Palantir
oddělovač

Cesta na věčnost: Odlet Vrány

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Cesta na věčnost - Odlet Vrány Zaťala zuby. Zimnice se jí prohnala tělem jako vyjící marodéři po válkou zpustošené zemi a zanechala po sobě to stejné jako oni - vše spalující oheň a bolest. Tupou, tepavou a někde dole i pálící jako žhavý pohrabáč v ráně. Nebylo vyloučeno, že tam rozpálené železo opravdu je, ale v místnosti se nevznášel pach škvařícího se masa. Teplé kožešiny, do kterých ji zamotali jako mrtvého do sukna, zmáčela potem již dávno. Přilepily se jí k nahému tělu, podobny příliš vilnému chlapovi. Zpola při vědomí zadoufala, že se felčar nebude pokoušet o nic podobného. Raději by se nechala tížit zvířecími kůžemi, drtícími ji svou nečekanou vahou. Sotva se mohla pohnout.
Olízla si popraskané rty. Zrak ji zradil a rozostřil se dávno předtím, než upadla do třesavé, hořící strnulosti. Fialkové oči zčásti pokrýval matný nános smrti a ani šelmí světélko hluboko v nich mu nemohlo vzdorovat, pouze oddalovat chvíli, kdy se z rozmazaných komíhajících se světel a siluet stane definitivní tma.
"Vypadá, jako by jí Smrt držela kosu na hrdle. Havrano, slyšíš? Nesmíš usnout...!"
Chraplavě vykřikla. Každý zvuk byl horší než ostrá dýka do ucha a on ještě ke všemu mluvil nahlas. Raději by si skřípla hlavu do kamenného sarkofágu, než aby ho slyšela dál něco říkat. Pořádně mu nerozuměla. Horečka změnila nejen to, co viděla. Napadla i sluch. Někdo šeptal, avšak z jakéhosi důvodu to nebylo příjemnější, naopak jí vy
skočila husí kůže, po zádech přeběhl mráz.
Někdo se nad ni naklonil. Zorničky se jí rozšířily jako násilím rozražené okenice v dlouho zavřených oknech. "Ne!" s náhlým přívalem sil se zazmítala. Kožešiny ji zlomyslně omotaly s větší intenzitou, zalehly ji a přidusily. Teď už nebylo pochyb, možná se vážně o něco pokoušel.
"Chceme ti pomoct!"
Zavyla jako raněné zvíře, kterým koneckonců byla. Ještě jednou ten chlap zařve a vykousne mu hlasivky s celým hrtanem!
"Blouzní. Radši k ní moc nechoď. Běsi v podsvětí vědí, co vidí. Mohla by ti ublížit," varoval ho někdo jiný. "Gorane, seš nachluchlej nebo pitomej? Myslíš, že lidský zuby nedokážou prokousnout syrový maso? Radil bych ti, abys to nezkoušel na vlastní kůži."
Oslovený se stáhl. Nijak chvatně, ale přesto bylo vidět, že na něj slova mladšího zapůsobila ne zrovna kladně. Něco kleplo o dřevo. "Copak nemůžeme nic udělat? Odchází nám před očima."
Zlověstný šepot přerušil monotónní, rozhořčené bručení. Do místnosti jako by padlo velké klubko hadů zhmotňující se ve stíny se zle a chtivě zářícíma očima. Drápaly se z každé skupiny ve dřevě. z podlahy, ze stropu. Protáhly se pod dveřmi, vylezly z popela ve vysoko šlehajícím krbu. Plížily se, hrozivě pomalu a nevyhnutelně, prskaly na ni slova, jakým nerozuměla, ale přesto
ji rozechvívaly víc než zimnice. Postavy, které rozhodně nepatřily mužům snažícím se jí pomoci, obestoupily lůžko, a ač se to zdálo nemožné, jejich odporné tváře se objevily přímo nad ní. Ostré zuby, hadí jazyky, škvíry místo očí jako díry v masce.
Dech se jí zrychlil, že mu srdce nemohlo stačit. Když se vzduch z plic nečekanou silou opřel do hlasivek v dalším zaječení, muži sebou trhli, zvedli hlavy.
Přicházeli. Tak nevyhnutelně, jako přichází Smrt. A k té věru neměla Havrana daleko.
Loď, černá jako duše hříšníků, přídí rozrážela kalné vody nekonečně plynoucí řeky. Na hladině se samovolně zapalovaly zelenavé ohýnky, občas směle vyšlehly výš jako plivnutí ještěra pod vodou. Ačkoli se plavidlo pohybovalo, zdálo se, že řeka je jako černé, do temného lesku vyle
štěné zrcadlo z obsidiánu. Zrcadlo, které obraz neodráží, ale pohlcuje.
Havrana si s překvapením uvědomila, že bolest jí nesvírá svaly ani spánky stahující se obručí s hřebíky. Nedrkotala zuby, necítila nepředstavitelnou tíhu na prsou, beroucí jí dech. Ovšem to, co spatřila, ji o něj zase rychle připravilo.
Stále na sobě měla kožešiny, tentokrát přehozené přes ramena jako plášť, ale nic tak málo nepřipomínalo místnost, kde ležela, jako toto místo. Paluba lodi nebyla z prken - pod nohama jí klapaly obroušené vybělené kosti. Na přídi se šklebila lebka, křeslo, na kterém doposud seděla, bylo z dlouhých hnátů.
Podsvětí ji nevylekalo, kdepak. Věděla, že do něj každou hodinou sestupuje níž a níž, přímo do drápatých pracek Smrti. Ovšem přízraky, vykradnuvší se odsud do reality nad její lůžko, než omdlela, se objevily i tady. Na souši mezi nemocně se krčícími stromy stáli oni. Stíny s vyhořelýma nebo naopak zle svítícíma očima. Některé tváře poznávala - bledé, vyčítavé či zlobné, milované i nenáviděné. Všechny mrtvé.
"Chtějí tě," zachřestil hlas jako kostky z lidských ostatků vržené na hrací desku osudu. Havraně křuplo za krkem, jak rychle otočila hlavu. Předtím si vůbec nevšimla, že je tu ještě někdo. "Chtějí drásat tvoji duši, která jim tolik ublížila. A pak se nakr
mit jejími cáry." Ne že by ta slova byla dvakrát uklidňující.
Umírající se podívala na to stvoření sršící optimismem. To ono pohánělo loď kupředu. Svíralo dlouhé bidlo a bodalo jím do černé hladiny. Převozníka si představovala jinak - prý to byl chlap v čer
né kápi.
V podrápané tváři, plné starých i nových jizev, se těžko poznávaly rysy. Do dlouhých, zcuchaných vlasů barvy popela se zapletly trny a bodláčí. Rozedíraly už tak dost poraněnou kůži, někde dokonce tak intenzivně, že prosvítala lícní kost nebo čelo. Pod neforemnými cáry oblečení se rýsovala malá ňadra, podle toho taky navzdory báchorkám o převozníkovi usuzovala, že tohle, možná kdysi, byla žena. Neměla na těle zdravého místa: rozchlípené rány s roztřepenými bělavými okraji odhalovaly vše, co mělo zůstat skryto pod kůží a svalovinou. Rozštíplé kosti, již dávno oschlá pobřišnice a pod ní se vlnící smyčky střev. Údy vyhublé jako tenkým cárem omotaný klacek, oči potažené šedou blánou a kalné jako víno v hodně špatném hostinci - to vše ji kupodivu znepokojilo ze všeho nejméně.
"Vážně? To by mě nenapadlo," ušklíbla se navzdory nezáviděníhodné situaci ironicky. "Ty mě chceš taky uvrhnout na ty vaše mučidla nebo mě chceš prostě sežrat?"
"Ale ne, kdepak!" zakrákorala. "Já tě mám odvézt k Paní. Těší se na tebe, strašlivě dlouho tě chce vidět. Copak nevíš, že odmítat pozvání je nezdvořilé? a ona si s tebou už tolikrát dala schůzku, jenomže tys nepřišla."
"Něco mi do toho vlezlo. Když po mně tak touží, proč si pro mě nepřišla sama?"
Pokrčila rameny. "Usoudila, že Utrpení ti bude bližší a budeš se tu cítit jako doma," vycenila ostré, zažloutlé zuby. Pařáty pevněji sevřela dlouhou tyč a pořádně jí zabrala.
Jistě, proč ji to nenapadlo dřív? Bolest nebo Utrpení, dvě sestry, provázející ji všude, kam vstoupila. A taky j
ejich paní. Smrt.
"Už se těším," zalhala ironicky, "určitě si pro mě přichystala vřelé přivítání. Nemůžu se dočkat. Předhodí mě těm na břehu?" podhodila havraní hřívou, podle níž si dala jméno, s pery stejnojmenného ptáka.
Utrpení se zadívalo na pevninu. Les pomalu ubíhal, fosforeskní stromy tlumeně svítily do šeravého soumraku, věčně panujícího v těchto končinách. Stíny běsů i lidí následovaly loď. Zdálo se nemožné, že jí ve svém plouživém kroku stačí.
"Vychutná si tě sama, myslím. Jak se ti líbí umírání?" Ženština nasadila konverzační tón, jen hnusná barva hlasu to kazila. Havrana sice vrčívala jako šelma, špinavá čepel ve střevech někdy byla příjemnější, ale téhle se těžko vyrovnala. Lidé o ní většinou neříkali, že je krásná, protože kdo se zdravým rozum
em by to tvrdil o zvířeti s krvavými tesáky, sklánějícím se nad rozervanou obětí? Tak většinou působila. Nepatrný rozdíl mezi ní a Utrpením spočíval v tom, že Havrana měla jisté kouzlo - pro někoho stejně zvrhlého. Snad kdyby se na zevnějšku neodráželo zčernalé nitro a krví potřísněné myšlenky...
"Asi jako chlupatej démon zakousnutej do mýho zadku."
"To jsem ráda. Věděla jsem, že ti tou projížďkou udělám radost," zachechtala se.
Mnohohlasé zaječení plné nenávisti proťalo nehybný vzduch. Havrana věděla, že patří jí. Čekali na ni.
 
Vojata Semojovič vzhlédl od kameninového hmoždíře s pronikavě vonícími bylinkami. Hrubé zaklepání se ozvalo znovu, hlasitější a netrpělivější. Sice se snažil tvářit, že tu vůbec není - na dveřích obchůdku visela cedule zavřeno - ale nedočkavý návštěvník to nehodlal vzít na vědomí nebo neuměl číst.
"Kurva, mastičkáři, jestli okamžitě neotevřeš, tak ti tu chajdu rozmlátím!"
Zachvěl se. Věděl, komu patří ten hlas, panovačný a věčně ochraptělý, a v tu chvíli by byl rád, kdyby si vybral jiné dveře. Navzdory výhružkám se ani nehnul od své práce. Paličkou mimoděk stále drtil šalvěj, až z ní byl jen šedavý prášek. Další rána dávala tušit, že ten venku by byl schopen splnit, co sliboval.
"Už jdu!" vykřikl postarší felčar nepřirozeně vysokým hlasem, když hrozilo, že hrubiánovi opravdu dojde trpělivost. S tichým sténáním a nadáváním na své stářím poznamenané klouby, kterým neulevily už ani masti, sešel po úzkém, rozviklaném schodišti dolů do skromného krámku se vším možným; od přípravků pro
bohaté dámy po obyčejné byliny na kašel. Všechno bylo vyskládáno v policích, dosahujících až ke stropu. Někdo tvrdil, že jeho krámek působí stísněně, ale Vojata si stejně nemohl dovolit nic lepšího. Proč by to na stará kolena dělal, když neměl nikoho, komu by živnost předal. Prosmýkl se kolem pultu s váhami.
"To je dost!" štěkl na něj jako vlk vychrtlý a šlachovitý s mečem u pasu. Na černém stejnokroji se skvěly postříbřené spony a cvočky - také vyšitý havran s rozpřaženými křídly na levém rameni. Slunce za jeho zády mu do vyhublé tváře kreslilo stíny jako do umrlčí masky, oči se zlověstně leskly jako všem těm šílencům. Možná to bylo po Sojčím pírku, droze, kterou často užívali jen tak, nebo když šli do boje. Každý rozumný velitel by jim to zakázal, ale ta j
ejich... Ta s nimi táhla za jeden provaz.
Vojata v duchu přivolával všechny bohy, které znal. V tu chvíli mu však paměť nesloužila nejlépe, ochromená výjevem před jeho zraky, a tak nejméně na polovinu zapomněl a neustále opakoval stejná jména. Aspoň ti k němu v podsvětí budou milostiví. Snad.
Vlčan totiž nebyl jen obyčejným příslušníkem městské stráže, ačkoli i ta byla neblaze proslulá, protože král dbal na pořádek ve městě. Honosil se oním stříbrným havranem a ten se chystal uletět z tunik pouze asi dvou tuctů obyvatel města - Černých perutí. Jakkoli bylo šílené vydržovat si bandu hrdlořezů, rváčů a vyvrhelů společnosti právě kvůli jejich všemožným úchylkám, králové Beregradska se dávné tradice, sahající až do dob, kdy sem jejich předkové přišli z ostrovů,
nehodlali vzdát. Je pravda, že smečka psů, slintajících po krvi, v ruce zkušeného vojevůdce dokázala rozprášit každého nepřítele. Proto bylo Beregradsko zatím svobodné, i když se vedle něj rozpínal mnohem mocnější soused. Dokud království mělo Perutě, stálo pevně na nohou. Kdyby jednotku zdecimovali nebo se rozpadla, vojáci, třebaže si při jménech členů odplivávají, jako by mluvili o běsech, by ztratili i poslední naději v boji.
Semojovič ale věděl, že Perutě jen necválají v čele do útoku. V obdobích klidu se lovečtí psi nudí, až se začnou rvát mezi sebou nebo se vrhnout po krku ruce, která je krmí. Nic takového se zatím nestalo, to ne. Někteří však rádi vyšli do ulic, aby se ujistili o svém postavení, nepokrytě se pobavili na úkor zděšených lidí, mezi nimiž
zkazky o všech krvavých vítězstvích Perutí kolují jako odstrašující pohádky pro děti i dospělé, nebo hladově sledovali popravy, toužíce být na místě kata.
"Půjdeš se mnou," oznámil mu suše Vlčan, jeden z nejbližších velitelky té proklaté bandy. Jen kdyby nebohý Vojata věděl, co, u všech běsů, provedl. O krok ustoupil, jako by čekal útok, ale bojovník se k ničemu neměl. "Popadni svoje mastičky. Fofrem! Jestli tu okamžitě nebudeš, pověsím tě za střeva na hradby!"
Stál jako zkoprnělý. "Co-co se děje?"
"Asi tě zvu na hostinu!" prskl sarkasticky. "Je to zlý, tak hejbni kostrou. Horečka, bezvědomí. Asi otrava."
Vojata se zastavil na půl cesty k prodejnímu pultu, pod nímž měl schovanou brašnu. "S tím nemám zkušenosti. Prodávám jen elixíry krásy a bylinky na nemoci. Jak znám Perutě, určitě to nebude zmijí uštknutí..."
Vlčan nespokojeně zafuněl, netrpělivě zabubnoval prsty na futra. "Sebranka mastičkářská... Tak kdo? Dělej, vyklop to! Jestli nepřežije, splním, co sem sliboval!"
Vojatovi ve tmě blikla jiskřička naděje. Sice by nedostal zaplaceno, ale ať se těmi penězmi zadáví třeba běsové podsvětí! Nemusel by do strašné společnosti lidí, u kterých člověk nikdy neví, zda jsou jejich obhroublé a kruté vtipy pravdivé, nebo se ostatním jen snaží nahnat strach. "Tam," začal
nejistě, "na konci ulice v kovárně je léčitelka. Elfka."
"Elfka?" zamračil se Vlčan podezřívavě.
Elfové lidmi pohrdali, štítili se jich jako lepry, a proto bylo zarážející jen to, že žila mimo svou říši a ještě ke všemu v hlavním městě. Nikdy nedokázal pochopit, který pitomec přišel na to, že elfové jsou éterická stvoření s plavými vlasy, mírumilovná a vznešená. Než se dostal k Perutím, bojoval na hranicích s těma špičatýma ušima. Všem mohl s jistotou říci, že není větších sket a zkurvysynů, bažících po li
dské krvi. I kdejaká potvora strhne za rok méně lidí než elfové v nebezpečném pásmu okolo hranic jejich království.
Vojata nasadil nejuctivější tón, jakého byl schopen. "Ano, pane. Lidé jí moc nevěří, však víte, ale přece se říká, že elfové znají lék skoro na všechno. Pokud bude ochotna vám pomoci..." Zmlkl, protože bojovník zavrčel. Jméno na něj opravdu sedělo. Vypadal jako vlk na lovu. "Nesmíte ztrácet čas. Já už nejsem nejmladší, abych mohl po nocích pobíhat za pacienty. I kdybych znal protijedy."
"Mor na tebe, mastičkáři zkurvená! Marš do svýho smradlavýho kutlochu a radím ti, nechoď mi na oči." Bojovník se otočil na patě, ať za ním černý plášť zavlál a málem šlehl Semojoviče do obličeje. Skočil na mohutného bělouše s úplně růžovým pyskem a světlýma očima. Podkovy křísly o dláždění, a než se Vojata nadál, nebezpečí bylo zažehnáno. Stařec si oddechl. Srdce mu z toho úleku a následné úlevy zaškubalo jako kopající mula v posledním tažení.
Lidi se ženoucímu se bílému kolosu klidili z cesty, i kdyby nevěděli, že na jeho hřbetě sedí Vlčan. Široké plece a okovaná kopyta budily dostatečný respekt, aby se dav na hlavní ulici, kde byly rozesety krámky, měšťanské domy se sgrafity a umně vyvedenými sochami, hostince honosící se vznešenými jmény a nevěstince naopak raf
inovanými názvy, rozestupoval jako moře před přídí lodě. Jen jeden tvor byl natolik hloupý, že včas neunikl do bezpečí - plačtivé láteření měštky se služkou venčící jejího miláčka rychle zaniklo v hlučení lidského úlu, kde měl každý svou práci přesně jako včely. Poctiví lidé pracovali, pachtili se pro každý peníz a pak za ně nakupovali a obchodníci je s úsměvem okrádali a nabízeli věci nezměrné kvality k poměru k ceně. Méně viditelní zlodějové se s letitou praxí proplétali davem. Tu šťouchli, mile se omluvili - jak by taky ne, když pod kabátem svírali chřestící měšec.
Vlčan si toho nevšímal. Psa ani nepostřehl, jak byl mrňavý, a ječení tlusté ženské v drahých šatech nemohlo proniknout do mysli, úpěnlivě soustředěné na jeden jediný cíl. Viděl zděný, nově omítnutý domek s přilepenou kovárnou, ze které stoupal dým. Kůň před ní měl zkrácený úvazek, že sotva potřásl hřívou, když těsně před ním zastavil bělouš. Vlčan mu prudce přitáhl otěže, až vyčítavě zaržál a na okamžik se předními kopyty vznesl nad zem. Snad je
ště ani nedopadl a jezdec už kvapně seskakoval. Kdyby felčara přivedl pozdě, nikdy by si svoje bolavé selhání neodpustil. Hřebci zavřískli, uši sklopené, a rafli po sobě žlutými zuby.
Podruhé v krátké chvíli uhodil okovanou rukavicí do pečlivě ohoblovaného dřeva dveří. Nic se neozývalo, nikdo neodpovídal. Popošel tedy ke kovárně. Užuž se nadechoval k hrubým slovům a výhružkám, když zaslechl, co by jej v jiné situaci pobavilo nebo možná dokonce vzrušilo. ze stavení se totiž ozývaly hlasité ženské vzdechy, do
provázené občasným vrznutím jakéhosi kusu nábytku a zafuněním milence. Dokonce ani nečekaná návštěva je nevyrušila, naopak se zdálo, že se ji žena snaží přehlušit.
Bojovník potřásl hlavou. "Elfko!"
Zmíněná slastně vykřikla. Vlčan se s narůstající netrpělivostí a obavami dál dobýval dovnitř, že ani nezaslechl lehké kroky. Ruka znovu dopadala, když mu konečně někdo otevřel. Zarazil se v rozmachu a pomalu ji nechal klesnout k boku.
"Snad nehoří!" Přízvuk dávno smazala tvrdým učením se jejich řeči. Možná by jej někdo s hudebním sluchem rozpoznal, ale mezi takové Vlčan nepatřil. Zamračila se na něj, světle hnědé obočí jako dvě ptačí křídla nad temně modrýma očima. Rozcuchaná a stále udýchaná. Živůtek rozšněrovaný skoro do poloviny, košili jen ledabyle zastrkanou. Kaskáda medových vlasů se zaleskla ve slunci. Nezvyklé, jen málokdy bývali elfové skoro zlatovlasí. Sice převládal odstín víc dohněda, ale i tak. Na první pohled si nemohl být jistý, zda vážně není jen lidskou ženou. Proč by mu ale felčar kecal? Špičaté u
ši pečlivě zakrývala, protože nebylo vhodné vyzdvihovat svůj nelidský původ. Ještě by mohla skončit na hranici, aby lidem neuřkla děcka nebo je neotrávila. V jistém ohledu měli elfové s Perutěmi něco společného - člověk zdravého rozumu nikdy netušil, co se v jejich chorých myslích vyloupne za nápad. Vlastně to mnohdy ani tušit nechtěl.
Sjela ho takovým pohledem, až ho na zádech zašimrala ledová ruka. Neměla strach jako jiní, kteří zahlédli někoho z Perutí. Kdyby vteřiny neúprosně neběžely a nebraly si Havraniny síly, možná by elfčině kouzlu podlehl a, manžel nemanžel, si ji odtáhl jako kořist.
"Co se sem dobýváš jako nadržený chlap do železného pásu panny?"
"Proč asi? Meč nabrousit nepotřebuju. Bydlí tady mastičkářka?"
"To jsem já," zvedla bradu. Za jejími zády se objevil kovář. K řemeslu ho předurčila jeho mohutná postava, těžko to mohlo být naopak. Vždyť Vlčan byl v ramenou poloviční a o půl hlavy menší - a to jej nepovažovali za sušinku.
Kováři věnoval jen letmý pohled. Na okamžik se pozastavil nad tím, proč elfka, jejíž rasa ohrnuje nos nad celým lidským pokolením, bydlí zrovna s člověkem. Pižmový pot poznal - elfové zaváněli jinak. Znal to. Pachuť jejich krve, s ničím nezaměnitelný pach. U něj pořekadlo, že někdo nemůže někoho ani cítit, nabývalo zcela no
vého rozměru. Ježil se z toho jako pes, jakmile zmerčí kočku. U elfek to byla jiná...
"Tak vem věci a jdeme. Nemáme čas."
"Proč myslíš, že hned poběžím za každým člověkem, co na mě pískne?"
"U bohů, elfko, jednou sis vybrala tohle povolání, tak ho pořádně dělej! Král tě předhodí na pranýř všem chlapům ve městě, jestli nepomůžeš jednomu z nás. A nevyhrožuju jeho jménem jen tak. Já ne."
"Ne, Velmire," zarazila hromotluka tiše a proklouzla kolem bojovníka.
Muži se přeměřovali pohledy jako dva kohouti na smetišti. Jeden ledově modrý, dívající se svrchu, druhý zelený, upřený z vlčí tváře. Tichou výhružku beze slov přerušil elfčin návrat. Odehnala od sebe vzteklé koně, brašnu přes rameno, a zcela samozřejmě se vyhoupla na Vlčanova bělouše. On ji hned následoval. Za klapání kopyt zanechali kováře ve dveřích.
 
Už nebyla žádná zimnice, jen vše stravující oheň uvnitř. Že by vzdali svoje úsilí a rovnou ji hodili na hranici? Co s umírající, které není pomoci. Urychlit sestup do podsvětí, zbavit ji trápení. Dál z myšlenek nezůstalo nic, protože zde, ve světe smrtelníků, mysl řvala hrůzou nad výjevy před otevřenýma i zavřenýma očima. Na bolest úplně zapomněla, i když tam stále byla. Ležela jako napjaté zvíře na lovu, kdykoli připravená začít trhat, rvát a rdousit. "Probrala se." Zazněla z toho úleva. Kéž by jí také bylo dopřáno takového komfortu. Starší hlas svíral její dlaň ve své, drsné od zbraní. Ona na tom byla jen o chlup lépe, vždyť skoro celý život nedělala nic jiného. "Ale úplně hoří. Proč sakra nic nepomáhá? a kde se fláká felčar? Měl tu už dávno být... Já toho chlapa přetrhnu."
"Měl bys to udělat až po tom, co jí dá nějakej lék."
Oba muži zpozorněli. Bojem o přežití trénované smysly zachytily kroky na chodbě o něco dřív, než by si to uvědomil člověk s jejich starostmi. Nepřekvapilo je, že se dveře rozlétly a dovnitř vrazil Vlčan - spíš se zarazili nad tím, koho vedl s sebou. Nebo lépe nad tou.
"Kde je Semojovič? Copak nerozeznáš starýho chlapa od mladé ženské?" zasyčel na něj Goran tiše od lůžka. Mrchožrout u krbu sledoval blížící se felčarku. Položila brašnu na stůl. Cosi v ní cinklo a zachrastilo. Dělala, jako by neslyšela, jak se za jejími zády hádají o tom, koho měl Vlčan opravdu přivést.
"Nebrblej. Hlavně že máme mastičkářku."
"Jsem Arwésa, tak mi přestaň říkat mastičkářko." Říkala to s ledovým klidem, který jim v něčem připomněl rozhněvanou Havranu. Bojovníci si vyměnili pohledy a pak je svorně zabodli do Vlčana. Ten jen pokrčil rameny a posunkem ukázal ven na chodbu.
"Elfka?!"
Arwésa protočila oči ke stropu. "Jestli pomoct nechcete, zase půjdu."
"Chceme," zarazil ji Vlčan, "vyřešíme to na chodbě. Ty dělej, co umíš."
"Je to elfka, hlavo skopová! Nenechám tu Havranu jen s nějakým špičatým uchem! Ještě ji otráví."
"Gorane, vychlastal sis mozek? Horší to už být nemůže. Nezdržuj ji od práce a jdeme." Postarší válečník zabručel jako vzteklý medvěd, ale poslechl. Mrchožrout se tvářil překvapeně, protože právě Goran byl po Havraně tím, kdo měl nejvyšší postavení v hierarchii jejich smečky. Býval docela rozumný, ale takhle
by na elfa reagoval asi každý. Ani Mrchožrout nepovažoval za nejvhodnější, že sem dovlekl zrovna ji, jenže co mohl dělat? Taky se na Vlčana zamračil a oba spolubojovníky následoval ven.
"Jestli ji zabiješ, ven se nedostaneš," prohodil přes rameno k Arwése, "takže bych ti neradil něco zkoušet."
"Lidi," zakroutila hlavou.

Arwésa před Vlčanem nedala nic najevo, ale pravdou bylo, že ji přemohla spíš zvědavost než dobrosrdečnost. Kdo kdy viděl samaritánského elfa? Vždy pracovala pro peníze. Kolik dali, tak dobře vyléčila, nikdy víc nebo míň. V tomto případě tomu bylo jinak. Chtěla se podívat do Hnízda, pevnosti Perutí přímo ve městě, kam zatím nevstoupil žádný obyčejný obyvatel, aniž by ven vyšel živý. Do mohutné stavy z tmavého kamene, kolem níž byl hluboký příkop s neustále naostřenými kůly, jako by každým dnem očekávali útok. Dřevěný most mohli v případě nouze kdykoli spálit a pevná brána, vyztužená bronzovými pláty, vypadala nedobytně. Na ochozu se bělaly lidské i zvířecí lebky s črtami na holých čelech. Měly rituální význam - trofeje chránily před porážkou a dodávaly sílu vítězům. Jenže ne všechny úlovky byly obrané ptáky a hmyzem. Perutě si svůj příbytek zvenčí vyzdobily i docela čerstvými hlavami.
Zamrzelo ji, že nemůže čmuchat, protože by ji divoká smečka roztrhala. Co Havrana skrývala? Co se všemi prováděla za nekalé rituály, že je zatím nepotkala žádná větší porážka? Musela v tom mít prsty magie, to nebylo normální. Možnost zjistit aspoň zlomek o téměř bájných Černých perutích ji tentokrát zaujala mnohem
víc než peníze.
Pohlédla na zraněnou velitelku. Zpoza dveří sem doléhalo hádání hlubokých hlasů o tom, jestli udělali dobře, když ji přivedli. To jí bylo celkem jedno. Opatrně vymotávala hořící tělo ze spousty potem promočených kožešin a odhalovala tak ženské svaly a sem tam i vybledlé jizvy. Nebylo jich moc, což bylo zvláštní. Někdo jako Havrana musel prodělat dost zranění, ačkoli zatím vždy vyhrál. Konečně stáhla pokrývky i z klína a nohou až ke kolenům. Svlékli ji. Při vědomí by jim to určitě nedovolila,
na to byla moc hrdá.
Uviděla, co ji dostalo do tohoto stavu. Rána se táhla od stehna přes tříslo až kus na podbřišek. Čpěla lihem. Zranění čistili, ale neměli moc velký úspěch. Něco v Havranině těle na desinfekci zareagovalo špatně - z rozšklebené kůže a masa vytékal hnis a nedovoloval postupnému samovolnému uzdravování nebo aspoň zastavení krvácení. Naštěstí nepřesekli tříselní tepnu, ovšem lože pod bojovnicí bylo nasáklé životadárnou tekutinou. Krev úplně slepila chlupy medvědí kožešiny a stále na ni pomaličku a vytrvale stékala.
Arwésa se zhluboka nadechla. Vypadalo to na několikahodinovou práci. Havrana upadla do jakéhosi kataleptického stavu, jen oči třeštila na strop a občas mrkla nebo zaúpěla. Když se na ni pečlivěji zadívala, všimla si lehké hry svalů na trupu. Chvěla se. Pot pomalu ustupoval zcela rozžhavené pokožce a další se neobjevil. Jako by ji něco spalovalo zevnitř. Dobré znamení. Cukla sebou, když se jí léčitelka dotkla.
Elfka se od ní odvrátila. Naučeným pohybem rozvinula pouzdro na všechny své hrůzostrašně vypadající nástroje. Zakroucené jehlice, různé nože, dokonce nůžky a malá pilka. Dobře věděla, proč neukazovat vybavení, než odešli. Zaváhala. Nakonec nevzala žádné železo, či jaký kov to byl, akorát popadla čisté plátno napuštěné jakýmsi
roztokem z flakónků v brašně. Zanořila látko do rány. Ulpěl na něm žlutavý, hustý hnis. z takových věcí se jí dávno nezvedal žaludek, a proto k němu přičichla.
"Venetha," sykla pro sebe nespokojeně. Taky se jí mohli zmínit, že bojovali s jejími soukmenovci anebo s někým, kdo jim ukradl techniku na výrobu tohoto silného jedu. Chytání zmijí a zbavování je jedových váčků lidé uměli už dávno, ovšem když se to smíchalo s rozmačkanými květy elfské zplanělé rostliny, která se v královských zahradách pěstovala pro
jejich bojovníky, dostali velmi účinnou zbraň. I kdyby nepřítele nezabili, umřel by sám.
Naučenými pohyby dostávala hnis ven a špinavé plátno odhazovala rovnou do ohně. Místností se rozšířil nepříjemný puch nemocné tkáně a rozkladu.
"Máš neobyčejnou chuť žít... Jak dlouho bojuješ proti nevyhnutelnému? Měla bys být dávno mrtvá. Jenže nejsi. Jakto?" mluvila k ní tiše. Věděla, že ji slyší, třebaže už nastupovalo jedno z posledních stádií účinků jedu. "Je jen otázkou času, kdy svaly ztvrdnou jako při posmrtné
ztuhlosti. Budeš stále žít, ale nic s tím neuděláš. Možná zemřeš dřív, než tě spálí zaživa, ale s tvou bojovností si to nemyslím. Jinému by jed ochromil mozek a zapříčinil zástavu srdce nebo selhání ledvin a plic. Ach... tak ledviny to možná vzdaly. Ponižující, že?"
Havrana zaskučela skrz sevřené zuby. Čelisti jí u sebe držela jakási neviditelná síla, oči však nechávala jako naschvál otevřené. Slyšela ženský hlas, jak pronáší chladná a definitivní prohlášení o jejím stavu. Připomněla jí sama sebe, když stávala nad zajatci v mučírně a mluvila k nim nachlup stejným tónem - v tom jejím se však skrývala zvrhlá radost a uspokojení, rozkoš z cizího utrpení. V těch chvílích krvelačná bestie vrněla blahem. Ne, dnes nevrněla. Vyla bolestí a ponížením, dobývala se nap
ovrch v touze žít. Možná to byla ona, která zapříčinila, že Havranino tělo ještě bojovalo o každý nádech a bouchnutí srdce.
Arwésa se zarazila v půli pohybu. Zaujaly ji skelné fialové oči. Ani nevěděla proč. Dívaly se do jiného času a prostoru. Další důkaz toho, že příliš dlouho nevydrží. Elfka se nad umírající naklonila, hadr poslepu odhodila kamsi za sebe. Sledovala rozšířené, těkající zorničky. "Vida, vidíš něco... z druhé strany..."
Sevřela Havraniny skráně v dlaních. V tu chvíli se vše propadlo do bolavé, vířivé tmy, ze které se točila hlava.

Havraně vše splývalo. Sykot jejích nepřátel i neosobní konstatování odněkud zdálky. Jednou viděla strop a sápající se stíny, podruhé, sotva mrkla, byla zase na lodi se svou odpornou průvodkyní, cenící na ni ostré zuby. Měla pocit, že se stojatý proud najednou zrychlil. Krajina kolem nich spěšně ubíhala a v dálce se již rýsovalo sídlo Nevyhnutelné. Tam byl přístav, kam jednou dorazí všichni a odevzdají se do kostnatých hnátů kmotřičky s kosou, oslavované zvrhlými tvo
ry noci a zavrhované těmi, jež touží po životě.
Přešla k zábradlí lodi. Stromy čím dál víc řídly, a tak se postavy přiblížily k ne už tak strmému břehu.
"Netrpělivá?"
"Strašně," zabručela opět ironicky. Přejížděla pohledem zástup pomstychtivých duší, jako by hledala někoho určitého. Rysy jí ztvrdly a tělo se napjalo jako před bojem. Instinktivně zašmátrala pravačkou u levého boku. Nic. Neměla žádnou zbraň. Jistě, jak jinak, na smrtelné lože jí meč nepřinesli a svlékli ji, takže krom kožešin na ramen
ou měla pouze dlouhou halenu. Možná doufali, že se někomu podaří ji zachránit. Pomalu si začínala uvědomovat, jak marné je felčarovo snažení. Podněty ze smrtelného světa byly čím dál víc vzdálenější, reality se překrývaly jen málo, protože převládala vidina podsvětí.
Utrpení si začalo falešně pobrukovat nějakou písničku. Havrana raději nechtěla vědět, o čem je. Hranou lhostejnost vystřídal strach, jako když byla víc živá než mrtvá. Nechtěla umřít. Připravovala se na příšerné věci, jaké ji v záhrobí potkají, namlouvala si, že ji nic nepřekvapí. Čím déle tu byla a čím víc se jí dostávalo poznání, že vážně umírá, tím víc opadával krunýř přetvářky, který měla i sama před sebou. Nic, desítky, ba ani stovky bitev ji nemohly učinit dosti otrlou na umírání. Každého
tvora těsně před skonem zachvátí panika a i sebeodvážnějšímu válečníkovi zmrzne úsměv na rtech. Stejně tak Havraně.
Určitě ještě nebyla její chvíle. Nemohla být. Chcípnout rukou někoho, kdo meč držel jako prase kost, v nepodstatné šarvátce pro pobavení... Bohové mají zvrácený smysl pro humor. A Smrtka obzvlášť.
Loď stále zrychlovala. Poslední špetka pudu sebezáchovy nezklamala. Jak se město mrtvých přibližovalo, zvětšovalo se i cosi v jejích útrobách - svíjející se a mrazící hnus. Strach. Zkontrolovala Utrpení. Usmívající se je hnalo po proudu. Aniž by věděla, co dělá, poslechla poslední impuls. S novou vervou se začala rvát o život.
"Strigojko pitomá!"
Neslyšela. Černá hladina se nad ní uzavřela, ale kruhy se po ní nerozběhly. Plavání jí nikdy moc nešlo a taky to bylo poznat. Bohužel i v podsvětí musela dýchat, kvůli čemuž se málem utopila. Jakési vodní rostliny se jí omotaly kolem kotníků. Stahovaly ji níž. Zabrala ze všech sil. Nad vodou se zhluboka nadechla, za sebou vzteklé vřísknutí Utrpení nebo nepřátel. Plavala k opačnému břehu. Musela se vyhýbat samovolně se zapalujícím ohníčkům. Netušila, co by jí udělaly, a rozhodně to nechtěla zkoušet.
S prskáním se konečně vydrápala na břeh. Vyplivla pár loků kalné, odporně chutnající vody. "Kurva, i to umírání mi musí ztížit. Seru na vás," oznámila spíš jen tak pro sebe těm na druhé straně řeky. Vstát na nohy jí činilo potíž, jako by strávila noc se dvěma nenasytnými mladíky a ještě si předtím dala cvičný souboj s Goranem. Nohy jako z olova, pomalé pohyby jako lží
ce v medu. Zafuněla námahou. Mezi řídkými stromy se rozběhla - jí to připadalo jako plouživá chůze - proti proudu.

Arwésu zachvátila silná závrať. Roztřásla se a hořké sliny jí vstoupily do úst. Netušila, co se děje, jen že potupně zvrátila snídani. Sotva se vervala do oslabené mysli, zahlédla všechny hrůzy Havranina života, cestu dlážděnou mrtvolami a omývanou krví. To nebyl důvod náhlé nevolnosti. Něco uvnitř se po ní ohnalo ostrými drápy a zuby. Něco, co tam ještě před chvílí nebylo.
Nejistým krokem se vrátila k lůžku. Pootevřela ústa překvapením. Havranina ztuhlost se změnila v nepřetržité chvění, silnější a silnější, až Arwésu napadlo, jestli nedostala záchvat padoucnice. Rukama křečovitě svírala kožešinu pod sebou, obličej netečný. Žádná známka smrtelné agónie, dokonce ani mrkání.
Arwésa váhala pouhý okamžik. "Rychle sem!" křikla chraptivě na chlapy za dveřmi. Snad tam ještě byli.
"Co?" První se objevil Goran, nasupený a připravený udělat z elfčiny hlavy další trofej na Hnízdě. "Já to říkal! Jen ji dorazila!" Okamžitě se vrhl k posteli.
"Chyťte ji, ať jí můžu dát kolík mezi zuby. Jinak si může ukousnout jazyk."
Vlčan s Mrchožroutem pevně chytili zmítající se velitelku s očima protočenýma až kamsi do hlavy, Goran ji duchaplně přikryl a strčil jí svůj opasek do úst dřív, než to stihla felčarka. "Co teď?" vzhlédl k ní zamračeně.
Pokrčila rameny. "Nestihla jsem vyčistit ránu. Musím počkat, až záchvat přejde, jinak nemůžu pracovat." Dělala, že si nevšimla úšklebků mladších mužů. Sice měli co dělat, aby Havranu udrželi, ale čich jim to nijak neomezilo. Ke cti jim nutno přičíst, že se zdrželi komentáře. Nebyl čas na nejapné vtípky o elfčině žaludku.
"Ne! Čekat nebudeš! Podržíme ji a ty jí ošetříš ránu. Hned."
Arwésa se nadechovala k odporu, ale když jí ostří dobře nabroušeného meče nařízlo kůži mezi klíčními kostmi a malá kapička stekla do výstřihu, rychle si to rozmyslela. Vyhnula se zbrani, odkryla ránu. Věnovala Goranovi ještě jeden nehezký pohled, než se zase pustila do práce. Muži Havranu naštěstí pevně přimáč
kli k posteli.
Najednou se ozval Mrchožrout. Chraptivě a podezřele přiskrčeně: "Ten záchvat ustal?"
Léčitelka odhodila další cár plátna. Natahovala se pro druhý, užuž na něj lila desinfekci z průzračného flakónku - ostatní byly barevné. Zarazila se, než první kapka dopadla na látku. Všichni tři se skláněli nad tělem, ještě donedávna se klepajícím křečemi ve svalech. To vše ustalo. Havrana znehybněla ze vteřiny na vteřinu, oči zůstaly vyvrácené, jako by ji někdo přetáhl kyjem po hlavě. Pěna u koutku úst byl
a pro Arwésu jasným důkazem, že věhlasná bojovnice to na tomto světě už zabalila. Nemusela ani zkontrolovat tep - žádný neměla. Hruď se nezdvihala.
Havranini přátelé si hrůzný fakt neuvědomili tak rychle. Hleděli na pobledlou elfku, v duchu se modlící ke svým bohům, protože v jediném okamžiku si podepsala rozsudek smrti. Rouhavě zazáviděla velitelce, že to má za sebou a nemusí se strachovat o svůj život jako Arwésa.
"Co je s ní?" Vlčan, držící mrtvé paže, ta slova vyslovil, jako když se rys plíží na lov. Tiše, pomalu a zákeřně. Jemu prvnímu muselo dojít, že je něco v nepořádku, protože v zápěstích necítil tep. Možná si Havraninu smrt zatím nechtěl připustit.
Arwésa neodpověděla. Těkala očima z jednoho na druhého i na zemřelou a připadala si jako myš hozená do košíku s vyhládlými hady. Poprvé od Vlčanovy návštěvy ji mezi žebry píchla zrezavělá dýka čiré paniky. Byla však léčitelka, léty naučená říkat špatné zprávy, lhostejná k lidským stvořením. m. Vždy měla klidnou ruku se smrtelně ostrým nástrojem, pouze dnes m
usela zatnout pěsti, aby neviděli, jak je taky zachvacuje třas jako předtím Havranu.
"Mrtvá." Arwésa zavřela oči. Nemusela vidět, jak Goran křečovitě svírá meč, jímž ji ohrožoval. Nechtěla hledět do tváře zbrázděné jizvami i vráskami s vyhaslýma ledovýma očima. Jediné Goranovo slovo, chladné konstatování, které by měla říct ona, jí podlomilo nohy. Stejně jako při závrati ani teď nechápala, co se s ní děje. Ztěžka dosedla na lůžko.
"Mrtvá!" rozkřikl se přeskakujícím hlasem. Léčitelka sebou škubla, jako by ji uhodil bičem. "Ty zasraná mastičkářko! Zkurvená děvko!" Nestihli ho zarazit. Skočil po Arwése, podobný spíš rozběsněné šelmě než člověku, a srazil ji na tvrdou zem. Nestihla ani vyjeknout, vyrazil jí totiž dech. Vlčan i Mrchožrout se naopak ani nehnuli. B
ez jakéhokoli výrazu ve tvářích koukali na ty dva na podlaze. Kdyby sem někdo přišel, mohl by si myslet, že Goran Arwése usiluje o počestnost. Šeredně by se mýlil. Sípala pod ním, oči vytřeštěné. Drsné ruce svíraly útlý krk.
"Počkej, Gorane," zarazil ho Vlčan s chvějícím se hrotem v hlase, "nech ji."
Bojovník zafuněl jako rozzuřený zubr. "Proč!" Málem se po mladším muži ohnal, když mu položil ruku na rameno.
"Mám lepší nápad." Goran uvolnil stisk. Arwésa zalapala po dechu a rozkašlala se. Vlčan to bral jako souhlas k přednesení jeho návrhu. "Shoří na hranici ve stejný den jako Havrana. Jedna poprava, jeden pohřeb."
Když nad ní vyřkli ortel, po tvářích se jí skutálely slzy. Postarší válečník zkřivil ústa v úšklebku a zvedl se na nohy, opovržlivě shlížeje na roztřesenou elfku.
"Chystejte vatru, pánové," ozval se Mrchožrout za zády všech zvířecky hladově. "Opečem si ji hezky dozlatova."

Kopyta. Bubnující podkovy.
Neměla kam utéct. Uprostřed lesa vyrostla strmá skála, přes niž v dlouhém vodopádu přepadávala řeka a vlévala se do nového koryta tady dole. Sprostě zaklekla, odhrnula mokré vlasy, lepící se jí k tváři. Smrt po ní musela opravdu toužit, když za ní poslala jakési jezdce. Se sevřenými pěstmi se k nim otočila čelem, bradu hrdě zvednutou. A ta jí vzápětí poklesla v údivu.
Žádné stíny s planoucíma očima, kdepak. Vypadali skutečně jako ona sama nebo Utrpení, všichni na uřícených koních, všichni ve stejnokroji, jaký měla za živa i ona. Stála jako zkoprnělá a opětovala Beridragův pohled. On velel Perutím před ní. Jeho povinnosti převzala na pohřbu před čtyřmi lety, po dvou letech v jednotce. Dlouhým výdechem uvolnila napětí. Čekala podsvětní stvůry, aby si všichni užili, že je konečně mrtvá. Že jí budou rvát pomyslné maso společně s jejími nepřáteli. Proč ji pronásledoval někdo, komu neublížila?
"Netušil jsem, že se setkáme tak brzy, Havrano. Je to škoda, měl jsem o tobě lepší mínění."
Vycenila zuby. "Pořád stejnej parchant," zakroutila hlavou. Světlovlasý hromotluk s plnovousem se zachechtal, jako by se setkali někde nad pivem v hospodě a ne v záhrobí. Havrana se podívala na stěnu za sebou. "Už není úniku, že?"
Zakroutil hlavou. "Můžeme se tě dotknout, takže jsi konečně překročila hranici mezi světem lidí a námi. Hned jak jsem se dozvěděl, že se blížíš do přístavu, sedlal jsem koně. Viděl jsem, jak z posledních sil bojuješ. Aspoň v tomhle jsi mě nezklamala, Vráno. Utrpení jsi určitě pěkně namíchla. Ještě když jsme projížděli okolo, ječelo a prskalo na tvoje nepřátele, ať tě chytí. Možná... být o kousek rychlejš
í, dostala by ses pryč."
"Doprdele. Já nechci chcípnout! Ještě ne! Musí být způsob, jak se odsud dostat. Musí! Dokud je moje tělo teplý. Strigojky neumíraj takhle snadno. Nemůžou..." dodala spíš pro sebe.
"Myslíš, že kdyby se odsud dalo zmizet, že bych tu trčel? Že by tu byli čarodějové i strigojky, jak říkáš? Sedej, pro jistotu jsme ti vzali koně. Ostatní ještě neznáš, že... Nevadí, koneckonců, máš na jejich poznávání celou věčnost."
Chvíli nerozhodně stála před nabídnutým plavákem. Otočil na ni hlavu a jako naschvál popošel, když mu sedala na hřbet. Zmoklá halena začínala studit a odhalovala vše pod ní, ale jestli ji pozvou do teplé záhrobní hospody, třeba to nebude tak zlé. Ani to nic neměnilo na jejím rozhodnutí dostat se odsud za každou cenu. Nebyla by
Havrana, kdyby se vzdala brzy a bez boje.
"Jo, to asi mám," zavrčela nakonec a kopla koně do slabin.


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1939

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.