Palantir
oddělovač

Úsvit na kovářově dvoře

Literatura > Povídky > Vidoucí 2008 | 02. 08. 2008 23:59:59 | autor: Harv


Na trzích byl o Dorenovy kovářské výrobky zájem. Přespali se Zemkem v hostinci a ráno mohla stará Rokytka odlehčený vůz spokojeně táhnout k domovu. Zemek si nepamatoval, kdy si klisna naposledy postavila hlavu. Odchovala šest hříbat a odtahala tolik nákladu, že by se nevešel na náměstí sídelního města. Zato dnes se chovala, jakoby ji postihla jankovitost. Bez příčiny zastavovala, otáčela hlavu a řehtala.

„Můro stará,“ burácel Doren, „už bys mohla mít rozum!. Že tě švihnu bičem!“

Zemek se nenápadně pousmál. Kmotr by nezávisle na množství vyřčených hromů a blesků Rokytku nikdy neuhodil. Chlapec ovšem věděl, že strýce potěší předstíráním pravého opaku.

„Ale tak ji ještě nechej naživu, strejdo,“ požádal hulákajícího kováře, „však ona se uklidní. Třeba na ni leze jaro.“

„Teď? Na podzim? Mně se zdá, že vás zmaluju oba!“ řval kovář, až se tichý les rozezvučel. „Potvora, vymýšlí si a nechce tahat!“ Zastavil a starostlivě klisnu obešel. Překontroloval postroje, jemně vsunul dlaně mezi koňské tělo a řemení, jestli někde nedře a znovu mlasknul. Rokytka neochotně zabrala a vůz se kodrcavě rozjel zanedbanou cestou.

Vymleté koleje povoz natolik rozkomíhaly, že Zemek raději seskočil a přidržoval se zadní bočnice. Nebyl bázlivý. Přestože ho v hostinci u tržiště celou noc budily podivné skřeky a vytí za okny, v lese se cítil spokojený. Zdejší hvozd neskrýval nebezpečné bytosti z řad zvěře ani strašidel. Přesto náhle pocítil podivné mrazení v zádech. Lidé ho dosud nepočítali za muže, někteří ani za mladíka a mohl se tedy bát neznámého. Jenže chtěl se stát kovářem a ti se nikdy zbytečně nestrachují.

Tudy jezdili výjimečně. Ze sídelního města vedla mnohem lepší cesta, však ji zvolili, když vezli těžký náklad, ale tato byla kratší. Kovář se domníval, že po nepříjemné noci patří vyjet časně, do tmy stihnout bezpečný nocleh v Zámostí a před polednem v klidu dorazit do kovárny.

Zemek zůstal několik kroků pozadu a jakmile si to uvědomil, rychle vůz doběhl. Opatrně se ohlédl, i když jejich kořenářka tvrdila, že právě tak může člověk na sebe přivolat zlé duchy. Naštěstí již vyšlo slunce a zlí nemají nad lidmi moc. Pokud jim nenahrává, že sem světlo hustými větvemi sotva proniká…

V křoví něco zafunělo, chlapec se odrazil a hbitě vklouzl pod vozovou plachtu. Rokytka se v tu chvíli zvedla na zadní a oj nepříjemně zapraštěla.

„Hajtro stará, nedobrá!“ zvolal kovář, přiskočil a pověsil se jí do opratí. „Viděls to, Zemku? Tak tohle nám ve vesnici nikdo neuvěří. Naše dobrá Rokytka se načisto pominula. Takhle nevyváděla ani zamlada.“

„Strejdo,“ ozval se tiše Zemek z vozu, „v lese něco je!“

Dorenovi se ve tváři nehnul ani sval, ale přestal se starat o koně a vyskočil na kozlík. Zpod něj vytáhl ostrou sekeru a položil si ji na kolena.

„To není člověk,“ zašeptal po chvíli bedlivého naslouchání a povolil sevření ruky na Zemkově rameni. „Zastyď se kluku a pak se běž Rokytě omluvit. Nadávals jí a ona přitom cítila cizího koně.“

Zemek si oddychl a ani ho nenapadlo strýci nadhodit, že to on nemohl klisně přijít na jméno.

„Tak malej, no, neboj se!“ zavábil kovář mírným hlasem do hustého lesa. Všechno ztichlo.

„Třeba je to malá,“ upozornil kmotřenec.

„To by se Rokyta tolik nešklebila. Kdepak Zemku, táhne za náma potulnej hřebec.“ Ještě chvíli stáli, ale když se nic nedělo, kovář opatrně pobídl klisnu do kroku. Rokytku snad uklidnilo, že její lidé o nebezpečí vědí. Stále potřásala hlavou a frkala, ale táhla spolehlivě a poctivě, jak bylo jejím zvykem.

Chlapec postupně pustil vetřelce z hlavy, vlastně si ani nebyl jistý, že je skutečně někdo pronásledoval. Odběhl si do lesa pro ostružiny a když se chtěl vrátit na cestu, jen potichu heknul. Mohutný hřebec stál tak blízko, že mu Zemek skoro vrazil do břicha.

Kluk pomalu zvedl oči a opatrně zašilhal stranou ke koňské hlavě. Hřebec jej taky pozoroval. Stál k němu bokem, ale využíval koňské schopnosti lehce natočit hlavu a dobře vidět za sebe.

Zemek prožíval opravdovou hrůzu. Věděl, čeho jsou někteří hřebci schopní a pokud se tenhle jen tak toulá po lese, nebude to žádný andílek.

Kůň konečně povolil ze sošné strnulosti, hlasitě vzdychl jako unuděný člověk a pomalu se rozešel. Chlapec čekal se zamhouřenýma očima, až jej mine mohutný zadek s nebezpečnými kopyty a vrhl se k nejbližšímu stromu. „Strejdo! Je tu ten hřebec!“ zakřičel z úkrytu, až mu hlas přeskakoval. Věděl, co se může stát, pokud cizí kůň zaútočí na Rokytku.

„Zůstaň, kde jsi!“ slyšel ráznou odpověď. Přesto se k vozu pomalu přibližoval.

Dlouho se nic nedělo kromě vzteklého pištění Rokytky a Dorenova chlácholení. Až po delší době kovář svého chráněnce zavolal na kozlík.

Vetřelec se klisně dvořil jako skutečný rytíř. Vznosně poklusával na místě, téměř se vznášel, klenul silný krk a dlouhá hříva kolem něj vlála jako vlasy černé tanečnice. Zato Rokytka se chovala jako vesnická netýkavka. Stáhla uši dozadu, naznačovala kopnutí a několikrát nápadníka rafla jako vzteklý pes.

Mohutný vraník, zrozený k soubojům na život a na smrt se sobě rovnými, jen lehce uhnul a zase se k ní přiblížil.

„Neboj se Zemku,“ mluvil kovář, aniž odvrátil od koní oči, „je hodnej. Je to nádhernej kůň, moc nádhernej.“

Zemek se vyznal v koních víc, než většina dospělých. Od útlého dětství ho fascinovali a s kovářem si padli do noty. Kovárnou prošly spousty zvířat od sedřených tahounů po ušlechtilé oře velmožů a oběma mužům bylo jasné, že vedle jejich upracované Rokyty se hřbetem propadlým po hříbatech a nepříliš ušlechtilým vzezřením, stojí nejkrásnější kůň, jakého kdy viděli. A bylo jim také jasné, že je to pořádný malér. Tento oř nepatří do stáje malého sedláčka ani nevýznamného šlechtice. Na takových jezdili jen nejbohatší a nejproslulejší do velkých bitev.

„Je krásnej,“ promluvil Zemek chraplavě. Vůbec ho nezmátlo, že je hřebec zválený a na těle má mnoho čerstvých šrámů. Obdivoval ušlechtilou hlavu, klenutý krk, pevný hřbet a svalstvo, které jen hrálo pod temnou srstí.

„Však jsme ho neukradli!“ vybuchl kovář. „Tak ho berem domů a když se k němu cestou někdo přihlásí, vrátíme ho, ne? Samotnej kůň nemůže jen tak lítat po lese.“

Zemek nasucho polkl. Mít podobné zvíře byl sen, který se mu zdával každou noc. A každé ráno se budil s vědomím, že nikdo neurozený nesmí vlastnit tak vzácného koně, i kdyby jej dokázal zaplatit. Rytířský kůň není pro každého. Přesto se teď neudržel a Dorena objal.

„Počkej, počkej,“ vyprostil se kovář, „nebude to jednoduchý. Vypadá příliš dobře.“ Seskočil z kozlíku a opatrně se k hřebci přiblížil. Znal koně a věděl o jejich slabinách. Proto se ustrašeně neplížil, ale přicházel zpříma a klidně. Hřebec k Dorenovi důvěřivě natáhl krk, jenže Rokytka žárlivě vyjela jako saň. Zemek zatajil dech, ale urostlý hřebec opět dvorně uhnul a nechal klisnu, ať se s hospodářem pomazlí první.

„To víš hochu,“ mluvil na něj kovář jako sám pro sebe, „ona je moje od hříbátka a hodně jsme spolu prožili. Možná se ti zdá, že není velká krasavice, ale pracovitá a hodná teda je. Nevyměnil bych ji ani za kopec zlata. Ještě si od ní nechám jedno hříbě, aby nám za pár let pomáhalo. Teď ne, je podzim a narodilo by se do zimy, ale zjara, co myslíš? Vím, že nejseš tahoun, ale hříbátko by z vás dvou mohlo být pěkný. Pak bych tě opravdu vrátil, nekradu.“

Hřebec pozorně naslouchal, jakoby mu rozuměl. Pak si odfrkl a opatrně položil muži hlavu na rameno. Rokyta se zašklebila, ale strpěla to.

Kovář se snažil. Přivolal si Zemka a společně hřebci oškubali hustou a dlouhou hřívu. Ztratil tak kousek na kráse a když mu Doren nasadil obyčejnou, ošklivou ohlávku, mohl by neznalému tvrdit, že je to velmi krásný, ušlechtilý hřebec tažného plemene. Ještě mu přehodil přes záda potrhanou deku a mohli se vydat na cestu.

„Komu asi patřil?“ zeptal se pochvíli Zemek. Oba koně před nimi kráčeli svorně vedle sebe, hřebec se klisny držel, jakoby celý život pracoval v hospodářství a ani náznakem se nesnažil přetrhnout slabý provaz, kterým ho Doren přivázal k oji.

„Víš, co se dělo dnes v noci? odpověděl kmotr otázkou.

„Myslíš krvavý červánky, podivnej vítr a skučení za dveřma? To odcházely do jinýho světa duše mrtvých po strašné bitvě na severu, sám jsi to říkal.“

„Jo. A myslím, že náš kůň přiběhl odtam a že už teda nemá pána.“

Zemek věděl, že se tím nic zásadního nemění. Vzácní koně padlých rytířů se dědili jako celá panství. Vlastně bylo zvláštní, že tento neměl rodový nebo vlastnický výžeh. Většinou se jím na celý život značila už hříbata.

Vůz nadskakoval po kořenech a Rokytka ho poctivě táhla k domovu. Doren se Zemkem mlčeli. Oba přemýšleli o velikém štěstí, které přišlo samo a vzápětí se jim žaludky svíraly při myšlence na hrdelní trest udělovaný zlodějům koní.

Kolem poledne kovář zastavil a spravedlivě rozdělil příděl sena. Zemek se musel smát, když viděl docela obyčejnou Rokytku, jak se rozčiluje a odhání mohutného hřebce, vycvičeného odrazit nebo zabít soupeřova koně, od své hromádky.

„Je to kůň pro nás, Zemku,“ mnul si kovář ruce, „uznává klisnu, i když je slabší. Myslí hlavou a ne jen silou. Spousta těchhle hřebců je zuřivejch, schválně proto vybíranejch, ale tenhle dá určitě rozumný hříbě.“

Chystali se k odjezdu, když vraník zavětřil a strnul. Doren, který už zvedal ruce s opratěmi, tiše zaklel. V nastalém tichu přivál lesní větřík slaboučký dusot koňských kopyt. Bylo jisté, že jezdci je doženou v každém případě, nebylo kam spěchat.

„Rychle!“ pobídl přesto Zemka a stáhl z vozu starý chomout s postroji. Koupil ho na trhu s tím, že jej přes zimu opraví a zase prodá.

Zemek hřebce přidržel s obavami. Válečný kůň jistě v životě hlavu do chomoutu nestrkal a chlapec měl strach, že to může brát jako těžkou potupu.

„Ho, hó krasavče,“ mluvil na něj kovář polohlasem, „to nic není, jen budeš předstírat, že taháš, nechám ti delší rozporku, ale musíme to zkusit, musíme. Vidíš Zemku,“ obrátil se vítězoslavně na kmotřence, „myslel jsem si, že nebude namítat. Podle těchhle otlačenejch míst nosil brnění a to je mnohem náročnější než návyk na chomout.“

Zemek přikývl a hřebce, který skutečně stál jako starý tahoun, pohladil po krku. Podpínku mu zapínal opatrně, avšak velká kopyta stála spořádaně v jehličí a kůň se nechal klidně dotáhnout.

„Rozjeď je, ale zlehka,“ vybídl Zemka kovář a zůstal hřebci u hlavy. Na hochovo jemné plácnutí opratěmi Rokytka zabrala a nový náruční kůň vykročil stejně poklidně, jako když je k sobě poutal jen volný provaz.

„Kdyby se někdo ptal,“ připomínal horečnatě Doren, „je to Rokytino druhý hříbě, co jsme si od handlíře náhodně koupili zpět. Bylo taky tmavý, vzpomínáš?“

Zemek přikývl. Špinavý, oškubaný hřebec, krytý starou dekou a s obyčejným chomoutem, už oslnivého krasavce tolik nepřipomínal. Přesto bylo nad slunce jasné, že člověka, který hledá uprchlého rytířského hřebce, tahle maškaráda neošálí.

Dusot za jejich zády sílil a koně se zdáli stále neklidnější. Hřebec poklusával, potil se a nervózně pohazoval hlavou.

„Nevypadá, že by se na někoho těšil, že ne, Zemku?“ zeptal se Doren a znenadání prudce zahnul do lesa. Oba koně a vůz se natěsno protáhli mezi stromy a hustými keři. Vzápětí se nedaleko přehnal oddíl neznámých jezdců. Zemek odhadl šest mužů na rychlých koních.

Ještě chvíli čekali, než se s obtížemi vrátili na cestu. Naštěstí se vraník jako zázrakem uklidnil a pokojně kráčel Rokytce po boku.

K večeru vyjeli z lesa, aniž kohokoliv potkali. Tady se napojili na hlavní silnici a zbýval kousek k Zámostí, velkému formanskému hostinci. Kovář i chlapec věděli, že tady se může rozhodnout.

„Hej, Dorene!“ zahalekal na ně vousatý muž usazený v lehké dvoukolce. Snadno je předjel a jeho kůň, svižný grošák, se po spatření cizích tahounů jen nesl.

Zemek skoro nedýchal. Většina hřebců si takové chování nenechá líbit a pokud ten jejich přistoupí na soupeřovu hru, připraví všem nádhernou, ale nebezpečnou podívanou.

„Máš pěknýho koně, kováři,“ pochválil je známý řezník Pomaz a krotil vyjeveného grošáka.

Zemek překvapeně zamrkal. Černý hřebec se opřel do chomoutu a s přivřenýma očima, jakoby znavený dlouhou cestou, táhl vůz pomalým krokem chladnokrevníka.

„Jo, Rokytin druhorozenej, pěknej, ne?“ utrousil Doren a ještě si zívnul.

„Jako hříbě byl docela dobrej,“ zatvářil se řezník uznale, „ale vyrostl z něho neobyčejnej kus! Mít doma těžší kobylu, zamluvil bych si u tebe skok. Sám bych ho zapřahal spíš do kočáru.“

„Uvidíme,“ zamumlal kovář.

„Před chvílí mě, Dorene, zastavili nějací docela nevlídní ozbrojenci a ptali se po královu vzácném černém hřebci, co zmizel v noci z bojiště,“ pokračoval Pomaz a pozorně sledoval kovářova náručního tahouna. „Já mám grošáka, ale tebe zkontrolují pořádně, vraníci je nadmíru zajímají. No nic, uháním, aby v Zámostí bylo ještě co pít.“ Pomaz povolil opratě a dvoukolák jim mizel z očí.

„Uf!“ oddechl si Doren. „První zkoušku máme za sebou.“

Zemek přikývl, ale stále fascinovaně hleděl na černého. Věděl, že koně mají svůj vlastní svět a s lidmi si rozumějí jen do určité míry, avšak tady si byl skoro jistý, že hřebec moc dobře ví, co se kolem děje. Znal ale Dorenův názor na polidšťování zvířat a nechal si tedy svůj pocit pro sebe.

K Zámostí dorazili za počínajícího šera. I od lesa se zdálo, že na dvoře hostince je velice živo.

„Vypřáhnu Rokytu a zajedu se tam podívat,“ zvážněl kovář. „Ty zatím hlídej a pokud se ti cokoliv nebude pozdávat, okamžitě pusť hřebce a zmiz v lese, jasný? Jasný??“

„Pomaz se bude divit, kde jsme zůstali,“ připomněl Zemek zamračeně.

„Ten už jistě sedí v šenku u piva, já se porozhlídnu dvorem. Pokud hřebce někdo hledá, bude dost nápadnej. A Zemku, jestli objevím jakýkoliv nebezpečí, koně hned vrátíme. Žádný zvíře nestojí za lidskej život.“

„Ale on jo!“ dupl si kluk jako malý.

„Žádnej kůň, Zemslave, žádnej,“ opakoval kovář vážně. „Dost na tom, co jsem udělal doteď. Poprvý v životě může každej říct, že kovář Doren, tvůj komotr, je zloděj.“ Vyskočil Rokytce na hřbet a rychlým krokem mizeli v úvozové cestě.

Zemek se otočil k hřebci. Strnule hleděl za klisnou a nevšímal si sena, které mu chlapec předložil. Dalo se čekat, že začne ržát a divočit, ale naštěstí mlčel, jen občas hrábl kopytem.

„Já vím, že nejseš obyčejnej kůň,“ promluvil k němu Zemek. „Ty před něčím utíkáš a chceš se u nás schovat. Neboj se, strýc tě ochrání, jen má trochu strach, že někomu patříš a ten se pro tebe trápí. Není to tak, že ne?“

Hřebec přestal pozorovat újezd a strčil nosem do kluka, až zavrávoral a musel se opřít o vůz. Nebyl v tom zlý úmysl, kůň si pobaveně odfrkl a pustil se do sena.

„Vždycky jsem chtěl koně, jako seš ty,“ vyprávěl mu Zemek. „Byl bych rytířem a bojoval ze všech nejstatečněji. Ale zas bych se o tebe bál. Nejspíš zůstanu v kovárně a až vyroste tvoje hříbě, naučím se na něm pořádně jezdit. Neboj, do tý doby najdeme tvůj starej domov.“

Kluk se ani nestačil pořádně leknout, když se hřebec prudce vzepjal a provaz u ohlávky se přetrhl jako tenká tkanička. Jen se přikrčil, když se nad ním náhle vypínala černá masa mohutného těla a kousek nad hlavou se míhala veliká kopyta.

„Co, co to bylo?“ zakoktal, jakmile se kůň zase postavil na všechny čtyři. Očekával, že se volné zvíře bezhlavě pustí za Rokytkou, ale hřebec se jen nervózně rozhlížel a větřil jako jelen.

Zemek by nejspíš strýce stejně neposlechl, ale všechno se seběhlo tak rychle, že ani neměl příležitost. Jezdci se objevili během jediného mrknutí oka nebo se spustili z usínajícího nebe. Obklíčili vůz a zamezili útěku.

„Náš pán věděl, že se musí najít,“ promluvil jejich vůdce. „Zlodějíček daleko neujel.“

Zemek stál vedle hřebcovy hlavy a zády se opíral o vůz. Strýcova sekera byla příliš daleko a smrt příliš blízko. Podle ornamentů na výzbroji patřili jezdci k nájemným hrdlořezům, které si platili mocní na práci, kterou nemohli nebo nechtěli provádět sami.

„Zbav se kluka a bereme toho nádhernýho koně,“ vybídl vůdce jeden z jezdců. „Už se nemůžu dočkat odměny a že bude bohatá!“

Zemek neváhal. Rychle sáhl pod plachtu a vytáhl těžký řetěz od postraňků. „Zmizte! On s váma nikam nepůjde, nelíbíte se mu!“

Lapkové se pobaveně zachechtali, vůdce si ho nevšímal. Seskočil z koně a z váčku u pasu vytáhl nevelký kovový předmět připomínající zmenšený štít. „Malá zkouška, pánové,“ obrátil se teatrálně k družině a přiložil předmět k hřebcovu levému stehnu.

Chlapec neměl kam ustoupit, avšak lapkové, na ledacos zvyklí, udělali bez výjimky několik kroků zpět. V místě, kde se černé srsti dotkl kovový štítek, se na chvíli bílým světlem rozzářil výžeh s hvězdou uprostřed.

Vůdce lapků se hřebci lehce uklonil a obrátil se ke svým: „Není pochyb, našli jsme nejmocnějšího koně našeho světa. Jen díky nám bude král zase slavně vítězit a dobývat nové kraje. Podej mi ohlávku,“ poručil jednomu z mužů.

Zemka už začínala ruka s těžkým řetězem bolet, ale na všechno zapomněl, jakmile spatřil, co se chystá vůdce koni navléknout. Ohlávku tvořil ostrý drát připravený zaříznout se hřebci do hlavy, kdykoliv odmítne poslušnost.

„Uteč!“ zakřičel na koně a odhodlaně zahrozil jezdcům řetězem.

„Přidržíš mi kluka,“ poručil vůdce jednomu z kumpánů, odložil štítek a vytáhl meč. „Ustup, Černokvěte,“ vyzval pak hřebce a přistoupil k chlapci.

Co následovalo, přičítal Zemek houstnoucí tmě a svému neskutečnému strachu. Černokvět snad na oslovení čekal. Ozvaly se dvě dunivé rány, muž, který se chystal chlapce probodnout, odlétl stranou jako hadrový panák a jeho druh jej následoval. Hřebcovy obrysy v šeru zářily a on se vznášel a vrhal vpřed jako dobře seřízený smrtící stroj. Někteří lapkové se bránili, ale Černokvět zabíjel rychle a s rozmyslem. Pokud se jeho těla dotkl meč, pouze zajiskřil a vypadl svému majiteli z rukou. Poslední žoldák se chtěl schovat ve voze za Zemkovými zády, ale smrt jej dostihla také. Hřebec s vytřeštěnýma očima, rozšířenými nozdrami a rozevlátou hřívou jej strhl mocnými zuby zpět a hoch si zakryl uši rukama, když se ozval zvuk lebky tříštěné předními kopyty.

„Už dost! Přece nemusíš všechny zabít!“ vykřikl.

„Musel,“ odpověděl přízračně bledý Doren. Procházel mezi mrtvými a pozorně kontroloval, zda skutečně nedýchají. „Tahle chamraď si vybrala smrt místo života, tak jim ji dopřejme. Běž od něj dál!“ vykřikl, když se Zemek chytil rozrušeného koně kolem krku.

„Nebojím se kmotře, zachránil mi život.“

„Chlapče, tohle je pro nás příliš velký sousto,“ odtáhl kovář kluka od vraníka a nespokojeně sledoval Rokytku, která beze strachu k hřebci přistoupila. „Hledá se králův kouzelnej kůň, díky kterýmu byl v boji neporazitelnej. Říká se, že mohl vladaře opustit jen v případě, že se prohřeší rytířské cti. Ať se na bojišti stalo cokoliv, kůň je volnej, což se ovšem Veličenstvu nezamlouvá a chce ho za každou cenu zpět. Černokněžníci mu poradili, jak kouzelnýho koně poznat a znovu ovládnout i po zlým. Mají čas do zítřejšího úsvitu hřebce pro krále zase získat a tentokrát bez podmínek.“

„Vidíš, strejdo? Král ztratil na hřebce nárok. Už mu nechce sloužit. A podívej se, na čem ho chtěli odtáhnout,“ kopl Zemek do drátěné ohlávky.

„Řekl jsem, že ho chce za každou cenu, chlapče,“ opakoval kovář vážně.

„Ale vždyť nás nikdo nemusí objevit,“ snažil se Zemek. „Hned vyrazíme a do rána schováme koně na dvoře. Přece si král nemyslí, že by se jeho zázračnej kůň nechal chytit v kovárně. Navíc, on nás ochrání.“

„Zemku, třeba nás teď ubrání, ale díky tomu král získá jistotu, u koho se skrývá a dřív nebo později se krvavě pomstí. Navíc, tihle hrdlořezové byli hlupáci a Černokvěta podcenili. Avšak kdyby použili tuhle věcičku správně,“ zvedl kovář ze země zprohýbaný plíšek kouzelného erbu, „byl by bezmocnej. Domů nám zbývá jen pár hodin cesty, ale úsvit nebyl nikdy tak daleko. Nechci riskovat, že potkáme další bandu před naší vesnicí.“

„Strejdo, prosím, vždyť můžeme počkat v lese. Oni hledají jen po cestách!“

Jo? A že ho našli tady? Musí od nás pryč, vraník se zářícím výžehem přitáhne královy mágy jako truhla zlata zloděje. Nedokáže zrušit svou kouzelnou moc.“

„Tím spíš musí k nám do kovárny! Přece je od kořenářky začarovaná, aby dovnitř nemohli zlí duchové!“

Kovář s povzdechem zavrtěl hlavou, potmě zapřáhl Rokytku a Zemka hrubě postrčil k vozu. „Podívej se na ty mrtvoly kluku, nechci dopadnout stejně. A tebe jsem roky nevychovával zbytečně. Nasedni a jedem.“

Zemek by rád tvrdil, že to celé zavinil Černokvět, ale hřebec sám si jej na hřbet nenaložil. Zkrátka najednou oba mizeli ve tmě, hluší ke kovářovu křiku.

Pomalým cvalem mířili k domovu, jakoby se Černokvět vracel do své stáje. Nepotřeboval, aby jej Zemek řídil, sám si určoval rychlost i směr.

Chlapce brzy přešel jásavý pocit z noční jízdy. Černokvět cválal opatrně a houpavě, ale svaly nezkušeného jezdce záhy potřebovaly uvolnit a odpočinout si. Jejich bolest postupně přešla v nepřetržitou křeč. Kůň, dosud tak citlivý k Zemkovým potřebám, odmítal svého jezdce pustit na zem. Jen občas zpomalil, aby se zuřící a nešťastný Doren přiblížil na dohled a zase pokračovali.

Před půlnocí prošli spící návsí a zastavili před kovárnou. Zemek uvolnil strnulé prsty vpletené do koňské hřívy a bezvládně sklouzl ze svého únosce. Zmožené nohy jej odmítly nést. Kůň chvíli čekal a potom tichounce zaržál před vraty. „Už běžím,“ zamumlal Zemek a došoural se k petlici.

Provedl hřebce průjezdem a vypustil na dvůr. Z návsi se záhy ozval klapot kopyt unavené Rokytky. Klisna těžce dýchala a nedalo se přehlédnout, jak je celá zpocená.

„Ty mizero!“ vybuchl Doren, seskočil z kozlíku a chytil Zemka za halenu pod krkem. „Nejraděj bych tě…“ Pak ho pustil, div kluk nespadl a mávl rukou. „Poslouchej,“ promluvil o poznání tišeji, „moje vina, že ses do toho koně tak zbláznil. Celej život obdivujeme tyhle zvířata, závidíme všem, co je mají sami pro sebe a sníme, že nám bude patřit kus jejich krásy a síly. Ale Zemku, pro všechno, pro co má smysl žít, je to jen strašlivě těžká zkouška. Někdo chce zjistit, jestli necháme napospas jeden druhýho. Nechci o tebe přijít ani za stádo kouzelnejch nádher, a tak tenhle hezky rychle vypadne z našeho…“ Ovanul je teplý dech čtyř koňských nozder. Zatímco kovář nadával, koně se k nim přiloudali, strčili mezi ně hlavy a tiše pofrkávali, jakoby chtěli kováře uklidnit.

„Vidíš kmotře? On určitě ví, co dělá. Věřím, že to dobře dopadne, nenechal by nás v nebezpečí. Je to kouzelnej kůň a jistě si všechno promyslel, abychom byli do úsvitu v bezpečí.“

Kovář bezradně rozhodil rukama, chytil se za hlavu a odkráčel zavřít vrata. „Dej do pořádku chuděru Rokytku,“ poručil stroze Zemkovi.

Chlapci se ještě třásly ruce, když klisnu hřebelcoval. Nanosil ke zdi stáje seno a vodu a potichu odešel spát, aby kmotra dál nedráždil.

V chladné noci otevřel okno a dokud neusnul, pozoroval Rokytku s Černokvětem, jak stojí v tmavém stínu dvora a něco si šeptají.

Probraly ho burácivé rány na vrata a kmotr, který nahlédl do komory. „Okamžitě se seber a přes půdu vylez z domu. Pak běž ke kořenářce, zdržím je!“

Zemek si rychle natáhl kamizolu a spustil se z okna na dvůr. Průjezdem k němu doléhaly útržky hněvivého hovoru kováře se starostou. Domlouval mistrovi, ať pustí vzácné pány do maštale a nechá je prohlédnout nového vraníka.

„Proč se bát, kováři? Pánové vědí, že by si ušlechtilé zvíře nevybralo život obyčejného dříče, když dosud sloužilo jen nejmocnějším z mocných, že?“ pištěl snaživě starosta.

„Jestli můžeš, uteč, Černokvěte,“ poprosil Zemek hřebce, který klidně postával vedle Rokytky a žmoulal seno. „Ale odvez s sebou strýce, o to tě moc prosím. Kdysi mě vzal k sobě, když rodiče umřeli na mor a každý se mě proto bál. Uděláš to?“

Kůň ho obešel, aby se dostal k lepšímu senu a nevzrušeně pokračoval v krmení. Zemka zamrazilo. Vzápětí se v průjezdu ozval zoufalý řev a na dvůr vtrhlo několik nebezpečně vyhlížejících ozbrojenců následovaných koktajícím starostou a kovářem zmítajícím se v poutech.

„Běžte od nich pryč!“ řval kovář a trhal sebou, jakoby ho nedrželi dva silní muži.

„Mlč nebo už v životě nepromluvíš a nedozvíš se, co udělám s tvým klukem,“ poklidně ho upozornil vysoký hodnostář v tmavém jezdeckém plášti.

Zemek se otřásl, když ho muž krátce přejel pohledem podivně studených očí. „Uhni z cesty, chlapče,“ požádal stále tak nevzrušeným hlasem a když Zemek popadl oba koně za ohlávky, pokynul ozbrojencům. „Počkejte,“ zarazil je těsně před tím, než přistoupili ke koním, „nemusím o vás zbytečně přijít. Napřed znehybním vraníka, pokud je to skutečně on.“

Zemka hřebec na ohlávce skoro zvedl do vzduchu, když se splašeně vzepjal a odskočil před černokněžníkem a jeho štítkem stranou. Chlapec se musel pustit a jen sledoval, jak se vyděšené zvíře snaží uniknout skupině mužů, kteří je nahánějí po celém dvoře. Jedním si byl jistý. Tak se nechová ani válečný hřebec bez kouzelných schopností. Takto vyvádí jen obyčejný kůň zahnaný lidmi do úzkých.

„Co to děláte?“ řval Doren. „Vždyť se vás to zvíře bojí! Nesmíte ho tlačit do kouta, bude se bránit!“

„Černokvět se nemusí bránit,“ pousmál se černokněžník bílými zuby, „králův kůň umí útočit.“

Konečně muži zahnali hřebce do rohu a utvořili kolem něj neprůchodnou hradbu. Zemek si vzpomněl na obdobnou situaci u lesa a zatrnulo mu. Očekával, že nastane strašlivý a nelítostný boj. Ale černý hřebec se jen třásl, vyjeveně a nešťastně se rozhlížel a nejraději by se proboural zdí na svobodu.

Teprve teď přistoupil černokněžník. Zamračeně si vyděšené zvíře prohlížel a potom k němu rychle přiložil štítek. Zemek přivřel oči, aby jej bílé světlo neoslnilo, ale nic se nedělo, kůň pod mágovým dotykem jen zacukal kůží, jako když na něj dosedne dotěrný hmyz. Muž znovu přiložil štítek a něco tiše zamumlal. Vraník vyjeveně nacouval do ozbrojenců, podupal jim nohy a konečně jejich hradbu prorazil. Pak se tvrdohlavě snažil dostat do zavřené stáje a z nervozity pouštěl na zem kobylince. Zemek žasnul, mág se tvářil znechuceně.

„Přísahal bych,“ zamumlal, když opouštěl dvůr a ještě jednou se na hřebce přešlapujícího před stájí zadíval, „že je to on, ale… No nic, úsvit se blíží a v někde v okolí se musí skrývat podobný vraník.“

Zemek se konečně zhluboka nadechl a jakoby se mu navrátil zrak a sluch, dosud úzce vnímající jen to, co se týkalo Černokvěta. Přiloudala se Rokytka a vesele ho pošimrala tvrdými vousy na tváři. Také hřebci se změnil výraz jako herci po spuštění opony a poklidně následoval klisnu. Strkali do Zemka jako dvě hříbata a chlapec by přísahal, že se náramně baví útržky hovoru mezi starostou a kovářem před vraty.

„Říkal jsem jim, mistře Dorene, že nemůžou hledat kouzelného koně v kovárně,“ vysvětloval starosta důležitě, „snad si teď dají říct a zajdou rovnou na zámek. Kam jinam by se uchýlil tak vzácný hřebec?“

„Seš nejmocnější stvoření na světě,“ lichotil šeptem Zemek hřebci, „dokázals před kouzelníkem zakrýt svou sílu a zahrát obyčejnýho koně.“

Kůň se nechal spokojeně drbat na čele a tvářil se, že nerozumí. V Zemkovi už poněkolikáté zatrnulo. „Nebo ses své moci nadosmrti vzdal? Ne, že by mně to až tak vadilo Černokvěte, to ne, ale není to škoda?“ Přejel koni po stehně v místě, kde se mělo objevit kouzelné znamení. Samozřejmě se nic nestalo, neměl mágův štítek, ale podezření v něm rostlo.

V průjezdu se konečně ozvaly rány, jak kovář s ulehčením zavíral petlice a koně se otočili po zvuku. Zemek pozoroval tmavou Černokvětovu a o něco světlejší Rokytčinu hlavu a bezmyšlenkovitě klisnu pohladil. Citlivě jí přejel dlaní po krku, pleci a zádech, sklouznul na záď a zastavil se na levém stehně. Klisna k němu ohnula krk a zafuněla. Zemek dlaň přitiskl a musel přivřít oči, když mu mezi prsty pronikly jasné paprsky.

První se začal smát Doren. Smál se tak mocně, že ho vlastní nohy neunesly a musel se posadit na zem. Zemek se přidal a smích se ho držel tak dlouho, až jej rozbolelo břicho.

„Dostali nás všechny,“ vydechl konečně kovář a utíral si slzy. „Zběhlej válečnej kůň a naše stará kobyla. Zemku, kdybych se nesmál, tak bych snad brečel, jakože jsem chlap.“

„Vybral si Rokytku a nás,“ přikývl chlapec. „Jakoby urozenej princ utekl z hradu a žil v obyčejný chalupě. Přitom každej chce být raděj rytířem než chudákem, co se musí pořád jen dřít.“

„Možná nejsme takoví chudáci Zemku. Kdoví, co mezi pány zažil. Třeba nechce pro něčí slávu pořád zabíjet.“

„Zemek se ohlédl na koně. Stáli vedle sebe, něžně se dotýkali nozdrami a chlapec si byl opět jistý, že si spolu povídají. „Musíme Černokvětovi změnit jméno,“ napadlo ho. „Třeba Mour, když je černej a kovářskej? Ne, to se k němu nehodí… Už to mám! Úsvit!“ Hřebec zvedl hlavu a ve velkých očích se mu zaleskly první sluneční paprsky.

„Dost nóbl jméno do kovárny,“ zabručel Doren. „Ale budiž, Rokytka a Úsvit, naši dva koně. Teď pojď, chlapče, zasloužíme si trochu spánku, než se pustíme do práce. Pole nad potokem potřebuje zorat a odpoledne přijdou sousedi pro novou radlici. Klube se nádhernej den a byl by hřích celej promarnit.“

Zemek přikývl. Ještě dohlédl na jejich koně, jestli jim ve stáji něco neschází a zašel s kmotrem do domu.


>


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2802

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.