Palantir
oddělovač

Tarkanovo oko

Literatura > Povídky > Nevidoucí | 21. 04. 2009 18:12:51 | autor: Harv

Toto je povídka, které byl v roce 2008 nominována na titul Nevidoucí. Nevidoucí je označení pro povídku, která přijde do soutěže Vidoucí a má tu nejdelší cestu k vrcholu. V roce 2008 to byla právě povídka Tarkanovo oko od Dany Hornychové. Nevystavujeme ji tu proto, abyste se povídce a autorovi mohli vysmívat, ale abyste se mohli z textu poučit. Veškeré posměšné komentáře se budou mazat.


Daddy, where are you?“ Plakalo dítě sahající do výšky stolu. „Daddy, daddy,…“ Plakalo dál a běhalo z místnosti do místnosti hledající tatínka. Ten se však neozýval. „Daddy, o no,“ upadlo vyčerpané na zem a bušilo pěstičkami do koberce ve snaze přivolat tatínka. Nikdo ale na usedavý pláč nepřišel. Bylo jen slyšet odkudsi mrouskání koček ale po tatínkovi ani vidu, ani slechu. Chvíli nato děvčátko zaujal zvuk linoucí se odněkud z přízemí. Pomalu vstalo a opatrně, jako kočka tiše, našlapovalo po schodech dolů. Ani zde zvuk neustával. Malého děvčátka se zmocnila panika, ale přesto pomalu kráčelo za příčinou zvuku. Jak procházela kuchyní, zdál se zvuk jasnější. Pomalu za ním šla. Zvuk se ozýval ze sklepa. Jak ručku natáhla ke klice, začalo jí srdíčko zběsile tlouci. Ve chvíli, kdy otevřela, ztuhla hrůzou. Spatřila tatínka. Ten ale nevypadal tak dobře, jako dřív – měl na sobě ušmudlané, krví zalité silně páchnoucí montérky. Jeho tvář dávala hrůzostrašný pohled....bledá, tváře rudé, pod plachetkou osoba.... Při pohledu na jeho namodralý obličej, díru po kulce uprostřed čela a vypouklé oči jako králík, se děvčátku vybavila báseň K.J.Erbena Polednice. Děvčátko bylo ještě v transu při pohledu na něj, když jeho ústa vyslovila „ Zabij, zabij, pomsti mně“ a s těmito slovy podával strnulému děvčátku mačetu.

„Ne, ne, nemůžu,“ vykřikovala Neli ze spánku. „Probuď se,“ cloumala jí její kamarádka ve snaze jí probudit. Najednou se Neli prudce posadila s kamennou tváří a tichým hlasem řekla „Něco se stalo.“


„To nemůže být pravda,“mumlala si pro sebe Neli cestou z policejní stanice, kde jí řekli, za jakých okolností její otec zemřel a že nemají žádné stopy. Táta, který se o mně s láskou staral celých 24 let, táta který byl pro mě vším mi odešel. Jediné, co mi policie ochotně řekla, bylo to, že ho zavraždili v jeho kanceláři. Jan Pajero milovaný otec, který se takřka nepřetržitě zdržoval ve své kanceláři, pracoval jako nejvyšší ředitel firmy PIRO v pobočce v Ústí nad Orlicí do pozdních hodin. Vždycky říkával „Má milá Neli, věř, mám na světě jenom tebe – mou malou sladkou Neli a proto tě prosím, přísahej, že pokud se něco stane, sbalíš se a odjedeš na ranč tety Háty.“ Jelikož jsem otce zbožňovala, s radostí jsem to slíbila a ani mě nenapadlo se zeptat proč. Když dnes, na jeho pohřbu, vzpomenu na jeho naléhání, mám neblahé tušení, že svou smrt očekával. Bylo zde mnoho lidí, kteří otce milovali. Byla tu jeho rodina, přátelé a v neposlední řadě i spolupracovníci a lidé, jimž pomohl. Matně si vzpomínám na slova, která farář říkal. Jediné, co jsem vnímala, byl smutek. Cítila jsem ztrátu něčeho pro mě nesmírně důležitého a naplňoval mně pocit prázdnoty. Než jsem se nadála, byl už konec a lidé pokládali květiny na hrob. Jak mi postupně potřásávali rukou, musela jsem se sama sebe ptát Udělal to tenhle muž? Nebo snad žena v zeleném kostýmku s bílým pudlem nalevo?


Proč se tohle muselo stát zrovna mě? Proč byl otec zabit? Proč on? Dala bych všechno za to, aby Jan Pajero – vážený a čestný člověk a otec, žil. Proč se cítím osamělá, a policie mi nechce nic říct? Proč se teď cítím pošpiněná při pomyšlení, že nás neznámý vrah mohl sledovat už dlouho, aniž bychom si toho všimli? Takového a jiné myšlenky obklopovaly Nelinu hlavu, ale žádný podnět, kterého by se mohla chytnout při pátrání po otcovu vrahovi nepřicházel.


„Nemáš přece vysokou školu pro legraci králíkům. Zkus se přes internet dostat do sítě policie. To necháš vraha volně pobíhat na svobodě?“ Pokoušela se Martina kamarádku přemluvit k tomu, aby neodjela a aby pátrala po vrahovi sama. Marně. Neli chtěla svůj slib daný otci splnit. Při balení svých věcí si s sebou rozhodla vzít i několik otcových, aby jí ho neustále připomínaly.. Mezi věcmi byl i jeho cestovní kufr, na který nedal nikdy dopustit.


Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly. I přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly…… Neustále si Neli tyto verše opakovala cestou na venkov a měla pocit, že se s tou básní sžila. Cestou do menšího města Holice, které bylo v porovnání s Ústím nad Orlicí venkovem, projížděla Vysokým Mýtem, Jaroslaví, Vysokou u Holic…až se dostala na místo určení – k tetě Hátě. Háta Pajerová byla manželkou otcova bratra Josefa Pajera. Josef s Janem si byli velice blízcí a není divu, že u Háty strávila Neli několik let po matčině smrti. Když se svým autem značky Mazda zastavila před domem Háty a Josefa, vybavily se jí všechny vzpomínky z doby, kdy s nimi žila. Vzpomněla si na to, jak sem poprvé přijela a myslela si, že se dostala do minulého století. Od té doby, co odjela se tu nic nezměnilo. Pozemek byl velký s domem ve starší zástavbě uprostřed. Dvorek tu byl malinkatý a hraničil s kůlnou, za kterou se rozkládala menší zahrada. Tatáž se rozkládala i z druhé strany domu. Celý pozemek byl z kopečka a dával pocit idylického venkovského života. Další vzpomínka patřila prvnímu vití květin. Tenkrát mě Háta poprvé učila vít věneček z pampelišek. Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem věnečky ozdobila všechny své panenky. Dnes je to jiné. Je mi 24 let a mám za sebou vysokou školu vědy a techniky v Americe. Po hlučném přivítání se všemi jsem si šla vybalit věci do svého starého pokoje. Nic se tam nezměnilo. Všechno bylo tak, jak jsem to zanechala při odjezdu.


Divila jsem se, proč je otcův cestovní kufr těžší, když v něm mám jen pár kusů oblečení, ale po usilovném přemýšlení mě nic nenapadlo, tak jsem to přešla. Dva dlouhé týdny jsem si užívala klidu a pohody v Holicích. Chodila jsem do kina, na diskotéky a na koupaliště, kde jsem byla skoro jako doma. Osud chystá překvapení v ty nejnevhodnější okamžiky tak jako teď. Ve chvíli, kdy jsem to očekávala nejméně, přišla rána. Volala policie a sdělila mi, že se někdo vloupal do mého domu po otci v Ústí nad Orlicí, kam jsme se před nedávnem přistěhovali z New Yorku. Má první reakce- zděšení. Tak krátce po otcově smrti jsem nečekala takovou zprávu, která mě donutila k návratu a přitom jsem se sama sebe ptala co hledali? Vždyť tam žádné cennosti nejsou. Vzpomněla jsem si na přísahu, abych k Hátě odjela a najednou mi to přišlo stejně podezřelé, jako tato loupež. Došla jsem k závěru, že musím přijít na to, kdo otce zavraždil, jinak může přijít řada i na mě.


Při balení svých věcí jsem narazila na dávno zapomenutý dopis. Když jsem se na něj podívala blíž a přečetla rukopis, pochopila jsem. Vybavila se mi celá má milostná eskapáda v 16 letech. Tehdy jsem byla zamilovaná do Davida Greena, u kterého jsem se později přesvědčila, že pro něj nic neznamenám. Tenkrát jsem všechno viděla růžovými brýlemi a trvalo 4 měsíce, než jsem byla schopna si připustit, že jsem ho nezajímala. Když jsem měla všechno sbaleno, zbývalo jen rozloučení. Cestou jsem se stavila v malém kadeřnictví Bára, kde mi změnili vizáž. Místo blond vlasů do půli zad na mě civěla nezávislá bruneta s vlasy po lopatky. Změna mojí identity, s kterou mi pomohl otcův přítel Alexandr Macho, shodou okolnosti policista i změna vzhledu souvisela s dopadením vraha. Od této chvíle neexistuje žádná Neli Pajerová. Místo ní se zrodila Bianka Nováková.


Jinou vizáž a identitu už mám, ale jak se nepozorovaně dostat do firmy? Komu mám vyzradit své plány? Kdo mi pomůže? Usilovně přemýšlela nad tou jedinou myšlenkou, až došla k závěru, že jen její bratranec Lukáš bude tím pravým. Rozhodla se mu po telefonu říct jen část pravdy a také se na něj obrátila s prosbou zaměstnat její kamarádku Bianku Novákovou. Neřeknu mu o té změně identity, to ne. Pak procházela všechna možná řešení a nakonec začala plán realizovat.


„Nečekala jsem, že to bude tak jednoduché. Bez problémů mě má firma PIRO natáčející filmy, přijala jako novu herečku pro film Táta v sukni do jedné z hlavních rolí.“ Bylajsem ráda, že všechno vychází podle plánu, ale má mysl v hloubi duše čekala odpor. Ukázalo se, že začátek předčil všechna očekávání.“Čím lehčí začátek, tím složitější průběh,“ a s těmito slovy šla hledat manažera pro podepsání smlouvy.


„Davide, splníš tenhle úkol? Není jako všechny ty ostatní, které jsem ti dával. Tentokrát jde o hodně. Tvým jediným úkolem bude hlídat Bianku Novákovou.“ Jakmile David Green úkol přijal, podal mu Alexandr Macho fotku Bianky a pokračoval „nesmí se jí nic stát. Hlídej ji jako oko v hlavě.“ Po ukončení veškerého Alexova poučování ohledně případu měl David pocit, že Alexovi na té ženě hodně záleží. Když si fotku prohlédl blíž, uviděl na ní zajímavou brunetu. Jeho první dojem bylo vzrušení nad krásou té ženy a druhý dojem byl - koho mi připomíná? Kde jsem ji už viděl? „Alexi, zapomněls mi říct, kde budu ubytován a kde ona.“ Pohlédl nejdřív na fotku a poté na Alexe. Ten se v prvním okamžiku zarazil, ale pak pronesl: „už jsem myslel, že bude tvá další kořist. Upozorňuju tě, že jestli si s ní“ukázal na obrázek Bianky ležící v Davidových rukách„něco začneš, máš co dělat se mnou. Teď k tvé otázce. Ubytován budeš v činžáku v Kaplanově ulici a tvou spolubydlící se stane Bianka. Ještě než se zeptáš jak ji máš chránit, tak si uvědom, že Bianka ví o přítomnosti další osoby v jejím bytě a určitě bude mít tušení, že to bude policista. Takže měj nastražené oči i uši.“


Každý den ji do práce, do společnosti PIRO doprovázel David, jinak si spolu vcelku rozuměli. Zpočátku to byl pro Bianku šok denně vidět lidi, se kterými se dříve bavila běžně a nemohla se jich zeptat Co tvoje děti, Lucie? Kolikáté narozeniny už slaví tvá matka Marie?apod. Sice to pro ni bylo těžké, ale zvykla si a začala znovu navazovat stará přátelství. Celou tu dobu se je snažila přesvědčit o své věrohodnosti a spolehlivosti, aby nikdo nepojal žádné podezření, ale nezbýval ji čas na zjišťování informací. To se ale změnilo v den, kdy dotočili jednu z nejdůležitějších scén, a režisér pozval celý štáb do jednoho ze zapadlých Ústeckých pajzlů. Okolo třetí ráno, když už byli skoro všichni opilí, se Bianka dozvěděla od kameramana Zdeňka, který už mluvil z cesty, zajímavou věc. Řekl:“skoro každý ho nenáviděl. Ze všeho nejvíce byli proti němu židi. Víš, starej si dělal legraci hlavně na jejich účet. Jó, a vod 7.ledna byl zaraženej a to bylo u něj podivný, páč to byl hodně vukecaný chlap. Hele, víš co vodpovídal na otázku co s ním je“znenadání se Zdeněk zhroutil v opilosti pod stůl. Zjevně mu to nevadilo, protože začal chrápat. Bianka se nedala lehce odbýt a vrazila mu pár facek. Tím ho na chvíli přivedla k vědomí a pokračovala ve vyzvídání. „Co odpověděl? Co odpověděl?“ Naléhala na něj tak, že neměl sílu jí odporovat a vysypal ze sebe „Kurva děti, blázen vítězí.“Má to s otcem něco společného? I když to Biance nic neříkalo, rozhodla se to pro jistotu prověřit. Co ale znamená to – kurva děti, blázen vítězí? Vždyť je to úplný nesmysl. No ale co když to opravdu něco znamená a já bych tak mohla přehlédnout stopu. Po krátkém zamyšlení ji napadl podivný slovník v knihovně otcově pracovny. Jakmile zaplatila, rozjela se do otcova domu. Tam zkoušela různá řešení a když už to vzdávala, něco objevila. Seřazením počátečních písmen podle abecedy vzniklo slovo BDKV. Ve slovníku se pod touto zkratkou skrývala 3 slova: Vynech kufr Bille.

„To je divné,“pomyslela si Bianka „ tři ze čtyř počátečních písmen tam jsou, ale co to D? To musí být určitě klíč k tomu všemu.“ S tím, co našla, spěchala z otcova domu, kam se před nedávnem vloupali zloději, do společného bytu s Davidem. Když dorazila, uviděla světlo linoucí se ze všech oken a přišlo jí to zvláštní. Nenápadně se plížila zahradou a sklepním oknem se dostala dovnitř. Poté, co za sebou zavřela, šla hledat Davida. Ten však nikde. Místo něho našla na kuchyňské lince vzkaz

Dnes mě sledovali. Odvedu jejich pozornost od domu – dej na sebe pozor. Hlídají celý pozemek – na znamení nebezpečí jsem všude rozsvítil a naplno jsem pustil hudbu, aby si mysleli, že je tu víc lidí. David

P. S.: Můžou kdykoli zaútočit


Po přečtení tohoto vzkazu se Bianky zmocnila panika. Jak jen mám uchránit dům? Jak sebe? Přemýšlela a jediná věc, která ji napadla, byl seriál Sám doma a rozhodla se uskutečnit něco podobného. Po chvíli hledání součástek na zhotovení pasti si uvědomila, že to nestihne. Po usilovném přemýšlení se rozhodla pro osvědčenou a dva roky propracovanou past na záchranu svého života před nevítanými hosty. Nejprve se plížením dostala ke všem oknům a zatáhla žaluzie, aby neviděli, co uvnitř dělá.


„Běžím k náměstí.“ Oznamoval David vysílačkou pozici jednoho z mužů, kterého odlákal od domu. Mezitím ho muž i nadále pronásledoval. David to měl těžké, neboť onen muž, jež ho sledoval, měl vynikající kondičku. Když už si myslel, že ho setřásl a rozhlédl se, kam zmizel, překvapil ho zprava s hlavní pistole na pravém spánku. Po chvíli se mu naskytla příležitost, které využil a odzbrojil ho. Poslední věta, kterou onen svázaný zločinec vyřkl, vrátila Davida do reality. „Tys mě sice dostal, ale tvá krásná přítelkyně je v tuto chvíli už pod kytičkama.“ Teprve teď si David uvědomil význam jeho slov. Bianka je mrtvÁ. Jak jsem to jen mohl dopustit? Jak jsem si jen mohl myslet, že se o sebe dokáže postarat sama? Zpytoval své svědomí a po příjezdu posily, která zatčeného muže odvezla, spěchal David k Biance. To nemůže být pravda. Ona musí žít, musí.


„Máme zaútočit Rede?“ Zeptal se Leoš svého kolegy, který právě dotelefonoval s jejich šéfem zády k domu. „Ano“ odpověděl Red, nyní už otočený k nim „ale proč jsou žaluzie staženy? Pokud si vzpomínám, když jsme přijeli, bylo dovnitř nádherně vidět a tyhle rolety,“ ukázal na předmět jejich zájmu „nebyly staženy.“ Poté, co dokončil větu, ozval se Leoš „To je fakt podivné. Víš Rede, že to vypadá, jako by nás někdo předběhl.“ Po této větě se na sebe podívali, pak oznámili vysílačkou kumpánům zahájení akce a vyrazili.


„Přidejte sakra! Šlápněte na to a hoďte tam majáček!“ Uháněl David své spolupracovníky. Čím se blížili k domu, byly Davidovy obavy o Biančin život větší a větší.


Leoš, s komplici v zádech, vtrhl do domu hlavními dveřmi a podivil se. Vypadalo to, jako by se tu prohnalo tornádo. Většina polic byla poházena po pokoji, dokonce i skříně byly svrženy na zem. Ostatní místnosti vypadaly podobně- všude poházené věci a takový nepořádek, že by v něm člověk nic nenašel. Oblečení poházené za gaučem, na lustru… V ložnici strnuli. V tu chvíli by se v nich krve nedořezal. Pokoj byl šerý, a když chtěl Red rozsvítit, aby se porozhlédl, nešlo to – žárovka byla roztříštěná tupým předmětem a střepy byly rozsety po pokoji. Red zapnul ruční svítilnu a přibližovali se pomalu k posteli. Když si posvítili na postel, překvapením ani nemukli. V posteli ležela Bianka, byla celá od krve a na nohou měla hluboké šrámy. Její oblečení vypadalo, jako by ho někdo z ní přímo strhl. V týlu uviděli znatelnou příčinu smrti, kterou byla rána lahví od piva. Hrůzný pohled dávaly oči, z nichž se řinula krev. Pak uviděli dýku trčící z Biančiny hrudi. „Šéf nebude nadšen.“ Prohlásil Red, když si uvědomil, že nezískali to, pro co přišli. Chvíi poté, co začali prohledávat celý byt, uslyšeli hukot policejních sirén a rozhodli se zmizet dřív, než si jich někdo všimne.


David vystoupil z brzdícího auta a rozběhl se k domu, odkud utíkali čtyři muži. Pověřil strážníky jejich pronásledováním a vešel do domu, kde ho zarazil tentýž nepořádek Procházel všechny místnosti v naději, že ji objeví živou. Jakmile vešel do ložnice, zarazil se. Na posteli leželo její bezvládné tělo. Ze zátylku, z očí, hrudníku a nohou byla vidět krev. „Bože, proč jsem tu nebyl dřív? Vždyť ji mám ochraňovat, ne nechávat na holičkách.“ Zpytoval svědomí a mezitím, co si dlaněmi zakryl obličej, promluvil na něj známý hlas. „Už jsou pryč? Chytils některého z nich? Co na mě tak civíš?“ Podivila se Bianka Davidovu udivenému pohledu na ní. Ve chvíli, kdy chtěla říct, že jí nic není, zavolal mobilem sanitku. Na nic nečekala, vzala mu mobil z rukou, ukončila hovor a pronesla:“Mě nic není. To byla past. Víš, já jsem dva roky účinkovala v domě hrůzy s tímto číslem.“ David tomu nemohl uvěřit, ale přesvědčila ho až tehdy, když si z očí sundala oční rekvizity se zarudlým bělmem i panenkou. Pak si vyňala další rekvizitu z těla a nakonec se musel chtě nechtě smát tomu, jak je převezla.“Ale...ale jaks to dokázala to takhle celé zinscenovat?“ Zeptal se nakonec. Poté, co mu vysvětlila, že zatáhla rolety pro zamaskování toho všeho, pak rozházela police i skříně a nakonec vytáhla svůj kufr plný rekvizit, pomocí nichž si zachránila život za cenu dlouhého mrznutí při otevřeném okně, teprve pak ji uvěřil.


O něco později přemýšlela o útržcích hovoru mezi muži, když tam nehybně ležela. Byl tam nějaký Leoš, Red a ti další. Red říkal něco jako:“Šéf nebude nadšen.“ Proč to říkal? Hledali snad něco? Nebyli to ti samí, co se vloupali do otcova domu? Hledají u mě snad něco, co v otcově domě nenašli? Nad těmito a dalšími otázkami přemýšlela večer před spaním a pak si uvědomila, že je viděla přes oční rekvizity a může je identifikovat. Ještě než usla, usmyslela si, že se následující den nabourá přes internet do policejní databáze a vyhledá osoby, které viděla. „Doufám, že je najdu?!“ Vyslovila tuto jedinou větu v naději, že se jí podaří chytit otcova vraha a pomalu usínala.


Další den se přes internet dostala ke spisům policejní stanice. Když si prohlížela fotografie zločinců, ztrácela naději v objevení mužů mezi tolika kriminálníky. Všichni si byli podobní – někdy to byl nos, jindy ústa, čelo apod. Rozhodla se dát si pauzu. „Půjdeš se mnou do otcova domu zjistit, co tam ti zloději hledali?“ Zeptala se Davida ve chvíli, kdy nahlédl do jejího pokoje. „Jak víš, že tam něco hledali? Co když ho chtěli jen vystrašit? Nebo jsi už tuhle možnost zavrhla?“Upíral pohled na Bianku v naději, že tam nebude chtít. Opak byl pravdou, a jelikož ji nechtěl pustit samotnou, šel s ní.


Překvapilo ji, že v domě zůstal takový nepořádek, jaký tam byl ve chvíli, kdy tam byla posledně. Pomalu se s Davidem začali probírat otcovými věcmi v naději, že najdou něco podivného NIC. Bianka si vzpomněla na trezor, který měl schovaný pod schody v přízemí, a chtěla se do něj podívat v naději, že tam něco objeví. Poté, co správnou kombinací otevřela trezor, hledala. Moc věcí v trezoru nebylo. Jako vždy tam byl větší finanční obnos pro případ potřeby, starožitný náhrdelník dědící se z generace na generaci a malý klíček. Prohledali zbytek domu a pak s náhrdelníkem a klíčkem odcházeli. Cestou domů přemýšlela Bianka o věcech, co z domu odnesla. Z otcova vyprávění věděla, že náhrdelník pochází z 15. století a nosili je předkové přemyslovského rodu. Pak její oči spočinuly na klíčku. Co skrývá? Pronesla tuto větu v duchu v naději, že ji něco napadne. Tvar klíčku připomínal klíče, které jsou ke schránkám na letišti. Jak mám vědět, k čemu slouží? Ptala se sama sebe a po chvíli si všimla písmen vyrytých na povrch kovu. Písmena byla malá, ale dobře čitelná. Na klíči stálo BDKV. Proč? Proč jsem zase skončila u těch písmen? Vždyť stopa musí jít i jinudy, než do slepé uličky. Večer si vzpomněla na to, že si nedoprohlédla spisy policie, a i když se jí do toho nechtělo, šla to dodělat. Narazila na dva profesionály, kteří se ji pokusili zavraždit a které přelstila. Vytiskla si jejich údaje. Byl to Red Dovery a Leoš Dilany.


Doběhnu na autobusovou zastávku v domnění, že tam spatřím zloděje, který mi sebral kabelku se všemi doklady. Zastavím se a sleduju, kam zmizel. NIC. Vidím jen malý hlouček lidí, netrpělivě čekající na autobus, který se nejspíš někde zpozdil. Porozhlédla jsem se znovu a sledovala všechno, co se kolem dělo. Slyšela jsem dva lidi bavící se o něčem z oboru techniky. Když jsem se podívala jiným směrem, spatřila jsem ženu nedočkavě vyhlížející autobus, a která co chvíli sleduje hodinky. „Kde může být?“ Vyslovila jsem tuto větu polohlasně a doufala ve spatření zloděje. Po chvíli se mi poštěstilo. Upoutal mne muž bavící se hlasitě s jinými muži. Byl celý v černém a vypadal jako bezdomovec. Ihned jsem poznala, že je to člověk, kterého hledám. Nevnímala jsem okolí, několik dětí pobíhajících kolem mne, ani muže, který svou gestikulací s něčím nesouhlasil a už vůbec ne ženu, která tomu muži cloumala rukávem a něco se mu snažila říct. Ale jak ho mám chytit? Ptám se sama sebe v naději, že mě napadne spásná myšlenka. Nápad přišel. O něco později přistoupím k onomu zloději zezadu, abych mu pohrozila „ať tě ani nenapadne něco, čeho bys litoval,“ a tlačila jsem mu do zad pistoli. Ani se nehnul. Měla jsem nepříjemný pocit. Čísi pes začne štěkat a mně se zmocní zlodějův komplic, který mne zezadu chytne a ostří nože brázdí po mé šíji. Muž je jako hora a stisk jeho rukou při mém pokusu o útěk nepovolí. Odhodila jsem pistoli a počítala andělíčky.“STOP!“ Vykřikl režisér a s tím ukončil natáčení celé scény filmu Setkání se zlodějem. Jako na rozkaz se vypnou všechny kamery a všichni herci, scénáristé a vizážisté odcházejí do svých domovů. Ovšem já tu zůstávala a přemítala celou scénu znovu a znovu. Kdyby otec žil, určitě by byl pyšný. I když jsem se nikdy nechtěla stát herečkou, kvůli dopadení vraha jsem udělala výjimku a zdálo se, že to byl dobrý nápad.Ještě chvíli přemýšlím a pak procházím ztichlými místnostmi, kde je slyšet jen klapot mých střevíců jako ozvěna. V polovině cesty cítím, že mě někdo sleduje, ale ani vpravo ani vlevo nikdo není, strach mě však neopouští. Najednou se dám do útěku. Jak tak běžím, uslyším za sebou kroky a zrychlím tempo. Znenadání na mě někdo skočil a já se ocitla uvězněná na zemi neschopná hýbat rukama ani nohama. Po chvíli, co jsem se vzpamatovala, někdo na mě seděl obkročmo. Když jsem se podívala, kdo mě uvěznil, poznala jsem v něm Reda Doveryho a okamžitě se mi vybavily jeho záznamy u policie, které jsem neměla čas přečíst. Jak jsem si tak prohlížela svého věznitele, objevila jsem podivné tetování na vnitřní straně jeho zápěstí a uvědomila jsem si, že se jedná o Tarkanovo oko. Laikovi by tetování přišlo jako obyčejné oko s jiným zbarvením bělma. Bianka, která se kdysi ve volném čase věnovala bojovému umění, se zaměřením na Egypt, pochopila, že toto znamení vyjadřuje lidskou nadvládu – ne pro moc nad lidmi, ale pro magickou sílu. Mezi lidmi se vypráví legenda o Tarkanovu oku, kdy uvede člověka do transu pro ovládnutí jeho mysli a přivede Orkaela, aby si svět podmanil. Taky se tam mluvilo o vyvoleném, který má na těle drahý kov. Jakmile se vrátila zpět k tomu, kdo ji vězní, čekala, že ji zabije. Opak byl pravdou. Red jí jen vyhrožoval. „Myslel jsem, že je po tobě, ale ty, jak se zdá, máš snad 9 životů, ale i o ty zbylé tě připravím, pokud se mnou nebudeš spolupracovat. Řekni, kde jsou ty papínkovy důkazy. Kams je dala?“ Pronesl hlubokým chraplavým hlasem, ze kterého šel strach. Bianka nevěděla, o jakých důkazech mluví, a i kdyby to věděla, neřekla by mu to. Zareagovala tak, jak by zareagoval její otec. Plivla mu do tváře. On jí na oplátku uštědřil ránu hřbetem ruky a vytáhl nůž. Bianka ucítila na chvíli bolest a pak už nic. Rozprostřela se před ní černočerná tma.


„Jsem rád, že ses probudila.“ Mluvil David na právě se probouzející Bianku. Když si všiml, že chce něco říci, zarazil ji ukazováčkem přiloženým na jejích ústech. „Teď nic neříkej. Tuším, že toho chceš říct hodně, ale nejde to. Ten lump ti prořízl hrdlo a jako zázrakem jsi přežila. Neboj, lékaři říkají, že to je dočasné.“ Pronesl, aby jí uklidnil. Když si všiml slz v jejích očích, objal ji.“To bude v pořádku. Neplač, brzy uvidíš, že se ti hlas navrátí. Chce to jen čas. Ale pokud budeš hlasivky už teď namáhat, nemusíš mluvit nikdy. Věříš mi?“ Upíral oči na Bianku, která chvíli přemýšlela a pak přikývla na srozuměnou. Po několika dnech, když se zaklimatizovala a zvykla si na novou situaci, se chtěla dát znovu do práce. Jediné, co jí v tom bránilo, byl David, který ji ani na chvilku nenechal o samotě a tak se rozhodla Bianka pracovat po nocích s notebookem v ruce.


V rejstříku Reda Doveryho nebylo nic podezřelého. Bylo tam to samé, co u Leoše Dilanyho – vloupání, krádeže, několik let vězení a pokusy o vraždu, ale žádná zmínka o tom, že by otec nějak ublížil jednomu z nich. Jediná podezřelá věc, jež byla u obou kriminálníků, byla zmínka o Tarkanově oku. Co to má znamenat? Jakou souvislost to spolu má? Vzpomněla si na větu, jež našla v otcově slovníku pod touto zkratkou - vynech kufr Bille. Jaký kufr? Pokud to dobře chápu, tak existuje spojitost mezi nějakými důkaznými dokumenty a kufrem, ale jaká? Co když jsou ty papíry schovány právě do toho kufru, který mi leží v bytě? Jak se tam mám dostat, aby o tom David nevěděl? Tuhle věc si musím vyřešit sama bez cizí pomoci. Musím vymyslet způsob, jak se z nemocnice nenápadně dostat. Ještě tu noc se oknem vykradla z pokoje a jiným pootevřeným oknem vlezla do sesterny, odkud si půjčila sesterský plášť, čepeček a zdravotní boty, aby mohla další den ráno plán uskutečnit. Ráno, před odchodem, zanechala Bianka na stolku nemocničního pokoje vzkaz Davidovi


Za hodinu byla Bianka v bytě a hledala kufr. Našla ho na nejvzdálenějším místě jejího pokoje. Ze strachu, že by ji někdo sledoval, se rozhodla kufr prozkoumat v nemocnici. Aby tam byla co nejdříve, najala si taxi, díky němuž tam byla během chvilky. Jak se blížila chodbou ke svému pokoji, všimla si nadměrného počtu policistů. Hlas se jí už vrátil a rozhodla se zeptat jednoho z nich, co se děje. Odpovědí jí bylo „vražda.“Najednou se před ní objevil David a vyčítal ji, že bez dohledu zmizela. Přešla to s klidem a ptala se na ty policisty. Odpovědí ji bylo, že ona vražda se odehrála jen o pokoj vedle. Chvíli měla výčitky, že kvůli ní někdo zemřel, ale pak nad tím už nepřemýšlela a zavřela se do pokoje, kde začala prozkoumávat kufr.


Prohlédla jsem ho celý, ale nic zvláštního mě nenapadlo. Po prohmatání postupně celého kufru a po rozpárání švů, jsem většinou narazila na výztuže, jež drží kufr pohromadě. Při párání posledního švu jsem byla překvapená. Radostí nad tím, že jsem v kufru opravdu něco objevila, jsem poslala SMS Davidovi aby přišel, že mu chci něco ukázat. Během chvilky dorazil a já se mu pochlubila se svým úlovkem a společně jsme potom nalezené papíry prozkoumávali a narazili jsme tam na další vzkaz…. VYNECH KUFR BILLE- DAVE. Po chvíli přemýšlení se mi vybavil klíč s nápisem BDKV a uvědomila jsem si, že všechna ta počáteční písmena jsou obsažena na klíči. Kdo je ten Dave? Co s ním měl otec společného? Proč bylo písmeno D podtrženo na štítku klíče? Chvíli poté, co se probírala zbylými údaji, vyvstala jí mysl často opakovaná věta v otcových dokumentech – ZLO JE V RODINĚ a na konci byla nedokončená věta MĚJ NASTRAŽENÉ UŠI A NEVĚŘ NIKOMU ANI… Ale komu nemám věřit? Věděl otec předem, kdo mu usiloval o život? Byl to někdo, kdo otci zpronevěřil peníze? Udělal snad otec něco, aby někoho vyprovokoval? Musím se s tím někomu svěřit – tohle je na jednoho příliš. „Davidovi to říct nemohu, nepochopil by to a ke všemu by si myslel, že ze všeho dělám kovbojku. Teta Háta je moc daleko. Martina má spoustu svých starostí a tak mi zbývá jedině bratranec Lukáš.“ Vylučovala nahlas osoby, kterým by nebylo vhodné to sdělit. Aniž by se dlouho rozmýšlela, potají se vykradla z nemocnice. Nezajímalo ji, jestli někdo dokumenty objeví a zničí nebo s nimi udělá cokoli jiného. Jedinou věcí, jež ji motivovala, byla touha si s o tom promluvit s Lukášem, který pro ni měl vždy pochopení. Dorazila k jeho vile, která připomínala spíše činžovní dům, než rodinné sídlo a vydala se dovnitř. Hodnou chvíli přemýšlela nad tím, jestli udělala dobře, že šla za Lukášem a houkání sovy ji vrátilo do Lukášova domu. Jak procházela kolem okna, povšimla si červeného mustangu, který vypadal dobře, a v tu chvíli ji napadla jediná osoba, jež znala a která vlastnila takového auto - Martina. Po pár krocích a výkřik. Pomalu se plížila za zvukem – do Lukášovy ložnice a cestou si vzala jako zbraň vázu stojící před jeho pokojem na malém barokním stolku. Dodala si odvahu a vrazila dovnitř s vázou v ruce ala ragbyový míč, připravená ho hodit. Tam klečela na zemi Martina, které vytékala rudě zbarvená krev z hrudníku – chvilku zalapala po dechu, pak se zhroutila. Jakmile se Bianka vzpamatovala a podívala se opačným směrem, spatřila Lukáše, jenž svíral v rukou zbraň. Ani na chvíli neváhala a hodila po něm vázu. Lukáš však byl rychlejší a uhnul. Když tam tak stála a přemýšlela nad vším, co se tam asi tak mohlo udát, nedávalo jí to smysl. Lukáš vypadá, jako normální majitel domu, který právě postřelil nezvaného hosta a Martina naopak, že se pokoušela zbavit nepohodlného svědka její loupeže. Co se tu sakra stalo? Ptala se sama sebe, a očima utíkala od Lukáše k nyní mrtvé Martině, ale odpověď odnikud nepřicházela a Lukáš mlčel. Teprve pochvíli se Lukáš zeptal, co u něj pohledává. Po tom všem, co zde viděla, se rozhodla raději mlčet. A ačkoli nevěděla co na to říct, nakonec dostala nápad „To isem já, Vase bulgarska uklizecka, kerou jste objednal na ukliseni.“ Uff, oddechla si. „Tak na co čekáte? Do práce.“ Vyštěkl na ni Lukáš a to bylo to jediné, co jí řekl, přestože věděl, že Bulhaři v Čechách moc dobře česky nemluví a proto se spoléhal, že také nic, co zde uviděla, neřekne.


Během 14 dnů proběhlo Lukášovo soudní řízení,kdy vyšlo najevo, že onen hrůzný čin spáchal v transu. Ve chvíli, kdy na Martinu vystřelil, nevěděl, co dělá. Jak to, že si nepamatuje okamžik, kdy ukazováčkem stiskl spoušť? To je zvláštní. Buď mluví pravdu a někdo ho zhypnotizoval, nebo lže, jako když tiskne. Ale co když je ta první možnost pravdivá? Kdo by ho hypnotizoval, aby Martinu zabil? Může to být proto, že jsme si s Martinou odmalička byli podobné? Nespletl si ji někdo se mnou? Nezemřela kvůli mně? Ale i tak je to divný – hypnóza. Proč by někdo chtěl zhypnotizovat Lukáše? To je taková potupa! Taková hana! Takový Tarkan! Najednou Biance svitlo. Že mě to nenapadlo dřív! Byla jsem taková kráva, vždyť tohle by nemuselo být důsledkem hypnózy, ale Tarkanova oka. Už jsem zase u toho. Opět je tu Tarkanovo oko. Naštěstí jsem včas schovala dokumenty skryté v otcově kufru a i proto jsem měla čisté svědomí a jistotu, že se dokumenty nedostaly do nepovolaných rukou. Ve volné chvíli jsem dokumenty prolistovala a zjistila něco málo – Tarkanovo oko se říkalo v jazyce sarkanském kombinaci hypnózy a reinkarnace už v dávných dobách a spočívalo to v hypnóze s cílem navrátit boha Orkaela zpět do světa živých. „Tak tohle mi už vůbec nedává smysl- taková pohádka,“ říkala si Bianka.


„Coche? Já za všetno můžu? Achi bych zhypnotizolala Lukáse kvůli tomu, abych sabila cizá žena! Eště vy ríkat, se motivem byla moje sexuálná orientacia – na ženy! Tak tho je vrchol. Tak sa prvně – isem na chlapský a sa druhé – myslíte si,“ podívala se na členy poroty soudu, jemuž předsedal soudce Taran Williams, poté pokračovala „ opravda si vy myslet, kdyby já vrahe byla, se bych volat polisii? Po tomto svém svobodomyslném prohlášení byla Bianka alias Neli alias bulharská uklizečka vykázána ze soudní síně, kde se řešil případ úmrtí Martiny Mlátičkové. Od chvíle, kdy na místo činu přijela policie a uviděla Martinu ležící v tratolišti krve a Lukáše, který jim okamžitě naznačil, že ta bulharská uklizečka, kterou si vůbec neobjednal, že zabila Martinu, tak vlastně Bianka neměla jinou šanci, než s bulharskou uklizečkou dál pokračovat, aby přišla na kloub tomu, co se tam vlastně stalo a proč se z toho chce Lukáš vykroutit.


Jak si vůbec mohou myslet, že já jsem spáchala tak hrůzný čin! Tiše se bouřila. Po přelíčení jí její právník přidělený ze zákona seznámil s rozhodnutím soudu. „Slečno, jsem oprávněn Vám sdělit, že nebudete muset pobývat po dobu řešení případu ve vazební věznici, ale nesmíte se vzdalovat z města.“ Na všem špatném je i něco dobrého. Z tohoto si Bianka vzala pouze tu dobrou věc, že nebude uvězněna. Neradovala se však dlouho. „Musím Vám oznámit, že po dobu přelíčení budete pobývat u svého strýce Charlese ve Velké Británii, který na Vás dohlédne, abyste nezmizela,“ dodal onen právník. Teď už Biance sklapnul hřebínek. Prvotní radost ji přešla. Proč mě chtějí dát k něčímu strýci? Co se to tu kurva děje? Je možné, aby organizace Tarkanovo oko dostala tak vysoko, až ke korupci v justici? Takovéto a podobné otázky zmítaly Biankou cestou za oním strýcem do Británie a čím dál víc jí to znervózňovalo. Musím přijít na to, co za tím vězí a proč mě – jako bulharku – chtějí dát bůh ví ke komu a ještě k tomu tvrdí, že to je můj strýc? Proč to všechno? Když nad tím tak přemýšlela, přišlo jí to víc než podivné a rozhodla se vzít nohy na ramena. „Mohu si na minutku odskočit?“ Bylo jediné, co ji napadlo, jako možný způsob útěku, že se pokusí vylézt z toalet okénkem. Jakmile se jí to však podařilo, čekalo ji malé překvapení za jejími zády. „To jsem předpokládal, děvenko,“ řekl muž a přiložil jí k ústům roušku napuštěnou chloroformem.


„Počkej,“ volal Brian Senders na Davida spěchajícího na metro. David se otočil a uviděl dávného kamaráda. „Ahoj Briane, co ty tady děláš? Ty nejsi v Singapuru? Měls letět na služební cestu, ne?“ Zeptal se ho. „No právě v tom je ten problém,“ řekl mu dívaje se přitom do země a pokračoval „ještě před nedávnem jsem myslel, že pojedu, jenže nemám pas. To víš, věc se má takhle – když jsem byl nedávno vyloupen, tak jsem si pro jistotu dal svůj pas do úschovy k tvému otci a ten mi včera řekl, abych šel za tebou, že ho uložil do vašeho společného trezoru. A já bez pasu nemůžu letět, když Madagaskar není zemí Šingenského vzdušného prostoru.“ David pokýval hlavou a dodal „ok, teď mám nějaký zařizování tak se sejdeme za hodinu před naším domem,“ sledujíce přitom hodinky, jako by čas bylo to nejdůležitější na světě. Když za hodinu David dorazil před dům, nikdo tam nebyl. Pouze Brianovo volvo tam stálo samotné, opuštěné, beze stopy po Brianovi. Jak se tak díval kolem, jestli se někde neobjeví, projela mu šíjí prudká bolest. David se chvíli kymácel a šel k zemi.

Když se však probudil, byl svázaný na židli a obklopovala ho zima. Po prozkoumání místnosti očima spatřil Briana, jak něco míchá. „Tak to byla přece jen pravda. Jan Pajero přišel na to, čím se zabýváš a tys ho proto zabil. Jsi tak bezcitný,“ pronesl David na Brianovu adresu. „Díky,“ hlesl Brian. „Sleduj mě,“ pronesl k Davidovi a pokračoval „Sleduj mě, sleduj mé oči. Sleduj mě pozorně. Budeš bdělý, ale také ospalý. Už cítíš těžkost víček, pomalu se ti zavírají a těžknou. Jsou tak těžké, že je neudržíš otevřené. S každým výdechem budeš ospalejší a ospalejší a budeš spát hlubokým spánkem. Spi.“ Jakmile upadl do spánku, začal Brian s rituálem a pokračoval ve své práci. „Ještě ocas šíleného koně, 3 vlasy zoufalé manželky, oči malého králíčka, 3 kapky krve oběti,“podíval se směrem k Davidovi a během chvilky ho řízl na zápěstí, aby získal krev a pokračoval „ kopyto březí krávy a prsten uzmutý starci násilím.“ Během vyjmenovávání surovin míchal lektvarem a mumlal si podivná slova.


Hříšníci Berdel, pánové děsu. Kru etá, elau nersu. Přistupte k tomu, kdo vás volá. Vejděte sem, vejděte a buďte svědky návratu svého pána. Pána Sarkado, pána moci a za chvíli pána všeho. Orkael, Orkael, Orkael. Berha kur esti, kliprié ety.


Ve chvíli, co zaříkadlo vyřkl, rozpřáhl ruce, aby přivítal Orkaela, který se vracel z podsvětí a dodal „Ber iteá yrisylé ukliha pardi.“ Bezprostředně po této větě se zdi rozestoupili a pomalu se přibližoval temný vzdušný vír, který ustal ve chvíli, kdy se dotkl Davidova těla. „ Akyste i rokk a kte ije dievečka“ pronesl Orkael Davidovými ústy směrem k Brianovi češtinou tak starou, jako je lidstvo samo. Ten už poklekl, aby vzdal hold svému pánu a odpověděl „Rok 2008, můj pane a ta žena je již připravena.“


Jakmile se Bianka probudila, byla dezorientovaná. Ležela na obřadním oltáři s rukama i nohama v okovech. Na sobě neměla téměř nic. Ležela nahá pod rouškou a natřená velbloudím tukem. Jak se tak rozhlížela kolem, spatřila mnoho hořících svící okolo oltáře připomínající tvar šipky mířící na sever, kde podle legendy sídlí podsvětí. Přemýšlela, co se děje, když vtom ji z myšlenek vytrhl Orkael v těle Davidově, který k ní přicházel. „Davide, co se děje?“ Zeptala se ho. On však odpověděl cizím hlasem „To tys ta vyvolená, kterou mám zabít, abych mohl ovládnout svět.“Najednou Biance svitlo „Teď už to všechno dává smysl – Tarkanovo oko a důkazy o něm ve schránce na letišti, Orkael.“ Vtom přišel Brian Senders a promluvil k ní „Výborné, výborné. Skvělé pátrání, tak to určitě i víš, že ten Dave, jsem já. Je vidět, že jablko nepadlo daleko od stromu. Tvůj otec, můj bratranec, tohle také odhalil, a já si nemohl dovolit prozrazení, tak jsem ho zabil.“ „Ty parchante, jaks jen mohl,“ vylétla Bianka jako čert z krabičky. Nyní do toho vstoupil Orkael „Dost toho tlachání. Itaelá Kleurenzido,“ pronesl k Biance a čekal na správnou odpověď, která by značila, že Bianka je opravdu tou vyvolenou. Bianka zavřela oči, během chvíle je obrátila v sloup a vyřkla „Tru tru elá. Esti din tey – tar lesey.“ Ve chvíli, co to dořekla, vstoupila do ní síla větší než Orkaelova, vytrhla okovy, jež jí svazovaly, uchopila Orkaela pod krkem a pronesla „Nikdy, nikdy svět neovládneš. To ti já, bohyně světla Estreya nedovolím.“ V tu chvíli se začaly dít divné věci – všechno se otřásalo a místnost pohltilo světlo. Takřka okamžitě se Orkaelovy přívrženci vypařili. „Tohle není možné. Jak se to jen mohlo stát. Ta legenda lhala,“ zoufal si Orkael, kterého svírala Estreya stále pod krkem. Bohyně Estreya v Biančině těle nastavila dlaň, ve které se jí náhle objevila magická dýka a ani na chvíli neváhala a vrazila ji do srdce Orkaela, který se vypařil. Jakmile se toto stalo, Bianka i David procitli a společně se rozhodli tuto tajemnou sílu tajit před světem pro dobro lidstva. Od té doby je Tarkanovo oko přísně zakázáno. Z toho vyplývá, že ne vždy se vyplatí magii používat, protože ne všechny legendy bývají pravdivé a pak to může, jako v této povídce, dopadnou úplně jinak.

p>

/p>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 9264

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 6 z 6) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Ellie - 2009-05-11 17:54:55

Pokud nezačíná přímým vřískáním, tak bych se tak neobávala ;)

Dennis Moore - 2009-04-22 20:01:30

Tak uvidíme, protože to, co jsem poslal letos, začíná taky přímou řečí - snad to není nějaké proletí:)

Eri - 2009-04-22 19:58:25

a poslední věty mi připoměly první věty - už v některém předchozím komentáři u ostatních nevidoucích kdosi zmínil, že dva poslední uvařejnění nevidoucí začínalí uááá a podobnými výkřiky, i tohle začíná zvoláním.:)

Mortles - 2009-04-22 11:24:56

No, abych se přiznal, moje první pokusy byly spíše na úrovni pana Kubeše, ale aspoň jsem to nikam neposílal!

Dennis Moore - 2009-04-22 08:56:39

Tak ze všech uveřejněných Nevidoucích tenhle podle mě alespoň trošku trošičku mžourá na jedno oko... a ať nikdo nepopírá, že když začínal psát on, byly jeho povídky \"určitě lepší než tahle\". Je na ní alespoň vidět, že byla psaná s nadšením... o to při začátcích jde asi nejvíc. Nicméně neříkám, že jsem ji přečetl celou na jeden zátah, to bohužel ne. Jako největší zvěrstvo mi připadá to ponaučení v posledních větách.. brrr.

Yenn - 2009-04-21 23:04:41

Primitívne napísané, infantilný dej, vražedne dlhé... skoro ma to zabilo.


:: (1 - 6 z 6) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.