Palantir
oddělovač

Matka a otec světů

Literatura > Povídky | 27. 11. 2008 00:00:53 | autor: Harv

Povídka vznikla hned po vzniku povídky Prvky fantastiky II. Je tedy inspirována prvkovými povídkami a veze se s nimi na stejné vlně.



Kilometr dlouhá Matka světů začala brzdit. Celou svou nesmírnou setrvačností se bránila proti zastavení, ale přece jenom plný tah pěti brzdných iontových motorů začal ukrajovat rychlost a celý kolos nepatrně zpomaloval.

Někde ve vnitřnostech lodi se ze stázového spánku začala probouzet dvojčlenná posádka.

„Buď zdráv, magtorande,“ vítal učedníka vesele počítačový hlas matky, „dosáhli jsme cílové destinace. Loď zastaví za pět hodin,“ ozvalo se zasyčení zámků stázové kóje.

„Zdravím tě, matko,“ odpověděl na pozdrav ještě trochu ztuhlý učedník a snažil se napumpovat krev do zatvrdlých svalů.

„Mistr už je vzhůru?“ optal se starostlivě.

„Ano.“

V matčině hlasu ucítil drobné zaváhání.

„Matko,“ zeptal se podezřívavě, „co se stalo?“ A rozběhl se směrem ke kóji svého mistra, jak jen mu to umělá gravitace a ztuhlé svaly dovolovaly.

„Magesor prodělal kryogenní šok,“ hlásila Matka a v jejím syntetickém hlase byla slyšet stopa lítosti.

To už ale doběhl k mistrově kóji.

„Mistře! Magesore?“

„Jsem v pořádku,“ odpověděl mistr nedůtklivě, ale už na první pohled bylo vidět, že tomu tak docela není.

„Mistře?!“ vrhal učedník na svého magesora bezútěšné pohledy.

„Technika už není to, co bývala,“ chlácholil svůj stav mistr. „Jak jsem na tom?“ zeptal se a výraz jeho obličeje byl složitou koláží přemýšlení, zbožných přání a bolesti.

„Vznešený magesore, došlo k chybě v proceduře rozmrazování…“

„Matko, nechci slyšet, jak se to stalo, ale co se stalo,“ odsekl netrpělivě zoufalý mistr.

„Vznešený magesore, vaše dolní končetiny jsou ochrnuté.“

Oči mistra se zaleskly bolestnou bezmocí a dál už výčet poškození vlastního děla nevnímal.

„Nepůjde jeho tělo opravit?“ zeptal se zoufalý učedník.

„Ne před zkouškou, poškození jsou příliš rozsáhlá,“ odpověděla Matka klidně.

„A co váš úkol?“ nechal magtorand viset zlověstnou otázku ve vzduchu.

„Zkoušku budeš muset vykonat ty!“ odpověděl mistr do šumu ventilace a učedníkova ústa se otevřela úžasem.

„Nestůj tam a pomoz mi přece,“ rozzlobil se, „musím ti toho tolik vysvětlit a času je tak málo.“

„Zkoušku je nutné vykonat nejpozději za pět set minut.“

„Na to jsem se neptal, matko,“ odsekl magesor.


„Blížíme se ke středu vesmíru. Tam, ve středu všeho, co jsi kdy mohl vidět, se nachází sídliště bohů, milý magtorande. A tvým úkolem nebude nic menšího než zachránit vesmír.“ Učedník tiše polkl, oči upřené na svého magesora.

„Budeš bohům vyprávět příběh,“ mistr nasál brčkem regenerační nápoj a potěšeně zamlaskal, bolest už pominula a tělo se začalo opravovat.

„Říká se, že vesmír byl stvořen bohy, když jim sama prázdnota vyprávěla svůj příběh.

Nepřekonatelný a největší příběh všech dob,“ ušklíbl se magesor nad poetikou dávných bájí. „A bohové nás od té doby zkouší a teď tu zkoušku musíš složit ty,“ chvíli unaveně oddechoval. „Vyprávění příběhu je ta zkouška.“

„Já vím mistře,“ přitakal učedník.

„Není to jen tvá zkouška. Je to zkouška pro celé lidstvo. Pokud lidé nebudou mít dostatek snů a fantazie, pak je už zbytečné, aby vesmír existoval.“

„A co když neuspěji?“

„Uspěješ. Celý život ses připravoval a cvičil. Když budeš váhat, kámen ti pomůže svými výjevy.“ Učedník se podíval do klína, kde na kombinéze skafandru spočíval vidoucí kámen, polokoule vyleštěného tmavého nerostu. Stačilo se chvíli zahledět do tajemně matného odrazu a uviděl v něm…

„Ale co když přece jen neuspěju?“ učedníkův hlas se otřásl nervozitou.

„Pak už na ničem nezáleží. Bohové se rozzlobí a všechny světy shoří. Nezbude nic.“

„A když naopak uspěju…“

„Matka rozešle radostnou zprávu a obyvatelé všech planet tě budou oslavovat,“ těžce se nadechl. „A co víc. Jeden další svět se narodí. Ten, o kterém budeš vyprávět. Ty ho pravděpodobně nikdy neuvidíš, ale budeš vědět, že existuje. Minimálně tady,“ a ukázal k učedníkově hlavě, „ve tvé mysli.“

Učedník nervózně přikývl.

„Jdi, magtorande. Je čas a oni už netrpělivě čekají na tvůj příběh.“

Magtorand si nasadil přilbu a vydal se k přechodové komoře. V průlezu se ještě otočil: „Snad se brzy shledáme, mistře.“

„Budu na vás oba čekat, budoucí mistře,“ odpověděl magesor s úsměvem a sledoval, jak učedník mizí z jeho dohledu.

„A jednou, jednou to budou třeba lidé z tvého světa, kteří přijdou vyprávět, aby zachránili vesmír. A třeba budou vyprávět o naší už dávno mrtvé civilizaci a ta povstane z popela,“ šeptal za ním tichou modlitbu.


Učedník poklekl a bázlivě se podíval směrem k bohům.

Nablýskané kovové válce popsané ochrannými symboly a různými emblémy netečně čekaly, připravené projevit svou nelibost konečnou apokalypsou.

Magtorand se bázlivě zahleděl do vidoucího kamene, nadechl se a začal vyprávět…



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 3067

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.