Palantir
oddělovač

Parafráze

Literatura > Povídky > Vidoucí 2008 | 02. 08. 2008 23:59:59 | autor: Harv

„... no, a pak odjeli někam hodně daleko a měli se tam opravdu dobře,“ dovyprávěl a po drobném, takřka neznatelném zaváhání klesl hlasem.

Původně chtěl dodat: „rozhodně líp než my dva tady,“ ale nakonec si to rozmyslel. Místo toho se na ni jen usmál a jizva mu přitom zkroutila obličej. Většina lidí ve vesnici se ho kvůli ní tak trochu štítila, nikdy vlastně nepochopil, proč. Narozdíl od nich mu ale Karrin úsměv bez váhání oplatila. Karrin, která se ho nebála ani jím nepohrdala.

Les se koupal v temnotě. Jméno měl tedy doopravdy výstižné, i když nesvědčilo zrovna o velké představivosti toho, kdo je vymyslel. Tma visela z větví, válela se u kořenů, jako had se ovíjela kolem kmenů. Stříbrné paprsky úplňku někde vysoko nad nimi neměly sebemenší šanci proniknout až dolů, pod staleté koruny stromů a strop z listí a jehličí.

„Arejon byl orel a bydlel na té nejvyšší hoře, která v té zemi byla, a každé ráno vylétal na lov vysoko až do nebes…“

Karrin začala vyprávět nějakou další pohádku, ale skoro ji nevnímal. Napjatě naslouchal všem nočním zvukům, protože věděl, jak moc důležité je, aby se nenechali překvapit. Věděl, že dnes vyrazili pozdě a že vyprávění o tajemství, které Temný les skrývá, nejsou jen řeči foukané do větru. Věděl to lépe než kdokoli jiný, přesto ji dosud nevaroval. Zatím neměl důvod a doufal, že to tak i zůstane. A tak ji jen mlčky držel za ruku, když se společně prodírali houštinami, jež na několika místech ukrajovaly cestu a činily z ní jen něco, co se cestě vzdáleně podobalo. A doufal, že se celá jejich pouť, stejně jako už tolikrát předtím, i tentokrát obejde bez střetu.

-

 

Garn byl kromě stařenky jediný, kdo si nemyslel, že pohádky jsou hloupé. Naopak, říkával, že je v nich víc pravdy, než by se mohlo na první pohled zdát. A stejně jako stařenka, ani on nepovažoval Karrin za děcko. Nakonec… bylo jí už dvanáct, a jako malá se rozhodně necítila. Strašně ji rozčilovalo, když s ní lidé jednali, jako by si neuměla spočítat jedna a jedna. Což Garn zásadně nedělal. Garn ji bral vážně.

Potěšilo ji, když zjistila, že jdou dneska přes Temný les právě spolu. S ním se tolik nebála tmy ani těch divných zvuků, které se z ní čas od času ozývaly. Snad proto, že bát se bylo povoleno. Garn se jí za strach nikdy nesmál jako ostatní převaděči. Možná proto, že sám ho občas míval také.

-

 

Dovyprávěla. Převaděč se na okamžik vytrhl ze zamyšlení a trochu nepřítomně se pousmál. Zdánlivě na ni, ve skutečnosti ale někam úplně mimo. „Jo, hezký,“ zamumlal roztržitě a Karrin nevěřícně vytřeštila oči.

„Ne, to teda nebylo hezký!“ vyjekla rozzlobeně. „Copak jsi mě vůbec neposlouchal?! Ten orel jim vytrhal všechny střeva a obtočil je kolem hory a bylo jich tolik, že ji musel třikrát obletět! Tak jak můžeš říct, že to bylo hezký?“

Garn měl lehce přivřená víčka a i teď se zdálo, že ji napůl nevnímá. Karrin tiše zuřila.

„Promiň, asi jsem se trochu zabral…“ omluvil se nakonec převaděč, ale ten nepřítomný výraz mu z tváře nezmizel. „Neměla bys říkat takové věci…“

Karrin nesnášela, když ji někdo vychovával. „Proč?! Je to pravda, říkala mi to stařenka!“

 

-

 

Samozřejmě… stařenka. Ve vesnici, kde bydlela, se tvrdilo, že je ve spolku s nečistými silami. Tvrdilo se to i dokonce i v druhé vesnici, v té, kde nebydlela. A popravdě řečeno, s jejími svéráznými názory na výchovu a některé další věci by se nebylo čemu divit. Přesto, co se náklonnosti týkalo, u Garna ta stará čarodějnice jednoznačně vítězila. Třeba proto, že se ve své vnučce viděla a tvrdošíjně vyžadovala její pravidelné návštěvy. Karrinini rodiče z toho pochopitelně dvakrát nadšení nebyli, přesto ale aspoň čas od času povolili - krev není voda. Tak daleko, aby se s ní za stařenkou vypravili sami, však jejich příbuzenská láska zase nesahala. Proto většinou najali převaděče, aby za ní vnučku přes Temný les zavedl. A tak měl Garn jedinečnou příležitost trávit s Karrin celé hodiny, vyprávět jí příběhy, poslouchat ty její a alespoň na malou chvilku si namlouvat, že na něm někomu záleží.

„No tak dobře,“ zabručel smířlivě. „Ale doma to nevyprávěj, hm?“

„A no jo, vždyť jo…“ přijala Karrin omluvu. „A teď ty!“

Ale Garn už byl zase myšlenkami jinde… Zdálo se mu to, nebo tam z toho keře opravdu zaslechl to, co si myslí? Mimoděk zrychlil. Věděl, že nedaleko je mýtina, jeden z mála zoufale marných a neúspěšných pokusů zkrotit Temný les. Potřeboval je oba dostat někam, kde je víc prostoru, kdyby došlo na nejhorší. Začínal tušit, že dnes večer na nejhorší dojde. Pozdě dnes vyšli, příliš pozdě.. Tma je dostihla ještě v lese a to je ve zdejších končinách moc nebezpečná věc…

„Až za chvilku, teď mě nic nenapadá,“ odbyl ji. A trochu nervózně dodal: „Pojď, přidáme, musíme si pospíšit…“ Opravdu moc se snažil, aby se mu přitom netřásl hlas.

 

-

 

Mýtina se před nimi otevřela jako nabízená dlaň. Bylo tady větší světlo než pod stromy uvnitř lesa a necítil se tu tak sevřeně. „Podívej, těch kytek,“ ukázal trochu křečovitě na místo pár kroků před nimi. „Měla bys jich stařence pár vzít, bude ráda.“

Karrin mu věnovala dlouhý zkoumavý pohled: „Neříkal jsi před chvílí, že spěcháme?“

„Tohle nás zase tolik nezdrží...“

„Aha…“

Roste, pomyslel si Garn. A moudří. Nevěděl, jestli z toho má mít radost. „Běž,“ šeptl naléhavě a postrčil ji rukou se zkřivenými prsty. Byla to další památka na dávné setkání s Nebezpečím, setkání první a zatím i poslední, ale to Karrin nevěděla. Dívka přikývla a bez dalších řečí zamířila doprostřed mýtiny.

Garn se zastavil nedaleko a nespouštěl z ní oči, připravený vyrazit okamžitě na pomoc, kdyby Nebezpečí udeřilo. Jestli jí zkřivíš jediný vlásek, parchante, drtil potichu mezi zuby, tak budou ty kousky, co z tebe nadělám, nacházet ještě týden…

„Pojď sem! Pojď se podívat!“ zavolala na něj Karrin. Pomalu se vydal k ní. „No tak ukaž,“ pobídl ji, ale místo na podávanou kytici se díval někam na okraj lesa.

„Kousek víc vlevo,“ poznamenala Karrin a Garn na ni s údivem vytřeštil oči. Stočil zrak směrem, který mu naznačila, a opravdu, mezi stromy na okamžik zahlédl nazelenalý záblesk dvou hladových očí. To bylo zlé.

Karrin se naoko znovu sklonila nad květinami. Přidřepl k ní a vytáhl z boty dlouhou dýku, svou jedinou zbraň. „Každou chvíli vyrazí,“ zašeptal přiškrceným hlasem. „Vyběhneš tady po cestě vpravo, po ní pořád rovně a nebudeš se ohlížet, dokud nebudeš venku z lesa. Jasný? Neuhýbej z cesty, nezdržuj se a opovaž se vracet! Já si tě pak najdu… Rozumělas?“ Polkla a přikývla. Oči se jí leskly, jako vždycky, když měla strach.

Nad pasekou se rozprostřelo těžké nepřirozené ticho. Napětí viselo ve vzduchu, Karrin ho cítila až na kůži. Věděla, že se blíží něco hrozného, a věděla i, že se tomu nedá nijak zabránit. Paseka ztuhla v měsíčním světle, všechny zvuky se utopily v momentu velkého očekávání.

Pak se náhle věci daly do pohybu.

„Jdi!“ sykl zničehonic Garn a zmrzačenou rukou ji popostrčil dopředu. Skoro ve stejný okamžik vyskočil nohy, hrozivě zařval a s tasenou dýkou se vrhl vstříc Nebezpečí. Prchající Karrin se ohlédla přes rameno a ve světle úplňku spatřila jen, jak se něco obrovského, šedého a chlupatého vrhlo na Garna a srazilo ho k zemi. „Zmiz!“ zařval převaděč, ještě než dopadl, a něco v jeho hlase ji přesvědčilo, aby okamžitě uposlechla. Jen o malou chvilku později se tmou propálil strašlivý srdcervoucí výkřik. Bylo jen těžko určit, komu z těch dvou patří…

-

 

Běžela nočním lesem, klopýtala přes popadané větve, trnité šlahouny ostružin se jí chytaly za šaty a nechávaly na kůži dlouhé tenké škrábance. Z dálky k ní doléhal řev, bolestný i vzteklý, a mísil se s šuměním lesa. Utíkala ze všech sil, potmě zakopávala o kameny a větvičky ji šlehaly do tváří. Rychle, rychle, bušilo jí srdce do rytmu běhu. Studený vzduch řezal na kůži, tam, kam ještě nepronikly trny ostružin. Klopýtnutí o kámen a hned rychle dál, není čas. Přes cestu ležící padlá větev. Skok. Všechny zvuky nakonec polkl strach, už neslyšela vůbec nic.

Nakonec se přece jen zastavila. Ohlédla se, ale za ní se kroutila jen prázdná cesta, která ve změti popadaných větví pomalu ale jistě cestou být přestávala. Koruny stromů vysoko nad ní tiše šustily a v té chvíli to znělo trochu jako něčí krutý smích. Uvědomila si, že ve zpocené dlani ještě pořád svírá květiny.

Garne? chtěla zavolat, ale hlas se jí skřípl někde dole v hrdle a vůbec si nenašel cestu ven. Nechtěla myslet na to, co ji právě napadlo. Nechtěla myslet vůbec na nic. Garne! dotíral přesto dál ten protivný dětský hlásek bezradné holčičky ztracené v lese a zněl čím dál zoufaleji. Stála, polykala stoupající slzy a snažila se co nejdříve popadnout dech. Pak se znovu dala do běhu.

-

 

Znovu běžela nočním lesem, klopýtala přes popadané větve, trnité šlahouny se jí chytaly za šaty a nechávaly na kůži dlouhé tenké škrábance. A pak…

„Hej!!“ ozvalo se zničehonic z křoví jen malý kousek od ní. Zarazila se vprostřed běhu, klopýtla, v pádu rozhodila doširoka ruce a přistála na zemi. Zvedla hlavu. Pomozte, pomozte, bušilo jí srdce v rytmu strachu a těžko říct, na koho se v ten okamžik vlastně obracelo.

Ze tmy se vyloupla silueta neznámého muže. Rostla a nabývala tvar, jak se k ní neznámý pomalu přibližoval. Byl vysoký a svalnatý, alespoň co dával tušit otrhaný, nejspíš temně zelený plášť, který měl přehozený přes ramena. V ruce držel kuši. „No tak?“ zeptal se výhružně. Měl hluboký drsný hlas. „Ty neumíš mluvit? Co dělá taková malá holka sama potmě v lese?“ Přistoupil blíž a jak se k ní sklonil, aby jí pomohl vstát, zpozorovala na jeho rukou i oblečení temné skvrny. Jako kdyby…

„A c-co-co t-tady děláte vy?“ vykoktala nepříliš duchapřítomně a sama by si za tu otázku hned vzápětí dala ránu. Jestli je to zlý člověk, určitě ho rozzlobila a on s ní teď nebude mít slitování…

Instinktivně se přikrčila v očekávání odvety za svou drzost, ale neznámý ji namísto toho pouze vzal za ruce a vytáhl na nohy. A na otázku odpověděl: „Lovím vlky. Teď jsem zrovna před chvílí dole na pasece jednoho dostal. Taková potvora veliká… Teda, ne že bych se chtěl chlubit to ne… …no, ale já se tě taky na něco ptal.“

„J-já,“ zakoktala se Karrin. „M-my jsme šli do vesnice za mojí stařenkou.“

„My? To je kdo? Vidím tady jen tebe…“

„Garn zůstal vzadu,“ řekla a cítila, jak se jí při té větě rozklepala brada. Dvě paseky s vlkem by bylo příliš mnoho náhod na jedinou noc. Nějaká síla, snad strach, co uslyší, jí však zabránila vyslovit tu otázku nahlas. Nebylo koneckonců ani třeba, lovec jako by jí četl myšlenky.

„Tak alespoň jedna dobrá zpráva,“ řekl zamyšleně. „Žádného člověka jsem neviděl, takže ten tvůj Garn asi utekl.“

„Ale proč se ke mně nepřidal?!“ zakvílela Karrin žalostně. „Říkal, ať běžím pořád rovně po té cestě vpravo. A že se ke mně přidá?“

„Nojo, holka, jenže ty jsi pěkně zabloudila. Teď jsme pořádný kus bokem od hlavní cesty.“

„Cože…To jsem jako něk-“

„Myslím,“ přerušil ji lovec. „Že nejlepší bude, když tě teď co nejrychleji vyvedu z lesa. Vsadím boty, že tam na tebe ten tvůj kamarád už dávno někde čeká a diví se, kam ses poděla…“

To znělo docela rozumně. Karrin s úlevou přijala nabízenou ruku a protentokrát velkoryse pominula, že s ní neznámý jedná jako s dítětem. Potmě a sama v lese náležitě ocenila, když se objevil někdo, kdo si alespoň trochu ví rady. Potmě a sama v lese byla docela ochotná ze svých zásad slevit.

-

 

„Odkud jste?“ zeptala se.

Nikdy nevydržela dlouho mlčet. Doma jí občas říkávali, že na to jednou doplatí, ale Karrin neměla ráda ticho. A teď, když uprostřed noci kráčeli ztemnělými pěšinkami a jen mrtvé listí jim šustilo pod nohama, to platilo dvojnásob.

Lovec se na ni chvíli upřeně díval. Nevěděla, proč ji ten pohled tak zarazil, snad jeho oči byly nějak jiné, i když nedokázala určit, co přesně se na nich změnilo.

„Tak se tak porůznu potuluju…“

„Aha.“

Potom bylo zase dlouho ticho, a Karrin si krátila chvíli sledováním okolí. I když to bylo samozřejmě hloupé, nemohla se zbavit dojmu, že jsou jí ta místa, kterými procházejí něčím povědomá. Postupně přibývalo světla a mezi stromy probleskl kousek tmavomodrého nočního nebe.

Tázavě se ohlédla po lovci a ten její pohled klidně opětoval. Povzbudivě na ni kývl a nadhodil si na rameni zbraň. Všimla si, že je celá zanedbaná, skoro jako by ji nikdo léta nepoužil. A jak se od ní odvracel, zazdálo se jí, že pod kápí zahlédla něco, co nápadně připomínalo…

Ale ne. Hloupost, pokárala se v duchu a trochu nejistě pokračovala v chůzi.

 

-

 

Po pár krocích se před nimi zničehonic otevřela mýtina. Jako nabízená dlaň. Bylo to tak náhlé, že si to skoro nestihla ani uvědomit a slepě vkročila ze tmy do světla. Ve vzduchu byla cítit vůně hlíny, nebe nad nimi někdo poprášil miliónem hvězd. Ale Karrin už nic z toho nevnímala. Strach, o to horší, že beze jména, si k ní konečně někudy našel cestu a dočista ji ochromil. Něco bylo strašně špatně. Zatím ještě nevěděla, co, ale cítila že už je tomu blízko.

„Tady už jsem byla!“ vyhrkla najednou poněkud zbytečně a poplašeně se rozhlédla kolem sebe, snad v marné snaze ujistit se, že se mýlí a že se jí to všechno jenom zdá. Jenže nebylo sebemenších pochyb - stáli na tom samém místě, kde se Garn před necelou hodinou střetl s tím… vlkem? Paseka se koupala v měsíčním svitu a stromy na jejím okraji vrhaly na zem dlouhé strašidelné stíny. Vzhlédla k nebi. Úplněk, uvědomila si a s tím slovem se jí vybavil nějaký zasutý příběh. Snad jí ho vyprávěla babička, snad Garn, ale to teď nebylo důležité.

Několik věcí najednou začínalo dávat smysl, ale Karrin z toho radost neměla.

S očima rozšířenýma strachem vyděšeně pohlédla na svého průvodce.

„Rád jím pod hvězdami,“ usmál se nenuceně lovec a zároveň s těmi slovy odhodil kuši do trávy. Teprve teď jí došlo, že k ní celou tu dobu neměl žádné šípy.

Tolik věcí do sebe najednou začalo zapadat…

Hladově a tak nějak strašně ošklivě se na ni usmál a v tom šklebu odhalil řadu dlouhých špičatých... …proč má tak velké zuby? blesklo jí hlavou, než omdlela, ale odpověď už vlastně předem znala.

-

 

Tma se v úsvitu měnila v šero, hvězdy bledly a pomalu utíkaly z oblohy, když ten muž vklopýtal na mýtinu. Vlasy měl plné větviček a špíny, oblečení potrhané a v očích pološílený výraz. Opřel se o pařez a uštvaně se rozhlédl kolem sebe. Zmrzačenou rukou si tiskl rameno, ze kterého mu mezi zkroucenými prsty protékaly zbytky krve, které ještě nestihly zaschnout. Ani to nevnímal. „Karriiiiin!“ zařval hlasem, který jako by mu nepatřil. A pak ještě mnohokrát po sobě. Znovu a znovu, jak si hledal cestu mezi pařezy a pokaždé tajně zadoufal, že za nimi nic nenajde. Znovu a znovu, tak dlouho, než našel její tělo, nebo alespoň to, co z něj zbylo, a hlas se mu zlomil do bolestného výkřiku, co rozezněl celý les a trval snad dalších sto let.

Jako smyslů zbavený pak vyběhl ven z lesa, a už nikdy se nevrátil.

 

-

 

„V pohádkách je víc pravdy, než by se mohlo zdát,“ říkával ten vypravěč a v ošklivé tváři s dlouhou jizvou mu přitom ležel stín. „I když je čas většinou přetaví v něco úplně jiného, to jádro, pravda, ten důvod, proč je říkáme, je stálý a dá se najít, když víme, co hledáme.“

Jeho pohádky byly plné beznaděje a smutku. Až na jednu jedinou, tu, která už od samého začátku lhala, protože jí síla přání dala nový tvar. Byla to pohádka o holčičce, která bloudí nočním lesem, vlkovi, lovci a stařence, a měla dobrý konec.

Za celou tu dobu, co vypravěč chodil mezi lidmi a tenhle příběh jim vyprávěl, proto nikdo nikdy nepochopil, proč se mu pokaždé v očích lesknou slzy, když říká to své „a pak žili šťastně až do smrti…“

 



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2284

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.