Palantir
oddělovač

Násilník

Literatura > Povídky > Vidoucí 2002 | 31. 12. 2002 19:46:52 | autor:

Násilník
   
    Zvedl jsem tašku s materiály toho zvláštního případu a následoval policistu do návštěvní místnosti. Chladivé stěny vracely pod nohy vlastní ozvěnu, až jsem měl pocit, že o ten zvuk musím zakopnout. Naší čtyřdobou chůzí jsme rozráželi vzduch zářivě nasvícené chodby s jednou blikající zářivkou a pachem čerstvé desinfekce. Vstupujeme do místnosti se stolem , několika židlemi a malou snahou o navození soukromí. Muž v uniformě pokynul hlavou a odešel.
    Na židli trochu odtažené od stolu seděl muž věkem kolem pětatřiceti let, člověk neholené tváře a nečesaných vlasů, na spáncích předčasně lehounce prošedivělých. Čisté, skromné erární šatstvo jen zesílilo dojem, že hledím do očí jakéhosi poutníka. V očích měl klaunský smutek.
    Nedokázal jsem pochopit, proč napadal tolik lidí. Celé dopoledne jsem se prohrabával jeho případem. Nikdy před tímto počínáním se s ním nic podobného nedělo. Nejzvláštnější pro mne byl očividný vliv prostředí na jeho chování. V místnostech, či večer, se choval naprosto normálně a nenásilnicky. Veškeré změny chování, které vyúsťovaly v napadání lidí se odehrály výhradně ve dne a to až v posledních dvou týdnech. Od jeho přátel jsem se dozvěděl, že jakmile padl večer, jakoby z něj spadlo jakési břemeno strachu. Stejný pocit měli, když se s ním ocitli v jakékoli místnosti. Navíc prý stále mluvit nějaké hlouposti o stínech. Přes den a na ulici bylo však jeho chování podle záznamů zcela odlišné. Strkal do lidí, projevoval se bázlivě a rukama jakoby kryl rány, ačkoliv lidé jeho postavu jen nevšímavě míjeli.
    Teď tu sedíme spolu u cizího stolu s jedním jablkem a hromádkou popsaných či jinak pokreslených papírů. Vytáhl jsem z kabely knihu a položil před něj na stůl. "Něco na čtení a jiné myšlenky." Byl to Jonathan Livingstone Racek od Richarda Bacha. Koupit noviny mně nenapadlo.
    "Už jsem ji četl" , odpověděl s očima sklopenýma ke knize.
    Sáhl jsem po knížce.
    "Ne, prosím vás nechte mi ji tady, už jsem ji trošku pozapomněl." přišoupl jsem ji zase k němu a vstal.
    "Dnes půjdu, musím si ještě probrat pár věcí ze zápisu. Možná Vás zajímá, že ten pán má naštěstí jen lehký otřes mozku."
    U dveří jsem se ještě otočil. "Zítra se pokusím nezapomenout vám sem vzít noviny." Seděl s pohledem zabořeným uprostřed knihy.
    Za dveřmi čekal policista. Po dlouhé chodbě jsem šel sám, překvapen, jak měkce našlapuji. Téměř u východu jsem si vzpomněl, že mám pro něj v kapse dopis od jednoho z jeho přátel. Rychle jsem se vrátil zpátky.
    Místnost však už byla prázdná, mého klienta odvedli. Zmizelo i jablko ze stolu.
    Ze zvědavosti jsem popošel ke stolu a začal si prohlížet ty počmárané a popsané papíry. vypadaly jako z čekárny, kde se čekající často nudí.
    Zarazil mě jeden obrázek. Docela umně nakreslená postavička se svým stínem a na stínu hlavy namalovaný úsměv. Ale na tváři člověka, úsměv nebyl. Ale on svým přátelům o stínech povídal ! Cítil jsem jak ve mne hrklo.
    dal jsem kresbu do kapsy a pospíchal pryč. Překvapilo mne, jak se mi zrychlil dech a jak hlasitě vydechuji.
    Jakmile jsem vyšel ze dveří policejní úřadovny echo mého dechu se ztratilo ve slunečním dnu. Zamířil jsem do centra na oběd a zkoumavě prohlížel kresbu. Jestli to nakreslil on, může v tom být odpověď na to, proč to udělal. Stín, stín, jeho stín. můj stín. Koukl jsem se na ten svůj. Byl mi věrný a ve slunečním světle ostře ohraničen. Stín se lehce vlnil po kachlících chodníku, občas se zvedl, aby se prošel po domu nebo stojící lampě. Tělem vytvořený stín, jakoby byl sám sebou. Zašel jsem za roh a můj stín zmizel ve stínu ! Téměř jsem se lekl, jak jsem byl do toho zabrán. V restaurační zahrádce jsem si sedl k vnějšímu stolu, abych se mohl narušeně dívat na stín a přemýšlet. Vyčuhoval malý kousek do chodníku a zvedal ke rtům stín čajového šálku i lžíce polévky. Měl jsem hlad a tak jsem brzy na svůj stín zapomněl. Když jsem se po chvíli na něj opět podíval, stál na něm starší muž s hůlkou. Konec hůlky v oblasti krku. Měl bych teď důvod jej napadnout?
    Ta myšlenka se mnou spala i v posteli a nemohla se dočkat druhého dne.
    Hned ráno jsem se vrátil za svým klientem a zeptal se jej na kresbu. Tentokráte jsem se zdržel déle. Poděkoval mi za knihu a poněkud lehčeji si oddechl a hned pokračoval: "Chtěl jsem to napřed napsat, ale po Rackovi vím, že o tom se s Vámi bude lépe mluvit.
    Tak to vlastně celé skončilo. Vlastně začalo. Vyprávěl mi o zranění, které si na jedné vycházce za město udělal střepem skla. " Bylo moc hezky a já si sundal boty, abych mohl lépe vnímat začínající léto. Dělám to každým rokem." Ale šlápl na sklo. Papírovým kapesníkem a přerostlými stébly trávy si ránu zavázal a vracel se do města. Rána byla dost hluboká a krev stále tekla. V ráně začalo tepat, až měl pocit, ze je s půdou jedno tělo a v tom těle ta krev koluje. Ohlédl se, aby se podíval, zda stopy za ním nejsou příliš děsivé, ale místo červených stop koukal jen na svůj stín. Zkontroloval kapesník, ten byl doslova promáčen, ale žádná stopa krve na zemi. To už kráčel městem a tak se přesto všechno obul. Kousek od lékárny si sedl na patník, sundal botu a začal chodidlo omotávat zakoupeným obvazem.
    Náhle se mu před očima zatmělo, jakokdyby ho někdo praštil do hlavy. Než se vzpamatoval, pocítil prudkou bolest v boku. Trošku vyděšen se postavil a zavrávoral. Hned k němu na pomoc zamířil jeden člověk, ale jakmile se přiblížil pocítil místo pomoci další bolest na břichu. Instinktivně se sehnul aby potlačil bolest a zjistil, že na stejném místě v jeho stínu stojí člověk který mu chtěl pomoci. Pokusil se člověka vytlačit pryč ze zastíněných kachlic a hned se mu ulevilo. Byl vyděšen a chtěl domů. Ale lidí byla na ulicích spousta a jakmile se k němu přiblížili, či prošli, způsobovali mu bolest.
    Protlačil se rukama do parku, sedl na lavičku a koukal na svůj stín jako na zjevení. sehnul se a prstem se dotkl čela stínu. Zlehounka pocítil na svém čele tlak. Udeřil stín přes tmavou tvář a polekaně si ihned pohladil tvář svou. Domů se dostal za tmy a celé dva týdny se slunečním dnům vyhýbal. Bylo těžké se netěšit ze slunce, když právě začíná léto. Pak jej sebrali.
   
    Celý případ dopadl dobře, a jelikož i ten lehký otřes mozku napadaného pána zmizel, dostal můj klient pouze podmínku.
    Našel si práci na hřbitově, kde je méně lidí a více stínů. Stali se z nás přátelé, jen na ten jeho stín jsem musel stále dávat pozor. ( Zkrátka jsme pochopili, že našel svůj další rozměr, ale také to, že násilí se netýká jen trojrozměrného světa.)
   
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2347

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.