Palantir
oddělovač

MegaŘecko IV.

Literatura | 27. 04. 2003 10:11:15 | autor: Mike, B.E.M., Zdeněk

   XXIX.
   Apendix, který toho poslední dobou příliš nenamluvil, ho následoval beze slov. Pouze se na okamžik zadíval na ten podivný přístroj na zápěstí. Zřejmě byl s tím, co viděl, spokojen a tak se jen pobaveně usmál a pokračoval v cestě. Hrdinka, jejíž jméno Porfyrochos ještě neznal - k čemuž včera došel vzápětí poté, co ulehl ještě s tím hnusně ledovým pocitem na krku - se k bývalému mořského koníkovi nenápadně naklonila. "Nezapomeň! Jediné slovo a nebudu litovat ušpinit si meč!" zašeptala slova, která měla patřit jenom jemu.
   Porfyrochos si mimoděk přejel po hrtanu a v tuto chvíli si uvědomil, že se má stejně nejraději pohromadě a vcelku. Následovali Etiainena, jehož zjev je poslední dobou začínal čím dál tím více zneklidňovat. Něco zatuchlého zdá se býti na tomto řeckém bojovníku.
   Po malé stezce, která vypadala spíše jako vyšlapaná zvěří, pokračovali směrem k západu. Skaliska okolo se najednou zdála být ostřejší a mohutnější, asi se jim tihle zvláštní poutníci vůbec nelíbili. Cesta se ztrácela mezi poválenými balvany a hromadami štěrku, jako by se nějaký znuděný kamenožrout rozhodl trošku si potřídit svou malou sbírku.
   "Myslel jsem, že do Delf jezdí dost lidí, tak jak to, že je to nejhorší cesta, kterou jsme zatím šli?" podivil se Porfyrochos, který toho sice jinak o Delfách moc nevěděl, ale něco málo zaslechl a měl, jakožto vysoce společenský mořský koník, už dost toho věčného ticha přerušovaného pouze klapotem Etiainenových bot a škrábáním jeho těžkého meče o kamenitou zem.
   "Delfy jsouce bydlištěm mocné věštkyně sféry všeobjímající," ozval se Apendix.    Zakuklenec zakroutil hlavou. "To je sice pravda, ale poslední dobou jí to věštění jde z kopce a několik lidí, v domnění, že zapálená svíce položená v šatníku jim přinese štěstí, už uhořelo i se svými domky."
   "Jak je to možné?" zeptal se Porfyrochos.
   "Pýthie je známá svými dvojsmyslnými věštbami, které, když si je špatně vyložíte, mohou znamenat veliké neštěstí. Nejznámějším případem špatně vyložené věštby byla věštba králi Krissovi, když se ptal Pýthie na výsledek války s Peršany. Řekla mu, že když překročí řeku Hálys, zničí velikou říši. No, on to udělal, Peršani ho rozcupovali a tak vlastně zničil velkou říši, ale byla to ta jeho," vysvětlil zakuklenec.
Porfyrochos vzápětí propukl v upřímný smích. "Chacháchacha, tak to je dobrej fór," nemohl si pomoct. Když po něm však Etiainen střelil nenávistným pohledem, ihned umlkl.
   Raději pokračovali v cestě a dál se k tomuto tématu nevraceli. Stezka se rozšířila do rokliny mezi dvěma skalními srázy, kde se nacházelo samotné město, jménem Delfy se pyšnící. Porfyrochos si pomyslel, že když už toho lidé tolik nakecají, tak by to mohlo stát za to. Ovšem byl spíše zklamán, neboť si představoval ulice ze zlata a střechy z alabastru, jak by se hodilo pro město, kde sídlí světoznámá věštkyně. Opak byl však pravdou. Některé domy byly vytesány přímo do skalních stěn a k nim byly vystavěny kamenné přístěnky. Jiné domky pak seděly přímo mezi popraskaným mramorem dlážděnými ulicemi. Delfy opravdu byly často navštěvovaným městem, ovšem poslední dobou by nebylo na škodu sem tam uklidit z ulic odpadky a špinavé žebráky. Dominantou města byla Apollónova svatyně umístěná v soutěsce nad městem, odsud zezdola se spíše podobala velkému orlímu hnízdu. Byla těžko přístupná, protože úzké schodiště k ní vedoucí bylo místy strmé a vystavené nepřízni počasí, tudíž se kámen, z nějž bylo postaveno, často drolil přímo pod nohama.
   Etiainen postupoval vpřed, neohlížel se napravo ani nalevo a zamířil přímo ke schodišti, které bylo hlídáno dvěma ozbrojenci.
   "Pane Etiainene, setkání s Pýthií je třeba předem domluvit, jinak vás nepřijme. Již jsem totiž dříve doprovázel jednoho člověka, který potřeboval její radu. Čekali jsme ve městě čtyři dny, než nás přijala," chtěl ho zadržet zakuklený bojovník. Porfyrochos jen bázlivě přitakal. Nebál se případné nelibosti stráží či jejich hněvu. Bál se hněvu Etiainenova.
   "Stát," zadrželi je vojáci před schodištěm a zahradili jim cestu zkříženými kopími. "Projít můžete jen na povolení, které vám vystaví Oidros v domku ve městě. Pokud ho nemáte, otočte se a jděte za ním!"

   XXX.
   "V tom případě mám jen jednu otázku," začal pomalu Etiainen zastrašovací metodou, "Zemřete raději, než abyste zradili Pýthii?"
   Po těchto slovech na Etiainenovu hruď neochvějně mířila dvě ostrá kopí. Etiainen neváhal ani vteřinu, odskočil dozadu, aby se dostal z dosahu kopí a mohl se rozmáchnout mečem. V ten moment ale zakuklenec vyrazil do akce také a udeřil strážce, který si ho nevšímal, takhle a druhého, který si ho již všímal, ale Etiainena přesto pokládal za větší nebezpečí, takto. Bezvládná, ale nepochybně živá těla se sesunula k zemi dříve, než k nim dorazil Etiainenův svištící meč.
   Porfyrochos si ještě stačil všimnout zlostného výrazu na zakuklencově tváři a pak si společně s Apendixem rychle stoupli před těla strážců, aby zakryli výhled náhodným kolemjdoucím, a snažili se tvářit jako by nic minimálně do té doby, než si uvědomili, že tady žádní náhodní kolemjdoucí nechodí, neboť cesta vedla jenom k jednomu místu, slavné věštírně.
   Etiainen pouze celou situaci okomentoval pokrčením rameny a nahrubo vytesaným otvorem vešel dovnitř. Ostatní ho následovali.
   Vešli do malého, tmavého a skromně zařízeného sálu, jehož stěny byly na většině míst pokryté exotickými plísněmi, které vyplňovaly, jak všichni zanedlouho zjistili, všechny místnosti vlezlou vůní a velkými spórami neznámého původu, které zdánlivě bezcílně poletovaly vzduchem. Dokud do někoho nevrazily. V tom případě se tichounce omlouvaly.
   "Makrosporus magensis," vysvětlil Apendix jejich původ a jeho hlas se v hustém vzduchu tlumil a ztrácel už pár sáhů od něj.
   Pomalu vešli do další místnosti, tentokrát o něco světlejší, neboť měla podstatně větší okna, a spóry tak mohly volně unikat z věštírny. Etiainen se rozhlédl - staré zaprášené truhlice, police plné zažloutlých svitků, stoly s baňkami, jejichž obsah už dávno vyprchal do prostoru, celá sbírka křišťálových koulí, vyschlých ptačích vnitřností, vybělených kostí i kostek, zašpiněných sklenic s čajovými lístky, vyřezávaných krabiček s mletou kávou a dalších okultních předmětů - zkrátka harampádí. A jedna vycpaná, vypelichaná stará sova.
   "Musí...Tedy spíš, musela být drahá," odhadl nezkušeně Porfyrochos.
   "Nejsem tohož názoru. K sově lze snadno sobě v Athénách dopomoci, abych tak řkul, za babku," odvětil Apendix vědoucně a s temným zábleskem v oku se podíval na fatomat.
   Jak si Porfyrochos bystře všiml, visela hlavou dolů, zavěšená za pařátky na jakémsi pochybném dřevěném trámku vybíhajícím ze stěny. Porfyrochos přešel k sově a chvíli si ji prohlížel. Pak do ní mírně šťouchl, načež se sova poslušná zákonu setrvačnosti začala mírně kývat. Když se dokývala, Porfyrocha, který byl právě v rozverné, hravé náladě, napadlo vyzkoušet, jak pevně svírá sova trámek svými ztuhlými pařátky.
   "Jdi ce vycpat," zahoukala sova. "Pokoucím ce cpát."
   Evidentně měla jisté výslovnostní vady, které mohly zapříčinit, že nebude úplně správně pochopena, ale na vycpanou sovu to nebyl vůbec špatný výkon.
   Porfyrochos s leknutím od sovy odskočil, když opeřenec s jistými problémy zaujal normálnější polohu, a srazil ze stolu jednu ze skleněných baněk. Neproletěla ani polovinu vzdálenosti k podlaze, když dopadla do Apendixovy dlaně, která zde už nějakou tu chvíli dlela. Droid opatrně postavil nepoškozenou baňku podezřelého obsahu zpět na stůl.
   "Uvésti nikoho v mýlku bych nechtěl, však toho názoru jsemť, že tvorové hlavou dolů spící zovou se netopýři," naznačil taktně sově, že se nechová zrovna jako sova.
   "Hmm... A zkoucel cic někdy cpát na tomhle ve ctoje?" nervózně se rozhoukala sova, zašermovala Porfyrochovi před nosem křídlem, přičemž se nebezpečně rozkývala, a pak se jím pokusila poklepat na onen kus dřeva, za který se držela.

   XXXI.
   "Umm... ne," odpověděl Porfyrochos upřímně na otázku, která měla víceméně řečnický charakter. Vyznělo to opravdu hloupě.
   "Hele, jcte tady kvůlivá věctění, ne?" zeptala se sova věcně, neočekávaje odpověď. "Tak já pro ni dojdu, počkejte tady. A ne že něco roztříckáte."
   Sova měla v úmyslu efektně přeletět do místnosti přiléhající k zadní části sálu, oddělené pouze vybledlým a proděravělým látkovým závěsem, ale její opelichaná křídla jí v polovině cesty zradila a byla nucena provést něco na způsob improvizovaného, nouzového přistání. Bylo by se jí to i povedlo, kdyby v cestě jejímu inovativnímu manévru nestál okovaný věšák na pláště, bůhvíproč umístěný uprostřed místnosti. Sova, následkem kolize značně zmatená a naštvaná, se námáhavě zvedla z podlahy a vydala se na cestu, nyní už po vlastních pařátcích. Po chvíli jí došlo, že nekráčí směrem původním, nýbrž naprosto opačným, a obrátila se. Její zlostné pohoukávání bylo slyšet, dokud nezašla za vybledlou plentu.
   "Tak už ni sovy vycpané nejsou tím, čím se býti zdají," prohodil Apendix. "Povšimli jste si také, že zde pražádný nával lidůch děje budoucí spatřiti chtějících není? Za zajímavé zjistiti bych považoval, proč bychom od kéhosi Oidra povolení vůbec zajišťovat měli."
   Hned nato se ozval disharmonický shluk zvuků, který bývá obvykle spojován s užitím metamorfovacích kouzel všeho druhu. Znělo to, jako kdyby se stará opelichaná sova měnila ve vyschlou a výjimečně ošklivou stařenu.    Zpoza závěsu se nejdříve vyvalila spousta bělavé mlhy, ve které se začala pomalu rýsovat temná, nezřetelná silueta. Nikoho z přítomných nepřekvapilo, že se silueta vzápětí proměnila ve vyschlou a výjimečně ošklivou stařenu, zahalenou do obnošených šatů, posázených zjevně falešnými polodrahokamy. V teatrálním gestu rozpřáhla směrem k čtyřem příchozím ruce.
   "Vítejte v mé..." Zde bylo její uvítání přerušeno záchvatem kašle, jehož produktem bylo několik sovích pírek. Soví aspekt Pýthiiny osobnosti patřil v Delfách k veřejným tajemstvím. "...slavné věštírně. Očekávala jsem vás, cizinci. Tebe - poutníče s mečem, tebe - zelenovlasý, tebe - člene mocného řádu ze severu i tebe - er... zamaskovaný bojovníče."
   Teprve poté k nim pozvedla doposud skloněnou hlavu a otevřela oči, aby na ně pohlédla. Střed čela ji zdobila ohromná načervenalá boule, kterou ale Pýthie zjevně ignorovala, nebo se o to usilovně pokoušela. Na podobných efektních výstupech si založila kariéru - v tomto směru by se mohla směle měřit s Apendixem. Občas se jí sice něco nepovede tak úplně dle jejích přání, ale dělá, co umí.
   Nadechovala se k dalším, tisíckrát vyzkoušeným a fungujícím větám, ale iniciativy se ujal zvědavý Porfyrochos: "A to dokážete věštit ze všeho, co tady kolem máte? Z křištálových koulí, ptačích vnitřností, kostí, hracích kostek i kávové sedliny?" Doprovodil to kruhovým pohybem paží.
   "Ne, z kafe ne. Kafe jen piju," odpověděla pohotově Pýthie. "A to, co jste jmenoval před tím, vlastně už také nepoužívám. Jde o zastaralá a nespolehlivá zařízení. Teďka letí sporopravectví, praktické, nenáročné a spolehlivé."
   "Sporo...co?" nechápal Porfyrochos.
   "Sporopravectví. Vykládám budoucnost z pohybu spór speciálně vyšlechtěných plísní, citlivých na fatologické proudy. Ale to vám asi nic neříká... Pro fajnšmejkry mám samozřejmě kromě spór v rukávě nějaké to věštecké eso," dodala s výmluvným a po celém Řecku známým gestem. I věštkyně musí z něčeho být živa.

   XXXII.
   Když se od příchozích nedočkala nějaké žádosti o věštění z ptačího konečníku nebo oční bulvy vola královského, pokračovala v obchodu, jak své věštění věrolomně nazývala. "A čeho přesně si tedy žádáte? Na jaké téma potřebujete rady?"
   Ani Porfyrochos, Apendix či zakuklenec nehnuli brvou. Byli tady kvůli Etiainenovi. A ten se tedy přede všechny postavil i se svým mečem, který stále svíral v pravici. Pýthie ucukla, vypadala rozrušeně, pokud tak dá nazvat stav, kdy má člověk vytřeštěné oči, klepou se mu ruce a podlamují kolena. Ostatní sice byli na Etiainenův kamenný výraz zvyklí, ovšem těžko říci, jestli Pýthii vyděsil pouze jeho zjev.
   Třebas je to jenom takovej ten dramatickej výraz, co využívaj všichni pokoutní kejklíři a podezřelí věštci, když chtěj udělat dobrej magickej dojem na zákazníky, pomyslel si Porfyrochos.
   Etiainen chvilku takhle stál, než konečně promluvil. Jeho hlas byl hodný velitele, prostě starý dobrý Etiainen. "Bohové!"
   "Prosím?" nechápala na okamžik Pýthie. "Bohové byli, jsou a budou. Na tom nelze nic změnit."
   Krve by se v ní nedořezal, když uzřela ten šílený a umíněný výraz na jeho tváři. Snad neřekla nic špatného? Jenom takové to obvyklé rčení, které ostatní její klienty vždy uklidnilo. Bohužel pro ní, dnešní zákazník nebyl obyčejný zkrachovalý obchodník se spodním prádlem, který zjistil, že v Řecku mu na slipy a podprsenky všichni kašlou, protože je tam teplo a nuda pláže jsou široce oblíbené po celé délce Egejského moře.
   "Bohové už dlouho nebudou!" osvětlil jí celou záležitost démonický Etiainen. Porfyrochos se vyděšeně stáhnul za stoleček s věštebnými pomůckami, zatímco Apendix byl vyrovnaný jako vždy. Zakuklený bojovník byl ve střehu, pravou ruku zdánlivě ledabyle položenou na jílci svého meče.
   Etiainen pokračoval. "Pověz, věštkyně, kde je možné najít svařené hrušťky. Řekni, kde najdu všechny bohy. Řekni mi, jak je všechny zabiju!"
   Pýthie byla omráčená. Ještě nikdo se nikdy neopovážil chtít vědět něco takového. Bohové vědí o všem, co se kde šustne. A zvlášť ten svítivej Apollón, kterej vlastně založil tuhle svatyni a Pýthii ustanovil svojí kněžkou a věštkyní. Když byla mladší, občas zašel na kus řeči, napil se, najedl a… Ale to byla mladá a celkem k světu. Poslední dobou se ten blb vůbec neukazuje! Musela se opanovat, protože zjistila, že Apollóna svým způsobem také nesnáší. Bylo jí jasné, že tyhle věty museli bohové slyšet. Věděla, že ti nadutci se budou tomuhle poutníkovi zpočátku vysmívat, protože jsou pyšní ve své nesmrtelnosti a nádheře. Jenže na něm něco je, něco, co jí děsí. Vypadá, že by všechny bohy zabil bez mrknutí oka. A hlavně, ví o svařených hrušťkách!
   "Pověz, věštkyně!" trval na svém netrpělivý Etiainen.

   XXXIII.
   Když Etiainen výhružně zopakoval svůj příkaz, věštkyně se trochu uklidnila. Přece jen nebyla nějaká pokoutná kartářská babka, byla to Pýthie, ve svém oboru jedna z nejuznávanějších, i když možná jen proto, že věštkyň bylo asi jako na Porfyrochově hlavě hnědých vlasů. Ale bohové byli bohové, to se muselo nechat. Žádné nuly, profesionálové, alespoň co se vysmívání lidem tý A vraždění nepohodlných osob, které prozrazují boží tajemství, taky.
   Věštkyně přešla ke stolku, teatrálně sfoukla lepkavý prach z jedné křišťálové koule a zkušeným okem se podívala do budoucnosti, která se v kouli zřetelně rýsovala. Naštěstí zcela zřetelně jen pro ni. Viděla svoji budoucnost, ten případ, kdy se jí nepodařilo přesvědčit Etiainena o svých věštbách.
   "Urgg..." polkla vyschlým hrdlem věštkyně. Odkašlala si a rychle přehodila přes kouli kus hadru. To vše pozoroval Etiainen s obzvláště tvrdým výrazem na nehybné tváři. Porfyrochos a Apendix se snažili tvářit, jako že Etiainena ani neznají a že si s nesmírným zájmem prohlížejí okultní předměty, které se válely dokonce i po zemi. Jen zakuklenec měl ruku na meči, stejně jako Etiainen, kterého pozoroval.
   "Óóóó, tééémnááá jééést búúdoucnost," začala věštkyně trochu zeširoka hlasem, který snad kdysi bylo možno považovat za zpěvavý, aby tak získala čas na vymyšlení nějaké té vhodné věštby. "Čéérníí mráákóóvé se kúúpíí na obzorůůů..."
   Odmlčela se, se soustředěným výrazem zašmátrala v záhybech svého oděvu, něco nahmatala a hodila to do vzduchu před sebou. "To" byl jakýsi prášek, který následně ve vzduchu shořel za vývinu štiplavého pálícího kouře. Pak opět zaujala jakousi řečnickou pózu a jala se pokračovat mnohokrát praxí prověřenou frází: "Bóóhóóóóvéééé jdóóóóúúú v záááástúú-úp..."
   Artikulace jejího skřehotavého hlasu se zhroutila, jakmile ji Etiainen namířil na poskakující ohryzek svůj rezavý meč. Zakuklenec začal podezřívat Etiainena, že neumí rozhovor s cizími lidmi ukončit jinak než pomocí meče. Nic neřekl, ale Pýthie v jeho očích viděla jen chladný obraz. Zabije mě, ani nemrkne, blesklo jí hlavou.
   Apendix společně s Porfyrochem byli právě zabráni do studia rozsáhlé sbírky svitků uložených v jakési truhlici. Porfyrochos se nikdy nezajímal o svitky více než právě teď.
   Pýthie se navzdory svému strachu rozčílila. Co si jí vůbec ten holomek dovoluje vyhrožovat? Však počkej, ono se ti to jednou vrátí... Kdo s mečem zachází, ten také mečem sejde.
   "Pche, co si vůbec myslíte," vyhrkla na něj Pýthie bez špetky strachu nebo rozčilení, ale zato s celou slánkou pohrdání a povýšenosti, čímž vznikly dva minoritní fatologické obrazy světa. Jeden z nich už neobsahoval živou věštkyni. "Myslíte si snad, že můžu věštit jen tak?! Pán si přijde a chtěl by věštbu, co? Za koho mě vůbec máte, he? Myslíte si, že já dokážu opravdu..."
   Zarazila se, neboť si právě uvědomila, že to co se mu chystala vmést do tváře, by její život mohlo významně zkrátit, a proto trošku neobratně změnila nešťastný směr, kterým se hovor ubíral.
   "Ehrmm...Musíte mi dát nějaký čas na přípravu. Čím více času mi dáte, tím přesnější věštba bude," sladkým hláskem promluvila a v duchu se usmívala, podivujíce se nad svoji zjevnou genialitou. "Můžete si zatím přečíst něco v knihovně, tady není jen věštírna."
   Ukázala na dveře, kterými přišli, a dodala: "Ve vstupní hale dveře vlevo, pak do druhého patra."
   Etiainen se pomalu otočil, jako by byl stále udiven tím, že si na něj vyskakuje malá svraštělá osůbka, navíc evidentně beze zbraně. Následován Porfyrochem, droidem a zakuklencem, Etiainen došel ke dveřím, a než prošel do vstupní haly, záměrně hrobovým hlasem dodal: "Hodinu. Máš jednu hodinu."
   Jakmile vyšli z místnosti, uslyšeli skřípavé zvuky, jako by věštkyně zuřivě přesouvala nábytek a s nesmírnou péčí ho hromadila u dveří, kterými právě vyšli ven.
   "Pane Etiainene, to snad ani nebylo nutné, takhle..." začal káravě Porfyrochos. Etiainen si ho ale vůbec nevšímal a pokračoval do další místnosti a odtud po schodech nahoru. Ten se na dnešek nějak špatně vyspal, pomyslel si chmurně Porfyrochos. Zakuklená bojovnice si však myslela něco daleko horšího.

   XXXIV.
   Do skály vytesané schody je zavedly před masivní dubové dveře. V momentě, kdy Etiainen rázně vztahoval ruku ke kované klice, dveře podivným dřeveným hlasem promluvily: "Varování! Varování! Chystáte se vstoupit do magické knihovny třetího dezorientačního stupně. Vstup nejen na vlastní nebezpečí. Opravdu chcete vstoupit? Ano/Ne/Storno."
   "Ano," odpověděl bez hnutí brvou Etiainen na otázku jednou z nabídnutých odpovědí. Člověka už mnoho věcí nepřekvapí, když na něj před chvílí promluvila vycpaná sova. A mezi sovou a obyčejnými dveřmi už takový rozdíl není.
   "Budiž, račte vstoupit," oznámily dveře a pokusily se otevřít obě svá křídla. V pantech to zaskřípělo tak ohavně, že to nemohlo nikoho nechat na pochybách, zda dveře někdy alespoň přičichly k oleji či vazelíně, a křídla ustrnula na místě, mírně rozevřená. "Error #14.5: Nedostatek antifrikční substance. Stiskněte kliku pro restart."
   Etiainen ignoroval nesmyslné plácání dveří, pouze prohodil cosi o tom, že se takovéhle vynálezy nikdy neuchytí, a bez zjevné námahy od sebe odtlačil obě dubová křídla, každé zvící váhy dospělého, zasyceného nosorožce.
   Zrakům všech čtyř návštěvníků se odhalil impresivní pohled do nitra potemnělé místnosti, jejíž rozměry byly tak ohromné, že by je ani nešlo číselně vyjádřit. Nespočetné řady vysokých regálů, naplněných jednotlivými zažloutlými svitky, útlými svazky i grimoáry vázanými v podezřele vyhlížející kůži, tonuly ve tmě daleko před příchozími. Pouze drobné, blikající plamínky nepravidelně rozmístěných svíček dávaly rozumu poznat, co v hrubých obrysech znamená nekonečno.
   "Ano, toto jest pro kraje magicky i jinak zaostalé zcela typické," zchladil úžas Porfyrocha a zakuklence kriticky se tvářící Apendix. "Tyto knihovny, byvše krajně nepraktické, se již dávno v zemích, jako je domovina moje a droidů ostatních, neužívají. Na světě totiž není těžšího úkolu, než něco v knihovně této, kapse to mimoprostorové, nezměrně veliké, najít... Nicméně, to neznamená, že bychom po spiscích všelikých poohlédnout neměli."
   S těmito slovy se Apendix, pečlivě sledující fatomat, odvážně vydal mezi řady regálů, kde se za chvíli svým přátelům ztratil z očí. Rázoval si to svěžím tempem, zviřuje při tom silnou vrstvu prachu, a občas zašátral v regálu po nějakém skutečně užitečném svitku či svazku drolících se listů, drahokamu, který se v takto zaostalých knihovnách zřídkakdy vyskytne. Ze svého lovu se vrátil s vakem k prasknutí naplněným více či méně zažloutlým papírem a jednou hliněnou tabulkou. Z vaku vyčnívalo Pikurovo naučné pojednání Rotující bohové a možnosti narušení globální příčinnosti, v ruce droid třímal postarší vydání Tryzny za Megařecko, kde nechvalně známý astrolog a lhář (v jistých krajích jsou tato slova synonymní.) Kostradamus popisuje ve verších své zcestné a značně metaforické vize budoucnosti.
   "Vzalť jsem svitkůch mnoho, bychme měli co čísti na cestách svých. S ohledem na účel výpravy naší nabral jsem i cos o vývoji bohů nadpřirozeným výběrem. A hle, co našel jsem přímo mezi obstarožním, mágům určeným svitkem N. E. Kromanta Dobrý člověk stále hnije nadepsaným a souborem dramatických výtvorů Aristofakových - z kuchařky desettisícstránkové list - Jak hrušťky po způsobu božském připraviti."
   Zelenovlasý a zakuklenec si jeho příchodu nevšímali, zírali jako zhypnotizovaní nebo přitroublí na Etiainena. Ten se usmíval, poprvé za celou dobu, co ho potkali. Hleděl na prastarou, rozedranou mapu. Hleděl na jedno místečko, jeden tužkou napsaný, téměř neznatelný vpisek. Hic sunt hrušťky.
   "Myslím tedy, že už není důvod, abychom tu dále otáleli," řekl Etiainen hlasem, ze kterého přímo odkapával neblahý osud, který bohy očekává.
   Bohové rozhodně nebudou nadšeni, až zjistí, co Pýthie neúmyslně učinila. Pýthie nebude nadšena o nic více, až se tak stane. S pravděpodobností hraničící s jistotou však nebude mít na vychutnání této emoce dostatek jedné maličkosti - času. Ač se to nezdá, věštkyně je velmi odpovědné a hlavně nebezpečné povolání.

   XXXV.
   Takže se není čemu divit, když zjistíme, že Pýthie nenechala tyto věci náhodě. Když se celá skupinka dala do pohybu směrem ke dveřím, za nimiž se nacházela věštírna s Pýthií, zaslechli vrznutí a následný náraz. To právě vyděšená Pýthie chladnokrevně zatarasila přístupovou cestu velkým dubovým stolem. Tím samým, na kterém ležely její nezbytné propriety jako třeba ten vyschlý netopýr, co když mu stisknete levou packu, řekne přesný greenwichský čas. A když mu zataháte za drápek, může se nechat přeřídit.
   Vyčerpaná Pýthie zády opřená o hromadu nábytku navršeného přede dveřmi těkala očima po místnosti. Už tady nebylo nic, čím by se dali ti nezvaní návštěvníci zpomalit. To by mělo stačit, pomyslela si věštkyně. Zhluboka si oddechla a přistoupila ke své křišťálové kouli, aby se přesvědčila, že ta mrcha nekecala. To by totiž nebylo až tak moc neobvyklé. Pýthie zbledla. Koule nekecala.
   Pak se ozvalo dunění. Někdo se snažil vyrazit dveře. To se Etiainen snažil dostat dovnitř. Porfyrochos jeho snažení s úsměvem pozoroval, sám nemusel hnout ani prstem, od toho tady byli jiní. On sám je tu přece od toho, aby svým přátelům dodával podnětné rady. Alespoň vnitřně si byl touto svojí funkcí jist. Zakuklenec rozhodně nehodlal použít hrubou sílu, takže se porozhlédl kolem.
   "Hele, tady vedle jsou ještě jedny dveře," informoval ostatní. Apendix se ohlédl a společně se vydali za ním. Etiainen byl natolik zaměstnán svou činností - tedy neustálým rozbíháním se proti dveřím - že ho nechtěli rušit.
   Zakuklený bojovník zabral za kliku a dveře do věštírny se otevřely. Jemu a jeho dvěma společníkům se naskytl zajímavý obrázek. Pýthie se krčila před kouzelnou koulí a držela hlavu v dlaních. Byla přímo fascinovaná obrázkem, který se přehrával v kouli. Kousek vedle byly dveře sotva viditelné za hromadou stolků a skříněk. V pravidelných intervalech se otřásaly nárazem něčeho mohutného na opačné straně. Teprve když postoupili směrem k ní, Pýthie vzhlédla.
   "Já kráva…" utrousila napálená věštkyně. Mělo mě to napadnout, že sou tady ještě vedlejší dveře! Když to tady po zemětřesení předělávali, udělali pár změn, na který jsem si ještě nestačila zvyknout, uvědomila si.
   Nárazy do dveří neustávaly. Etiainen se na určité věci dokázal opravdu cele upnout. Pýthie trojici pokynula, aby si sedli ke kouli. Zřejmě se bála pouze Etiainena.
   "Váš přítel chtěl znát celou věštbu, ale mám obavu, že důsledky jeho, potažmo vašich činů budou dalekosáhlejší, než si sami dokážete uvědomit." Přejela rukou po kouli a poskytla jim pohled do věštby. Nejdříve viděli oblaka kouře, pak v nich rozeznali křesílka, pohovky a zdobené stoly prohýbající se pod množstvím skvělého jídla.
   "Olymp…" prohlásil zkušeným okem Apendix.
   "Jistě," přitakala Pýthie. Po dalším mávnutí rukou se v obraze objevila známá postava - Etiainen. Kolem se zjevily i postavičky bohů, došlo ke krutému boji. Všude samé blesky, kouř a údery meče. Pýthie znovu mávla rukou. Scéna se změnila. Všude po zemi spousty mrtvých. Další mávnutí. Zmar na zemi pod Olympem.
   "Jejda," uklouzlo Porfyrochovi.
   Náhle se tam zjevila scéna Porfyrocha plácajícího se na břehu moře. Byl zpola mořským koníkem a zpola člověkem. Jako podivná umělohmotná hračka s mutantními rysy se snažil přinutit své zpřeházené tělesné orgány do nějakého kloudného pohybu.
   Pýthie opět mávla rukou a v kouli už nebylo vidět nic.

   XXXVI.
   Porfyrocha vytrhla z šoku způsobeného nechtěným náhledem do vlastní nepříliš růžové budoucnosti, či možná alternativní minulosti až další ohlušující rána, tentokráte doprovázená praštěním těžce zkoušeného dřeva, jež znělo nejzlověstněji právě zde přítomné věštkyni na konci kariéry, která by se až do nedávna dala považovat za úspěšnou.
   "Je mi to velmi líto, ale myslím, že nastal čas, abyste vyklidila scénu, paní věštkyně," oznámil Pýthii věcně zakuklenec. "Co byste říkala takové menší... uhm... doživotní dovolené na jednom z odlehlých, prosluněných tropických ostrovů, kde by vás nerušili ani otravní lidé jako jsme my a zejména kam by nedosáhla dlouhé paže, nohy, ani chapadla zdejších bohů, jejichž vyhlídky do budoucna jste zrovna nezlepšila? Vezměte to jako moudré doporučení od přítele. Já osobně bych rozhodně dala přednost poklidné penzi před nepříliš pohodlným pobytem v Tataru, který, jak už se to říká, trvá celou věčnost. Ne, teď ale není čas na vtipkování. Můj pán už ví, co potřeboval vědět. A dá se čekat, že až rozrazí váš - všechna čest, přes časovou tíseň nečekaně účinně a umně zbudovaný - zátaras, bude rozzlobený. Co rozzlobený, bude přímo zuřit a nejspíš nebude v naší moci ho zastavit. Hádám, že opravdu nesnáší, když ho někdo úmyslně zdržuje a oddaluje tak jeho velký plán. A proto bude pro vás nejlepší, když tu nebudete. Je mi líto..."
   Pýthii se zatím na tváři vystřídala celá galerie opravdu povedených a pro vnější pozorování humorně působících výrazů, aby je nakonec všechny včetně infarktového překvapení trumfla hluboká, krystalicky čistá rezignace a podivná vědoucnost. Najednou vypadala seschlá věštkyně ještě seschleji a minimálně o padesát let starší, což ale v jejím případě žádný hrozný věkový skok neznamenalo. Mlčky, se sklopenou hlavou došla k nevelkému výklenku ve skalní stěně a s nemalými obtížemi vzala na ramena moderní, bezešvou cestovní tornu se dvěma popruhy, která musela vážit alespoň třikrát tolik, co Pýthie sama. Ta poté více než cokoli jiného připomínala mravence v lidské podobě. Torna, jež metaforicky praskala ve švech, byla plná běžných cestovních potřeb, ale zřejmě i tajemných a nanejvýše okultních věšteckých pomůcek, jak se dalo usoudit ze zčernalého gorgoního tříprstého pařátu, kterému předsmrtné křeče a posmrtná ztuhlost nadobro přisoudila jedno nepřístojné, ale velmi známé a užívané gesto.
   "Co jste čekali?" otázala se Pýthie vyjeveně zírající trojice. "To bych byla houbeles věštkyně, abych nevěděla, že se tohle jednou stane. Vždy buď o krok napřed, takové je moje heslo. Pokud byste uměli věštit, velmi rychle byste zjistili, že být o krok napřed není tak těžké, jak to vypadá."
   Těmito slovy a cinkáním rendlíků zavěšených u torny populární značky Megabáglus, propagované v celých Delfách heslem "Jedině nejnovější torna Megabáglus nesmrdí!" se věštkyně rozloučila a nikdo ji už nikdy neviděl, a pokud ano, tak by to stejně zapřel.



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 10068

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Sordid - 2003-03-16 00:00:00

Super, zlášť exoticý plíšně mě dostaly.

Zdá se mi to, nebo se Etiainen chová tak trochu jako Barbar Cohen?


:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.