Palantir
oddělovač

Scottish Open 22007

Literatura > Povídky > Vidoucí 2008 | 02. 08. 2008 23:59:59 | autor: Harv


Věnováno Carole Biedermannové, která, pokud je mi známo, golf sice nikdy nehrála, ale jejíž myšlenky byly vždy neuvěřitelně jasné a brilantní. Byla by skvělý hráč.

 

Stál jsem na osmém odpališti kopie linksu Loch Lomond a lehce svíral grip niblicku vardonovým držením, známým později jako overlap. Něco mi stále unikalo.

Ukázkovým švihem jsem poslal míček do jamky. Hole in one, jako už tisíckrát před tím. Vlajka se na tyči lehce zachvěla a já elegantně dokončil pohyb. Bylo to příliš snadné.

Změnou hole na mashie jsem samozřejmě mohl dosáhnout prodloužení doletu míčku a snížení přesnosti rány. Jako každý slušný amatér bych ji na tomto 160 yardů dlouhém tříparu dokonce použít měl. Ale nemělo by to smysl. Dopadlo by to stejně, i kdybych použil v dané chvíli nepotřebný driver.

 

Znovu jsem si před očima přehrál, co v mé situaci Phil Mickelson dokázal před tolika tisíciletími. Jeho míček dopadl pět yardů nad jamku na fórgrýn, a teprve následujícím čipem a patem ho tehdejší světová dvojka zahrála do paru. Bylo v tom napětí, byly v tom emoce. Byl To Golf. Vytáhl jsem z bagu stařičký haskell, položil ho na odpaliště a zahrál jsem do stejného místa jako Mickelson. Nepomohlo to – míček se posadil přesně tam, kam měl. Žádné napětí. Přišlo mi zbytečné ho dohrávat, ale udělal jsem to. Niblick, patr...

„Pane doktore,“ zaznělo mi v uchu, zatímco míček beznadějně směřoval do jamky.

„Ano?“ přijal jsem hovor.

„Je tady.“

„Díky Judito.“

Konečně dorazil Vardon. Všechno mé počínání na hřišti mne už dávno dovedlo k hypotéze, že šanci oživit tuhle starou hru mohu mít pouze tehdy, pokud bude existovat nadšený hráč, profesionál, který se jí bude plně věnovat jako za starých časů. Vardon byl student čtvrtého ročníku filozofie a přihlásil se mi sám na inzerát na nástěnce fakulty. Jmenoval se sice jinak, ale z piety přijal po dobu trvání experimentu příjmení jednoho z největších hráčů historie. Zařídil jsem mu individuální studijní program a nechal pro něj postavit tuhle dokonalou kopii skotského linksu, včetně ovladače počasí.

„Dobré ráno, doktore Hagene,“ pozdravil, sotva dorazil ke grýnu osmičky, a šibalsky na mne mrknul. Šedivé oči, orámované hustým obočím, jsou jeho hlavní komunikační kanál, jinak je klasickým produktem moderní doby: fyzicky vylepšený ve všech myslitelných směrech, takže je zbytečné zabývat se řečí těla; tu řídí mikroprocesory, a s genově vyšlechtěnou inteligencí, která mu umožnila – stejně jako většině jeho vrstevníků – vytvořit si vlastní a složitý vnitřní svět, o němž už může jen stěží mluvit s někým jiným než sám se sebou. Nebýt očí, považoval bych většinu teenagerů za roboty nebo mimozemšťany.

Nu, nebyli jsme jiní, těžko jim něco vyčítat.

„Dobré ráno,“ odpověděl jsem.

„Pamatujete si, co jste mi slíbil?“ ujistil se.

„Upřímně řečeno, nejen, že se dobře pamatuju, ale také jsem z toho hm... nemyslím si, že je to dobrý nápad.“

Vyndal jsem z kapsy ovladač a zapnul clonu kolem hřiště. Byla určena na uzavření našich občasných lokálních bouří a dešťů na hřišti, a jejich oddělení od zbytku obvykle slunného St. Andrews, ale nyní neméně dobře posloužila i jako pomůcka k zajištění soukromí.

„Jsme tým, Vardone, takže pokud si myslíš, že to k něčemu bude, vezmem si tu drogu, ale,“ zaváhal jsem nad formulací, „nepřipadá mi logické, abychom se ještě vylepšovali. To, pokud vím, není náš problém...“

„Není,“ pokýval hlavou Vardon, dropnul si míček a driverem ho začipoval do třicet yardů vzdálené jamky. Hůl při tom držel ledabyle v levé ruce. „Ale pokud půjdeme až úplně na doraz, rozumíte doktore, na hranici možností, buď na něco přijdem, nebo je to všechno nanic...“

Nedočkavost mládí. Ano, daleko jsme nepostoupili, ale vysvětlujte studentům, že i každou slepou uličkou se přibližujete k cíli tím, že jste ji vyloučili. Edison kdysi řekl, že každým novým špatným vláknem je o krok blíže tomu dobrému. Tak vznikla žárovka. Otevřel jsem ústa, abych... pak jsem v duchu mávl rukou.

„Dej mi to,“ řekl jsem.

Vyndal hnědou plastovou krabičku a vysypal z ní několik obyčejných bílých pilulek. Tři mi podal. Opravdu tři. Podíval jsem se do těch komunikativních očí, plných očekávání, a pilulky polknul. On udělal totéž.

Nastavil jsem to nejmizernější počasí, jakého byl náš generátor schopen, a podíval se na Vardona: „Před dvaceti tisíci lety, na den přesně, se hrálo v Loch Lomond Scottish Open. Zopakujeme si posledních deset jamek tehdejších finalistů.“ Podal jsem mu paměťovou kartu se záznamem. Vložil ji do čtečky na ruce a na chvilku se odmlčel.

„Bylo krásně,“ řekl pak významně, když otevřel oči, „zatímco my se tady za chvíli nejspíš utopíme, nebo nás odnese vítr.“ Významně se rozhlédl po slotě, kterou jsem rozpoutal.

„Jenže tehdy, milý příteli,“ řekl jsem, dropnul si míček a zopakoval jeho předchozí čip niblickem (se stejným výsledkem), „nebylo běžné projít hřiště na osmnáct ran...“

„Vy jste, pane doktore, romantik,“ usmál se, přehodil si bag přes rameno a zamířil k odpališti devítky, „bohužel mám pocit, že i když bývalo počasí a vítr to jediné, co měly linksy na obranu před dobrými golfisty, zvyklými na záludná parková hřiště, nebude mu to stačit, abychom neskončili s předem danou skórkartou...“

 

Devítka je 340 yardů dlouhý čtyřpar s grýnem obklíčeným bankry. Už před dvaceti tisíci lety se na ní bodovalo. Oba tehdejší soupeři, Phil Mickelson a Grégory Harvet, zahráli birdie, ránu pod par jamky. Šel jsem k odpalu první, vzal mashie (pozdější pětku železo) a zahrál na férvej tak, jak to bylo v záznamu, s odchylkou půl palce od původního dopadu míčku Harveta.

„Dost se nesnažíte,“ upozornil mne Vardon, a driverem umístil svůj míček do rafu přesně na místo, kam Mickelson dropoval po diskusi s maršálem poté, co si vyhádal úlevu od díry po hrabavém zvířeti.

Byla to krásná rána, ale připadala mi tak trochu ledabylá.

„Máš pravdu,“ řekl jsem, „když experiment, tak naplno. Zopakujem si to!“

Opakovávali jsme rány často, hledali jsme smysl v opakování, které – jak se zatím zdálo – prostě smysl v době dokonale vylepšených těl nemělo. Svaly možná zapomínají, křemík nikoli. Oba jsme se napodruhé soustředili, a míčky dopadly přesně dva a půl palce za původní. Opět jsem měl pocit určité nesoustředěnosti, ale to asi způsoboval nástup drogy.

„Jak vlastně ty prášky fungují?“ zeptal jsem se Vardona cestou k místům dopadu.

„Zbystřují vnímavost k pohybu. Vlastně ani nejsou přímo ilegální, používají se při experimentech se zvířaty, když vědci potřebují reagovat na nečekané chování a jeho náznaky v reálném čase, bez analýzy. Umožňují zaznamenat a uložit do krátkodobé paměti i velmi jemný pohyb. Máma je bioložka, a tak k nim má přístup. Golf, to je vlastně pohyb, takže mne napadlo, že by se mohly hodit.“

„Znamená to, že bychom se měli vzájemně pozorovat?“

Šedivé oči vyjádřily radostný souhlas. Dobře.

Došli jsme k mému míčku. Vardon se na mne soustředěně zadíval, jako by chtěl experimentu, který sám nastolil, dodat patřičnou vážnost. Taky dobře. Zaujal jsem postoj, přenesl váhu na pravou nohu a...

„Doktore počkejte!“

„Co?“ zeptal jsem se a otočil se na něj. Měl zavřené oči, zřejmě si cosi přehrával v paměti.

„Váš postoj je špatný.“

„Co tím myslíš?“ můj postoj byl stejný jako vždy a abych to demonstroval, odehrál jsem míček s takovou přesností, že byla odchylka od původního Harvetova prakticky neměřitelná.

„Ale vaše hůl nejde po švihové rovině, používáte sílu.“

Nemohl jsem si pomoci a měl oči v sloup: „To jsme si už vyjasnili na začátku, Vardone. Samozřejmě, že máme jiný styl. Pokud máme obnovit golf, musíme vycházet ze současných možností našich těl. Implantáty nám umožňují hrát mnohem přesněji, protože jim dovolíme dělat jejich práci. Dokonalý švih je závislý na uvolnění těla a práci hlavy hole, ale ta podléhá vlivům jako vítr nebo odpor trávy. Tehdejší lidé museli používat švih, protože jejich svaly nebyly dost pružné, aby umožnily vyvinout stejnou rychlost hlavy hole s použitím síly, jako dokážeme dnes. A i ti tehdy nejlepší se lišili tím, že síly používali víc, než ostatní.

Nikdo by dnes nehrál golf – a nedíval se na něj – kdybychom se vzdali pomoci implantátů. To je totéž, jako kdyby v současnosti chtěli dělat vědu lidé bez vylepšení paměti. Byli by jen pomalejší. K čemu by to bylo dobré? Jakákoli činnost je o překonávání možností a ne o záměrných omezeních.“

„Stejně ho nikdo nehraje a nikdo se na něj nedívá,“ pokrčil rameny Vardon a vyrazil do svého rafu.

Nechal jsem to být a šel za ním.

Nicméně mne jeho názory popudily natolik, že jsem si jeho budoucí čip přehrál ze záznamu taky, a sledoval, jestli se na rozdíl ode mne pokusí ránu zopakovat přesně tak, jak byla původně zahrána.

Postavil se k ní přímo předpisově, napřáhl a... topnul míček! Někdy se podobné ráně též říkalo „večkou do břicha“, amatérský, zkažený čip, který přelétl grýn a zastavil se až na jeho druhé straně.

„Viděl jste to?“ zajásal. „Pokusil jsem se ho zahrát švihem, vypnul jsem motorickou navigaci, abych si...“

„Zvedl jsi hlavu,“ vysvětlil jsem mu s povzdechem. „Myslíš, že jsem to už nezkoušel?“

Přešel jsem k němu, dropnul jiný míček, postavil se do předpisového postoje a zafixoval páteř. Pak jsem spočítal délku nápřahu a odpor mokrého grýnu a poslal čip do jamky čistým švihem.

„To bylo úžasné,“ poprvé za celou dobu, co ho znám, vypadal Vardon opravdu nadšeně. Snad až na okamžik, kdy jsem mu zařídil ten individuální studijní plán.

Zkusil to taky, se stejným výsledkem jako já, a pak s hlasitým „Jo!“ zapumpoval rukou jako dávní sportovci po vydařeném... čemkoli.

„Jdeme na další jamku, tohle nikam nevede!“ uzavřel jsem švihovou epizodu a vyrazil k desítce. Míčky v naší dvojici sbíral Vardon, takže jsem tam dorazil první a okamžitě jsem zahrál na férvej, abych mu nedal šanci k dalším nesmyslným poznámkám.

Šli jsme soustředěně. Já hrál svou roli francouzského outsidera a Vardon tehdy slavného Američana. Občas se pokusil hrát bez některého z implantátů, ale já už se vyprovokovat nedal. Zdálo se, že drogy k zajímavější hře nevedly. Nehráli jsme o nic lépe ani hůř. Dvě jamky před koncem jsem Vardona jako vždy požádal, aby z odpaliště šestnáctky zahrál do všech viditelných jamek – a on to bezchybně provedl.

 

Jen jsem to možná přehnal s tím psím počasím. Když jsme končili osmnáctku – přesně s tím vyrovnaným skóre, jako Mickelson s Harvetem – oba jsme již cítili příznaky prochladnutí. Nicméně protože jsem jako vědec odmítal apriori přijmout drogy jako součást experimentu, bylo pro mne počasí, a jeho vliv na hru, druhotným cílem dnešního dne. Tak či onak jsme se řítili k očekávanému závěru: další slepá ulička. Rozhodl jsem se závěrečné play off velkoryse vynechat. Nemělo to smysl. Ale Vardon si vzdorovitě položil míček na odpaliště, vzal do ruky driver, a slovy klasika skvěle provedeným švihem s naprosto rozhozenou koordinací pohybů míček bezchybně minul.

„Teď vy!“ řekl prostě.

Byla mi zima, cítil jsem se mizerně a začínal jsem mít hlad. Aspoň to první jsem dokázal snadno vyřešit – přepnul jsem počasí na příjemné, teplé, bezvětrné odpoledne s jarním sluníčkem.

„Co to mělo být?“ zeptal jsem se.

„Golf,“ odpověděl, „jako tehdy.“

„Myslel jsem, že účelem je zahrát míček dopředu, směrem k jamce,“ zadíval jsem se na něj a náhle mi vše došlo. Tohle ti neprojde, ušklíbl jsem se dovnitř a pocítil touhu to štěně pokořit na jeho vlastním území.

Postavil jsem se k jeho netknutému míčku, a přemýšlel jsem, jaké implantáty mohu beztrestně použít. Výpočet trajektorie mi určitě projde, pokud nebudu superpřesný. Možná záda? Nakonec jsem ještě přidal koordinaci svalů tak, abych s jistotou trefil sweet spot hybridu, který jsem náhodně vytáhl z begu. Míček přistál dva metry od vlajky, a já se na Vardona vítězoslavně podíval.

Neměl jsem to dělat.

Nikdy, opravdu nikdy se nesnažte podvést někoho, kdo vám doposud bezmezně věřil, zvlášť pokud je ještě pod narkotiky, které mu umožňují brilantně analyzovat to, co děláte, v tomto případě pohyb. Budete se cítit... jako já tehdy. Jako největší šupák pod sluncem.

Rychle jsem natýčkoval vlastní míček, prohodil jsem něco ve smyslu „to byl vtip“, vypnul jsem všechny implantáty zvyšující fyzickou kondici, a pouze s použitím toho, co jsem o starosvětském golfu věděl, jsem se pokusil ránu zahrát znovu – a světe div se, skončil jsem o sto metrů dál jen v lehkém rafu.

„Dost dobrý,“ uznal Vardon a znovu si připravil míček.

Teklo mu z nosu, a já si uvědomil, že mně vlastně taky. Bylo mi těžko. Něco jiného je zvládat prochladnutí za pomoci moderní technologie, a úplně jiné je to tak, jak se člověk narodil. Začalo mne všechno bolet. Zatraceně, bylo mi jasné, že tohle si oba ošklivě odskáčeme na zdraví.

Víte, jak nejlépe ochladíte lahev za teplého dne? Zabalíte ji do vlhké utěrky a dáte ji na sluníčko. Voda vypařováním odebírá energii a lahev ochlazuje. Byli jsme dvě lahve v promočených utěrkách, ale měl jsem pocit, že kdybych nechal oblohu zatáhnout, bylo by to ještě horší. Na jedné straně věda a na druhé staré dobré předsudky.

Vardonovi se nakonec podařilo míček driverem zahrát. Vyrazili jsme kupředu.

Bylo by jistě zajímavé – za příznivých okolností – sledovat, jak se pere se svým begem, usilovně přemýšlí o délce ran jednotlivými holemi a zoufale ztrácí míčky v podélné vodě. Vardonův golf byl golf praxe, golf implantátů. Já měl hlavu plnou do této chvíle neužitečných, ale nyní k nezaplacení cenných rad nejuznávanějších trenérů všech dob, z nichž se mi nejvíce osvědčila tato: „Když tvůj švih nestačí ani na sedmičku železo, uvědom si, že do triple bogey doťukáš míček z odpaliště i putterem.“ A je to pravda, protože než se snaživý Vardon vynořil z vody, houštin a písku a dostal se ke grýnu ranou, jejíž pořadové číslo nedokáže školák prvního stupně ani přečíst, byl jsem už v opatrování neocenitelné Judity, která mi přivezla teplou kávu a rozkládací židličku až ke grýnu. S implantáty opět v provozu jsem osvěžen podal sportovně ruku zcela zničenému jedinému profesionálovi své doby.

Ten se zasněně usmíval a řekl něco, co lidské ucho slyšelo už před opravdu dlouhou dobou: „Děkuji za hru, doktore!“

 

Sešli jsme se v mé pracovně na fakultě o týden později. Oba jsme nakonec vyvázli jen s lehkým nachlazením, což bylo skoro k nevíře. Měl jsem připravený plán projektu na příští semestr a dychtivě jsem – přiznám se – očekával jeho nadšenou reakci, protože ten plán, mimo jiné, zahrnoval doplnění našeho týmu o ženskou část. Cítil jsem, že je potřeba něco oživit.

Vardon tam však jen seděl, díval se do ztracena, a zdálo se, že ho to vůbec nezajímá.

„Co se děje?“ zeptal jsem se nakonec.

„Víte, pane doktore,“ řekl po chvilce přemýšlení, „k čemu měnit strategii, když jsme teprve na začátku?“

„Myslel jsem... sám jsi říkal... mnoho slepých uliček,“ nebyl jsem připraven hájit se, zvlášť ne před studentem.

„Když jsem tam stál a svou osmnáctou ranou se pokoušel trefit niblickem grýn...,“ pokračoval, „Pochopil jsem jednu věc.“

„Jakou?“ to, že jsem netušil, kam míří, mne začalo znervózňovat.

Zvedl se, přešel ke stěně, u níž mám položené naše begy, a vzal si z toho svého sedmičku železo. Pak cosi vytáhnul z kapsy, položil to na podlahu a skvělým švihem tu malou věc poslal směrem na protější stěnu.

„Že hra je věc, která se odehrává tady,“ ukázal si na hlavu, „mezi ušima.“ Shýbnul se a podal mi zcela zdemolovanou paměťovou kartu s trajektoriemi švihů jednotlivých holí. „A já si ji nenechám ukrást robotem! Sejdeme se na hřišti.“

Vyšel ven ze dveří, hůl stále v ruce.

Obrátil jsem zničenou kartu v prstech a zadíval se na dveře.

Pak jsem se usmál.

Pak jsem toho zničeného miniaturního křemíkového golfistu s hendikepem mínus padesát čtyři zahodil do drtiče odpadků, dal si beg na záda a vyrazil za svým profesionálem.

Prvním profesionálem v dějinách s tříciferným hendikepem. Ale to se změní. Já vím o tréninku úplně všechno. Koneckonců, pokud si vzpomínáte, vyhrál jsem minulý týden play off na Scottish Open. Rozdílem třídy.


r />

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 24371

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 20 z 20) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Cellindra - 2009-04-10 17:24:01

Člověk se při porotcování subjektivitě prostě nevyhne. Ale dá se minimalizovat třeba tak, že si zvolíš kritéria a v jejich rámci nějaké ohodnocování. Pokud budeš používat Vidoucí program pro porotce, tak tam jsou kritéria jazyk/gramatika, originalita/nápad, čtivost/zpracování a příběh/pointa, můžeš si u každého dát 1-5 bodů a pak podle toho povídky ve svojí várce porovnávat.

nata - 2009-04-10 17:03:35

Baret - Po otvorení diskusií sa dva dni k ničomu nikto nemal, tak som začala s tým, čo ma zaujalo. Každopádne, chcela by som poznať názory ostatných aj na ďalšie poviedky zo súťaže, lebo sa snažím naučiť, čo robí dobrú poviedku dobrou a prečo. Jednak preto, že som tohto roku vo Vidoucích som kapitálne vyhorela a pritom som za inú svoju prácu získala Lady Fantasy. A jednak preto, že na budúci rok budem toto porotcovať a bola by som rada, ak by moj hlas nebol náhodný - toto sa mi páčilo, toto nie - ale podložený a relevantný - toto si zaslúži vyhrať, lebo.

Julianne - 2009-04-10 11:14:47

Na odtajnění počtu umístění není nic divného, dělá se to i v CKČ.

Baret - 2009-04-10 08:28:11

nato, je vidět, že se ti ta povídka opravdu moc a moc líbila a že tě neskonale oslovila, ale už z tvých komentářů začínám mít pocit, že k volbě vítěze měli být přizváni mezinárodní pozorovatelé :-)

Nathaniell - 2009-04-10 10:13:17

Tak to se nabízí obligátní tabulka;)

Harv - 2009-04-10 10:09:51

Jen kolik kdo dostal míst.

Nathaniell - 2009-04-10 10:04:57

A co bys rád odtajnil? Kteří porotci jak (a pro co) hlasovali, nebo kolik určitých umístění povídka dostala?

Harv - 2009-04-10 08:09:16

Což o to, já bych je i odtajnil (mám to v úmyslu), ale zatím mě nenapadlo, jak to udělat, aby to vypadalo dobře.

nata - 2009-04-10 07:24:39

To je zaujímavé. Už viem o dvoch oficiálnych porotcoch, ktorí mali SO na prvom mieste. Vyslovene sa mi ponúka odtajnenie hlasovania ako to urobila ASFFH...

Flad - 2009-04-09 23:42:43

No, treba pro mne to byla letos nejlepsi povidka souteze (Vek pohadek jsem mel druhy), takze mne taky mrzelo, ze Scottish open skoncil tak nizko :-/

Koral - 2009-04-11 09:29:19

Začínající autoři prý mají psát o tom, co dobře znají. Tento autor zvolil golf, a povídkou oslovil milovníky golfu a scifisty. Samozřejmě zjednodušuji, tak jednoduché to není. Povídka mi přijde bez zádrhelů, fajn, ale natino nadšení ve mně nerozpoutala. Až tato diskuse mě donutila znovu si ji přečíst. Neřekla bych, že vývoj charakterů nebo zápletka jsou o třídu lepší než např. Fialová povídka. Ta mi přišla zajímavější, méně předvídatelná. Jinak si myslím, že od druhého místa ještě níž než k tomu šestému, byla soutěž hodně vyrovnaná. Rozdíly bych viděla spíš v líbivosti a oblíbenosti námětů a žánrů než v třídové úrovni povídek. Prostě tak trochu jablka a hrušky 8-D.

Harv - 2009-04-09 08:24:19

Já bych SO rád viděl třeba ve Vidoucím sborníku, takže autorovi zatím doporučovat nebudu.

nata - 2009-04-09 07:44:18

Som rada, že sa mi to len nezdalo a že poviedka je dobrá aj podľa názoru iných. Formálne, štylisticky, štruktúrou. Veľmi rada by som ju videla publikovanú a úplne najradšej v Golfe. Skúsil to už autor? Ak naňho máte kontakt *významný pohľad na Harva*, dajte mu to vedieť. Stačí k tomu napísať trefný sprievodný mail (v zmysle umiestnenie vo finále prestížnej žánrovej literárnej súťaže) a podľa mňa to prejde. Ostatne, mesačníky musia naplniť stovky strán textu zakaždým dokola. A toto vystihuje podstatu golfu z hĺbky srdca.

Cellindra - 2009-04-08 22:21:36

Co se týče pořadí, souhlasím s Nathaniell, kolem pátého místa to bylo opravdu tak natěsno, že se z toho nedá téměř na nic usuzovat. Podle mě ale Scottish Open *dojela* na to, že je to poměrně klasická tvrdá scifárna a v naší porotě převládají milovníci fantasy, kterým použité vědeckofantastické kulisy nesedí.
Já sice scifista jsem, nicméně o golfu nevím vůbec, ale vůbec nic. Přesto mi použitá terminologie nevadila, většina se dala domyslet z kontextu a ostatní termíny se daly vesele ignorovat. A když už mě nějaký zaujal, jednoduše jsem si ho hodila do Wikipedie.
Klady téhle povídky už tu byly hezky shrnuty, já bych jen doplnila, že se mi osobně líbilo, jak autor nedělá z čtenáře blbce a nevysvětluje mu každou kravinu. Nechat prostor čtenářově fantazii - a čtenářově inteligenci - je podle mě velmi důležité.
(A ráda bych podotkla, že tuhle vlastnost měla většina povídek v první pětce.)

Eri - 2009-04-09 15:18:40

Mě se usvit na kovářově dvoře líbil víc a to si nemyslím že by to bylo jen tím, že jsem spíš nakloněná fantasy. Líbila se mi ta obyčejnost a jednoduchost nápadu.

Cellindra - 2009-04-08 22:22:44

Souhlas, Kovářův dvůr mi ve srovnání se Scottish přišel vyloženě bez nápadu. Ale evidentně se ostatním porotcům líbil.

Julianne - 2009-04-08 22:16:59

No právě - osobní preference. V příštím ročníku už by to mělo být lepší v tom, že aspoň v prvním kole, kde povídku čte jen několik porotců, dostanou porotci povídky takového žánru, který chtějí číst (nebo alespoň ne toho, který přímo nechtějí ;)).
Ze čtyř prvních míst (k posuzování pátého nejsem objektivní) se mi výrazně víc než Scottish Open líbil pouze Věk pohádek, ostatní tak víceméně nastejno, včetně Úsvitu na kovářově dvoře. Ten se mi sice líbil, ale neuchvátil mě - připadal mi prostě jako velmi slušná fantasy, hezké čtení, ale nic navíc. Je to nejspíš tím, že já jsem zase spíš na sci-fi, a když už čtu fantasy, hledám v ní něco nového. A to třeba *Fialové cosi...* ;-) mělo, i když znáš můj názor, že by to potřebovalo rozvést.

Nathaniell - 2009-04-08 20:52:42

Taky nejsem porotce, ale tohle mi prostě nedá...
Jsem fantazák. Scifi čtu málo, většina mě nebaví, a tudíž neposoudím originalitu ani technologie, protože tomu prostě nerozumím. Navíc nehraju golf a nic o něm nevím. Tím pádem mne autor této povídky odstrčil na druhou kolej. Docela dobře jsem pochopila *o co tam vlastně šlo*, ale většinu z toho, co vás tak uchvátilo, já nedocením. Navíc s golfovými termíny to autor podle mě hodně překořenil. Toť pouze můj názor, ale myslím, že i mezi porotci byli lidé, pro které tohle nebyl právě šálek jejich kávy. Otázka podle mne spíš zní, o kolik byly povídky výše umístěné horší (či lepší)? Konkrétně první trojka? Protože mezi touto a povídkami na pátém a čtvrtém místě byl tak malý bodový rozdíl, že snad ani nemůžeme říct, že by Scottish byl horší. Podle mě to spíš znamená, že si porota myslí, že je s těmito povídkami minimálně naroveň, ačkoli na něho z potřeby nějakého konkrétního pořadí zbylo to nešťastné šesté místo (chápu, že tohle bude pro autora asi malá útěcha:)
Tohle samozřejmě prezentuji jako svůj subjektivní názor, nechci tu povídku nějak poškodit. Podle mne prostě nedopadla tak špatně a konkrétně první dvě místa se mi líbila mnohem víc.

Julianne - 2009-04-08 16:38:40

Nejsem sice porotce, ale i tak se pokusím o určité zhodnocení. Zaprvé, Scottish Open se mi hodně líbilo a připadá mi jako škoda, že neprošlo do první pětky (i když za to vlastně mohu být vděčná ;)). Je to příjemná, hezky napsaná povídka, zajímavá prostředím, do něhož je zasazena, a není v ní mnoho jazykových chyb (rozhodně méně než v jiných finálových příspěvcích).
Co na ní mohlo vadit? Přímo vadit asi nic. Spíš jde o to, že moc neoslnila. Čte se velmi příjemně, má i atmosféru, ale někdo by v ní mohl postrádat zásadnější příběh (byť se mi nezdá, že by tu scházel; ta povídka je prostě laděná spíš do náladovky, i když to taky není přesné vyjádření). Někdo třeba preferuje akci, a když se sejdou dvě přibližně stejně dobré povídky a musí si mezi nimi vybrat, zvolí tu akčnější. Atd. Řekla bych, že tu není žádná zásadní chyba k vytknutí, spíš jde o ty osobní preference. Ne každému to sedne.
Trošku mě iritoval český přepis termínů (grýn místo green), ale možná se to tak v českém golfu běžně používá. To bych si musela dohledat.

nata - 2009-04-07 16:59:50

Ďakujem za umožnenie komentovania.
Časť diskusie už prebehla inde, ale skúsila by som to previesť tu. Podľa mňa sú silné stránky tejto poviedky originálny dej, postavy charakterizované konaním a s prepracovanou motiváciou, na malom priestore je navyše zjavný vývoj postáv a zmena názoru. Technologické výdobytky sú uveriteľné a ich zneužívanie lenivejúcou ľudskou populáciou sú tak blízko reality, ako to dokáže oceniť len zarputilý televízny divák.
Naopak zbytočný je posun o dvadsať tisíc rokov. Za ten čas už nikto nebude vedieť nielen, čo je to golf, ale ani Škótsko čiste z dovodu kapacity pamäťových zariadení. Toľko rokov vedomostí je príliš dlho. Možnú nevýhodu vidím aj v tom, že je poviedka úzko spojená so špecifickým športom, vrátane hantýrky.

A teraz by som rada počula, čo je na nej zle z literárneho hľadiska a prečo si podľa konkrétnych porotcov nevydobila vyššie umiestnenie.


:: (1 - 20 z 20) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.