Palantir
oddělovač

Krásná neznámá

Literatura > Povídky > Vidoucí 2002 | 31. 12. 2002 19:44:46 | autor:


    Krásná neznámá
   
    Vypadala krásně. Všiml si jí už v tramvaji a od té chvíle jí sledoval. Měl pocit že se mu hrudník rozletí na kusy když zjistil že nastupuje do stejného autobusu, takovou měl radost. Měla na sobě krátké letní šaty jenž odhalovaly její krásné nohy, světle hnědý samet jenž sváděl k pohlazení.Nemusel ani zavírat oči aby se viděl jak ten samet hladí a líbá. Toužil po tom jak po ničem jiném. Zpod sukýnky vykukovala i značná část stehen té bohyně. Ano bohyně. Jinak se nedala nazvat. Bohyně. Měla pevná stehna, řekl by že i trochu svalnatá a takovou krásnou křivkou zvýrazňovaly její pozadí.Nemohl se udržet a myslel jak by bylo krásné kdyby tak božská stehna byla ovinutá kolem něj.Ale i ten pohled stál za to. Dívat se. Dívat se sto let a den. Cítil tak silnou touhu chytnout jí za ten štíhlý pas a přitáhnout jí k sobě. Jistě by se nepatrně prohnula v zádech než by svou hruď položila na jeho. Ano hruď. Pod šaty se jí rýsovaly bradavky a výstřih i ramínka napovídala že nemá podprsenku a přesto tak krásný tvar.Hlavou probleskla myšlenka o plastikách ale rychle jí zahnal, tahle dokonalá bytost nemá žádnou vadu a nikdy neměla. Bohyní se už narodila na to by hned vsadil svůj život.
    Jeho pozornost upoutaly její vlasy jak se pohnuly nebo spíš povznesly v náhlém poryvu vzduchu jenž jí ovanul. Vinuly se v měděných prstýnkách po jejích zádech až k zadečku. Šimraly jí na holích rukou. Na těch rukou co vypadaly jako na nejněžnější věc na světě. Jak by jí chtěl. Chránit jí. Hýčkat.Milovat.
    Sebral odvahu a podíval se jí znovu do tváře. Její zelené očí pozorně a tak něžně,zasněně, sledovaly ubíhající domy a zahrady. Na plných rudých ústech měla smutný usměv. Vzpomněl si na svého tátu o takových rtíkách vždy říkal že jsou stvořená pro líbání. Tyto krásná ústa jistě neumí říct nic ošklivého. To bylo nemyslitelné. Ona byla Venuše. Byla Helena Trojská. Byla...ona vystupovala.
    Tak příšerně se lekl a dřív něž si to rozmyslel vyběhl za ní. Jeho tělo reagovalo rychleji než mysl. A jak mu postupně docházelo tak i jeho hlas. Dívka se totiž zastavila a obrátila k němu pohled těch nejkrásnějších očí na světe. Nevěděl kde vůbec vystoupil. Nevnímal okolí. Neslyšel. Jen na ní v němém úžasu koukal a kochal se. Zapisoval si do paměti každý detail tohoto okamžiku a okolí pro něj bylo nepodstatné. Její ústa se pohnula a on dostal strach že jí neuslyší.
    "Ano?" zeptala se a povytáhla obočí. Měla krásný melodický hlas. Zněl mu jak rajská hudba. Řekla jen "Ano" a on byl blahem bez sebe, chtělo se mu plakat štěstím že promluvila, na něj. Promluvila na něj.
    "Vím, že to asi slyšíte často, ale jste tak krásná. Mohl bych vás pozvat na kafe?" Nemohla uvěřit že to opravdu řekl.Jeho hlas mu zněl cize a vůbec si nevzpomínal že by se mu ta slova v hlavě srovnala, prostě vyletěla z úst a on na tom neměl nejmenší podíl. Nenápadně se rozhlédl jestli tam nestojí ještě někdo jiný.Někdo jiný kdo by za něj mluvil. Nestál. Rychle vrátil svůj pohled k ní. Nechtěl ztratit ani milisekundu jíž se mohl koukat na svou bohyni.
    "Vlastně ani ne.Neslýchám to často." Usmála se tím zvláštně smutným úsměvem.
    "Tak se mnou pojďte na kafe, budu vám to povídat jak dlouho jak jen budete chtít."vyhrkl a cítil jak rudne až po kořínky vlasů.
    Zasmála se. Kostelní zvony. Děti na louce. Duha nad obzorem.Vůně v kuchyni když maminka pekla. Nic se nevyrovná nádheře jejího smíchu.
    "Musím domů."
    Všechno ztmavlo. Slunce přestalo svítit. Měl pocit že se snad rozbrečí zklamáním. Jako by nic po téhle větě už nemělo cenu. Nic. Vše ztraceno.Musí jít domů. Bože určitě tam někoho má. Vždyť jak by tahle bohyně mohla být sama?Jistě že tam na ní někdo čeká.
    "Ale možná by jste mě mohl doprovodit. Jen pozdravím mámu a podívám se jestli nic nepotřebuje a pak vás ráda budu poslouchat i u kafe."usmála se na něj tak krásně až se mu rozklepali nohy.
    "Ano. Rád vás doprovodím třeba na konec světa." řekl rychle aby si to nerozmyslela. Slunce zas svítilo a jemu se do očí tlačily slzy radosti a štěstí. Šel vedle ní a sledoval jak pluje vzduchem.Ona nešla opravdu se vznášela. Byl si jist že pokud by šli po louce ani stéblo by se pod její nohou neohnulo a jistě by celé louka radostí z její přítomnosti rozkvetla.
    "Jmenuji se Kamil."řekl
    "Já jsem Jitka, těší mě."usmála se a upřela na něj ty krásné zelené oči, koukala na něj. Na něj a on sotva dýchal, byl si jist že už nikdy nemlže být šťastnější.
    "Ani nevíte jak těší mě, Jitko. Co děláte?" Jistě něco úžasného. Zachraňuje životy. Stará se o nemocné.O staré. Raněné. Je jediným důvodem proč není válka. Anděl...bohyně.
    "Nic zajímavého, stále hledám. A vy?"
    Dřív něž si stihl vymyslet něco co by jí uchvátilo vylétla z jeho úst pravda a on se propadal hanbou: "Já jsem horník."
    "Ale to je velmi těžká práce." Řekla z nefalšovaným údivem: "Musíte být velmi silný a zdraví muž."
    "Ano zdraví." zasmál se šťastně: "Od svých šesti let jsem nezastonal. Nemoci se mě prostě bojí."
    "Jsme tu."řekla a vstoupila do jednoho z tisíce paneláků. Bál se že později nebude vědět který to byl všechny byly tak stejné.A on stěží vnímal okolí, měl oči i mysl jen pro ní.
    Výtah byl tak malý že cítil teplo jenž sálalo z jejího těla. Její dech jenž mu dopadal na krk a spaloval mu kůži. Přál si aby ten výtah nikdy nezastavil. Už po několikáté co jí spatřil toužil po nekonečném okamžiku jenž by strávil pohledem na ní. Teď chtěl aby ten výtah stále jel. Ale zastavil.
    Otevřela pancéřové bezpečnostní dveře a vpustila ho dovnitř. Fascinovaně sledoval jak její něžné ručky, jak křídla labutí, zavírají zámky na těch vypolstrovaných dveřích.
    Předsíň byla ošklivě studená. Bílé kachličky od podlahy až ke stropu působily poněkud sterilně,nikde ani kousek koberce či nějaké ozdoby, obrázku na zdi.Dřív než si to stačil uvědomit a nějak tuto informaci zařadit ve své hlavě se její horké tělo přitisklo k jeho. Zatmělo se mu před očima.Jeho mozek odmítl uvažovat o čemkoliv jiném, než o ní a o tom teple co sálá z jejího těla.
    "Miluji silné muže, Kamile." zašeptala mu horkým dechem do ucha
    "Ve vašich rukou jsem slabší než právě narozené dítko."řekl popravdě neboť když mu přejela tou něžnou rukou po šíji podlomila se mu kolena. A i přes ten neuvěřitelně krásný pocit a štěstí cítil i trochu zklamání. Zklamání že jeho anděl, bohyně se dá tak snadno. Ale to zklamání zahnal první polibek od ní. První polibek po jehož skončení byl bez trička a ani nevěděl jak k tomu došlo. Pohladila ho tou něžnou rukou po hrudníku a jemu unikl slastný vzdech ze rtů.
    "Kolikrát ti má říkat že si s jídlem nemáš hrát?!"ozval se hlas příjemný jak nehty na tabuli. Podíval se po jeho zdroji a uviděl scvrklou stařenu. Byla ošklivá. Takhle žena nikdy nebyla krásná. To by měla být její matka? Nemohl uvěřit.
    "Promiň matko, ale pomáhá to trávení." Zasmála se jeho bohyně v odpověď. Její ruka jela po hrudníku, přes břicho k jeho poklopci a on cítil bušit své srdce až v krku.
    "A navíc vzrušení uvolňuje látky po niž je maso chutnější než když se bojí."
    "Ty nejsi žádný lovec." Odplivla stařena svá slova jako nejhorší nadávku
    "Naopak, já jsem ten nejlepší."řekla klidně a zcela ledově,v očích se jí zaleskl vztek: " Že mám pravdu Kamile?"
    Zmohl se jen na pokývnutí. Vůbec nechápal o čem ty dvě vlastně mluví, ale bohyně má vždy pravdu a je vždy a ve všem nejlepší.
    Sklonila se k jeho hrudníku a on ucítil páliví polibek po němž se mu roztřásly nohy. Chvíli ho líbala a pak se na něj podívala. Ach jistě že se mu to líbí, jak o tom muže vůbec pochybovat? Její rudá ústa se krásně leskla. Sebral sílu a odvahu a políbil jí. Chutnala krví. Zmateně se na ní podíval. Ze rtu jí stékala na bradu malá kapička krve. Proboha ona se zranila. Vyděsil se.
    Ucítil další páliví polibek. Na noze. Připadal si jak ve snu. Pomalu a s námahou otočil hlavu ke své noze. Jeho oči uviděly krvavou stopu na jeho hrudníku ale dřív něž mozek zpracoval tuto informaci padl jeho pohled na stařenu jenž objímala svými vrásčitými prackami jeho stehno a zrovna si ukousla další sousto a lačně olizovala vytékající krev. Jeho krev.
    Strach a šok mu dodaly nějakou sílu a on se odstrčil od chladných dlaždiček na zdi a udělal krok ke dveřím. Jenže mezi dveřmi a jím stála ona. Podíval se na ní. Její chladné zelené oči sledovaly jeho počínání a krutý úsměv na rtech naznačoval že si s ním stále jen hraje. Odstrčil stařenu. Byla lehká jak seschlá větev. Vztekle vrčící stará větev.
    Bolest z prstu vystřelila až do ramene. Otočil hlavu jen aby zjistil že právě přišel o ukazováček jenž v ústech převaluje ta něžná bytost jíž sem doprovodil od autobusu. Vykřikl a vrhl se ke dveřím ale kolem krku se mu ovinula ta něžná ruka a bez jakékoliv námahy ho složila na zem. Křičel a ani si neuvědomoval že v tomto izolovaném bytě je to jej ztráta drahocenných sil. Sil jenž mu brzy došly i na to křičení. Oči zalité slzami pohlédly na dívku jenž mu seděla na břiše a olizovala z prstu jeho krev jenž si předtím nabrala v díře co zbyla po jejím polibku v jeho hrudníku. Měl pocit že to nikdy neskončí. Každá vteřina se stala hodinou. Každá minuta dnem. Stále byl při vědomí a stále žil i když se matka pustila do jeho druhé nohy. Plakal nad ztraceným snem.Plakal bolestí a ani nevěděl co ho bolí víc jestli srdce nebo tělo. A přesto že se mu splnily všechny jeho sny,cítil její horoucí polibky, její stehna kolem svého těla...a měl je v jednom nekončícím okamžiku, už po nich neprahnul. Nekoukala se na něj sledovala matku. Jenž s vrčením jak nějaké zvíře trhala kusy masa z jeho nohy.
    "Nehraj si s jídlem, matko."řekla se smíchem jenž ho ve své krutosti a bezcitnosti doprovodil do temnoty...
   
   
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2484

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.