Palantir
oddělovač

O vesmírnou přilbu

Literatura > Povídky > Vidoucí 2010 | 08. 08. 2010 23:59:59 | autor: Cellindra

O vesmírnou přilbu


Docela otročina. Ve vzduchu se pořád točí žlutý písek. Tohle dlouho nevydrží žádný mechanismus. Stále dokola se to musí rozebírat a čistit, staré typy se samy neopraví a novější jen částečně. Díky tomu si vydělávám, planet s blbou atmosférou je habakuk.

„Hej, Kazi, mám to nahodit?“ huláká netrpělivě Mink ze strojovny. Nudí se, pacholek.

„Jo, ale jen krátce, zkušební chod.“

Souhlasně zahučí a pod rukama mi zabrní stěny tunelnice. Není to ono. „Vypínej, Minku,“ zavrčím do vysílačky, „tohle vezme víc práce.“

Komunikace pátého řádu se staví už dlouho a pokrývají všechny kolonizované země. Všude samozřejmě nejsou tak husté a propojené jako silnice na domovských planetách, ale pár základních tunelnic se najde snad všude. Poskytují bezpečné cestování hlavně tehdy, když není výhodné používat leteckou dopravu. Naše dvojka je tu od toho, aby tyhle víceméně důležité pozemní spojnice udržovala. Co na tom, že někde se nevyužívají po celá desetiletí a další roky si tu budou dál osaměle vést a stárnout. Podle předpisů musí být zkrátka provozuschopné.

Celý panel se nějak prohýbá. Vytáhnu hustidlo a přiložím je k elektrotepně. Pěkně opatrně a s citem. Člověk musí mít tyhle neživé věcičky rád. Všechno si žádá své.

Do panelu proudí zpevňovač, pomalu se přemísťuje a řadí na nová místa. Není plně kompatibilní se starou technologií, ale ta se už dávno nevyrábí. Tyhle nové zpevňovače by se měly přizpůsobit. Výrobce to tvrdí. Uvidíme, zatím to vypadá dobře, panel sedí.

„Minku? Nespi a zapni to. Do půl hoďky jsem u tebe.“

Hodím brašnu do vznášedla, uvolním si skafandr a vydávám se ke strojovně. Vítr se mnou hází, písek kazí výhled, držím se při zemi. Kus letím podél tunelnice a pozoruju zkušební vozítko. Řítí se v ní, sleduje a zapisuje potřebné údaje. Pak musím nahoru, terén je členitý, bezpečněji bych se cítil v tunelnici.

Strojovna je zanedbaná jako všechny strojovny nevyužívaných planet. Jedna větev tunelnice z ní vede na sever, druhá na jih. Zaparkuju a ty dva metry přeběhnu dovnitř jen tak nadivoko obyčejným vchodem.

„Se ti to jednou vymstí,“ pokárá mě Mink a sundává nohy z řídícího pultu. Po panelu putuje tečka zkušebního vozítka, všechno probíhá v pořádku.

„Trocha plynovýho koktejlu a čerstvýho záření mě nezabije,“ mávnu rukou a oprašuju písek z vlasů. Nerad zbytečně vězím ve skafandru a tahle planeta je skoro dýchatelná.

„Já bych tam nelezl,“ zavrtí Mink hlavou a důkladně si přihne z baňaté lahve. Pořád se něčím cpe. I teď mu padají drobky na klín a rukáv mu ulepila mně neznámá zelenina. Mink ochutnává a požírá všechno, co připomíná organickou hmotu. Někdy se za něj stydím.

„Nezapomeň mi zapisovat,“ upozorním ho a sednu na mašinu. Jo, kvůli tomuhle to celé dělám, na tohle se těším, tohle si užívám. Mink to ví a fandí mi.

Stroj ožije, rozsvítí se čidla a jeho povrchová teplota se srovná s mou. „Ahoj, kamarádko,“ zašeptám.

Zkušební motorka vjede do tunelnice. Sevřu řidítka, přidám na rychlosti a ignoruju Minkovy obvyklé mekty. Pro mě je pomalu a opatrně dost blbej pojem.

Stroj bere dobře. Sedí měkce, zatáčky vybírá přesně. V určeném úseku brzdím. Paráda, zapíná se bezpečnostní zástěna, silové pole mě podrží. Znovu nabírám rychlost. Displej mi posílá v ústrety fingovaného protijezdce. Tahle tunelnice je stavěná na jedinou silnou osobní mašinu nebo jeden nákladový čtyřkolák, dva stroje v protisměru v řádném provozu nezvládne. Do klasických tunelnic obydlených planet to má daleko a k nejkomfortnějším silnicím se vůbec nemůže přirovnávat. Slouží jako nouzovka, jednoduchá spojnice. Přesto má pro mě svůj půvab.

Teď nechávám stroj ve vysokých obrátkách, tohle musí vyřešit silnice sama. Fajn, mašina sama zpomaluje, mine nás jakože protijezdec, máme povoleno výjimečně využít tunelovou stěnu. Vyjedu na ni a hlídám, abych se nepraštil hlavou o strop. Je to tu stísněné, normováno na jednoho průměrného výzkumníka.

Sjedu zpátky a můžu to rozbalit naplno. Řítím se žlutou krajinou, slabě ji vnímám za průhledným kovoplastem, vedu stroj ideální stopou. Všechny řízené komunikace patřící lidstvu už mají pod povrchem inteligentní čipy a myslí za vás. Nikdo se nesrazí na křižovatce, neobrátí se na střechu na rychlých úsecích. Neznáme zdržovače, kolony posunuje a ideálně směřuje výkonný počítač. Stroje všechno vyřeší samy. Pokud ne, jsme tu my, opraváři. Díky za tyhle opuštěné planety a díky za únavu materiálu v jejich jedovaté atmosféře! Aspoň tady si užiju trochu adrenalinu a můžu potrénovat.

Tisknu se k mašině a sleduju jen cestu. Mink něco řve do vysílačky, nerozumím, ale chápu. Blikátka a bzučáky ve strojovně určitě řádí a hřmí, musí ho to znervózňovat. A to chtěl být můj osobní trenér. Ne, ne, ne, s takovým přístupem.

Stroj se začíná vychylovat z moci nervů podsilničního počítače. Houstne kolem mě silové pole, musím zvolnit. Ta potvora má zadanou maximální rychlost, nepočítá s tréninkem na zakázané závody. Škoda. Srovnám se a držím povolené maximum. Stejně bych to zkušební vozítko dohnal, kdyby mě silové pole nebrzdilo. Musím si promluvit s Minkem, ať mi neříká, že by s tím nedovedl zašmodrchat. Obracím se na točně, zpátky se zase rozjedu, podle předpisů musím několikrát měnit rychlost.

Dojíždím pomalu a pozoruju nevlídnou krajinu. Žlutá pískem, rovina, šutry a suché keře, šustivé podnebí. Jen z výšky jsme zahlédli slabou zeleň, kolem tunelnice je polopoušť, případné plochy k těžbě nerostů.

„Seš blbej,“ přivítá mě parťák. Ani se nehne, aby mi pomohl z kombinézy, a to se známe několik let. „Potil ses,“ ušklíbne se.

Na kontrolním grafu přilby opravdu září ostře růžová. Obrátím helmu vzhůru zadkem, aby si vydechla, a vysoukám se z overalu.

Přistoupím k panelu. „Dvě stě padesát,“ zavrčí Mink. „No tak dvě stě osmdesát,“ přizná, když se chci podívat sám. „Jels dvě stě osmdesát a mě se tady přehřívaly kontrolky. Jednou se zabiješ, nebo tě konečně vyhodí z práce. Zůstaneš zarýglovanej ve stísněný podzemní kanceláři, nad hlavou ti bude bzučet starej větrák a…“

Mávnu rukou a vrátím se k mašině. Dobrý stroj díky Minkovi. Ten nemožný chlap má úžasný cit pro závodní stroje. Dokáže probudit dostihové ambice i v testovací mašině Silniční společnosti.

Sbíráme nářadí a otvírám cestu ke vznášedlu. Přisálo se ke dveřím spojovacím rukávem a můžeme do něj snadno dopravit motorku a ostatní drobnosti. Ještě poslední pohled do pohaslé strojovny a důkladně za sebou zavíráme.

Vznášedlo se pomalu vydává k naší lodi. Letíme rozvážně, kymácíme se, je to nemotorný, ale vcelku spolehlivý přepravní prostředek. Pozoruju povrch země a zmenšující se strojovnu. Panely na střeše a v okolí blednou, zmatněly a sbírají jen tolik energie, kolik je nezbytně nutné. Tunelnice se vine na dvě strany jako lesklý červ. Místy ji zakrývá písek, jinde svítí na ostrém slunci.

„Zaregistrovals vůbec něco,“ hučí Mink od řízení, „když ses řítil přes spravený místa? Hm?“

Raději mlčím a předstírám nevnímání. Opravuju svědomitě a důkladně, ale celou dobu se vždycky těším jen na jedno. Mink to ví, Mink si jen potřebuje zanadávat.

Vznášedlo pípne a nechá se spolknout lodí. Letíme domů.


Dílny a hangáry Silniční společnosti hučí jako úly. Vylezeme zezeme z lodi a necháme se prohlídnout v kontrolní komoře. Úplně zbytečné, leč podle předpisů. Je radost nařízení obcházet, ale v rámci zaměstnání nelze.

Parta otřískaných robotů vytahuje z lodi naše věci a pod vedením mistra směny je nakládá a spouští výtahem do dílen. Mink nevydrží a náznakem běhu se vydává asistovat. „Opatrně, neřádi, tohle je citlivý nádobíčko! Co děláš těma prackama? Okamžitě na to hoď pořádnej obal!“

Chápu ho, je na svá udělátka zatížený. Směnový mistr hájí své plechové družstvo a Mink si vyhádává zvláštní zacházení pro naše věci. Beru, jedná se i o motorku, mám ji rád jako druhou na světě. Plechovky s bzučením provádějí obvyklou očistu a desinfekci, třídí zařízení do jednotlivých kójí.

„Jednou mi strčili nanozkoušečku k mechanickým klíčům,“ vyřvává Mink a plechovky začínají nervózně blikat. Měl by přestat, jsou to sice obyčejní údržbáři, ale naprosté tupouny bez citlivosti už dnes nenajde ani tady. Dřív, než nastane vzpoura robotů, vykvasí mistr a nechá Minka vyvést ochrankou. Můj mohutný přítel sebou mrská v klepetech pořádkového robotoida. Svezu se s ním. Tento typ vypadá jako archaická ještěrka, nasazuje se při odstraňování veškerých průšvihů. Chytí, nabere, zvedne a odveze jakýkoliv problém od zhroucených konstrukcí po panovačné mechaniky.

Vyhodí nás před kancelářemi. Vyřídit formality pošlu Minka, zná můj odskok od úřednických vymyšleností.

Na ulici si počkám na vozítko. Vynoří se z garáží a vesele na mě zabliká. Nastoupím a šinu se k domovu. Mink mě chvíli sleduje, ale ve třetí zóně se odkloní, zamáváme si a kamarád zmizí svým směrem.

V hale ledabyle odmávnu portýra, stejně je to robot mentálně pod úrovní našich plechovek z údržby, a vyjedu do svého patra. Zámek mi polkne ruku a pak úslužně otevře. „Vítejte doma, vážený platící nájemníku!“ Pěkně blbý až provokativní, ale pokazit to nedokáže ani Mink, nejspíš se zdravice přenáší z domovního ústředí.

Drtivá většina bytů je maličká, a ten můj v 83. podlaží je extra malinký. Předsíňka na oblečení, kuchyňka na jednoho varného a úklidového robota, toaletní kout a víceúčelová ložnice. Na víc nemám nárok.

Umyju se a hodím tělo na postel. Automaticky se zapne iluze obyvatelnosti. Stěny se zatváří jako světlý, rozlehlý pokoj s výhledem do zahrad, dokonce tu proudí recyklovaný vzduch s parfémem letního odpoledne. Už abych byl zase pryč, stejně mají ty stěny špatnou perspektivu. Ještěže mám dny volna kde trávit.

Ráno skopnu přikrývku a co nejrychleji opouštím sladký domov. Snáším ho jen jako noclehárnu. Mink tvrdí, že moderní byt navozuje dojem nory, kam se uchyluje umírající zvíře a čeká, jestli přežije nebo ve své díře zetlí. A to jsou lidi, a přibývá jich, kteří v takových ubikacích dokážou radostně a plnohodnotně existovat, ba vychovávat rodinu. Jasný důkaz přizpůsobivosti lidské rasy. Odolní se můžou množit, my, nepřizpůsobivci, nikoliv, my vymřeme.

Vyvolám si autíčko a nasoukám se dovnitř. Pouliční doprava mě posunuje k výpadovce. Zlaté nehostinné planety a jejich nedýchatelné obzory!


Na příměstském oválu už krouží několik motorek. Areál je rozlehlý, ale pořád stejný. Pro mě nuda. Vjedu do depa a pošlu auto do garáží.

„Zdar, Kazi,“ zvedne Rol na pozdrav golaklíč, „jdeš si to nechat nandat?“

„Zadus se výfukovými plyny mýho oře,“ popřeju mladšímu bratrovi našeho šéfa Makse. Zachechtá se.

Odemknu box a vyvedu motorku ven. Moje pracovní je dobrá. Je fakt dobrá, a kdyby směla opustit haly Silniční společnosti, nandala by to spoustě zdejších speciálů. Ale Rena je prostě eso. Makám na ní pořád, děláme s Minkem divy a před tím mi pomáhal i Minkův brácha. Rena patří k terénním řadám, oficiálně se na nich pořádají mistráky a motoolympiády, ale my, šílenci, jezdíme jinou ligu. Tajnou, zakázanou, nebezpečnou, divokou, prostě nádhernou. Čím víc nás pronásledují, tím víc to milujeme.


Vytlačím ji na nekrytý ovál a pomalu se rozjíždím. Mašina zapřede a povozí mě po rovince. Přidám, pevněji se usadím, vypnu displej, ať to není tak jednoduché, a pustím ji naplno. Vynese nás to do první klopenky, přelítneme tři velbloudí hrby a zdoláme prudký stoupák. Sešup dolů, pravá vracečka a pískový úsek. Lehounce mi ustřelí zadní kolo. Tohle zbožňuju, pořádná akce. Kouká na mě černý displej, žádné údaje, musím makat sám, tady bych se za elektronickou pomoc styděl.

„Úplný magor,“ ocení mě Rol a dál leští svou mašinu. Pomalu dojíždím, Rena se pěkně rozehřála. Kouknu k věži. Maks zvedá palec, prošel jsem.

Přiřadím se k Rolovi, doplním tekutinu do solárpanelu a překontroluju kontakty kol a podvozku. Rol býval dobrý jezdec, než se zabil Minkův brácha. Se všemi to otřáslo, ale s ním asi nejvíc. Maks ho vzal ke specialistovi, a ten prý objevil nějaký problém. Rol teď jezdí jen krásně, odvážně už ne a většinou zůstává tady na oficiálním oválu. Jen zřídkakdy ho starší bratr na poslední chvíli pozve s námi. Obvykle Rol smutně a žádostivě kouká, ale nechává nás odletět samotné. Tak aspoň dělá zeď. Tresty za zakázané závody se rovnají dlouhé izolaci jako za hrdelní zločiny, riskovat pro zábavu se nesmí, lidstvo začíná mít problémy s další reprodukcí plně životaschopných jedinců.

„Jedeš s náma na Titanu, Role?“

„Dnes ne, Kazi, dnes dám svou starou hajtru do pořádku a zkusíme hodit totální rekord téhle dráhy. Maks to nařídil, potřebuje mít ode mě do večera hotové testy.

Víš, Kazi,“ Rol se přiblíží a ztlumí do polohlasu, „někdy si myslím, že mě brácha mezi vámi nechce, že jsem pro něj jen přítěž. Zrovna dnes bych si vyrazil tak rád, ale místo toho zase zůstávám. Chápeš, že si připadám jako neschopný trouba?“

Chápu, soustrastně pokrčím rameny a odkráčím k věži. Nenápadně se tam srocuje naše skupinka.

„Hoši,“ poplácá nás po zádech Jehan, totální nadšenec a větší blázen než já, „mám perfektní nález. Planeta plná tunelnic, starej počítač, strojovna bez modernizovanýho záznamníku, zato do ní vede několik větví. Šířka na dva stroje, pro někoho na tři. Seshora vypadá parádně. He? Co vy na to, poserové?“

„Že kecáš,“ sejme ho Maks, šéf party. „Sjízdné planety mám v náplni práce, ale o takové nevím. Držme se rozpisu.“

Maks je vojenský plánovač, sedí přímo v kompové pleteni vesmírných sil a má planety v malíku. Jehan je pěšák jako já, maká u telekomunikací, údržba zesilovacích majáků periferních planet. Fakt je, že přitom obrazí pořádné dálavy, ale nezmapovanou planetu by potkat neměl. A kdyby se nějaká zázrakem vynořila, neměla by mít tunelnice, to zas vím já.

„Vekara-7,“ zašeptá Jehan a vítězoslavně se rozhlídne. „Náhodou mě tam šoupla vyzmatkovaná navigace.“

„Vole, tyhle náhody…“ odplivne si Maks a zatěká očima. „Tam vás pošlu, až se vás budu chtít zbavit,“ zasměje se skřípavě. Nějak nám přitom zbledl a začíná se potit, je horko. „Na téhle krásce se objevují výrony nervového plynu a nikdo to nedokázal podchytit. Tunelnice se tam musely dostavovat po částech ze vzduchu a roboty, lidi to totálně odrovnalo. A stejně nic pro nás, samé nezáživné terény. Navíc se zjistilo, že není zajímavá ani jako zdroj surovin.“

„To je mně fuk,“ nadme se Olen, tlučhuba. „Nejdu po surovinách a tunelnice se přece dají profouknout. Klidně si to odsvištím ve skafandru, ale novou planetu jsme nesjeli dva roky. Beztak mimo tunelnice nevystrčíme nos, tak ať si vypouští plyny podle libosti, nebude první ani poslední. Ďábli, tohle je naše příležitost. Konečně máme rovný podmínky. Nikdo z nás tam netrénoval, nikdo nemá výhodu. Spravedlivě se rozhodne, kdo získá mistrovskou vesmírnou přilbu!“

„Jede se na Vekaru!“ řveme a blbneme, jen kapitán Maks se tváří bledě a kysele, drtí v ruce mobil a hypnotizuje ho pohledem. Lampasák jeden.


Nenápadně se vytrácíme vznášedlem k lodi. Už v ní sedí Mink a ukládá naše motorky.

„Letíme na Titanu podle dohody a na nikoho už nečekám,“ oznámí nekompromisně Maks.

„Počkej, počkej,“ zvedne se Olen a zavrávorá, tahle loďka není komfortní koráb, chce to jistou opatrnost. „Chceme na Vekaru-7!“

„Tak si vystup, troubo, sedíš ve špatném spoji,“ utře ho Maks.

„Na Titaně jsme byli osmkrát,“ připomene Jehan, „a Vekara je fantastická, nevím, co proti ní máš, Maksi. Ty tunelnice, hoši, to byste prostě čučeli. Dlouhý, točený, se zatáčkama, úděsně divou krajinou, sešupy a výjezdy… Přeletěl jsem nad nima.“

„Drž hubu!“ naskočí Maksovi u ohryzku silná žíla. Sedím vedle něj, takže to dobře vidím a poděsí mě to.

Maks to zaznamená a nespokojeně sykne. Nevím, proč tolik vzdoruje, k čemu nás pořád tlačí. Dobrovolně to nevzdáme, nás nevystraší jako Rola. Už jsme něco sjezdili a dokážeme odhadnout míru nebezpečí. Žádná planeta nemá parametry Země, všechny navštěvujeme tajně, a proto si vozíme patřičnou výbavu. Jistíme se, riziko je únosné. K jistotám patří i zkušební kolo na pozemském oficiálním oválu, Maks nás chce vidět před každým výjezdem.

Dnes ho nepoznávám. Od smrti Minkova bratra sice pozbyl původní elán, uzavřel se, ale takhle nikdy nevyváděl. Nechápu ho.

„Je-de-se-na-Ve-ka-ru!“ skandujeme.

Kapitán lodi poraženecky pokrčí rameny, nahlásí Zemi falešné souřadnice a vlastně nepromluví až do přistání.


Vekara-7 nevypadá špatně. Vekara je nádherná jako Země v dávnověku. Oceány, lesy, hory.

Přistáváme pomalu, Maks mlčí, soustředí se, ale chvějí se mu ruce. Nepoznávám ho. Mám nutkání uklidnit ho, vždyť se nespouštíme na cizí hřiště poprvé, ale rozmyslím se. Je v něm neklid i vztek, sjel by mě.

Asi mě trochu nakazil, raději skouknu lodní panel a solidní údaje mě uklidní, ba nadchnou. Tento živý glóbus má úžasné parametry. Snad nás nezahubí přírodním kyslíkem.

„Povídám, chlapi,“ Maks konečně ožil, „nesundáte si ty nové přilby z huby, jasné? Tohle rajské místečko pšouká jedovaté plyny a má na svědomí dost průzkumníků a dělníků, aby na ně přešla kohokoliv normálního chuť.“

„No, je trošku divný, že jsme to tu jako lidstvo dávno neobsadili,“ zamračí se Mink. „To fakt nešlo vymezit nebezpečný pásma a …“

„Ne,“ odsekne Maks. „Mimo tunelnice čeká lidi rychlá smrt, rozumíte?“ Nějak moc toho o Vekaře najednou ví. Určitě si ji syslil sám pro sebe, hamoun. Že by i on dokázal na nás spáchat malý podraz?

Zatím nikdy nás od výjezdů nezrazoval. Teď snad chce, abychom sami navrhli návrat, naiva. Možná je mu špatně, pořád se potí, ale navádí loď na přistání. Nechává ji vznášet se na gravitačním polštáři pár desítek metrů nad zemí.

Třesou se mi ruce, mlátí srdce, ale tohle vzrušení miluju. Skládáme se do vznášedla, nejvíc zavazí Mink, a taky mu to řeknu. Všichni se chechtají, Mink se mě snaží udusit břichem.

Vznášedlo se kymácí, klouže po magnetickém polštáři, nepříjemně to houpe. Letíme nad lesem. Zelené moře s vlnami, proudy a víry, vodopády a vodotrysky. Co všechno nedokážou stromy! Ale za motorku bych je nevyměnil.

„Kluci, něco tam běží!“ snaží se Jehan vstát a šlape nám po nohách.

„Čum na projekci,“ stáhne ho Olen na místo, „nemusíš zírat z okna. Dole uhání grupa srnek nebo tak něco, nevyznám se ve zvířatech.“

Kouknu na Makse. Furt naštvaný, ten musel ke snídani sežrat hřebík.

Vznášedlo poposedne u strojovny. Neobratně se přisaje ke dveřím a dosedne na zem, zřejmě je tu slabé pole. Maks se ještě jednou po nás ohlídne, ale spatří nadšené ksichty, a s povzdechem uvolní plomby. Vylézáme do strojovny a Mink se křepce vrhá k pultu. Nahazuje napájení, kontroluje stav tunelnic.

Zírám. Zírají všichni, ale já dělám v oboru a tak zachovalé a bytelné komunikace jsem ještě neviděl. Kdo tu na nich maká? Nechápu to. Na nebezpečnou a neobývanou planetu neskutečný stav. Podle grafu na stěně se cesty vinou na stovky kilometrů a napojují se na další a další úseky jiných strojoven. Nejspíš tunelnice křižují komplet celou planetu. Hu, na to nemáme, museli bychom prokontrolovat všechny strojovny a na Minkově udělátku jich svítí 20. Tím líp. Dnes dáme tuhle a máme se na co těšit pro příště.

„Ďábli,“ žasne Olen, „to si tady křečkuje armáda, že Maksi? Takovouhle parádu nechcou předhodit blbým civilům. Proto utajení a kecy o nebezpečí. Ďábli, kdo si bere skafandr, je beznohej slimák s ucintaným zadkem!“

„Kdo vyleze bez skafandru, toho střelím do zad, víc už teď pro vás udělat nemůžu,“ položí Maks na stůl automat.

Divný vtip. Jestli z naší party někoho obdivuju, je to Mink pro cit k mašinám, Olen pro schopnost přestat v pravou chvíli blbnout a pomoct v nouzi, Jehan pro bezhlavou odvahu a Maks… Maks je nositel správné míry všech dobrých vlastností. Jezdí parádně, ale kašle na rekordy. Dokáže pravé divy, jenže nemá potřebu soutěžit. Zvládne veškerou logistiku našich výprav, umí si poradit sojenským zabezpečením, ohraje zákazy a kódy. Podezřívám ho, že vzhledem ke své serióznosti potřebuje partu poděsů jako je ta naše k  odreagování. Za ty roky co ho znám, se i několikrát srdečně zasmál. Takže co ho, kruci, bere dneska?

Kluci se zachechtají, ale poslušně navlékají kombinézy a berou vymachrované přilby, taky nám je sehnal kapitán. Nějaká extra kvalita, pro nás skoro škoda. Planeta má lepší parametry než Země a klima je mírné. Po lesích běhají teplokrevní savci, ve vzduchu létají ptáci, ale my budeme šaškovat v uzavřených tunelnicích v prototypech průzkumnických přileb. Kdyby nás načapali vojáci, roztrhají nás za jejich krádež na kusy, ani by nás nemuseli zavírat za vstup na nepovolenou planetu. Tohle by Maks neokecal.

Vypouštím kontrolní vozítko na základní okruh, Mink je pozorně sleduje. Tunelnice těsní, trasa se zdá bez závad, okruhem se vrací, prostě dokonalost. Než se vozík navrátí, jsme nachystaní. Maks nás ještě jednou vyděsí zkazkami o rychlé smrti po nečekaných zásazích prudkého jedu, skoukne atmosférické poměry v tunelnici a vypustí Jehana na trať.

Chlap ječí nadšením, týrá stroj na doraz, naštvaně řve, když ho počítač přidusí v zatáčkách, a dožaduje se vypnutí podsilniční automatiky. První kolo se nic nevypíná, nejsme totální blázni, jen částeční. Přešlapuju, už se těším, až na mě dojde řada.

Průhledný tunel polkne Olena a konečně vyrážím já s Maksem v zádech.

Rena vlítne do tunelnice jako fretka do nory. Přitisknu se k mašině a soustředím se na trať. Je členitá. Vystavěli ji napříč lesy a křovinatými úseky, občas svištím nad řekou a šplhám do kopců. Tisknu řidítka a cítím, jak stroj přebírá mé povely. Jsme jediný organismus, spolupracujeme. Vybírám zatáčky, sleduju krajinu. Občas mě oslní slunce, typicky závodní přilba by byla lepší, ale u Makse dnes neprojde, musím snést tuhle těžkou.

„Kontrola, hoši,“ varuje Mink a na minutu vypíná počítačové jištění. Paráda, zrovna mám před sebou báječný úsek.

„Makej, Reno, makej,“ šeptám a nechávám motorku pracovat naplno. Vyrazí jako dostihový kůň z  boxu. Kulím oči, tohle jsem ještě nezažil. Řítíme se na hranici našich možností, jediná chybička a konec. Chybka bez jištění by znamenala let, pád, rozmasakrování motorkou o stěny tunelnice. Beru, za takový zážitek. Zpomalí mě znovu zapnuté jištění.

Uf. Bez tohohle nikdo nepochopí, proč po městě na motorce zásadně nejezdím. Zbláznil bych se, mučit elektronického oře v přísně řízených zónách. Stejně tak mě brzo přestaly bavit oficiální ovály.

Ve strojovně čekají Jehan s Olenem, dojíždí Maks.

Všem se nám třesou ruce, když si rozepínáme kombinézy. Září nám oči, mluvíme jeden přes druhého, dojmy musí ven. Mink vypadá trošku smutně, všechno sleduje jen zprostředkovaně ze strojovny. Maks mlčí, zdá se napjatý, zajímá ho pouze panel s údaji tunelnice, strojovny a okolí.

„Ďábli,“ huláká Olen, „kus vedle mě svištěl nějakej dravec, pak Mink vypne jištění a ten pták se snad zastavil! Frnkl jsem mu jako nic!“

„A ty kopce, pánové!“ přeřvává ho Jehan. „Stoupák jako blázen a sešup o hubu. Vracečka před skálou a dlouhý údolí s opravdovým potokem. Já to tady miluju!“

„Kreténi,“ zavrčí smutně Maks. Nikdo si ho nevšímá, ale mě zamrazilo. Snad nemá náš nejzkušenější nějaké vážné problémy?

Odpočíváme, s Minkem probíráme nejnáročnější pasáže. Kontrolní kolo nám dalo zabrat a čeká nás premiéra bez automatického jištění. Mink hlídá, je profík, ale pokud bude muset jistit, viník dostane penalizaci.

„Chlapi, na start!“ zavelí a Jehan se nachystá. Pojede se časovka, ani tady se všichni vedle sebe nevlezeme. Neva, jakmile se zklidní Maks, donutíme ho k výjezdu ve volné přírodě. Náš sen, naše poslání, jednou k tomu konečně dojde. Neexistuje ve vesmíru vhodnější planeta než Vekara, jsem si tím jistý, a Mink dokáže postavit motorku k takové jízdě.

Jehan zasedne na mašinu a Mink spustí odpočítávání. Všichni napjatě čekáme, jen Maks musí bláznit až do konce. Přiskočí k Jehanovi a významně mu zalomcuje kombinézou. Pak přelítne očima nás ostatní. Jo, všichni to máme na sobě. Kombinézu a helmu, co se vyrovná skafandru do nejtvrdších podmínek. Nesundáme to, aspoň ne dnes, když má Maks u sebe kvér a tváří se, že ho klidně použije, srandista.

Jehan zmizí a nachystá se Olen. Sleduju žlutou tečku Jehanovy mašiny a za ním Olenovu modrou. Pašáci to hrnou. Těsně před mým nástupem se kolem modré tečky vynoří několik kroužků a zároveň naskočí Minkův program. Okamžitě se zapíná běžné jištění, zahuštěná energie podepře Olena a stroje na trati přejdou do řízeného režimu. Zachechtáme se, Olen má první penalizaci, v zatáčce dostal smyk a bez Minkova zásahu by skončil se vším všudy.

„Kazi,“ zazubí se Mink, „ukaž se.“

Vyrazím a ženu se za neviditelnými soupeři jako chrt za návnadou.

Jo, to je ono! V minutě jsme na maximu, tenhle rovný úsek je boží. Přijde série mírných zatáček, nehodlám zvolnit a vychází mi to. Nadjezd potůčku, to se dá zažít jen výjimečně. Soustředím se na trať. Nemám strach z pádu, Minkovy programy jsou dokonalé, ale stejně dokonale mi započtou případnou penalizaci. Chci vyhrát.

Párkrát mi někdo vyčetl, že po zakázaných planetách jezdíme zbytečně, když stejně nezvládneme vnímat nic jiného kromě úseku silnice před sebou. Něco na tom je, ale přesto funguje jakýsi šestý smysl, který ještě zvyšuje omamný pocit z rychlé jízdy. Tohle se mi na oválech nestává, to funguje jen v opravdových, neokoukaných terénech a nejde jen o pocit ze zakázaného ovoce. Nejsem přece totální ignorant, co se potřebuje honit pořád dokola, ne?

Vylítnu stoupák a prudce dolů. Jde mi to, jde, jen se musím hlídat. Přílišné nadšení může opít mozek a já potřebuju ledový klid a rozvahu. Vesmírná přilba bude má!

Začínám stahovat Olena, Jehanovu barvu nevidím, zmizel. Přece nemůže už být v cíli? A Maksova červená taky nesvítí. Nejspíš něco s grafikou, ale já chci vědět, jak je na tom jezdec za mnou.

Lehounce zvolním, tady se dostáváme do skal, a znovu přidávám. Že se značka přede mnou nehýbe, postřehnu instinktivně a stejně tak samovolně začnu brzdit.

„Minku! Olene! Co se děje?“ Vysílačka mlčí, chcípl i displej. Brzdím a vedu stroj zleva doprava, musím setrvačnou energii někam vyplýtvat. Pořád doufám, že se jen zbláznily ukazatele, ale zvíře v sobě neoblafnu. Varování sílí, děje se něco zatraceně blbýho.

Naše motorky se řítí rychleji než dávné formule. Ještě pořád mám slušnou rychlost, když spatřím něco, co mi způsobí přiškrcení dechu a chuť pořádně si zařvat. Nakonec teda zařvu, což mi přinese poznání, že mám hrozný strach. Přede mnou se otevřel úsek s chybějící skruží tunelnice. Za jiných okolností by to mohlo působit i krásně, ale teď se k té sluneční záplavě řítím a vím, že si rozflákám hubu a…

Jednotlivé nárazy ani nevnímám. Před obnaženou zeminou mašinu pokládám, jedu za ní díky pevné kombinéze. Těžký stroj se zadrhne o hlínu, přeoře ji a vzpříčí se o pokračování lehce vyvýšené tunelnice. Vzápětí se vzepne a převalí se zpět na mě. Ležím na opravdové zemi, nohy pod Renou a přežívám první vteřiny havárky. Maks. Jestli mu taky vypadla komunikace, je na tom stejně a řítí se na mě.

Roztřeseně vylezu a Renu odtlačím. To ne… Vypadly dva široké díly tunelnice. Dvě průhledné skruže stojí opodál a jedna z nich se opírá o Jehanovu motorku. Kamarádovo tělo leží za ní. Vím, že je mrtvý, přesvědčit se jdu jen z povinnosti. Zažil jsem smrt na oválu, Minkův bratr nám zemřel při obyčejném závodě. Při pitvě se zjistilo, že mu nečekaně selhalo srdce. Zdravý, prověřený kluk. Otřepali jsme se, stává se to i v naší společnosti. Ale tohle…

Jehanovi nepomohla ani výztuž zad a krku. Leží v kombinéze a přilbě, hlavu má podivně, nepřirozeně zalomenou. Zlomil si vaz. Rychlá, ale zbytečná smrt. Nejspíš se mu tunelnice rozložila přímo pod motorkou nebo nezvládl brzdný manévr. Co jsme při kontrole přehlídli?

„Olene! Slyšíš? O-le-ne!“ Nic. Má přilba zvuk tlumí, ale ne tolik, aby mě neslyšel, pokud je poblíž. Jel až za Jehanem, ale nevidím ani jeho mašinu. Kde ten chlap může být?

Nikdy jsem nebyl tak sám. Bez spojení s kamarády a na cizí, divné planetě.

Makse nemůžu varovat. Brzdná dráha je dlouhá, v tunelnici by mě smetl a zvenku mě nepostřehne. Navíc už by tu měl být… Dobelhám k té svinské tunelnici a zaposlouchám se. Ticho, jen monstrum tiše zní, přebírá zvuky zvenčí jako obří dechový nástroj. Blbá roura. Možná náš nejchytřejší včas zastavil a buď se vrací, nebo dojíždí docela pomalu.

„Olene!“ Ten mi teď dělá větší starosti. Teoreticky mohl díru přeskočit, nemusel si poruchy všimnout a v dostatečné rychlosti měl šanci. Že by ale jel pořád dál? Nevím, já bych zastavil a snažil se vrátit pěšky… Což by bylo docela nebezpečné. Olen se možná pokouší dojet tunelnicí do strojovny a přivést pomoc.

Musím se na chvíli posadit. Ožívají pomláceniny, zvyšuje se chuť servat kombinézu a zahodit přilbu. Sedím opřený o kmen, slyším ptáky a poklidné šumění. Tohle mi na přírodě nikdy nesedlo. Sice nesnáším stísněnost měst, ale na druhou stranu tam všechno slouží lidem. Každá píď je postavena pro nás. A tady si roste a žije mnohočetný ekosystém naprosto lhostejný k našim osudům.

Chci vstát, že prohlídnu Renu, a něco mě zarazí. V nízké trávě vidím stopu. Něco tudy nedávno táhlo těžkou věc, smýkalo s ní a trhalo. Zapomenu na bolest a stopuju. Vede to stranou, drží se průchodných porostů a je to Olen. Stojí pár metrů přede mnou, opírá se o motorku a nereaguje. Musel mě slyšet už dřív.

„Co blbneš!“ zařvu a zatřesu s ním. Zírá jako blázen, v průzoru má totálně nechápavý výraz.

„Jehan je mrtvej,“ vypadne z něj a skloní se k motorce.

„Kam jdeš?“

„Jinam.“

„Musíme do strojovny, Olene, pak naložit Jehana a rychle pryč.“

Kývne, ale plahočí se dál špatným směrem. Chytnu ho za rukáv a obrátím k sobě. Sykne, asi má pomlácené rameno.

„Tohle nechej být,“ sundám mu ruce z řidítek. „Neboj, pak ji naložíme.“ Příliš mi nezáleží ani na vlastní Reně, touhle divočinou by neprojela ani stará terénní motorka na spalovací pohon, ale Olen je mimo, musím s ním opatrně.

„Počkej chvilku,“ posadím ho k mašině a odskočím si k tunelnici. Jsem od fochu a nedá mi to.

Obě skruže jsou hladce odpojeny. Žádný zlom nebo vada, všechno vyhlíží čistě jako práce schopného montéra. Nedává to smysl. Absolutně ne. Tektonické poruchy by nám záznamy ukázaly. V tomto úseku žádné nebývají, Maks i Mink by si toho všimli a my konečně taky. Na celé planetě neexistuje inteligentní život a ani nejvyspělejší zvířata by nedokázala cosi takového rychle a dokonale rozebrat. Cizí návštěvníci? Maximálně nepravděpodobné. Sami jsme museli překonat několikanásobné zabezpečení a senzory Maksovy lodi jsou mimořádně citlivé. Chci si ještě podrobně prohlídnout pokračování tunelu, ale Olen se zase zvedá a obluzeně kamsi míří. Odvrátím oči od Jehana a vydám se chytat Olena.

Vedu ho podél tratě, čeká nás pořádný kus cesty. Snad už brzo dorazí vznášedlo, musí nás posbírat.

Všude něco roste a bují, nemá to řád ani logiku. Kruci, já se snad pokorně navrátím do města a odprosím svůj přetechnizovaný byt. Tam patřím jako všichni lidi.

Olen se probírá. Neciví, zajímá se o okolí, nemusím ho táhnout. Dochází mu, co se stalo a brečí pro kamaráda. Jsem upřímně rád, že jsem se s Jehanem mimo vyjížďky moc nestýkal. I takhle je to na pytel.

„Kazi…“

Okamžitě se otočím a rozhlídnu se. Ticho. Tak naprosté ticho, až se z toho oklepu. A zas se všechno rozdrnčí a rozezpívá, zdejší svět vypadá normálně. Ale Olen i já jsme něco vytušili. Rozházená duševní rovnováha posune vnímání, jako závodní jezdec o tom něco vím, ale tady jsme zareagovali oba ve stejnou dobu.

„Kazi, něco se děje.“

„Jo, Olene, taky to cítím.“ Nemám co cítit, člověk naší doby spoléhá na znalosti a techniku. Ale já jsem byl vždycky hrdý na své zvíře. Tak říkám instinktu, který mi pomáhá závodit.

Pokračujeme, ale pořád ve střehu. Místy se nám jde dobře, jinde přelézáme padlé kmeny, ostré balvany a zarostlé rokle. Je to náročnější než jízda po nejtěžších okruzích, ale přilbu nesundám, připadám si v ní příjemně oddělený od toho barbarského světa. Občas zastavíme a snažíme se korunami stromů zahlédnout vznášedlo. Nechci panikařit, ale kde jsou?

Tenhle potůček jsem z tunelnice ani nepostřehl. Brodíme se s Olenem mezi lesklými kameny a párkrát se svalíme, naše obutí s vodou nepočítá. Koukám, že kamoš má dost velký problém. Drží si rukáv a všelijak s ním potřásá. Natekla mu dovnitř voda, musel si ho při pádu roztrhnout o ostrou hranu tunelnice. Nemáme u sebe nic, co by nám pomohlo. Všechno potřebné zůstalo na vyřazených mašinách. Vysílačky, měřiče, identifikátory. Aspoň drátky by se hodily. Zaškrtit ten rukáv. Naštěstí nevěřím Maksovým výhružkám, na zákeřný jed se tady motá a lítá dost zvířat.

Jsme na cestě nejmíň hodinu a pořád nic. Oba mlčíme, ale visí to ve vzduchu. Něco se stalo i ve strojovně. Napřed zhasly kontrolky, pak displej, vypadly vysílačky a zároveň se musely uvolnit ty dvě skruže. Uvolnit a odcestovat. Nejsou to dokonalé kružnice, spodní část určená k jízdě je téměř rovná. Při extrémních testech je vozítko dokáže rozkvedlat, mezi nespojenými vzniknou mikromezery, ale stále těsní tmelem a nikdy jsem neviděl, že by se pohnuly z místa byť o jediný milimetr. Možná to způsobily naše nestandardní motorky. Mno, dejme tomu, když připouštím i nesmysly. Přesně by to dokázal říct jedině chudák Jehan, ten to možná viděl na vlastní oči…

„Kazi!“ tentokrát sebou Olen škubne a uskočí. Znovu se rozhlížíme a zase to vypadá, že se plašíme zbytečně. Ale…

Připomíná to tetelení horkého vzduchu. Podivný mrak se vznáší kousek za námi, zkresluje vzhled předmětů jako rozmarná čočka a pomalu se blíží. Strneme. Zrychleně dýchám, slyším, jak mi ve filtru chrčí dech.

Letící ptáček se ani nezarazil. Bezstarostně si to namířil přímo do toho mraku. Vím, že ptáci jsou na plyn citlivější než lidé. Oblak se zatetelí o něco rychleji a pták bez následků prolétne na druhou stranu. Uf.

Ale sleduje nás to. Jdeme pomalu, občas se ohlédneme. Tetelí se, přelívá a udržuje pořád stejnou vzdálenost. Leze mi na nervy.

„Nevšímej si toho,“ doporučuje mi Olen. „Možná to je seskupení plynů přitahovaný statickou elektřinou tunelnice.“

Miluju tyhle inteligentní vývody. Jeden z milionu debilních nápadů. Mám si taky něco vymyslet?

Obklopí nás to v okamžení, Olen stojí přímo uprostřed. Nejsem žádný kosmický hrdina, jen rád jezdím na motorce. Skoro se podělám strachy.

Sakra, Olen. Stojí na šest kroků ode mě a třeští oči. Svírá levou rukou rukáv pravé a ví, že jen oddaluje možný konec. Stojíme beze slova, bezmocně čekáme.

„Olene?“ zkusím to po chvíli, když se mrak poklidně stáhne a netečně se přelévá na pozadí lesa.

„Žiju,“ vydechne. „Asi zbytečně panikaříme. Není to plyn nebo aspoň ne jedovatej. A tahle nová helma je od kombinézy oddělená, pohoda,“ zamává roztrženým rukávem.

Typuju, že má pravdu. Nervové jedy zabíjejí rychle, ale většina přileb je odfiltruje a Maks nás tentokrát donutil vzít si vojenský extra prototyp s kyslíkovým zásobníkem, co dlouhodobě odolává i atmosféře nejjedovatějších planet. Snad nebudou čtyři kusy armádě chybět, po dnešním zážitku si je rádi ponecháme. Pro jistotu.

„Můžeš teda jít?“ ukážu směrem k severu.

„Jo,“ přikývne Olen s úlevou. Pokračujeme a podivný mrak se nás věrně drží. Krouží, ztrácí se a zase objevuje, skoro jako by si s námi hrál. Ještěže je kluk v pohodě, to by mi fakt scházelo, zachraňovat ho tady v pustině. V pustině prorostlé stromy a keři.

„Kazi,“ zachroptí. Otočím se jen zpola, právě přelézám jakési nesmyslné křoví. Tělo zapomene program, který jsem mu připravil. Nedokončím pohyb a švihnu sebou na zem. Olen se potácí, rve si přilbu z hlavy a očividně se dusí. Lezu k němu po čtyřech, překotně se zvedám a zase padám. Zachytím ho ve chvíli, kdy mu povolí všechny svaly a jeho oči dostanou strnulý výraz. Testovací plošky na přilbě zrudnou. Zástava dechu i srdce. Kleknu a masíruju mu hrudník. Tyto přilby mají funkci rozdýchávání, zachránilo to spoustu životů nejen na tvrdých silnicích. Reagují i na koncentraci nedýchatelných plynů. Jenže na oficiálních závodech vždycky čekají zdravotníci. Tady jsme sami, naprosto sami.

Konec. Přilba přestává dodávat kyslík, tlak povolil. Olen není živý. Sakra, proč?! Řvu, ale nikoho to nezajímá.

Potácím se dál už úplně opuštěný. Čeká mě nejmíň deset kilometrů neskutečným terénem. Nevím, co najdu na konci. Hlavně nesmím myslet na Olena a Jehana. Nesmím myslet na nic… Proč nejde vypnout lidské myšlení? Vlastně jde, to je sranda, klidně si můžu usnout nebo omdlít… Asi omdlím. Támhle v té řece by to bylo dobré. Do kopců už šplhat nebudu, ch – ch - ch… chci se nadechnout…


Maks se opírá o řídící pult. Trasa na patnáctém kilometru stále výstražně bliká, systém je nachystaný zapnout automatické jištění. Není proč, tři barevné tečky kolem porušeného místa nehybně svítí mimo tunelnici a na sledovacím zařízení právě zmizelo poslední jméno. Kaz.

Když armádní rozvědka zjistila, že Maks pořádá pro kamarády tajné závody, dostal nůž na krk. Budou používat jeho partu k pokusům. Odmítl. Zabili Minkova bratra. Zastavili mladému klukovi srdce. Beze stopy, hravě. A zahrozili, že budou pokračovat a nevyhnou se ani Rolovi.

„Máte solidní šanci, kapitáne,“ diktovali, „budete testovat kvalitní ochranné pomůcky našich průzkumníků. Služba vlasti, dá se říct.“

Maks si nedělal iluze. Tušil, že všechno směřuje k misi, ve které armáda nechce riskovat vlastní lidi.

„Akce skončena, pokusné objekty nepřežily,“ zachraptí do vysílačky.

„Okamžitě opusťte Vekaru-7, úklidová četa je na cestě. Dobrá práce, kapitáne. Je mi líto, že technologie zklamala, doufali jsme v lepší výsledky,“ odříká nezúčastněný hlas.

Maks odhodí vysílačku a podívá se z okna. Pár metrů od strojovny leží v trávě Mink. Obětavec chtěl sám zachránit kamarády a zprovoznit vznášedlo. Přitom dostal na vybranou, mohl sloužit armádě. Vybral si.

Tahle Vekara! Zatraceně tvrdý oříšek. Její jed se objevuje nečekaně, proniká všemi materiály, zabije a pak zmizí. Snad ani nemá vlastní rezervoár. Prostě se syntetizuje z okolních zdrojů a zase se v nich rozplyne.

Vojsko si svých lidí váží a šetří je, když je to možné. Proto armádní vědci na Vekaře přichystali tunelnicovou past Maksovým pokusným civilům. Navedli sem Jehana, nastavili program strojovny, přichystali mechanizaci k rozrušení tunelnic a pak Maksovi připomněli, že ho mají v hrsti, že kamarádům nesmí závod smrti zakázat. Potřebují myslící tvory, kteří se projdou přírodou v novém typu ochranné přilby. Neposílají je tím na smrt, rozhodně ne. Nové přilby jsou dokonalejší než jakýkoliv dřívější typ. Lidé v nich budou lépe chránění než ti ve strojovně.

Maks nakopne svůj oblek a přilbou mrští proti zdi. Veškerá technika je k ničemu. Planeta snese pokusné myši, psy a opice, nevadí jí šelmy, ale lidi systematicky hubí. I do strojovny se brzy podívá, určitě ho už cítí. Přesto Maks nespěchá.

Pročpak Vekaře vadí právě lidstvo?

Kapitán se zasměje své otázce, otevře dveře a vyjde ven.

Je krásně a lehký větřík příjemně čechrá vlasy. Kousek stranou se tetelí čirý mrak, jako by na někoho čekal. Maks nevšímavě mine vznášedlo, vykročí k mraku a zhluboka se nadechne.




Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 25715

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 19 z 19) :: od nejstarších :: úrovňově ::
saschia - 2011-01-18 16:27:53

No necitala som to sto rokov a ani neviem v ktorom jazyku (ci slovensky alebo cesky, pravdepodobne v oboch niekolko krat a chystala som sa aj na rusku verziu, ale sci-fi sa mi v azbuke fest blbo citalo), ale volne parafrazovane - stastie pre vsetkych. To nachytal od toho mladeho co ho mlejnek zmuchlal.

Ano, ale uz zacinam chapat co si mala na mysli - useknutost alebo co.

squire - 2011-01-18 13:48:49

No teď zas popisuješ obsah, ne formu:)

Forma je, že je to krátké a useknuté, a přesně tak mi přišel Stalker, celou dobu se tam něco úžasného dělo a on nakonec přijde k tomu Zřídlu nebo co to bylo a vlastně se ani nedovím, co si přál. E?

Koral - 2011-01-18 09:14:24

Jo, tunelnici nastražili vojáci, aby motorkáři museli do terénu. Maks vydal kamarády napospas případné smrti hlavně díky hrozbě zabití svého bratra, proto ta sebevražda až nakonec.
Zakončení povídky jsem chtěla krátké, stručné a chladné, protiklad k předcházejícímu textu.Znovu uznávám, že se nepovedl, zasekla jsem se u něj, přišla jsem o takový ten pocit rychlé a opojné jízdy. Šlo to prostě ztuha. Podobné ukončení zřejmě vyžaduje větší nasazení a um.

saschia - 2011-01-17 22:03:03

pockaj, co ma forma tohto zaveru spolocne so Stalkerom? Tento koniec mi po poviedke s vybornou akciou a zanietenym (pre mna velmi zivym) hlavnym hrnom pripada ako Mile deticky, to zla armada obetovala sikovnych mechanikov a terennych jazdcov aby otestovali nove prilby, lebo im bolo luto tych stoviek vojakov s ledva dokoncenym zakladnym vzdelanim a unikatnou schopnostou drzat hubu a krok, co maju vsade k dispozicii. Nastastie ich kamarat Max zachranil aspon zbytok cti spachanim samovrazdy.
Pritom myslienka ze armada testuje nove prilby na nic netusiacich civilistoch mi nepride tak zla, len by som ju potrebovala trochu lepsie podat. Napriklad ze bigosi len sa promenadujuci po povrchu to bez problemov prezili, a jak tam poslu dostojnika tak im exne.
Ale aj tak mam pocit ze to nieje nervovy plyn, to by tie prilby mali udrzat ;o) Ta diera v tunelnici bola predpokladam dielom cloveka, nie planety?

squire - 2011-01-17 21:49:13

Mně zas ta forma problém nedělá, od té doby, co jsem dočetla Stalkera:-D (Pardon, Piknik u cesty)

saschia - 2011-01-16 21:16:27

Ja by som to tak cierno nevidela, naozaj v obsahu nevidim problem, ale vo forme.

squire - 2011-01-16 20:02:55

:) S tvou publikační historií bych na to tak černě nekoukala:)

Tobě alespoň vyčítají jen konec - mně celou povídku:-DDD

Koral - 2011-01-16 19:59:50

Díky za komentáře. O blbém konci mé povídky mě přesvědčila už většina komentářů z prvního kola. Skutečně jsem se chtěla zaskvět - úderným koncem -, ale zřetelně jsem o to zakopla a padla do ... na ústa. Smůla, zakončení je častým nedostatkem mých pokusů.

saschia - 2011-01-17 21:43:52

Ale otazka - moj pocit bol najma ze si na tom zaveri nestihla poriadne popracovat a ze bol sity horucou ihlou a preto bol aky bol. Je to pravda, ci sa mylim? Lebo sa mi naozaj zdal kvalitou niekde uplne inde ako zvysok poviedky, a ta sa mi naozaj velmi pacila.

Koral - 2011-01-17 20:20:01

:-)) Asi je kus umění dokázat vyhovět skušnému počtu čtenářů a nepodbízet se.

saschia - 2011-01-17 19:04:47

Uz si len vybrat, ktorej casti citatelstva vyhoviet (pripadne urobit alternativne konce pre alternativne cielove skupinky :D)

Koral - 2011-01-17 16:50:28

Jen si blábol, Ronkare, jen si blábol. :-) Takovéto blábolení mě nutí přemýšlet. (Neboj, ne o pomstě.)

Ronkar - 2011-01-17 16:07:48

Mě prostě na konci vadilo, že je tam posílají, aby vyzkoušeli skafandry - já ti nevím, nechci to říct na celou pusu, abych autorku neurazil, nebo nerozhněval, ale snad to snese (nemyslím to zle) :) Přijde mi to blbé, tuctové a nezajímavé. Kdyby byl jiný konec, řekl bych, že formou patří mezi tři nejlepší. (Ale je to jen jeden pohled, takže bych bláboly Ronkara nebral tak vážně :D

saschia - 2011-01-16 21:15:00

Mne nevadi obsah konca, naopak sa mi paci ze to zabija planeta a znesiem bez problemov aj zneuzitie civilov armadou, mne tam vadilo, ze mi to pripadalo narychlo dorobene, najma oproti zvysku poviedky, proste kvalita niekde uplne inde.

squire - 2011-01-16 19:49:15

Jako co konkrétně? Že je to planeta, která vraždí, a závodit lidi tam poslala tajně armáda? Ten nápad s vraždící planetou je náhodou pro odlschoolovou trekkie, jako jsem já, naprosto konzumovatelný:-D Jen bych, samozřejmě mít ho!, ho zužitkovala asi líp.

Jinak mám ale raději povídky vystavěné tak, že se k vysvětlení motivace a pozadí čtenář dobere sám. Ale to je prostě soukromý vkus, souhlasím, že úderná šlupka mezi oči může být pro čtenáře taky dobrým zážitkem.

Ronkar - 2011-01-16 19:36:41

Mě vysvětlení ve třech řádcích nevadí - naopak může být díky tomu velmi přínosné, úderné a zapamatovatelné, ale tady jde spíš o to, JAKÉ je to vysvětlení. U této povídky prostě slabé.

squire - 2011-01-16 19:30:17

Tahle povídka by se líbila kamarádovi, ten vždycky psal military sf tak, že to vypadalo spíš jako technická dokumentace výzbroje:-D

Jinak taky subjektivně nemám ráda vysvětlovací konce, kde se ve třech řádcích odhalí \"kdo za to mohl\", ale tady to ještě není vůbec zlé. Krom toho se to stává i zavedeným autorům, viz série JFK.

saschia - 2011-01-16 18:30:04

Ja som sa zas bavila vynikajuco, tie popisy patria k vasni hlavneho hrdinu, bez nich by bol asi nemastny-neslany, clovek by sa divil, ze preco vlastne riskuje v nelegalnych zavodoch, ked v tom nema srdce. Toho konca je naozaj skoda, dufam, ze autorka zvazi jeho prerobenie. Mam sto chuti navrhnut jej jeden detail, ale asi sa budem musiet zdrzat, to sa nepatri kafrat druhym do diela.

Ronkar - 2011-01-16 18:24:24

Tato povídka je dobře napsaná, jen jsem se u ní bohužel trochu nudil, protože má předlouhý úvod a nic se v ní v podstatě neděje :) Všelijakých popisů techniky a strojů atd. (ač pěkně napsaných) tady bylo na mě až moc . Jinak se ale autorce podařilo velmi dobře stvárnit hridnu, který má pro stroje opravdovou vášeň. Konec mě velmi zklamal - přišel mi poněkud hloupí a v mých očích tím klesla kvalita celé povídky. Škoda.


:: (1 - 19 z 19) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.