojoval. První nepřítel měl v sobě děr jako ve francouzském ementálu. U toho ještě byl. Druhý ležel nabodnutý na kusu skály. Třetímu chyběla levá noha. Čtvrtý neměl hlavu, pátý to dostal přímo do srdce, šestý přišel o obě ruce. Sedmý a osmý, ti se nacházeli hned na několika místech zaráz. Už zbývají jenom dva. Pokud posledního už někdo neodpravil, tak zbývá on a Chase. Hrdelní výkřik odkudsi z dálky mluví za vše.
    Tom stojí chvíli přimražen na místě, vzápětí se ale rozbíhá směrem k němu. Nemůže to být daleko, nějakých dvě stě možná tři sta metrů. Jeho tělo je zesláblé únavou, strachem, napětím. V očích se mu promítá temný stín záhadné postavy, promítá se mu vlastní zkáza. Výhoda stojí ale přece při něm. S tím čipem, co mu prodal Gred, se jeho ztenčelé naděje znásobují. Jeho mysl je silnější. A to mu bude osudným, protože v Aréně silné svaly nezmůžou zhola nic. Zato mocná vůle zaručuje úspěch. Tomáš musí poměřit svou vůli se záhadnou bytostí.
    Zesláblé nohy se zastavují. Zrak zaostřuje na ten černavý stín. Vidí ho. Jen asi padesát stop před ním stojí mužská postava. Zahalený celý v černém z rukou pouští znetvořeného gladiátora a sleduje, jak se kolem něj tvoří kaluž krve.
    Tomáš se snaží nepozorovaně proklouznout za jeho záda. Snad se mu to i daří, protože podivný zabiják stále neodpoutává svoje oči od krvavé lázně. Tom dřepí necelých pět metrů od něj a míří mu na hlavu. Ještě chvíli vyčkává...prst na spoušti se pohne a z hlavně ráže čtyřicet pět milimetrů vyletují kulky toužící po odvetě.
    "Hajzle, propadni se do pekla ty podělanej prevíte!" Snaží se Tom přehlušit rány z pistole. Náboje se zarývají hluboko do hlavy a zahalený muž padá na zem, do kaluže krve, kterou sám před chvílí vytvořil. Ticho. Netrvá ale dlouho. Z padlého těla se ozývá ukrutný smích. Nebo spíš řev, kvílení, hulákání.
    "Myslíš si, žes vyhrál? Já jsem stroj, jsem počítač, jsem program. Mně nemůžeš zabít. Mně nikdo nemůže zabít. Protože já nežiju. Ale já zabíjet můžu. Miluju pohled na krev. A víš proč? Protože jste mě to vy lidi naučili. Jste tak slabý a přitom tak pošetilý. Chci vidět tu rudou životadárnou tekutinu. Vyrvu ti srdce zaživa z těla......."
   
   
   
   
   
    9
   
   
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2331

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.