Palantir
oddělovač

Virtuál

Literatura > Povídky > Vidoucí 2008 | 02. 08. 2008 23:59:59 | autor: Harv

Johne, zbav se už konečně té svojí zatracené nerozhodnosti. Nechával jsi svůj život, aby ti proklouzl mezi prsty, ale teď máš jedinečnou možnost to napravit. Nezasloužíš si přece zetlít jako spadané listí; nezasloužíš si zestárnout a nakonec zemřít: sám a bez přátel, skolený nějakou zákeřnou nemocí či steskem. Upřímně všichni doufáme, že procitneš. Stýská se nám po tobě a napjatě čekáme, až se k nám připojíš. Považ, Johne, kdyby k tobě sestoupili andělé a odemkli by ti dveře do nebe, neprošel bys snad jimi?Představ si, že všechno o čem jsi kdy snil, se splní. Všechno! Johne, surfoval jsi někdy na nočním příboji? Proháněl ses někdy rychlostí blesku nad širými pláněmi a připadal sis jako pták? Sbíral jsi někdy hvězdy, jako kdyby to byly plody na rozkvetlém stromě? Naslouchal jsi někdy absolutnímu tichu uprostřed vesmíru? Připadal sis někdy opravdu volný, nesvázaný žádnými zákony? Nesmíš lpět na minulosti, Johne. Čekáme na tebe

Tví přátelé a Tvá Mary

 

Neuplynul den, kdy by se na ten list papíru, přišpendlený na holé zdi, nepodíval. Ale stejně jako vybledlo písmo, jímž byl dopis napsán, vybledly v Johnově mysli i obličeje lidí, kteří mu jej poslali. Mnohdy přemýšlel, jakými spletitými cestami muselo psaní putovat, aby se k němu dostalo z končin, které popisovali jeho přátelé. Postupně dokonce začínal věřit tomu, že krátce poté, co odešli, napsal si dopis sám, aby ulehčil svému žalu.

Nasnídal se, ale cornflaky neměly žádnou chuť, takže si připadal, jako kdyby žvýkal piliny. Poslední dobou vůbec začaly všechny věci tak nějak ztrácet svoji hodnotu. John sledoval tento trend již dobrých pár let, ale raději si ho moc nepřipouštěl. Když o podobných věcech příliš přemýšlel, vracely se k němu vzpomínky na minulost, kdy býval šťastný a bezstarostný. V takových chvílích se v něm probouzela nostalgie doprovázená sžíravou depresí - a ve špatných náladách si John vážně nijak neliboval.

Uvázal si kolem krku šátek, vzal si teplý kabát a zabouchl za sebou dveře od bytu. Pak sestoupal po schodech do přízemí. Než ovšem vyšel ven, podíval se prosklenými dveřmi a málem si vše rozmyslel. Na obloze se stáčela hnědá mračna podobná nikotinovému dýmu, oblačnou clonou se podařilo proniknout pouze několika osamoceným slunečním paprskům. Ulice zely jako vždycky prázdnotou, mezi pouličními lampami kličkoval studený vítr, který s sebou unášel potrhané výtisky pornografických časopisů. Ne, neměl nejmenší chuť stát se součástí tohoto pochmurného dějství, už teď mu byla zima… Ale přece v něm nakonec cosi zvítězilo nad jeho vrozenou leností. Upustil od svého úmyslu vrátit se zpátky do postele a s povzdechem se nechal obejmout nepřívětivou náručí malátného města.

Sotva však udělal několik kroků, zastavil se. Uvědomil si totiž, že vlastně ani neví, kam má namířeno. Stál tedy na místě, zmateně se rozhlížel okolo a marně se snažil rozpomenout. Řešení přinesl až jeho žaludek, který na sebe upozornil bolestivým sevřením a určil tak zároveň i cíl Johnovy cesty. Nohy ho zanesly za roh, kde stanul na prahu jakéhosi nevábného podniku. Podíval se vzhůru – povadlý neonový nápis hlásal, že ten ošklivý špinavý pult, před kterým se právě ocitl, je BUFET. Otrhaný a trestuhodně zanedbaný prodavač sledoval svého zákazníka lačným pohledem. Netrpělivě vyčkával na Johnova přání, John však k jeho nelibosti jenom stál a zíral do prázdna. Asi po pěti minutách přetekl pohár prodavačovy trpělivosti, a tak se osmělil. „Co to bude?“ zeptal se nasupeně.

John zamžikal a probudil se. „Ah, ano, jeden… hm… hot dog?“ řekl zamyšleně a prohlížel si interiér obchůdku. Nic moc, špína a nepořádek. Uvažoval, zda by prodavačovi nebyl zakázán prodej, kdyby sem přišla hygienická kontrola… a kdyby vůbec ještě někoho takové věci zajímaly. V koutě se povaloval malý uzlíček starých šatů, na poličce stálo rádio, střídavě z něj vycházely útržky hudby smíšené s prskáním a chrčením. Asi špatný signál. Na chvíli zpozorněl, neboť se domníval, že tu melodii poznává; odpovídaly tomu dokonce i útržky slov, které dokázal identifikovat. Aniž si to uvědomil, začal si melodii vyťukávat na pult. Prodavač z toho očividně nebyl zrovna nadšený.

„Jak jdou kšefty?“ zeptal se náhle John, aby načal rozhovor - ačkoliv ve skutečnosti ho prodavačovy problémy nezajímaly ani za mák. Kdyby se ho v tu chvíli někdo zeptal, nebyl by si schopen vzpomenout, proč se prodavače vůbec na něco vyptával. Odpověděl by, že zřejmě jen tak, ze zvyku.

Prodavač pokydal nevzhledný párek vrstvou pochybné hořčice a pokrčil rameny. „Fůra lidí vodešla a je to čím dál horší, už nemám komu prodávat, co jinýho byste čekal?“ Oči mu neklidně těkaly ze strany na stranu.

John mírně nezúčastněně pokrčil rameny.

„Ale až si našetřím dost peněz, jednoho dne taky vodejdu, jako všichni vostatní! A kšeft přenechám tuhle synkovi…“ Prodavač pohodil hlavou a ukázal na uzlíček šatů, který se najednou pohnul.

„Ale to už tu přeci nebude nikdo, kdo by se sháněl po bufetech,“ namítl John.

Prodavač si odplivl. „No a co, co mi je do toho? Ať se kluk vo sebe postará sám, jako já, když sem byl v jeho letech. Až vodejdu, aspoň nebudu muset mít špatný svědomí, že sem mu nic nenechal.“

John se zamyslel. „Kolik jsem dlužen?“

„Dva dolary.“

John zalovil v kapse a vůbec nepřemýšlel nad tou nadsazenou cenou. Hodil na pult zmíněnou sumu a šel pryč. Za rohem vyhodil hot dog do popelnice. Tak nějak ho přešel hlad. Ne, tohle nebyl ten pravý důvod, proč vyrazil do ulic, jeho žaludek se zmýlil.

 

Došel k říčce. Stromy, které jí lemovaly, byly šedé a nepěkné. Místo pupenů jim z kmenů rašily odpudivé vybouleniny. Ani voda nevyhlížela příliš vábně. Chvílemi vypadala bez nadsázky skoro jako čokoládový pudink, zkalená a zahuštěná rozmanitými odpadky. Na dřevěné lavičce, kousek od Johna, seděl starý černoch s udicí a chytal zmutované ryby.

John se posadil do stínu jednoho z nemocných stromů a povzdychl si. Rozhovor s prodavačem v něm opět vyvolal depresi. Byl důkazem, že svět už obývají jen samé zbídačelé a pokřivené existence. Stačilo se jen rozhlédnout! Sláva lidstva už každopádně odpočívala daleko za zenitem a o společnosti se už ani nedalo říci, že to s ní jde s kopce - dávno se totiž nacházela na jeho úpatí.

Ale přesto se Johnovi na tom starém světě pořád něco líbilo. Nevěděl proč, ale měl to tu zkrátka rád. Možná proto, že se tu narodil. Možná taky proto, že byl moc velký zbabělec a bál se změn - proto se taky nikdy pro nic nedokázal rozhodnout. Zahleděl se do dálky. Na obzoru se začínalo vyjasňovat.

Potom se podíval na vědro, ve kterém se mrskaly černochovy vřednaté úlovky. Náhlé pozbytí svobody v rybách vyvolalo agresi. Chtěly se dostat zpátky do svého živlu, a tak mezi sebou zápasily o mělké jezírko vody, které se nahromadilo na dně vědra. Tato zrůdná naumachie Johna sice uchvacovala, ale zároveň se mu i hnusila. Raději odvrátil pohled a zvedl se.

„To je dnes ale krásný den,“ prohodil směrem k černochovi.

„Co chceš?“ zavrčel rybář.

John pokrčil rameny. Nevěděl, proč ho oslovil. Vlastně ani neměl chuť zapojovat se do nějaké konverzace. Ale co se dá dělat, pomyslel si.

„Nic nechci,“ bránil se, „jen jsem poznamenal, že je dnes ale krásný den!“

„Nenadávej mi do negrů, otrapo!“

John rozhodil ruce a omluvil se. S tímhle člověkem zřejmě nebylo možné vést smysluplný rozhovor. Otočil se a odkráčel.

Minul plácek, na kterém si hrálo pár dětí. Třeba mezi nimi byl i prodavačův synek. Slyšel výkřiky jako „Kopneme ho do hlavy, hajzla jednoho!“ nebo „Přiznej se, Jackie, přiznej se, že jsi to dělal se svojí sestrou!“ a urychleně se vzdálil. Zamířil do ponurého koridoru mezi pobořenými budovami. Všude po zemi se válely střepy z vymlácených oken a cihlové stěny byly polepené plakáty s jedním opakujícím se motivem, který Johnovi připadal jako výjev z očistce. Zobrazoval asi deset nahých mladých lidí, androgynů nejasného pohlaví, kteří byli navzájem tak důmyslně propleteni, že každý s každým sdílel nějakou část těla. Tvořili dohromady jeden složitý organismus, zvolna se do sebe vpíjeli jako ramena kolidujících galaxií. Johnovi naskočila husí kůže a přemýšlel, jaký zvrácený člověk mohl něco takového namalovat. Uvažoval, jestli tento zvrhlý výtvarník čerpal inspiraci pouze z vlastní fantazie nebo jestli mu jako modely sloužili reální lidé. Pak sklouzl pohledem níž, kde stál nápis: Staň se jedním z nás! Otřásl se odporem a pokračoval dál.

Málem nevěřil svým očím, když viděl, jak moc za těch pár let průmyslová čtvrť zchátrala. Z ohromných hald suti se zdvihala torsa starých továrních hal a vysoké začouzené komíny na všechno dohlížely jako vztyčené káravé prsty. Oproti stokám, které zde míjel, vypadala říčka, u níž starý černoch lovil ryby, jako horská bystřina.

A uprostřed tohoto dokonalého úpadku stál dům jako z jiného světa. Prostě sem nepasoval. Zářil novotou, ačkoliv zde byl odnepaměti. John kdysi sedával na schodech pod obrovským nápisem VIRTUAL a sledoval, jak v honosných dveřích mizí jeden po druhém jeho přátelé. Skončili tam všichni, nakonec. Každý, kdo za něco stál, včetně jeho sestry, už dávno vkročil do těch dveří. John v mládí trochu studoval historii a věděl, že kdysi měli lidé velké plány. Chtěli ovládnout vesmír, toužili přechytračit a přestavět přírodní zákony – a přišlo mu proto docela smutné, že se vzdali a houfně utekli.

Už si vzpomněl, proč si vyšel na procházku. Proč rozbíjel svou dávnou kasičku, své oprýskané porcelánové prasátko. Proč cent po centu střádal peníze na Velkou věc. Proč se snažil s každým zapříst řeč. Loučil se se světem… Mimoděk vsunul ruku do kapsy a nahmatal tam kus papíru. Vytáhl jej a přečetl první větu: Všichni napjatě čekáme, až se k nám připojíš. Povzdychl si a dopis zahodil. Vystoupal nahoru po schodech a otevřel dveře. Uvnitř, po obvodu místnosti, stály nablýskané přepážky a za nimi seděli upravení a příjemně se tvářící lidé. Sotva John vešel, objevil se po jeho pravici muž v černém obleku s kravatou. Měl krátké černé vlasy a srostlé obočí. John kdysi četl, že to je znak, podle něhož lze identifikovat vlkodlaka. Považoval to ovšem za hloupost – vždyť ten muž vyhlížel tak přívětivě a přátelsky…

„Takže vy jste se konečně rozhodl, pane… hm?“

„Jmenuji se John Cullum. A nejsem si asi zatím stoprocentně jist.“

„Aha,“ usmál se muž, „těší mě. Mé jméno je Crucible, Jordan Crucible,“ řekl a potřásl si s Johnem rukou. Máme stejné iniciály, pomyslel si John a přišlo mu to sympatické. Střípeček jeho vědomí však vyslal otázku, zda si onen muž nemění své jméno exkluzivně pro každého zákazníka. „Copak je důvodem vaší nerozhodnosti, pane Cullume?“ zeptal se Crucible.

„Rád bych se dozvěděl něco víc, něco… hm… určitého? Také nevím, jestli mi budou stačit peníze…“

„O tom později,“ utišil ho Crucible, „nejprve povězte, co vás zajímá.“

„Víte, já to tu mám tak asi nějak docela rád. Nemůžu říct, že bych byl bůhví jak spokojený, ale něco mě k tomuhle světu pořád váže. Chci vědět, o co je ten váš lepší,“ řekl John.

Muž ho přátelsky chytil za ramena. „Pane Cullume, prožil jste někdy nešťastnou a neopětovanou lásku?“

John zavzpomínal. Pátral marně. „Snad,“ připustil ovšem, aby panu Cruciblovi udělal radost.

„Nyní můžete tu, po které jste toužil, získat! Pane Cullume, zažil jste někdy opravdové dobrodružství? Vyzkoušel jste nějaký adrenalinový sport? Byl jste někdy tak bohatý, že byste si mohl dopřát všechno, po čem toužíte?“ vyslýchal Crucible dál Johna. Ten musel připustit, že ne. „Vidíte,“ zajásal muž a hopkal kolem něj, „a to všechno se vám může splnit. Není báječné, jaké možnosti nám dnešní pokročilá doba nabízí?“ Oči mu zářily vzrušením.

„S-snad ano,“ zakoktal z míry poněkud vyvedený John.

„Tak proč ta nerozhodnost? Vždyť stačí jen podepsat smlouvu,“ řekl pan Crucible hlasem plným nadšení. V ruce se mu náhle objevil papír popsaný dostatečně malými písmeny, aby se je případnému čtenáři nechtělo číst. A aby podepsal věci, se kterými by nikdy nesouhlasil, kdyby si je opravdu přečetl. Pak pan Crucible odněkud vyštrachal pero a kalamář s inkoustem rudým jako krev. Na kratičkou chvíli se v Johnových očích proměnil v převtělení ďábla. Onen malý kousek jeho vědomí, kterému se stále něco tak úplně nezdálo, nyní vážně zapochyboval, zda to, co pan Crucible třímá ve svých rukou, jsou opravdu alegorické klíče od ráje. „Stačí jen podepsat!“

John zaváhal. Ale jen na setinu vteřiny. Potom vzdychl s jakousi smutnou neodvratitelností a odevzdaností a naškrábal na papír svůj podpis. Vzápětí se ozvala slavnostní fanfára a hezcí lidé za hezkými přepážkami začali tleskat. Ze stropu pršely barevné konfety a John si připadal jako na kýčovité oslavě narozenin. Crucible se zazubil a zvolal: „Vítejte!“ Ale Johnovi to v nastalé atmosféře znělo jako popěvek Happy birthday to you!

Potom ho zavedli do místnosti, ve které byla plexisklová nádrž s jakousi oranžovou tekutinou, do níž vedly desítky kabelů. Ani po něm nechtěli peníze. John na chvilku pocítil chuť couvnout, ale pak mu zřejmě díky nějaké mimosmyslové projekci před očima vyvstal obraz nadpozemských rozkoší. Svlékl se a ponořil se do tekutiny. Stejně jako ze záhrobí ani z virtualu se nikdy nikdo nevrací.

Vůbec neuvaž0val, c0 se stane, až jedn0h0 dne 0br0vské r0b0t1cké elektrárny, které p0háněly v1rtuáln1 svět, přestan0u prac0vat. P0myslel s1, že třeba je ten svět tam venku 0pravdu špatný a třeba h0 ten n0vý nahrad1. Vybav1l se mu dnešní den 0d chv1le, kdy r0letam1 v jeh0 0kně pr0n1kly zbl0ud1lé slunečn1 paprsky a d0nut1ly h0 vstát. Vybav1l1 se mu l1dé, které během dne p0tkal. Byly t0 vlastně jen tak0vé paběrky l1dstv1, t1, kteř1 js0u m0c hl0up1 na t0, aby 0dešl1. J1ž s n1m1 neměl n1c sp0lečnéh0. Uv0ln1l se. Jeh0 tkáň se p0malu začala r0zp0uštět. Za chv1l1 t0 začne! Bude t0 d0k0nalé, asp0ň tak s1 t0 vš1chn1 představ0val1. T0, p0 čem jste t0už1l1, se splní! Bl1ž1 se t0!

1 0 0 1 0 0 1 0 1 0 0 1 0 1 0 1 0 1 za chv1l1! 0 1 1 1 1 1 0 1 1 0 1 0 0 0 0

1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 0 1 1 1 1 0 1 0 1 0 1 1 1 0 0 0 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 1 0 0 1 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 1 1 0 1 0 0 1 0 0 0 1 1 0 0 0 0 0 1 1 0 0 1 1 0 1 1 0 0 0 1 1 0 1 0 0 1 0 1 0 1 0 0 1 1 0 1 1 0 1 0 0 1 0 1 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 1 1 0 1 0 0 1 0 0 0 1 1 0 0 0 0 0 1 1 0 0 1 1 0 1 1 0 0 0 1 1 0 1 0 0 1 0 1 0 1 0 0 1 1 0 1 1 0 1 0 0 1 0 0 1 0 1 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 0 1 1 1 1 0 1 0 1 0 1 1 1 0 0 0 0 1 0 0 1 1 1 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 0 1 1 1 1 0 1 0 1 0 1 1 1 0 0 0 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 1 0 0 1 0 1 0 0 1 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 1 1 0 1 0 0 1 0 0 0 1 1 0 0 0 0 0 1 1 0 0 1 1 0 1 1 0 0 0 1 1 0 1 0 0 1 0 1 0 1 0 0 1 1 0 1 1 0 1 0 0 1 0 0 1 0 1 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 0 1 1 1 1 0 1 0 1 0 1 1 1 0 0 0 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 1 0 0 1 0 1 0 0 1 1 1 0 1 1 0 0 1 1 0 1 1 1 0 1 0 0 1 0 0 0 1 1 0 0 0 0 0 1 1 0 0 1 1 0 1 1 0 0 0 1 1 0 1 0 1 1 0 1 0 1 0 0 1 1 0 1 1 0 1 0 0 1 0 0 1 0 1 0 1 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 1 1 0 1 0 0 1 0 0 0 1 1 0 0 0 0 0 1 1 0 0 1 1 0 1 1 0 0 0 1 1 0 1 0 0 1 0 1 0 1 0 0 1 1 0 1 1 0 1 0 0 1 0 0 1 0 1 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 0 1 1 1 1 0 1 0 1 0 1 1 1 0 0 0 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 1 0 0 1 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 1 1 0 1 0 0 1 0 0 0 1 1 0 0 0 0 0 1 1 0 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 0 1 1 1 1 0 1 0 1 0 1 1 1 0 0 0 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 1 0 0 1 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 0 0 1 0 0 0 1 1 0 1 1 1 1 0 0 0 1 1 0 0 0 0 0 1 1 0 0 1 1 0 1 1 0 0 0 1 1 0 1 0 0 1 0 1 0 1 0 0 1 1 0 1 1 0 1 0 0 1 0 0 1 0 1 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 0 1 1 1 1 0 1 0 1 0 1 1 1 0 0 0 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 1 0 0 1 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 1 1 0 1 0 0 1 0 0 0 1 1 0 0 0 0 0 1 1 0 0 1 1 0 1 1 0 0 0 1 1 0 1 0 0 1 0 1 0 1 0 0 1 1 0 1 1 0 1 0 0 1 0 0 1 0 1 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 0 1 1 1 1 0 1 0 1 0 1 1 1 0 0 0 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 1 0 0 1 0 1 0 0 1 1 1 0 1 0 0 0 1 1 0 1 1 1 0 1 0 0 1 0 0 0 1 1 0 0 0 0 0 1 1 0 0 1 1 0 1 1 0 0 0 1 1 0 1 0 0 1 0 1 0 1 0 0 1 1 0 1 1 0 1 0 0 1 0 0 1 0 1 1 0 1 0 0 0 1 0 0 1 0 1 0

 

 

1 1 0 1 0 0 1 0 0 1 0 1 1 0 1 0 0 0 1 0 0 1 0 1 0

 

 



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2146

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.