Palantir
oddělovač

Věk pohádek

Literatura > Povídky > Vidoucí 2008 | 02. 08. 2008 23:59:59 | autor: Harv


„Polez ven. Neboj se. Nikdo ti neublíží. Jen mi podej ruku,“ říkal tiše a strašně moc se snažil, aby to znělo vyrovnaně a mile. A taky jí řekl „sestřičko“ a dotkl se její dlaně. Jeho ruka byla horká a suchá. Stejně poškrábaná jako ta její. „Sestřičko“ znělo dobře, bezpečně a ona se snažila si ho vybavit. Samou bolestí a vyčerpáním by zapomněla, že jí zbyli ještě nějací sourozenci. Tak teď měla dvě možnosti. Mohla tam zůstat a umřít hlady, nebo mohla zkusit štěstí s tím klukem, co tvrdil, že je její bratr. Chytila se nabízené ruky. Opatrně ji táhl ven. Jednou nohou se zapřel za spadlý trám a druhou, jak to jen šlo, o zem. Předtím se zkoušela vyprostit sama, ale pořád usínala. Chyběla tu taky ta horká ruka, která by jí pomohla ven, když její noha…

 

... byla tam dole ve tmě v suti a nehýbala se, a tak holčička netušila, co se s nohou stalo. Nechtěla si to ani představovat. Brečela a usínala a pak najednou zaslechla kroky. Blížily se a ona celá ztuhla. Někdo vešel. Ze svého doupěte pod rozbitým stolem, bývalou zdí, hromadou tašek a trámem zahlédla jen nohy ve velkých odřených vojenských botách. Tkaničky byly dost složitě zavázané. Boty prošly kolem a něco dopadlo na zem. Začaly brousit kolem. Ten člověk něco hledal. Holčička vyděšeně čekala. Neodvážila se ani dýchat. Pak ten člověk došel skoro až k její nedobrovolné skrýši. Dřepl si a položil velké ruce s dlouhými prsty na podlahu. Objevila se hlava kluka. Holčička na něj strnule koukala. Jenom ta špatná noha se třásla jako ratlík „Tady jsi,“ zašeptal a v hlase měl obrovskou úlevu. „Hledám tě celý dny. Už jsem se bál, že jsi mrtvá,“ zlomil se mu hlas a natáhl k ní ruku. Ucukla. „Neboj se,“ uklidňoval ji. Oči se mu leskly. „Prosím tě.“ Pak se zarazil. „Ty mě nepoznáváš?“ Otřel si obličej. Jen tam udělal velkou šmouhu. Znovu k ní natáhl ruku. „Pojď sem, sestřičko,“ prosil. V holčičce hrklo. „Nemůžeš tu zůstat. Prosím tě,“ pokračoval naléhavě. Holčička uvažovala: „Takže mám bratra… A proč by ne?“ Mladík se zvedl. Slyšela ho, jak obchází kolem. Cítila, jak šátrá po té hromadě nad ní. Dopadl na ni prach z cihel. „Nech toho!“ vykřikla. Překvapilo ji, jak divně její vlastní hlas zní. Kluk se vrátil a znovu si dřepl. „Můžeš popolízt? Aspoň trochu. Musíme tě dostat ven.“ Holčička uznala, že by bratra v tuhle chvíli moc potřebovala. Natáhla ruku a zkusila se odstrčit dobrou nohou. Ta špatná ji v tom zarazila a rozbolela se. Jemu to ale nejspíš stačilo. Ucítila horké prsty na předloktí. Zapřel se nohama a zkusil ji vytáhnout. „Mám něco s nohou,“ řekla mu. Kývl.

 

Moc jim to nešlo, ale ramena už měla skoro venku. Naklonil se, vzal ji pod pažemi a táhl ji k sobě. Mizerná noha ji nechtěla jen tak pustit. Holčička uznala, že takový bratr člověku opravdu přijde vhod. A ona teď jednoho má. Docela ji to povzbudilo. Dobrá noha ji nejistě postrkovala vpřed. Špatná protestovala. Pak v hromadě něco cvaklo, ale v dobrým. Nic se nezřítilo a holčička byla venku. Bratr ji objal. Vypadal moc šťastně. To bylo jasné i v tom věčném šeru. Taky byl hrozně bledý, poškrábaný a špinavý, ale zubil se od ucha k uchu. Holčičce se rozbušilo srdce. Ten úsměv znala a najednou to bylo jasné. „Je fajn mít bratra,“ řekla si a musela se usmát. Pravá tvář ji mravenčila a levá pro změnu pálila, ale vůbec to nevadilo. Bratr jí podal láhev s vodou a ona ji hltala a sledovala, jak poskakující hladina rychle klesá. Brat nevypadal moc dobře. V tom se podobali. Měl pohublou tvář, velké šedé oči se zarudlými víčky a špinavé hnědé vlasy. Visela na něm podivná směs oblečení. Holčička se znovu podívala na jeho boty s několikanásobnými uzly. Takhle je někdy zavazovala mamka, takže to bylo v pořádku. Flekaté kalhoty, které si nejspíš sám vyspravoval. Byly mu velké. Mohl by v nich dělat klauna. Kdyby ovšem klauni chodili po světě ozbrojení. (A holčička v tu chvíli byla strašně ráda, že je její bratr. Jinak by asi umřela strachy.) Bundu měl zelenošedou. Možná byla vážně jeho. Jeho batoh stál u zbytků zdi a vedle něj ležel samopal.

 

„Neplač,“ zašeptal.

„Noha,“ ukázala trochu zbytečně na tu špatnou. Bratr zasykl a pomohl jí sednout. Podíval se jí na ni. Mračil se a prohmatával hubené bílé lýtko. Holčička ho nechala.

„Bratr je… v pořádku. Už se nebudu bát,“ uvažovala.

„Jau!“ škubla sebou.

„Promiň. Musíš to chvíli vydržet.“ Zlehka nohu položil tak, jak měla být.

„Vydrž. Já se jen podívám po nějaké dlaze. Než nepočítáš do dvaceti, jsem zpátky. Asi to nebude zlomený. Ale stejně.“

Sledovala ho, jak prohledává haldy kolem. Když za jednou z nich zmizel, zavřela oči a spustila: „Jedna-dva-jsme-tři-čtyři-pět prstů necítím kvůli té noze-šest-sedm-mi už bylo…“

 

„Třináct…čtrnáct…patnáct…nic mě nenapadá…šestnáct…“ Začaly se jí dělat mžitky před očima. To znamenalo, že brzo začne usínat. Bratr se vracel a ten skřípění úlomků cihel pod jeho nohama ji probralo. Všechno se vyostřilo. Bratrova vyhublá postavička a hnědošedá obloha a šedohnědé mrtvé budovy všude kolem. Klekl si vedle ní a přiložil jí zkusmo kus nějaké laťky k noze. „To pude,“ prohlásil. Vstal a šel k batohu. Položil samopal a chvíli se hrabal v batohu, kde to šustilo a cvakalo. S vítězoslavným „ha!“ vytáhl obvaz. Holčička zatnula zuby a zavřela oči. Držela se docela dobře. „Bezva,“ pochválil ji.

„Chodit v tom nejde,“ přemýšlel nahlas a podal jí suchary. „Ale nemůžem tu zůstat. Možná se tu někdo potlouká,“ rozhlížel se nasupeně. „Támhleto byla škola,“ uvědomila si holčička při pohledu na tři vytrvalé stěny, které zůstaly stát kus od nich jako roztržená krabice. Ve vzduchu to pořád ještě páchlo. Bráška to cítil taky. Udělal znechucený obličej a zimomřivě se otřásl. „Zvládneš to, když tě ponesu na zádech?“ Oba se zamračili na její špatnou nohu. Válela se tam, jako by chtěla říct: „Ták, a teď budete dělat co?“

„Zkusíme to,“ řekla holčička.

 

Bratr vyházel z batohu, co se dalo. Pak nevěděl, co se samopalem. Zkoušel ho zapíchnout dovnitř do ruksaku, ale potom řekl: „Blbost.“ Přivázal ho zepředu na batoh a kriticky si výsledek prohlížel. Zavěsil si to všechno na hruď. Pomohl sestře sednout na hromadu suti, klekl si a řekl: „Vlez mi na záda.“ Holčička se zasmála, i když ten fór byl neuvěřitelně fousatý. Říkal ho táta, když byla ještě malá. Navíc byla tak ráda, že ji bráška našel a zachránil – teda zachraňoval – že by se zasmála i sebevětší ptákovině. Zatnula zuby, přehoupla se mu na hřbet a objala ho kolem krku. Bylo to dost nepříjemné. Noha byla bolavá a bratr kostnatý. Bratr ji chytil pod koleny a zeptal se, jestli je v pořádku. Zabořila mu tvář do vlasů a řekla, že jo. „Je to jak na koni,“ řekla.

„Leda na nějakým divným. Ale mohl sem dopadnout hůř,“ odpověděl.

Zvedl se a zkusil rovnováhu. Potom zaskuhral: „Nemusíš mě uškrtit.“ Holčička povolila stisk.

„Tohle je hrozný,“ pomyslela si a kousla se rtu.

Bratra napadlo to samé v okamžiku, kdy mu rukou narazila do ohryzku.

„No, tak hyjé,“ prohlásil a vyrazili.

 

Kdyby ta noha dala pokoj a ten posed byl trochu normální, asi by už usnula a funěla mu spokojeně za krk. Klížily se jí oči a v jednom kuse zívala. Občas jí klesla hlava a narazila do obzvlášť hranaté části bratra. Nakonec bratr holčičce řekl: „Hele, zkus na mě mluvit, ať vím, že mi neumíráš za krkem. Je to dost hnusná představa tahat se s mrtvolou na zádech. Jen tak něco plácej.“ Trochu si ji nadhodil. „Promiň,“ ozval se na její zasyknutí. Holčička se rozhodla, že když je to pro něj tak důležité, tak teda bude mluvit. „Byla jednou jedna princezna a tu ukradl čaroděj. Zavřel ji do sklepení a nikdo se k ní nemohla dostat.“

„Nech mě hádat,“ skočil jí do pohádky bratr. „Přišel princ a vytáhl ji odtamtud.“

„Na prince ti moc odstávají uši. Ne, přiběhl kůň a princezna na něm ujela.“ Prohrábla mu vlasy.

„Z toho sklepení se dostala jak?“

„Hm, měla kouzelnou květinu, co otvírá zámky. Čaroděj byl tak nafoukaný, že ho nenapadlo, že by princezna mohla umět kouzla.“

„Blbec.“

„Jo, ale ještě je naživu a princezna má před sebou dlouhou cestu, než dorazí ke své rodině.“ Bratr zrychlil. „A co princ? Ten se na ni vybodne?“

„Princ v téhle pohádce není, ale princezna má toho koně a ten bude…“ položila mu hlavu na rameno, „m-mo-ó-žná za-zakle-týýý.“

„Tak mám před sebou ještě nějakou velkou proměnu,“ kývl.

 

Dostali se na místo, které bratr dost přehnaně nazval návsí. Bratr musel mít dobrou paměť a představivost, protože ona to tam moc nepoznávala. Našli sámošku, které sice kus chyběl, al a znovu zkontroloval hodinky. „Teď budeme muset městem projít v noci.“ Bratr se kousl do rtu. „To zavání průserem. Vždycky je tam v noci živo. Ale musíme dál. Čaroděj se tu pořád ještě může poflakovat. Půjdem do města, tam je jedinej most, co zbyl. Dostanem se přes řeku hezky v suchu. Tam není tak podělaná obloha a dýchá se tam líp a... už zase žvaním, co?“

„A co když půjde čaroděj za náma?“ zeptala se ho.

„Tak si to rozdá s městem,“ zavrtěl hlavou bratr a nechal to být, jako by tím všechno vysvětlil.

„A co je s městem?“ nedarovala mu to sestřička.

„To se uvidí. Podle toho, kdy tam dorazíme.“

 

Zdálo se, že se bratr se svou rolí oře docela sžil. Občas pohodil hlavou. Ještě zaržát. Občas pro holčičku zastříhal uchem. Ale jinak už toho měl po krk. Záda ho bolela a říkal si, že do rukou brzo dostane křeč. Holčičce to divně tepalo v noze. Ale žádný z nich o tom neřekl ani slovo. Bratr už se o čas nezajímal. Setmělo se. Před princeznou a možná začarovaným koněm se prostíraly tmavé výhružné obrysy města jako hřbetní ostny obrovského draka.

 

Město začalo nenápadně. Sem tam kus domu, zdi, vrak auta a věci, na které se bratr zásadně nedíval. Čím hlouběji do města postupovali, tím líp domy vypadaly. Některé měly i střechu. A věci tu stále fungovaly. Pouliční lampy začaly neuroticky blikat, jako když někdo mrká a snaží se dostat prach z oka. Zabzučelo to v nich a rozsvítily se. Holčičce se zdálo, že celé místo čeká se zatajeným dechem. Ale netušila na co.

 

Bratr se na každé křižovatce zastavil a počkal na zelenou. Vysvětlil sestře, že město má svá pravidla a když už do něj lidi vlezou, musejí je respektovat. „Nenávidí nás a každá záminka je té mrše dobrá,“ ucedil. Tu „mrchu“ vyslovil hodně potichu. Na semaforu se objevil zelený panáček. Bratr šel tak rychle, jak to jen šlo. Najednou holčička vyjekla. Zpoza rohu se vyřítil trolejbus. Bratr uskočil dozadu. Trolejbus je minul a zmizel v ulici nalevo. Bratr zaklel. „Musíme se dostat k řece a přes most na opačnou stranu, pak budem v pohodě,“ uklidňoval holčičku i sebe. Míjeli obchody s vymlácenými vitrínami. Bratr se vyhýbal kalužím střepů. Holčička cítila, jak je napjatý. Jako vyděšená kočka. Někdy se zarazil a změnil směr. Auta na ně zírala s otevřenými tlamami. Blížili se k centru. Holčička si prohlížela sochy a doufala, že v noci neožívají.

 

Bratr se soustředil. Připadal si jako pružina, do které stačí zlehka cvrnknout prstem a vyletí. Paranoia, která ho teď ovládala, měla jedno plus. Konečně přestal vnímat, jak moc ho bolí v kříži a že mu každou chvílí upadnou ruce a s nimi i sestra. Město čekalo na jedinou chybu. Bratr si opakoval pravidla. Lidi je dávno přestali dodržovat a on se bál, že je dřív nebo později zapomene taky. „Přecházet na zelenou. Rozhlédnout se vlevo vpravo, chceš-li zůstat dítě zdrávo. Neničit památky. Netrhat květiny. Nestřílet! Neohlížet se, když spustí hlasy…“ Bylo to hodně „ne“. Určitě na něco zapomněl. Sestra byla potichu, jen občas zasykla, a on zvolnil krok, jak to jen s těma ztuhlýma nohama šlo. Vyhýbal se světlým kruhům pod lampami. Něco je sledovalo. Netušil, jak dlouho. „Něco tu je, že jo?“ šeptla mu do ucha sestřička. Takže si taky všimla. Zkusil ji trochu narovnat na zádech. Když se to jakž takž povedlo, všiml si papírového kapesníku, co mu vypadl z kapsy. Připomínal spíš placku z moduritu. „Ale stejně,“ řekl si bratr. „Všechno je tady test.“ Opatrně si dřepl. Naklonil se, jak mu to batoh dovolil. Sestřiny vlasy se mu svezly po tváři. Zvedl bílý žmolek. Znova se zničeně narovnal, došel k vyvrácenému koši a hodil tam kapesník. „Neodhazujte odpadky na zem. No jasně!“ Věděl, že na něco zapomněl.

 

„Stůj!“ ozvalo se jim za zády. „Otoč se a nic nezkoušej!“

Sakra! Ty hlasy pocházely od živajzlů. Bylo to svým způsobem ještě horší než zášť města. Sestra se ho křečovitě držela a nevydala ani hlásku. Bratr se otočil. Běželi k nim dva muži ve vojenském. „Mimo zebru,“ uvědomil si bratr. Hlavně ho ale zaujaly jejich samopaly.

„O co, že na rozdíl ode mě mají ještě náboje,“ řekl si. „Profíci, vrazi.“ Ti neobírali mrtvoly, aby si vzali jejich hadry. Tihle mrtvoly vyráběli. Zvlášť, když měl někdo jejich velikost.

Ignorovali červenou a tvářili se zavile.

„Naval tu holku a batoh!“

„Ta holka je kripl!“ zavolal na ně bratr. „Umírá.“

Ti dva už byli blízko a zastavili se. Jednomu chybělo oko.

„Jó? A proto se s ní taháš? Polož to všechno na zem a vypadni!“

Bratr tam stál. Až doteď měl štěstí. Jasně, že to jednou muselo skončit. Město ho nedostalo, dostanou ho tihle dva. Ale hrát v tom s nima nehodlal. Už měl těch sraček dost. Stál přímo proti nim a budoucnost jejich genů se mu třásla na zádech s přeraženou nohou a on jim ji prostě nehodlal dát. Takový zmetci se nesmějí množit. A už vůbec ne s děckem. Mířili na něj a skrz něj taky na tu malou. Volové. Bráška se usmál a šáhl po samopalu.

Hloupější z mužů chtěl vystřelit a chytřejší zařval: „Trefíš tu holku!“ A do toho se z oken a ulic kolem ozvala palba. Bratr zavřel oči a otočil se. „A je po čaroději,“ řekl sestře. „Už mě zase škrtíš.“ Sestřička pustila jeho krk a zatnula mu drápky do ramen. Třásla se. „Co se stalo?“ zašeptala. Bratr se neohlížel a vyrazil.

„Tohle město zdivočelo. Má svoje pravidla, chápeš? Kdo je poruší, toho zlikviduje a přebere si ho po svém. Lidi ho postavili a oživili ho. Ale potom ten život vyhladili – nevím kdo přesně – a ti, co přežili, utekli. No, a teď se město snaží v životě pokračovat. Je na něm závislý. Jen moc neví, jak na to.“

„Přebere si ho?“

„Použije ho. Je to moc výhodné. Recyklace a tak. Ty dva zastřelilo město. Přešli na červenou a mimo přechod. Proto tu chodím jako magor.“

„Jak je mohlo zastřelit?“ zeptala se zničeně zmatená holčička.

„V domech tady kolem kdysi byli střelci a umřeli v nich. No, a město je použilo a sem tam je muselo doplnit kousky jiných lidí a zvířat.“ Za nimi se ozvaly kroky a šelest.

„Neotáčej se!“ řekl jí. „Zavři oči a neotvírej je, ať se děje, co se děje. V noci jsou mrtví nejsilnější.“

„Jo,“ ozvalo se mu tiše za uchem. Teplý dech ve vlasech, až mu z toho naskočila husí kůže.

Slyšeli trhání látky a chroupání.

„Už ty dva recyklujou,“ zamumlal bratr. „To je na chvíli zabaví a nebudou otravovat.“

„A kdo?“ zaskučela holčička.

„Všichni,“ zabručel bratr.

 

Pak byl dlouho klid. Sestra mu na zádech usnula. Zdálo se jí o tom, že se konečně probudila z hrozné noční můry o strašidelných městech a válkách. Bratr míjel stadión a měl zase problém. Měl jí tu nohu obvázat líp. Zrecyklovaní museli ucítit ten zbytek krve, který ji zůstal na lýtku i přes obvaz, a připadali si nejspíš jako kdyby potkali dávného známého a nemohli si ksakru vzpomenout, kdo to je. Táhli se za nimi jako sestřina bolavá noha a vzrušeně se dohadovali. Ti dva chlápci už možná byli mezi nima. Procházeli parkem. Recyklovaní už nedokázali svou zvědavost ovládat. Bratr přidal, ale tlapy, nohy, ruce a drápy za nimi taky. Občas zahlédl záblesk jejich očí. Jeden z nich se dotkl sestřiny obvázané nohy. Bratr zrychlil a čtyřprstá ruka vzrušeně zagestikulovala a zmizela.

Pak jejich hlasy zesílili a začali šahat i na něj. Snažili se vybavit si slova: „Nááššsje.“

Něco se ho pokusilo kousnout do kotníku. Sestra spala dál. Dýchala mu za krk, takže nebyla mrtvá. Prostě vypnula.

„Déj!“ dožadovali se zrecyklovaní. „Náššše.“

„Houby vaše,“ odsekl bratr.

„Tyyy,“ upřesnili mu to.

Bratr se naštval. „Táhněte. Nechte nás projít! Je moje. Moje malá sestra. Nepatří vám! Ani kousek. A já už vůbec ne.“ Tady někde musí být ta zatracená řeka! „Našel jsem ji. Hledal jsem ji jako cvok. Celý věky! Myslel jsem si, že je mrtvá. A teď ji z týhle zatracený zóny dostanu.“ Bolela ho ramena. Necítil ruce od loktů dolů a od loktů nahoru hrozilo, že mu každým okamžikem paže odpadnou. Dostali se mezi zčernalé domy. Lampy tam nefungovaly a zrecyklovaní byli čím dál víc oprsklí. Předbíhali ho a cvakali zobáky a zuby. „Vypadněte!“ zasyčel. „Zalezte zpátky, odkud jste přitáhli.“ Začal své hrozby rytmicky odříkávat. „Mám ruce plné střepů a ostré hladové a chtivé zuby. V břichu mi skučí hlad. Prošel jsem tudy předtím a projdu zas. A vy se jí ani mě ani nedotknete! Nejsem moc člověk a mám oči plné světla a žiletek. Jsem samý vztek a roztrhám vás, vytrhnu vám jazyk, těm co nemají jazyk, vezmu zrak.“ Tady je ten zatracenej most! „Tak si radši chraňte svoje krky, prsty a schovejte se do nejtmavších koutů a zalezte do řeky, do děr v okapech, do kanálů, do dřeva a ohně!“ Šel mezi železnými žebry mostu. Zrecyklovaní za ním. „Jestli se jí jen dotknete, najdu vás i tam a rozbiju vás napadrť! Vytrhám vám vlasy, nehty, střeva a uši! Zmizte! Nebo vás dostanu, já, první a nejvyšší stvůra noci!“ syčel a hrozivě šeptal. Pod ním byla ve tmě řeka jako inkoust. Rozeznával obrysy garáží a stromů na druhém břehu. Tam klopýtal přes dlažební kostky, odpadky a trámy a nepřestával mluvit. Hlas se mu dral mezi zuby, třásl se mu na jazyku a vyrážel z posledních sil vztekle ven. Pak se objevila zarostlá pole. Stíny se zastavily a zíraly na něj. Bratr se zastavil taky a oddechoval. Dokázal to! Nepřestávalo ho to udivovat. Za zády se mu ozval potlesk, cvakání drápů a zobáků a pobavený šepot. Zrecyklovaní dokázali ocenit dobré představení a tentokrát ho nechali odejít bez větších šrámů. Bratr se otočil a zlehka se jim uklonil. Sestřina hlava mu klidně klimbala na rameni. Potácel se dál nocí po silnici, až už to nešlo dál. Pak se sesunul do trávy, odložil sestru, batoh a samopal do trávy a usnul.

 

Když se holčička probudila, bylo světlo. Slunce. Už ho dlouho neviděla. Bylo fajn se znovu setkat. Obloha nebyla celá dozrzava. Váhavě se na ní objevovaly jasné rány. Noha se ozývala, ale spíš už jen tak zlehka tepala, aby na sebe z posledních sil upozornila. „Bráško,“ ozvala se. Zase sebou škubl a vyletěl. Zasmála se. Podíval se na ni a vykulil oči. Poprvé si ho v tom světle mohla pořádně prohlédnout. Na špinavém nose měl pihy. Na levé tváři jizvu. Skoro až u oka. „Bráško,“ začala. Zavrtěl prudce hlavou. „Ty nejsi moje sestra.“ Jako by ho polil ledovou vodou. Popadl batoh a hodil si ho na záda. Vzal samopal do ruky. Vyděšeně se rozhlédl a znovu zavrtěl hlavou. „Já… Musím ji najít!“ Obrátil se a dal se na útěk. Holčičce se hrůzou sevřel žaludek. Zkusila se zvednout, ale spadla zpátky do trávy. „Bráško!“ křičela za ním jako pominutá.

 

„Zase zdrhl,“ ozval se ženský hlas. Na louce se objevily dvě dívky. Jedna mohla být stará jako bratr, teda ten, co byl ještě včera její bratr. Byla ozbrojená. Druhá byla jen o trochu větší než holička, měla jen jedno oko a batoh na zádech. Holčička si utřela oči. „Hej, neboj,“ uklidňovala ji starší dívka. Přišla až k ní a pomohla jí vstát. Holčička se o ni váhavě opřela. „Víš, on vždycky zachrání nějakou holku, které nakuká, že je jeho sestra, propašuje ji přes město a zdrhne.“ „Nic si z toho nedělej. Brácha je cvok,“ uklidňovala ji ta druhá a vzala ji pod pravou paži. „Zajímalo by mě, jestli vůbec nějakou ségru má,“ řekla ta starší zamyšleně a podala holčičce láhev s vodou. „Teda kromě nás. Pořádně se opři. Jdeme do skrýše. Tam se ti podíváme na tu nohu. Drž se, je to kus cesty.“ „Jak se jmenuješ?“ pípla holka zprava. Tak jim to řekla. Stále ještě plakala na bratrovým útěkem, ale…

 

Bylo skvělé mít sestry.



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 3223

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.