Palantir
oddělovač

Psychopat

Literatura > Povídky > Vidoucí 2002 | 31. 12. 2002 19:53:02 | autor:

PSYCHOPAT (L. Fuksovi)
   
    Zrovna když jsem vycházel ven, vylezla odněkud spod schodiště kočka (bílo černá Míca, stejná, jakou každé odpoledne vídávám slunit se na lavičce nebo si hovět v trávě před jídelnou, kde si olizuje bíločernou tlapku či žvýká kus čehosi pohozeného jí některým z mých kolegů). Kdysi jsme taky měli kočku, černou. Našli jsme ji na dušičky na hřbitově a vydržela u nás přesně tři dny, kdy ji zakousl Pohyb, náš jagteriér, kterého jsme zase jednou s tátou, budiž mu země lehká, přivezli z ryb. Nic nebralo a tak jsme se alespoň bavili tím, že jsme toulavému psu pohazovali kousky svačiny. Zvláště moje dětské piškoty mu moc chutnaly. "Když půjde s náma k autu," řekl táta, "tak si ho vezmeme."
    Jak řekl, tak se stalo. Když jsme se později balili, pes se taky sbalil a spolu s námi se vydal k autu. Od té doby ho máme už přes deset (asi tak třináct) let a pes pořád žije. Je už chudák celý hluchý, i v tom nejparnějším létě se třepe, jako by bylo deset pod nulou, záchvaty padoucnice dostává, dáví se, blije... Ducha si ale přes všechna úskalí stáří zachovává mladého, tzv. štěněčího - pořád by se jenom mazlil, vrtal do někoho čumákem. Kdyby tolik nesmrděl, možná že bych se i někdy sehnul a pohladil ho po jeho dobrácké hlavě. Někdy ho pohladím, ale akorát jedním prstem, spíš aby se neřeklo a abych moc nesmrděl. Chudák pes.
    Až umře, tak si koupíme nového psa. Alice, moje žena, chce kokršpaněla, Klariska by raději čuvače. Mě je to jedno. Ať vyberou ony. Pes jako pes. Asi bych zbláznil, kdybych měl jet někam na burzu zvířectva nebo kam, nějakého vybírat. (Jiná věc, když ho najdeš někde na rybách.) Pes není věc. Dá se sice koupit, dokonce i prodat se dá, ale není věc! Musíš se o něj starat. Musíš mu dávat jíst a pít, musíš ho venčit. Pořád máš ale naději, že ti za nějakých deset, dvanáct let umře a ty budeš vysvobozený. S ženskýma je to horší. Ženský se jenom tak nezbavíš. Ženská není pes! I kdyby si to tisíckrát zasloužila, nemůžeš ji zmlátit vodítkem a o chlebu ji přivázat k boudě, to není jenom tak. A je moc velká. Kdyby alespoň nebyla tak velká. Křečka bych hodil do hnoje, pes se dá zakopat na zahradě, ale co s ženskou? To je problém, to ještě budu muset promyslet.
   
    Asi namítnete, že by stačilo se s ní nechat normálně rozvést, jestli si s ní nerozumím, že to přece není žádná ostuda, v dnešní době, že stejně každé druhé manželství v našem městě končí rozvodem, o jedno víc nebo míň... Jenže to právě nejde. Na to mám Alici příliš rád, než abych ji tahal někde po soudech, hádal se s ní o byt, o dítě... Myslím, že by to ani nepřežila, pořád by si to musela vyčítat, že to určitě ona za to mohla, že to mezi námi došlo tak daleko, že mi dávala málo lásky, málo se o mě starala, až by si nakonec ze zoufalství sama něco udělala.
    Přinejmenším by ji to zlomilo. Ona je Alice velmi citlivá žena a pořád jako holčička, pořád jako tenkrát před lety, kdy jsme se seznámili. Nevědět, že existuje čas, řekl bych, že se od té doby vůbec nezměnila: Pořád ty též uhlově černé vlasy, pořád ty též ohnivě rudé rty, také její oči zůstaly beze změny.
    Již deset let tomu bude, co jsme se poprvé setkali. Bylo to v jídelně Vědeckého ústavu, kam přijela na týdenní praxi, já zde již několik let úspěšně pracoval. Přišla v doprovodu svého tehdejšího přítele, budiž mu země lehká, v náručí nesla koťátko.
    "Slečno, tady nemůžete tahat zvířata," oslovil jsem ji zdvořile, "do jídelny, jak by to vypadalo."
    Místo Alice se ozval její společník: "Sklapni, dědku," štěkl odměřeně a za loket ji uvedl k volnému stolu, aby tam na něj počkala, než přinese podnos s jídlem.
    Několik týdnů nato jsme se vzali. Chtěli jsme počkat, ale nebylo na co. Já si ji chtěl vzít od první chvíle, co jsem ji spatřil, a také ona se netajila tím, že by se mnou chtěla prožít zbytek života.
    Svatba byla malá, moji rodiče tou dobou už byli několik let mrtví, sourozence nemám, Alice se zase s rodinou nestýká, a tak přišla jenom jedna její spolužačka, aby jí to dosvědčil, a jeden můj kolega z ústavu, budiž jim oběma země lehká, aby to dosvědčil mě.
    Devět měsíců na to se nám narodila Klariska.
    "To je ono?" podivil jsem se, když jsem přijel za Alicí do nemocnice na návštěvu a ona mi ukázala nelidsky růžové stvoření bez vlasů a s fialovými rty.
    "Že je krásná?" usmála se Alice šťastně. "Nádherná viď?"
    A tak jsem se stal otcem.
    Následujících několik let se celý Alicin svět točil kolem malé a tak jsem se konečně mohl začít plně věnovat svým koníčkům.
    V první řadě jsem si koupil psa. (Zdechlina Pohyb už v té době vylézal z boudy sotva na krmení.) Dal jsem mu jméno Pan - podle pána z naší ulice, budiž mu země lehká, kterého jsem jeden čas každé ráno vídal, jak se belhá tam a zpátky naší ulicí, aby si zašel do krámu pro čerstvý bochník chleba, který si pak nesl pod paží domů.
    Jak už jsem řekl, pes se jmenoval Pan, byl to německý ovčák a opravdu bezvadní přítel člověka. Lehl si, když jsem mu řekl, když jsem mu řekl, vstal. Sežral, co jsem mu dal, za každou maličkost poděkoval vrtěním ocasu.
    Jen jednou mě naštval.
    Abych to mohl uvést, musím začít poněkud obšírněji: Bylo to jednou na Vánoce, když byly Klarisce asi tři nebo čtyři roky. Napsala s Alicí takový vzkaz pro Ježíška, budiž mu země lehká, jako co by chtěla, aby jí donesl pod stromeček, mimo jiné malého živého králička, jak to formulovaly.
    Přišel Štědrý den a nic.
    "Tak je asi Ježíšek nemocný nebo byla myxomatóza a všichni králíčci pozdechali, stejně ani nemáme stromeček," sdělil jsem jim vlídně.
    Ženy plakaly dál.
    "Pokud vám schází zvířecí teplo, můžete se pomazlit tady s Panem," nabídl jsem jim štědře a pohladil vlčáka ležícího u mých nohou.
    Pan, jako by tomu rozuměl, na ně přátelsky vycenil zuby.
    Ženy plakaly dál.
    "A taky máte zdechlinu, chci říct Pohyba. No tak..."
    Plakaly dál.
    I smiloval jsem se nad těmi nebohými stvořeními a v mrazu třeskutém, vánicí chumelivé vydal se do města sehnat zvířátko. Nekoupil jsem ovšem králíčka, z kterého je beztak jenom spousta chlupů po domě a kterého by tak i tak brzy schvátila nějaká zákeřná nemoc, nýbrž želvu. Suchozemskou. V návodu psali, že se dožije až sta let a že ani na údržbu není nijak náročná.
    To měly ženy radost! Sám jsem se dojal při pohledu na jejich překvapené dojaté oči.
    Radost však neměla trvat dlouho. Jednoho chladného podzimního rána želva usnula a už se neprobudila. Samozřejmě, že jsem ji mohl jít reklamovat do obchodu, že nám místo deklarovaných sta let vydržela při tak vzorném zacházení, jakým ji ženy zahrnuly, tak krátce, vrozená hrdost mi to však nedovolila. A tak skončila želva zakopaná v rohu zahrady.
    To bylo někdy v listopadu. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem jednoho jarního rána vykoukl z okna na zahradu, kde ženy shrabovaly suchou trávu a listí, a uviděl, jak v rukou drží naši želvu živou a zdravou. To bylo shledání! Nemluvily ten den ženy o ničem jiném než o tom zázračném shledání a, ač již ráno byly na mši svaté přesvaté, chvátaly znovu do kostela poděkovat pánu (kterému ale neřekly) za zmrtvýchvstání želvy.
    To bylo někdy v březnu. Koncem října želva opět usnula a už se neprobudila. Marně jsme s ní všichni cloumali, volali na ni a domlouvali jí. Bylo po ní, tentokrát definitivně.
    Nedalo se nic dělat, musel jsem ji vzít a zakopat v rohu zahrady.
    I přišlo jaro a s ním vyšly Alice s Klariskou, moje ženy, na zahradu shrabovat starou trávu a listí. I co nenašly: naši želvu, čilou a zdravou, jak si pochutnává na prvních výhoncích čerstvé trávy. To bylo opět radosti, modlení a děkování!
    Pak ale přišel podzim...
    Pak ale zase jaro.
    Časem jsme si na želviny umírací vrtochy zvykli, takže jsme ji na podzim zakopávali s klidnou hlavou, že se na jaro stejně vyhrabe a doleze zpátky, ženy se přestaly bát a zbytečně se modlit; rád jsem pozoroval, jak se jim do tváří opět vrací klid.
    Valila se na želvu však ještě hustší mračna.
    Bylo to někdy koncem srpna, před jejím očekávaným šestým úmrtím. Poklízel jsem právě na dvorku slepice.
    To je taky věc. Ty krávy se klidně nechají celé polít od guláše, jenom aby byly u žrádla co nejdřív. Časem jsem si zvykl polévat je schválně. Baví mě je pozorovat, jak se potom vzájemně ozobávají od nudlí.
    Bezvadní zábava je taky plivání. Ty krávy jsou tak blbé, že se za každým plivancem rozběhnou jako by to bylo kdovíjak chutné sousto. Tisíckrát se přesvědčí, že to není nic k žrádlu, vždy se ale jako smyslů zbavené rozběhnou za další kořistí, aby zjistily, že to není žádná kořist ale plivanec. Příště za ním ale letí zas.
    "Alice!"
    "Ano, drahý?"
    "Zanech na chvíli toho věšení prádla a pojď se na něco povídat. Ty slepice jsou úplně blbé. Já po nich plivu a ony si snad myslí, že to je nějaká pochoutka nebo co a vrhají se po tom jako divé."
    A abych svá slova dokumentoval, mohutně jsem se nadechl a s výdechem vydoloval z útrob těla opravdu parádní plivanec: "CHRRRR-PLUV!!"
    "Vážně legrační, milý," řekla Alice a upřímně se usmála.
    Samozřejmě jsem se na ni usmál také.
    Hrál jsem si tam tak s těmi primitivními stvořeními ještě asi půl hodiny, když jsem pojednou zaslechl Panovo podrážděné vrčení, vzápětí následované Klarisčiným zoufalým pláčem.
    Vydal jsem se okamžitě do centra vzruchu, abych zjistil, co se stalo. Stalo se toto: Želva, kterou už nebavilo procházet se stále dokola v jejím dokonale kruhovém výběhu, se podhrabala pod pletivem a vydala se na procházku po zahradě, kterou si usmyslela ukončit návštěvou Pana. Již dříve si oblíbila hodovat na jeho výkalech, což se ukázalo být velice praktické z důvodu jejich likvidace. Nenasytná želva, která si vzala do hlavy, že má nárok na víc než na pár lejn denně, se musela na vlastní oči přesvědčit, zda se v okolí Panova příbytku nepovalují nějaké nevyužité exkrementy. A to se jí stalo osudným.
    Pyšně spoléhajíc na pevnost svého krunýře, opomenula skutečnost ostrosti Panových zubů, které se jí pevně zakously do zad. Než jsem stačil dorazit od slepic, neměla z nich víc než dosluhující cedník, jehož nesčetnými otvory se valila krev. Opodál hlasitě plakala Klariska, která byla svědkyní celé scény želvího rouhačství.
    "A máš to," pronesl jsem pevně nad zmučeným plazem pohybujícím se mohutnými pohyby z dosahu Panových čelistí.
    Přes všechnu jeho zdánlivou čilost bylo zjevné, že v tomto stavu dlouho nepřežije.
    Ač jinak velký milovník zvěrstev všeho druhu, musel jsem přistoupit k radikálnímu řešení - ukrátit nebohé želvě její trápení.
    Protože se jednalo o želvu suchozemskou, rozhodl jsem se, že ji utopím. Napustil jsem plný kbelík vody, milou želvu do něj vložil a zatížil ji kamenem. Dle mého úsudku muselo být během několika minut po ní, pro jistotu jsem ji tam nechal do večera.
    Večer jsem vzal kbelík, rýč a že půjdu želvu zakopat do rohu zahrady. Vyndal jsem kámen, kterým byla želva zatížená, vylil vodu i s želvou. A co nevidím: želva, která měla být dokonale nehybně mrtvá, se zcela živě rozběhla zkoumat neprobádané končiny zahrady. Neprozkoumala nic, místo toho se na další dva dny ocitla na dně kbelíku, po dvou dnech - žila dál.
    Při pohledu na její četná zranění způsobené Panovými zuby mě zaplavila vlna lítosti. Nedokázal jsem se dále dívat na utrpení toho nevinného stvoření a usekl jsem mu hlavu.
    Bezhlavá želva se dala na procházku po zahradě.
    Chvíli jsem ji mlčky pozoroval a obdivoval její nehasnoucí elán, který jí i v takovýchto těžkých chvílích dodával sílu do života, a pak jsem ji hodil Panovi.
    Od té doby na žádné procházky nechodí.
    Zbývalo vyřešit otázku, co s Panem. Pokousání želvy je ten moment, kdy mě Pan naštval, jak jsem psal. Pokousal ji totiž zcela sám, abyste mi rozuměli: bez mého svolení. To mě naštvalo.
    Chvíli jsem tak přemýšlel a pak jsem si řekl: Co se dá dělat. Všichni mají chyby, bohužel.
    Kam mi paměť sahá, znal jsem pouze jediného člověka, kterému se nedal upřít žádný záporný rys, a tím byl můj strýček z matčiny strany. Pan Kopfrkingl.
    Takové osobnosti se už dnes nerodí. Ta nádherná rodinná idyla, kterou dokázal vybudovat na holých základech propukající války, ta elegance, se kterou popravil svoji ženu, jak řekl, že je tu horko a v koupelně postavil židli pod ventilátor, prý: "Asi jsem to přehnal s topením," ať otevře ten ventilátor. A když vylezla na židli, pohladil jí lýtko, hodil smyčku na krk a něžně řekl: "Co kdybych tě, drahá, oběsil?"
    Ona se na něho dolů usmála, snad mu dobře nerozuměla nebo co, on se usmál také, kopl do židle a bylo to. Po parádě.
    Jó, strýček! Ten si mohl něco takového dovolit udělat, když pracoval v krematoriu! To se to zbavovalo mrtvol! Ale co já, nebohý pracovník Vědeckého ústavu, já takové možnosti nemám. Pálit někoho postupně v kamnech je příliš nebezpečné ohledně dýmu, který by přilákal zvědavé čmuchaly. A zakopat někoho na zahradě? To je ještě větší riziko. Je tu příliš velká šance, že se tělo později, například při kopání brambor, najde a já budu odhalen. A to já nemám v plánu. Co říkáš, Pane? nechávám si olizovat ruku od svého nejlepšího přítele.
    Potřebuju vymyslet něco, aby tělo nebylo vůbec možné nalézt, protože jednoduše nebude. A když nebude tělo, nebude ani vrah. Dosud pouze v jediném případě byl odsouzen člověk, aniž by se našlo tělo oběti. Už chápeš?
    Pes poslušně přikývl, ale neporadil nic. A tak jsem se zvedl a šel se trochu odreagovat ke slepicím, které se vděčně rozběhly za mými plivanci.
    Nadechoval jsem se právě k jednomu parádnímu pluvu, když se mi pojednou za zády ozval ne zrovna smělý hlas: "Dobrý den," řekl ten hlas a zarazil se.
    Otočil jsem se, abych se podíval, kdo že si to dovolil proniknout na mé území, a jak to, že Pan nezaštěkal, a poznal jsem pána z naší ulice, budiž mu země lehká, jak jsem psal, že se jeden čas loudával naší ulicí koupit si do krámu bochník chleba. Takto z blízka vypadal docela přátelsky.
    "Dobrý den," povídám.
    "Dobrý," opakoval pán, "nezlobte se prosím, že obtěžuji, ale potřeboval bych půjčit kousek chleba. Já zapomněl, že je dnes ten svátek a v krámu mají zavřeno. Kdyby jste byl tak hodný..."
    "Ale jistě," odpověděl jsem z radostí, že mohu být tomu zjevení ku prospěchu a hned jsem jej odvedl domů, kde jsem mu ve spíži vybral ten největší bochník a strčil mu ho do ruky.
    Bránil se, že mu stačí jen pár krajíčků, já se ale nedal obměkčit. Musel si ho vzít celý. A taky kávu musel vypít, co Alice udělala, a sváteční koláče ochutnat.
    Taky jsem ochutnával a přitom jsem mluvil: "Už dlouho jsem vás neviděl loudat se naší ulicí."
    "To víte," mluvil zase pán (měl takový zvláštní stařecký přízvuk a trochu se mu třásl hlas), "zdraví."
    "Ano, zdraví, je vážná věc," poučil jsem jej.
    "Moc vážná, pane," souhlasil a v dlani tiskl sváteční koláč k jehož konzumaci se ne a ne odhodlat, leda jej tisknout v té dlani a povídat: "Tak vážná, že až mám někdy chuť to celé skončit. Když si člověk už ani nemůže zajít sám do obchodu, tak... Pár kroků a ..."
    "Chápu," řekl jsem plný zájmu, "moji rodiče, budiž jim země lehká, na tom taky v závěru nebyli nejlépe."
    "Ale, milý," skočila mi Alice zcela proti svému zvyku do řeči, "tvoji rodiče přece stále žijí."
    "Skutečně?" podivil jsem se upřímně.
    "Zařídil jsi jim přece ten penzion ve městě, kde -"
    "To je skutečně zajímavé," nevycházel jsem z údivu, "a já myslel, že to již mají za sebou. Ale to jsem chtěl říct," obrátil jsem se zpět k pánovi, "abyste se nezabíjel. Zabít sebe, to není žádné umění, to dokáže každý belhavý stařeček."
    Dal jsem mu prostor, aby si to všechno poskládal v hlavě a pak jsem důrazně pokračoval: "To zabít někoho jiného, to je, pane, požitek! Nejtěžší ovšem zůstává otázka, co s tělem, aby se nenašlo, jak známo, není u nás stále ještě dovoleno lidi beztrestně zabíjet."
    Bylo vidět, jak se pánovi zájmem rozšiřují zorničky. Napětím dokonce přestal žmoulat koláč, který teď bezvládně spočíval v jeho úžasem ochablé dlani.
    "Zajímavé, že?" popíchl jsem jeho zájem. "A můžete si gratulovat, byl jste to vy, kdo mě přivedl na myšlenku, jak tento problém vyřešit."
    Nechal jsem jej chvíli napínat a pak jsem pokračoval: "Jak jste mě oslovil u těch slepic, byl jsem právě hluboce zamyšlen, a tím oslovením došlo k tomu, že jsem se trochu polekal, a tím polekáním zase k tomu, že mi všechny myšlenky dokonale zapadly do sebe a výsledek je ten, že už vím, jak na to. Už vím, jak se zbavím svojí ženy."
    Alice zaslechla, že je o ní řeč a otočila se od plotny, aby se na mě usmála. Usmál jsem se na ni také a pak jsem pokračoval: "Víte, Pan, to je můj pes, nedávno roztrhal moji želvu, vlastně ji jenom tak pokousal, já jsem jí chtěl ale ukrátit trápení, které jí tímto zraněním nastalo, a když se mi nepodařilo tohoto docílit jejím utopením ani useknutím hlavy, hodil jsem ji Panovi zpátky do výběhu, ať se o její konec postará sám.
    A víte, co se stalo? On ji roztrhal na kusy, samozřejmě. Ale co se stalo s těmi kusy? No, sežral je!" triumfoval jsem svůj výklad.
    "Až na část krunýře, tedy," musel jsem připustit, "ale ženy žádné krunýře nemají, jak jste si jistě ráčil všimnout, takže v tom bych problém neviděl..."
    Na nejvyšší míru rozrušený pán se kvapně loučil. Tak kvapně, že si dokonce zapomněl s sebou zvít chléb, o který původně přišel žádat. Tak ho můj výklad zaujal.
    Potěšen z nenadálého nálezu spojence pro své plány, uložil jsem se k spánku. Usínaje, promítal jsem si obrázek pána, který ke mně přišel coby nemohoucí stařec a odcházel ode mne, poklusávaje, coby mladý jinoch. Že bych měl také léčitelské schopnosti?
    Sen, který se mi zdál, byl jedním slovem krásný. Zdálo se mi o tom, jak postupně zabíjím obě svoje ženy, které pak naporcované na drobné části, házím Panovi, který je do posledního kousíčku polyká a polyká, až i ten poslední kousíček je spolknut. Zbývá zahladit poslední stopu, odstranit posledního svědka tragédie, kterým je Pan. Toho můžu zabít docela s klidným svědomím a stejně klidně jej můžu zakopat v rohu zahrady, to je jednoduché.
    A je tu ráno, ráno jako vystřižené z mého snu. Krásně slunečné, přímo vybízející k nějakému velkému činu.
    Ženy shrabují před domem listí, jdu se na ně podívat zblízka a povzbudit je svým úsměvem. Slunce příjemně hřeje. Také jinak mrtvého Pohyba vylákalo pěkné počasí z boudy, aby se z posledních sil vyblil na chodník.
    Stojím a kochám se vší tou krásou, přemýšlím, co té idyle ještě chybí, když v tom před domem zastaví bílá limuzína přizdobená umně vyvedenými kříži modré barvy. A vida! řeknu si. Tohle tomu chybělo!
    Dva urostlí pánové v elegantně bílých pláštích vystupují z vozu.
    "Vy jste pan Michálek?" zeptal se jeden z nich.
    "Osobně," přisvědčil jsem hrdě.
    "Pojedete s námi."
    "Zajisté," odpověděl jsem potěšen zájmem o svoji osobu, "ale dovolte mi jeden dotaz: Vás poslali z ústavu? Ano? Tak to je v pořádku, víte já jsem jen obyčejný..."
    Ale to už mě odvádějí k vozu a tak už jenom sbohem drahá a mějte se tu hezky, však já se vám brzy vrátím, hlavně pořád sledujte televizi, tam mě nejspíš spatříte, jak přebírám Nobelovu cenu nebo nějaké jiné důležité ocenění za své objevy, jejichž význam je nesporný.
    "Sbohem, přátele!!"
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2412

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.