Palantir
oddělovač

Femme fatale

Literatura > Povídky > Vidoucí 2009 | 31. 07. 2009 23:59:59 | autor: Harv

Femme fatale

I.

Špička nože pronikla kůží v ohbí palce a plynulým pohybem sklouzla napříč dlaní. Prsty druhé ruky do zívající rány vtlačily střípek katarského mramoru, dlaň se sbalila v pěst a natáhla do vzduchu. Tam se k ní přidaly další: pěstěná ručka rusovlásky skrývající tvář za paví maskou; jako lístek široká dlaň drobného muže s vlčím mákem za uchem a řetízkem ostružin kolem krku; medvědí pracka s falickým symbolem čerstvě vytetovaným na rameni; jen ta poslední zaváhala.

„Skutečně to bude fungovat, Noe?“

„Záleží jen na nás, co si budeme přát!“

Dlouhovlasý mladík přivřel oči a zatímco pravačkou tiskl k srdci mohutnou knihu, levačku přidal k propletenci ostatních.

Kouzlo započalo. Nedoprovázely ho žádné zvláštní úkazy; hromový třesk, záblesky světel ani oblaka kouře se nekonaly. Z úst žádného z pětice nevyšlo jediné slovo, svět se nepohnul. Jen v jednom okamžiku se obrázkový sešit pod jejich spojenými dlaněmi otevřel a v tom dalším byl najednou prázdný. Kresby proměněné v oblaka barevné páry zavířily, pak v hlubokém nádechu pronikly dýchacími trubicemi do těl zúčastněných. Kruh se rozpadl, dlaně se rozpojily. Ovšem duhový vír se točil dál, dokud se bilion barevných částeček kouzla nerozptýlil ve vzduchu a neproklouzl do noci.


***


Bílá linka mramoru už pokrývala nejenom jizvu uvnitř dlaně, ale pokračovala dál, kopírujíc jednotlivé žíly směrem k lokti, kde se pomalu vytrácela. Všechny skvrnky zůstávaly necitelné a chladné, ať se Noe snažil sebevíc. Pokusil se pokrčit prsty, ale visely nehybně, jak se z jednotlivých vlásečnic stala mramorová síť.

„Šíří se to?“ zeptal se zdánlivě jen sám sebe.

Velice rychle,“ odpověděl tenounký hlásek. Nevycházel z žádného konkrétního místa, přesto se zdálo, jako by ho zimní zahrada byla plná.

„Sežeň Damiena, musíme okamžitě začít se stavbou!“

Damien odjel z města. Neznámo kam.“

„Co Ivan?“ vzpomněl si na tetovaného, jehož sídlo zdobily brokátové polštáře a regiment otrokyň.

Stále žije, obávám se však, že nebude chtít pomoci.“

„Iluze už najde způsob, jak ho přesvědčit,“ pokýval hlavou a dál už nic neříkal. Oči však ani na okamžik nespustil z širokého francouzského okna. Za ním byl běžný slunečný den, na první pohled nic zvláštního, jen vysoko na nebi bylo možno spatřit zbytky barevného víru. Nezmizel, ten parchant nezmizel, ačkoli měl. Jako uchvacující polární záře zastíral oblohu, pohlcoval zemi a oni s každým nadechnutím vtahovali do plic další a další částečky kouzla. Usazovalo se v nich a deformovalo křehká lidská těla daleko za hranice možností.

Nepotřeboval Damiena, aby si dokázal propočítat možnosti. Každá vteřina strávená ve vlivu jejich nevydařeného kouzla mu ukusovala kousíček toho, o co nejvíce stál. Jeho ruka toho byla jasným důkazem.

„Musíme začít se stavbou,“ zašeptal, zatímco pozoroval rej barev.


***


„Damiene?“ zaševelil ženský hlas a donutil muže za stolem zdvihnout hlavu. Dlouhými černými vlasy prokvétaly bílé prameny šedin, ale když se otočil k příchozí, nebyla to tvář starce, nýbrž ustaraného třicátníka.

Žena poklekla vedle jeho křesla, dosedla na paty a opřela předloktí o jeho stehno. „Dokončují tu stavbu, nezbývá nám už téměř žádný čas,“ řekla prostě.

„Vím, snažím se přemýšlet, ale nejde to. V hlavě se mi tísní příliš mnoho myšlenek.“

„Musí přece existovat způsob, jak to kouzlo napravit!“

„Napravit?“ pousmál se, „možná právě v tom je ta chyba, že se snažíme napravit něco, co funguje bez závady.“

„Ale říkal jsi, že kouzlo selhalo! Že mělo fungovat pouze v kruhu, ne se šířit jako lavina.“

Uchopil ji za bradu a palcem něžně obtáhl oblou linku čelisti. „Nejspíš jsem to zkazil já.“

Mlčela; po dlouhých dnech deliria měl konečně světlou chvilku, kdy byl sám sebou.

„To kouzlo nestálo pouze na kresbách. Noe mě nakreslil, jak vládnu veškerým věděním, a já si jako jeho symbol vybral knihu. Ale důležitá byla i naše přání. Nesmrtelnost, moc a světské radovánky – já jediný chtěl stejnou možnost zvolit si pro všechny. Proto kouzlo nezaniklo s rozpadem kruhu, ještě stále plní mé vlastní přání.“

„Ale proč, vždyť je nakažen každý!“

„Každý?“ rozesmál se. „Stále se rodí nové děti a dokud tomu tak bude, kouzlo samo nezmizí.“

„Ale jak? Jak se to Noe snaží napravit?“ Pevně mu stiskla dlaň, kůži měl rozpálenou jako v horečce.

„On se nic nesnaží napravit. O svět, kde má moc každý, nestojí. Pokouší se utéct, vytrhnout své město z vlivu kouzla i z mapy světa,“ zašeptal. Hlas mu slábl, jako by mu samo soustředění na rozhovor odsávalo síly.

„Co uděláme my?“ skoro křičela, ale on ji vnímal jen napůl.

„Nesmíme ho nechat odejít, potřebujeme jeho i ten stroj na obrázky. Bez nich nic nezmůžeme.“

„Prosím, co mám tedy udělat?“

Mlčel. Očima kmital, jako by rychle pročítal neviditelné řádky, a rty se bezhlesně pohybovaly. Ano, všechno vědění světa v jediném lidském mozku si vybíralo krutou daň. Šílenství.

„Ivan,“ zachrčel, „Ivan je nejslabším článkem, přes něho pronikneš do města. Získej ten stroj, bez něj je i Noe bezmocným. Než se vrátíš, budu už vědět co dál. A Andreo, cítím, že i tebe kouzlo změnilo. Dávej si pozor, jak jednou otevřeš dveře, bude těžké je zavřít.“

„Vrátím se brzy,“ přiložila mu prst na rty. Pak definitivně upadl do stavu, který není spánkem, jen stavem, kdy mozek donekonečna probírá jednotlivé informace, aniž by dokázal vytvořit vlastní myšlenku.

Neohlédla se, když odcházela. V tuto chvíli nebyl mužem, kterého znala, kterého toužila přitlačit k matraci a milovat až do svítání. Nyní byl jen počítacím strojem.


***


Ještě za tmy se Andrea dostala k mostu přes jezero. Uprostřed něho pak ležel ostrov, nyní změněn v prosperující město, které Noe vytvořil. Nejchudší pás okolo břehů byl tichý a temný, směrem k centru však světla jasněla, zdvihala se do výše a kropila vodu bludičkami odrazů.

Nemohla vědět, že v samém srdci toho města Noe právě přidal svou těžkopádnou zmrzačenou ruku k ostatním a zároveň si povšiml, jak děsivě se za tu krátkou dobu proměnili. Rusovláska se tyčila nad ním, kaskáda bronzových vlasů jí sahala do půli zad, a ačkoli tvář stále skrývala škraboška z pavích per, nyní nebyla jen maskou, nýbrž i důmyslným šperkem. Přesto, když na ni nepohlédl zpříma a zachoval si pouze periferní vidění, obraz se změnil. Zář její kůže zmatněla a v záhybech šatů se objevil nezřetelný plazivý pohyb, jako by skrývala tajemství, jaká si žádný muž nedokáže představit. Ivan to nemohl vidět, nespouštěl lačné oči z úzké linky její šíje, a když se k němu Noe přiblížil, ucítil jemný závan vodky a tělesné lásky. Roztržitě poplácal vnitřní kapsu, v níž skrýval posledního účastníka seance. Pak se jejich ruce spojily.

List s pečlivou černobílou kresbou osamělého města se maličko pohnul, ale Noe ho nesledoval. Zoufale doufal, že jejich touha bude podobně velká jako tehdy a kouzlo se vydaří.

Za oknem se porodními cestami noci prodíral nový den, nebe jasnělo, a teprve, když se sluneční kotouč vynořil za obzorem, ruce rozpojili.

Andrea v ten samý okamžik stanula uprostřed uličky v nejchudší části města; domy ještě zavíraly oční víčka rolet, ale jí už cosi říkalo, že úsvit něco změnil. Srdce se jí rozeběhlo, žaludek se propadal. Vytrhl jí dětský pláč. Světlovlasý chlapec seděl pod schody, obklopovala ho masa hnědavých krysích tělíček a on se k nim tiskl, jako by se podivného svítání bál. Uchopila ho do rukou, prostě z potřeby někoho se dotýkat, a oba naráz obrátili tvář k nebi. Jen blankyt, kam až dohlédli, barevný rej definitivně zmizel.

A město, které před nimi rostlo ve světle dne, už nebylo městem. Propojený systém domů a zahrad, polí i chlévů, plný lidí všech ras, tvarů a barev, se stupňovitě zvedal k obloze. Skoro by se zdálo, že dýchá i žije jako jeho obyvatelé.

Archa Noemova.


***


II.

Světlovlasý chlapec se krčil za oknem, kam se předtím se svou společnicí pracně vyšplhal. Kolena měl otlačená od římsy na níž klečel, přesto se pokoušel sedět v klidu a neupozorňovat na svou přítomnost. Dveře na opačné straně místnosti se otevřely a on přes veškerý strach opatrně nahlédl dovnitř.

Andrea až doteď nervózně polehávala v lenošce, nyní se pomalu zvedla a vykročila muži vstříc. Přestože byla vysoká, vedle něho působila drobně a křehce.

„Jsme tu sami?“ zeptala se a sklouzla prstem po tetovaném rameni.

„Samozřejmě,“ zachraplal on.

Chlapec se neklidně ošil, pak jakoby pocítil, že se atmosféra v místnosti změnila, natáhl krk, aby mu neuniklo jediné slovo. Andrea se vytáhla na špičky a obtočila paže kolem mužských ramen, ale hoch měl najednou pocit, že se nedívá na ženu, kterou tak dobře znal. Vlasy jí ztmavly, vyklouzly z copu a jako živé se obtáčely kolem její tváře. Kůže na pažích, ramenou a krku mezi tou černí zářila jako leštěný mramor, pak Andrea pootočila tvář a chlapec zahlédl jiskru v černočerných očích. Takovou, kterou dychtíte následovat, aby vás nakonec utopila v bažinách.

Dlaně mu zvlhly, zatoužil vlézt do místnosti a dotknout se té kůže, ale podvědomě chápal, že tohle je divadlo, které není určeno jemu. Zato muži uvnitř klesala čelist, jak si mezi prsty natáčel lokny tmavých vlasů.

„Máš to?“ dýchla mu do tváře. Tetovaný se mohl přetrhnout, aby zalovil v kapse a vytáhl průhlednou lahvičku plnou purpurové tekutiny.

„Cokoli, dám ti cokoli…,“ zablekotal a ani na vteřinu nepřemýšlel nad tím, co jí vlastně podává. Nedokázal ji pustit z očí.

„Myslím, že mi už nejsi k ničemu,“ řekla ona a silný pramen vlasů jí sklouzl z ramen, vystoupal po jeho hrudi a obtočil se mu okolo krku. Nijak se nebránil, když mu uzavřel přívod vzduchu; s modrající tváří klesl na kolena. Ona tiskla oční víčka k sobě, ale nepřestávala.

Nemohl se na to dívat.

„Nezabíjej ho!“ Chlapec otevřeným oknem seskočil do místnosti a Andrea polekaně trhla hlavou. Kouzlo však zastavila teprve ve chvíli, kdy se tetovaný definitivně sesul k zemi.

„Nemusela jsi ho zabíjet,“ pokračoval ublíženě chlapec.

„Myšáku,“ vzdychla ona. Byla znovu jen obyčejnou ženou, nepříliš krásnou, natož nebezpečnou. Její vlasy získaly normální délku i barvu, kůže zmatněla a třpyt v očích vyhasl. „Myslím, že tohle jsme si už vyjasnili. Ivan byl nepřítel, nemůžu dovolit, aby se nám objevil v zádech.“

Zahákl palce za kšandy. „To byla ona? Ta tvoje schopnost?“ ptal se, zatímco sledoval, jak si rozepíná horní knoflíčky své košile. Přes rameno a klíční kost se táhla krvácející rána, jako by kůže popraskala.

Řekněme, že umím být doslova okouzlující, když chci. Ale příště,“ zvýšila hlas, „příště se neukazuj, když to řeknu! Je to pro mne mnohem jednodušší, jakmile cíl nikdo jiný nerozptyluje.“

Kšandy práskly přes hubený hrudník. „A bolí tě to?“ pípl. Pohled na krev ho vyděsil málem víc než mrtvola.

Její srdce vystrašeně poskočilo jako ptáče. „Tebe to nebude bolet, jsi jiný než já,“ lhala. A aby to zamaskovala, věnovala mu téměř mateřský úsměv. Blonďáček jí ho důvěřivě vrátil.


***


„Ale,“ vzdychl a znovu se vracel k desetkrát probranému tématu, „až přijdou na to, že je mrtvej, pověsí nás na kříž, rozpárají nám břicho a nechaj lidi, aby si vybraly naše vnitřnosti!“

„O tvoje vnitřnosti nikdo nestojí! Navíc, až ho najdou, cesta už bude otevřená. Budeme moci zmizet kamkoli nás napadne. Teď mi podej ručník!“

Myšák si útlou dlaní zakryl oči a natáhl se za papírový paraván. Škvírou mezi prsty nenápadně vykukoval, ale namísto holé kůže zahlédl plechové umyvadlo plné narůžovělé vody. Chroptivě vydechl.

„Neblbni a hlídej,“ vystrčila ho vlhká ruka.

Odšoural se ke zdi a odhrnul cíp rolety. Vyhlédl ven. Černotu noci pupínkovala naoranžovělá světélka ohňů. Pak se kdesi před nimi rozsvítila jiná světla. Bílá a zářivá, přitahující zraky podobně jako třepetavé můry.

Myšák hlasitě polkl: „Už to začíná!“ zachroptěl.

Dívka odhrnula paraván a rychle si znovu oblékla košili. Pod její dlouhé rukávy ukryla pouzdro s nožem na zápěstí. Purpurovou lahvičku zavěsila na jemný řetízek a nechala ji zmizet ve výstřihu.

„Andy,“ osmělil se Myšák, „tentokrát nebudeme nikoho zabíjet, že ne?“

„Samozřejmě,“ kývla dívka.


***


„Kudy?“ zašeptal Myšák a obezřetně vykukoval za roh. Čekali na tmu, aby se mohli vytratit z Ivanova sídla a teď se ukrývali mezi budovami, které tvořily vnější pás Archy. Pod žlutavou omítkou postával hlouček lidí, ženy si upravovaly róby z peří a drahých látek a zavěšeny do svých mužů způsobně proplouvaly dveřmi do místnosti plné stříbřitého světla. Myšák se ještě trochu přikrčil, div nesplýval s chodníkem, a vzrušením rval neduživou trávu z prasklin v betonu

„Bohužel nemůžeme jít hlavním vchodem.“ Uchopila Myšákovy štíhlé prsty do svých a krůček po krůčku se protahovali pod okny směrem do temnoty. Zadní strana budovy byla černá a tichá, tady žádná světla nesvítila. Andrea pečlivě odměřila kroky a zastavila se pod jedním z temných průzorů.

„Musíme až nahoru.“

„Tam?“ ukázal chlapec prstem k nejvyššímu z oken. „Tam se nikdy nevyškrábu!“ Široká římsa začínala dobře metr nad jeho hlavou.

„Neboj,“ odpověděla dívka a vytáhla nůž. „O to jsem se postarala.“ Pečlivě odpočítala cihly, pak do jedné spáry zarazila čepel a vytáhla uvolněný kvádr.

„Jak dlouho…,“ nakousl Myšák, ale ona ho přerušila.

„Hlídej!“ sykla a pokračovala v práci. Možná se jí jen nechtělo vysvětlovat, jak týdny zpracovávala Ivana a po nocích pak postávala u téhle zdi, páčila z ní cihly, až jí prsty zalévala krev a čepele nožů praskaly, jen aby je tam okamžitě vracela zpátky a poraněnou zeď kamuflovala, jak nejlépe to uměla.

Do té nejnižší prohlubně zarazila nohu a vyhoupla se o kousek výš, pak ještě o kousek, křečovitě se přidržovala prsty ve spárách, ale nepodnikala podobnou cestu poprvé, takže nakonec přece vyhlédla přes okraj římsy. To horší však teprve přicházelo. Přitáhnout se až nahoru, když zdánlivé bezpečí bylo široké jako lidské chodidlo. Sevřela rty a držela je sevřené, dokud obě kolena nepřekonala oblou hranu a nespočinula v bezpečí.

Pak nahlédla do tmavého okna. Vedlo do malé spíže, to jí Ivan prozradil. S trochou trpělivosti se mezi obě jeho křídla dal prostrčit nůž a špička čepele pak dokázala vyháknout háček, který je spojoval. Ale co dál? Nikdo by jí ani v tom nejsilnějším poblouzněním nedokázal prozradit, co tam na ně bude čekat.

Ozvalo se cvaknutí a obě okenní křídla od sebe odskočila. Andrea do nich šťouchla a za táhlého kvilu je otevřela dokořán.

Strnula. Zaplavil ji suchý vzduch a příjemná vůně jídla. Zaposlouchala se, ale místnost zůstávala stejně tichá a temná. Prázdná.

Opatrně se otočila a shlédla dolů. Rozeznala světlou skvrnu Myšákových vlasů a dobře věděla, že chlapec je připraven utíkat jako o život, kdyby se něco zvrtlo.

„Polez,“ zašeptala. „Pomohu ti!“

Jeho úzká dlaň nahmatala tu její. Zaklonila se, aby chlapce vytáhla, ten tápal ve tmě, ale římsa byla příliš úzká.

„Snaž se trochu, nejsi přece pytel brambor!“ Andrea nepouštěla jeho ruku, jen se pokoušela posunout co nejdál, aby mu nechala více prostoru. Jakmile Myšák zaklesl oba lokty za okraj a začal se po břiše soukat dovnitř, ona se pokusila z okna opatrně sklouznout do místnosti. Špička boty zašmátrala, ale namísto na pevnou zem dopadla do čehosi houbovitého, noha podklouzla a Andrea letěla k zemi.

Křach!

Spousta předmětů se s kovovým třeskem rozkutálela okolo, dívka zůstala ležet a tiskla víčka k sobě i v naprosté tmě. Nad sebou zaslechla šustot zrychleného dechu.

„Pojď rychle,“ strhla ho k sobě a zatlačila do kouta. Zakryla ho vlastním tělem, těsně před tím, než se tušené dveře na opačné straně místnosti rozlétly. Dovnitř vešla postava, nerozsvítila, i v té troše stříbrného světla zahlédla spoušť na podlaze, rozkutálené tácy a chlebíčky lísající se namazanou stranou k podlaze. Andrea ani nedýchala, křečovitě tiskla chlapce k sobě. Postava s klením proběhla okolo nich, nesnažila se nic uklízet, jen zavřela rozražené okno, pak za sebou bouchla dveřmi.

Osaměli. Cítila, jak se v černé tmě její společník chvěje. Povzbudivě mu stiskla prsty.

„Bojím se,“ špitl chlapec.

„Musíš mi pomoct, Myšáku! Jen jedinkrát, až řeknu, protože sama to nezvládnu, ale pak už tě nikdy nepřinutím! Slibuji.“

„Ty tam máš rodinu, viď?“ Myslím venku,“ zaševelil jeho hlásek, možná zabarvený strachem, ale rozhodně ne zoufalstvím.

„Jo, mám tam někoho, na kom mi záleží. A udělám všechno, abych se tam vrátila!“

„Tak pojďme.“ Vyhlédl škvírou ve dveřích a proklouzl na teď už opuštěnou chodbu.


***


Strčila mu do ruky tác s chlebíčky. „Podívej se pořádně, víš která to je?“

Myšák ještě jednou zamračeně vyhlédl přes zábradlí do sálu. Maličcí lidičkové se hemžili sem a tam, jejich barevné róby splývaly.

„Tamta!“ houkl. Bledá rusovláska byla oblečena do modrozelené, a když procházela uličkou, lidé před ní uhýbali.

„Dobře. Hledáme něco takového,“ Zamávala mu lahvičkou před nosem. „Bude azurová nebo žlutá, pamatuj si to, a velmi podobná téhle.“

Chlapec kývl. Dobře si na ni vzpomínal, pro tuhle věcičku přece zemřel Ivan.

„A musím jít? Nemůžeš to udělat ty, jako tamtomu?“ naznačí daleko za sebe, kde nechali ležet mrtvého muže.

„Tohle nezvládnu. Ona je žena, mnohem mocnější než já, takovou neokouzlím iluzí krásy.“

Chlapec neodpovídal.

„Podívej, zkoušel jsi se někdy projít po městě? A kam jsi došel?“

Chlapec zpozorněl. „ A kam bych měl dojít? Za mostem přece nic jiného není.“

„Právě, a tebe nezajímá, jaké je to jinde? Jaké by to bylo jít pořád dál, a dojít třeba k moři nebo k horám, třeba i někam, kde je věčně sníh nebo stále horký písek? Já si takový svět pamatuji, ačkoli ty jsi na něj zapomněl. Ale tyhle tři lahvičky jsou klíčem. Až je shromáždíme, otevřeme cestu domů a všechno bude jako dřív.“

„Domů?“ vypískl hoch.

„Jistě, přece jsi se nevylíhl v krysí díře!“ postrčila ho před sebe. Myšák narovnal záda a tác s chlebíčky zabalancoval na špičkách jeho prstů. Pak opatrně sešel ze schodů.


***


Přidala do kroku. Jenom nikoho nepotkat!

Stříbromodrá mozaika dlažby hlavních chodeb zmizela. Stěny se připlazily k sobě a z mohutné promenády se stala uzounká chodbička. Schodiště, které následovalo, už nebylo z mramoru, nýbrž z neomítnutých cihel a kamene. Andrea zastavila, přitiskla záda ke zdi a pokusila se nahlédnout za roh.

Nic. Točité schodiště se provrtávalo ve spirále kamsi do útrob obřího komplexu. Nadechla se a pustila se po schodech přímo dolů; nůž z pouzdra přemístila do pravé dlaně. Pružně sestupovala ze stupně na stupeň, ale oblá stěna a strmé klesání jí nedovolily dohlédnou dál než na pár kroků dopředu. Potřebovala se dostat pod úroveň stříbrného sálu, ale ne hlavní cestou po širokém schodišti jako Myšák. Možná proto, že ji někdo dole mohl poznat, možná i proto, že pomsta nikdy není dosažitelná hlavním vchodem. Ne, ta si hledá vlastní pěšinky. A ona po jejím vzoru proklouzne do kuchyní nebo pokojů dívek, odtud už vedou cestičky do komnat samotného Noema.

A pak byla najednou dole, tak tak, že nezakopla o postavičku sedící na posledním schodu. Hladká rukojeť nože se svezla mezi špičky prstů, jak vždy jisté dlaně zalil pot. Vlasaté batole obrátilo očka vzhůru a z prstíků pomalu upustilo ožmoulané leporelo. Andrea ztuhla a ruka s nožem váhala. Pak se hladké dětské čelo zkrabatilo a chlapec začal ječet.

„René!“ Světlo vykouslo do stěny obdélníkovou díru, uprostřed se objevilo nejprve těhotné bříško až poté následované pihovatou tváří.

Oči mladičké matky sklouzly z ječícího caparta k tmavé postavě na schodišti, rozšířily se a ústa vykroužila poděšený otazník. Andrea věděla proč; její kůže byla příliš tmavá z ulice a nože mají tu nemilou vlastnost, že příliš přitahují pozornost. A tak udělala jediné, co mohla. Popadla dítě za košilku a přitáhla si řvouna do náruče.

„Zabiju ho, pokud začneš křičet,“ zasyčela. Chlapec natahoval ručky k matce a Andrea měla co dělat, aby udržela jeho zmítající se tělo dál od čepele.

Zatlačila dívku zpět do světla a zády zaklapla dveře. Stály v malé místnosti uprostřed pestrých barev a hraček. A dětí. Některé spaly, ale jiné obrátily oči k nově příchozí.

„Pomoz mi a neublížím vám!“

Pihovatá bledla, rukama si zakrývala břicho, ale oči nespouštěla z plačícího batolete. „S čím?“ špitla.

„Které dívky si Noe vybral na noc?“

„Já… nevím,“ vzlyklo děvče. Byla mladá, zatraceně mladá.

„Které?“ Andrea si přitáhla dítě ještě těsněji a odhalená čepel zasvítila blízko jemné kůže.

„Tanečnice! Se stuhami a třpytivými sukněmi,“ vyhrkla. „Jen mu neubližuj, prosím…“ Teď už plakala doopravdy.

„Sežeň mi ty stuhy i to ostatní!“

„Ale…“

„Pokud je máš ráda, nějak to zařídíš.“ Andrea se významně rozhlédla; do usedavého pláče jejího prcka se pomalu přidávalo i fňukání ostatních. Děvče se také rozhlédlo, pak položilo dlaň na kliku.

„Nic nezkoušej! Jinak je po nich!“ Ale pihovatá jen natáhla prázdnou ruku do místnosti a lenivě mávla prsty.

Fňukání ustalo. Caparti, včetně toho v Andreině náručí, se stulili do klubíček a jeden po druhém usnuli; někteří v postýlkách, jiní jen tak na koberci. Těhulka vyklouzla na chodbu.

Andrea se zády opřela o zeď a obezřetně vyhlížela škvírou mezi dveřmi. Žaludek se jí tlačil kamsi do krku, paže naštěstí zaměstnávala příjemná váha spícího těla. Přesto se nůž v prstech neovladatelně třásl. Zabít Ivana – to byla poprava, ale ublížit dítěti? Její srdce možná zůstalo v tom dalekém světě s Damienem, ale nepřišla o něj docela. Může jenom doufat, že mateřská láska té dívce nedovolí promluvit, protože pokud dojde ke konfrontaci, nikdy nemůže vyhrát, když bude chránit zároveň rukojmí i sebe.

Pihovatá se vrátila brzy. Osušila i slzy, když mohla živého chlapce vyměnit za štůček modré látky. Andrea nahradila své kalhoty a košili blýskavou sukní a tyrkysovým topem. Kromě širokého pásu břicha a ramen odhaloval i nezhojenou ránu nad klíční kostí. Stejně tak pouzdro na zápěstí bylo k nepotřebě, zastrčila je tedy za pas, tak nenápadně, jak jen to bylo možné.

„V jakém jsme podlaží?“ zeptala se, když si uvědomila její zkoumavý pohled.

„K Noemovi musíš o jedno níž,“ odpověděla dívka. Otrnulo jí, když mohla chlapce tisknout k prsům, naopak zvítězila zvědavost; nemohla zde vídat příliš neznámých tváří. „Myslím ale, že pro něho nechceš jenom tančit.“

„Ne, nebudu tančit. Noe mi něco vzal, tak si to teď vezmu zpátky.“

Dívka skousla ret. „Můžu tě za ním odvést,“ řekla pak.

„Proč bys to dělala?“

„Všechny nejsou moje,“ zašeptala a rukou sklouzla přes oblé bříško. Andrea se rozhlédla a pochopila. Nejenom Ivan, ale i Noe si rychle zvykl, že záchrana lidstva leží v jeho rukou. A žádný odpor neexistoval, protože tady bylo jídlo a život, zatímco za zdmi Archy nebylo nic.

„Nemáš strach?“ Andrea se přede dveřmi zastavila, snažíc si krvácející místo zakrýt vlasy. Ale pihovatou jako by právě pohled na krev utvrdil.

„Chceš snad zničit Archu, chceš nám ublížit?“ zeptala se dívka.

„Ne, jenom nás chci vrátit do světa, který nám patří.“

„Pak nemůžeš být horší než on.“ Opatrně svěsila lampu ze zdi a vykročila. Vedla ji chodbami, schodišti, koberci i zahradami, celým tím podivným komplexem, který byl kdysi městem. A potkávaly lidi, některé barevnou nemocí prožrané do morku kostí a změněné k nepoznání, jiné zdánlivě obyčejné; mladé i staré. S každým dalším krokem si Andrea uvědomovala svou vlastní pošetilost. Spoléhala na to, že se Noe neobklopí stráží, protože nebude mít strach. Ale Noe se obklopil něčím daleko horším. Městem a jeho obyvateli, přes které nemohl projít nikdo z toho úzkého pásu země, který Archu obklopoval, pokud neměl čím zaplatit. Ona neměla, pouze maska tanečnice a mladičká průvodkyně jí dovolily tvářit se jako místní, a to ji nutilo neustále zabíhat v myšlenkách k Myšákovi, kterého poslala za daleko větším netvorem, než si uvědomoval. Může to ten malý chlapec skutečně zvládnout, nebo ho strach nakonec srazí na kolena a donutí políbit lem modrozeleného šatu?

Pihovatá se zastavila. Dvoukřídlé dveře za jejími zády byly dokořán a odhalovaly halu plnou závěsů, polštářů a modrého saténu. Měkké světlo uvnitř nebylo elektrické, naopak, oproti stříbrnému luxusu v sále, působily plamínky důmyslně skryté v lampách ze střípků barevného skla tajuplně, mysticky a co víc, mezi těžkými závěsy nechávaly chuchvalce stínů.

„Nikdo tě nezastaví, dnes v noci jsi tou, která pro Noema tančí,“ řekla a do ruky jí vtiskla lampu. „Dávej na ni pozor, upadne ti a všechno skončí v plamenech. Puf!“ zašklebila se a postrčila ji před sebe. Andrea vykročila naznačeným směrem a olejová lampička ji hřála do rukou.

„Děkuji,“ obrátila se ještě ke dveřím, ale nikdo v nich už nebyl.

Polapila ji tma rozředěná jen barevnými prasátky její lampy. Noe je někde tady, v srdci své stavby na svém soukromém večírku, a ona ho najde.

A za těžkými závěsy pohasly všechny zvuky.


***


Pravý palec zaháknul za kšandu, nad hlavou kývající se podnos, žabky hlasitě mlaskaly o paty. Myšák se proplétal sálem, zrychleně dýchal a modlil se, aby mu na veselém ubrousku zbyl alespoň jediný chlebíček, který by mohl nabídnout modrozelené dámě. Ze vzdáleného pódia, pod kterým rusovláska osaměle postávala, se linul plamenný řečníkův projev, ale chlapce nic nenutilo jej poslouchat. Co chvíli ho někdo zastavil a odebral další dobrotu ze ztenčujících se zásob. Myšák skousl ret, prosmýkl se mezi těly a s hlavou sklopenou zabrzdil před svým cílem.

Nebyla to látka, co halilo její tělo, nýbrž měňavá paví pera se zírajícími oky. Chlapec vylétl pohledem ještě o kousek výš, aby zahlédl korzet jejích šatů zářící safírem jemných peříček pavích náprsenek. Pak znovu sklopil oči a zabalancoval s posledním ulepeným chlebíčkem před jejíma očima, ale ona jako by ho neregistrovala. Přetékala pohledem hned na jednu, hned zas na druhou stranu, ale chlapec jako by ani nebyl. Myšák usilovně přemýšlel, zda jí má oslovit, když jakýsi muž porušil bublinu ticha okolo nich, natáhl svou hrabivou ruku a narval si poslední dobrotu do úst.

„To bylo pro ni!“ vypískl chlapec dřív, než si uvědomil, že takový tón neodpovídá jeho postavení.

„Týý!“ rozmáchl se muž, rty stále zamazané ulepená drobky, otevřenou dlaní po jeho tváři.

„Nechte ho,“ zarazil ho melodický hlásek, modrozelená dáma uchopila masitou paži do svých prstů a odvrátila ji stranou. „Nezaslouží si váš trest!“

Muž byl náhle o hlavu menší, scvrkával se ve svém drahém obleku a pomalu couval od usmívající se krásky. Poslední vyděšený pohled hodil po malém chlapci, jako by se ho pokusil varovat. Ten však nic z toho neviděl, kulil světlounké oči na paví háv, a když mezi duhovými pery zahlédl prosvítat kůži, hlasitě vydechl a o krok ustoupil.

„Líbíš se mi, chlapče,“ řekla ona a sklonila k němu tvář pod škraboškou, „jak se jmenuješ?“

„Myšák,“ špitl.

„Víš, že jméno předurčuje osud svého nositele? Je klíčem k podstatě tvého nitra.“

„A jak říkají vám?“ vylétlo z chlapce, než se dokázal zarazit. Lidé od nich pomalu couvali, ale on se zatím neohlížel, natolik ho fascinovala modrá a zelená jejích šatů i bílá a rusá její tváře.

Rozesmála se vysokým dívčím smíchem. „Abys věděl, někteří mi říkají Iluze.“

Myšák mlčel, náhle si nebyl jist ničím v podivné místnosti. Ostatní zvuky se staly tlumenými, i nekonečný projev k němu doléhal jaksi z dálky.

„Ty nejsi odtud, že? Nebyl jsi vybrán do Archy,“ šeptala mu do ucha.

Roztřásly se mu ruce a jako v odpověď zaslechl posledních pár slůvek projevu: „… mnozí nebyli vyvoleni a pozváni do tohoto božího společenství a zůstali zamčeni ve starém světě. V tom, ke kterému už neexistuje klíč, protože nikdo z nás netouží po jejich společnosti. My všichni jsme byli obdarováni mocí, a proto znovu a ne naposledy poděkujme tomu, jehož magie nám ji poskytla. Sláva Noemovi! ...“

Ano, toto mu Andrea kladla na srdce. Že nesmí selhat, protože je jediný, kdo může zachránit všechny ty lidi, které nepozvali do Archy. A on je prozrazen už na začátku! Pokusil se rozepnout horní knoflíček své košile, aby se snáze dostal pod ni, ale prsty se mu neovladatelně chvěly.

„Pojď se mnou, můžeme si promluvit v soukromí.“

Myšák se naposledy rozhlédl. Lidé od nich couvali jako kola na vodě. V první chvíli ho polapila hrůza, ale pak ho hladké dlaně uchopily v nadloktí a odvedly ho do hladových útrob Archy.


***


Maličko poodhrnula korálkový závěs a k jejím uším dolétl spletenec zvuků. Dech, šustot látky, šepot kůže o kůži. Zaváhala. Tohle nemělo být těžké, jen vejít, okouzlit a odnést si druhou lahvičku. Cítila, jak se chatrná dvířka v její hlavě otevírají a světlo se dere ven, přesto měla strach. Utéct a někde v koutečku dál doufat bylo mnohem snazší, než vejít a riskovat, že všechno ztratí.

Roztáhla závěs a proklouzla dovnitř. Nebyla tu okna a bulvu elektrické lampy stínil šátek, oči jí i v přítmí automaticky sklouzly k rozhozeným pokrývkám na obrovské posteli; nikdo v nich však nebyl. Noe seděl vedle v robustním kolečkovém křesle a ve tváři byl krásný jako antická socha. První orientálka stála za jeho zády, úzké dlaně mu opírala o obnaženou hruď a skláněla se k jeho ústům. Druhá žena, sedíc mu v klíně nahá až po špičky prstů, teď otočila hlavu k ní a zaprskala jako kočka.

Ale nebyl to stud, co jí vehnalo červeň do tváří a s definitivní platností rozkoplo dvířka v její hlavě, aby ji zaplnilo vatou z mléčného skla. Byl to pohled na mrtvou kamennou ruku spojenou s živoucím tělem sítí mramorových žilek, rozlézajících se přes krk do tváře a skrz pravou polovinu hrudníku směrem k pasu.

Teď už neváhala, cosi za ni sebevědomě kráčelo vpřed, táhlo jí bradu vzhůru a ramena dozadu. Cítila, jak se jí kůže napíná a rána nad klíční kostí, kterou se zoufale pokoušela skrýt, znovu začíná krvácet.

„Tebe jsem si nevybral!“ okřikl ji Noe, aniž by spustil oči ze svých orientálních krásek.

„Neodmítej dary, když tak ochotně přišly za tebou,“ odvětila a dala si záležet, aby krátká sukně odhalila velkou část stehna. Otřela se o jeho koleno a pár kapek té bílé záře ochotně sklouzlo k němu. Zatímco v její hlavě se vyjasnilo, jeho oči se zakalily. Mohla tančit, ale věděla, že nebude muset.

„Vypadněte!“ ohlédl se po svých společnicích a zdravou rukou si chtivě přitáhl Andrein bok. Oči měl rozšířené a v masce tváře se rozléval blažený úsměv. Černovlásky se však nemínily vzdát. Jedna ji uchopila za rameno a Andrea, soustředíc se na Noema, nechala bezděky trochu kouzla sklouznout i k ní. Světlo po oblém těle steklo jako slza a kočičí zorničky se stáhly do úzkých čárek.

„Ona čaruje, Noe, copak to nevidíš?“ zaprskala ublíženě. Muž trhl hlavou, jako by se probouzel, ale Andrea na nic nečekala. Strhla si z ramene kočičí drápky a ranou loktem do hrudníku ji srazila k zemi. Žena vřískla a chystala se znovu zaútočit, když se vedle ní objevilo její dvojče. Konejšivě jí obtočilo ruku kolem ramen a nenávistně blýsklo zelenavýma očima po drzé sokyni. Pak obě zmizely ve stínech za závěsy.

Andrea se chvatně otočila. Nezbývalo mnoho času, nechtěla, aby Myšák dorazil dolů první. A pokud si ty dvě přivedou pomoc, ta síla, která za ni bezmyšlenkovitě zasazuje rány a nutí její prsty malovat osmičky na mužské kůži, ji neochrání. Nikdy nebyla dost silná, aby přesvědčila větší množství lidí.

„Kde ji schováváš?“ sklonila ústa až k jeho tváři a zlehka přejela kůží o kůži; nechala přitom purpurovou lahvičku vyklouznout z výstřihu, tak aby se mu mihla před obličejem. Zahlédl ji, jeho úsměv se smrskl a v očích se objevilo poznání.

„Kdes to…,“ zamračil se, ale Andrea zesílila stisk. Kouzlo se z ní řinulo mnohem větším proudem, než bylo potřeba na Ivana. Ten zpíval, zatímco Noe stále mlčel. Jedině šátravý pohyb zdravé dlaně vzhůru po jejích prsou dával znát, že proti její moci není úplně imunním.

„Kde to je, Noe?“ opakovala znovu, zatímco si ji hrubě tiskl k sobě a otáčel ústa za jejím hlasem. Pak jeho dlaň narazila na tu krvácející ránu, bolest donutila Andreu na vteřinu přerušit kouzlo, a karta se obrátila.

Její nadloktí se náhle ocitlo jako ve svěráku. Oči muže v kolečkovém křesle zjasněly a z antického modelu se stala tvář rozzlobeného boha.

„Co se stalo s Ivanem?“ zuřil, ale Andrea zůstávala klidná. Dveře v hlavě se znovu otevřely, a tentokrát silou nešetřila. Dala do toho všechno s touhou donutit ho připlazit se k jejím nohám, přesto narazila. Nebyl to muž z těch, které znala; plný krve, touhy a přání. Uvnitř Noema byl kámen, metastazoval do všech orgánů a tkání a měnil muže v předobraz dokonalé krásy a nesmrtelnosti. V mramorovou sochu.

„Okamžitě mi řekneš, proč hledáš ty lahvičky a co jsi provedla s Ivanem, nebo přísahám, že ti ublížím!“ Noe se zvedal ze svého křesla, pomalu, jako by se přeskupovala celá hora kamení. Stále ji držel za nadloktí a Andrea byla najednou unavená a slabá. Kouzlo ji vyčerpalo, potrhaná kůže pálila a čúrky krve kreslily do tyrkysu rudé květy. Neodpovídala, očima těkala a pokoušela se najít skulinku, kudy by mohla uniknout.

„Počkej, já tě znám!“ zalomcoval jí ramenem. „Ty jsi ta holka, co od nás odloudila Damiena!“ Jistěže to byla ona, starší, se sluncem osmahlou pletí a propadlými tvářemi.

„Odešel sám, poté, co jste se rozhodli perly všech civilizací ukrýt do Archy a zbytek nechat napospas vašemu nepodařenému kouzlu!“ sykla. Konečně mu pohlédla do očí se vší tou nenávistí, jež si po léta střádala.

„Neříkej, že se tu celou dobu někde schovává a teď poslal cestu ven otevřít svou holku?“ pousmál se, ale na jeden kratičký moment jeho oči kmitly, jako by si skutečně myslel, že Damien vystoupí ze stínů, aby pohřbil jeho milované dítě, jeho Archu.

Andrea neváhala, cosi se v ní zvedalo jako had, ale tentokrát to nebylo kouzlo, jen její vlastní nenávist a zloba. Cukla celým tělem, látka rukávu se rozervala a přerostlé nehty se zaryly do kůže, přesto se vytrhla. Noe ji nedokázal znovu zachytit, a ačkoli byl podstatně silnější, s kamennými kostmi a krví naplněnou mramorovým prachem mu každý pohyb činil potíže. Skrčila se a ladným pohybem mu potrhla nohu. V bývalém životě by se jí ho nikdy nepodařilo přemoci, ale teď mu napůl mrtvá pravá polovina těla nedovolila udržet rovnováhu a on padal k zemi. Pokusil se zachytit kolečkového křesla, ale prsty se po něm jenom svezly a postrčily ho ještě dál. S bolestnou grimasou dopadl na zmrzačený bok, pokusil se vstát, ale nedokázal to. Jen si bezmocně přitahoval své kolečkové křeslo.

Andrea konečně měla čas nahmatat za pasem nůž. „Nejsi nesmrtelný, nejspíš tě stále ještě můžu zabít, když mi nepovíš, kam jsi ji schoval.“ Snažila se tvářit odhodlaně a drsně, ale kolena se jí podlamovala. Bez možnosti použít svou moc byla unavená a slabá a Noe to nejspíš věděl.

„Nenajdeš ji,“ zachroptěl. „Schoval jsem ji dobře!“

„Dobře vím, že je někde tady, Noe. Potřebuješ ji mít stále na očích, stejně jako tu mezi všemi těmi závěsy a zrcadly ukrýváš vchod dolů. Musíš mít stále jistotu, že tvé plány vycházejí.“

„To ti řekl Ivan?“ ptal se a zdravou ruku stále natahoval ke křeslu.

„Ivan mi celé týdny vyprávěl různé věci,“ odpověděla. Přibližovala se k němu opatrně, ten malý nůž jí nepřipadal proti kamenícímu muži jako skutečná hrozba. Přesto ji chvat a strach z prozrazení tlačil kupředu. Neměla už moc času.

Noe využil její nerozhodnosti, prsty najednou vystartoval mnohem rychleji, než by očekávala, a cosi na levém boku křesla cvaklo. Pak už v dlaních svíral šestiranný Colt Detective a neomylně jí mířil na hlavu.

„Karta se obrátila, myslím, že můžeš odložit ten nůž.“ Pomalu se soukal do sedu, ale ruka s malým revolverem se ani jednou nezachvěla.

Záda jí zalil ledový pot, z paralyzovaných prstů vyklouzl nůž a naprosto nehlučně zmizel mezi vysokým vlasem koberce. Kohoutek se pomalu natahoval, jak Noe tiskl spoušť.

Pak se poprvé ozvaly ty zvony. Blízké i vzdálené, kostelní velikáni i maličké zvonkohry se rozezvučeli v šílené kakofonii prozrazení. Noe zdvihl obočí, jako by chtěl říci, že teď už ji nic nezachrání, a Andrea udělala to jediné, co mohla. Malíkovou hranou sekla přes prsty obepínající rukojeť a pokusila se mu vyrazit Colt z ruky. V dlani jí křuplo, jako by vší silou uhodila do zdi, a než revolver skutečně opustil jeho prsty, roj bílých peříček ze zmrzačeného polštáře prozradil, že výstřel ani nezaslechla. Skočila po opuštěné zbrani, Noe ji stačil chytit za kotník, ale to už Colt svírala oběma rukama a mířila na něj.

„Kde je, Noe? Sám víš, že nejsi nesmrtelný.“ Skutečně byla ochotná vystřelit, stejně snadno jako uškrtila Ivana.

„Tam,“ kývl a pustil její nohu. Andrea se ohlédla. O pelest se opírala robustní hůl, do masivního kovu hlavice byla zapuštěna skleněná bublina. Natáhla se pro ni a praštila jí o sloupek postele. Sklo explodovalo a uprostřed ocelové klece skutečně ležela tyrkysová sestra lahvičky, která jí už visela kolem krku.

„Nikdy nezískáš poslední barvu od Iluze! Teď už po tobě půjdou,“ zašklebil se Noe, když po ní dychtivě sáhla. Zároveň se kdesi za ní rozevřel jícen korálkových dveří a ve hře se opět objevila kočičí dvojčata. A nebyla sama. Noemův úsměv se rozšířil.

Neměla čas vystřelit a zničit ten úsměv, právě včas se rozeběhla ke dveřím na opačné straně, ven na chodbu přímo k ústí tichého schodiště. Jiná cesta odtud nevedla, jen ten strašidelný tunel do tmy. Bolavou rukou svěsila jedinou lampu a jala se sestupovat dolů. Smrtelně nebezpečný kus kovu tiskla k prsům, přesto jí zuby drkotaly. Noe si svůj tajemný stroj jistě pojistil, ale ani Ivan nevěděl jak. Navíc tu někde stále byl Myšák, ztracený, zraněný, či mrtvý, a s ním i poslední lahvička, bez níž tohle všechno stejně nemělo cenu. Roztřásla se.


***


Nyní již prázdný podnos mu vypadl z rukou, ale ona si toho nevšímala. Komnata, do níž ho zavedla, byla kruhová, rozetnutá na dvě dokonalé poloviny dveřmi a něžným balkónkem utopeným do fialové černi noci. V levé půli se nad rozložitým sofa proháněli olejoví gondoliéři v tmavorudém rámu, vedle pak barevné rybky plavaly za sklem akvária, ta pravá však Myšákovi vyrazila dech. Na perleťové tapetě s jemným vzorkem vinné révy visely masky. Desítky zpitvořených barevných obličejů lidí i zvířat se šklebily vstříc chlapci a mezi nimi bez jakékoli viditelné opory stál kříž, natočený tak, aby na něho byl z pohodlné pohovky co nejlepší výhled. A mezi tím vším proplouvala ona, paví šat nabýval odstínu nejhlubší modři, stával se oceánem a hrozil chlapce pohltit.

Na konferenční stolku ležela souprava na fondue, Iluze natáhla prsty a uchopila vidličku. Nabodla jednu z akvarijních rybiček a ještě mrskající se tělíčko s úsměvem ponořila do vroucí tekutiny.

Myšákovi se sevřelo hrdlo a dech se změnil v pískot. Prsty stále bojovaly s knoflíčky košile, klouzaly, když látka zvlhla potem, třásly se, ale oči ne a ne opustit děsuplnou podívanou a pomoci jim v jejich počínání. Byly jako přikovány.

Pokynula mu a on naprosto jistě postoupil vstříc dřevěnému monstru ze svých snů. Andy, Andy, Andy, opakoval si v hlavě jako modlitbu, zatímco podivně zchromlá ruka stále bojovala; sledoval však jenom rusovlasou. Na bílém rameni se jí náhle objevil jako pěst velký štír a jal se sestupovat po natažené paži směrem k dlani, kterou chlapci nabízela. Myšákovi tělem prolétl osten štítivého strachu, když se odnikud objevovali další a další štíři, hemžili se po obnažené kůži a lísali se k její tváři, jako by to byli krotcí domácí mazlíčkové.

Děs definitivně uzavřel jeho plíce a chlapec se konečně zastavil. Zalapal po dechu, pak se rozplakal. Andrea byla daleko, všechny ty věci, které mu říkala o odvaze také, zatímco on byl zde, ve stínu svých dětských děsů. Iluze k němu sklonila tvář, nechala své vlasy splynout až k jeho ramenům, přesně tak, aby mezi nimi zahlédl první kokon. Ten praskl a můra rozvinula svá křídla. Desítky dalších pak vylétaly do vzduchu z rudozlatých hlubin a vrhaly se k Myšákově tváři. Otíraly mu slzy šupinatými křídly i tlustými těly, lezly mu po tvářích a pletly se do vlasů. Chlapec tloukl rukama okolo sebe, ale oblak můr stále houstl. Bezmocně sklouzl na kolena, hrůza ho donutila nehty zatínat do hrudi, než látka konečně povolila.

Vykutálela se malá píšťalka. Chlapec ji poslepu nahmatal a do prstů se vlilo teplo. Nesl ji k pěvně sevřeným rtům, a když je s veškerým sebezapřením otevíral, na okamžik pocítil fantómové tření křídel a pohyb nožek i uvnitř úst. Na vteřinu uvažoval, že bude zvracet, že se snad zblázní, ale pak už hrál.

Nebyla to píseň, spíš obraz vyjádřený hudbou, spletený ze všech živoucích těl. Teď, s píšťalou mezi rty, už se nebál; jejich vědomí bylo i jeho vědomím a on jim mohl poručit cokoli. Mohl je donutit odejít, sloužit mu, či překonat mramorové zábradlí balkónu a volným pádem letět dolů.

„Co to děláš?“ zachvěla se rusovláska, když ji kouzelné tóny zahalily do županu cizího chtění. Její iluze jí náhle nepatřily, to ten malý árijec se stal jejich pánem.

Myšák nemohl odpovědět, jeho píšťala to však udělala za něj. Uchopila jednoho štíra, přiměla ho sestoupit k okraji jejího korzetu a potopit se mezi modrozelená peříčka. Když se znovu objevil, svíral v klepítkách lahvičku se žlutou barvou.

Paví žena ztuhla. Nemohla dělat nic, když se její vlastní paže natahovala a podávala ji chlapci. Jeho píseň tu stále byla a mařila veškerý její odpor.

„Prosím, nepoužívej ji!“ vzdychla, jako by to bylo to jediné, co měla.

Myšák se přinutil přestat hrát. Odtrhl píšťalu od rtů a místnost se náhle prosvětlila. Všechny iluze zmizely, včetně obřího kříže; zeď za jejími zády byla neposkvrněně bílá jako obří projekční plátno.

„Já chci domů,“ řekl prostě a převalil to poslední slovo na jazyku, chutnalo přesně, jak tvrdila Andrea; sladce.

„Poprvé v životě jsem narazila na někoho, kdo dokázal vzdorovat byť jediné z mých iluzí. Vyzobávám je z cizích hlav, nechávám je ožívat, stávám se jejich součástí. Nemohu si pomoci. Ale ty jsi jiný, dokážeš je ovládnout, aniž ony pokoří tebe. Dovol, abych ti něco nabídla.“

Myšák nepromluvil, mezi rty stále cítil rozpálený kov píšťaly. Nevěděl, co říct, možná právě proto, že ji chápal. Připadal si jako virtuóz, který právě dokončil koncert; toužil hrát a hrát, dělat to jediné, co doopravdy umí, až do skonání světa. Co na tom, zda se jednalo o splétání hudby, falešných představ, nebo o okouzlení lidských smyslů, vše bylo stejné. Jak jednou ochutnali, nedokázali dělat nic jiného, i kdyby proto potlačili všechny ostatní vlastnosti či schopnosti, i kdyby se z nich měl stát někdo jiný.

„Necháš mě všechno ti vysvětlit,“ pokračovala žena. „A já tě za to vezmu dolů. Nikdo ti neublíží.“

Myšák olízl tu horkou linku mezi rty. „Proč bych vám měl věřit?“ zeptal se.

„Máš tu lahvičku,“ šeptla, „a já ti do rukou vložím i celé své bytí.“ S těmi slovy opatrně sejmula škrabošku ze své tváře. Čekal, že konečně zahlédne ji samou, nezastřenou žádnými maskami, ale neviděl nic. Zmizela, jen škraboška z pavích per se mu snesla k nohám. Opatrně se pro ni shýbnul.

„Vidíš,“ zašumělo mu v uchu. „Já sama nejsem bez masek a iluzí ničím. Teď mě vyslechneš?“

Kývl. Dole už určitě čekala Andrea. Jeho Andy, která znala odpověď na všechno a vždy si věděla rady.

Někde daleko se poprvé rozezněly zvony.


***


Na posledním schodu se opatrně zastavila. Oproti luxusu vyšších pater se malá komůrka tvářila jako jejich chudý příbuzný. Na prostých dřevěných parketách stál stolek, jinak tu bylo prázdno a pusto, i stěny byly holé. Na všem ležela letitá vrstva prachu, vzdych byl suchý, jako by ho už roky nikdo nedýchal. Andrea ostražitě posvítila na desku stolu a konečně spatřila stroj, který se jí tak dlouho zjevoval ve snech.

Neveliká černočerná krychle se v mdlém svitu lampy šklebila stříbrnými očky tlačítek, plazila jazyk a z otevřeného chřtánu jí visel napůl spolknutý štos papírů. Horní část hlavy měla otevřenou, Andrea opatrně nahlédla dovnitř a okamžitě pochopila, kam přijdou lahvičky s barvou, šémy, jež mají oživit podivného netvora, chrlícího obrázky. Kdyby od něho nevedli dlouzí hadi kabelů, možná by pochybovala, že se skutečně dívá na stroj.

Opatrně otřela vrstvu prachu a odhalila systém symbolů. Věděla, že své kresby Noe ukrývá uvnitř, jsou čtyři, pro každou světovou stranu jeden. To všechno jí prozradil Ivan, ale jak je Noe vytváří a ukládá do svého stroje, to bylo kouzlo, které znal jen on. Odložila si lampu a třesoucí rukou vmáčkla obě lahvičky na jejich místa. Jakmile kresby dostane ven, bude mít vyhráno.

Přestaň!“ zasyčel podivný hlas.

Andrea nadskočila a revolver jí málem vyklouzl z ruky. Vyděšeně zkontrolovala místnost, ale nikdo tam nebyl. Teprve na druhý pokus zahlédla něco, čeho si napoprvé nevšimla, kameninový květináč krčící se ve stínu obrázkového stroje. Červená hlavička vlčího máku vylétla vzápětí, kývala se nad přihrádkou pro poslední šém jako rozzuřený býk.

Odejdi!“ vrčela květina.

Mohla se začít smát, ale s otékající rukou, přecitlivělou kůží plnou povrchových prasklin a únavou z neustálého strachu, jí to nepřišlo zábavné. Připadalo jí, že se ocitla v obrovském kaleidoskopu; sklíčka se přeskupila, ale nevylezlo nic krásného, jen další zrůdnost. Další zdeformovaný lidský život.

Vztekle se po kývajícím květu ohnala revolverem, nebyl by uhnul, kdyby se pod jejíma nohama nerozkývala země. Zhoupla se poprvé, podruhé, pak už Andrea jen v hrůze sledovala, jak protější zeď praská. Vznikající štěrbinou se cosi plazilo, Andrea sotva natáhla paži s Coltem před sebe, když vylétl ostružinový šlahoun, obtočil její kotníky a strhl ji k zemi.

Padl výstřel, následován dalšími dvěma. Betonové zdivo se tříštilo v oblacích prachu, kráterem se přesto protlačil lopatkovitý list. Vystřelila počtvrté bez sebemenšího účinku do monstrózní rostliny, pak revolver vztekle odhodila a pokusila se servat šlahoun obtáčející kotníky. Drobné ostny se jí zarývaly do dlaní a po vteřinách úporného snažení rozedřely prsty do krve. Puklina ve zdi se stále rozšiřovala, dovnitř se rvalo mnoho prutů a tří i vícečetných listů. Jeden z nich jí zastínil výhled, pak se pokusil zaútočit na nechráněnou kůži obličeje a krku. Pevně sevřela oči a ohnala se po něm předloktím. Nijak to nepomohlo, šlahoun ji prostě uchopil v pase a lačně se přisál ke kůži. Andrea se zoufale zachytila nohy stolu, když pocítila, jak ji společnými silami přitahují ke zbytku rostliny. Pokusila se o stůl zapřít, aby se vytáhla alespoň do sedu, když nahoře nad deskou znovu zahlédla nápadně červené květenství. Vlčí mák sebou roztomile pohupoval, jako by sledoval nejzajímavější tenisové utkání světa.

Dostala vztek. Zoufalý, bolavý a o to víc bezbřehý. Pustila se stolu a ve vteřině, než jí mohl ostružiník znovu smýknout o zem, uchopila do krvácejících prstů lampu. Vlčí mák zasyčel, když se hromada rozpáleného skla, kovu a petroleje otřela o jeho okvětní lístky. Svázán svým květináčem však nemohl uhnout příliš daleko.

„Pusť mě!“ štěkla. „Pokud ji rozbiji, všechno tu shoří.“ Všechno, dřevěné parkety, stůl a několik stop nad nimi svět plný koberců, krajek a hedvábných závěsů. Z Archy by nic nezbylo.

Pochopil. Ostnaté šlahouny se stáhly a nechaly jí na kůži rudé pruhy hlubokých škrábanců. Lampu však neodložila, dál vzdychající květ týrala jejím žárem.

„Neubližuj mu,“ známý hlas zazněl za jejími zády. Noe opatrně sestupoval ze schodů, zdravou ruku opíral o rozbitou hlavici hole, na opačné straně ho přidržovala ta těhotná dívka, která jí tak nenadále pomohla.

„Proč bych to neměla dělat?“ Nesklonila lampu, jen chodidlem zašátrala po odhozeném revolveru.

„Jenom díky němu se rostlinám tak daří. Bez jeho pomoci nejspíš všichni v Arše zemřou hlady.“ Noe už stál na posledním schodu a tvářil se jako dobrotivý strýček, jenž pro své děti dělá všechno na světě.

„Už ho nebudete potřebovat, dnes v noci otevřu cestu zpátky.“ Vystrčila bradu mnohem sebevědoměji, než se ve skutečnosti cítila.

„A jak to uděláš? Bez žluté tě tiskárna poslouchat nebude. A Iluze ji nikdy nevydá.“

„Přineseš mi ji,“ vydechla. Na vteřinu jí prolétlo hlavou, co všechno se mohlo Myšákovi stát, ale přinutila se na to nemyslet.

„Myslíš? Jsi tu v pasti, nemáš žádnou páku, kterou bys mohla použít.“

Opatrně se shýbla pro revolver, zároveň stále svírala lampu nepříjemně blízko vystrašeného vlčího máku. „Pořád tě můžu zabít, nebo alespoň jeho.“

„Tak si posluž, hlupačko. Venku nás stejně nečeká nic jiného. Zemřeme tam, ty i já.“

„Tak to není!“ Do hlavy se jí draly vzpomínky na šílenství v Damienových očích, na chvíle, kdy přes veškeré vědění, které mu kouzlo dalo, nedokázal vytvořit vlastní myšlenku, ale sama sobě nechtěla uvěřit.

„Na tobě to možná není vidět, ale podívej se na mne,“ Noe opatrně prohmatal necitlivou síť bílých linek na své tváři. „Nemusím dělat nic, přesto kouzlo postupuje. Tady se to zastavilo, ale jakmile se vrátíme, bude pokračovat. Proč by to u vás mělo být jiné? Protože to není na první pohled vidět? Čtu ti v očích, že by jsi nejraději byla znovu tou všehoschopnou kráskou jako nahoře, ať ti to působí jakoukoli bolest.“

Dech se jí zasekl v hrdle. Prošla peklem, aby udělala, co považovala za správné; teď už nemohla přestat, z žádného důvodu. Někde blízko, téměř nadosah ruky, čekalo ráno, vlastní postel a známé vláčné tělo v ní.

„Mlč už!“ vřískla.

Zakroutil hlavou. „Prý jsi se seznámila s dětmi,“ pokračoval a lehce pohladil těhotné bříško. „Víš, co na nich bylo zvláštního?“

Cosi se jí tlačilo do očí. Zavrtěla hlavou, jako by nechtěla nic slyšet.

„Tak jí to řekni,“ postrčil Noe děvče.

„Jsou normální,“ pípla pihovatá. „Nemají žádnou schopnost svých rodičů. Není to dědičné.“

Andreje konečně vystoupily slzy do očí.

„Ještě si myslíš, že existovala jiná možnost? Koho teď chceš zachraňovat? Je to pět let, podívej se na nás, Damien nemohl přežít tak dlouho.“

„Neříkej,“ vzlykla, „neříkej, že jsi Archu stavěl pro ně, že ti záleží na tom, co s nimi bude!“

„Ne, mně ne. Ale vím, že tobě ano.“

Chladné tělo revolveru tlačilo olámané ostny z ostružiníku ještě hlouběji do ran, ona ho přesto tiskla, co jí síly stačily. Jediná rána mohla vyléčit veškerou bolest.

„Andy?“ pípl z horního schodu tichý hlásek. Myšák sestupoval dolů, košili na prsou měl roztrženou a k holé kůži tiskl svou píšťalu spolu s podivnou paví maskou. Noe ho nezastavil, zíral na modrozelený klenot v chlapcově vlastnictví a na okamžik vypadal poděšeně. „Andy, je pravda, co říkali? Že venku všichni umřeme?“ Krabatil čelo a na prstě pohupoval poslední lahvičkou.

„Myšáčku,“ vzdychla ona. Zdálo se, jako by v ní něco umřelo, ale s prvními tóny jeho hlasu byla ta zdánlivě ztracená možnost na šťastný konec znovu tady. „Přines mi tu lahvičku!“

„Ale…“

„Neposlouchej je! Konečně máme to, co jsme chtěli. Prosím, podej mi ji.“

„Ale co když to není správné?“ Naklonil hlavu stranou, jako by poslouchal ještě někoho dalšího.

„Věř mi! Já bych neudělala nic špatného.“

„Zabila jsi Ivana.“

„To bylo nutné, vždyť to sám víš. Ale pro tebe chci jenom to nejlepší! Proč jim věříš víc než mě?“

Chlapec v prstech protočil paví masku. „Mám v rukou její život, nevím, proč by mi měla lhát,“ řekl a natáhnul škrabošku do vzduchu. Na vteřinu tam visela bez opory, pak se za ní vyloupla rusovlasá žena, stejně krásná a děsivá, jako by nikdy nebyla poražena.

Andrea ztuhla, dech se znovu zasekl v hrdle. „Myšáku,“ zasípala, „co ti to jen provedla! Měl jsi ji zastavit a ne jí naslouchat. Tohle je zlatá klec, nenech je, aby tě tam zavřeli!“

Iluze vystoupila a zakryla chlapce svým tělem. „Nikdo ho nenutí, aby nám věřil. Myslím, že všechno pochopil mnohem lépe něž ty. Všichni jsme otroci svých tužeb a přání. Zde se jimi můžeme opájet, venku nás však zabijí. Promiň, ale i taková zlatá klec je lepší než nic.“

Andrea zavrtěla hlavou, pomalu a naprosto zoufale, ze strany na stranu. Dveře v její hlavě se otevíraly, tentokrát ne s rozvahou nebo strachem, teď je zloba rozrazila a vyrvala z pantů. Nesoustředěná síla mířila ke všem v místnosti, Andrea cítila, jak se její kůže napíná a vlasy jako hadi šplhají po zádech k zemi.

V centru toho všeho stála Iluze, naprosto bez hnutí, protože jí ta zoufalá dívka vlastně nedokázala ublížit. Nemohla okouzlit někoho, kdo byl pouhou tvárnou slupkou.

„Vidím ti do hlavy.“ Rusovláska jí kráčela vstříc. „Máš tam jen sebe a toho muže, Damiena. Nevím, proč tak bojuješ, vždyť se vlastně ani tolik nelišíme.“

Kůže praskala, otevíraly se stále nové a nové rány. Andrea cítila, že už nemá žádnou sílu, kterou by mohla použít, Iluze však stále stála, netečná k čemukoli. Tak udělala to jediné, co mohla: přestala spoléhat na magii a vystřelila.

Iluze se ani nepokusila uhnout, kulka jí prolétla, aniž by zanechala jedinou stopu na bělostné kůži.

„Nemůžeš zabít něco, co není živé,“ řekla a ustoupila. Myšák stál pořád za ní, v jedné ruce svíral svou píšťalku, druhou si tiskl k ráně v hrudi. Tvářil se nechápavě, dokud se kolena nepodlomila a on nesklouznul k zemi.

„Myšáčku!“ křikla Andrea a klesla na parkety. Dvířka v hlavě byla stále otevřená, ale už za nimi neexistovala žádná síla, kterou by mohla použít. Vyčerpala všechny zdroje, každá část těla ji bolela a kůži měla v jednom ohni. Připlazila se k chlapci.

„Myšáčku,“ opakovala a přitáhla si jeho hlavu do klína. „Promiň, tohle jsem vážně nechtěla!“ Poslední opuštěná lahvička zůstala ležet vedle jeho těla, ale teď už nebyla důležitá. Stále svírala revolver, a zatímco chlapec v jejích rukou umíral, přiložila si ho k hlavě.

Svak! Svak! Svak!

„Ať ji nerozbije! Jednou se chci vrátit domů!“ zavelel Noe odněkud z dálky. Žlutý šém odkopla nožka pod pavím šatem daleko z jejího dosahu.

Svak!

Andrea naposledy vzhlédla, když pochopila, že v tom proklatém revolveru už nezbyla žádná kulka. Setkala se s očima té pihovaté dívky. Četla v nich pochopení, ale jejich přání byla příliš rozdílná, než aby u ní mohla hledat pomoc. Zahlédla jen její prsty, spletly se a zase rozpletly, a jí se najednou chtělo spát. Neviděla už Iluzi, jak se k ní sklání a vybírá si z její hlavy nejsladší drobečky děsů, aby si teď, když ji zlomili, vychutnala své vítězství.



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 9698

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 5 z 5) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Cellindra - 2010-01-13 09:45:13

Já jsem při prvním čtení byla ze začátku taky zmatená, musela jsem si některé odstavce číst dvakrát, abych zjistila, která postava je která, ale při druhém čtení už jsem si to maximálně užila a pochopila ještě některé věci navíc.
Ale jo, samozřejmě je to chyba, autorka to opravdu měla napsat trochu míň zmateně.

ThomasV - 2010-01-12 19:09:42

Tak tahle povídka není zrovna můj šálek čaje.
Možná je to mnou, možná jsem prostě natvrdlý, ale začátek mi přijde hrozně zmatený. Pochopil jsem, že tam kdosi, kdesi provádí nějaké kouzlo, které jim splní jedno přání. Jeden z nich si přeje, aby si ono přání mohl přát každý člověk na světě. Pak je tam několik pasáží kterým vůbec nerozumím.
Děje se začínám chytat až s Andreou a Myšákem. Bohužel, možná právě proto, že jsem nepobral začátek, vůbec netuším kde jsou, co tam dělají a proč.
Dle mého názoru by si autorka měla dát víc záležet na popisu okolí. Mnohdy se mi zdálo, že se postavy pohybují ve vzduchoprázdnu.
Povídku jsem dočetl do poloviny, dál jsem to vzdal protože mě to vůbec nebavilo.

Ellie - 2010-01-13 14:02:50

Mně naopak špatnej konec přišel - no, špatnej. To už dneska dělá každej druhej, aby byl originální, ze vzdoru proti uniformně dobrým koncům atd. Ale Andrea a Myšák si zasloužili něco lepšího. Jinak stejně jako Cellindra - na první přečtení chaos, na druhé moc dobrý.

Cellindra - 2010-01-12 09:48:48

Mně se moc líbila, i přes některá škobrtnutí, a po druhém čtení ještě výrazně víc. Akorát poprosím autora, aby mi po zveřejnění pořadí proboha vysvětlil, co tam dělala ta tiskárna. :)))

Alyssa - 2010-01-10 22:01:15

Moc se mi líbil začátek - první odstavec je skvělej... ale pak to postupně nějak ztrácelo tempo. I když to, že to nekončí happyendem, je rozhodně zajímavé. :o)


:: (1 - 5 z 5) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.