Palantir
oddělovač

Harrisonův paradox

Literatura > Povídky > Vidoucí 2010 | 08. 08. 2010 23:59:59 | autor: Cellindra

Harrisonův paradox


Vik Avramsson měl sucho v ústech, když vstupoval do rozlehlé síně. Obhlédnout ji najednou nebylo možné; její rozměry se měřily na kilometry, snad jen výška mohla být o něco menší. Jeho tíseň se prohloubila.

Dveře za ním téměř nehlučně zapadly do stěny. Avramsson se otočil a vrhl se tam, kde ještě před okamžikem byly – nebo kde si myslel, že byly. Zdálo se mu, že se stěnou zcela splynuly; klidně mohly být o kousek víc vlevo, možná vpravo… Abstraktní vzor na zdech působil dojem, že se kolem něj stěny otáčejí.

Hluboké ticho nepřerušovalo nic než jeho dech.

Ve středu místnosti něco stálo. Předmět byl ale příliš daleko, než aby mohl rozeznat jeho tvar. Stříbřitě se leskl ve světle, které vycházelo zdánlivě odevšad a odnikud. Avramssona polil ledový pot. Ta věc ho lákala, neodolatelně ho k sobě přitahovala, ale bál se vzdálit od domnělého bezpečí stěn.

„Vítej v mém království,“ ozvalo se náhle za jeho zády.

Avramsson sebou trhl a honem se obrátil. Na hladké dlažbě mu podjely nohy a zapotácel se.

Muž s uhlově černými vlasy se samolibě usmál. „Vypadáš překvapeně. Vyděšeně, řekl bych.“

Avramsson vydechl. „Omlouvám se, pane Harrisone. Toto prostředí dokáže člověka znervóznit. Ale je nádherné. Budí skoro posvátnou bázeň…“

Harrisonův úsměv se rozšířil. V jeho porcelánové tváři se ale jinak nepohnul ani sval. Avramsson si pomyslel, že i sám Harrison budí nadpřirozený respekt. Vypadal jako bytost z jiného světa; ruce a tvář bez jediné vrásky nebo nepravidelnosti, nemrkající oči temné jako intergalaktická noc, černé uhlazené vlasy, černý oblek, černé naleštěné boty.

Největší a nejobávanější zločinec v rameni Oriona si uměl zjednat pořádek už svým zjevem.

„A to je právě její účel, můj milý Avramssone,“ odvětil po krátké odmlce. Z jeho milého tónu šel mráz po zádech. Skrývalo se pod ním ostří nože. „Lidé, kteří jsou sem přivedeni, mají cítit bázeň. A strach. Cítíš strach, Avramssone?“

Vik Avramsson němě přikývl. V krku se mu udělal knedlík bránící mu promluvit.

Harrison uspokojeně pokýval. „To je dobře. Máš důvod. Nade mnou ještě nikdy nikdo nezvítězil a tak to i zůstane. Lidé o tom vědí. A zůstanou poslušní. Není to logické, drahý Avramssone?“

V Avramssonovi se cosi vzepřelo. Rozum mu velel se plazit po kolenou a prosit, ale vztek ho odsunul do pozadí. „Oni se vám stejně postaví! Budete jen překvapeně zírat, až se celé planety vzbouří proti vašemu vlivu! Nenávidí vás tak, že to udělají!“

Harrisonova tvář zůstala nehybná jako z mramoru. „Nevládnu planetám,“ odpověděl klidně. „Můj vliv sahá daleko, ale nechci být viděn. Lidé, kteří mne nenávidí, cítí nenávist vůči nejasné představě, substanci bez obrysu, člověku bez tváře. Utrpení přináším jen těm, kteří brání mým cílům. Lidé mají příležitost k úžasnému životu, když na nich naopak spolupracují.“

„Jste tyran!“

„Nemluvte nesmysly, příteli. Nepostavil jste se mi z nějakých morálních či ideologických důvodů. Chtěl jste převzít obchod se zbraněmi v sektoru omega.“ Harrison mlaskl a zavrtěl hlavou. „Jaká pošetilost, můj příteli, jaká neskutečná pošetilost.“

Jeho pohled ztvrdl, poslední náznak úsměvu se vytratil. „Zaslouží si trest.“


Avramsson zavrávoral a udělalo se mu špatně. Člověk není zvyklý být jednu mikrosekundu na jednom místě a příští na úplně jiném. Lapaje po dechu, vzhlédl k Harrisonovi. „Jak jsme to udělali?“

Stáli teď uprostřed místnosti, pár kroků od tajemného předmětu. Teď už si ho Avramsson mohl prohlédnout. Šlo o jakési zařízení, mnohem větší, než očekával; desítky metrů na šířku i délku a přibližně dvacet na výšku. Z toho, jak tam klidně stálo a vrhalo kovové odlesky, pocítil Avramsson bezděčné mrazení v zádech.

„Kombinace pohyblivé podlahy a silových polí,“ usmál se Harrison. Obrátil pohled k zařízení. Zdálo se to Avramssonovi, nebo se v jeho tváři objevil náznak emocí – touhy, úžasu, dojetí? „Rád držím krok s nejnovější technologií. Popravdě, já sám jsem často tím prvním, kdo má možnost vyzkoušet ji v praxi.“

Přešel ke stroji a pohladil jeho lesklý povrch rukou. „Miluji vědu a techniku. Snažím se v ní neustále vzdělávat; já sám jsem sestrojil několik unikátních mechanismů pro svou osobní loď. Troufám si tvrdit, že je jedna z nejlepších v dosud prozkoumaném vesmíru.“

Avramsson se neodvažoval zeptat, co je zač přístroj před nimi.

Harrison se k němu otočil nazpátek a přešel blíž. „Máte tušení, na co právě hledíte, drahý Avramssone?“

Vik Avramsson vycítil, že má možná poslední příležitost bojovat o holý život. Počkal, až bude Harrison stát jen pár kroků před ním, a vrhl se na něj. Servomotory v jeho kloubech dodaly jeho tělu bleskovou rychlost.

Ani si neuvědomil, co se přihodilo, dokud mu smysly neřekly, že necítí povrch těla a nemůže se pohnout z místa. Stál na jedné noze v jistě nanejvýš směšné poloze.

Harrison se tiše pochechtával. „Můj milý Avramssone! Musel jste být opravdu zoufalý, abyste předpokládal, že máte jen nepatrnou naději uspět! Téměř všechny plochy této haly jsou prošpikovány velmi citlivými senzory a přesně cílenými ofenzivními prostředky. Ve vašem těle právě koluje úzce specializovaný neurotoxin, který vašim příčně pruhovaným svalům na nějaký čas zabrání v činnosti; vyjma vašich svalů od krku nahoru, ovšem. Nenechal bych si ujít to potěšení vzájemné konverzace.“

Vik Avramsson teď už věděl, že nemá žádnou naději. Obměkčit Harrisona bylo nemožné. A stále sice nepatrně doufal, že záchrana přijde zvenčí, jak byl původně přesvědčen, ale přestával tomu věřit. „Proč to neskončíte rovnou?“ zeptal se odevzdaně.

Harrisonův úsměv se rozplynul. „Zavraždit vás jako barbar? Ukončit váš život? Ne, ne, milý Avramssone, pro své protivníky mám něco lepšího. Tušíte, k čemu slouží toto zařízení?“

„Nemám nejmenší tušení,“ odsekl poražený.

Harrison si teatrálně povzdechl a rozhodil rukama. Začal před Avramssonem pomalu přecházet kolem dokola. „Abych vám to vysvětlil, budu se muset vrátit o malou chvilku do minulosti. Konkrétně do doby před necelým půlstoletím. Už tehdy jsem se zajímal o techniku, dychtil jsem po nejnovějších vynálezech. Toužil jsem být ve středu lidského poznání. Pro e zajímal o techniku, dychtil jsem po nejnovějších vynálezech. Toužil jsem být ve středu lidského poznání. Pro začátek jsem si zvolil nanejvýše smělý cíl – zkonstruovat stabilní a průchozí červí díru a umožnit tak mezihvězdné dopravě prožít novou revoluci, srovnatelnou s objevem Asakiwovy dimenze.

Najal jsem nejlepší vědce a dal jim veškeré vybavení, o které požádali. V žádné oficiální laboratoři by si o takových podmínkách nemohli nechat ani zdát! Umožnil jsem jim život v bavlnce, za jediné podmínky – že se budou pořádně věnovat výzkumu. A to oni dělali. Pro ně všechny představoval vesmír zdroj ještě většího úžasu než pro mne. Netoužili po ničem jiném než důkladnějším poznání časoprostoru. Mnozí z nich ani nebyli schopní normální mezilidské komunikace. Doktorka Liouová dokonce dovedla s lidmi interagovat jedině prostřednictvím neuronálního implantátu, a to pouze ve velmi omezené míře.“

„Váš druh společnosti,“ ucedil Avramsson.

„Nezesměšňujte inteligenci a oddanost těchto lidí, Avramssone! Dokonce jim jejich mysl zčásti závidím. Představte si to: Věci, které lidé jako my nepochopí ani po letech usilovného studia, oni vidí na první pohled! Přirozeně chápou strukturu vesmíru a přírodní zákony! Vidí úplně jiný svět než my – krásnější, úžasnější…“

„Co když jim připadá děsivý?“

„Tehdy mne to ani nenapadlo. Teď už si tím nejsem tak jistý.“

„Proč?“ vyklouzlo z Avramssona. Chvíli měl na sebe vztek, že se nechal zatáhnout do této absurdní konverzace, ale pak se s tím smířil. Může vzdorovat, nebo se nechat dovláčet do úplného konce. A nebo může ještě doufat.

„Strávili roky prací na zadaném úkolu. Během té doby objevili několik dalších podivuhodných věcí, ale po letech tu byl prototyp přístroje, který měl stvořit červí díru. Stačilo zadat koordináty jejího druhého konce – a žasnout.“

„Nefungovalo to tak, jak mělo, že?“

„Máte pravdu. Při jeho prvním spuštění se stala nehoda. Přepálily se obvody a část zařízení explodovala. Dva vědci byl zraněni, ale jinak se nikomu naštěstí nic nestalo. Ovšem, což bylo podivné, ti zranění tvrdili, že nebyli zasaženi sami. Podle nich byl v blízkosti přístroje ještě jeden další člověk, o několik desítek metrů blíže než oni. Dokázali ho pojmenovat, popsat do nejmenších detailů – ale popisovali člověka, který nikdy neexistoval. Nechal jsem prohledat záznamy na všech osídlených planetách, rozeslal spoustu neoficiálních zpráv, ale ten muž se nikdy ani nenarodil. Je vyloučeno, že bych ho nenašel, zvlášť když to podle jejich výpovědí měl být špičkový vědec s nejlepším vzděláním. Musel vzniknout v jejich fantazii; ale proč tvrdili oba totéž? Nelhali, to by mé diagnostické přístroje odhalily. Byli pevně přesvědčeni o své verzi skutečnosti. Ostatní vědci nechápali, o čem ti dva mluví. Já také ne; vrtalo mi to hlavou, ale nakonec jsem jim poskytl nějaký čas na odpočinek a nechal zbytek týmu pokračovat ve výzkumu.

Nedokázal jsem se tím však přestat zabývat. Procházel jsem znovu a znovu všechna příslušná data, strávil jsem nad nimi celé dny neustálého bdění. V hlavě mi klíčilo podezření. Existoval jen jeden způsob, jak ho ověřit.“

Avramsson málem zapomněl, že má každou chvíli zemřít; nebo co se mu Harrison chystá provést.

„Ukázal jsem celému týmu kočku. Pak jsem ji umístil tam, kde podle Kacuzy a Miltonové stál jejich kolega. Sám jsem si stoupl tam, kde se nacházeli oni. Byl jsem si vědom hrozícího nebezpečí. Mohla se stát vážnější nehoda, mohl jsem i zemřít. Ale člověk musí být připraven riskovat pro bohatství poznání!“

Takhle ho nikdo nezná, pomyslel si Avramsson. Obávaný Harrison mi ukazuje svou druhou tvář. Což znamená, že mě rozhodně nenechá odejít. Ale copak to nebylo jasné?

„Všechny podmínky byly stejné jako tehdy. Na dálku jsem spustil zařízení. Po pár minutách opět došlo ke spálení obvodů. Výbuch mne na chvíli oslnil. Tlaková vlna mě srazila na zem a zasáhlo mě několik úlomků. Přestože jsem měl na sobě ochranný skafandr, jeden z nich ho prorazil a téměř mi utrhl nohu. Pár dní v regeneračním centru byla ovšem směšná cena za to, co jsem se dozvěděl.

Nikdo z mého týmu si na kočku nepamatoval!“

Vytržená z kontextu by tato věta zněla obzvlášť absurdně, přemítal Avramsson. Ale nenese celé jeho vyprávění nádech absurdity? Co se snaží mi vykládat?

„Zmocnilo se mě neskutečné vzrušení! Učinil jsem možná největší objev v dějinách lidstva!“ Teď se Harrison doslova zalykal prazvláštní směsicí pýchy a bázně.

„Jaký objev?“ otázal se ho Avramsson.

„Za okamžik porozumíte, drahý Avramssone! Zopakoval jsem experiment ještě několikrát a zjistil, že cokoli umístím do přesně vymezeného akčního rádiu v blízkosti stroje, je zcela vymazáno z časoprostoru. Ale stojíte-li v mezikruží druhého akčního rádiu, zůstane to zachováno ve vaší paměti. Pro všechny, kdo se nacházejí dál, to nikdy neexistovalo. Zní to šíleně, že? Ale praxe to podpořila! Cokoli, co není součástí přirozené struktury tohoto sálu, která je zadána v základních parametrech zařízení, jednoduše zmizí. Jak ze současnosti a budoucnosti vesmíru, tak z jeho minulosti.

Zakázal jsem vědcům jakékoli další úpravy přístroje a zadal jim nový úkol – zjistit, jak je něco takového možné. Dívali se na mne jako na šílence. Dokud to sami nezažili.

Nevyhnutelně nadešla chvíle, kdy jsem dospěl k rozhodnutí využít objev prakticky.“

Avramsson polkl.

„Ano, milý příteli, vidím, že jste již pochopil. Ale dosud neznáte nejzásadnější část mého objevu. Zatím šlo o významný vědeckotechnický průlom, ale závěr, k němuž jsem došel později, zasahuje do všech oblastí naší existence!“

„Jaký závěr?“ zaskřehotal Vik Avramsson.

„Když jsem nechal ubohého Sarkova vymazat z časoprostoru, přišel jsem na to, že nic z toho, co po sobě zanechal, se nezměnilo. Ten chlapík měl ženu a dítě. Teď žila se synem sama, otec evidován jako neznámý, ale syn vypadal naprosto stejně jako předtím. Zalitoval jsem, že jsem neměl během experimentu u sebe jeho DNA, abych je mohl porovnat. Jsem přesvědčen, že by byla stejná. Nevím jak, ale vesmír zařídil, aby smazání jednoho objektu nezasáhlo jiné, jakkoli úzce s ním souvisely. Uvědomujete si už, co to znamená?!“

„Osvětlete mi to ještě.“

„Dobrá tedy. Zhruba v té době jsem si začal uvědomovat, že mí vědci, ač je ctím a obdivuji, mi začínají být na obtíž. Kladli všetečné otázky, snažili se schovávat přede mnou údaje ze svého výzkumu, chtěli sestavovat nové stroje… Propustit jsem je nemohl. Věděli příliš mnoho.“

Avramsson zalapal po dechu. „Poslal jste je sem! Ale – jak to, že zařízení existuje? To oni ho sestavili!“

„Přesně tak. A přesto existuje. Zbavil jsem se jich najednou, s výjimkou Liouové. Implantáty v jejím těle rozpoznaly exotický neurotoxin a rozložily ho na neškodné látky, jakmile se objevil. Ji jsem musel svázat a odvézt sem. Z našeho posledního rozhovoru jsem vyrozuměl úžasná fakta: Podle všeho si myslela, že na přístroji pracovala zcela sama!

Když byla i ona pryč, zeptal jsem se svého blízkého pomocníka, zda ví o zařízení a jak se sem dostalo. Samozřejmě, pak musel i on odejít. Nyní známe tajemství tohoto sálu jen my dva. Nicméně odpověděl, že toto vše zde už bylo, když jsme osídlili tento měsíc; objevili jsme ho náhodou a nevíme nic o jeho původu. Protože tu bylo, rozhodl jsem se udělat z tohoto místa svou hlavní základnu. Není to fascinující?“

Avramsson chtěl přikývnout, ale zjistil, že neovládá šíjové svalstvo. Z pohybu se vyklubalo nekoordinované trhnutí hlavou.

„Chápete, co z toho vyplývá?“ Harrison teď téměř křičel. Z jeho tváře sálalo vzrušení.

„Realita se sama… opravuje…“

„Michaelův syn zůstal tímtéž člověkem! Mně bylo náhodou naděleno zařízení, o němž s jistotou vím, že jsem dal popud k jeho zkonstruování! Povím vám, co to znamená! Toto,“ rozmáchl se a ukázal na blyštící se přístroj, „je důkaz samotné Boží existence! Než jsem jej poznal, ani mne nenapadlo přemýšlet, zda existuje Bůh, přirozeně jsem předpokládal opak. Ale jak si jinak vysvětlíte tyto události? Buďto se atomy této síně a zařízení samy od sebe nějakým neznámým procesem uspořádaly do příslušných molekul a ty do předmětů, nebo toto místo vytvořil nějaký člověk, ale proč?! Jak? A jak to, že tu po něm nezbyla ani stopa? Jestli to byl člověk, pak jistojistě jednal nevědomě, pod vedením nějakého vyššího vesmírného principu! Tak či tak, jedná se o něco, co je normálně nemožné! Ale my z praxe víme, že se to stalo. Jak jinak vysvětlíte existenci nemožného?“

Harrison prudce oddechoval. Z očí mu žhnula extatická radost. Jeho dříve uměle působící tvář byla nyní zrůžovělá rozjitřením. „A já, milý Avramssone, se stěží odvažuji vyslovit pravdu: To, že já znám toto tajemství, jako jediný mám jistotu Boží existence! Žádný jiný člověk se nikdy nepřiblížil Bohu více! To já mu takříkajíc zadávám úkoly… Kvůli mému stroji musí měnit běh vesmíru! To, co nyní provádím, je posvátný rituál!“

Avramsson byl ohromen a zároveň zděšen. A v mysli mu hlodaly pochybnosti. Jistěže bylo zatěžko uvěřit takovémuto tvrzení. Ale i kdyby měl Harrison pravdu… „Jste šílenec,“ konstatoval.

„Myslete si, že jsem šílený! O všech vizionářích si to mysleli! Ježíš Kristus byl považován za šílence! Prý Boží syn,“ odfrkl si Harrison, „přitom nemohl mít s Bohem vůbec žádné spojení. Bůh nehovoří lidskou řečí, nýbrž čísly! Zakřivením časoprostoru!“

„Co hodláte udělat teď?“

„Teď? Teď, můj milý Avramssone, dokončím rituál. Provedu záslužný skutek tím, že se zbavím jednoho ze svých nepřátel. Dosud nevím, zda má Bůh morálku; zda má vůbec vědomí, jak ho chápeme. Možná je to jen nevědomá entita, automaticky udržující chod vesmíru. Ale je zde. Prokazuji vám obrovskou čest; připravte se na setkání s ním.“

Avramsson náhle ucítil podivné mravenčení v zátylku a téměř se rozesmál. Naděje, které už se téměř vzdal, přece nebyla marná!

„Opravdu jste šílený, Harrisone!“ vykřikl. „Ale teď přišel váš konec!“

Harrison pozvedl obočí. „Co vás vede k takovémuto tvrzení?“

„Myslíte si, že jsem takový blázen, abych se vám postavil sám?! Měl jsem předstírat, že se o to pokouším, abych k vám dovedl úřady. Sektor omega dostanu výměnou za vaše předání spravedlnosti! Právě teď vládní agenti vypátrali můj signál a obklíčili celou planetku. Skončil jste!“

A skoro jsem už uvěřil, že mě nenajdou, dodal v duchu, smířil jsem se s tím, že zemřu; ale tohle bude můj triumf!

Harrison se k němu otočil zády a chvíli zůstal strnule stát jako socha. Pak pronesl: „Máte zřejmě pravdu; nemohu se napojit na bezpečnostní okruhy základny. Musím připustit, že jste mne překvapil, Avramssone. Obelstil jste mou techniku, když nenašla váš signální implantát, i mne samotného. Ale v něčem se mýlíte – neprohrál jsem. Jedna cesta mi zůstala volná.“

Na okamžik se v sále rozhostilo ticho. Pak Harrison tišeji dodal: „Možná se to mělo stát. Možná nadešel čas.“

Zvedl hlavu a přikročil ke stříbřitě se lesknoucímu přístroji a začal nastavovat parametry.

Avramsson za ním chtěl vykřiknout, ale slova mu uvízla v hrdle. V příští vteřině se s ním svět opět roztočil a on se ocitl někde v polovině sálu, odkud Harrisona viděl jen jako malou postavičku. Pak uslyšel pískot na hranici ultrazvuku… Sílící hřmění…


Harrison necítil strach, jen pýchu a zvědavost. Jak to, že si už mnohem dřív neuvědomil, že toto musí přijít? Je to jeho osud, byl vyvolen samotným vesmírem. Věděl to s neochvějnou jistotou.

Dřív si kladl otázku, jestli by přístroj stále existoval, kdyby se rozhodl vymazat sebe. Kdyby tu nebyl, přítomnost zařízení by ztratila opodstatnění. Vždy chvíli setrvával v zamyšleném rozpoložení, ale pak se pousmál, pokrčil rameny a vydal se procházkovým krokem ke vzdálené stěně; ve vesmíru musí pro člověka zůstat nějaké to tajemství, říkal si pokaždé.

On však možná narazí ještě na nějaká jiná, mnohem úžasnější…

Co ho asi čeká na druhé straně? Vynoří v jiném, alternativním vesmíru? Nebo v úplně odlišné, pro lidstvo nepředstavitelné dimenzi? V Boží mysli?

Náhlý záblesk jej vytrhl z vědomí.

V příští sekundě byly všechny atomy Harrissonova těla pryč.


Avramsson byl oslepen zábleskem oslnivě bílého světla a tlaková vlna ho srazila na zem. Zasáhlo ho několik zbloudilých střepinek, ale když byl po chvilce zase schopen jasně uvažovat, v duchu konstatoval, že není vážně zraněný.

Ten parchant to fakt udělal, prolétlo mu hlavou. Nemohl tomu uvěřit. Harrison spáchal sebevraždu!

I když on to nejspíš za sebevraždu nepovažoval.

Neurotoxin v jeho těle pomalu přestával působit a Avramsson se vyškrábal na nohy.

Při zvuku detonace se ale znovu vyděšeně vrhl k zemi. Teprve pak mu došlo, že to je v pořádku, přišli ho zachránit, Harrison už neexistuje a on dostane svůj sektor omega. Vše je tak, jak má být.

Vrávoravě vstal a zamával na přilétající vznášedla. „Tady! Dokázali jsme to!“

Pět vznášedel přistálo v kruhu kolem něj, kryty se odklopily a ven vyskákali po zuby ozbrojení bezpečnostní agenti. Avramsson se na ně nejistě usmál. „Uspěli jsme –“

„Na zem! Jste zatčen, Harrisone, poletíte s námi!“ vykřikl velitel jednotky.

„H-Harrisone? Já jsem Vik Avramsson, pomohl jsem vám –“

Omračující pulz zasáhl Avramssona do hrudi a on se bezmocně svezl k zemi.

Stále ještě nebyl schopen skutečnost vědomě přijmout, ale když ho spoutaného nakládali do vznášedla, v hlavě mu jako ozvěna rezonovala Harrisonova slova: Neprohrál jsem…




Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 5458

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Koral - 2011-02-11 08:46:46

Mám ráda scifátka založená na vědeckém problému, připomíná mi to povídky, které jsem hltala v dětství. Tato mi přijde trošku staticky upovídaná, jako by stáli dva herci na jevišti s minimalistickou scénou a snažili se monotónním projevem zaujmout obecenstvo. Lidi jako já potřebují občas probrat, zaujmout, jinak obtížně udrží pozornost a přicházejí o požitek, který by Harrison mohl poskytnout.


:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.