Palantir
oddělovač

Atentát

Literatura > Povídky > Vidoucí 2008 | 02. 08. 2008 23:59:59 | autor: Harv

 

Richard Vaněk si kapesníkem nervózně přetřel zpocenou pleš. Foukal ostrý studený vítr a přestože byl teprve začátek listopadu, klesla teplota na mínus deset. Padesátiletý, tukem oplácaný Richard, se potil z nervozity. Pracoval jako učitel Českého jazyka a dějepisu na pražském dívčím katolickém gymnáziu a loupež v obchodě se zbraněmi, na kterou se zrovna chystal, byla příliš velkým soustem pro jeho nervy.

„Cigárko, Richarde?“ nabídl mu rozevřenou krabičku stejně plešatý, ale o třicet let mladší a hubenější Petr Kulhánek. Tvářil se nejjistěji z nás všech. Pokuřoval mentolovou Startku bez nikotinu a, potom co si Richard jednu vzal, se vyzývavě zadíval na vycházející hvězdy.

„Když jsem na střední psal básničky o třpytu hvězd odrážejícím se v dívčích očích, nečekal jsem, že z tama za pár let přiletí banda žlutých zmrdů a zotročí si celou naši planetu,“ pronesl spíš ke hvězdám než ke svým šesti posluchačům a teatrálně směrem k černé obloze pohrozil pěstí.

Těmi žlutými zmrdy myslel pochopitelně vareny. Mimozemskou civilizaci, která před sedmi lety ovládla modrou planetu. Trvalo jim to přesně tři dny. Na uvítanou její vesmírné lodě ve tvaru černých koulí sestřelily všechny satelity a družice na oběžné dráze. Pak přes sto cílených raketových úderů zničilo hlavní vojenské a raketové základny NATO, Ruska, Izraele a Číny. Jediným úspěchem veškeré následné obrany pozemských mocností bylo zničení zásobovací vesmírné lodě. Z oblohy ji sundaly americké kontinentální balistické rakety z rychlých bitevních křižníků. Jenom díky duchapřítomnosti varenů nezpůsobil pád jejich lodi obrovskou tragédii. Sestřelenou a neovladatelnou loď jejich energetické zářiče doslova vypařily do vesmíru. Nebýt toho, dopadla by na starou dobrou Evropu. Ve srovnání s tím co se mohlo stát, by byl pád tunguzského meteoritu jen neškodnou sprškou kamení.

Poté co vareni zničili svou vlastní poškozenou loď, pochopilo velení bezmocných mocností, že to s námi nezvaní návštěvníci asi nemyslí tak úplně špatně a generální tajemník se jménem všech dvou set států planety oficiálně vzdal mimozemské invazi. Jeho projev vysílaly všechny televize i rádia světa a bylo jasné, že si jej naladilo i velení invazní flotily. Po šesti hodinách už vesmírné lodě přistály na půdě naší planety.

Vareni nám byli víc podobní, než by se i sebevíc optimistický vědec odvážil hádat. Měli dvě ruce, dvě nohy, jednu kulatou hlavu a hubené tělíčko. Vypadali trošku jako mongoloidní děti nebo malí Číňané s Downovým syndromem. Proto se jim také začalo přezdívat Mongolové, nebo v případě páně Kulhánka žlutí zmrdi.

Měřili okolo sto dvaceti centimetrů a jejich tělesným schránkám nedělala zemská přitažlivost zrovna nejlépe. Pocházeli z několika planet s mnohem menší přitažlivostí a také větším množstvím CO2 v atmosféře. Na Zemi se museli pohybovat zásadně v elastickém skafandru.

Země nebyla první obydlená planeta, kterou obsadili. Měli pro okupaci nevyvinutých civilizací dokonale propracovaný systém, včetně schopné propagandy. Krátce poté, co boje ustaly, se na televizních kanálech začaly vysílat filmy v příslušných světových jazycích včetně Češtiny. Šokovaným pozemšťanům v nich varenští herci a herečky (pro člověka v podstatě k nerozeznání) vysvětlovali, že je nemohlo v životě potkat nic lepšího než okupace armádami osvíceného Varenského impéria, které v současné době zahrnuje devadesát obydlených planet a osm různých ras.

Díky jednotné varenské vládě měl na planetě Zemi brzy nastat mír mezi znesvářenými národy a ekonomická prosperita. Svá hesla jakoby opsali z příruček multikulturalismu vydávaných Evropskou unií. Joseph Goebls by se od nich mohl učit. Ekologové a míroví aktivisté zajásali a tentokrát ne nadarmo.

Každý stát světa podléhal mimozemskému guvernérovi, který řídil nejen byrokracii, jenž převzal po předchozích lidských vládách, ale i významné firmy a nadnárodní koncerny.

Skutečně do tří let osvícená mimozemská diktatura skoncovala s hladem i válkami a nastolila udržitelnou ekonomickou prosperitu ve většině zemí světa. Pomocí jejich technologií se podařilo vyléčit i takové nemoci jako AIDS nebo rakovinu.

Vareni se také všemožně snažili dát lidem pocit důležitosti. Předávali nám některé své technologie a založili i několik speciálních škol. V nich začali studovat nadaní inženýři a piloti, kteří měli v budoucnosti pracovat ve vesmíru i jiných planetách pro blaho impéria. Několik z nich už dokonce začalo fungovat ve smíšených vesmírných posádkách. Každý takový člověk se stal ihned středem mediálního kolotoče řízeného profesionálními varenskými propagandisty.

Ať si byla varenská vláda sebevíc osvícená, stále proti ní bojovalo několik guerilových skupin. Hlavně v islámských oblastech se pravidelně vyhazovali do povětří boží mučedníci a v horách Jižní Ameriky se skrývaly tisíce partyzánů. Boj s nimi vareni přenechávali americkým vojákům.

V Evropě byl zřejmě největší klid. I když i tady se občas odehrál nějaký výbuch. Největší akcí evropského odporu byl zřejmě únos a následná poprava varenského guvernéra ve Francii poté, co mimozemšťané odmítli splnit požadavky korsických odbojářů jako třeba odletět zpátky tam odkud se vzali.

Mezi pozemský odboj patřila i naše malá pražská skupina s poněkud nevkusně patetickým názvem Obrana Země. Vymyslel ho Richard Vaněk, který v sobě prostě nedokázal zapřít středoškolského profesora. Naše sedmičlenná parta byla podivným slepencem různých náhodných kamarádů a známých.

Třeba náruživý kuřák Petr Kulhánek a poněkud cholerický třicátník Jan Rychetský byli Richardovými oblíbenými studenty. Tedy ještě z doby, kdy učil na gymnáziu pohlavně smíšeném. Hubený a věčně vyplašený pětadvacetiletý zrzeček Martin Procházka byl Kulhánkovým bratrancem. Stejně starý student práv s pronikavým úsudkem Matěj Hušek a opravář aut, čtyřicetiletý Jaroslav Špulák, byli zase Procházkovi kamarádi. Já jediný jsem se k téhle partě napojil přes jednu internetovou diskusi. Padli jsme si na chatu o historii s učitelem Vaňkem do noty, párkrát se sešli a shodli se, že za svobodu planety je třeba bojovat za použití všech prostředků.

Právě kvůli získaní oněch prostředků jsme mrzli na okraji parku Stromovka a čekali na devátou večer až zavře malý obchůdek se zbraněmi. Krámek jsem vytipoval sám. Měl k přepadení spoustu výhod. Stál na relativně opuštěném místě a pracoval zde zásadně pouze samotný majitel, padesátiletý, tukem oplácaný chlapík s dobrosrdečným pohledem. A navíc měl dlouhou otevírací dobu.

Vaněk nervózně každou minutu kontroloval hodinky.

„Už bude za chvilku zavírat. Jdeme tam. Každý na své místo,“ zavelel roztřeseným hlasem.

Díval jsem se na něj a bál se o jeho vysoký krevní tlak. Jestli našeho vůdce hned při první akci trefí šlak, dopadne to s protimimozemským odbojem v Praze špatně. Naštěstí jsem Richarda přemluvil, aby spolu se Špulákem a Huškem hlídali, zda někdo nejde a případně se jej pokusili zadržet.

Počkal jsem až bude pět minut po deváté a se zbývajícími členy skupiny jsme vešli do dveří.

„Dobrý večer,“ pozdravil s nehranou žoviálností Kulhánek.

„Zdravím,“ sjel nás udiveným pohledem prodavač. „Už jsem se chystal zavřít,“ pronesl tišším hlasem.

„To je škoda, pane šéf. Chtěli jsme vám udělat tržbu,“ prohlásil jsem pokud možno co nejupřímnějším tónem.

„Tak povídejte. Co pro vás můžu udělat?“

„Potřebovali bychom koupit pět loveckých kulovnic. Cézet pětsetpadesátky, máte?“ zeptal jsem se.

Chlapík nás sjel pohledem jako by tušil nějaký podraz. Nakonec v něm ale vidina zisku zvítězila nad případnými obavami i ostražitostí.

„Musím do trezoru. Už jsem tam chtěl stejně naskládat vystavený zboží. Počkejte tady,“ otočil se a prošel závěsem do další místnosti.

Potichu jsme se s Kulhánkem vydali za ním. Ostatní odbojáři se procházeli po krámě. Opatrně jsem odhrnul těžký závěs. Trezor, v němž uchovával zbraně a střelivo, byl zabudovaný do zdi. Otevíral se jako klasická skříň. Dveře dokořán a prodavač mezi nimi se natahoval do zadního regálu pro kulovnice. Chtěl jsem vraždu nevinného obchodníka spáchat sám, ale Kulhánek mě předběhl. Tichými přískoky se připlížil za záda prodavače držícího v náruči pušky, levou rukou mu zacpal ústa a motýlkem, který vytáhl odněkud z kapsy mu prořízl hrdlo. Vypadal přitom jako profesionál z SAS a ne daňový kontrolor z finančního úřadu pro Prahu 3.

Až takový profík ale nebyl, protože než stačil tělo odložit na podlahu, měl obě ruce od krve. Obchodník se sesul k zemi. Kulovnice s hlasitým břinkotem popadaly na kachličky. Bezvládné tělo z něhož vytékala krev a pět rozházených CZ 550 vytvořili pozoruhodnou morbidní skulpturu na téma mikádo. Nad tím vším stál Kulhánek a nevěřícně se díval na své krvavé horní končetiny jako by mu teprve teď došlo, že zabil člověka.

„Je po něm. Seberte zbraně,“ křiknul jsem na ostatní.

Procházka se chtěl shýbnout pro kulovnice, ale zastavil jsem ho. Všiml jsem si, že v trezoru leželo sedm samopalů vzor 58. Zbraň nejklasičtější z nejklasičtějších a k tomu co máme v úmyslu i nejvhodnější.

„Na ty pušky se vyser. Ty jsem chtěl jen na oko,“ prohlásil jsem za pochodu. Ze stojanů jsem vytahal samopaly a předal je ostatním. Stále vyjeveně stojícímu Kulhánkovi jsem do krvavých rukou vrazil krabici s plnými zásobníky.

„Do ničeho se neotírej ať tu nenecháme otisky. Umyješ se pak.“ Zakýval hlavou, jako že rozuměl. Strčil motýlka do kapsy od bundy a převzal bednu. Sám jsem si přivlastnil ještě dvě pistole CZ 75 s plnými zásobníky a do tašky, co jsem měl přes rameno, jsem strčil krabici devítimilimetrových nábojů.

„Padáme pryč,“ zavelel jsem. Rychle jsem ještě přehlédl trezor, jestli v něm nenajdu něco zajímavého a vyrazil ven za zbytkem party. Když jsem na chvíli spatřil tělo prodavače, proběhlo mi hlavou, že z něho vyteklo nějak málo krve.

Vyšel jsem za plentu a spatřil celou naši partu včetně tří hlídačů, kteří měli strážit venku, jak se krčí za prodejním pultem. Špulák mi dost výmluvnou gestikulací naznačil, abych se přikrčil taky.

„Co se děje?“ zašeptal jsem otázku.

„Fízlové. Dva. Asi jenom na obchůzce. Viděli jsem je jít okolo, tak jsme sem rychle zapadli vás varovat,“ odpověděl.

Měl jsem sto chutí mu pomocí pár šťavnatých výrazů vysvětlit, že jsou banda pitomců. Jeden ho měl nějak odlákat, druhý nás varovat a třetí zůstat na hlídce. Pak jsme si uvědomil, že student, opravář aut a středoškolský profesor ví o konspiraci asi tolik co já o namlouvacích rituálech sobů. Přichystal jsem si pistole do obou rukou a odjistil. Nenápadně jsem se díval přes pult do venkovní tmy, zda neuvidím procházet někoho v uniformě, když se místností rozlehl výstřel. Nejdřív mě napadlo, že někdo zahlédl policistu, zpanikařil a vystřelil. Jenže pak mi došlo, že ta rána byla z kulovnice a ne z některého ze samopalů, které jsem svým spoluspiklencům vnutil. Otočil jsem se a ve futrech se závěsem spatřil klečet prodavače s nedostatečně proříznutým hrdlem a kouřící kulovnicí. Jediným výstřelem jsem dokončil Kulhánkem zfušovanou práci a poslal majitele obchůdku do věčných lovišť.

Slíbil jsem si, že jen co se odsud dostaneme, tak toho blba naučím jak pořádně podřezávat hrdla.

„Petr. Dostal to!“ zařval hystericky Procházka.

Podíval jsem se k pultu a uviděl bezvládné tělo úředníka Kulhánka. Měl prostřelenou páteř. Bylo jasné, že mu nepomůže ani nejlepší varenská zdravotnická technologie. Zbylých pět odbojářů se krčilo za pultem a bylo jasné, že jsou naprosto v šoku a netuší co dělat.

„Vy dva,“ ukázal jsem na Špuláka s Rychetským, „vezměte ho. Musíme to tělo odsud odnést. Vy ostatní seberte samopaly a náboje. Za mnou.“

Sebejistý a nekompromisní hlas je přinutil vylézt zpoza pultu. Vyrazil jsem jako první ze dveří a uviděl jak k obchodu běží dva policajti s vytasenými pistolemi. Skočil jsem zpátky a vrazil do vyplašeného Procházky, který se původně hnal za mnou pryč z obchodu. Lekl se a upustil samopal na podlahu. Za zvuku policejních výstřelů neškodně proletěvších kolem výlohy jsem se shýbl pro tu osmapadesátku. Celá skupina stála kousek ode mě. Byli na sebe namačkaní jako parta teenagerů na vyprodaném koncertě Tři sestry revival band. Tvářili se jako malí kluci načapaní při krádeži švestek z farní zahrady. Rychetský byl v obličeji celý zelený a ostatní taky vypadali, že budou za chvíli strachem zvracet. V duchu jsem zaklel. Jestli se mi s touhle parodií na teroristickou buňku skutečně podaří spáchat atentát na varenského guvernéra Karlecha, tak při nás budou muset stát všichni svatí.

Odjistil jsem samopal a potichu začal počítat. Na čtyři, své oblíbené číslo, jsem vyskočil ze dveří a zmáčkl spoušť. První policajt to hned koupil do břicha. Druhý padl do bláta. Natáhl ruku s pistolí a naslepo ještě dvakrát vystřelil. Kulky zmizely někde v parku. Potřetí už jeho ukazováček neměl dost síly ke stisknutí. Pokropil jsme ho dávkou a snad desíti otvory v těle si jeho krev vyšla na procházku do pošmourného večera.

„Padáme k autům, kurva, a to jako že rychle,“ zařval jsem a vyrazil do parku, kde byla zaparkovaná naše auta. Obě jsme před třemi hodinami ukradli z hromadného parkoviště na okraji Prahy. Špulák se jako opravář aut vyznal i v otevíraní zamčených dveří.

S Richardem Vaňkem, Huškem, Rychetským a mrtvolou daňového kontrolora jsme se novou terénní Toyotou na vodík vydali směrem k letohrádku Hvězda a pak do Hostivic, kde jsme ve staré vile na okraji satelitního městečka měli jednu ze tří základem. Ostatní zmizeli na Jižní Město.

Kolem nás projely dvě žluté sanitky a snad osm policejních vozů s kvílícími sirénami. Řídil jsem já.

„Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu,“ cedil skrz zuby Rychetský a rytmicky bouchal pěstí do dveří.

„Klid. Dostali jsme se z tama. Máme zbraně, pokračujme dál. Náš boj si žádá oběti a nesmí nás rozhodit, když na ně skutečně dojde,“ zadeklamoval pateticky Vaněk, který se opět pomalu dostával do své role vůdce organizace.

Hušek vypadal z mých společníků nejklidněji. Díval se na mě z vedlejšího sedadla a když Rychetský konečně přestal hajzlovat, pronesl přesně mířenou otázku.

„Pane Němec, myslel jsem, že jste vrátný na ministerstvu průmyslu. To se tam učíte takhle střílet?“

„Je mi čtyřicet, hochu. Já strávil ještě rok v armádě a pak byl v aktivních zálohách, než je žluťásci rozpustili. Vystřílel jsem už pár tisíc nábojů z těchhle samopalů,“ odpověděl jsem bez zaváhání.

„Já byl taky na vojně, ale proflákal jsem ji. Kdybych sakra věděl, že to budu potřebovat, hlásil bych se dobrovolně na střelby,“ pronesl zezadu profesor Vaněk. Jsem vážně přesvědčivý lhář.

 

***

 

Vzhledem k neskutečnému amatérismu svých spoluspiklenců jsem měl sto chutí se druhý den vykašlat na krycí zaměstnání vrátného a raději se po prostřílené noci pořádně vyspat. Našeho padlého člena jsme pochovali v lesíku za Hostivicemi někdy kolem půlnoci, takže domů na Letnou jsem dorazil až ve dvě. Ještě že jsem se improvizovaného pohřbu nakonec zúčastnil. Ostatní by ani nenapadlo sebrat mu peněženku a doklady. Kdyby ho náhodou někdo objevil, měla by policie velmi snadnou identifikaci.

Přinutil jsem se vstát a dorazit na výměnu krátce před devátou, aby vrátný z noční šichty nehudroval. Udělal jsem si instatní kafe a chtěl se zrovna pustit do celkem přitažlivého páru čerstvých marmeládových koblih s čokoládovou polevou, když se u otevřeného okénka vrátnice objevil plukovník Bláha.

„Zdravíčko šéfe, nechtěl byste dát na okno cedulku, že jste na obchůzce? Potřeboval bych si s vámi na chvilku promluvit,“ pronesl svým typickým žoviálním tónem bodrého šedesátníka, jímž koneckonců byl, obešel vrátnici a nečekajíc na pozvání vrazil dovnitř. Zavřel jsem okno, opřel o něj cedulku Přijdu hned a přenesl koblihy a kafe do malé zadní místnůstky s rozvrzaným kanapem, které ještě pamatovalo socialismus s lidskou i nelidskou tváří a v noci vrátným sloužilo jako postel.

Bláha postavil na stůl malou krabičku od zápalek a pootevřel ji. Byla to rušička odposlechů.

„Včera jste to pěkně posrali. Sejmout dva policajty. Od rána je na nohách celá kriminálka i tajný. Karlech mě osobně pověřil vyšetřováním. Cítí za tím nějakou protivarenskou aktivitu,“ zašeptal a já si mezitím ukousl z koblihy. Kousek marmelády skápl na stůl.

„Posrali jste to vy. Hlavně tam žádní fízlové neměli být. To jsem jim měl ukázat průkaz BIS a říct: Hele, kluci, kuju tady pikle ve vyšším zájmu, tak běžte někam do prdele a nechte mě v klidu ukrást ty bouchačky a sejmout jejich majitele?“

Bláha se zatvářil chápavě a hladově hodil okem po druhé koblize.

„Podezřívají tě?“ změnil směr rozhovoru.

„Kdepak. Ti by nepoznali agenta ani kdybych měl na hlavě kšiltovku s nápisem: Ať žije varenská okupace. Spíš se bojím, aby se nepodělali strachy a nakonec z toho atentátu nevycouvali.“

„Podělat se nesmí. Karlech je setsakramentsky chytrá svině a to i na varena. Potřebujeme se ho zbavit. Udělal čistku u Rusů a větří i u nás. Dokonce povolal tři varenské úředníky až z bývalých Spojených států.“

Zakýval jsem hlavou a pustil se do druhé koblihy díky čemuž můj hlas nezněl zrovna srozumitelně.

„Neboj, z Karlecha bude cedník, teda pokud přistoupí na můj plán a nebudou se pokoušet vymýšlet něco vlastního. Hlavně zařiď, aby nikdo nevyměnil klíče od domu a nevlezl tam nějaký horlivý policajt nebo agent.“

„Nebojte se pane vrátný. O všechno se osobně postarám,“ usmál se prošedivělý plukovník. Neměl jsem důvod mu nevěřit. Svou kariéru začínal ještě u komunistické Stb. Jestli někdo věděl co je to konspirace, pak Antonín Bláha.

 

***

 

Po demonstraci mých schopností a dovedností při krádeží zbraní jsem neměl problém protlačit v naší, nyní šestičlenné, skupině svůj plán. Z počátku sice Vaněk s Rychetským reptali, ale nakonec jsem je přebil argumenty.

„Stejně si myslím, že jsme na ně měli počkat někde v lese po cestě z Plzně do Prahy. Číhat v týhle zasraný zatáčce kousek od Pražskýho hradu je fakt blbost. Vždyť je tady všude milión policajtů,“ přemítal nahlas Jan Rychetský.

„Honzo, probírali jsme to snad stokrát. Po cestě bude Karlechova ochranka bdělá. Po příjezdu do Prahy se už uklidní a dají si pohov. To poslední co by čekali je přepad kousek od konce cesty. Navíc se potom můžeme rozprchnout a zmizet v ulicích Prahy. Bude tady kolem šestý a je mlha. Máme dost slušnou šanci to přežít,“ obhajoval jsem znovu svůj plán.

Vaněk chtěl původně skutečně zaútočit v nějaké nepřehledné zatáčce v lese. Vůbec mu nedošlo, že varenská špionážní technika by partičku lidí čekající u silnice odhalila dobrý kilometr předtím než by se k nám vracející se kolona vůbec přiblížila. Cesta do Plzně byla jedna z mála šancí jak se obávanému varenskému potentátovi dostat na zoubek. Na delší výlety létal zásadně vrtulníkem. Dnes měl sebou pouze dvě doprovodná vznášedla. I s jeho jednou osobní gorilou to činilo sedm ozbrojenců. Profíků. Proti nim jsem stál já a čtyři amatérští teroristé snící své bláhové sny o tom, jak mimozemské okupanty zaženou zpátky do temného vesmíru. Náš pátý člen, student Hušek, stál na příjezdu do Prahy s mobilním telefonem. Byli jsme domluvení, že jakmile spatří vznášedla přijíždět, prozvoní mě.

My ostatní jsme už od včerejšího rána trčeli ve sklepě stařičkého třípatrového činžovního domu. V současné době v něm probíhala rekonstrukce, takže nás nemohli najít případní nájemníci. Navíc byla neděle a poté co vareni zrušili tržní kapitalismus bez přívlastků, nehrozila ani návštěva dělníků pracujících přesčas.

Od získání samopalů jsem měl přesně devět dní na to, abych gymnaziálního profesora, opraváře aut, překladatele z francouzštiny a analytika České spořitelny naučil trochu střílet. Kupodivu jim to docela šlo. Snažili se. Uvědomovali si, že se dostanou do stejné situace jako nedávno v obchodě se zbraněmi a jediná jejich šance jak se z ní dostat se zdravou kůži je právě samopal vzor 58 a to jak se s ním naučí kamarádit.

Všichni jsme se oblékli do pokud možno co nejtmavších oděvů a přes tváře si převázali černobílé arabské šátky, které jsem všem v rámci maskování rozdal. Se samopaly svírajícími v ruce, šátky a černou barvou pomalovanými obličeji, naše skupina konečně vypadala jako nebezpečné teroristické komando.

Největší zatěžkávací zkouškou mého lhářského umění se stalo vysvětlování jak jsem se dostal k dálkově odpalované náloži starého dobrého semtexu. Historku o strýci pracujícím na Moravě jako střelmistr v dolech mi zblajzli dokonale. Ani se nevyptávali. Měli radost, že jsou konečně správní bojovníci za svobodu, když mají samopaly i výbušniny. Lepší skupinu pro tento úkol jsem si vážně nemohl přát. Až mi začínalo být líto, že se jich budu muset brzy zbavit. S takhle tvárnou a lehce manipulovatelnou naivní sebrankou by se daly dělat divy.

Podíval jsem se na hodinky. Deset minut po sedmé večer. Karlech tu měl být už nejmíň hodinu. Úplně jsem cítil jak se s každou další minutou zvyšuje nervozita všech přítomných. Vzduch ve sklepě už po dobrých šestnácti hodinách, které jsme tu trčeli, páchl jako v nevětrané koňské stáji. Odér se hlavně šířil z nejvzdálenějšího koutu sklepa, kam jsme chodili konat malou potřebu.

Když se ručička na mých náramkových hodinkách posunula na patnáct minut po sedmé, zazvonil mi v kapse telefon. Všichni se na mně podívali. Displej oznamoval: Hušek.

„Už je to tady,“ oznámil jsem. Všichni hlasitě uvolněním vydechli. „Každý ví, kde je jeho místo. Mají zpoždění, takže bude ještě větší tma než jsme čekali, což je jenom dobře.“

„Bůh při nás stojí,“ přerušil mě učitel Vaněk.

„Ano,“ přitakal jsem, „každopádně zvládnout to budeme muset sami. Za pět minut vyrazím. Pak jdete vy,“ kývl jsem na Vaňka „a za vámi další, jak jsme se domluvili, vždycky po napočítání do desíti. Jen co odpálím nálož, zahájíte palbu. Stačí zabít Karlecha, na ostatní se vykašlete. Jakmile bude žluťásek tuhej, mizíme. Sejdeme se v Hostivicích ve stodole.“

Ostatní pokývali hlavami. Rychle jsem je prolétl pohledem. Byli vystresovaní, ale vypadali odhodlaně.

Nejhorší je okamžik těsně před zahájením akce. Věděl jsem, že jakmile zazní výbuch, nezpanikaří a budou střílet. Oni sami si tím nebyli tak jistí. Nejhůř byl na tom Vaněk. Hrozně se mu potily ruce. Pořád si je otíral o kalhoty. Ještě pár minut stresu navíc a začne cvakat strachem zubama. Přes všechny vznešené žvásty o svobodě a sebeobětování to byl pořád jenom obyčejný profesůrek z gymnázia. „Jdeme na to,“ oznámil jsem do ticha a vyrazil ze dveří.

Přesně jak Bláha slíbil, byl vzduch čistý. Na rozdíl ode mě mí společníci netušili, že okolí je zajištěné nejméně desíti nejvěrnějšími agenty BIS, kteří hlídají aby se neopakovalo fiasko z krádeže v obchodě se zbraněmi. Pokud bychom navíc selhali, čekali někde na střechách dva odstřelovači.

Přesto všechno jsem se pohyboval co nejvíc nenápadně to šlo. Ke svému stanovišti jsem doběhl ukrytý za malou zídkou. Vybral jsem místo se skvělou polohou. Silnice ležela dobré tři metry pod námi. Měli jsme výborný rozhled a vynikající palebné pozice. Nejbližší schody vedoucí ze silnice do kopečka, kde stál náš dům, byly šedesát metrů daleko. Měli jsme dost slušnou šanci na povedený útok i útěk.

Pozoroval jsem postupně vybíhající odbojáře a zároveň pomocí dalekohledu s nočním viděním kontroloval cestu. Po silnici zatím projelo šest aut. To sedmé už bylo vznášedlo ochranky varenského guvernéra spravujícího země Česko, Morava a Slezsko. Druhé vznášedlo patřilo jemu a zezadu ho jistili další strážci. Vytáhl jsem z kapsičky od vesty dálkový ovladač nálože. Překvapeně jsem zjistil, že se mi ruce také potí strachem. Kolona tří krytých vozidel se přiblížila na dohled očí. Ještě pár sekund a začne to. Najednou se zvedl vítr. Rozházené reklamní letáky a prach vzlétli vstříc prvnímu vznášedlu. Přikrčil jsem hlavu za zídku, zavřel oči a zmáčkl.

Celým Břevnovem otřásla detonace. Z oken domů v okolí se vysypalo sklo. Vystrčil jsem hlavu a uviděl trosky prvního vozidla. Hořelo. Výbuch jej odhodil dobrých sedm metrů. Na silnici se černal kráter hluboký nejméně dva metry. Vznášedlo s guvernérem mělo schopného řidiče. Stačil rychle zareagovat. Zahnul vlevo a narazil do pětipatrového domu. Třetí řidič už tak pohotový nebyl. Nestačil zabrzdit a najel do kráteru po semtexové náloži.

„Svobodůůů!“ křičel středoškolský profesor Vaněk, jak to zřejmě odkoukal od Mela Gibsona ve filmu Statečné srdce, a kropil guvernérův vůz dávkami ze samopalu. Stál na zídce jako parodie na divokého střelce a měl co dělat aby střílející zbraň udržel v rukou. Ostatní se na rozdíl od našeho vůdce víc kryli, jak jsem je to učil, a také stříleli do vznášedla zaparkovaného ve stěně protějšího domu.

K palbě jsem se nepřidal. Nebylo to třeba. Tohle Karlech nemohl přežít. Zvuk samopalů přehlušila dávka z nějaké jiné automatické zbraně. Vaněk přestal řvát i střílet. Chytil se levou rukou za prsa, z pravé upustil samopal a zřítil se na silnici. Posádka třetího vozu svůj náraz do kráteru evidentně přežila. Otočil jsem se. Za otevřenými dveřmi vznášedla se kryl jeden z bodyguardů s dlouhou automatickou puškou. Teď si vzal na mušku Rychetského a přesně mířenými ranami jej přinutil přestat střílet a skrýt se za zídku.

Mládenec z Ochranné služby byl evidentně odolný a zapálený profesionál. Využil jsem toho, že si mě dosud nevšiml, v klidu zamířil a poslal za ním několik výstřelů. Střelba ztichla. Těžko říct zda proto, že jsem ho zasáhl nebo se jenom ukryl před palbou. Přepnul jsem na střelbu dávkou a pro jistotu do guvernérova proděravěného a kouřícího vznášedla vystřílel zbytek zásobníku.

„Ústup!,“ zařval jsem a vyrazil vstříc křivolakým uličkám starých domů v okolí hradu. V dálce jsem zaslechl staré známé policejní sirény.

 

***

 

„Musím vás pochválit, kapitáne. Mí nadřízení jsou spokojení s tím jak rychle vaše služba dokázala vypátrat vrahy ctihodného Karlecha,“ guvernér Balsech, se rozvaloval v křesle svého tragicky zesnulého předchůdce. Automatický překladač měl nastavený na příjemný charismatický hlas staršího muže. Myslím, že patřil nějakému prvorepublikovému českému herci. Jen jsem si nedokázal vzpomenout kterému. Na stole před ním ležely barevné fotografie mrtvol. Richard Vaněk se na svém posmrtném snímku usmíval. V jeho pohledu bylo vidět, že umřel šťastný. Věřil, že se zapíše do učebnic historie po boku takových velikánů jako byli Kubiš a Gabčík. Vedle něj ležely snímky teroristů zastřelených v hostivické stodole při zásahu malého komanda BIS, jemuž jsem tu čest velet. Rychetský s Procházkou se zato tvářili jako tuctové mrtvoly. Špulák měl obličej rozstřílený devítimilimetrovými náboji z ruční pistole, stejně jako poslední z atentátníků Kamil Kováčik.

„Z Karlechovy ochranky přežil jediný muž. Nemohl je identifikovat, protože měli šátky přes tváře, ale počty souhlasí. Jak jste se k nim vůbec tak rychle dostali?“

„O skupině jsme měli zprávy již dříve. Bohužel jsme nepředpokládali, že jsou připraveni spáchat tak ohavný zločin. Po oznámení atentátů jsme se okamžitě vydali po stopách všech koho jsme byť jen trochu podezřívali z protistátní činnosti. Mé komando mělo prostě štěstí,“ vysvětloval jsem.

„Štěstí přeje připraveným, tak nějak to přece vy Češi říkáte, ne? A já umím ocenit jak připravenost, tak štěstí,“ jsem rád, že mám takové lidi na své straně.

Lehkým pohybem ruky naznačil, že můžeme odejít. Jako jeden muž jsme se s plukovníkem Bláhou uklonili hlavami a odešli z místnosti.

Až do ústředí BIS jsme nepromluvili ani slovo. Nelze pracovat jako tajný agent a nebýt paranoidní. Navíc jistota je prostě jistota. Bláha si sedl do svého polstrovaného křesla a zapálil doutník.

„Zvládl jsi na to výbornou, navíc ještě dostaneš varenské vyznamenání. Možná dokonce Hvězdu impéria. To nosí jen jejich váleční hrdinové,“ zasmál se velitel.

Mě až tak do smíchu nebylo. Za těch pár měsíců, co jsem s Vaňkovou skupinou pracoval, jsem si je docela oblíbil. Ten slovenský feťák Kováčik, kterého nastrčili místo mě mi byl ukradený, ale ti tři byli docela příjemní společníci. Zastřelil jsem je sám. Možná je to trochu morbidní, ale nikdy bych si neodpustil, kdyby tu špinavou práci za mě musel odvést někdo jiný.

„Vyšší cíle si žádají oběti. Účel světí prostředky. Nebo jednoduše řečeno, stejně by je dřív nebo později naši nebo policajti dostali a pak by práskli i tebe,“ prohlásil plukovník, jakoby mi četl myšlenky. Souhlasně jsem mlčky pokýval hlavou.

„Prohledali jsme Karlechovi kancelář a smazali všechna data na osobním guvernérském disku,“ změnil téma hovoru.

„A co? Věděl o nás?“

„Podezříval mě. Měl pravděpodobně nějaké informace o našich kontaktech s Rusy, které rozprášil. Proto také přijel do Prahy. Každopádně je po něm a Balsech je hodný trouba. Od něho nám nic nehrozí. Operace Impérium pokračuje.“

„Ano, operace pokračuje,“ přitakal jsem a zvedl se ze židličky. „Hušek je ve výslechové místnosti?“ zeptal jsem se.

„Už od včerejška. Hoši ho chytli na cestě, hned co vám dal zprávu o Karlechově koloně. Jsi si jím jistý?“

„Určitě. Je až pronikavě inteligentní. Bude z něho dokonalý tajný agent.“

„Jak myslíš, ale pokud budeš mít nejmenší stín podezření, že nás udá, zastřelíš ho.“

„Jako vždycky, šéfe.“

 

***

 

Matěj Hušek seděl ve výslechové místnosti na úzké železné židličce. Nevypadal nervózně. Prostě čekal co se bude dít. Napočítal jsem do tří, otevřel dveře a vešel dovnitř. Zatvářil se kysele, ne zrovna překvapeně.

„Co se stalo s ostatními?“ zeptal se.

„Jsou mrtví. Všichni.“

„Takže jste nás zradil a guvernér žije,“ konstatoval bez špetky emocí.

„Guvernér je mrtvý. Svůj úkol jste splnili.“

„Cože?“

„Ve skutečnosti se jmenuji Jakub Hampl, jsem kapitánem Bezpečnostní informační služby. Vaši skupinu jsem záměrně infiltroval a přivedl na nápad zavraždit guvernéra Karlecha, což se povedlo.“

„Tomu nerozumím. Vždyť pracujete pro vareny. Co to mělo za smysl nechat nás zabít guvernéra?“

„Pro vareny pracujeme, ale zároveň pracujeme pro sebe samotné. Karlech to tušil a chystal se nás rozprášit. Potřebovali jsme se ho zbavit.“

Matěj mě nevěřícně sledoval. Bylo vidět, že si v tom nedokáže udělat jasno. Musel jsem to vzít od začátku.

„Víš, že Varenské impérium se dřív nazývalo Langašské dominium?“

„Něco jsem o tom slyšel,“ připustil.

„Langaši jsou prastará rasa, která před pěti stovkami let ovládla zaostalou planetu Varenů. Ti se stali jejich služebníky a posléze spojenci. Časem bez nich dominium nemohlo existovat. Tvořili velení a posádky vesmírných flotil a spravovali i okupované planety. Po pár desetiletích Langaši zjistili, že jejich říše patří někomu úplně jinému, ale už bylo pozdě.“

„No a?“

„To samé chystáme i my. Budeme varenům sloužit, dokud to bude potřeba. Naučíme se od nich všechno co umí. Vyrazíme s nimi do vesmíru, budeme pro ně bojovat. Je to stará rasa a jsou líní se rozmnožovat. Lidstvo je stále mladé a plné síly. Bude to trvat dlouho, ale jednou skončí Varenské impérium stejně jako skončilo Langašské dominium a přijde čas vlády lidí. O tom všem je operace Impérium, kterou připravujeme s jinými tajnými službami z celého světa. Karlech jí byl na stopě a tví přátelé jej zastavili. Věř mi, neumřeli zbytečně.“

Hušek mě zaujatě poslouchal. Bylo vidět, že mi věří a vidina budoucnosti, kterou jsem před ním předestřel se mu zalíbila stejně jako mě, když mi ji tenkrát nadšeně vysvětloval plukovník Bláha. Myslím, že už se rozhodl k nám přidat. Byl jsem rád. Vraždění jsem měl tenhle týden už po krk.

 



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2453

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.