HRDINOVÉ

Jediné, co Karolína na nemocnici opravdu nesnášela, bylo, když měla službu u TĚCH LIDÍ. Noční službu strávenou JEJICH sledováním. Pomalu procházela bílou chodbou, s podnosem s léky v rukou, a návleky na nohou v tom nehybném červencovém tichu pleskaly o zem – co krok, to plesk. Bezděčně zpomalovala, čím víc se blížila k tomu velkému pokoji označenému jednoduchou cedulkou Nevstupovat. Když se o NICH dozvěděla, myslela si, že se na NĚ bude dívat se soucitem, že pokaždé, když JIM odhrne potem slepené vlasy z čel, vzpomene si, co všechno pro ně vlastně udělali. Ale nebylo to tak. Jediné, co ve skutečnosti cítila při pohledu na ty popálené, seškvařené špalky masa, byl hnus. Shrnovat JIM vlasy z čel… najednou se jí to zdálo k smíchu! Chápala, že za to, co se JIM stalo, nemohli. Nemohli ani za to, jak vypadali, masy současně rozteklé a spečené, poseté purpurovými skvrnami, s údy rozlámanými a pokroucenými, pokud JIM po tom všem nějaké zbyly. Jen poprvé se na NĚ opravdu podívala, tác, který jí vypadl z rukou, na poslední chvíli zachytila vrchní sestra.
„Jestli se na to necítíte,“ nedopověděla. Ústa měla stažená, popelavé obočí vysoko zvednuté.
Karolína si okamžitě všimla, že se všeho toho masa na postelích před nimi dotýká s chladnou, nevzrušenou neúčastí. Ten neosobní přístup vrchní sestry obdivovala a nesnášela současně. Jak jenom mohla? Sama od NICH poprvé nedokázala odtrhnout pohled, sotva poznávala, kdo z NICH je žena, a kdo muž, JEJICH znetvořené hlavy se propadaly hluboko do pokrývek pod vahou všeho toho, co JIM vedlo do úst, pokud něco takového měli. Vrchní sestra si tehdy letmo prohlédla JEJICH záznamy, podívala se na náplně kapaček, vpíchla do nich novou dávku sedativ, na NĚ ale přitom ani nepohlédla. To Karolína se na NĚ nemohla přestat dívat. Na kdysi možná krásná, po tom všem zvrásněná, znetvořená těla, zuhelnatělá, rozervaná ranami.
„Proč…“ zašeptala a musela to slovo zopakovat, aby se k ní vrchní sestra otočila.
Rty stále semknuté, obočí tentokrát stažená nad kořen nosu. „Proč?“ podívala se na Karolínu ostře.
Karolína zatoužila po tom, aby do toho pokoje na konci chodby nebyla nikdy vstoupila. Proč zrovna ona? Vrchní sestra si založila ruce v bok, bílá halena se jí přitom napnula na mohutných prsou. Za zády jí pomalu oddechovalo maso, uvržené do umělého spánku na příštích možná deset, možná dvacet let, a nevnímalo ani ji, ani Karolínu, choulící se v rohu na opačném konci místnosti, bílou stejně jako všechno, co patřilo nemocnici.
„Jsou to hrdinové,“ pootevřely se rty konečně. „Zaslouží si mnohem víc, než co jim dáváme. Ale aspoň tohle -“ ukázala za svá záda, sama se na NĚ ale nepodívala. „Lepší život.“
„Lepší…“ hlesla Karolína a ústa měla suchá. Bezděčně si olízla rozpraskané rty.
Vrchní sestra se ušklíbla. „Bez nich byste tady nebyla, na to nezapomeňte. Bez nich by tu nebyl nikdo z nás. Tak se podle toho chovejte.“
A Karolína se podle toho chovala. Nebo se aspoň snažila. Pokaždé, když se nad někoho z NICH sklonila, zdálo se jí, že se všechen vzduch někam vytratil, že najednou cítí jen pronikavý pach spáleného masa a bolesti a strachu. I když to bylo hloupé, pokaždé když JIM upravovala polštáře, čekala, že ji někdo z NICH popadne za ruku těmi zuhelnatělými, mrtvými prsty. I když většina z NICH prsty neměla, bát se nepřestávala. Den za dnem to ale bylo lepší a lepší. Pokaždé, když se chodbou blížila k té místnosti s nápisem Nevstupovat, jakoby mimochodem zpomalila. Ale už se tolik nebála, když JIM do kapaček píchala léky, nebo když JIM urovnávala prostěradla. Nebála se, že se udusí, když se skloněná nad NIMI nadechne, že se někdo z NICH najednou probudí a chytí ji za lem sukně, že se jí rozpadnou v rukou, hrdinové nebo aspoň to, co z nich zbylo. A nakonec si zvykla.
Když se seznámila s Markem a on ji pozval do parku, v jehož středu stál JEJICH památník – pět usmívajících se mužských postav, dvě ženské, s helmami v podpaží, ruce zvednuté přesně tak, jak je zachytily kamery, než konečně opustili Zemi – ani si nevzpomněla, že skuteční hrdinové leží na místním oddělení, poničení, seškvaření. Nikdo přece nestál o zohavená torza, obětování se bylo mnohem lepší, když končilo smrtí. A co bylo hrdinského na tom, že se na dohled parku zasvěceného záchraně Země propadaly do pokrývek JEJICH znetvořené hlavy, zbavené očí, zbavené vzpomínek? Až na jednu… Jedinou vzpomínku, která byla víc snem než čímkoliv jiným.
Karolína poslouchala Marka, pokaždé když se podíval stranou, pozorovala jeho nádherné oči s dlouhými řasami, a když procházeli kolem soch, rozesmátých, rozhodnutých splnit své bláznivé poslání, ani po NICH nevzdechla. A když potom Marka po jedné z večeří pozvala k sobě a on ji za sebou stáhl do křesla a políbil na nahé rameno, bylo jí jasné, že se zamilovala. Ráno zaspala. Chytal ji za ruce, nechtěl ji nechat vstát, a ona se smála, protože byla neskutečně šťastná. Oblekla si pomačkanou halenku a on ji znovu stáhl na postel a přetahoval se s ní tak dlouho, až se drobné knoflíčky rozlétly a ona se nechala zatlačit do polštáře. Do nemocnice přišla pozdě, světlou rtěnku rozmazanou a na krku špatně zapudrovanou podlitinu. Převlekla se do bílého a na tác si narovnala všechny léky, které musela toho rána roznést. Vyšla na chodbu a ve chvíli, kdy za sebou zavírala, si uvědomila nezvyklý shon.
„Co se…“ oslovila kolem běžící sestru.
„Na páté se srazily dva maglevy,“ křikla na ni sestra přes rameno. „Budou potřebovat všechny.“
Když všechny, tak všechny, řekla si Karolína a odložila tác s léky na stolek vedle dveří. Komu ho nesla, a co se stane, když léky nepodá včas, úplně zapomněla.

***

„Svobodníku Redlová,“ ozvalo se za ní nečekaně.
Otočila se. Vlastně ani nemusela, poznala ho po hlase, ale chtěla se mu podívat do očí, než odsekne něco drzého. Pokaždé něco takového odsekla.
„Ano, pane?“ zastínila si dlaní oči.
Stála proti slunci, krásnému srpnovému slunci, které s blížícím se večerem ztrácelo na síle. Začínalo babí léto, vonící podzimem a mládím. Jemný vánek přinášel od pasáže rozmanité pachy – smažené sépiové kroužky, praženou kukuřici, kouř pochodní zasazených u vchodu do parku – a něžně jí probíral nespoutané vlasy. Bylo jí nádherně, dokud nepotkala Lipnera, samozřejmě, a kdyby si mohla vybrat, který den by chtěla prožívat až do konce svého života znovu a znovu, byl by to tenhle.
Jemně se zhoupl na patách, ruce založené za zády. Byl jen o něco málo starší než ona, ale díval se na ni spatra, možná proto, že byl desátník, ale ani to přece neznamenalo kdo ví co. A když si na leteckém trenažéru nasadila pilotní přilbu, byla stejně dobrá, možná dokonce lepší než on. Možná proto ji neměl rád.
„Chystáte se na start raketoplánu?“ nepatrně se pousmál.
A kdo ne? Všichni, koho znala, se na něj chystali, něco takového se přece nevídalo každý den. Tím spíš, že jednou… jednou bude v podobném ona sama. Dobrá na to byla dost, možná už za rok…
„Ve svém osobním volnu,“ připomněla mu.
I on měl volno, přelétla pohledem jeho ramena, v houstnoucím šeru nepoznala, co má vlastně na sobě. Nadechl se a ji napadlo, že po ní bude chtít propustku, kterou si samozřejmě nevzala, protože myslela jen na to, jak bude pozorovat tu obrovskou rudou loď s nápisem искатель táhnoucím se přes trikoloru Pospolitosti.
„Nevadilo by vám, kdybych šel s vámi?“ zeptal se nakonec.
Nic takového nečekala. Bezděčně trhla rameny. „Všichni tam jdou,“ ukázala hlavou na dav, který protékal pasáží – z větší části byl tvořený jejich spolužáky. „Těžko byste mohl jít jinudy.“
Lipner se usmál a přidal se k ní. Kolonáda byla plná lidí, slunce se pomalu sklánělo k obzoru, obrovské, jen částečně odstíněné ochranou, která se zvedala nad narychlo zbudovaným zábavním parkem. Kolem nich proudily davy lidí a ji napadlo, že by se mu mezi nimi možná mohla ztratit. Pořád uvažovala, co po ní, k čertu, chce, ale nenapadalo ji nic jiného, než že se jí pokusí start raketoplánu aspoň znepříjemnit.
U stánku s praženou kukuřicí zahlédla známou postavu, vysokého, statného muže s vlasy nakratičko ostříhanými. Nedokázala odhadnout, nakolik přípustné je ve společnosti nadřízeného zakřičet, ale Hoření se naštěstí otočil sám. Snažila se upoutat jeho pozornost, zahlédl ji a prodral se davem k nim. Když uviděl Lipnera, nedbale zasalutoval.
„Nejsem ve službě,“ upozornil ho Lipner a Hoření se ušklíbl: „Jo tak…“
Redlová cítila, že se začíná červenat. Proč na sebe upozorňovala, s nenáviděným desátníkem po boku? Ve chvíli, kdy otevírala ústa, aby řekla něco, sama nevěděla co, se vedle Hořeního vynořila drobná rusovlasá dívka. Redlová ji znala od vidění, ale měla pocit, že chodí o dva ročníky níž, a jménem ji neznala.
„Co tady děláte?“ rozesmála se. „Za chvíli to začne… Jdeme.“
Popadla Hořeního za rukáv a začala se prodírat davem. Krátkovlasý obr se nechal táhnout docela ochotně. Rozhodně byl v lepší společnosti než ona. Cítila Lipnera vedle sebe a přemýšlela, jestli je i jemu její společnost tak nepříjemná. Kéž by, mohl by se rozloučit a odtáhnout nebo by se mohl vytratit nenápadně, ona by mu to nezazlívala.
Když narazili na Hořeního záda, zastavili se. Otočil se na ně.
„Kluci z ročníku jsou vpředu, zkusíme se k nim dostat?“ zeptal se a nenadšeně se podíval na Lipnera.
Stmívalo se a vzduch voněl vším tím vzrušením a nedočkavostí. Lipnera nechala jejich odtažitost chladným. Redlová kývla a říkala si, za jak dlouho ho asi mlčení přestane bavit. Díky obrovskému Hořenímu se prodrali davem a pásky se symboly akademie na rukávech jim nakonec udělaly místo i tam, kde do té doby nebylo. Být meziplanetárním letcem jednoduše mělo své výhody. Stáli tak blízko špalíru ochranky, jak se jen dalo.
„Hej,“ zavolala Hořeního rusovláska na jednoho z nich. Kluk se otočil a zazubil. „Jak ses tam, k čertu, dostal?“
„Sleduj a záviď,“ ukázal na rusovlásku nevybíravé gesto.
„Brácha, co?“ zvedl Hoření obočí a rusovláska se ušklíbla: „Parchant.“
Lipner se k Redlové nečekaně naklonil. „Dvojčata,“ zašeptal a ona bezděčně ucukla. „On je po čertech dobrý, ale na štíru s disciplínou, do vesmíru se jen tak nepodívá.“
Zvedla k němu pohled a on mrkl. Posádka dávno nastoupila do raketoplánu, personál opustil startovací rampu. Do Redlové někdo nečekaně strčil a ona se otočila na viníka, černovlasého kluka v bílém tričku s nápisem к Марсу. Zvedl ruce, pohled přitom nespouštěl ze startovací rampy.
„Promiň,“ omluvil se nepřítomně
Prominula, samozřejmě, protože ho znala. Byl to nejlepší navigátor z ročníku. Podivín, ale na simulátoru ho nikdy nikdo nepřekonal. Otočila se zpátky a zjistila, že ji Lipner pozoruje.
„Těšíte se?“
Chtěla něco odseknout, ale kupodivu slyšela sama sebe: „Ano.“
Nevěděla, na co vlastně. Na start Hledače nebo na chvíli, až bude v podobné lodi ona sama, pilotní přilbu pod paží, s úsměvem na rtech? Lipner to pochopil.
„Vsadím se, že na nás někde čeká něco, co budeme moct udělat jen my,“ zašeptal a oči se mu leskly.
Možná to byl parchant, ale přece jen to byl student jako ona, nadaný student, u kterého byla pravděpodobnost, že se dostane do vesmíru, vyšší než u ní. A miloval létání. Chvíli se na sebe dívali a oba mysleli na to samé… vesmír, nekonečně velká temná masa, hučení sametového ticha za čelním sklem, jeden ochranný oblek vedle druhého, upoutané do sedadel, a za zrcadlovými skly helem jen tušené oči plné divokého, šumícího vzrušení. Obrovská rudá loď se vzpínala k potemnělé obloze a oni stáli s hlavami zvednutými, obrácenými k černému nebi a představovali si… Posádka si zavřela hledí na přilbách, začalo se naposledy odpočítávat. Když se zažehly motory, rusovláska se k Hořenímu pevně přitiskla a on ji ochranitelsky, skoro bezděčně objal. Když zažehly přídavné motory a loď začala pomalu opouštět startovací rampu, obrovská, nespoutaná masa, Redlová zatajila dech a rukou vklouzla do Lipnerovy dlaně. Sevřel jí prsty a nepřestával sledovat raketoplán. Za pár let… v něm mohli být oni. Byl to nádherný den, a kdyby si mohla vybrat –

***

Jenomže potom Karolína zapomněla na léky.

***

„Svobodníku Redlová,“ ozvalo se za ní nečekaně.
Otočila se. I když vlastně nemusela, protože okamžitě poznala, kdo to na ni promluvil. Nechápala sice proč – většinou se po ostatních jen vozil – ale otočila se.
„Ano, pane?“ zeptala se a doufala, že po ní, proboha, nebude nic chtít.
Mohl by ji pro něco poslat? Někam daleko od startovací rampy? Takový parchant snad nebyl. Zvedla ruku a zastínila si oči dlaní. Stála proti slunci, obrovskému, dobíla rozpálenému. Panebože, jak to, že je takové horko? Ráno přece všechno vypadalo na krásný srpnový den, na blížící se babí léto, chladné, vonící podzimem. Shrnula si z čela vlasy slepené potem. Vzduch byl dusný, nasáklý všemi možnými pachy kolonády – smaženými sépiovými kroužky, praženou kukuřicí a kouřem… někde se něco pálilo, pronikavý pach tavícího se plastu a rozžhaveného kovu na okamžik přebil všechny ostatní. Mohl to být jeden z nejkrásnějších dní jejího života, ale ona najednou cítila, že něco… něco není v pořádku. A nebylo to jen tím, že potkala Lipnera.
Podíval se na ni, lehce se zhoupl na patách s rukama za zády. „Chystáte se na start raketoplánu?“ zeptal se a hlas měl nečekaně dutý.
Pohnula hlavou, možná jí z toho horka na okamžik zabylo slabo.
„Prosím?“ zašeptala, a potom si uvědomila, na co se ptal.
Na start raketoplánu. Jakého raketoplánu? Vybavila si dlouhý, úzký trup a velká bílá písmena na něm - спаситель. Ale ten přece odstartoval na záchrannou misi, největší záchrannou misi v historii lidstva, protože to, co se pokoušel zachránit, bylo lidstvo samo. A tohle… tohle byl jen další raketoplán na Mars, starý dobrý Buran 7.01.
„Ve svém osobním volnu,“ připomněla mu pro případ, že by jí chtěl ve sledování startu zabránit.
Proč by to dělal? Jen proto, že byla až moc dobrá. Poslední dobou mu šlapala na paty. I on vypadal, že má volno. No, samozřejmě, kdo neměl? Nadechl se a ona si vzpomněla, že si ve všem tom vzrušení zapomněla vzít propustku. Tolik se těšila, až na vlastní oči uvidí obrovské tělo Hledače zdobené pospolitostní trikolórou. Tolik radosti pro všechny sjednocené národy… Jen kdyby nebylo takové horko… takové dusno… Zdálo se jí, že jí rozpálený vzduch spaluje hrdlo.
„Nevadilo by vám, kdybych šel s vámi?“ ozval se zase Lipner.
To nečekala, ale vzpamatovala se rychle. Nakonec, tak jako tak by snad šel stejným směrem. Jako plno dalších lidí z akademie.
„Všichni tam jdou,“ pohnula hlavou. „Těžko byste mohl jít jinudy.“
Musel si všimnout jejího nenadšení, ale jen se usmál a přidal se k ní. Kolonáda byla zaplněna lidmi, začínalo se stmívat, ale vzduch se neochlazoval, naopak. Možná za to mohla pomalu se pohybující masa lidských těl, ale Redlové se zdálo, že se vzduch kolem ní mlží horkem, rozechvělý, rozmazaný. Znovu si odhrnula vlasy z čela, tentokrát už úplně mokré. Cítila, jak se jí halenka lepí na záda, jak ji páska na rukávu škrtí. Olízla si rozpraskané rty, ale nebylo to k ničemu. Všechno bylo v pořádku, dokud nepotkala Lipnera. Přitom vedle sebe nemohla nikoho lepšího chtít – on byl úžasný velitel, skvělý pilot, dobrý člověk. Když ji vybrali na palubu Spasitele a ona se dozvěděla, že velitelem letu bude Lipner, zatoužila vrhnout se mu kolem krku a políbit ho na krátké, drsné vlasy na spánku. Nikoho lepšího… Zastavila se a uvědomila si, že nic z toho se přece nestalo. Lipnera nesnášela a jediné, po čem toužila, bylo podívat se, jak Hledač míří ke hvězdám. Panebože…
Když procházeli kolem stánku s praženou kukuřicí, všimla si známé postavy – vysokého, statného muže s krátkými vlasy. Ohlédla se po Lipnerovi – co by udělal, kdyby jednoduše zvedla ruce a zavolala na Hořeního? Pochopil by, že do téhle společnosti není zvaný. Možná by mu to bylo jedno. Hoření v zádech ucítil její pohled a otočil se. Lehce kývl, a potom se k nim prodral davem. Horko už bylo skoro nesnesitelné, blanka potu na rukou Redlové nepříjemně pálila. Před Lipnerem Hoření nedbale zasalutoval.
„Nejsem ve službě,“ usmál se Lipner a Hoření na to se svým obvyklým nedostatkem taktu: „Jo tak…“
Nadechla se, aby odsekla, že to není, jak to vypadá, i když by to znělo neskutečně hloupě, ale vedle mohutného Hořeního se najednou vynořila ta rusovláska. Redlová ji znala od vidění – zelené, neustále se usmívající oči přimhouřené, úsměv se z nich vytrácí po pohledu na šílící ukazatele vnitřního prostředí, potom se vytrácí i oči samotné obklopené pekelnými plameny, hoří, vytékají – jménem ji ale neznala.
„Co tady děláte?“ rozesmála se a proklouzla Hořenímu pod nataženou rukou. „Za chvíli to začne… Jdeme.“
Asi jí bylo jedno, že mluví i k Lipnerovi, nenáviděnému desátníkovi. Vydali se do nitra vířícího davu, do masy navzájem propletených lidských těl, do výhně sálající potem a horkem. Redlová si bezděčně přejela po krku, připadalo jí, že se nedokáže pořádně nadechnout, a zdálo se jí divné, že nikomu jinému ten nečekaný nedostatek vzduchu nevadí. Copak oni se nedusí? Copak oni… neumírají?
Hoření se na ně otočil „Kluci z ročníku jsou vpředu, zkusíme se k nim dostat?“
Vzduch páchl spáleným masem a spálenou gumou. Nebe bylo černé, jenomže ne nocí, ale všudypřítomným kouřem.
„Nezdá se vám -“ oslovila je, ale Hoření se beze slova otočil zpátky a začal se prodírat dál.
Vydala se za ním, s Lipnerem po boku, a lidé jim ustupovali z cesty, protože měli na rukávech pásky akademie.
„Hej,“ zavolala rusovláska – Kovacsová, vzpomněla si najednou Redlová na jmenovku na prsou ochranného obleku – na jednoho z ochranky. „Jak ses tam, k čertu, dostal?“
Její slova byla tlumená, dutá, jako by je Redlová poslouchala přes sklo.
„Sleduj a záviď,“ odpověděl oslovený, ale Redlová tentokrát neslyšela, zahlédla jenom pohyb úst, stejně jako neslyšela Hořeního a Kovacsovou, která k němu zvedla pohled.
Spánek jí ovanul horký, rozpálený dech, do vzduchu náhle vyšlehl prudký ostrý pach, jako by se někde daleko pálily lidské vlasy. Prudce se odtáhla.
„On je po čertech dobrý, ale na štíru s disciplínou, do vesmíru se jen tak nepodívá.“
„Cože?“ zakřičela Redlová a několikrát pohnula hlavou.
Lipner se na ni usmál a vrátil se ke sledování raketoplánu. Přece není možné, že si nikdo nevšiml… V uších jí hučelo, nečekaný tlak jí drtil plíce, nemohla se nadechnout, nemohla se pohnout. Něco jí prudce narazilo do zad, zdálo se jí, že v hutném, rozpáleném tichu slyší drcení vlastních kostí. Otočila se a v temnotě za ní stál Lysečko, zasněný pohled upřený na startovací rampu, Lysečko, který se na ni na palubě jejich lodi díval šílenýma, zoufalýma očima a říkal: „Dostanu nás na Zem, přísahám!“ Když ho viděla naposledy, oči se mu roztékaly a hořící vlasy se spékaly v jednu velkou, černou masu a on křičel a křičel – Chtěla ho oslovit, ale on se na ni ani nepodíval, prsty zatnuté do dlaní, na sobě bílé tričko s nápisem к Марсу. Někdo na ni mluvil… Lipner? Páteří jí projela rozžhavená jehlice, bolest jí prošlehla, bláznivá, nesnesitelná. Upadla na zem, ale nikdo si toho nevšiml a Lipner na ni mluvil, vzrušeně, horečnatě, ale ona ho neslyšela, protože jediné, co vnímala, byla ta šílená bolest a oheň… oheň všude kolem. Raketoplán hořel, ale nebyl to Hledač, byl to Spasitel, dlouhá, úzká loď, která měla zachránit lidstvo. Která zachránila lidstvo a sama přitom vzplanula jasným, modrobílým plamenem, uprostřed kterého všechno vypadalo rudé, jako pospolitostní trikolóra, rudé maso, rudá krev, rudé oči, které vytékaly z hlav. Lipner někde vysoko nad ní natáhl ruku a ta ruka byla maso a to maso bylo černé -

***

Probrala se a křičela, chtěla se chytit za hlavu, ale dokázala zvednout jen jednu ruku, druhá – ohořelý pahýl – se zazmítala a padla zpátky na postel. Toužila po tom vstát a utéct, utíkat sem a tam, narážet do zdí, dokud by se neunavila, nezbavila děsu, který jí dusil jako kouř. Až potom by se zastavila, nadechla a uvědomila si, že to, co jí drtilo plíce, byl jen zlý sen, že se probrala a za oknem pokoje se pomalu rozednívá a ona… Pahýl divoce zahrabal vzduchem a Redlová se na něho podívala jedním okem, protože druhé se kdysi dávno rozprsklo po nárazu do zdi pilotní kabiny, a jeho místo bylo spečené, zarostlé rudou, zjizvenou tkání. Čísi ruce se ji pokusily zatlačit do postele, ale ona se pod nimi zmítala, provazce slin u úst, oko obrovské, naplněné děsem.
„Nechte mě,“ zařvala na ně, ale z úst jí vyšlo jen dlouhé, nesrozumitelné zachrčení.
Přesto ji ruce pustily. Byla přece hrdinka. Karolína ustoupila, jako by se dotekem rozteklého masa mohla popálit. Zdálo se jí, že ano, ANO. Prsty, které bezděčně zaryla Redlové do ramen nebo toho, co z nich zbylo, jakoby jí hořely. Přihlížela jejímu běsnění, šílenství balíku masa, které mělo kdysi obě ruce a obě nohy, mělo možná krásné vlasy a dokázalo se smát, ale teď po úsměvu, třebaže znetvořeném, nebylo ani památky. Redlová byla nepříčetná, drásala postel pod sebou, chrčela, oslepená slzami a bolestí. Dokázala se na posteli otočit, z nosu jí vyklouzl přívod kyslíku, z prsou se odlepily senzory. Karolína sledovala směr jejího pohledu. Na sousední posteli ležel druhý tvor, špalík spečeného masa, kterému z temene hlavy rostly dlouhé, rusé vlasy. Karolína se na NĚ nerada dívala, pokaždé před NIMI proto sehnula hlavu a zadívala se na desky v nohou JEJICH postelí. Rusovlasý mrzák byla druhá žena, druhá hrdinka, Kovacsová. Vedle ní leželo to, co zbylo z jejího bratra, na další posteli leželo torzo Hořeního, Lysečka, Wagnera a nakonec Lipnera. Hrdinové, spálení, udržovaní v umělém spánku, snící jeden sen, znovu a znovu, jedinou vzpomínku svého života. Lepší život, to jediné JIM dokázali dát. Život lepší než pomalé dožívání ve stínu nemocničního pokoje, lepší než umírání v bolestech, s vědomím, že nejsou víc než děsivé, možná smutné zbytky sama sebe.
Karolína stála proti Redlové, zády se dotýkala zdi. Chvěla se. Bylo jí zle z pohledu na NĚ, z toho, co se JIM stalo, ze sebe. Nedokázala uhnout očima z Redlové, po všech těch dnech, kdy se pokoušela na NĚ nedívat. Potom si uvědomila, že se celou dobu snaží prsty zarýt do omítky, že se třese jako v zimnici, že jí zuby v pootevřených ústech s dásněmi odhalenými v nelidském šklebu naráží o sebe. Redlová ochabla. Možná bolestí… možná. Karolína se na ni dívala a viděla všechno to, co celou dobu křičelo hluboko uvnitř toho násilím uspaného tvora. Kdysi to mohla být krásná mladá žena s dlouhými černými vlasy a úsměvem, pro který by kapitán Lipner umřel. Ta žena byla pryč. Místo ní ležela v posteli hrdinka.
„Kdo…“ zasípala Redlová. Pahýl se pohnul směrem k sousední posteli.
„Kovacsová,“ slyšela Karolína sama sebe. Nebyl to její hlas, zněl zastřeně, ochraptěle, ale kdo jiný to mohl promluvit? „Kovacs. Hoření. Lysečko. Wagner. Lipner.“
„Všichni,“ hlesla Redlová a zachvěla se. Jejím zmrzačeným tělem projelo sotva slyšitelné povzdechnutí.
„Všichni,“ zašeptala Karolína.
Chvíli bylo ticho přerušované jen nádechy a výdechy, které vháněly vzduch do spících plic.
„Ale proč?“ ozvalo se nakonec.
Proč? Aby jim dali život. Aby jim dali NĚCO za to všechno, co pro ně udělali ONI. Zachránili Zemi. Zachránili je všechny. To je měli nechat umřít?
„Jako poděkování,“ odpověděla Karolína.
Rozšklebená rána se pootevřela: „Tohle?“
Jedno slovo a byla v něm všechna bolest ohněm rozežraného masa, všechen křik, který vysoko nad Zemí nikdo neslyšel.
„Život -“ nadechla se Karolína, ale Redlová ji přerušila. Mluvila pomalu, slova ze sebe vyrážela jedno po druhém. Jedno po druhém, jedno za každého z NICH. „Tohle-není-život. Proč-nás-nenecháte-umřít?“
Umřít? Copak smrt byla lepší než… Karolína se na ni podívala. Kdysi to možná byla krásná mladá žena, která se dívala zpod dlouhých černých řas na všechny, které milovala. Jenomže z té zbyl jen zmrzačený trup, jen bolest. Strašná… nepopsatelná…
„Udělali jste pro nás tolik dobrého,“ zašeptala Karolína a Redlová odpověděla: „Tak udělejte něco dobrého pro nás…“
Tohle? Tohle opravdu chtěli? Podívala se na NĚ, na všechny ty ženy a muže ne kterými byli, ale kterými bývali. Mohli jimi být zase, ve vzpomínce, v nejkrásnější vzpomínce svého života. Nebo mohli spát. Napořád. Léku na kovovém podnose bylo dost, aby usnuli všichni. Mohla to pro NĚ udělat? Jedno malé dobro lidem, o kterých si všichni mysleli, že umřeli dlouho, dlouho předtím. Kterým postavili pomníky, pojmenovali po nich nové raketoplány, lepší než ten, se kterým kdysi dávno zachránili Zemi. Lepší než –
„Spasitel,“ pohnula Karolína rty.
„Přesně tak,“ usmála se ta dlouhá, rozšklebená rána na posteli před ní. „Přesně tak…“