Palantir
oddělovač

Kouzlo Vánoc

Literatura > Povídky > Vidoucí 2003 | 31. 12. 2003 18:24:21 | autor:

Sněžilo. Z okna vytopeného pokoje jsem pozoroval myriády líně padajících vloček, sněhobílých pozdravů ze zatažené oblohy, tiše se snášejících dolů. Některé byly malé ostražité, jiné velké odvážné, ale všechny se s elegancí sobě vlastní ukládaly do duchny pokrývající led nad věčně zamrzlým mořem. Každá z nich měla osobitý půvab, jenž vytvořil uznávaný umělec Mráz. Každé ráno mi ten rozjívený bohém vyzdobil skleněné tabulky nejhezčími obrazy. Pohled na ně mě vždy vzal u srdce a ačkoliv jsem pobýval v mnoha krajinách světa skřítků, nikdy bych nevyměnil hřejivě chladnou krásu severního pólu za jinou.
    Obrátil jsem se ke své osobní kouzelné knize a povzdechl si. Nemohl jsem už dál odkládat nevyhnutelné. Připluly ke mně kabát a boty a já se pomalu oblékl a obul. "Magický lexikon účetnictví," vyzval jsem tlustou knihu kouzelných účtů a ta se líně vypotácela ze zaprášené police. Nacpaný po okraj čísly a ztěžklý mými starostmi se chvíli nemotorně pokoušel udržet ve vzduchu, než mi spadl do náruče. "No dobrá, nebudu tě brát s sebou, ty lenochu, vyšplhej se nazpátek. Jdeme," luskl jsem prsty na mou kouzelnou knihu a ta vyrazila za mnou.
    Spěchal jsem po průzračném ledovém chodníku k pohádkové dílně, už z dálky dobře viditelné. Tyčila se do výše podobná mohutnému masivu hor, že až mrazilo v zádech. V době, kdy bylo vysloveno kouzelné přání, které se začalo s pomocí skřítků pomalu vyplňovat, neměla větší rozměr než skulina ve skále. Dnes popírala tradiční postoj skřítků, že "co je malé, to je hezké", vždyť nebylo možné dohlédnout jejího konce ani z balónu. V lidském žargonu bych ji snad mohl přirovnat k jakési nadnárodní monstrfabrice firmy Santa Klaus s.r.o. Sám jsem ji v jejích začátcích pomáhal zařizovat, ale to ještě žádný skřítek nepotřeboval mapu, aby se v ní dokázal orientovat. Měl jsem podezření, že kdesi v jejích tajemných opomíjených zákoutích se nacházejí zapomenuté stíny prvních hraček. Můj otec, kouzelník říše skřítků, mi pořád dokola opakoval, že nám to šílené hračkářství přinese jen a jen zkázu, ale tehdy jsem byl mladé nerozvážné třeštidlo, které neposlouchalo, co mu kdo říká, a hlavně ne dospělé. Otec se vyjařoval poněkud nezvyklým způsobem, avšak velmi výstižným, a na Santu měl pifku, protože podle něho způsobil, že se ze skřítků stali zaměstnanci na plný úvazek. Otročení kvůli pitomým harantům lidského pronároda bylo proti jeho přesvědčení. Já však přesto nekriticky obdivoval mimořádného muže a jeho ženu, kteří u nás tak neočekávaně ztroskotali. Charisma a nápady těch podivných mořeplavců mě (a jakpak by ne) naprosto uchvátily. Jejich bláhové přání ovlivnilo celé generace obyvatel říše skřítků a zapsalo se navěky do hvězd. Dnes jsem si však mimoděk vzpomněl na otce. Už tenkrát něco tušil a varoval mě. Věděl, že dobré úmysly podpořené kouzly leckdy dláždí cestu do pekel.
    Jak jsem se blížil, ucítil jsem směs vůní, která se vznášela okolo mne a dráždila můj nos. Mezi nimi jsem poznal charakteristický závan sladkého pečiva, který se linul z pece paní Santové. Přišel jsem právě včas na čaj. Rampouchy barvy křišťálu pečlivě seřazené nad vstupem se rozezněly chórem oznamujícím návštěvu. Z ledového paláce se ozval smích.
    "Hohoho," otevřely se okenice nad mou hlavou, z pod nichž vyklouzlo útulné světlo a vousatá tvář Santa Klause, "vzácný host, ženo má, jen dál příteli, hohoho."
    Kouzelná kniha se zatetelila blahem, že jsem ji musel praštit přes hřbet a pohrozit jí prstem, aby se chovala slušně. Hřmotný hlas se přesunul o kousek dál a zahlaholil do trychtýřovité trouby:
    "Hádejte, kdo nás přišel navštívit."
    Z dílny radostně, i když trochu unaveně,vylezli mí dávní kamarádi Silák Kavka, Pádlo Myšák, Vločka Pětikoule, Zaspálek, Spilka Tuplák a další. Než jsem se stačil vzpamatovat, už mě popadli a radostně vedli dovnitř. Cítil jsem se nesvůj, rozpačitě jsem odpovídal na pozdravy a nutil se do smíchu. Měl jsem je rád a mrzelo mě, že nesu špatné zprávy. Ovšem nedalo se nic dělat, musel jsem splnit svoji povinnost.
   
    "Děkuji, madam, vaše koláčky jsou jako vždy výtečné," plnil jsem roli zdvořilého hosta. Pohoštění paní Santové bylo předmětem zbožňování každého skřítka a příčinou zlepšení mé nálady alespoň na úroveň všeobecné snesitelnosti. Santovi byli milí a štědří hostitelé, u jejich stolu vypadal okolní svět jako překrásná zázračná zahrada, bez nástrah a záludností. Musel jsem vzchopit a odolat mámivému útulnému prostředí a sladkému úsměvu mých přátel.
    "Santa Klausi," začal jsem poněkud formálně rozhovor, "jsme po mnoho let sousedé a přátelé, můj otec byl tvým společníkem po dlouhých sto let."
    "Proč tak vážně, Potměšílku?"
    "Protože se jedná o velmi vážnou věc, Santo. Magický dům má obavy. Můj magickoúčetní lexikon spočítal, že tento rok se narodí ve světě tolik dětí, že už nedokážeme poptávku dárků pokrýt, a to i kdybychom pracovali každou minutu po celý rok. A to, jak víš, není možné, i skřítkové potřebují odpočinek. V předchozích letech jsme se museli dokonce stáhnout z anektovaných teritorií a akceptovat nadílku od čarodějnice, Ježíška a dědy Mráze. Víš, že reparace nebyly levnou záležitostí, ale nyní se jedná o mnohem, mnohem horší záležitost, protože je ohroženo samotné kouzlo Vánoc. Pokud se nám nepodaří naplnit slib zapsaný do hvězd, že každé dítě dostane o Vánocích dárek, naše kouzelná moc pomine. Bez ní budeme ztraceni, vydáni na pospas prázdnotě.
    "S větší pomocí magie a s velkým odhodláním mých přátel se nám snad podaří kouzlo zachovat," pravil bodrým hlasem Santa a jeho žena ho pohladila láskyplně po tváři, jakoby si neuvědomovali, jaké nebezpečí nám hrozí.
    "Ne, Santo, nepodaří se. S větší pomocí magie už nemůžete počítat. Hračky nemůžou být vyrobené z magie, musí být opravdové. Vždyť víš sám nejlíp, že ve světě lidí čáry neexistují. Magické předměty se tam rozplynou jako mlha ve větru."
    "A co vyčarovat nějaké zdatné pomocníky."
    "Kouzlo Vánoc předpokládá, že všechny dárky udělají skřítci osobně."
    Rozhostilo se ticho, které jsem využil k tomu, abych mu názorně předvedl, jak těžká je naše situace. Byl jsem pevně rozhodnutý otupit pověstnou Santovu lehkomyslnost a donutit ho k tomu, aby se se vší vážností začal zabývat naším problémem.
    "Do dnešní doby jsme dokázali uspokojit všechny děti, ale dál už to nebude možné," řekl jsem nahlas smutnou pravdu a pokynul své kouzelné knize. Santa Klaus a jeho žena si nasadili brýle a naklonili se blíž. "Podívejte se na tyhle grafy," ukázal jsem na barevné linky. "Sněhu a ledu ubývá a tím klesají i naše magické schopnosti, jsme čím dál tím slabší, dále - stromů a jiných materiálů na hračky také ubývá, skřítků je po staletí stejně, nepřibývají ani neubývají, ale, jak jsem řekl, slabších každým rokem. Ale dětí lidí," zdůraznil jsem poklepáním na stoupající křivku, "těch neskutečně šílených dvounožců je čím dál tím více. Každým rokem přibývají aritmetickou řadou."
    Věděl jsem, že Santa Klaus a jeho žena jsou původem také lidé a navíc bezdětní, takže taková řeč jim mohla působit bolest, ale musel jsem je probudit z růžového snu. Žili mezi skřítky už dlouhou dobu a já doufal, že pokud zahraju na strunu loajality k mému národu, že je snad napadne nějaké řešení.
    Santa Klaus se usmál. Dobrá nálada ho neopustila ani potom, jak černou budoucnost jsem mu nastínil. "Musíme věřit, Potměšílku, že se nám to podaří."
    "Santo, víte, že vás respektuji, ale se vší úctou, už minulý rok byl pro naši říši kritický. No a letos je dětí nadstav. Mají smůlu a my bohužel taky. Hvězdy budou svědky našeho pádu."
    Věřil mi, ale nevypadal, že by ho to trápilo. Rozmrzele jsem se tedy rozloučil. Na odchodu jsem si neodpustil poznámku. "Minimálně deset milionů dětí Santo. Není to moc, ale jestli chcete roznášet dárky i příští rok, budete s tím muset něco udělat, ale co, to vám nepovím. Doufám, že na něco přijdete."
   
    Neměl jsem to svědomí vypařit se potom, co jsem řekl špatné zprávy i mým kamarádům. Rozhodl jsem se, že poslední Santovu rozvážku strávím spolu s nimi, koneckonců stál jsem na počátku našeho bankrotu a měl jsem na něm lví podíl. Zmateně jsem se poflakoval v zákulisí neuvěřitelného představení. Vaky citlivě ozdobené vánočními hvězdami se plnily závratnou rychlostí. Plnily nebylo vlastně to správné slovo, protože neměly žádné dno, vešlo by se do nich cokoli, třeba celá Zeměkoule nebo vesmír. S obavami v srdci jsem sledoval mihotavý pohyb předmětů mizejících v hladových jícnech pytlů. Podle mých propočtů, několikrát prověřených, bylo dárků, i přes vražedné tempo výroby, méně než dětí, které na ně čekaly. Zaráželo mě nenucené až laškovné chování všech skřítků, jakoby snad nezaregistrovali hrozící nebezpečí. Byl jsem v rozpacích, má chmurná nálada narážela na neprostupnou zeď všeobecného veselí. Pro všechny jsem se stal mrzutým bručounem, zapšklým jezevcem a zaslechl jsem, že "ti kouzelníci stejně ničemu nerozumí" a podobné narážky. A pak na scénu vstoupil sám Santa Klaus.
    Otevřel jsem údivem ústa. Místo obvyklého jiskřivě bílého obleku měl Santa na sobě zvláštní úbor, který se leskl duhovými barvami.
    "Vždyť on je barevný!?," vydechl jsem překvapeně. "Co to má za kostým?"
    "To jsme vymysleli my, Potměšílku," odpověděla vedle mě stojící Vločka Pětikoule, "skřítkům se moc líbí," dodala významně, snad abych něco nenamítal.
    "Poněkud nečekané," zamumlal jsem. "Nejsem proti novinkám, ale nebude příliš nápadný?"
    "Každé dítě ho přece zná, pokud ho některé zahlédne, bude mít krásnou vzpomínku do konce života. O štěstí, smích a radost nám jde přece především."
    "Samozřejmě," neodvážil jsem se odporovat. Měla asi pravdu.
    Santa se vyhoupl na své saně, zakřičel radostně hromové hohoho a popohnal soby vpřed. Hodná paní Santová zamávala bělostným kapesníkem a zavolala "Šťastnou cestu!" Santa si posunul duhovou čepici s bílými okraji z čela a zamával zpět. Všichni vybuchli v nadšený jásot. Nevěřil jsem vlastním uším, copak se všichni zbláznili a oslavují svůj zánik? Rozhlédl jsem se užasle po rozzářených tvářích skřítků. Připadal jsem si, jako bych mezi ně ani nepatřil.
    S veselým výskotem doprovázeným výrony jiskřiček štěstí spřežení vzlétlo a rychle se vzdalovalo pryč, do říše lidí.
   
    Čekal jsem, trpělivě, odevzdaný našemu osudu. Vyčaroval jsem si hodiny, které měly odbít soumrak říše skřítků. Ručička hladce klouzala po jednoduchém ciferníku a svým pravidelným pohybem mi připomínala lavinu, která neodvratně smete všechno, co se jí postaví do cesty. Čas běžel a nic se nedělo. V posledním, nejstrašnějším okamžiku půlnočního odbíjení mně málem vyskočilo srdce z těla, ale k mému překvapení se nestalo vůbec nic. Katastrofa se nekonala. Úleva se dostavovala pomalu. Konečně jsem uvěřil, že jsme zachráněni, ačkoli jsem nechápal, jak se to tomu veselému námořníkovi podařilo. Spadl ze mne obrovský balvan, připadal jsem si tak lehký a vzdušný, že bych mohl létat i bez magie.
   
    Jeho návrat jsem prožíval opilý neskutečnou radostí, cítil jsem se jako znovuzrozený. Připojil jsem se k zástupu skřítků, kteří ho běželi přivítat, i když jsem stále malinko pochyboval o tom, že kouzlo Vánoc zůstalo zachováno a že všechny děti byly obdarovány. Chtěl jsem se radovat s ostatními, ale náhle, nevím proč, jsem najednou už nemohl. Střízlivost mě přepadla zákeřně a nečekaně a já si vzpomněl na počty, jež mě nenechávaly v klidu. Začal ve mně hlodat červík pochybností. Mou mysl zcela ovládla otázka, prostá a hrozná zároveň. Náš úkol byl nesplnitelný i s pomocí všech možných dostupných kouzel, tak jak se sakra podařilo rozvézt všem dětem dárky?
    Mezitím kouzelný vůz tažený soby dosedl na sněžnou dojezdovou dráhu, dojel až k nám a zastavil se. Z něho seskočil Santa a já, zcela ochromen, zasažen bleskem prozření nad neuvěřitelným řešením jsem pochopil, jaký dárek věnoval Santa Klaus dětem, na které se nedostávalo. S pocitem nesmytelné viny, bez iluzí, pln žalu, marnosti a hnusu jsem se podíval na radující skrumáž skřítků, uprostřed nichž líbal a objímal svou ženu náš Santa. "Červená ti sluší, ty můj Santo."
    Tehdy jsem také pochopil, že nedokážu uvěřit tomu, že si snad ani nevšimla, jak ta strašná kamizola pouští barvu.
   
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2077

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.