Palantir
oddělovač

Smolař

Literatura > Povídky > Vidoucí 2002 | 31. 12. 2002 19:54:53 | autor:

Smolař

    Stál uprostřed prázdné lesní mýtiny, obklopené vysokými stromy, z nichž v panujícím šeru viděl pouze tmavé obrysy, bezradný a úplně ztracený. Jeho velký sen o útěku ze statku a hledání štěstí v širém světě se právě střetl s realitou. Na zdánlivě dokonalém obrazu jeho naivní představy se objevily první trhlinky. Začala mu být zima, jeho rozedrané kalhoty a špinavá košile s dírou na rameni nebyly důstojným soupeřem mrazivému podzimnímu větru, který začal vát. A když na jeho uhrovitou tvář dopadla mrazivá kapka vody, nemilý dárek věnovaný mu černými bouřkovými mraky nad jeho hlavou, měl toho právě dost. Horší už to být nemůže, pomyslel si.
    Mýlil se. Uvědomil si to v okamžiku, kdy se lesem rozlehlo táhlé zavytí. Temný les, jenž jej obklopoval, se rázem stal pastí a on sám pronásledovanou kořistí. Přestal se řídit zdravým rozumem a vládu nad jeho tělem převzaly hluboko zakořeněné instinkty. Začal prchat. Utíkal, seč mu síly stačily, prodíral se hustým lesním porostem, nedbaje bolestivých škrábanců ani začínajícího deště. Utíkal, dokud neměl pocit, že má hrudník sevřený železnou obručí a že jeho nohy jsou z olova. Nakonec padl k zemi, lapaje po dechu, jako ryba ležící na souši. Prašná země, měnící se díky vytrvalému dešti v mazlavé bahno, pokrytá jehličím, se pro vyčerpaného mladíka stala pohodlným ložem a chladný noční vzduch, před chvílí jím proklínaný, nyní polykal plnými doušky. Po chvíli se vzchopil natolik, aby se dokázal pracně vyškrábat na nohy. Snažil se zaslechnout přes svůj hlasitý přerývaný dech případné zvuky blížící se šelmy. Nic. Konečně přestalo pršet. Tichý les vypadal mírumilovně. Přesto mu po zádech přejel mráz. Pomalu se otočil. Snažil se svým zrakem proniknout houstnoucí tmou. Leknutím povyskočil, když se nedaleko něj objevily dva rudé, žhnoucí body. Nemohl od nich odtrhnout oči. Stál jako přimrazený a sledoval přibližujícího se vlka. Už dokázal rozeznat svaly vlnící se pod šedou srstí mohutné šelmy, její lesknoucí se bílé tesáky i velké tlapy s ostrými drápy měkce došlapující na blátivou zem. Chtěl se otočit a utíkat, ale nohy ho neposlouchaly. Odevzdaně čekal na útok, o němž bylo jasné, že vzápětí přijde. Čekal na to, až padne k zemi s rozervaným hrdlem a jeho teplá krev se rozlije kolem.
    Náhle se vzduchem mihla letící střela a zaryla se zvířeti do boku. Šelma vztekle zavrčela a svým pronikavým zrakem hledala v okolním lese tajemného útočníka. Druhý šíp, který přiletěl vzápětí, pronikl zářícím vlčím okem a zvíře usmrtil. Zdánlivě neprostupné houští po Matějově pravici se rozevřelo a on spatřil svého zachránce.
    Byl jím vysoký muž, se zarostlou tváří a nepřátelským pohledem. Na sobě měl vybledlou košili, zelené kamaše se záplatami, přes ramena přehozený tmavý plášť, který už jistě také zažil lepší časy, a na nohou místo bot jen vydělané králičí kožky převázané koženými řemínky. V jedné ruce svíral dlouhý luk z tisového dřeva a druhou měl položenou na jílci krátké dýky, zastrčené za provazem obtočeným kolem jeho pasu, ubohou náhražkou opasku. Žádný ušlechtilý rytíř, ba ani romantický zbojník, co bohatým bere a chudým dává. Ne. Tenhle vypadal, že bere všem, které potká, a to peníze i život. Při pohledu na chudě vyhlížejícího mladíka se zatvářil zklamaně. Pak se lupičův výraz změnil v úšklebek a Matěj měl v tu chvíli pocit, že dokáže číst myšlenky. Lupiče nečekal žádný zisk a tak se v něm probudil hněv a krutost. Vypadalo to, že ubližování bezbranným mladíkům je jeho oblíbenou zábavou. Jenže na to musí být dva, řekl si Matěj. Na nic nečekal a dal se na útěk. Bohužel, smůla dál zůstávala jeho společníkem. Uběhl jen pár metrů, když se mu pod nohy připletla ulomená větev a on se svalil na zem jako podťatý. Sotva přestal vidět rozmazaně, stál nad ním jeho bývalý zachránce, nyní pronásledovatel. Nepotřebný luk odhodil a místo něho svíral v ruce nůž, dobrých deset palců poctivé oceli toužících se zabořit do těla před ním ležícího, bezmocného mladíka. Zoufalý Matěj sebral odvahu a poslední zbytky svých sil a kopl nad ním stojícího muže přímo do rozkroku. Lupič pustil dýku a s tváří zkřivenou pronikavou bolestí se skácel na zem, hned vedle vyděšeného jinocha. Ten na nic nečekal, vyskočil na nohy a pelášil pryč. Střídavě naříkajícího a klejícího zbojníka nechal daleko za sebou.
    Utíkal temnou nocí, klopýtaje o zlomyslné kořeny lesních velikánů. Po chvíli začal hustý les kolem řídnout a on mezi kmeny stromů spatřil louku rozkládající se za lesem. A uprostřed otevřeného prostranství stála chaloupka. Nebyla sice z perníku, ale přesto vypadala pohádkově. Tak to alespoň přišlo Matějovi, vysílenému a prokřehlému. Malými okny se ven rozlévalo světlo. Došel ke dveřím, zmítán protichůdnými pocity. Na jedné straně toužil po teple a klidném spánku, na druhou stranu nemohl vědět, jakého uvítání se mu dostane. Vzpomněl si na lupiče, kterému na poslední chvíli unikl. Představil si chaloupku plnou loupežníků, na jejíž dveře se možná právě chystá zaklepat. Proklel svoji bujnou fantazii. Napřáhl mírně se třesoucí paži a hlasitě zaklepal. Dveře se s tichým zaskřípěním otevřely. Polekaně sebou trhl, ale překonal své rostoucí obavy a vešel do chaloupky.
    Přivítal ho pohled na vesele plápolající krb a stůl přetékající mísami a talíři plnými chutně vypadajícího jídla. A za stolem, na dřevěné stoličce, seděl ten nejdobrosrdečněji a nejpřívětivěji vyhlížející stařeček, jakého kdy Matěj viděl. Zapomněl na svůj strach a bez ostychu oslovil usmívajícího se kmeta. "Dobrého večera přeji. Snad mi odpustíte mou troufalost, když se zeptám, zda-li byste mi z dobré vůle neposkytl přístřeší v této chladné noční době?" Stařík se jen přívětivě usmál a pokynul rukou, vybízeje Matěje, aby se posadil. "Jsem rád, že budu mít společnost, mladíku," odpověděl záhy. "Klidně se najez, co hrdlo ráčí. Je vidět, že jsi toho v poslední době hodně vytrpěl." Mládenec už víc neváhal, usedl k bohatě prostřenému stolu a popadl nejbližší talíř. Vetchý stařec shovívavě pozoroval hltavě polykajícího mládence u svého stolu. Mám to ale štěstí, řekl si Matěj, když zahnal největší hlad a natáhl své znavené nohy, vyhřívaje se u hřejícího krbu. Víčka měl čím dál těžší a navzdory svému předsevzetí, popovídat si s milým hostitelem, brzy usnul. Stařík, pozoruje mladíka bojujícího s únavou, se suše zasmál.
    Ocitl se na statku, kde vyrostl a strávil celý svůj dosavadní život. Neměl to lehké, ač byl statkářovým synem, povinností měl víc než lecjaký rolník. Sotva slunce začalo svou celodenní pouť, musel nakrmit slepice, husy a prasata, nanosit vodu, naštípat dříví, sesbírat vajíčka ... , zkrátka se celý den nezastavil. A každý večer uléhal rozlámaný a s předsevzetím, že zítřek ho na statku, kde se má tak špatně, už nezastihne. A ke všemu ho všude provázela smůla. Ne nadarmo mu říkali Matěj Smolař.
   
    Matěj se probudil s pocitem, že je svázaný. Nemohl se ani hnout. To je ale hloupý sen, pomyslel si. Snažil se zahnat nepříjemnou noční můru, ale marně. Otevřel oči a uviděl své nohy i ruce spoutané koženými řemeny. Nechápavě se rozhlédl kolem sebe. Kam se poděla útulná chaloupka, ve které našel útočiště? Stoly, židličky i zbytek původního vybavení byl pryč a místo nich byla místnost plná hořících svíček a nechutně páchnoucích kadidel. Matěj si uvědomil, že leží na tvrdé dřevěné podlaze, uprostřed křídou namalovaného pentagramu. Co se tu děje? Zahlédl zdánlivě neškodného staříka, nyní oděného v černém hábitu se stříbrem vyšívanými runami, jak hlasitě předčítá ze zažloutlého pergamenu, který držel v ruce. Jeho zpěvavé zaříkávání nezůstalo bez odezvy. Matěj s obavami pozoroval oblak, který se vedle něj začal zhmotňovat. Vystrašeně pohlédl na staříka, stojícího opodál, staříkův opovržlivý výraz v očích a krutý úsměv na rtech mu však na klidu nepřidaly. Tmavý mrak začal nabývat tvaru lidské postavy. Netrvalo dlouho a Matěj sdílel těsný prostor uvnitř pentagramu s podivným stvořením, jehož rudá kůže a hlava s ostrými, jako uhel černými, rohy nenechaly nikoho na pochybách. Stařec vyvolal ze vzdálených sfér pekla démona! I se svým selským rozumem, pochopil mládenec, že on zde hraje roli slíbené oběti. Zoufale se snažil odvalit z dosahu nebezpečně vypadajících spárů pekelného stvoření, přičemž smazal kus pečlivě vyznačeného pentagramu.
    Místností se rozlehl nezemský řev osvobozeného démona a do té doby spokojeně se tvářící starý čaroděj zbledl. Vyvolaný netvor zamířil k troufalému smrtelníkovi, který se odvážil narušit jeho klid. Ze starcova obličeje vyzařoval děs, ale zůstal nehybně stát, připoután na místě plameny sálajícím pohledem pekelného stvoření. V jednu chvíli před sebou viděl spoutaný mladík starého černokněžníka, oděného v bohatě vyšívaném hávu, a vzápětí se lidská postava změnila v hromádku spáleného, neživého masa, na kterou se pomalu snášely černé cáry zničeného roucha. Démon, s odpornou tváří zkřivenou vztekem, se obrátil k vyděšenému jinochovi, Panebože, udělej něco, šeptal vystrašený mladík. Nevidouce jiného řešení, drmolil svázaný Matěj jednu motlitbu za druhou. Blížící se démon si z toho očividně mnoho starostí nedělal. Ležící mládenec už cítil žár, sálající z přibližujícího se stvoření. Když uviděl zkroucené pařáty, zakončené jako břitva ostrými drápy, vzdálené jen několik palců od svého obličeje, omdlel.
   
    Matěji! Sakra, Matěji, probuď se! Musíš nakrmit slepice. Mladík se zmateně posadil. To všechno byl jen sen? Křik neustával, otec ho dál pobízel do práce. Matěj se usmál. Smůla? Pro někoho může být štěstím i život na statku.
   
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2468

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.