Palantir
oddělovač

Hosté vítáni

Literatura > Povídky > Vidoucí 2009 | 31. 07. 2009 23:59:59 | autor: Harv

Hosté vítáni

Vlak odjel. Bezmyšlenkovitě žmoulám použitý lístek a cítím se prázdný, orazítkovaný a bezcenný, jak jen člověk může být. Nevnímám příjemné teplo srpnové noci, nevnímám lehký větřík ve vlasech; jako bych byl ostrov ničeho uprostřed neznámého moře šumů, šedi, kolejnic a sloupů; jako bych už nebyl, protože duše zůstala kdesi daleko, pryč odsud v anonymním zapadlém krematoriu, kde jsem před pár hodinami pohřbil, co ze mě ještě zbývalo. Jako by se jedna má část oddělila, zůstala na místě, objala lavici a odmítala se hnout. Byl jsem neúplný, z úlomků a střípků složený obrys člověka, který pozbyl smyslu.

Stojím tu, tělo bez náplně, nade mnou hučí dráty. Šeptají, jak to všechno bylo.

Neposlouchám.

Co se mi pokoušejí sdělit, není pro mě…


Jako ve snu procházím ulicí ke svému domu – je prázdná. Celé město a celý svět jsou prázdné, lampy nesvítí, v oknech je zhasnuto, auta se zastavilatam, kde stála; bez řidičů a spolujezdců, opuštěná jako po konci světa. Z apatie mě vytrhává chraplavý hlas. Protíná tmu ulice a vrací se sérií ozvěn bůhví odkud. Ozvěn tlapkání malých nožiček, skřípění pantů, rozbíjených cihel.

„Musí tady bejt… Eštěnedávno tu byla!“ Ženština v otrhaném baloňáku, nečesaná, šedivá, nasáklá letitou špínou; přes levou půli obličeje táhne se spletenec tetovaných ornamentů, písma a čar. Kolem krku se jí houpe náhrdelník z kostí a havraního peří. Tahá mě za rukáv a ukazuje na spáru mezi dvěma těsně přiléhajícímidomy. Dívá se zakalenýma očima, sípe a rukou drápe omítku - jako by se snažila od sebe domy oddělit, rozervat a projít skrz. Snad mě vůbec nevnímá, snad ani neví, že tam stojím. V tomto setkání byl jsem jen svědek, divák představení bez pointy a bez šťastného konce.

„Úplně na konci je barák a v něm chlápek. Myslela sem, že chcípnu, ale von mi dal najíst a nechal mě přespat. Teď tady ta ulice není…“ Kroužila kolem, rozhazovala rukama, zuřivě gestikulovala a donekonečna opakovala „Byla sem tam, byla... Přesně mezi těmahle dvěma byl začátek...“ Její oči jsou vyhaslé, z tváře se nedá vyčíst vícnež léta mezi odpadky. Tetování na tváři dávno zapomnělo svůj vlastní příběh.

Je mi z ní špatně - z jejích prázdných očí, z jejího krouživého tance, z toho, jak mě tahá za rukáv a ukazuje na spáru; a úplně nejhůř z toho, že k ní cítím sympatie a že bych si s ní nejraději vyměnil místo. Chtěl jsem uniknout tomu, co mi viselo na krku jako rezavý řetěz a co mě neustále táhlo zpátky; chtěl jsem naráz zapomenout, obléknout rozervané hadry a zbytek života strávit v zapomnění. Ostrým střepem bych si do tváře vyškrábal varování před sebou samým.


Hrábnu do kapsy, hodím na zem hrst drobných, vytrhnu se a běžím pryč. V tom gestu neutíkám jen jí – snažím se utéci od sebe a od celého světa, od vlastní, skrz naskrz jehlami probodané minulosti… Než vejdu do domovních dveří, otáčím se zpět; pohozených peněz si ani nevšimla – stále nehty drápe zeď, mechanicky opakuje svou beznadějnou mantru „byla sem tam, byla...“

Kousek od ní se v hromádce spadaného listí hrabe malá černá kočička, tlapkami vyhazuje lístky a mňouká.


V životě lidském nastávají chvíle, kdy vše, na čem záleželo, změní se v prach. Takové ty momenty, kdy už je na všechno pozdě a vám je to vlastně jedno, kdy jen tak tupě zíráte na zeď, zpíjíte se lacinou vodkou a donekonečna si opakujete, jak je všechno v hajzlu.

Kdy něco rituálně pohřbíváte a čekáte, až se duše zvedne z popela.

Potom, když už z vodky zbývá jen něco na dně, řeknete si, že se vlastně nic neděje, že život jde dál a že teď máte šanci začít znovu a lépe; že co bylo doteď, byla vlastně jen zkouška na to, co bude pak. Další tři sklenky, než usínáte s blaženým výrazem ve tváři a máte rádi celý svět; o dvanáct hodin později probudíte se ve strašné kocovině a s náladou začít znova pít. Pořád dokola…


Seděl jsem ve svém křesle, poslouchal ozvěnu tlukoucího srdce a byl někde v poločase mezi tím, kdy už splín ztratil na významu, ale kdy na nový rozlet ještě nebylo dost síly nebo alkoholu v krvi; kdy už jsem si začal říkat, že bude všechno dobré, ale kdy jsem tomu ještě sám moc nevěřil.

Cosi přešláplo na okenním parapetu, zdvořile odkašlalo a zaťukalo na sklo.


„Mene tekel, havrane!“ zartikuloval jsem přiopile (a trochu tragicky) a sledoval, jak se okno otevřelo a do bytu mi skočil divný dlouhán v kostkovaném obleku a s cylindrem na hlavě. V tu chvíli jsem věděl, že se něco pokazilo. Že už to nikdy nebude jako dřív.

Bydlím totiž ve čtvrtém patře.


„Budiž pozdraven, kdo v dobrém vcházíš!“ bodře pronesl dlouhán, jako bych to byl já, kdo právě vešel oknem. Z jeho vystupování sálala nonšalance a samozřejmost – i jeho příchod se rázem proměnil v cosi všedního a nehodného pozornosti.

„Dobrý den,“ odpověděl jsem zmateně a pak neopomněl dodat: „Co tu chcete?“

Návštěvník se usadil naproti mně do křesla, usmál se, z ramene smetl žlutý březový lístek, hodil nohu přes nohu a ze stolu vzal můj mobil. Udělal to natolik bezprostředně, že jsem se sám sebe začal ptát, co dělal jeho mobil na mém stole v době, než se jeho majitel objevil. Jen málo jiných osobností disponuje takovým kouzlem a všechny mají společné jedno – jejich příchod do vašeho života sklidí již rozdané karty, zamíchá je a rozdá znova. Že přitom švindlují, nikoho ani nenapadne. Druhá věc, kterou je u podobných lidí třeba zmínit, je stará pravda: Objeví-li se na obzoru, utíkej!

„Haló? Dovezli byste dvě lahve toho nejstaršího koňaku, co máte na skladě, krabičku doutníků (takových, co na fotkách kouřil Churchill), kyblík s jahodami a nějaké občerstvení k tomu? … Jistě, vím, že je noc a že nejste dovážková služba, ale jsem ochoten si připlatit. … Hraniční ulice 436. …Děkuji, platit budu kartou.“

Suverénně mobil zaklapl, načež se dlouze a soucitně podíval nejdřív na mě a pak na lahev vodky na stole. „Jak to můžete pít?“ pokrčil nos, popadl vodku a s odporem jí prohodil zavřeným oknem.


„Pane, vaše návštěva nepřišla příliš vhod!“ zkusil jsem důrazněji, ovšem bez viditelného výsledku. Dál seděl naproti a očividně se dobře bavil. Chtějí-li tito lidé přijít, mají k tomu důvod, který nás, pouhé hostitele, nemusí zajímat. Však oni odejdou, až uznají za vhodné. Společenská etiketa a dobrý mrav jsou jim ukradené, neboť jsou to oni sami, kdo je tvoří.

„ZAPOMEŇTE na smutek, máte-li v domě hosta!“ zahalekal cizinec, až se stěny otřásly.

Nezmohl jsem se už na jediné slovo. V jeho vystupování bylo cosi, co by komukoli znemožnilo jakékoli námitky, i kdyby vzal kýbl barvy a počal stěny bytu natírat kanárkově žlutou. A já s jeho slovy skutečně ZAPOMNĚL. Cosi ve mně se odlepilo od podkladu a s neslyšitelným trhnutím odletělo pryč.

„Nechcete zatím uvařit čaj?“ prohodil naprosto bezvýznamně a pak vstal, přešel ke knihovně, vytáhl antikvární Otrantský zámek a jal se číst. Já jsem prozatím přestal existovat.

Půjdu uvařit ten čaj…


„Jistě, pan Walpole má své kouzlo, ovšem kam se hrabe na Claru Reevovou! Celé budoucí pokolení spisovatelské i Evino může jí tiše závidět!“ Jeho přednes hořel opravdovou vášní, zaníceně gestikuloval a mával přitom zmíněnou knihou. V podobné monologické debatě o anglickém gotickém románu setrvával už notnou dobu. Vlastně od chvíle, co se od knihy odtrhl, aby mohl jít otevřít poslíčkovi s koňakem, doutníky, jahodami a přílohou. S odzbrojující jistotou zašátral v náprsní kapse mé bundy, vyňal z peněženky kreditku a strčil jí do poslíčkovy přenosné čtečky. Všechny papírové bankovky, co v peněžence byly, šoupl doručiteli do kapsy jako spropitné, načež se uklonil a se dvěma balíčky v podpaží zamířil zpět ke stolu.

Teď si povídal sám se sebou, upíjel koňak, kouřil v pořadí druhý doutník a pojídal chlebíčky. Připadal jsem si ve svém bytě poněkud trapně, tak jsem radši pil a kouřil také.


„Co naplat, budu zase muset jít,“ řekl, když začalo svítat a obě lahve byly prázdné. Poslední dvě hodiny jsem nejspíš spal, protože koňaku na mě bylo už moc. Dlouhán vstal, protáhl se a zamířil k oknu. Těsně před tím, než na něj vyskočil, sebou lehce trhnul a s teatrálním ťuknutím si do čela zadeklamoval: „Málem bych zapomněl na cíl své návštěvy!“ Zvuk jeho hlasu mě na chvíli probral z deliria.

„To bych tomu dal, odejít a opomenout tak důležitou věc… Přišel jsem vám říci, abyste ode mě pozdravoval pana Kryse, až ho uvidíte. A že se mu omlouvám.“


Pokusil jsem se vstát z pohovky – marně… Byl jsem namol a nohy mi nesloužily. Jeho slova létala okolo, zachytil jsem jen každé třetí nebo čtvrté.

„P… P… Pana Kryyyse?“ dostal jsem ze sebe s vypětím všech sil a dojemně přepadl kupředu. Kvalitní koňak vážně dokáže divy…

„Vy neznáte pana Kryse? Nevadí, nic se nemá předbíhat. Ale teď už opravdu musím běžet, povinnosti volají!“ Lehce se uklonil, vylezl na topení a odtud do okna. Pak se zase otočil a podruhé si zaťukal na čelo. „Já hlava děravá, málem bych si jí odnesl s sebou,“ řekl omluvně a hodil po mě malou černou kočičku. „Celkem mi za tu krátkou návštěvu přirostla k srdci. Nashledanou!“ ozvalo se už zpoza okna, než definitivně zmizel.

„???“ pokusil jsem se zašeptat k prázdnému oknu s kotětem v náručí. Já přece nemám kočku!

Věci se mění, musím se s tím smířit.


Probouzím se.

Pominu-li i devítipalcové hřebíky držící mi oči v lebce, hnízdo úhořů v břiše a strop, co ve zběsilém kymácení každou chvíli hrozí spadnutím, je mi celkem dobře. Po předlouhém pobytu v koupelně a třetím černém čaji začal jsem serozpomínat na události včerejšího večera. Vybavuji si, jak jsem o půlnoci dopil vodku a pak ještě chvilku četl Otrantský zámek; asi jsem u toho usnul. Obojí – kniha i láhev vodky – leží na stole. Jenom nechápu, kde se na mém tričku vzaly ty drobné černé chlupy. Celkově jsem si připadal, jako bych na něco zapomněl, ale jak už to většinou bývá, nemohl jsem si zaboha vzpomenout na co. Že bych si předsevzal návštěvu obchodu a doplnění spíže?


„Lituji pane, Vaše karta je prázdná, nebo zablokovaná.“ Důraz na velkém „V“ z tlusté a brýlaté pokladní vyzařoval jen o něco méně než škodolibá radost, že mě může před celou tou dlouhou frontou dokonale ztrapnit. Usměji se na ni, vrazím jí tašku do klína a odcházím směr nejbližší bankomat. Vystojím svou druhou dnešní frontu a pozoruji, jak karta nenávratně mizí v bankomatních útrobách. Když smůla, tak se vším všudy.

Chtěl jsem začít řvát a mlátit přístroj pěstí, když kdosi za mnou zavolal: „Hej, pane, máte chvíli?“

Mám všechny chvíle světa, pomyslel jsem si a otočil se na luxusní bavorák zaparkovaný hned u chodníku; zpoza napůl stáhnutého okénka vykukovala prasečí očka tuctového čtyřicátníka v propoceném saku. „Jestli byste náhodou nevěděl, kde najdu Hlodavčí ulici. Blbej název, co? Byl jsem tam už dávno a zapomněl, kudy se jede. Mapu se mi kvůli tomu kupovat nechtělo.“

„Hlodavčí?“ V tomto městě žiji už dlouho, ale o Hlodavčí ulici slyším prvně. „Nevíte alespoň jméno nějaké ulice poblíž?“

„Ale jo… poblíž je nějaká Hraniční. Odtuduž bych to moh‘ najít.“ poškrábala se prasečí očka na pleši.

„Hmmm... tam bydlím, můžu jet s vámi.“

„Fajn, lezte dovnitř.“

Usadil jsem se do pohodlné kožené sedačky a už už chtěl zabouchnou dveře, když…

„Tu kočku tam necháte?“ podivil se chlápek a mžoural skrz okno ven. Přede dveřmi seděla roztomilá černá kočička s obojkem a vodítkem, jehož konec jsem najednou jaksi záhadně třímal v ruce.

„Koč…“ sakra! „Co už s tebou...“


Zastavili jsme na začátku Hraniční ulice, asi padesát metrů od místa, kde bydlím. Řidič tvrdil, že už to tady poznává, ale že Hlodavčí ulici nikde nevidí. Že prý předtím byla někde tady, řekne a ukáže mezi dva domy. „Lituji,“ řekl jsem mu několikrát, než pochopil, že nepochodí a odjel. Zůstal jsem sám s kočkou.

… a s klíči a mobilem zapadlými někde v sedačce bavoráku. „Kurrrr…“

„mňau?“ ozvala se kočka, sekla mě drápkem a zmizela.

„…va!“


O několik hodin později jsem se procházel nočním městem a hlavou mi vířily vzpomínky. Možná to ani nebyly vzpomínky, ale jen něco, co mi do hlavy vložil někdo jiný se slovy: „Tohle je tvůj život, tak to ber na vědomí a moc se nevztekej, protože to stejně nezměníš.“ Viděl jsem dlouhé monotónní roky, iluze roztrhané na kusy nárazníkem vlaku, ženštinu nehty rozdírající omítku, nějakého pána v kostkovaném obleku. Viděl jsem spoustu divných věcí a nechápal, kde se ve mně berou. Byl jsem zase v tom stádiu, kdy už je na všechno pozdě. Představte si, že beze smyslů zíráte pod sebe na chodník a je vám jedno, kam jdete, protože ať se vydáte kamkoli, nakonec stejně vždycky skončíte ve stejné ulici, budete se opírat o okapovou rouru a s tupým zadostiučiněním zírat na omlácenou omítku. Pak, aniž byste o tom nějak moc uvažovali, odlepíte se od zdi a projdete za roh, do úzké uličky mezi dvěma domy; do uličky, která se jmenuje Hlodavčí a ještě včera tam zaručeně nebyla. Bude vám to jedno.

Jen co noha nohu mine, pokusíte se jít tou ulicí stále podél zdi, projdete alejí stromů s listím barvy rezavého železa, zachumláte se do košile, abyste se ubránili chladnému větru, a ani si nevšimnete, že čím jdete dál, tím jsou pouliční svítilny starší a tím víc se zářivkové vrnění mění v příjemné hučení plynu. Všimnete si, že v téhle ulici, na rozdíl od zbytku města, už dávno začal podzim; že lavičky, které míjíte, jsou zpola zasypané tím rezavým listím,že máte po kotníky bláta a že obloha nad vámi hrozí každou chvíli znovu prasknout. Najednou se zastavíte, protože chodník dál nevede.


DŮM PANA KRYSE

Hosté vítáni!


stálo na oprýskaném štítku na brance úplně na konci ulice. Spíš než dům byla to starobylá vila s malými okny, s věžičkami a vysokým litinovým plotem s řadou podivně kroucených sloupků se soškami ptáků na vrcholcích. Většina oken byla temná - jen ve dvou, ve druhém patře úplně vlevo, se svítilo matným oranžovým světlem petrolejových lamp.

Prošel jsem rozvrzanou brankou, na zápraží si očistil boty a několikrát nesměle zaklepal.

Ticho, jenom v zahradě šuměly stromy.

Zaklepal jsem znovu a vstoupil.

Přivítala mě rozlehlá parketovaná místnost s velkými, nahlas tikajícími hodinami - starými pendlovkami, co je dnes můžete vidět jen v muzeu. Mé kroky se tlumeně rozlévaly a já šel středem místnosti až na úplný konec, kde začínaly schody. Všude bylo příjemné, trochu mrazivé šero. Venku začalo pršet.

Schody vůbec nevrzaly a já se, dosud nikoho nepotkav, dostal do druhého patra. Znovu chodba, znovu parkety a znovu nikde nikdo; po paměti jsem se vydal směrem, odkud bylo zvenčí vidět světlo. Skutečně - na konci chodby stály dveře, zpod nichž to naoranžověle blikalo a do kterých jsem po dlouhém uvažování (a dalším rozpačitém zaklepání) přeci jen vešel.


Na ošoupaném křesílku s nohama stylizovanýma do lvích tlap, přesně uprostřed dvou stojacích petrolejových lamp, kousek od okna a ne moc daleko od rozpáleného krbu, seděl ve fialovém domácím županu obrovský krysák a bafal z dýmky. V klíně držel noviny a starodávným inkoustovým perem vyplňoval křížovku. Na stolečku před ním se kouřilo z otevřené konvice.

„Dobrý večer, posaďte se tady na tu židli a poslužte si čajem,“ řekl laskavě krysí hostitel a ukázal na prázdnou židličku. „Můj dům nechť je pro tuto chvíli i vaším domem, se vším komfortem z toho plynoucím. Záchod je na druhé straně chodby, ložnice pro hosty hned naproti,“ dodal a podíval se na mě svýma krysíma očima.

„Pozdravuje vás pán v kostkovaném obleku a moc se omlouvá,“ vykoktal jsem první věc, která mě v tu chvíli napadla. Nevím, odkud se vzala ani jak mě napadla zrovna teď. Skoro jako by jí do mě někdo vložil jako děrovací štítek s příkazem, že má být vyslovena ve chvíli, kdy uvidím obrovskou krysu s dýmkou a novinami; „…a dobrý večer,“ špitl jsem zdvořile pozdrav, protože jsem na to předtím zapomněl. Je zvláštní, že mě dobré vychování neopustilo ani v těch nejstresovějších chvílích – že by za to mohla atmosféra domu?

Domácí pán si poposedl, odložil noviny i inkoustové pero, přisunul si křeslo, podal mi prázdný hrnek a cukřenku a pak tím nejpříjemnějším hlasem, jaký bych od hlodavce čekal, pověděl: „Děkuji za vyřízení. Můžete vzkázat, že všechno odpustím, když se staví osobně.“

Usmál se, nalil mi nádherně voňavý čaj a já se konečně trochu uvolnil. Seděl jsem na židličce, usrkával Earl Grey a nevěděl, co mám říci dál. Hostitel to naštěstí vyřešil za mě.

„Jsem to ale nezdvořák… Jmenuji se pan Krys a lidi nežeru. Vlastně vůbec nejím maso. Říkám to jen pro formu, abyste se nebál. Víte, spousta návštěv uteče hned,jak pozdravím. Vy ale vypadáte rozumně, takže věřím, že tu v příjemné konverzaci strávíme krásných pár hodin, než přejde déšť a než vy přijdete na jiné myšlenky. Máte rád skořicové sušenky?“


Když se po mnoha a mnoha čajem, sušenkami a rozhovory s panem Krysem strávených hodinách dostávám těsně před svítáním zpátky před dveře svého domu, sedí na zápraží černá kočka a na mašli kolem krku jí visí přivázané klíče.

„Díky,“ zašeptám, rozvážu mašli, pohladím jia odemknu. Kočka zamňouká a odběhne pryč.

Doma si napouštím vanu a už trochu v polospánku přemýšlím nad tím, jak má zmatkem a stresem zmítaná myslpracuje poslední dobou víc než by měla, a jak si vymýšlí všechny ty všudypřítomné kočky, pány v kostkovaných oblecích, noční párty ve vlastním bytě, neexistující ulice a mluvící krysy… Takové nesmysly! říkám si, když za prvních ranních paprsků odkládám zubní kartáček, uléhám do postele a usínám, slibuje si, že od zítřka začnu nový život.


Někdy v poledne, když mě ze sna vyruší lehké zaťukání na okno, ještě se zavřenýma očima zabroukám: „Máte se někdy stavit, že prý vám všechno odpustí.“ U okna to zašustí, tiše se zasměje a tlumeně, abych snad nebyl vzbuzen, špitne: „Minule jsem si u vás nechal kočku; docela se mi po ní stýská, tak se snad nebudete zlobit, když si ji vezmu zpět…“

Převrátím se na druhý bok, přitáhnu si peřinu víc k uším a znovu usnu. Zdá se mi o tom, jaké to bude, až se probudím. Jak se nastěhuji do nového bytu, jak budu na všechny hodný a jak, jestli mi při tom všem zbude alespoň chvilka času, navštívím zverimex a koupím roztomilé černé koťátko.



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 6050

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::
ThomasV - 2010-01-11 23:18:01

Zajímavé. Ze začátku jsem si říkal, že je to další depresivní nudná povídka a už jsem se chytal zmáčknout tlačítko zpět a pustit se do čtení povídky o řádek níže.
Pak na scénu vyskočil dlouhán v kostkovaném obleku a přikoval mě k povídce neviditelným poutem. Od setkání s ním jsem si připadal jak Alenka v říši divů a dobře se bavil. Děj bohužel na konci zasedl pan Krýsák, který se mi zdál poněkud odfláknutý. Celkově se však jedná o zajímavou a hlavně velmi originální povídku.
Autorovi bych akorát doporučil, ať si koupí novou klávesnici na které dobře funguje mezerník nebo ať si své povídky po sobě několikrát přečte, než je odešle. I když počítám, že toto již četl několikrát od porotců ;-)


:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.