Palantir
oddělovač

Jezero

Literatura > Povídky > Vidoucí 2002 | 31. 12. 2002 19:42:12 | autor:

Jezero osudu
   
    Větve stromů rýsovaly se proti noční obloze jako prapodivné ruce obrů žádajících bouři o klid. Vítr však srážel tyto dřevěné pařáty tak silně a horlivě, že se chvílemi skláněly až k zemi. Krajina, kde zápasila bouře a její silný spojenec vítr s lesem, byla uchvacující a tajemná. Vítr kvílel, větve praskaly při jeho surovém doteku, z nebe sjížděly blesky následované ohlušujícími ranami hromů.
    Na první pohled byl veškerý pohyb jen dílem běsnících živlů. Bez znalosti co hledat by neměly ani ty nejbystřejší oči šanci zachytit pohyb, který do celé scény úplně nezapadal. Zkušené oči však sledovaly postavu v kápi, která se přizpůsobuje pohybu větrem zmítaných keřů a větví stromů a plynule pluje od houštiny k houštině, od stromu ke stromu, zanechávajíc za sebou jen tušení svého obrazu. "Uděláš-li jen jedinkrát chybu, může být všechna další snaha zbytečná," poučoval Horen svého desetiletého synka. Hoch ukázal prstem do řídkého porostu deset kroků od nich, odkud se za několik chvil vynořila postava. "Já vím, že je to dnes obzvlášť těžké, ale my si počasí nevybíráme." Horen mluvil klidně a snažil se v každém slově zanechat co nejvíce laskavosti a podpory. Jeho nejmladší syn Ktal však poslouchal otce jen napůl. Věděl o svém starším bratru Bolovi, který se dnes učil plížit krajinou, mnohem dřív, než na něj ukázal. Rád však sedával s otcem a poslouchal přírodu kolem. Nechtěl prozradit svoje schopnosti. Chtěl se stále učit a věděl, že ještě má čemu, i když ne od otce ani od svých bratrů.
    Bol se vyšplhal do větví za nimi a sklidil zaslouženou pochvalu. Společně pak čekali, jak si bude počínat nejstarší z bratrů. Matronovy schopnosti bohužel nebyly nejlepší v ničem, co je otec učil. Byl o pět let starší než Bol, ale v plížení se mu nemohl rovnat. Nebylo ani divu. Matronova obrovská svalnatá postava, kterou rozhodně nezdědil po rodičích, se v pohybu stromů těžko skrývala. V šestnácti letech měřil přes dva metry a sílu měl větší než jeho otec. Přesto se s chutí pokoušel nenápadně pohybovat lesem. Jeho bratři sice říkali, že se plíží jako kráva utržená ze řetězu, důležité však bylo se snažit a on se snažil.
    Když Matron podbíhal pod sklánějící se větví a ta ho praštila do hlavy, Ktal na se na pozorovatelně rozesmál. Otec i Bol se na hocha káravě podívali a naznačili mu, aby byl zticha. Za pár minut už Matrona zahlédl i otec a po něm Bol. Když i Ktal přikývl, že Matrona vidí, poslal otec bratry domů. Sám pak ještě dlouho čekal, až se jeho nejstarší syn dostane na smluvené místo. Matron sice nebyl tak dobrý v plížení, ale zato mu jeho mohutná postava umožňovala vypořádat se s jinými nepříjemnostmi.
   
    Jak šel čas, bratři se od sebe postupně více a více odlišovali. Z Matrona se stal velitel vojenské posádky v rodném Hursku. Bol odešel do Torany, kde prý studoval umění. Nyní se chystal vyrazit do Torany Ktal, který stále držel svoje schopnosti na uzdě tak, že je skrýval skoro i před sebou.
    "Je mi už devatenáct let, maminko," uklidňoval Ktal svoji matku. "A mám tohle," poklepal na jílec svého meče. Hodil si připravenou tornu na záda, od otce obdržel ještě několik rad a svižným krokem vykročil po prašné cestě vstříc svému osudu. "Čas plyne stále stejně jen pro ty co neslyší a nevidí to co vidět a slyšet je v čase, který nebyl a ani nebude" to byly poslední slova která jim před svým dobrodružstvím řekl a dříve než to dořekl litoval toho, že nezvolil něco jako "brzy se vrátím". Rodiče se snažili to co řekl alespoň trochu pochopit, ale pak usoudili, že to bude ještě nějaký následek z předchozí rozlučovací oslavy a tak to dál nezkoumali a jenom pozorovali jak se postupně zmenšuje až úplně zmizel.
   
    Cesta do Torany byla dlouhá asi padesát mil. Ktal brzy zmírnil rychlost svého pochodu a vychutnával si každé místo, které se před ním otevřelo. Vše bylo tak nové, tak zajímavé a přece zatím stále ještě známé. První den urazil něco přes patnáct mil. Přestože se v životě dál dostal jen několikrát a nikdy ne sám, cítil, že je pořád ještě doma. Teď byl konečně sám. Procházel krajinou a obdivoval zeleň stromů i tvary skal. Jeho myšlenky bloudily stále dál. V hloubi mysli se uvolňovala zábrana za zábranou, které si tam nahromadil, a on zase slyšel celý les jako v dětství.
    Když zaslechl daleko před sebou hlasy lidí, zaradoval se. Třeba pozná někoho se stejným pohledem na svět, promluví si s ním a možná se k němu dokonce připojí. Když se však přiblížil, skrčená postava, kterou už dlouho pozoroval, se vytratila. Po chvíli uslyšel, jak se před ním schovaní muži domlouvají. Z rozhovoru bylo jasné, že se jedná o loupežníky, kteří se ho chystají přepadnout. Ktal využil toho, co jej otec naučil, a nepozorovaně procházel obklíčením. Napadlo jej, že by ty zlosyny mohl trochu vytrestat a s radostí to udělal. Když už zase notnou chvíli pokračoval v cestě, uslyšel, jak se loupežníci hádají a jak se mezi nimi dokonce strhla rvačka. On si zatím spokojeně pohazoval ukradeným měšcem plným zlaťáků a jeho pozornost zase upoutala letní krajina. Rozkvetlé stromy lemující lesní pěšinu šuměly a třepotaly listy. Ze směru, kterým se Ktal vydal, se ale na nebe valila záplava černých mraků. Přestože se dokázal vyrovnat s každým počasím a na každém počasí miloval něco, při cestování by raději obdivoval bezmračné nebe.
    Když ani ne za deset minut dorazil k opuštěnému domu u cesty, první kapky už sjížděly z doškové střechy. Vstoupil dovnitř. Podivil se, že obydlí, které by se po pár úpravách stalo pěkným hnízdečkem, zeje prázdnotou. Rozdělal v krbu oheň a vybalil z torny jídlo. Po večeři rozbalil deku a spokojeně se natáhl u ohně. Netrvalo dlouho a cestou a zážitky unavený Ktal spokojeně usnul.
    Zdravě unavené tělo, klidný stálý rytmus dešťových kapek a skomírající oheň. Prostě nic, co by mohlo z klidného spánku člověka vyrušil. Ktal ale najednou otevřel oči. Cítil přítomnost něčeho cizího. Něčeho, co o něm vědělo, něčeho, čeho by se snad měl bát. A to něco se blížilo. I Ktalovi dělalo chvíli potíže přesně určit místo, kde se kapky dopadající na střechu tříští jinak. Místo se pomalu přesouvalo, ale kromě změněného zvuku kapek nebylo slyšet nic jiného. To bylo poprvé, kdy Ktal něco takového zažil. Poprvé, kdy věděl, že se něco pohybuje, ale neslyšel to a už to ho znervóznilo. S napjatými smysly sledoval přesun té věci. Když se to dostalo na okraj střechy nad dveřmi, spustilo se to na zem. Opět bez nejmenšího hluku. Ktal ještě chvíli nezřetelně slyšel, jak se změnil dopad kapek na zem, ale pak nastalo to, čeho se bál. Neslyšel nic. Ztratil to a na okamžik propadl panice. Napadlo ho, že to musí být těsně před dveřmi pod přístřeškem, což ho příliš neuklidnilo. Po chvíli, která se zdála až neskutečně dlouhá, začaly kapky dopadat na zem jinak kousek od dveří. Po krátké chvilce se pohyb neznámého zastavil napravo od vchodu. Ktal cítil, jak to tam stojí a čeká. Vytřeštěně sledoval kamennou stěnu, která jediná jej teď od toho oddělovala. Pak začal stěnou procházet sotva tušitelný obrys něčeho, co vzdáleně připomínalo tvář. Ktal přestal dýchat. Pocítil vztek vůči kameni, který dělal věci, co dělat neměl. Neměl dovolit, aby skrz něj něco prošlo. A to něco ještě ke všemu téměř neviděl. Nebylo to dokonce ani slyšet. Ktal si přál být zase doma, kde všechno zná, v bezpečí. Najednou jím projela vlna strachu. 'Co když se domů už nedostanu?' napadlo jej. Neznámé zatím celé prošlo stěnou. Bylo to asi o hlavu menší než Ktal, tvarem cosi mezi ohnutým člověkem a psem stojícím na zadních nohou. Ruce to mělo spuštěné podél těla a netrpělivě se to rozhlíželo po místnosti. Při pohledu na Ktala se to očividně zarazilo a doposud těžce viditelné obrysy začaly mizet. Ktal uchopil meč. Z dvounohého záhadného tvora zbyly jen slabě světélkující oči. To už Ktal nevydržel. Prudce vstal, v ruce meč připravený k boji. Oči zableskly a trochu poodstoupily. "Jakto, že mě vidíš?" spíše vytušil než zaslechl Ktal. Nezmohl se na odpověď. "Ty bys nás neměl vidět," vyštěkl neznámý a zmateně se rozhlédl. "Nás tvory skryté, tvory jiným druhům neviditelné, nás Bhrany," udeřil se do hrudi a to místo i ruka se na okamžik trochu zviditelnily. "Vidím tě," řekl Ktal nervózně. "Mé jméno je Thaos a skláním se tvým schopnostem," řekl tvor již klidněji. "Odlož meč, nemáš se čeho bát. Můžeme si promluvit, máš-li čas."
    Povídali si dlouho. Ktal si postupně zvykl a postavu před sebou už rozeznával celou. Dozvěděl se toho o Bhranech dost. I to, že ztratili kontakt s vesnicemi na východ od města, kam mířil. Už několik poslů prý bylo vysláno, aby zjistili, co se s vesnicemi Tahlen a Merthil stalo. Nikdo se však nevrátil, a tak žijí s představou nejhoršího. Ktal sice nechápal, co může Bhrany při jejich pouti ohrozit, ale raději se už dál neptal. Byl si jist, že se to brzo dozví. Thaos mu nabídl, aby s ním šel do jeho vesnice. Ktala to nepřekvapilo. Nějak tuto nabídku čekal. Cosi mu říkalo, že s ním má Thaos nějaké plány. Jen nevěděl jaké. Když Ktal přijal Thaosovu nabídku ráno ho následovat, natáhl se vedle ohně, ktetý znovu rozdělal a spal. Sice stále měl smysli napjaté protože mu naplno nedůvěřoval, ale přes noc se nic nestalo.
    Začalo se rozednívat. Ktal se rozdělil s Thaosem o svou snídani a po jídle se vydali na cestu. Zjistil, že Thaos je ideálním přítelem na putování. Celou dobu nepromluvil a jen se rozhlížel po okolí. Ktal nepotkal téměř žádné lidi, kteří by přírodu obdivovali tak jako on, a tak předpokládal, že se jedná o vlastnost celé rasy Bhranů. Vlastně v to spíš doufal. Nemohl se dočkat, až uvidí obydlí těch, kteří chápou, co vše příroda dokáže a co představuje. Slunce už stálo vysoko na nebi, když Thaos zpomalil a upozornil Ktala, že se blíží k cíli.
    Ktal si všiml, že se nalézá ve vesnici, až když se kolem začali míhat Bhrani. Tvorové mnohem menší než Thaos pobíhali kolem a cosi šepotali v jazyce, který Ktal dosud neslyšel. Thaos odešel a nechal ho stát na místě s tím, že se hned vrátí. Ktal se rozhlížel kolem. V korunách stromů byla spousta nenápadných obydlí. Z mnohých prosvítala očka Bharanů, kteří se neodvážili slézt na zem k lidskému hostu. Několik Bhranů se s Ktalem nejistě snažilo promluvit, ale on nerozuměl jejich jazyku. Byl proto rád, když se Thaos vrátil a řekl ostatním něco, co je očividně uklidnilo. Pak zavedl Ktala po schůdcích k jezírku, které bylo obklopeno vysokými stromy plnými obydlí Bhranů. Vyzval ho, aby se posadil a počkal na příchod těch, s nimiž by si měl promluvit. Ktal chvíli seděl a pozoroval hladinu jezírka. Najednou zpozorněl. Hladina se rozvlnila a na povrch začaly vyplouvat obrazy Bhranů. Najednou je všechny znal a znal i jejich osudy. Pak se minulost a přítomnost přehoupla přes mlžnou oponu a Ktal vycítil, že hledí do budoucnosti. Pozoroval příští osud Bhranů a ucítil, jak se mu v očích formují slzy. Ty jako na povel vytryskly z očí na tvář a stékaly kolem nosu až na horní ret. Tam se spojily. Slaná kapka skanula ze rtu a pomalu padala. Byl to kratičký okamžik, ale Ktalovi se zdálo, že trvá celou věčnost. Pozoroval, jak kapka letí vzduchem a jak dopadá na hladinu. Vtom se zrcadlo hladiny rozvlnilo a všechny obrazy, které dosud ukazovalo, zmizely v mlze. Po chvíli se neproniknutelný mlžný závoj začal odsouvat do pozadí a obraz se pomalu vyostřoval. Stále to pokračovalo. Pořád, jakoby to nemělo konce. Každou chvíli si byl Ktal jistý, že už to za okamžik musí skončit, ale mlžný opar se dál rozprostíral po hladině, dál se ztrácel a přesto zůstával. Najednou si Ktal uvědomil, že vedle něj sedí Thaos a že není sám. Byl tak překvapen, že jenom nehnutě zíral do tváří pěti starších Bhranů sedících kolem jezera. Díky jezeru věděl, že to jsou hledatelé. Ti nejstarší z kmene, kteří mají za úkol najít vyvoleného. Jeden z nich promluvil: "Vítam tě zde, Ktale, potomku Fretů. Je tomu již několik generací, co byl předpovězen tvůj příchod. Teprve potom jsme zjistili, proč to pro nás bude tak důležité. Na této listině je zapsána věštba. Nejsi-li proti, sdělíme ti její obsah." Ktal se zmohl na pouhé nervózní přitakání.
   
    "Stane se to, co se stát muselo,
    to, co Bhranům nikdy se nechtělo.
    Osud však přivede muže se smysly bystrými a duší krásnou,
    aby pomohl odvrátit zkázu všech Bhranů jasnou.
    Ten, jenž přijde po niti osudu, bude z rodu Fretů,
    už v mládí bude vládnout vědomostmi moudrých kmetů.
    Ať pohled svůj v jezero Balen vnoří
    a osud svůj si v něm sám stvoří.
    Nabídnout mu pomoc a výcvik Bhrani musí,
    on pak jejich osud od temnoty spasit zkusí."
   
    Mnohohlasý chorus sedících Bhranů dozněl. Bhrani očekávali příchod vyvoleného dlouho, nevěděli však, proč ani kdy jej budou potřebovat. Posledních pár měsíců už ale tušili, že se ten čas blíží. Teď si byli jistí. "Ubatem bude nazýván ten, jenž se stane vyvoleným," pravil nejstarší z hledatelů a obrátil se ke Ktalovi. "Jsme rádi, že sis zvolil tento osud, Ubate." Ktal se usmál: "To bych tedy měl hned začít cvičit."
    A jak řekl, tak se stalo. Cvičili ho nejlepší z Bhranů, mezi nimiž nechyběl ani Thaos. Učil se, jak splynout s přírodou a spousty dalších úkonů a věcí, které mu mohly být nadmíru užitečné. Uběhl téměř měsíc. Ktal, který již jméno Ubat zcela přijal za své, usoudil, že je dostatečně připraven. Cítil to a to pro něj bylo nejdůležitější. Na cestu si mohl za doprovod sám vybrat skupinu nejlepších Bhranů. On si však vyžádal pouze Thaose. Ten byl štěstím bez sebe, když Ubat vyslovil jeho jméno. Hledatelé jim dali nádobu s trochou jezerní vody. Nikdo sice nevěděl, k čemu přesně ji budou potřebovat, cítili však, že potřebná bude.
   
    Po dlouhém loučení Ubat s Thaosem vykročili. Šli celý den a svižným krokem ukrojili velkou část cesty do Torany. Jak se přibližovali k městu, cesta byla upravenější a čím dál častěji se křižovala s dalšími stezkami. Přespali pod širým nebem a ráno pokračovali. Ten den už měli dorazit do Torany, hlavního města celé oblasti. O Toraně Ubat slýchal často vyprávět. Jako dítě nechápal, proč si lidé zvolili život ve světě, který je tak chudý na barvy, rostliny a zvířata. Nyní se však těšil, až se do města, o kterém toho tolik slyšel, podívá. A co víc, přál si v něm najít svého bratra Bola. Slunce již minulo nejvyšší bod své nebeské dráhy a pomalu mířilo k západu. Stíny se prodlužovaly. Ubat a Thaos opustili les a procházeli krajinou rozdělenou do pečlivě obdělávaných polí a políček. Když už se Slunce začínalo prvními červánky loučit s oblohou, vystoupili na hřeben, za nímž se rozkládalo údolí s městem Torana. První dojem prý znamená hodně a Torana na Ubata zapůsobila nejlépe, jak jen mohla. Uvnitř masivních kamenných hradeb, na kterých bylo vidět hlídkující stráže a ve větru plápolající barevné praporce, se rozkládalo město. Mělo dvě brány, východní a západní, do nichž se sbíhaly cesty ze všech stran. Ubat i z tohoto místa dokázal zaostřit zrak tak, že viděl okny do jednotlivých domů a pozoroval lidi pohybující se po ulicích. "To je nádhera," prohlásil po chvíli. "Ale příroda má větší zázraky," dodal rychle, když viděl, jak se Thaos tváří při pohledu na sídlo lidí.
    Vstoupili Východní bránou. V noci bylo město poněkud klidnější, než když ho sledovali ze hřebenu, ale i přesto zde bylo pro oba cestovatele příliš mnoho lidí. Uhýbat lidem se jim moc nelíbilo. Snad nikdo tu na Ubata nebral zřetel, narážení lidí do něj bylo naprostou samozřejmostí. Došli do hostince a zaplatili si pokoj. Když do něj vstoupili a rozhlédli se, zatoužili strávit noc v lese, na louce nebo aspoň v zahradě. Položili svá cestovní zavazadla a rychle pokoj opustili. V hospodě v přízemí si objednali nějaké jídlo a pití. Ubat se podivil, proč ho lidé ignorují. Thaos vysvětlil, že to není pouze tím, že jsou ve městě: "Protože jsi vyvolený, máš vlastnosti podobné našim." "To myslíš, že jsem pro lidi neviditelný?" překvapeně se zeptal Ubat. "Nejenom to. Tebe je vidět, když si to přeješ. Já jsem zde vidět pořád, protože už jsme moc daleko od mé vesnice a neznám zdejší zemi." "Tak proto ten plášť," usmál se Ubat. "Nechte si chutnat, pánové!" zahalasil pomocník hostinského a položil před ně jídlo a dva korbely piva, "nejlepší pivo a nejlepší zvěřina!" Muži u výčepu se hlasitě rozesmáli. Když k nim však dorazil pomocník, rychle se ztichli. "Čemu se tak smáli? A co myslel tou nejlepší zvěřinou?" zeptal se nejistě Thaos při pohledu na přinesený pokrm. "Na to určitě přijdeš," ušklíbl se šibalsky Ubat. Thaos váhavě hleděl na jídlo tak dlouho, až to Ubat nevydržel a přitáhl si jej k sobě: "Při rytířském klání zchroml jeden kůň. Nemáš se čeho bát." Thaos na něj nechápavě zíral: "Jak tohle víš?" "Poslouchám," usmál se Ubat.
    "Co budeme dělat dál?" obrátil se na Ubata Thaos, když se stanuli před hostincem. "Co navrhuješ?" vrátil mu vesele otázku Ubat. "Já?" zarazil se Thaos a vytřeštil užaslé oči, "ty jsi přece vyvolený!" "Dobře, dobře, jdeme navštívit mého bratra Bola."
    Chvíli se proplétali městem. Ubat se zastavil u starého polorozpadlého domu. "Tady bydlí tvůj bratr?" podivil se Thaos. "Doufejme, že ne." Thaos nechápavě zakroutil hlavou. Otevřeli dveře a prošli úzkou chodbou do prázdné prostorné místnosti, do níž ústilo několik zavřených dveří. Na protilehlé straně bylo široké schodiště. Nikde ani živáčka. "Chci mluvit s Bolem!" zařval Ubat z plných plic. Ze dveří zvědavě vyhlédlo několik postav odkojených špínou. Nakonec se nahoře na schodišti objevil příslušník úplně jiné společenské vrstvy než špinavci vykukující ze dveří. Byl oděný v černém plášti, obličej mu zakrývala kápě. Pobaveně se otázal: "A co mu chcete, pánové?" "Potřebuji s ním mluvit. O čem, to řeknu pouze jemu." "A vaše jména, vzácní hosté?" pokračoval ironicky černě oděný muž. "Toto je Ubat a mé jméno je Thaos," spěšně odpověděl Thaos. "Dobrá, počkejte zde, zjistím jestli vás přijme." "Děkujeme," kývl Ubat.
    Asi za půl hodiny byl muž zpátky: "Bol nemá čas. Pokud si však přejete..." "Ano, přejeme si, aby nás přijal ihned," přerušil ho Ubat. "Vyhoďte je!" křikl muž. Odevšad se vyrojili špinavci. Ubat udělal krok vpřed, hrdě pohlédl na velitele a s důrazem pomalu pronesl: "Mé jméno je Ktal. Jsem bratr Bola. Bratr stejné krve a stejných schopností. Pokud mě ihned nezavedete k mému bratrovi, budete mít, pokud se můj bratr nezměnil, víc problémů, než si dokážete představit." Ke konci svého projevu se přistihl, že se usmívá. Špinavci se vystrašeně stáhli, muž v černém zbledl. "Následujte mě, prosím," řekl už zcela jiným tónem. "To je jiná," usmíval se spokojeně Thaos. Muž je provedl patrem přes několikery dveře k dalšímu schodišti. V přízemní místnosti hlídali masivní železné dveře stráže, oděné podobně jako muž, který Ubata a Thaose vedl. Za dveřmi následovalo schodiště do podzemí. Vstoupili do bludiště podzemních chodeb. Cestou míjeli desítky černě oděných mužů. Některé uniformy měly všité značky, kterým Ubat ani Thaos nerozuměli. Konečně se ocitli před dubovými dveřmi hlídanými dvojicí strážných v nejlepších šatech, jaké tu byly k vidění. I muž, který sem Ubata a Thaose dovedl, k nim cítil respekt a každému pokynul na pozdrav. Oni mu však pozdrav neopětovali. Stroze se zeptali, koho přivádí, a čekali, až dojdou k nim. Ubat zopakoval, že je Bolův bratr, a stráž mu otevřela dveře. Když za ním procházel Thaos, narazil na dvě ruce, kterými mu pohotově zahradili cestu. "Pusťte mě, já jdu s ním!" křikl vztekle. Strážní zavřeli dveře a věnovali se pozorování kamenné zdi proti nim. "Pusťte mě za ním nebo..." "Nebo co?" probodl Thaose pohledem jeden ze strážných, "nemáme rádi Bhrany a tím méně ty uřvaný!" "Vy znáte Bhrany?" užasl Thaos. "Před nějakou dobou se jich plno přihlásilo do služeb našeho velitele. Jo, tyhle malí chlapíci, když se aklimatizujou, dokážou bejt celkem schopný," přikývl druhý strážný. Dál už ale mlčeli jako hrob.
    Místnost, do které Ubat vstoupil, byla na podzemní prostory nezvykle velká. Její výšku odhadoval na pět, šířku a délku na dvacet metrů. Celou místnost osvětlovalo jen několik loučí. U stěny proti dveřím byla desítka kamenných schodů vedoucích na vyvýšenou plochu, kde stál stůl. Muž, sedící za stolem, vzhlédl. "Řekl jsem, že nechci být rušen! Stráže!"
    Dveře se okamžitě rozlétly a do místnosti vběhli oba strážní. V patách za nimi zmatený Thaos. "Ty zůstaneš tady!" odhodil ho zpět jeden ze strážců. "Pane?" "Odveďte toho chlapa, co jste sem pustili! Důrazně jsem řekl, že nechci být rušen!" Bol se znovu sklonil nad stolem. "Pane...?" "Co ještě chcete vědět!?" křikl vztekle na stráž, aniž zdvihl zrak od své práce. "Pane, kde ten muž je?" bázlivě ze sebe vysoukal jeden strážných. Bol se zastavil s perem v půli slova a vzhlédl. Všichni se rozhlíželi po místnosti, která neskýtala žádný úkryt, vůbec nic, kam by se bylo možné schovat. Přesto nikoho neviděli. "Tak takhle ty vítáš hosty?" zazněl hlas necelé dva metry od Bolova ucha. Ten sebou trhl div nespadl ze židle. Pak se začal pomalu smát a jeho smích se vystupňoval v šílený chechot. Strážní se na sebe nechápavě podívali. "Ktale, ty jeden lišáku, naučil ses toho víc, než umím já!" "A to je co říct," usmál se na něj Ubat. "Rád tě vidím! Stráže, dejte si odchod." "A co s tímhle, pane?" ukázal strážný na Thaose skrčeného u dubových dveří. "Ten je tu se mnou," rychle se zastal přítele Ubat. Thaos se spokojeným úsměvem zamířil k Bolovu stolu a strážní za ním zavřeli dveře.
    Mluvili dlouho a hodně se nasmáli. Bol jim řekl mnoho o městě. I to, že sem před časem přišlo několik Bhranů a většina z nich začala sloužit pod jeho velením. Využívali svých vrozených schopností, měli skvělé výsledky, ale za nějaký čas se začali postupně ztrácet až nezůstal žádný. Pak přišla řeč na to, proč se Ubat s Thaosem vydali do Torany. S Bolem se domluvili, že pošle skupinu svých schopných mužů, aby zjistili, co se s vesnicemi stalo. Průzkumný oddíl vyrazil téměř okamžitě. Bol nabídl hostům pokoje ve svém podzemním sídle. V rámci výcviku pak poslal několik mužů, aby přinesli věci z jejich zamčeného pokoje v hostinci. U jídla a pití, které Bol rozkázal přinést, pak vyprávěl o svém životě v Toraně. Do města se dostal před pár lety a díky svým schopnostem se brzy dostal do kontaktu s podsvětím. Rád říkával, že konečně pozvedl úroveň zločinu. Kdo vstoupil do Bolových služeb, musel ctít jeho zákony. Loupeže bral Bol jako velmi výnosné umění. Nesnesl, aby někdo z jeho lidí prováděl i jiné rejdy. Napomáhání s dodržováním městských zákonů mu časem zajistilo tolerování jeho aktivit ze strany města. Do svých služeb si vybíral jen ty nejschopnější z nejschopnějších. Vytvořil si tak elitní jednotku operující ve městě a jeho okolí. Každý měsíc vyhlašoval soutěž, kterou pečlivě připravil. Vítězové dostávali různá ocenění a úspěchy byly zvěčněny vyšitím na jejich uniformě. Po jídle Bol zavedl Ubata a Ktala do jejich pokojů.
   
    Druhý den odpoledne se vrátili průzkumníci. Stálo je to hodně úsilí, ale nakonec našli místa, o kterých jim Thaos řekl. Vesnice však byly opuštěné a poničené. Jinak prý v té oblasti nenašli nic. Jeden z průzkumníků prozradil, že se jim zdálo, jako by je něco stále pozorovalo. Neměli z toho dobrý pocit. Nic nebezpečného však nezahlédli. Když muž řekl, že je něco sledovalo, Ubat pochopil, že se nejspíš stalo to, co se stát nemělo, a že se musí do pustých vesnic vydat.
   
    Další ráno Bol předal velení svému zástupci a vydal se s Ubatem a Thaosem do bývalé vesnice Tahlen. Na koních cesta rychle ubíhala. Všimli si, že zvířata kolem ubývají a celá krajina mění svojí tvář. Ubat věděl, proč tomu tak je, vysvětlovat to však nechtěl. Po dlouhém naléhání nakonec své souputníky odbyl tím, že je les nemocný. Dál to nerozváděl, ale je to kupodivu uspokojilo. Okolo poledne dorazili na místo. Uvázali koně a procházeli prázdnou vesnicí. Vše zde bylo opuštěné, jen stromy mlčky hleděly na příchozí. "Tady!" zavolal Ubat. Ostatní k němu přiběhli a ptali se, co našel. "Vaše otázka by spíš měla znít, co jsem nenašel," odpověděl Ubat chladně, aniž spustil oči z díry v zemi. "Osudové jezero," zašeptal a vysvětloval: "V každé vesnici musí být Jezero osudu. Nový život v něm vzniká a starý zaniká. Tak je psáno v kronikách." "Jen bych rád věděl, co způsobilo jejich vyschnutí," řekl smutně Thaos. "Jejich?" pozvedl Bol obočí v tázavém gestu. "Ano, jejich. Lze předpokládat, že obě vesnice postihl stejný osud," vzdychl Thaos. "Připravte se už se blíží!" šeptl Ubat. "Co se b...," Thaos umlkl v půli slova. Něco ho srazilo na zem. Ani Thaos, ani Bol nic neviděli. Zem nic nedeformovalo. Žádný cizí zvuk se neozýval. Přesto tam však něco bylo. Jediný Ubat věděl co. Tasil meč a rozeběhl se k Bolovi. Ten se blížil k Thaosovi, aby mu pomohl vstát. Když viděl, jak na něj Ubat běží s napřaženým mečem, pochopil naštěstí rychle. Odskočil. Vzduch vedle něj něco prorazilo. Pak tím místem proletěl Ubatův meč, který se zastavil až o několik metrů dál po nárazu do kořenů stromu. Thaos si masíroval rameno a s Bolem pozorovali, jak Ubat stojí s rozpřaženýma rukama a mluví k něčemu před sebou: "Vím, že znáš osud, a tak musíš vědět i o mně." Po chvíli je opustil nepříjemný pocit blízkosti něčeho cizího a nebezpečného. Ubat se k nim otočil. "Už je pryč. Ale ne na dlouho," zchladil jejich radost."Co to bylo?" vyzvídali a rozhlíželi se znovu po okolí. "Nevím jistě, co to bylo, ale vím, co to je teď. A vím, že se to zlobí a že to má strach. Musíme vyrazit do druhé vesnice. Po cestě vám vše povím."
    Posbírali věci, nasedli na koně a vyjeli k vesnici Merthil, která měla být asi pět kilometrů daleko. Kde to šlo, jeli vedle sebe, kde ne, drželi se těsně za sebou. Ubat začal vyprávět: "Dříve to bylo lesní zvíře. Možná vlk. Jednoho dne zabloudilo k Jezeru osudu. Stráže jezera však nedávaly pozor a zvíře se napilo jeho vody. Získalo tak schopnosti, které jste dnes viděli, a nasálo osud celé vesnice." "Jak osud celé vesnice?" nechápal Bol. "Bhrani se stali pány svého vlastního osudu. Získali tak i jisté schopnosti. Podle pověstí se pohádali s bohy a rozhodli se, že budou svůj osud střežit sami. Jejich osud byl od té doby obsažen ve třech Jezerech osudu. Každá vesnice Bhranů měla své. Když se to zvíře dostalo k jejich osudu..." Ubat se odmlčel a hledal vhodná slova. "Dalo by se říct, že je vysálo z minulosti, přítomnosti i budoucnosti." "Z minulosti ne. Vždyť my si je pamatujeme," ohradil se Thaos. "To je díky vašemu Jezeru osudu. Pokud zaniknou všechna tři jezera, nezbude po Bhranech vůbec nic. Ani vzpomínka." Ubat se zamyslel "Ještě je tu možnost, že jsou ta zvířata dvě a každé má na svědomí jednu vesnici." "Dají se nějak do času vrátit?" zadoufal Thaos. "Teď je nejdůležitější ta zvířata zastavit." "Zastavit? A jak?" podivil se Bol. "Vzdyť je ani nevidíme!" zasténal Thaos zoufale. "Já je vidím, ale to nestačí. Mohou ovlivňovat okolí a měnit okolní předměty dotykem. To dokazuje třeba sražení Thaose. A když jsou ohrožení, udělají se nehmotnými a žádný meč ani šíp jim neublíží." "Skvělé. Nestačí, že je nevidíme, oni jsou ještě k tomu nezranitelní!" zaúpěl zdrceně Thaos. "Nejsou nezranitelní pořád," snažil se ho povzbudit Ubat.
    Ve středu druhé vesnice také leželo prázdné Jezero osudu. Při prohledávání jeho okolí objevili ústí chodby vedoucí do země. Chvíli počkali a pak společně vkročili do podzemí. I Bol, zvyklý na pohyb v temných chodbách, z toho měl špatný pocit. Opatrně postupovali vpřed. Tunel ústil do slabě osvětlených prostor. Opatrně nahlédli. V umělé jeskyni stál trůn a dvě obrovské prázdné klece. Jejich dvířka byla otevřená. Někdo tedy ty tvory, kteří vymazali dvě vesnice Bhranů, ovládal. Ale kdo? A proč? Rozhodli se na něj počkat. Rozhlédli se po místnosti, ale nebylo v ní téměř nic. Jen u stěn se občas povalovaly různé běžné předměty.
    Čekali už asi hodinu. Najednou v chodbě zaslechli kroky. Vstali a očekávali příchod jejich původce. V ústí chodby se objevila postava. "Proč to děláte?" neudržel se Thaos a křečovitě přitom svíral jílec meče. "Proč?" rozchechtal se příchozí, "proto!" Thaos a Bol strnule hleděli na místo, kde ještě před chvílí stál. Jen Ubat viděl, jak se postava otáčí a odchází chodbou. "Musíme jet do naší vesnice!" vykřikl Thaos a rozběhl se do chodby. Ubat a Bol ho následovali. Naskočili na koně a rychle vyjeli.
    Už zdálky slyšeli hluk a výkřiky, které je zavedly k Jezeru osudu. Tam právě probíhala bitva. Všechni dospělí Bhrani stáli kolem jezera. Zuřivě odháněli protivníka, kterého nikdo z nich neviděl. Z různých míst kruhu cosi odhazovalo jednotlivé bojovníky. Jejich místo rychle doplňovali jiní. Trojice seskočila z koní. Thaos se okamžitě zapojil do kruhu obránců. Ubat chvíli pozoroval okolí. Pak přistoupil k bratrovi: "Dej mi svou dýku a přiveď Matrona. A... bude asi potřeba jedovatý had. Smrtelně jedovatý. Spěchej." Bol se rozběhl pro svého koně a uháněl do Hurska. Ubat chvíli stál s dýkou v ruce. Začal se nejistě otáčet na všechny strany a pomalu přistupoval ke kruhu kolem jezera. Zastavil se těsně před ním. Otočil se zády k jezeru a znovu se rozhlížel kolem sebe. Pak začal mávat rukama a odhánět neexistujícího protivníka, jako to dělali Bhrani. Náhle bleskovým pohybem vrhl dýku. Zastavila se pár kroků od něj ve vzduchu. Pomalu padala, ale nedopadla. Zůstala viset kousek nad zemí. Hladina Jezera osudu se zachvěla a vyhrnuly se na ni bubliny. Ubat vytáhl svůj nůž. Mával jím kolem sebe a postupoval kolem kruhu zuřivě se ohánějících Bhranů. Znovu nečekaně hodil. Když se i jeho nůž zavěsil ve vzduchu, hladinu Jezera osudu zčeřil další proud bublin. Ubat křikl na Bhrany, že už je po všem. Ti mu začali bez přestání děkovat. On se ale stále rozhlížel a bedlivě sledoval okolí. Věděl, že jeho bratři nemohou přijet dříve než večer. Pán stínů, jak vládce zabitých neviditelných zvířat Bhrani pojmenovali, se však k jezeru mohl kdykoli vrátit.
   
    Bol s Matronem dorazili až po soumraku. Spolu s Thaosem a Ubatem přespali pod širým nebem u Jezera osudu a za svítání se vydali do vesnice Merthil, vyzbrojeni hadem v proutěném koši a dvěma nádobkami s vodou z Jezera osudu. Zamířili rovnou ke vstupu do podzemí. První do tunelu vešel Bol. Ubat nakázal Matronovi vypít obsah jedné z nádobek a vykročil za Bolem. Matron jej po chvilce následoval. Opatrně se doplížili k podzemní síni. Na trůnu seděla postava s hlavou v dlaních. Vystoupili ze tmy do mihotavého světla loučí. Pán stínů zvedl hlavu a zaťal zuby. Ovládla ho šílená zlost. Zvedl se z křesla a učinil se pro běžné tvory neviditelným. Pomalu čtveřici obcházel. Ubat i Matron předstírali, že jej nevidí ani oni. Pán stínů se zezadu rozběhl na Thaose. Ubat dal Matronovi smluvený povel. Matron se vrhl proti Pánu stínů. Zloduch se rozesmál. Vtom Matronovy mohutné ruce stiskly jeho krk. Škubal sebou, snažil se sevření uvolnit svýma rukama, ale nic nepomáhalo. "To není možné! To nemůžeš! To nejde!" pořád opakoval v bezmocném vzteku. Silák Matron ho bez velké námahy vlekl ven z jeho podzemního sídla. "Ale můžu, napil jsem se taky," usmíval se na svou kořist. Zastavili se až u vyschlého Jezera osudu. Matron přimáčkl svého zajatce k zemi a prohlížel si ho.
    "Teď jen doufám, že to vyjde" opakoval Ubat a vyndal z košíku hada a ponořil jeho přední část do druhé lahvičky plné vody z Jezera osudu. Když ucítil, že se mu had rozplývá v prstech, rychle ho podal Matronovi. Ten ho přiblížil k obličeji Pána stínů. Had kousl. Pán stínů sebou ještě chvíli trhal. Rychle však ochaboval a brzy sebou škubl naposledy. V ten okamžik na dno vyschlého jezera začala prosakovat voda. Matron hada vhodil zpět do košíku a s ostatními fascinovaně hleděl na stoupající hladinu a měnící se okolí jezera. Nevšiml se, že had proutím prolétl, jakoby mu v cestě nic nestálo. Dopadl Matronovi na nohu a zakousl se. Matron ho hbitě pohladil mečem, hadí jed už však proudil do jeho krve. Bratři Matrona rychle odvezli do Torany, protože nutně potřeboval ošetření. Thaos zůstal u plnícího se jezera a netrpělivě čekal, zda se s vodou vrátí i zmizelí Bhrani.
   
    Matron se za několik dní uzdravil a odjel zpět ke své posádce do Hurska. Měl štěstí, že měl hodně tuhý kořínek, a hlavně, že had většinu jedu vypustil do své první oběti. Jezerní vody vypil Matron jen několik doušků, a tak doma nikdo nepostřehl, že by se v něčem změnil. Vždyť schopnost vidět a dokázat uchopit ty, kteří se napili z osudových jezer Bhranů, v běžném životě ani uplatnit nemohl.
    Hladiny obou Jezer osudu vystoupily do své původní výše a většina Bhranů se znovu vrátila do času. Bol tím získal zpět cenné členy své jednotky, Thaos ztracené přátele. Ubat se nějaký čas zdržel u Bola v Toraně. To ho však jen utvrdilo v tom, že příroda a Bhrani jsou mu mnohem bližší než život ve světě lidí. Odešel proto do Thaosovy vesnice a usadil se tam. Bhrani jej už beztak považovali za svého od chvíle, kdy se stal z Ktala Ubatem, vyvoleným.
    1
   
   
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2080

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.