Palantir
oddělovač

Střípky ledu

Literatura > Povídky > Vidoucí 2010 | 08. 08. 2010 23:59:59 | autor: Cellindra

Střípky ledu


Padal sníh. Vločky se pomalu snášely do nerušeného večera a něžně hladily pustou krajinu. Tam, kde dříve rostla jen prostá borovice, tam dnes tisíce stříbrných jehliček obklopily zmrzlou kůru. Všemu vládl klid, jen tu a tam se ozvalo zapraskání přetížené větve. Její ruch se skřípavě nesl do nadpozemské běloby, aby ho vzápětí vystřídalo hutné ticho. Do mlčení hvozdu se pomalu vkrádalo cosi cizího. Rušilo to meditaci lesa a navracelo čas, který jindy jako by nebyl.

Adama štípal mráz v očích a po zádech mu stékal pot. Sníh hlasitě křupal pod jeho těžkými botami a přehlušoval tak krátké krůčky Michaely i Tomáše. Stromy prořídly a muž v zimní bundě a starých džínech se zastavil. Jeho starostlivý pohled spočinul na řece před nimi, kde se široká voda skrývala pod zasněženým ledem. Adam si nepamatoval, že by kdy na tomto místě viděl proud zamrzlý od jednoho břehu až k druhému. Byl to zvláštní pohled. Studený a nevlídný. Nikde žádný pohyb, vše bylo tísnivě pusté. Nedaleko stál rozbořený most. Kovová konstrukce s kolejemi, na kterých ještě před nedávnou dobou jezdily tramvaje. Zbyla z něj už jen malá část, která z protějšího břehu trčela do prázdna jako jakýsi železný jazyk – nehybný svědek časů, které přešly a které se už nikdy neměly vrátit.

Adam měl pocit, jako by palčivá úzkost svírala jeho útroby a chtěla mu podlomit kolena. Bylo mu hrozně. Přemýšlel nad tím, kolik bolesti může člověk snést před tím, než se sesype. Než se vzdá poslední naděje. Chtěl se pohnout, ale nešlo to. Tělo ho neposlouchalo. Bylo to už tak dávno, kdy si naposledy dovolil před svými dětmi podlehnout smutku. Tak dávno, kdy nechal své myšlenky bloudit marností a zmarem, který do svých spárů pohltil svět. Co v něm zůstalo kromě bolesti? Co cítil kromě bolesti?

Ucítil zatahání za rukáv bundy.

„Tati?“ Adam se podíval na Míšu. Modrošedé oči lemované řasami na něj starostlivě hleděly z pod kapuce a chundelaté šály, která jí zakrývala ústa.

„Co je, tati?“ ptala se.

Na krátký okamžik v sobě pocítil chuť všechno jí říct. Už to dál neskrývat, shodit ze sebe to břemeno, které ho tolik mučilo. Ale to nemohl. Nemohl, protože ji miloval.

„Nic, Miško,“ cvrnknul ji hravě do nosíku a usmál se. Tvář dcerky se ale nerozjasnila. Byla malá, ale ne hloupá. Věděla, že ho něco trápí, jak by taky ne. Už celé měsíce se Adam trmácel se svými dětmi nehostinnou zemí, ale ta nejtěžší část jeho cesty právě teď začínala. Vzhlédl za řeku, kde se nad holými korunami vypínaly komíny zničené fabriky. Tam za továrnou, v prázdných ulicích města, byl jejich domov.

„Tome, poběž!“ zavolal na svého syna, který se zase někde toulal.

Adam si přehodil loveckou pušku na levé rameno, protože to pravé už toho mělo pro dnešek dost. Nabídl Míše ruku a dcerka ji vděčně přijala. Od chvíle, kdy se svět ponořil do bílého závoje smrti, to nedělal moc často. Dříve si myslel, že je to pro její dobro. Věřil, že jen tak má Míša šanci bez něj přežít. Vyrůst a s trochou štěstí snad někdy v budoucnu mít i vlastní děti. Pokud si byl jistý něčím dnes, pak jen jedinou věcí. Že Bůh není.


Nekrytou krajinou vanul chladný vítr a neúnavně na ně dorážel z boku.

„Vypadá to dobře,“ zhodnotil Tom pevnost ledu na řece, když na něm zkusil svou váhu. Nečekaje na povolení svého otce, už si to štrádoval po zamrzlé vodě na druhou stranu a při každém kroku rázně dupl.

„Opatrně,“ varoval ho Adam.

„Žádný strach.“

Adam syna přemýšlivě pozoroval. Byl to dobrý chlapec. Pořád zkoušel své možnosti. Jako on v jeho věku. Vždyť už mu je třináct, uvědomil si překvapeně. Jak jen ten čas letí.

„Míšo? Co tam děláš?“ povšiml si, že dcera hledí směrem k lesu.

Zkoumavě si prohlížela pětici vysokých jedlí, které byly podivně zkroucené do sebe a tvořily tak zvláštní spirálovitý úkaz. Vypadaly, jako by je před časem nějaká mocná síla vytáhla vírem do nebe, a tak dnes převyšovaly okolní stromy o mnoho metrů. V pokroucené kůře zely podlouhlé otvory z toho, jak vlákna nedokázala před silou udržet svou přirozenou formu. Vlastně už připomínaly stromy jen vzdáleně. Další z nesčetných projevů energie, která proměnila starý svět. Energie, která ho uvrhla do chaosu.

Adam si podivnou změť stromů prohlížel s neskrývanou opatrností. V tu chvíli ticho lesa prořízl hluboký, táhlý skřek. Vylekaně sebou trhl a vzal pušku do rukou. Tohle nebylo zvíře. Ne, kdepak. Byl to jeden z Nich.

„Tati?“ zaskučela slabounce Míša. Měla strach. Do očí se jí draly slzičky.

„Neboj se. Teď na nás nemohou,“ utěšoval ji. Vzal Míšu za ruku a rychle ji odvedl zpátky k vodě. Museli se dostat do města před setměním. Věděl, že v noci přijdou.


Atrakce zábavního parku spatřili dlouho před tím, než dorazili k železnému plotu, který areál poutě obepínal. Adam se nechtěl zdržovat jeho obcházením, proto vyšplhal nahoru a s asistencí Toma pomohli malé Michaele na druhou stranu.

Centrifuga s urvanými sedačkami, dračí kolotoče i ta stará horská dráha, na které se bál jezdit pro její stáří už jako kluk. Vše zůstalo na svém místě. Opuštěné a ponuré. Bez přítomnosti lidí působil zábavní park až děsivě, jako by dříve živé atrakce ještě více podtrhovaly svou tichostí skutečnost, že se kolotoče už nikdy neroztočí.

Nad hlavami se jim houpaly ve studeném větru kabinky ruského kola a nepříjemně skřípaly. Procházeli uličkami kolem houpaček a střelnic. Lochnesky, zvonkové dráhy, dům smíchu, ze kterého si jindy řinul nezadržitelný (a mnohdy také dost nepříjemný) chechot – nic nežilo. Vše bylo s odchodem lidí mrtvé. Jen nedaleko od autodromu s vozíky, které připomínaly hlavy růžolících zajíců, narazili na několik lidských těl. Oblečení jim skýtal jen závoj všudypřítomné běloby. Tomáš je bez povšimnutí minul, mnohem víc ho zaujaly houpačky v podobě lodiček. K těm se také hbitě rozběhl, následován svou malou sestřičkou. Ale Adam si krátký pohled na těla neodpustil a vzápětí toho litoval. Mezi trojicí těl totiž spatřil malé tělíčko novorozence. Podobných obrazů za poslední měsíce viděl až příliš mnoho.

Vzpomínal na ten hrozný hluk, který tu býval přítomen. Všude plno blikajících světel a agresivní hudby. Křepčící děti doprovázeny rodiči i ječící dívky, jež narozdíl od svých chlapců dávaly svůj strach bez ostychu najevo. Vše se tu točilo, blikalo a troubilo. Adam neměl ten hluk a shon poutě nikdy moc rád, ale přesto ho k tomuto místu táhlo tolik vzpomínek. Vždyť právě sem chodil ještě jako kluk se svým otcem a bratry. Sem vzal první dívku, kterou kdy políbil. Tady si Tomáš ve svých čtyřech letech rozbil obě kolena, když upadl na beton, pronásleduje model formule na dálkové ovládání. Vzpomínal na ty roky, kdy byl ještě chlapec. Co se s kamarády nablbnul v sousedním rozlehlém parku. Pamatoval si, že kousek odtud také stávalo planetárium. Bylo příjemné ponořit se do barevného světa vesmíru a nahlížet tam, kam obyčejné oko nemohlo nikdy dohlédnout. Víc než cokoli jiného se mu do mysli stále vracelo její jméno.

Eva.

Jeho žena, jeho život.

Bylo to pro ně zvláštní a výjimečné místo. Nejednou sem společně zavítali. V městě sice měli více oblíbených míst, kam chodili, ale k planetáriu je oba táhla vzpomínka na jejich první rande. Schůzka, která nakonec rozhodla o jejich životě. Adamovi to připomínalo dobu, kdy jim to ještě klapalo.

Když vyšli kopec, dostali se do horní části pozemku. Obešli dominantní stavbu celého areálu a zamířili ke zničené bráně. Velké hodiny na věži se už dávno zastavily, stejně jako všechny ostatní projevy civilizace. Jediným měřičem času bylo dnes slunce ztracené za mraky. Studená, bílá koule, která dávala světlo, ale teplo téměř žádné.

Srážka s vesmírným tělesem.

To bylo to první, co zaslechli z rádia. Děsivá kolize. Jediné, co se vědělo s jistotou, bylo to, že skutečně něco dopadlo do Jihozápadního Pacifiku nedaleko Vanuatu. Zničilo to bezprostřední okolí, ale spadnul–li meteor, svou velikostí planetu neohrozil. Bylo v tom něco jiného. Informace bohužel přicházely jen kusé a zmatečné. Lidé panikařili, věděli, že se děje něco velkého a zničujícího. Vláda se snažila občany upokojit, tvrdila, že nehrozí bezprostřední nebezpečí. Ale jak se mohli lidé uklidnit, když na vlastní oči viděli, co se kolem nich dělo? Svět se měnil, deformoval se do něčeho nového – nepřirozeného. Do něčeho, co jsme dosud neznali. Nejen příroda, ale i zvířata a hlavně – lidé. Šířilo se to jako nákaza. Rychle a s neskutečnou agresí, jako nějaký virus. Zda šlo opravdu o epidemii, nebo něco jiného, to se Adam už nedozvěděl. Komunikace utichla a svět se nadobro odmlčel. Od té chvíle byli sami. Rodný kraj je už nevítal.

„Tati, já už nemůžu,“ zaskučela Míša a Adam si překvapeně uvědomil, že za nimi dcera zůstává pozadu.

„Pojď… Ještě kousek a najdeme si nějaké tábořiště,“ povzbuzoval holčičku, ale za ruku ji nevzal.

Opustili areál poutě a před nimi se otevřely šedé ulice činžovních domů. Vraky automobilů plnily parkoviště i přilehlé silnice. Ponořené do sněžných pahorků tvořily dlouhé řetězce havárií. Snad jako by většina lidí z města nestačila před rostoucím peklem prchnout. Tak tomu bylo všude. Ve všech městech, kam si dovolil Adam přiblížit. Ne že by chtěl, ale pokud něco stálo za ten risk, pak to bylo jídlo. To ještě pořád nacházeli.

Říkalo se, že ve městech to bylo nejhorší. Snad proto, že zde žilo tolik lidí na příliš malém prostoru. Proč někteří zahynuli a jiní přežili? Kdo dnes mohl znát odpověď? Když se o kolizi šířily první zvěsti a informace, Adam byl se svými dětmi uprostřed týdenního výletu na horách. V létě je tam brával každý rok. Udělali si z toho tradici a Adam se ji snažil udržet, i když matka Tomáše a Míši s nimi už nejezdila. Věřil, že právě díky jejich výletu se vyhnuli tomu nejtvrdšímu, co přišlo. Ale byla to pouze teorie, ve skutečnosti Adam jenom hádal. Pocítili zemětřesení a náhlou změnu počasí. Zvířata se chovala divně a těch pár lidí, které ze začátku potkali, bylo stejně zmatených jako oni. A pak - pak už se lidem raději vyhýbali. Přežili nápor kolize a její transformace. Přežili mrazy, které následně zavládly po celém světě a už neodešly. Dny a noci se střídaly, a Adamovi vlastně nic z toho nedávalo žádný smysl. Držel se velmi jednoduché filosofie. Pokud dnes jeho děti přežijí, znamená to, že budou žít i zítra. Týdny a měsíce přecházely. A co se měnilo? Nic. Snad jen naděje se s každou další nocí vytrácela stejně jako odcházející život pod zledovatělou zemí. Svět kolem byl stále chladnějším místem a Adam měl pocit, jako by se teplo pomalu ztrácelo i v něm. Někdy cítil pod kůží v mase a vlastních kostech krystalky ledu, které se usazovaly v jeho těle jako nelítostní paraziti. Často, když usínal, slyšel, jak tiše chrastí v jeho útrobách, hnány krevním oběhem. Nový svět ho stravoval.

Jeho děti přežily, ale mohl to nazvat štěstím? Už dávno pro to našel jiné jméno.

V některých dopravních prostředcích ještě pořád seděli mrtví. Někdy jednotlivec, jindy i celé rodiny. Když je viděl Adam poprvé, nechápal, jak je možné, že zemřeli na místě, jako by se ani před běsnící přírodou nesnažili utéct. Nechápal, dokud neviděl. Těla násilně propojená neznámou silou. Zdeformované odporným způsobem, jako by se hmota vzájemně spojila obdobně, jako je tomu u dvou kapiček rtuti. Zanechávalo to za sebou z lidí jen neforemnou směs. Byla hrůza na to hledět a ještě horší představit si, že se to většině stalo zaživa. Mnozí tak skončili. Jenže to nebylo to nejhrůznější. Adam si dříve myslel, že když je něco mrtvé, tak je to prostě mrtvé. Zákon života a smrti. Zákon vesmíru. Jenomže ani tohle už dnes nebyla pravda. Jako by svět zešílel. Jako by Stvořitel ve svém bláznovství převrátil vše naruby, aby proměnil zákon i pořádek ve vládu nekontrolovaného chaosu.

„Kam jdeš?“ zastavil Adam svého syna.

„K metru je to tudy,“ řekl Tom a ukázal směrem k nádraží.

„My nejdeme k metru,“ upozornil chlapce.

„Ne?“ nechápal Tomáš. „Říkal si přece, že hledáme bunkr.“

„To ano - “ přistoupil k němu, „ale ten není v metru.“

„Není?“

Adam se zadíval na Míšu. Mlčky je pozorovala.

„Víš, většina lidí asi šla do metra, ale nevěřím, že by je to mohlo zachránit. Vláda měla své vlastní místo, kde by byla v bezpečí v případě nějaké katastrofy,“ vysvětlil.

„A to víš, protože jsi u vlády dělal, viď tati?“ podotkla Míša bystře.

„Jo – přesně tak,“ usmál se na dcerku a ta mu úsměv vrátila.

„Proč jsi to neřekl dřív?“ nechápal syn a zamračil se.

„Nebylo třeba,“ pokrčil rameny.

„A je tam maminka?“ ozvala se Míša.

Adam se s něhou ve tváři podíval na svou holčičku.

„Kde je teda ten bunkr vlády?“ zeptal se Tom, dříve, než stačil Adam své dceři odpovědět. Syna však ignoroval, dřepl si do sněhu a položil děvčátku ruce na drobná ramena.

„Je tam maminka, že? Jak jsi nám to říkal,“ zamrkala na něj a Adam poznal v jejích očích záchvěv nejistoty. Byla tak nevinná, tak zranitelná.

„Ano, Miško. Čeká tam na nás,“ řekl tak nejupřímněji, jak jen dokázal. Ale v duchu se zároveň zhrozil toho, že dokáže tak bravurně své malé dceři lhát přímo do očí.

„Tak, kde je ten bunkr?“ uslyšel netrpělivý hlas svého syna.

„Na kopci – nahoře nad městem,“ odvětil Adam.

„Kde na kopci? U nás na kopci?“ nedal se odbýt.

„Jo, nebylo to daleko od parku,“ odvětil Adam.

„To je blbost! Něco takového bych věděl,“ rozhorlil se Tom.

Adam měl občas pocit, že Tom je jako aprílové počasí. Někdy dokázal promlčet celičký den, ale jindy, jako například dnes, jeho dotěrné dotazy nebraly konce. Teď na svém synovi poznal, že pochybuje. Na jednu stranu ho to trápilo, na tu druhou byl ze srdce rád.

„Nikdo to nevěděl, jen ti správní lidé,“ vysvětlil Adam, „Bylo to tajné. Myslíš, že by se lidem líbilo, kdyby věděli, že se vláda bezpečně zavře v tajném podzemí? Víš co by to způsobilo za paniku? Lidé se museli schovat do metra a nemusíš být velký chytrák na to, abys věděl, že metro nemá s bezpečím nic společného. Vždyť ještě před pár lety jsme koukali na telku a viděli, co s metrem udělala řeka, když se vylila ze břehů.“

„Zatopila ho,“ řekla Míša k bratrovi, přesvědčena, že je nutné tátovi s Tomášem pomoci.

Přistoupil k synovi.

„Přemýšlej,“ zaťukal mu rázně prstem na čelo. Věděl, že to fyzické zdůraznění na syna zafunguje. Vždycky to fungovalo.

Tom se nad tím očividně zamyslel, ale nevypadal, že by mu toto vysvětlení stačilo úplně. Určitě se později znovu ozve, ale Adam se tím už nezabýval. Vzal Míšu za ruku a vedl je ulicí do kopce, zatímco se snažil na tváři zakrýt vlastní pochyby. V hloubi duše věděl, že syn něco tuší.


Uvědomil si, že na kopec to dnes před setměním už nemohou stihnout, ale chtěl ujít alespoň ještě malý kus. Čím víc toho budou mít za sebou dnes, tím lépe pro zítřek. Když se blížili k budově základní školy, Adam před sebou spatřil na silnici lidskou postavu. Trvalo mu jen dvě vteřiny, než se vrhl ke svým dětem a zatlačil je za vrak dodávky.

„Co – co se děje?“ hleděly na něj vylekaně.

„Ticho!“ sykl, přičemž se ozval kovový zvuk odjištění pušky.

„Někdo tam je,“ řekl varovně dětem, když vykoukl zpoza automobilu.

Ano, zcela jasně to byl člověk. Muž, asi sto kroků před nimi, který kráčel prostředkem ulice dolů, směrem k nim.

Děti věděly, co to znamená. Nebezpečí. Zažily to už tolikrát, až by člověk čekal, že snad otupí, ale ne. Kdepak. Pokaždé měly v očích ten samý strach. Pokaždé k němu vzhlížely s otázkou ve tvářích: Co budeme dělat?

„Jeden z nich?“ ozval se Tom s nejistotou v hlase.

„Nevím – “ odvětil Adam a palcem v rukavici vyčistil sklíčko hledí.

Tom se pokusil naklonit, aby taky viděl, ale Adam ho rázně chytil za paži a natlačil zpátky za plech vozu.

„Co to sakra děláš?“ vyhuboval mu. Chlapec provinile sklopil oči.

Znovu vyhlédl. Muž pořád kráčel k nim, ale něco bylo špatně. Nepřibližoval se. Adam přiložil oko do hledí pušky a vyhledal osamělce zaměřovačem. Vydechl a sklonil pušku k zemi.

„Co, co?“ vyzvídal Tom.

„Pojďte,“ řekl a vstal.

Zastavili se asi na dvacet metrů před neznámým. Cizinec byl po kolena zapadlý sněhem, jako by někam šel. Víc než člověka však připomínal ledovou sochu. A ať už mířil kamkoli, nikdy tam nedojde. Adam rozhrabal sníh a v ruce ucítil malý kousek cihly. Rozpřáhl se a mrštil předmětem k muži. Sotva deset metrů před nimi se cihla v letu sama od sebe zbrzdila. Najednou letěla vzduchem pomalu, jako padající vločky okolo, ovšem s tím pádným rozdílem, že „padala“ vzhůru k nebi a ne k zemi, tak jak by se to přirozeně mělo stát. Zvolna rotovala kolem své osy, jako pružná baletka, až jim zmizela z dohledu nad střechami domů. V té chvíli si děti uvědomily, že v místech, kde stál nehybný muž, nemá budova podezdívku. Stavba samovolně levitovala ve vzduchu a kolem ní i mnohé další předměty. Cihly, stará cedule Stop i suť. Nic se neřídilo přirozenou gravitací. Všechny ty věci se otáčely, zvedaly a klesaly. Tu a tam některé do sebe něžně narazily a změnily tak trajektorii svého podivně klidného tance, jako by pro ně zákony přírody nic neznamenaly.

Adam pohlédl do té tváře, pro kterou se čas zastavil. Čtyřicátník s vousem jako Rumcajs z té pohádky o loupežníkovi. Jeho oči byly mrtvé, jako dvě kroupy, které připomínaly pohled slepce. I tak ale v jeho obličeji zůstalo překvapení a možná i strach.

Adam si s trpkostí uvědomil, že nepotkali živou duši už víc než tři měsíce. Možná že kromě nich už nikdo nežil. Přesto nevěnoval tomu podivnému úkazu pozornost dlouho. Nebyl to totiž první, který viděli.

„Obejdeme to,“ rozhodl bez váhání a zamířil boční uličkou z hlavní cesty.

Šero se plíživě vkrádalo mezi ulice. Byl nejvyšší čas se někam schovat. Šlapali kolem temného průchodu, který směřoval patrně do dvora nějakého domu. Adam o to místo jen zavadil okem, ale to, co uviděl, ho donutilo zastavit. Něco se tam pohnulo. Co to je, si uvědomil jen vteřinu před tím, než ve stínu rozeznal trojici různě velkých očí. Byly podivně rozestavené na neforemném trupu, který se divoce zvedal a klesal. Adam měl pocit, jako by to zavětřilo. Než stačil své děti upozornit, tvor se vyřítil ze tmy proti němu. Vyhublý trup se třemi různě dlouhými končetinami nepřipomínal nic, co kdy viděl. Zvedl pušku a zamířil. Tam, kde by to nikdo nečekal, se rozevřela oválná tlama s tesáky. Míša zaječela a ulicí zazněl dunivý výstřel. Podivný mutant zaúpěl a neobratně se svalil do sněhu jen několik kroků před vyděšeným Adamem.

Tvor bolestivě sípal. Dýchal, ale nehýbal se.

„Držte se zpátky!“ varoval děti.

Nestvůra se najednou vzepjala a hmátla dlouhou pazourou s drápy po Adamovi. Muž zakřičel bolestí a upadl do sněhu.

„Tati!“ Tom se rozběhl k otci.

„Ne! Stůj!“ křičel Adam, když do komory pušky rychlým pohybem závěru zasadil další kulku. Slizké monstrum se křečovitě svíjelo a kroutilo, ale dál se posunovalo k Adamovi. Ten se snažil udržet obludu svýma nohama co nejdál od sebe. Chtěl zamířit, ale v tom zmatku, při kterém se bránil, to nešlo. Tomáš ho chytil zezadu za límec bundy a snažil se ho odtáhnout stranou. Michaela vřískala. Adam zmáčkl spoušť a kulka prostřelila obludě tlamu. Mutant se převalil naznak, zaskučel a v bolestivém trhání končetin se přestal hýbat nadobro.

Adam oddechoval, cítil, jak adrenalin pomalu opouští jeho tělo. S pomocí syna se vyhrabal na vlastní nohy. Nad pravým kolenem měl krvavou ránu, bolela, ale nekrvácela. Byl netvor dříve člověk, nebo snad zvíře? Možná, že obojí. Teď nebyl správný čas nad tím přemýšlet. Důležitější bylo, že na ně tvor zaútočil, i přes to, že se ještě nesetmělo. Podcenil příšeří, které mezi vysokými budovami vládlo. Ulicí k nim dolehl děsivý skřek. Z jiného místa ho následoval další a pak ještě třetí. Adam vzal Míšu tvrdě za zápěstí a svižným krokem je vedl dál ulicí. Tom utíkal za nimi, nejednou zvědavostí donucen otočit za mrtvou obludou hlavu. Jen na okamžik se mu zazdálo, že se tělo znovu pohnulo. Adam věděl, že je nejvyšší čas najít útočiště.

Probouzeli se.

Nejbližší a zároveň jediný možný úkryt skýtala stará samoobsluha. Když do ní vrazili, Adam přejel zbraní prázdné regály a pulty. Na první pohled byla místnost bezpečná. Z vnitřní kapsy bundy vytáhl baterku a podal ji Tomášovi.

„Posviť dozadu!“ nakázal mu, přičemž zabouchl vstupní dveře a postavil se k nim zády. Chyběl jim zámek, takže jediný způsob, jak zahradit možným nepřátelům cestu, bylo postavit za dveře nějaký zátaras. To však nechtěl udělat dříve, než se ujistí, že je prostor opravdu bezpečný. Potomci kolize se schovávali před světlem leckde a budovy měst, zejména pak sklepy, pro ně byly ideálním místem. Proč tomu tak bylo, netušil. Ale vnitřně dospěl k přesvědčení, že právě z toho důvodu se zakryla sluneční tvář za těžkými mraky. Jako by nějaká nastupující síla chtěla svým novým dem ulehčit počátek jejich cesty neživotem. V hloubi duše Adam věřil tomu, že je to teprve začátek. Že přijde čas, kdy se slunce odvrátí nadobro a svět pohltí věčná tma. Pak už nebude žádná naděje, pokud lidem ještě nějaká vůbec zbývala.

Tomáš přejížděl kuželem světla potemnělý prostor. Byl to malý obchod, tvořený jen dvěma nevelkými místnostmi. Vzadu našel pouze další vstup, který vedl do skladu a také do chodby činžáku k prázdným bytům.

„Teď mě dobře poslouchej,“ řekl Adam synovi, „Zůstaneš tady se svou sestrou, jasné? Já se podívám dozadu.“ S tím předal chlapci svůj osobní revolver, který s sebou brával mimo službu i na každý výlet. Tomáš rozpačitě vzal zbraň do rukou a prohlédl si lesklý kov bubínku.

„Máš tam čtyři rány,“ upozornil ho.

„Nechoď pryč, tati,“ prosila Míša.

„Budu hned zpátky, Miško. Neměj strach. Tvůj bratr tu bude s tebou,“ pohladil ji po tváři.


Průzkum tábořiště byl rutinou. Adam si musel být jist, že v blízkosti není žádný další nepřítel. Krom toho chtěl znát všechny přístupové cesty. Musel je všechny prozkoumat a zajistit. Mohl se sice s dětmi přesunout do poschodí, ale tím by si také v případě nebezpečí odřízli možnost úniku. Zůstat v přízemí se zdálo jako logická volba, ne však v obchodě. Okna bez skel sice jistily venkovní železné rolety, ale díky tomu bylo v celém prostoru příliš velké chladno. A vzhledem k tomu, že Adam neplánoval na dnešní noc rozdělávat oheň, stáhli se do jedné z přízemních garsonek. Okna byla zabedněná a dveře na záchod chyběly, ale krom nepořádku tam také našli starou postel. Sice bez matrací, ale i tak vypadala mnohem pohodlněji než chladná zem. Zkusil i kohoutky v koupelně, ale nefungovaly. Trubky asi někde v podzemí praskly pod náporem mrazu.

Jakmile měl příležitost, očistil si sněhem z bundy a tváře krev, která ho potřísnila. Dříve mu to přišlo odporné, ale hlavně děsivé. Překvapovalo ho, s jakou pečlivostí a lhostejností to dělal dnes. Bylo to už dávno, co zabil jednu z těch věcí poprvé. Na rozdíl od té obludy z dneška, tamta připomínala člověka až příliš. Připomínala ženu. Chtěla ublížit Míše, a tak jí rozbil hlavu. Když hleděl na její nehybné tělo, ze kterého unikal život, přemýšlel nad tím, kým asi byla. Jak žila před katastrofou a jaký hrozný osud z ní udělal to krvelačné monstrum, jež musel zabít. Je zvláštní, jak člověk otupí, když není zbytí. Snad se tak mysl vyrovnává s hrůzami, z nichž by jinak člověk zešílel. Byl za to rád. Kdyby tomu bylo jinak, už by on ani jeho děti nežily.

Rána na noze nebyla hluboká ani vážná, vyčistil ji dezinfekcí a obvázal. Najedli se v tichosti a ve tmě. Adam pomalu žvýkal každé sousto, zatímco před ním se ze tmy ozývalo dychtivé srkání a mlaskání. Moc jídla jim už nezbylo, ale Tom našel dole mezi regály dvě plechovky fazolí a pytlík s buráky. Největším objevem dne však zcela jistě byla malá konzerva, která nesla oprýskaný název Ananas. Tomáš s Míšou ji sice chtěli slupnout hned na místě, ale Adam je přesvědčil, že bude lepší nechat si ji na později. Věděl přesně, kdy a kde ji chce s dětmi otevřít.

„Zítra konečně dojdeme domů,“ řekl jim, když dojedli.

„A co pak?“ ozval se Tomáš chroustající tvrdé ořechy.

Adam na něj mlčky pohlédl. Cítil z jeho hlasu apatii.

„Jak to myslíš?“ otázal se.

Chlapec chvíli mlčel.

„Proč jí lžeš?“ zeptal se nakonec přímo a bez obalu.

To Adama zaskočilo.

„Já přece nelžu,“ zaprotestoval.

Míša koukala z jednoho na druhého a ve tváři se jí objevil zmatek. Nechápala.

„Kdybych nevěřil tomu, co dělám, nevedl bych vás do tohohle nebezpečí,“ snažil se to synovi vysvětlit, ale jako obvykle to nebylo vůbec snadné.

„Tak proč jí to neřekneš?“

„Neřeknu co?“

„Že je máma mrtvá.“

Nastalo tíživé ticho.

„Tati?“ ozvala se Míša.

„Není mrtvá,“ odvětil Adam chladně, probodávaje pohledem syna.

„Nikdo tu nepřežil, tak proč by měla žít máma?“

„Říkám, že přežila!“ rozčílil se Adam. Už toho měl vážně dost.

„Proč to říká, tati?“ ptala se Míša a ve tváři se jí krom rozpaků usadily také obavy.

„Je už dost stará. Neměl bys ji pořád klamat,“ pokračoval Tom.

Míša zavzlykala.

„Tak dost! Zavři zobák!“ umlčel ho Adam, vstal a došel rázně až k chlapci.

Jeho vzdor začínal pod otcovým stínem upadat. Adam ho vzal za límec a donutil ho vstát.

„Teď mě dobře poslouchej – tvoje matka žije,“ zatřásl s ním „Vím to. Takže přede mnou už nikdy neopakuj to, co jsi právě řekl!“

Tomáš mlčel.

„Rozuměls?“ Znovu s ním zatřásl, důrazněji než předtím.

„Ano,“ odvětil Tom, ale vzdor v jeho očích nepominul. Byl tam pořád.

Napůl ho pustil, napůl se mu syn vysmekl.

„Běž si lehnout!“ nařídil mu.

Beze slova poslechl.

Míša měla na krajíčku a on jí dlužil vysvětlení. Posadil se k ní a chytil ji za ruce.

„Promiň mi to, broučku,“ omluvil se.

„Maminka – je mrtvá?“ zavzlykala a po tváři jí sjela slzička.

Odkryl jí světlý pramínek vlasů z očí za ucho, utřel slzu a usmál se.

„To víš, že není. Maminka na nás čeká a nemůže se tě dočkat, srdíčko,“ řekl a něžně ji políbil na čelo. Přitiskl ji k sobě a ona ho důvěřivě objala. Adam si náhle uvědomil, jak zhubla. Pane bože, byla kost a kůže! Jak to že si toho nevšiml dřív? Vousy ji píchaly do tváře, ale pustit se nechtěla. Ani on nechtěl.

Zatímco mu Míša usínala v náručí, venku za zdmi bylo slyšet z ulic šramot a táhlé skřeky. Děti celé dny šlapaly a kdyby musely, nejspíš by usnuly i za chůze. Adam poslouchal jejich tiché oddechování a přemáhal vlastní klížení víček. Jediné, co ho udržovalo vzhůru, bylo to nebezpečí tam venku. Teď v noci patřil svět Jim. Město se stalo Jejich lovištěm a nebylo jisté, zda je nějakou hloupou náhodou neobjeví. Byl připraven i na tuto možnost, přesto spoléhal na to, že si vystačí sami, protože se velmi často napadali mezi sebou. Jestli byl v jejich chování nějaký řád, tak ho Adam neviděl. Nebyla to už zvířata a rozhodně to nebyli lidé. V souvislosti s tím ho napadlo jediné slovo. Džungle. Ale pak si uvědomil, že i ta má své zákony - zákony přírody. I teď, když už jeho děti dřímaly lehkým spánkem, slyšel, jak se venku monstra vraždí navzájem. Kéž by se tak vyhubila do posledního.

Noc plynula pomalu a chlad se mu i pod tlustou dekou vtíravě usazoval na těle. Úlomky ledu tiše chrastily. Slyšel je. Vnímal jejich rostoucí sílu, která ho ubíjela. Byly dny kratší, a nebo se mu to jen zdálo? Vytrácelo se ze Země teplo, se stejnou jistotou, s jakou se vytrácí z těla mrtvého? Tíživé myšlenky mu vířily hlavou jako nezastavitelný vodopád úvah a vzpomínek. Pokud se z toho všeho, co se dělo venku, nechtěl zbláznit, musel přemýšlet. Ono samotné bláznovství byla stejně zvláštní věc. Žádný doktor by vám totiž nebyl schopný říct, kde končí zdravý rozum a kde už začíná šílenství. Hranice mezi nimi je nejistá a křehká. Byl Adam už blázen? Bylo to šílenství? A mohl to vůbec sám posoudit? Vždyť po tom, co prožil, kdo mohl zůstat normální? Od začátku věřil v naději. Věděl totiž, že pokud ji ztratí, zemře. Dříve nebo později, na tom nezáleželo. Bez ní nemohl pokračovat, protože v beznaději se život měnil jen v pomalé umírání. V rozklad těla i mysli.

Cítil, jako by někde uvnitř, místo něj, plakala jeho duše hrůzou z toho, co všechno musela Eva před svou smrtí prožít. Chtěl věřit tomu, že zemřela v pokoji. Jenomže smrt není milosrdná. Představil si, co všechno jí stálo v cestě před vlastní smrtí. Zima, strach, zoufalství… bolest. Ne, smrt není milosrdná. Je surová a odpudivá. Vysmívá se naší zranitelnosti. Míša se na jeho hrudi pohnula. Aniž by se probudila, překulilo se její drobné tělíčko na bok a dál tiše vydechovala jemné obláčky páry. Pohladil ji po vlasech. Byla jí tak podobná. Jeho dcera v něm probudila spoustu krásných vzpomínek na svou lásku. Viděl ji, jako by ji měl před sebou: Klidná oválná tvář, světlé vlasy, ostříhané nakrátko, modrošedé oči. Co asi viděly, těsně před koncem? Ne, nechtěl na to myslet.

Se ztrátou své ženy se Adam už smířil a nechtěl znovu probouzet už jednou prožitou bolest. Věděl, že i tak si jí prožije ještě mnoho. Pokud se s něčím nesmířil, pak s tím, že jejich poslední setkání v něm zanechalo hněv a netečnost. Trápilo ho, že byl na ni tak zlý. Na někoho, s kým se tolikrát miloval, s nímž prožil mnoho hezkých chvil. Miloval ji. Miloval ji víc než cokoli jiného na tomto světě. A teď, když byla pryč, měl už jen Tomáše a Míšu. Dva křehké životy, dvě zranitelné duše bez budoucnosti.


Po netvorech z noci nebylo dalšího rána ani památky. Jen tu a tam v bílém sněhu zahlédli stopy, zmrzlou krev, nebo zbytky vyhřezlých vnitřností. I když bylo nebe šedé, nesněžilo a tak se jim šlo poměrně lehce. Ulice, kterou pokračovali, se táhla asi půl kilometru do kopce a nakonec je zavedla až ke křižovatce s tunelem. Před nimi se rozprostírala pláň, kde byl dříve park s náramným výhledem na celou metropoli. Stejně jako všude jinde i zde byly stromy zmrzlé a bez života. Už nikdy neměly znovu rozkvést. Adam nemohl věřit tomu, že už je to skoro půl roku, co zde byl naposledy. Co si přijel za Evou pro děti, aby je odvezl na jejich každoroční výlet. Vše se změnilo. Už nikdy nezajde s kamarády na pivo nebo fotbalový zápas, aby fandil svému oblíbenému klubu. Už neuvidí své děti prohánět se parkem na kolečkových bruslích. A nepůjde s nimi pouštět draky, tak jak to dělávali každý podzim.

„Támhle stávala stará vodárenská věž,“ ukázal Adam směrem k rozpadlým panelákům „Chodívali jsme tam do čajovny, pamatuješ?“

Míša přikývla. Adam se snažil nevnímat její překvapení z toho, že ji dnes od rána vede celou dobu za ruku. Chtěl, aby to byl hezký den. Nalhával si, že je všechno zase v pořádku. Tak jako dřív.

„Maminka měla ráda masalu,“ vzpomínal Adam.

„Já taky,“ řekla Míša s úsměvem.

Tomáš se za nimi mrzutě táhl a nejevil zájem o společnost, dokud Adam nezamířil od parku mezi ulice.

„Jsme jen kousek od domova. Nechcete se tam zastavit?“zeptal se dětí.

„Proč?“ ozval se Tom.

První slova, která Adama napadla, raději synovi neřekl.

„Ty se tam nechceš podívat?“

„Já ano,“ řekla Míša.

„Tome?“ zadíval se na chlapce.

Syn jen pokrčil rameny. Jeho lhostejnost začínala Adama rmoutit. Přišel blíž a zadíval se mu do tváře.

Už dlouho nestříhané vlasy mu zpod čepice padaly do hnědých očí. Tváře byly pohublé, a i když měl Adam pocit, že jeho syn spí rozhodně lépe než on sám, bílou pokožku hyzdily nafialovělé kruhy pod očima. Vypadal hrozně.

„Zastavíme se tam jen na chvíli. Pak půjdeme hledat bunkr, ano?“ pravil.


Jejich domov ležel v druhém podlaží dříve rušné ulice. Žili tam s Evou od chvíle, kdy se dozvěděli, že čekají už druhé dítě. Adam věděl, že budou potřebovat více místa a mzda u bezpečnostní služby mu dovolovala takové místo zaplatit.

Vstupní vrata do domu dosud držela, ale plech byl na mnoha místech promačkaný, jako by do nich před časem něco naráželo zevnitř. Když Adam s námahou rozhýbal ztuhlé panty, v průchodu do dvora našli starý vrak automobilu bez pneumatik, který byl zpola zabořený ve velké trhlině v zemi. Ta se táhla podél celého průchodu až do vnitřní zahrady a na zeď protějšího domu. Oprýskaný lak stříbrné barvy už na mnoha místech nezůstal a střecha byla probořena od trosek z rozpadajícího se stropu, ale přesto Evin vůz poznal okamžitě. Srdce se mu prudce rozbušilo vzrušením. Nevěřícně přejel po straně vozu svými prsty. Bylo zvláštní, že zůstalo tady uvnitř. Asi neměla příležitost s ním ujet. Na krátký okamžik ho zalil pocit nejistoty. Co když je Eva nahoře v bytě? Co když najdou její tělo? Zamyšleně pohlédl na své děti. Ne, to je nemožné. Eva je mrtvá. Pamatoval si jejich poslední hovor až příliš dobře.

Byla v práci. Vzpomínal na její roztřesený hlas, který u něj hledal pomoc, přestože byl stovky kilometrů daleko. Slyšel z telefonu za hlasem své ženy hluk a tlumený řev lidí. Eva plakala a prosila ho, aby jí pomohl. Ta bezmoc, kterou tenkrát cítil, byla příšerná. Signál odcházel a Eva křičela. Pak už neslyšel nic. Adam si tenkrát přísahal, že nikdy nedopustí, aby stejný osud potkal i jeho děti. Aby připustil stejnou bezmoc, kterou cítil, když umírala jeho žena.

Zdi byly popraskané, ale postupovali opatrně vzhůru. Nezdálo se, že by zemětřesení zanechalo na stavbě větší škody než ty, které už viděli. Když dorazili do druhého poschodí, našli svůj rodinný byt s otevřenými dveřmi. Pomalu vcházeli do ráje vzpomínek.

Vítr nahnal do ložnic i kuchyně plno sněhu a pokryl skříně, gauč i ostatní nábytek bílou rouškou chladu. Zatímco děti prozkoumávaly staré pokoje, Adam našel ve své pracovně nepořádek. Knihovna byla převrácená a okolo se válely desítky publikací. Adam skoro zakopl o malou knížku bílé barvy. Přečetl modré písmo na přední straně: Malý princ - Antoine de Saint Exupéry. Znal tu knihu. Shýbl se k ní a zvedl ji ze sněhu. Dostala se mu do ruky za život mockrát, i když pro něj nebyla ničím výjimečná. Ale pro Evu byla. Ztěžka usedl za svůj pracovní stůl. Dřevěná židle pod jeho vahou zavrzala. Nezáleželo na tom, kam se podíval, připomínalo mu ji úplně vše. Znovu si uvědomil, že už nikdy neuslyší její zvonivý smích. Ani neucítí na svém těle její vůni a víckrát se jí nedotkne. V sebelítosti vzpomínal na jejich poslední noc. Na Eviny horké rty a chtivý jazyk, její tlumené vzdechy znějící šerem a divoce tlukoucí srdce, která bila vedle sebe. Oči mu sklouzly ke knize, kterou držel v dlaních.

Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde ...

Ta věta v něm náhle probudila dlouho ukrývaný vztek. Nenáviděl tenhle svět. Nenáviděl to, co se s ním stalo. Nenáviděl to, co z něho a z jeho dětí udělal. Že ho dohnal k té myšlence. Mrštil knihou pryč a hlava mu bezradně padla do dlaní. Proklínal Boha, protože před tím se už v hloubi duše se vším vyrovnal. Teď ho opět dostaly pochyby. Znovu přemýšlel nad tím, zda je to jediné správné řešení. Bylo mu do pláče. Jaký otec mohl vychovávat své děti ve světě, ze kterého se už veškeré lidství vytratilo? Pro svět není naděje. Nikdy nebyla.

„Tati?“

Zvedl malátně hlavu. Ve dveřích stála Míša s Tomášem.

Urychleně si otřel oči.

„Co je ti?“ ptala se dcera.

Předstíral, že nic.

„Něco jsme našli,“ řekl Tomáš.

Dovedli ho na balkón, kterým nahlédli do společného dvora několika sousedících domů. Tomáš ukázal na protější budovu, ve které byla velká trhlina. Uvnitř i okolo ní Adam zaregistroval pohyb. Bylo to podobné velkým kořenům nějaké rostliny tmavě modré barvy s odstíny žluté a fialové. Adam nic podobného ještě neviděl. Prakticky se to nehýbalo, ale došlo mu, že původcem prasklin v okolních budovách nebude zemětřesení, ale právě tato věc, která z neznámého důvodu prolézala útroby budov.

„Co je to?“ byly zvědavé děti.

Neodpověděl, ale věděl to moc dobře. Byla to budoucnost. Budoucnost bez lidí.

Rozdělali oheň a poobědvali v kuchyni u stolu. Fazole zasytily, i když byly chuťově odporné. Adam pak nožem otevřel nedočkavým dětem ananasovou konzervu. Už neměl důvod šetřit. V plechovce bylo jen sedm kousků sladkého ovoce. Dal Tomášovi a Míše po třech, a sám si vzal jen jediný. Šťávy se s chutí napili všichni. K překvapení dětí pak vytáhl ještě zbytek tabulkové čokolády, kterou měl u sebe už velmi dlouho a schovával ji na později.

„Nebude nám chybět?“ ptal se váhavě Tom, když mu Adam podal jeho kousek.

„Ne, dneska večer už budeme všichni v bezpečí,“ odvětil jim s úsměvem.

Po dlouhé době v teple a s plnými žaludky odpočívali na gauči. Míša chtěla, aby jí otec přečetl nějakou knížku a i když Adam mžoural očima, protože je hlídal celou noc, souhlasil. Michaela donesla knížku s nehezkým obrázkem koně na přední straně. Jmenovala se Mio, můj Mio. Adam začal číst. Míša milovala, když jí četl táta. Nebývalo to často, ale měla ráda jeho hluboký hlas, klid a jistotu, jež v něm cítila. Příběh vyprávěl o malém chlapci, který žil u pěstounů ve Stockholmu. Teprve po příchodu do divukrásné země svého otce se dozvěděl, že se jmenuje Mio, je královským synem a čeká jej nebezpečná cesta do ponuré Země na konci světa, v níž vládne hrozný rytíř Kato. Adam přejížděl řádky pomalu a rozvážně. Knížka se četla téměř sama a Adam věděl, že jako všechny pohádky i tahle dopadne dobře. Tomáše ale příběh nebavil.

„Jestli chceš, jdi se kouknout po domě, třeba najdeš něco užitečného,“ navrhl mu a syn bez delšího protahování souhlasil.

„Tome,“ zavolal ho, když už stál mezi dveřmi, „dávej pozor a nechoď nikam, kde je tma.“

„Nejsem blbej,“ odsekl a zmizel jim z očí.

„Čti dál,“ vyzvala ho Míša, která mu ležela po boku a hlavou se opírala o jeho velká ramena.

„Už nemůžu, Miško,“ řekl, když slyšel jak se syn rozběhl do schodů na chodbě a jeho kroky utichly někde ve třetím patře.

„Jsem unavený,“ pravil a odložil knihu stranou.

„Já taky,“ zašeptala a přitulila se k němu ještě víc.

„Já vím, zlatíčko. Vím to.“

Objal ji.

„Brzy bude líp,“ hladil ji po vlasech.

„Miluju tě, broučku,“ zašeptal jí do ucha, když zavřela oči.

Usnula brzo. Adam ji opatrně a pomalu položil vedle sebe na gauč, aby mohl vstát. Tomáše slyšel, jak někde nahoře šramotí nábytkem. Hodnou chvíli tam jen tak stál a pozoroval ji. Byla to nejkrásnější, co mu Eva dala. Jen díky ní se dostal tak daleko. Když se konečně odvážil pohnout, oči se mu zamlžily. Rozepnul zip bundy a sroloval ji mezi rukama tak, že z ní udělal polštář. Pohladil spící dcerušku po tváři. Pak bundu pomalým, ale jistým pohybem přitiskl na její obličej. Míša s sebou v probuzení cukla. Pevně se zapřel kolenem o pohovku a vší silou zatlačil proti zakryté hlavičce. Dcera se pod jeho surovým náporem zmítala. Snažila se vysmýknout, ale byla proti němu slabá, slaboučká jako ptáče, které se nemůže samotné ubránit predátorovi. Dusila se, ale Adam nepolevil. Slyšel její tlumený křik. To zoufalé volání bylo strašnější než všechno, co na té dlouhé cestě zažil.

Tati! Tati!

Trvalo to dlouho. Hrozně dlouho, až měl Adam pocit, že to hrůza snad nikdy neskončí. Svaly holčičky nakonec přece jen polevily a Míša přestala klást odpor. Zatímco jí i nadále bránil v nadechnutí, na bundu dopadaly jeho těžké slzy. Věděl, že už je mrtvá, ale ani pak se nedokázal hodnou chvíli pohnout. Když bundu konečně roztřesenýma rukama zvedl a spatřil její tvář, ramena se mu chvěla.

Zabil ji. Zabil svou dcerku.

Pane bože!

Opravdu to udělal.

Zavrávoral a klesl zhrouceně na kolena vedle gauče. Chytil pevně ruku Míši do dlaní a zalykal se slzami.

Ach, bože. Právě jsem zabil své dítě!

Chvěl se, tiše sténal, zatímco se mu svíravě zvedl žaludek a donutil ho dávit. Když křeče opadly, znovu se posadil vedle mrtvého dítěte. Nevěděl, jaké je zemřít zadušením, ale byl si jist, že je to bolestivé. Věděl, že Míšu mučil. Jak to jen mohl udělat? Teď si vyčítal, že to neprovedl jinak. Proklínal sám sebe, že nezvolil jiný způsob. Ale bylo už pozdě. Míša byla mrtvá a on byl ten, kvůli komu před smrtí trpěla.

„Odpusť mi,“ zašeptal a brada se mu při tom třásla.

Někde z domu se ozvala rána, jako by se rozbilo sklo. Tomáš, uvědomil si Adam. Nic neslyšel. Provedl to tiše. Tak, jak to od začátku plánoval. To bylo teď hlavní. S tím nejvyšším úsilím našel sílu vstát, otřít si ústa i tváře a znovu si navléci bundu. Ruku, která přepadla z gauče, něžně nadzvedl a uložil na pohovku podél bezvládného tělíčka. Vytáhl z kapsy svůj revolver a ujistil se, že jsou v něm náboje. Pak zbraň vložil do kapsy bundy. Teď už nebylo cesty zpět. Musel to dokončit.

Tomáše našel ve třetím patře. Krčil se u země zády k němu.

„Slyšel jsem nějaký hluk,“ řekl Adam ve dveřích bytu.

Tom se k němu překvapeně otočil. Dřepěl na zemi mezi střepy.

„Našel jsem zrcátko, ale když jsem ho chtěl sundat ze skříně, vyklouzlo mi,“ pravil mrzutě a shlédl zpátky k rozbitému sklu.

„Proč jsi ho chtěl sundat?“ ptal se Adam, když k němu vykročil.

„Třeba by se Míše líbilo,“ odvětil zamyšleně a zvedl jeden z roztříštěných kousků, „Holky se na sebe vždycky rády dívají do zrcadla, ne?“ dodal rozumně.

Adam vyhlédl balkónem, kterým bylo vidět šedé nebe. Venku znovu začal padat sníh.

„Je to tak dlouho, co jsme byli naposledy na rybách,“ řekl zamyšleně Adam.

Tom neopověděl. Místo toho zvednutý střep zahodil, aby se podíval po nějakém lepším.

„Pamatuji si, že jsme nic neulovili,“ pokračoval.

„Protože jsi nikdy nebyl dobrý rybář,“ odvětil mu syn.

Adam se při té poznámce skoro zasmál a najednou mu vlastní pobavení přišlo hrozně morbidní. Tomáš ho už dál nevnímal a nebo dělal, že ho nevnímá.

„Tvá sestra v tobě měla vždy oporu, Tome. Stejně jako já.“

Syn mlčel.

„Vždy jsem na tebe byl pyšný.“

Teprve teď chlapec strnul ve svém počínání. Adam věděl, že tato slova toužil slyšet jeho syn už dávno. Sám netušil, proč to dříve bylo tak těžké říct.

„Mám tě rád, synku,“ položil mu něžně ruku na rameno.

„Já tebe taky, tati,“ řekl Tomáš, aniž by se na něj podíval, ale Adam z jeho slov konečně cítil vřelost. Dojalo ho to.

Zbraň mu přišla nesmírně těžká, stejně jako pohyb, který s ní učinil. Když mu vpálil kulku do temene hlavy, nedokázal zavřít oči.

Hleděl na mrtvé tělo Tomáše a zhluboka vydechl. Chlapec se nehýbal. Alespoň Tom zemřel rychle a bez bolesti. Pro jistotu měl ve zbrani více nábojů, kdyby snad omylem nezabil napoprvé. Byl vděčný, že zabil.

Bunkr vlády.

Někde v koutku vlastní duše chtěl té lži věřit. Opravdu chtěl, ale bylo to absurdní. Nikdo nepřežil. Lidská civilizace padla a už nebylo kam jít. Svět už nepatřil lidem.

Patřil Jim.

Adam pomalým pohybem znovu natáhl kohoutek. Ruka se mu roztřásla. Zalykal se bolestí nad ztrátou i vztekem. O vše přišel. Všechno mu vzali. Nezbylo mu nic. Vložil chladný kov zbraně do úst. Slzy mu tekly po lících. Vnímal vlastní nitro, ve kterém už necítil proudící krev, snad i srdce se zastavilo. Zamrzlo. Střípky ledu ho pohltily. Zavřel oči. Nebál se smrti. Nebál se pekla. Peklo totiž už zažil.

Stačí jen zmáčknout, udělat ten jediný pohyb.

Po spánku mu stekla kapička potu.

Miluji vás.

V tom okamžiku, kdy už mačkal spoušť, zaslechl zvuk, který ho přinutil oči znovu otevřít. Povolil kohoutek revolveru. Zvuk přicházel zvenku a Adam ho slyšel velmi zřetelně. Slyšel motor, a ne jediný. Bylo jich víc a blížily se k němu. Ruka se zbraní váhavě klesla k boku. Adam se z posledních sil, které mu zbývaly, dotrmácel k oknu.

Tam, v bílých závějích všudypřítomné zimy, spatřil konvoj sněžných buldozerů, které s námahou prorážely cestu armádním džípům. Na tatrovkách se vezli vojáci. Tam dole Adam spatřil mezi padajícími vločkami nejkrutější výjev svého života. Přicházející naději – naději, kterou ztratil. Naději, která patřila umírajícímu světu, ale už ne jemu.




Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 23581

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 16 z 16) :: od nejstarších :: úrovňově ::
a lil jmn - 2011-02-10 08:05:43

he to moc dlouhý

Ronkar - 2011-01-19 11:34:34

Já nevím, kdo mi napsal co. U hodnocení porotců nebyly jména, ale děkuji :)

Cellindra - 2011-01-19 09:56:06

Fakt??? Tak to bych se nevešla nikdy... :) Moje jich má skoro 100.

Mně se Střípky ledu moc líbily, to, jak skvěle byly napsané, u mě totálně převážilo možnou neoriginalitu. Patos, který tolika porotcům vadil, se mi k tomu hodně hodil. Cestu jsem nečetla ani neviděla, takže porovnávat nemůžu, ale snad si, Ronkare, uděláš obrázek z mého květnatého hodnocení z prvního kola.
Co se týče bodu 2 - to nemusí být nutně špatně, jsou povídky, ke kterým se to hodí.

Ronkar - 2011-01-18 17:26:27

Hehe, to je dobré :D

squire - 2011-01-18 17:02:37

O tom mi něco povídej; požadavky naší fakulty na diplomovou práci byly \"40 - 60 stran\" a moje jich měla 81...

Ronkar - 2011-01-18 16:56:34

U Střípků by se to ale podle mě dalo ještě tak o 2 až 3 strany zkrátit...

Ronkar - 2011-01-18 16:55:36

To u mě není problém, jsem tak trochu grafoman a i krátkou povídku dát pod deset stran je pro mě problém :)

squire - 2011-01-18 15:10:56

Cha, jen s tou délkou se moc neomezuj, nebo ti zas vyčtou, že je to krátké a ergo ti to nedalo dost práce:)

Ronkar - 2011-01-18 15:03:05

Já jsem naprosto chápal téměř všechny výtky porotců a chápu i ty, co jsou zde. Tři hlavní problémy:
1.) předvídatelný, neoriginální děj
2.) vzletnost jazyka - přemíra emocí
3.) délka celé povídky - nadbytek popisů

Tak, poučení do budoucna mám a příští rok vám to natřu!!! :D

squire - 2011-01-17 21:54:05

Řemeslně dobré, ale subjektivně nelíbí, začínám být ráda, že nejsem porotce. Asi jsem už stará na citoždímačské popisy zabíjení dětí.

Alyssa - 2011-01-18 17:49:21

No, je to McCarthyho Cesta s Kingovým koncem. Styl psaní v pohodě, ale téma je prostě zoufale ohrané, s tím nic nenaděláš...

Tina - 2011-01-17 22:49:38

Nebudu se pokoušet o žádnou kritiku, byla by silně subjektivní a takovou jsou tu schopni poskytnout všichni. Jenom mě mrzí, že konec povídky je ohromným přepistiónem Kingovy (filmové, nikoliv knižní) Mlhy. Věřím, že neúmyslně, ale když se mě něco takového dotklo poprvé (akt milosrdenství - spáchaný na vlastním dítěti - který, bohužel, přišel předčasně), podruhé už to na mě mělo úplně opačný efekt. Povídka by se mi byla velmi líbila, ale tohle ji v mých očích znehodnotitelnilo. Jsem asi nespravedlivá, ale nedokážu si pomoct.

saschia - 2011-01-17 21:47:57

Ano, ano, nerada som len kriticka tak som nevedela co tu napisat, ale teraz si spominam ze tie opisy boli velmi take - no - dobre. Ja si pamatam na scenu lesa, ktora mi tak pekne zarezonovala. Na rozdiel od obsahu, ktory ma nezaujal, navyse nemam rada sci-fi zombikoidov.

Rhun - 2011-01-17 21:42:26

Taky jsem to četl už při vystavení, takže nepůjdu do detailů. Od prvních vět mi přišlo, že už jsem něco takového četl 100x předtím. Několik lidiček snažících se jakžtakž přežít, držících se na nohou už víceméně jen vlastní falešnou nadějí, to už tu bylo tolikrát, že je velmi únavné to číst znovu. Navíc z toho vychází další problém - předvídatelnost pointy. Přestože zrovna tuhle jsem za nejpradvěpodobnější nepovažoval, byla jednou z tipovaných. Možností je totiž stejně málo, jako nábojů v taťkově revolveru - dobrý konec/špatný konec (a. všichni sežráni na cestě, b. všichni chcípnou těsně před/po záchraně vyčerpáním, c. falešná naděje je přestane bavit a spáchají sebevraždu, d. rozhádají se a pobijí navzájem, atd.). Způsob, jakým jsou scény vykresleny je fajn, ale když čtenář ví, jak dopadnou nebo to přinejmenším dokáže poměrně přesně odhadnout, tak se u toho bavit nebude. Po řemeslné stránce mi povídka nevadí, pokud napíšeš jinou, s jinými postavami, jiným světem, jiným názvem, jinou pointou, zkrátka jiným vším (jiným = originálnějším), pak to určitě bude radost číst.

Koral - 2011-01-17 20:33:06

Jen pocit z doby před půlrokem. Pro mě těžce dojímavé od prvních vět až dokonce a to mě bohužel nebaví. Přes tento přísně subjektivní názor mi v paměti utkvěl úžasný dojem ze scény, kdy otec s dětmi přichází do lunaparku. Z nějakého důvodu mě dostala.

Ronkar - 2011-01-17 15:29:20

Tak šup sem s kritikou, ať mám taky nějakou reflexi od čtenářů a nejen porotců :D


:: (1 - 16 z 16) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.