Palantir
oddělovač

Rovnost

Literatura > Povídky > Vidoucí 2010 | 08. 08. 2010 23:59:59 | autor: Cellindra

Rovnost


„Nevím, kdy začínalo lidstvo toužit po tom, aby si byli všichni rovni, ale vím, že to byl pěkně posraný nápad.“

- Ben Brown


* * *


17 let, 11 měsíců a 3 dny


Procházím dveřmi hotelu. Jsou velké, skleněné a stejně, jako se přede mnou samy otevřely, tak se samy i zavírají. Jdu po šarlatovém koberci k recepci, kde stojí malý černoch v livreji.

„Á, pan Brown.“ usmívá se černoch, „Dobrý večer, pane!“

Přikyvuji a taky se usmívám. Očima hledám štítek na jeho hrudi. Přečtu jméno. To jméno znám, ale obličej jsem nikdy neviděl.

„Dobrý večer!“ zdravím.

„Takže pane, vše je připraveno, jak jste si včera přál. Kartu od pokoje si vezmete hned nebo až po večeři?“ ptá se recepční. Je to tentýž recepční, u kterého jsem včera vše zařizoval.

„Vezmu si ji hned.“ odpovídám a rozhlížím se po přijímací hale. Chodí zde lidé. Směsice všech kultur na planetě. V kuřáckém koutku vedle sebe sedí v družném hovoru pohledný Ital a malá Japonka. Tedy - vypadají jako Ital a Japonka. Mluví spolu plynně česky a smějí se a líbají a objímají. Oba kouří cigarety českého výrobce a já nepochybuji, že to jsou Češi.

„Pane.“ ozývá se mi za zády recepční, kterého znám, přesto ten hlas slyším poprvé v životě. „Vaše karta, pane.“

„Jistě.“ přikyvuji a schovávám ji do kapsy.

„Restaurace je támhle, pane.“ Recepční ukazuje na velké mahagonové dveře.

Kývnu a odcházím.

Hotelový sluha v světlejší livreji, než měl recepční, mě vede ke stolu. Sedám si a pak jen čekám. Vzpomínám na zajímavý pár v kuřáckém koutku a přemýšlím, jak se nad svůj vzhled dokážou povznést, jak to zvládají. Nedokážu si představit, jak to budu zvládat já.

„Pane.“ ozývá se za mnou hotelový sluha a po jeho boku stojí Ema. Je krásná jako vždy. Vlnité vlasy jí padají na odhalená ramena a pronikavě modré oči se dívají na mě. Vstávám. Sluha odsouvá ručně vyřezávanou židli naproti mně a Ema si sedá. Trochu se před židlí předklání a já vidím krásné křivky v jejím výstřihu. Ten pohled mizí stejně rychle, jako se zjevil, přesto ho mám stále v hlavě. Sedám si taky.

„Ahoj!“ říká.

„Vypadáš krásně!“ odpovídám a dívám se na ni. Snažím se mile usmívat, ale musím vypadat divně, protože Ema sklopí hlavu. Je roztomilá a já se na ni nemůžu vynadívat. To kvůli ní jsem zařídil tohle všechno a utratil celé svoje úspory. Minulý týden se mi svěřila, že právě v hotelu Vrána by se jí to líbilo.

Ema se ostýchavě rozhlídne kolem sebe. Vzala si na sebe to nejlepší, co doma měla, o tom nepochybuji. Ostatně já taky. Přesto cítíme, že sem nepatříme. Ema se rozhlíží, jestli se někdo nedívá k našemu stolu, ale každý se věnuje jen své večeři. A já se budu věnovat jen Emě.


Po večeři Emu vedu do pokoje. Procházíme kolem recepce k výtahu a recepční se na mě usmívá. Je to ten vševědoucí úsměv, kterým mi chce naznačit, že přesně ví, co se bude dít, že mi to přeje a drží palce. Taky se usmívám.

Výtah nás veze do třetího patra, dveře se otevírají a my vystupujeme. Celou dobu nemůžu z Emy spustit oči. Nechávám ji projít dveřmi výtahu první a dívám se, jak se jí krásně kroutí zadeček a kudrnaté vlasy se jí houpou. Dýchám zhluboka.

V třetím patře je ve spojovací místnosti stejný šarlatový koberec, jako v přijímací hale. Jdeme po něm téměř až na konec, kde konečně nacházíme pokoj číslo 326. Odemykám kartou a Ema se usměje. Otevírám dveře.


Šaty leží na zemi. V pokoji hoří jedna svíčka a oknem do pokoje proniká světlo měsíce (možná je to taky světlo ulice, ale představa, že jde o světlo měsíce je mnohem romantičtější). Ema sedí nahá na mém klíně a její bradavky se houpou přímo před mýma očima. Kolikrát jsem si tohle představoval?

„Miluji tě!“ šeptám ji do ucha a pak ji líbám.

Ona na chvíli zastaví své rytmické pohyby a odklání se. Dívá se na mě svýma uhrančivýma očima a pak se usměje.

„Já tebe taky.“ říká a pak pokračujeme. Je to krásné, divoké, skoro mystické.


„Bojíš se?“ ptá se mě, když leží nahá na mé hrudi.

„Čeho?“

Chvíli nic neříká. Pak: „Tvých narozenin. Já se bojím hrozně. I svých. Nevím, kterých se bojím více.“

Ovšem, že se bojím, ale neřeknu nic. Nedokážu si představit, jak to bude všechno vypadat, jaký to bude život. Hladím ji po vlasech.

Pak se ještě jednou milujeme.


* * *


17 let, 11 měsíců a 16 dnů


S Emou trávím každý den. Nikdy jsem nebyl šťastnější a dokonce se mi daří nemyslet na blížící se narozeniny. Na to téma narazíme jen k večeru, kdy se naše mysl začne zaobírat budoucností. Ta není příliš nadějná - aspoň ne pro náš vztah, vlastně pro jakýkoliv vztah.


V Domově pro děti za mnou přichází ředitel. Jeden z těch šťastlivců, kteří jsou pořád sami sebou. Ale do takového postavení se člověk musí narodit. Mně se to nepovedlo.

„Nazdar Bene!“ oslovuje mě.

„Dobrý den.“

„Bene,“ začíná ředitel a tváří se přesně tak, jak se v takové chvíli tvářit má - přesně tak, jak se to za ta léta naučil, „za čtrnáct dnů se musíš hlásit v Domově pro dospělé. Víš, co to znamená?“

Přikyvuji.

„Dobře.“ říká ředitel. „Tys byl vždycky silný kluk.“ Chytne mě za rameno a sevře ho. Jak otcovské. Pak odchází.

Utíkám za Emou.


* * *


17 let, 11 měsíců a 25 dnů


„Zbývá pět dnů.“ říkám Emě a ona začíná plakat.

„Neplač.“ snažím se ji utěšit. „Však nikam neodcházím, budu tady pořád s tebou.“ Ale ona pořád pláče a utěšit se nedá.


Večer usínám ve svém pokoji. Přemýšlím a děsím se. Už za pět dní opustím Domov pro děti a vejdu do světa dospělých. Loučení bude krátké. Doufám, že si ředitel nepřipraví žádnou tirádu, kterou by mi chtěl dát sbohem. Stěhuji se jen přes ulici, ale v podstatě se stěhuji do úplně jiného světa.

Myslím na Emu. Dal bych všechno za to, kdybychom spolu mohli zůstat a žít dál jak doposud. Žije ve mně malá nadějže po mých narozeninách to neskončí, ale ta naděje je opravdu malá – miniaturní.

Vzpomínám na ten pár v kuřáckém koutku hotelu Vrána. Když mohli oni …


* * *


17 let, 11 měsíců a 29 dnů


Milujeme se.

Toto je naše poslední ‚normální‘ noc a chceme si ji užít. Je to nádherné, jen Emu potom přepadá záchvat pláče.

Uprostřed noci si nemůžu pomoct, i mě kape slza s tváře. Dopadá na polštář, kde se roztříští a zůstane po ní malá vlhká skvrnka, která do rána uschne. Ta slza symbolizuje naší lásku, také po ní zůstane na duši skvrnka, která jednou uschne. Vím to, ale zrovna v tuhle chvíli tomu ani trochu nevěřím.

Nad ránem Ema odchází.


* * *


18 let, 0 měsíců a 0 dnů


Posrané narozeniny.


Ráno odcházím z Domova pro děti. Všichni se přišli podívat na můj odchod. Kolikrát jsem na jejich místě stál já a litoval toho, kdo odcházel? V davu hledám Emu. Nikdy jsem neměl problém ji najít, i kdyby stála mezi miliony jiných. Pro mě všude zářila jako rudá růže na vypáleném poli. Pro mě byla to jediné, co jsem měl v hlavě. Její hlas zněl jako zpěv andělů. V duchu vidím její líbeznou tvář a krásně oči, vlnité vlasy. To vše vidím jen v duchu. Mezi těmi lidmi, kteří se přišli podívat na odchod dalšího chudáka, Ema není. Bolí mě z toho u srdce.


„Ben Brown?“ ptá se úřednice v Domově pro dospělé.

Přikyvuji.

„Všechny potřebné věci máte v pokoji, který najdete ve třetím patře vpravo od výtahu. Tady jsou klíče. Byl vám přidělen pokoj 326.“

Jaká symbolika. Zamrazí mě v zádech, když si vzpomenu, jakou krásnou noc jsem prožil v pokoji 326 v hotelu Vrána a jakou ohyzdnou noc prožiji v pokoji 326 v Domově pro dospělé. A kolik ohyzdných nocí.

Beru klíče a jdu k výtahu.


V pokoji se mi automaticky spouští interaktivní informační panel a na jeho obrazovce se objeví milá tvář virtuální dívky.

Školí mě. Nejdřív mi samozřejmě sděluje, že vše je v souladu s Berlínskou smlouvou, která byla sepsána v Berlíně před padesáti osmi lety, a kterou podepsal zástupce mojí země. Vše pro rovnost mezi všemi.

Potom mi tvář dívky říká, kde budu zbytek života pracovat.


V rohu pokoje je postel. Je to dost hrůzostrašně vypadající zařízení jako vytržené ze středověku. Hrubá matrace si hoví na kovovém roštu půl metru nad zemí. V každém rohu postele je tlustý stříbrný sloup a nad postelí stříbrný baldachýn. Z něho dolů visí dráty, trubky a polokoule, a vůbec to celé vypadá jako mimozemský přístroj na kuchání lidí. Nebudu - nemůžu - tomu říkat postel, spíš mi to připadá jako nějaký mučící nástroj.

Pro mě to bude vždycky pranýř.

U stěny naproti postele - pranýři - stojí skříň. Je velká, stříbrná a tajuplná. Neotvírám ji. Ještě ne.

Poslední, co v pokoji mám, je malý noční stolek. Vypadá stejně jako skříň, jen o hodně menší.


Večer hodiny odbíjí deset a interaktivní panel mi ohlašuje, že mám čtvrt hodiny na to, abych ulehl. Ať žije svoboda.

Pomalu a bojácně si lehám na pranýř. Interaktivní panel se mě ptá, jestli jsem připraven. Odpovídám, že jsem, i když to ani zdaleka není pravda. Myslím na Emu.

Baldachýn nad mou hlavou začíná svítit a zevnitř se začínají ozývat zvuky (hrkání, cvakání, skřípání). Nahání to hrůzu. Nečekám nic jiného, než že mě to zabije.

Poslední myšlenka před tím, než se to stane, patří Emě.

Miluji Tě!


* * *


18 let, 0 měsíců a 1 den


Probouzím se.

Otvírám oči a první, co spatřím, je ocelově stříbrný baldachýn nad mou hlavou. Všechny dráty a přístroje, které z něj visí jako futuristické rampouchy, mě už zdaleka neděsí tak, jako večer.

Přehazuji nohy přes pelest pranýře a všímám si, že je mám podivně dlouhé, hubené a chlupaté. Zavírám oči.

Vstávám a něžný dívčí hlas interaktivního panelu mě informuje, že ve skříni najdu potřebné věci. Dále mi hlas říká, že dnešní tělo potřebuje určité léky. Najdu je prý v nočním stolku. Jednou a velice krátce si povzdechnu.

Z vnitřní strany skříňových dveří je zrcadlo. To, co v něm vidím, jsem ještě v životě neviděl. Snad už ani neuvidím.

Polykám přichystané tabletky a poprvé odcházím do práce.


Z přiděleného zaměstnání nejsem nadšený, ale mohlo být hůř. Zvládám celodenní školení a zaučování a hned po konci pracovní doby mířím domů. Ze zvyku mě nohy, které nikdy nebyly moje, nesou do Domova pro děti. Teprve když vidím svůj odraz ve skleněných vstupních dveřích (a při tom pohledu se děsím), uvědomuji si, že jdu špatně. Chvíli smutně stojím a nostalgie mi vhání do hlavy krásné vzpomínky. Slza mi po tváři neteče, ale mnoho nechybí.


Zbytek dne trávím ve svém pokoji v Domově pro dospělé. Přemýšlím. Vzpomínám.

Interaktivní panel zabliká a dívčí hlas oznámí příchozí hovor. Trhnu sebou a první moje myšlenka patří Emě. Kdo jiný mi může volat?

Zlatá Emo!

Hlasem, který nikdy nebyl můj, říkám interaktivnímu panelu, ať vypne kameru a moje slova převádí do písma. Něžný dívčí hlas souhlasí a pak obrazovku zaplní kudrnaté vlasy, povědomé rty a nádherné oči. Usmívám se.

„Bene?“ ptá se Ema.

„Ahoj!“ odpovídám a Ema stáhne obočí.

„Bene, proč tě nevidím ani neslyším? Ukaž se mi.“

„Ne, promiň.“

„Proč?“

O tomhle se s ní rozhodně nechci bavit a tak se snažím změnit téma: „Jak se máš?“

Naše konverzace je poznamenaná mou neochotou se ukázat a netrvá dlouho. Jsem z toho smutný, ale nechci, aby mě takhle viděla. Proklínám celou Berlínskou smlouvu a lehám si na pranýř.

Přemýšlím, jak se žije těm, kteří jsou pořád sami sebou. Určitě nádherně.

V deset mi dívčí hlas oznamuje, že mám čtvrt hodiny na ulehnutí.

Uvažuji nad svým tělem, které už touhle dobou má nainstalované vše potřebné a zítra zřejmě půjde do oběhu.

Pláču.

Stříbrný baldachýn nad mou hlavou se s hrkáním, cvakáním a skřípáním rozzáří.


* * *


18 let, 0 měsíců a 6 dnů


Aspoň, že do té Berlínské smlouvy zanesli klauzuli 3. Takhle se ráno probouzím s tělem, které nemůže být o víc než rok starší, než je můj kalendářní věk (pohlaví musí být stejné).

Každé ráno ve skříni nacházím věci pro své tělo, v nočním stolku vše ostatní - léky, brýle, naslouchátko.

Chodím do práce, nepoznávám svůj hlas, svůj obličej, nepoznávám ničí obličej. Vždy si musím přečíst štítek na hrudi spolupracovníka, abych věděl, o koho se jedná. Každý den mám jiné tělo, jen aby si někdo nemohl stěžovat na nespravedlnost, že jsem se narodil ‚lepší‘, než on.

Žádné rozdíly mezi lidmi. Tady jsme to dotáhli.

Žiji v Domově pro dospělé šest dnů a už nemám sílu. Nebo zatím nemám sílu? Snad si zvyknu. Ale chodit jeden den jako zakrslý Japonec s obrovským znaménkem na tváři a druhý den jako přerostlý černoch s mezerou mezi zuby, to není nic pro mě.

Ať žije rovnost.


Nikam nechodím. Z práce mířím každý den přímo do Domova pro dospělé a jediná denní radost je pocit naděje, že uvidím Emu. Zatím mi volala každý den. Nikdy jsem se jí neukázal ani se nenechal slyšet. Myslím, že ji to trápí. Ale mě taky.


Záře stříbrného baldachýnu je pro mě rekviem prožitého dne.

To poslední, na co každý večer myslím, je Ema. To první co mám v hlavě, když se ráno probouzím, je Ema. Má Ema.


* * *


18 let, 0 měsíců a 15 dnů


Probouzím se.

Otvírám oči a stříbrný baldachýn je na svém místě. Vstávám a jako každý den dostávám instruktáž od dívky v interaktivním panelu. Jdu ke skříni a otevírám dveře. Dívám se do zrcadla. Poprvé od doby, co tady žiji, nezavírám při tom pohledu oči. Poprvé nejsem zhnusen. Vypadám normálně. Mám tělo, se kterým můžu mezi lidi. Usmívám se.


Pracovní doba mi uteče rychle. Celý den myslím na Emu a na to, že ji snad dnes uvidím na vlastní oči, popovídám si s ní, políbím ji.


Spěchám. Dojdu k Domovu pro děti a tentokrát se neděsím při pohledu na můj odraz ve skleněných dveřích. Vcházím a recepční žádám o malou laskavost. Vyhovuje mi a já si sedám do křesla ve vstupní hale. Těším se. Jsem trochu nervózní, ale nemůžu se dočkat.

Ema přichází, usmívám se na ni. Tváří se překvapeně a já trochu znejistím, vstávám.

„To jsem já, Emo!“ říkám a na tváři se snažím vykouzlit známou grimasu. Svou tvář ale nemám a to, co jsem vykouzlil, asi nevypadalo nejlíp.

Ema svraští obočí a pak se nejistě zeptá: „Bene, jsi to ty?“

Kývu hlavou a jdu k ní s roztaženýma rukama. Objímám ji. Cítím, že její ruce mě nesvírají ani zdaleka tak pevně, jak by měly. Odtáhnu se.

„Nelíbím se ti?“ ptám se a ovládá mě nervozita.

„Ne, ne, o to nejde. Jsi … jiný.“ odpovídá Ema a já si sedám zpátky do křesla. Má dobrá nálada je pryč a denní vyhlídky černají.


Jdu do Domova pro dospělé. Je večer a ulice jsou liduprázdné. Setkání s Emou nedopadlo ani zdaleka tak, jak jsem si představoval. Povídali jsme si, ale spíš jako dva staří kamarádí, než jako milenci. Můj vzhled byl pro ni velkou překážkou. Ráno jsem doufal, že bychom se mohli večer milovat, ale když jsme se loučili, ani jsme se nepolíbili - Ema nechtěla. Jen mi dala přátelskou pusu na tvář. Jsem z toho sklíčený a srdce mi krvácí. Vzpomínám si na podivný pár v kuřáckém koutku hotelu Vrána. Vzpomínám si, jak spolu uvolněně konverzovali, objímali se a líbali. Oni se nad svůj vzhled dokázali povznést. Já s Emou jsme to zatím nedokázali, a to jsem ve světě dospělých zatím jenom já. Pochybuji o nás…

Ema má osmnácté narozeniny za tři měsíce a já nevím, jak to bude vypadat potom, když už teď je náš vztah v troskách.


Večer na pranýři pláču, dokud se nerozzáří baldachýn a nezačne rekviem dnešního dne.

Ach Emo.


* * *


18 let, 2 měsíce a 12 dnů


Probouzím se.

Otvírám oči a … nevidím stříbrný baldachýn. Nevidím nic. Přemýšlím, jestli je ještě noc, ale to bych nebyl vzhůru. Přes noc je přece mé vědomí nahrané v paměťových čipech mého pranýře a do mozku se nahraje až nad ránem, kdy dorazí dnešní tělo.

Nechápu to a tak se ptám dívky v interaktivním panelu.

Něžný dívčí hlas mi odpovídá, že jsem slepý. Ironicky se usmívám a kroutím hlavou.

Celý den zůstávám na pranýři.


* * *


18 let, 2 měsíce a 28 dnů


Těla ke mně přichází jedno po druhém, každý den nové a nové a život je pro mě boj. S Emou jsem v kontaktu jen přes interaktivní panel. Od doby, co žiji v Domově pro dospělé, jsem se s ní setkal jednou - tenkrát v Domově pro děti. Dopadlo to špatně a znova za ní jít se neodvažuji. Ona mě o to nežádá. Z našich rozhovorů, které jsou kratší a kratší a jejich frekvence klesá, je cítit, že má obrovský strach ze svých narozenin. Nedivím se jí. Jednou mi řekla, že by udělala cokoliv, aby si mohla nechat svoje tělo. Neřekl jsem jí na to nic, nevěděl jsem co.


V práci za mnou přichází nádherná zrzka. Její hubené nohy nesou kulaťoučký, nevelký zadeček a na hrudi se jí houpou dvě krásně zaoblená prsa. Štítek mi prozrazuje, že je to moje spolupracovnice Vanda. Nikdy jsem se s ní nebavil a dost mě překvapuje, že za mnou přichází. Beze slova mě bere za ruku a vede dozadu do skladu. Nevím, o co jí jde, ale její dnešní vzhled ji opravňuje k čemukoliv. Vede mě do potemnělého zákoutí a tam si sundává kalhoty, pak i spodní prádlo. Se zbytkem se neobtěžuje, rukama se opírá o stěnu a předklání se. Vystrkuje na mě své dnešní krásné pozadí a já vidím vše, čím bylo její tělo od pasu dolů obdařeno.

„Tak dělej.“ šeptá Vanda.

Nemyslím si, že jsem dneska vyfasoval zrovna pohledné tělo, ale je mi to jedno. Bezmyšlenkovitě si sundávám kalhoty a ruce mi dopadají na Vandin nádherný zadek.

Není to milování, je to jen zvířecí honba za vyvrcholením. Vanda mě povzbuzuje, ať jsem co nejrychleji. Nemusí to říkat dvakrát, protože celý náš akt netrvá ani dvě minuty. Vzdychám a opírám se o ni. Ona však neztrácí čas, odstrkuje mě a obléká se.

Říká: „Díky.“

Kývu hlavou a když ve mně dozní pocit vzrušení, oblíkám se a odcházím. Pomyslím na Emu a najednou se cítím provinile. Vanda byla krásná, překrásná, ale co byla proti Emě? Zhola nic.


Později v práci se dozvídám, že si to dneska Vanda rozdala s každým chlapem, který byl po ruce. Všichni obdivovali její křivky a pro ni nebyl problém je svést.

Billy, postarší muž kolem padesátky, se kterým si to Vanda dala taky, mi to vysvětlil.

Vanda byla tak spokojená se svým dnešním tělem, že si ho chtěla nechat. A ženy mají oproti mužům jednu výhodu - mohou otěhotnět. Ženské tělo s plodem uvnitř nepokračuje v oběhu, ale do narození dítěte v něm zůstává vědomí ženy, která do jiného stavu tělo přivedla. Vanda chtěla jednoduše otěhotnět a o to se snažila s každým, s kým to šlo. Chytrá holka.


* * *


18 let, 2 měsíce a 29 dnů


V práci vidím krásnou zrzku, jak se spokojeně usmívá. Vidím, jak k ní přichází jeden zaměstnanec a chytá ji za zadek. Na něco se jí ptá. Vanda ho odpálí jako basebalový míček a dál se usmívá. Stále má včerejší tělo. Takže jí to vyšlo - je těhotná.


Večer ležím pod stříbrným baldachýnem a myslím na Emu. Už jsem s ní nemluvil tři dny a pořád mě trochu tíží svědomí tím, jak jsem pomohl Vandě. Možná jsem nebyl otcem, každopádně jsem byl jeden z mnoha, kdo se o otcovství ucházel. Zakroutím nad sebou hlavou.

Před očima vidím Eminu krásnou tvář. Vzpomínám na romantické chvíle, milostné okamžiky a zamilované pohledy. Za tři týdny má narozeniny a čeká ji stěhování…

Pak mi to dochází.

Vzpomínám si, kterak mi Ema říká, že by dala všechno za to, aby si mohla svoje tělo nechat. Usmívám se. Vzpomínám na naše krásné milování a doufám, že ho ještě jednou zažiji.

Miluji tě, Emo! A znám způsob, jak si můžeš svoje tělo nechat. Minimálně o trochu déle.

Je přesně deset a když vstávám z pranýře, něžný dívčí hlas mě informuje, že zbývá čtvrt hodiny do ulehnutí.

Chci se spojit s Emou, ale ona spojení nepřijímá. Trochu zklamaný nahraji vzkaz a řeknu v něm všechno podstatné. Pak si jdu lehnout na pranýř, abych nezmeškal rekviem dnešního dne.


* * *


18 let, 3 měsíce a 9 dnů


Probouzím se.

Otvírám oči a cítím bolest po celém těle. S námahou vstávám, ale bolest je ukrutná a já mám co dělat, abych vůbec chodil. Nevím, co včera s tímhle tělem kdo dělal, ale já s ním dneska nemůžu dělat vůbec nic.

Do práce nejdu, celý den trpím na pranýři a myslím na Emu. Od mého vzkazu se neozvala. Do jejích narozenin zbývá týden a milování s ní se mi vzdaluje. Zkoušel jsem se s ní spojit od té doby ještě jednou, ale bezúspěšně.

Proklínám Berlínskou smlouvu a dnešní tělo. Nic se ale neděje a já jen čekám, až bude noc a stříbrný baldachýn se s hrkáním, cvakáním a skřípáním zase rozzáří.


* * *


18 let, 3 měsíce a 17 dnů


Eminy narozeniny.


Probouzím se.

Otvírám oči a vstávám. V zrcadle vidím odraz, který mě neděsí a s tím se spokojuji. Jsem rád, že jsem dnes nevyfasoval žádného slepce, invalida nebo strašáka do zelí. Dnes se Ema stěhuje z Domova pro děti do Domova pro dospělé a já ji tady chci přivítat. S tímhle tělem to můžu udělat, aniž by se mě lekla.

Dívce v interaktivním panelu říkám, že si beru v práci volno. Běžím po schodech dolů a zastavuji u recepce.

„V kolik má dnes přijít Ema Woodhopová?“ ptám se.

Recepční, která dnes vypadá jako leklá ryba z Grónska, nechápavě naklání hlavu.

„Dnes nikoho nečekáme.“ říká.

„Cože?“ divím se. „Jakto?“

Recepční pokrčí rameny.

„Ve městě už jiný Domov pro dospělé není, nebo ano?“ ptám se a napadá mě hrozná představa, že se Emě něco stalo. Dlouho se neozvala a mám strach, že si něco udělala. Nedivil bych se, osmnáctých narozenin se děsila.

„Žádný další.“ odpovídá recepční.

V hlavě se mi rojí černé představy.


Vcházím do Domova pro děti a mířím rychle k recepci.

„Je u vás Ema Woodhopová?“ ptám se bez pozdravu.

Recepční zmáčkne pár kláves a hledí do monitoru.

„Ano, je.“ odpoví po chvíli.

Nahlas si vydechnu. Čekal jsem to nejhorší a úleva, kterou cítím, je zachraňující.Že bych se spletl v datu jejích narozenin?

„Nemá dneska narozeniny?“ ptám se recepční.

Recepční se podívá znovu na monitor a pak řekne: „Ano, má.“

„Tak jakto…?“ začnu, ale nedořeknu, protože kolem mě zrovna prochází Ema - dívka, kterou z celého srdce miluji. Po jejím boku jde neznámý kluk a smějí se spolu. Dochází mi to.

Recepční se na mě dívá a pak bez citu prohlásí: „Ema Woodhopová je těhotná, proto u nás ještě zůstane, jestli vás zajímá tohle.“

Recepční slyším z dálky. Nevnímám, co říká. Stojím a nevím, co mám dělat. Připadám si, jako by na můj svět spadl obří vesmírný pavouk a sežral ho.


Vcházím do svého pokoje a pomalu zavírám dveře. Všechno pro mě ztratilo smysl. Svět skončil.

Chvíli stojím na místě a představuji si, jak nádherný život jsem mohl s Emou mít. Jak jsme se mohli milovat, dál a dál, dokud bychom chtěli a ne dokud nám to dovolovala Berlínská smlouva. Proklínám ji. Berlínskou smlouvu i Emu.

Přistupuji k oknu a otvírám ho. Vyhlédnu ven. Třetí patro není žádná jistota, ale když to vezmu po hlavě...

Vylezu na okenní rám a v podřepu hledím dolů. Svět je nic, moucha rozplácnutá na bílé stěně. Život není žádné peříčko. Ten můj se změnil v těžkou rezavou kovadlinu, která se mi ani trochu nelíbí. Zavírám oči. Chci se odrazit nohama a ukončit svoji existenci.


Stojím stále na okenním rámu a v hlavě slyším mechanický hlas.

„NEBEZPEČÍ POŠKOZENÍ TĚLA. NEBEZPEČÍ POŠKOZENÍ TĚLA. NEBEZPEČÍ POŠKOZENÍ TĚLA.“ Chvíli pauza, pak: „SYSTÉM KONTROLY ZAZNAMENAL CHYBU 12 - NEBEZPEČÍ POŠKOZENÍ TĚLA. OVLÁDÁNÍ TĚLA VÁM BYLO ZASTAVENO. KONTROLU NAD TĚLEM PŘEVZAL SYSTÉM KONTOLY A OVLÁDÁNÍ VAŠEMU VĚDOMÍ PŘEDÁ, AŽ BUDE NEBEZPEČÍ ZAŽEHNÁNO. VYČKEJTE PROSÍM.“

Jako bezmocný duch sleduji, jak slézám zpět do pokoje a zavírám okno. Pevně ho zajistím a sedám si na pranýř. Nemůžu nic dělat. Připadám si jako loutka ovládaná nadlidským loutkařem.

Sedím bezpečně na pranýři a v hlavě slyším znovu ten hlas.

„NEBEZPEČÍ POŠKOZENÍ TĚLA ODVRÁCENO. SYSTÉM KONTROLY PŘEDÁ OVLÁDÁNÍ VAŠEMU VĚDOMÍ ZA PĚT … ČTYŘI … TŘI … DVA … JEDNA …“

Jsem zpět. Jsem zpět a ovládám tělo, které není moje, ve světě, kde člověk nemůže ani spáchat sebevraždu, ve světě, kde tělo má větší cenu než vědomí. Nepříčetně zařvu z plných plic.

„Nějaký problém, pane?“ ptá se něžný dívčí hlas interaktivního panelu.

„Život!“ zařvu. „To je ten problém!“

Žádná reakce. UI asi není stavěná na takovéhle debaty. Zatím.

Pak se ptám: „Jak můžu spáchat sebevraždu?

„Sebevraždu, pane?“

„Jo!“ řvu, „konec, end, finito, světlo v tunelu, astalavista, kapiš?“

Něžný dívčí hlas mi odpovídá: „Pokud myslíte výmaz, stačí vyslovit souhlas, pane, a vaše vědomí bude v noci z databáze vymazáno.“

„Opravdu? A co bude s mojí prací, s tělem, které sem přijde zítra?“

„V databázi je mnoho čekatelů na volné tělo, pane.“

„Kolik?“ ptám se.

„Zrovna nyní je v databázi 41 miliard, 365 miliónů, 784 tisíc, 521 vědomí, pane.“

Vykulím oči. Teprve teď mi dochází, že smrt nemá v tomto věku žádnou moc. Kdyby existoval dostatek těl, mohlo by se žít věčně. Ale těl je málo. A ztráta každého dalšího je citelná. Proto už ani nelze spáchat sebevraždu a poškodit při tom tělo, tohle si ošetřili.

„Chci, aby moje vědomí bylo vymazáno.“ říkám a v hlavě mám obraz Emy, kterak jde s neznámým po boku a zárodkem plodu v břiše.

„Jste si jist, pane?“ ptá se interaktivní panel. „Můžete své vědomí pouze odstavit na určitou dobu.“

„Vážně?“

„Ano, pane.“ odpovídá interaktivní panel - můj jediný přítel.

„Na jak dlouho?“

„Na jak dlouho chcete, pane. Deset let, dvacet, třicet, sto.“

„Dvěstě?“ ptám se.

„Jistě, pane.“

Přemýšlím, jaký bude svět za dvěstě let. Usmívám se.

„Dobře.“ říkám.

„Dobře, pane, ulehněte prosím.“

Lehám si na pranýř a myslím na svět, jaký bude za dvěstě let, až se znova probudím.

„Přejete si odstavit své vědomí na dvěstě let z databáze?“ ozve se dívčí hlas.

„Ano.“ říkám a v hlavě se mi objeví Ema.

„Chcete něco vzkázat lidem, kteří se po vás budou shánět?“ ptá se dívčí hlas interaktivního panelu.

Přemýšlím, že vzkážu Emě, jak moc ji miluji, ale pak si to rozmyslím.

„Asi ne.“ říkám.

„Dobře, pane.“

„Nebo jo.“ vykřiknu.

„Ano, pane?“

Přemýšlím, po chvíli říkám něco, o čem jsem do tohoto okamžiku nikdy nepřemýšlel, najednou se mi to objeví v hlavě a teď jako z dálky vnímám, že se mi hýbou ústa a já pronáším tato slova: „Nevím, kdy začínalo lidstvo toužit po tom, aby si byli všichni rovni, ale vím, že to byl pěkně posraný nápad.“

„Zaznamenáno, pane.“ odpovídá dívčí hlas.

Stříbrný baldachýn nad mou hlavou se rozzáří.




Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 7119

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 2 z 2) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Tina - 2011-01-17 23:03:12

Zařekla jsem se, že nebudu pod povídky nic psát, protože by mi to nedalo a musela bych napsat pod všechny, ale... Velmi, velmi se mi to líbilo. Není to zrovna dvakrát konstruktivní komentář, ale tuhle povídku bych si ráda znovu přečetla kdekoliv a kdykoliv. Líbí se mi Ich forma a vyprávění v přítomném čase, často na to nenarážím, a proto se mi povídka líbí dvojnásob.

Jen přímá řeč se píše poněkud jinak, ale na to už určitě upozornila porota.

squire - 2011-01-17 14:02:27

Antiutopie úplně miluju!

Jenom mi proboha autore vysvětli, protože jsem dost nechápavý čtenář, jak se do těch pokojů dostávala ta těla? Někdo je tam nosil? Někdo je v noci vyměňoval? Nebo ten baldachýn fungoval jak manipulátor a za ním bylo nějaké transportní potrubí (ehm, blbost, že?)


:: (1 - 2 z 2) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.