Palantir
oddělovač

Skarphédinn a černý čáp

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Toho roku, léta Páně 1862, byla velmi tuhá zima. Vítr fičel po zledovatělých pláních a málokdo se odvážil vyjít na delší dobu ven, ale po tvrdé zmrzlé půdě stezky kodrcal dostavník tažený dvěma koňmi. Skarphédinn je poháněl, aby šli co nejrychleji, protože ze severu se blížila ledová bouře. Chtěl se jí vyhnout, znamenala pro ně velké nebezpečí. Také by byl zůstal doma, kdyby jeho manželka nečekala dítě a on nemusel jet do nejbližší vesnice pro porodní bábu. Myslel si, že by porod se ženou zvládli sami, ale stařena říkala, že bude obtížný. Dítě je prý nožičkama dolů.
"Hyjé!" Hnal koně rychle, ale bouře se blížila ještě rychleji. Byl teprve v polovině cesty, vesnice byla na dvacet mil daleko od jejich chalupy. Skarphédinn se začal třást zimou, jak mrazivý severní vítr nemilosrdně vysával jeho teplo a sněhové vločky mu dopadaly na tvář a zkřehlé ruce.
Brzy ho zastihl plný nápor bouře. Celého ho obklopila bílá tma. Neviděl nic než ji. Musel se spoléhat na to, že koně sami poznají, kdy jdou po kamenité cestě a ne holé pláni. Náhle uslyšel jejich táhlé zaržaní. Vyhodili předníma nohama a prudce vyrazili kupředu. Snažil se je ubrzdit, ale nedokázal to. Splašení se bez ohledu na směr hnali skrz bílo.
Pak Skarphédinn ucítil silné trhnutí a ránu. Koně se utrhli a polámaný dostavník se zřítil na zem. Skarphédinn chtěl seskočit, ale nestihl to včas a na hlavu mu dopadl těžký dřevěný trám. Pozbyl vědomí.
Když se opět probral, jeho první myšlenka byla, že je s ním konec. Uvízl sám ve sněhové vánici, uprostřed pustiny a v nedostačujícím oblečení. Bez jídla i vody. I kdyby nezmrzl, trvalo by celé dny, než by na někoho narazil.
Pomyslel na svou ženu, pár dní před očekávaným porodem, a zasténal. Co bude dělat, když jí nikdo nepomůže? Sevřel ho strach při pomyšlení, že by mohla zemřít. Vzchopil se a vstal, ale nápor větru ho donutil zase klesnout.
Najednou měl pocit, že se dostavují vidiny. Vlastně to nebylo nic překvapujícího u člověka umrzajícího v bouři. Ale tohle byla zvláštní, nádherná vidina. Jakoby mystická. Blížila se k němu krásná žena v dlouhých světle hnědých šatech. Měla rozevláté černé vlasy a velké temné oči. Její pleť byla světlá, téměř křídově bílá. Jak křehce vypadaly její ruce!
Podivné. Zdálo se mu, jako by se bílá tma kolem ní rozestupovala. Vítr jí vůbec nevadil a nedopadaly na ni žádné sněhové vločky. Důkaz, že je to sen, napadlo Skarphédinna, ale nemohl od ní odtrhnout oči. Jaké nádherné zjevení. Možná nebyla smrt tak krutá, jak si dříve myslel.
A žena vypadala tak skutečně. Ten ladný, a přece sílu vyzařující pohyb, jak k němu natáhla ruku. Skarphédinn tu svou bezděky natáhl také. A ona ji stiskla ve své. "Pojď," řekla s lehkým úsměvem, který jí hrál na rtech.
Jestli byl tohle pouhý sen, pak ho prožíval naplno. A co když ne? Cítil její dlaň ve své. Ale byla studená jako sen. "Kdo jsi?" zeptal se zvědavě. Na okamžik ho napadlo, že je to anděl a chce ho odvést s sebou do nebe.
"Pojď se mnou," zopakovala. Zase ten hravý úsměv.
Skarphédinn se zvedl a následoval ji. Překvapeně si uvědomil, že ho vítr netlačí k zemi a je mu tepleji. Jako by kolem nich byla nějaká bublina a bouře se jí vyhýbala. Zadíval se na ženu. Byla skutečná; teď si tím začínal být jistý. Ale kde se tu vzala, sama v pustině, uprostřed vánice, ve střevíčkách a bez zimního pláště?
Šla rychle a energicky. Skarphédinn nyní pociťoval i zmatek. Kdo je a kam ho vede?
"Kam jdeme?" optal se jí.
Neodpověděla, ale šla dál a jeho ruku držela pevně. Jeho údiv a zmatek sílily, ale poslušně kráčel za ní. Koneckonců, pokud znala cestu ven z téhle vánice, bylo by hloupé nejít za ní. A k dostavníku by už stejně sám netrefil. Neviděl nic než nekonečné bílo a tajemnou ženu.
"Tak kdo jsi?" nedal si pokoj.
"Jmenuji se Isolda," řekla konečně.
Pak se zastavila. Skarphédinn se rozhlédl, ale to místo mu nepřipadalo ničím jiné než jakékoli další na širých pláních okolo. "Proč tu stojíme?"
Žena upírala pohled kamsi dolů. Když se tam zadíval, spatřil malý náhrobek z větrem rozrušeného kamene. Byl na něm nějaký nápis. Sklonil se, aby si ho mohl přečíst. "Svein Friedriksson. Narozen 1761... zemřel 1762." Překvapeně pohlédl na Isoldu.
"Kdo bylo to dítě? A proč jsme tady? Víš, kudy se dostat do vesnice?"
Mlčela. Její pohled stále spočíval na náhrobku. Všiml si, že ani jedinkrát nemrkla.
Isolda a Svein. Něco mu to říkalo. Co to jen...
Náhle si vzpomněl. Ano! Jeho žena Solveig mu o ní vyprávěla. Byla to její prababička. Isolda. Zahynula v prosinci roku 1762, téměř přesně před sto lety. Vyrazila do vesnice pro pomoc, protože její muž byl vážně nemocen a stonal v horečkách. Vzala s sebou i svého ročního synka, který nemohl zůstal sám. V chalupě byl s manželem její starší syn, tříletý Siegfried.
Ale do vesnice nikdy nedošla. Zastihla ji bouře a i s dítětem umrzla. Nebyla nalezena ani jejich těla. Zřejmě je pohřbil sníh a na jaře pak zarostla trávou, navždy součást zdejších rozlehlých planin. Manžel a starší syn v chalupě přežili.
Ohromeně pohlédl na krásnou černovlasou ženu. Isolda a Svein. Ten náhrobek. Nemohla to být náhoda.
Ale co jiného to vlastně bylo? Kde se to ocitl? Sní snad? Leží stále pod rozbitým dostavníkem a umírá zimou? Pro samý zmatek a úžas nedokázal jasně myslet.
Sledoval, jak Isolda noří ruku hluboko do sněhu před náhrobkem. Když ji vytáhla, něco v ní držela. Tělíčko malého, tak ročního dítěte. Svein Friedriksson. Jeho křehké nahé tělo bylo promodralé mrazem. Teprve mu rašily chmýřité hnědé vlásky.
Najednou se stalo něco, co Skarphédinna k smrti vyděsilo. Tělíčko se pohnulo - ruce se vztáhly k matce a dítě otevřelo oči. Zadívalo se nejprve na Isoldu a pak na strachem ochromeného Skarphédinna.
V těch tmavých očích, tak velkých v malé tvářičce, byl život. Ale dítě vypadalo jako mrtvé. Jeho ručky se natáhly ke Skarphédinnovi, který v hrůze ucouvl.
"Pojď sem," řekla Isolda. Zazněl v tom napomínavý tón.
Ani se nepohnul. Jímal ho děs. Divoce přemýšlel, co se to děje; nenapadalo ho nic jiného, než že je to hrozivý sen. Velmi skutečný sen. Snad aby se ujistil o jeho neexistenci, pomalu napřáhl ruku a dotknul se dítěte.
Cítil jeho chladnou kůži. Skutečnou kůži. Nic si v bezvědomí nevymýšlel.
"Následuj mne," uslyšel znovu Isoldin hlas. Nedokázal se hnout. Isolda ho sama vzala za ruku a vedla kamsi do neznáma. Skarphédinn měl pocit, že to vše se mu jen zdá, i když věděl opak. Už necítil takovou hrůzu, spíš neuvěřitelný zmatek a údiv. Šel za Isoldou s dítětem. Neměl ponětí, co jiného by mohl dělat. Jako by ho teď opustilo veškeré myšlení.
Bílá tma kolem nich se pozvolna měnila v černou. Brzy už postupovali neproniknutelnou temnotou. Skarphédinn ucítil i paniku a snažil se zjistit, kde mohou být, ale neviděl vůbec nic. Všude bylo černo. Ani pod nohama necítil cestu nebo zmrzlou pláň. Vlastně pod nimi necítil vůbec nic, jako by ani nebyli v normálním světě.
Pak se v dálce uprostřed temnoty objevil paprsek světla. Sílil a rostl v bod a později otvor, jak se k němu blížili. Byla jím vidět zimní krajina, stejná, jakou Skarphédinn znal a opustil, ale nebe bylo jasné a nádherně modré, bez jediného mráčku. Slunce svítilo na sněhem a námrazou pokrytou pláň, která se třpytila více než všechny drahokamy světa.
Prošli otvorem přímo do ní.
Skarphédinn spatřil kamennou a dřevěnou chalupu. Užasle zůstal stát. Byla to tatáž chalupa, v jaké žil, ale vypadala trochu jinak, než jak si ji pamatoval. Jako by... se vrátili tak o stovku let nazpátek.
Stavba samotná byla jako přízrak. Celá krajina okolo. Byla příliš jiná, než aby byla skutečná. Ale Isolda i Svein byli opravdoví, hmatatelní... a přece už sto let mrtví. Jediný způsob, jak se nezbláznit a nezačít na místě šílet, bylo nemyslet na to. Jaksi se s tím částečně smířit, nesnažit se to pochopit, čekat, až řešení přijde samo. Existuje nějaké?
Neptat se. Odpovědi pro něj - zatím - neexistovaly.
"Jdeme domů. Jsi rád?" zeptala se ho Isolda. Její bledé prochladlé rty se usmívaly.
Zmohl se na slabé přikývnutí.
Namířili si to k chalupě. Skarphédinn se rozhlédl a zjistil, že celou tu snovou krajinu obklopuje kruh temnoty, té, kterou sem přišli. Její černá stěna sahala až do nekonečna, pouhý kruh modré oblohy se vznášel nad ledovou plání.
Náhle si uvědomil, že se kruh zužuje a obemyká je stále těsněji.
Popadl ho děs a rozběhl se ke zdi ze tmy, snad aby se pokusil najít cestu skrz ni zpět do svého normálního života. Ale se když k ní přihnal, tvrdě do ní narazil. Zoufale na ni zabušil pěstmi a začal kopat, ale nic nepomáhalo. Temnota byla tvrdší a pevnější než cokoli, co znal.
Nevšiml si, že se k němu Isolda přiblížila, dokud nepromluvila: "Vrať se domů! Co to děláš?" Její hlas byl ostrý jako břitva. Skarphédinn se na ni zadíval a pocítil strach ne z toho, že všechno, co považoval za neměnné a jisté, je náhle pryč a on se ocitl na místě, kde zjevně neplatí žádné jemu známé zákony, nýbrž strach z ní. Její temné oči, skoro stejně neproniknutelné jako stěna okolo chalupy, sálaly hněvem.
"Omlouvám se ti," hlesl a následoval ji dovnitř, s pocitem absolutní odevzdanosti osudu.
Stěna jako by postupovala za nimi. Když byli u dveří, zůstal kolem stavení jen asi dvoumetrový pruh země.
Isolda otevřela dveře a vstoupila do světnice. Skarphédinn se rozhlédl. Krb, skříň, almara, postel... a tam u protější stěny kavalec...
Vyděšeně ucouvl, až narazil do zdi. Strachem rozšířenýma očima zíral na dvojici těl ležících na kavalci. Asi čtyřicetiletý muž měl hlavou otočenou ke stěně a pouze zhnědlá skvrna na jeho krku prozrazovala, jak zemřel. Na něm ležel malý chlapec, zabitý stejným způsobem. Ten měl tvář přivrácenou ke Skarphédinnovi. Jeho oči byly otevřené, ale neříkaly vůbec nic o tom, co před smrtí cítil. Byly němé.
"Kdo to je?" vykřikl Skarphédinn hlasitě, až ho to samotného překvapilo.
"Nevšímej si jich. Nejsou tady. Jsme tu jen my," řekla Isolda klidně s důrazem na poslední slovo. Skarphédinna zamrazilo. Ale pohled na mrtvá těla mu dodal odvahu; pokud už má zemřít, tak se alespoň dozví, co se stalo, a bude bojovat. Zopakoval otázku, přestože si byl jist, že tuto jedinou odpověď zná.
Jostein a Siegfried Friedrikssonovi.
"Nesmíš se ptát," okřikla ho Isolda rozhněvaně. Přešla ke kolébce, jež stála vedle kavalce s těly, zvedla z ní pokrývku a jemně do ni zabalila svého malého synka. Pak znovu pohlédla na Skarphédinna. "Rozdělej oheň."
Chvíli stál na místě, ale nakonec přistoupil ke krbu, vykřesal několik jisker a zapálil polena. Jazyky plamenů se vyšvihly do výše. Skýtaly příjemné teplo, jemuž mu bylo zatěžko uvěřit. Tolik připomínalo domov, pohodu a skutečnost. Oheň, tak přátelský v kruté zimě, mu teď připadal jako podlý zrádce, protože v něm vyvolal vzpomínky.
A on pomyslel na Solveig.
Ačkoli tušil, že je to marné, vyrazil ke dveřím a znovu utíkal ke stěně z temnoty. Možná doufal, že ji jeho zoufalství dokáže prorazit, když už to nedovedou pěsti. Ale k jeho tužbám zůstávala chladná. "Prosím," zanaříkal. "Co se to jen děje? Prosím, pomoz mi odtud, bože!"
Isolda se znovu objevila za ním. Popadla jej za rameno, obrátila k sobě a dala mu silný pohlavek. "Co to děláš? Já a Svein tě potřebujeme! O co se to snažíš?! Patříš přece nám. Jsi můj muž. Musíš se o nás postarat."
"Já tvůj muž nejsem," dokázal zašeptat.
Z temných očí vytryskla zloba. "Tak ty se nepovažuješ za mého manžela! Jsi odporný!"
Ohromeně mlčel.
"Uvař polévku. Dítě má hlad a já také," pravila Isolda rozzlobeně a táhla ho s sebou zpět.
Vzalo mu to sílu odporovat. Přistoupil k almaře a vyndal z ní sušené houby, česnek a brambory uložené na zimu. Nechal sníh roztát na vodu a zavěsil kotlík nad poskakující plameny.
Nejraději by se do nich sám vrhnul, ale zachránila ho před tím myšlenka na Solveig.
Dokud není mrtev, ještě má naději se k ní vrátit.
Nedovedl odtrhnout pohled od dvou mrtvých těl. Kde se to ocitl? Minulost to být nemohla. Jostein a Siegfried přece po zmizení Isoldy nadále žili. A teď tu byla ona se Sveinem a oni ne. Jaký svět to jen byl?
A proč ho Isolda označovala za svého manžela?
Ach, Solveig. Pomoz mi, jinak brzy zešílím.
Zatímco vařil polévku, Isolda prostřela a položila na stůl tři talíře. Když byl pokrm hotov, Skarphédinn jej do nich nepřítomně nalil. Zahleděl se na dvojici těl. Roztřásl se zimou.
Isolda posadila dítě na vyvýšenou židli vedle sebe. "Pojď s námi jíst!" rozkázala.
Skarphédinn tedy usedl k jídlu, ale snědl sotva pár lžic. Užasle sledoval, jak Isolda krmí malého Sveina. Když se dítě najedlo dosyta, Isolda mu něžně otřela pusinku a s tichým broukáním jej uložila do kolébky vedle kavalce. Ten pohyb vyzařoval hlubokou lásku a něhu a Skarphédinna zmátl ještě víc.
"Už spí," obrátila se Isolda k němu.
Byla krásná. Dlouhé černé vlasy měla rozcuchané, ale lesklé a hebké. Neproniknutelné oči, křídová pleť, bledé plné rty a štíhlá postava s vosím pasem z ní dělaly nádhernou a záhadnou ženu. Na rtech jí už zase pohrával ten koketní úsměv.
Pomalu se blížila. Nyní se usmívaly i jinak chladné oči.
Skarphédinn ve zlém tušení vstal.
Isolda naklonila hlavu na stranu a začala si rozepínat korzet.
"Ne!" vykřikl.
Podrážděně se zamračila. "Proč ne? Dítě už spí. Jsi můj manžel."
"Ne, nejsem!"
"Jak to? Ty mne snad podvádíš? Našel sis jinou ženu?! Odpověz!" ječela.
Zatočila se mu hlava. Ustoupil. Bál se vzteku, kterým plály její temné oči, ještě před pár vteřinami tak veselé. Ten hněv byl stejně silný jako láska, kterou u ní pozoroval ke Sveinovi. A stejně tak nebezpečný.
Mátlo ho, jak snadno a neočekávaně dokázala měnit nálady. A děsilo.
Musel se pokusit utéct. Znovu. Nejspíš marně. Ale musel!
Vyběhl ven. Isolda mu v tom nebránila. Prudce oddechoval. "To není pravda," hlesl na pokraji zhroucení. Zvuk vlastního hlasu ho ujišťoval, že ještě nezešílel. Ale jestli není blázen, co je potom vše okolo něj?
"Solveig." Vztáhl ruku ke stěně z černoty. "Moje..." zlomil se mu hlas.
Stěna byla stejně neprostupná jako předtím. Ani nečekal nic jiného. Byl to však jediný způsob, jenž znal, jak je odtud možné uniknout. Pokud tam zůstane ještě o pár hodin déle, asi se zabije sám. Nebo se smíří s životem v tom podivném světě. Nevěděl, co by bylo horší.
Uslyšel zavrznutí dveří a otočil se. Stála v nich Isolda. V ruce se jí něco zalesklo.
Ostrý nůž.
Možná už nezjistí, co je horší.
Ale bude bojovat.
Isolda se vrhla k němu, ale rozběhl se podél černé stěny. V duchu ji prosil, ať ho propustí ven, ale už se připravoval na zápas. Nikdy v životě neuhodil ženu. Ale ona nebyla ženou. Nebyla člověkem. Nevěděl, kým nebo čím je, ale neviděl v ní žádnou lidskost.
I její láska působila tak zhoubně. Vždyť milovala dítě, jež bylo tak jako ona mrtvé, a muže, kterého sem přivedla proti jeho vůli. Milovala ho tak, že ho chtěla zabít.
Náhle ale zakopl o ledovou hrudku. Než se mohl zvednout, ucítil na hrdle ostří nože. Zastavil se uprostřed pohybu.
Zavřel oči. Moje Solveig! Odpusť, že jsem to nedokázal!
"Chci vědět, jestli máš jinou ženu," zachraptěla Isolda.
Stiskl oční víčka ještě pevněji, než se cítil natolik smířený, že znovu otevřel oči a spatřil neskutečnou scenérii kolem sebe. "Ne," řekl.
"Ne?"
"Ne. Nemám jinou ženu kromě mé Solveig."
"Jaké Solveig?!" zakřičela Isolda jako smyslů zbavená. Ostří se přitisklo blíž ke Skarphédinnovu krku a dotklo se kůže. Po hrdle mu začal stékat tenký pramínek krve.
"Nikdy v životě jsem nemiloval jinou než ji. Ona je mou manželkou, nikoli ty. Nevím, proč sis vybrala právě mne, ale já ti nepatřím."
"Ty bídáku!" ječela a vzlykala zároveň.
Nechávalo ho to chladným. Ona nebyla člověk. "Možná jsem byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě, je to tak? Sto let po tvé a Sveinově smrti, já, manžel tvé pravnučky. Není ti mimochodem vůbec podobná."
Isolda chraptěla a vzlykala. Nůž zajel o milimetr hlouběji. Stružka krve se rozšířila.
"Ano, je to tak," řekl Skarphédinn, nevnímající bolest, kterou mu mluvení působilo. "Ty i Svein jste mrtví. Teď už i tvůj pravý manžel a starší syn, ale oni žili déle než ty. Zemřela jsi. Nevím, co jsi, ale skutečná Isolda ne."
"Přestaň!" rozkřikla se.
Ruka se s nožem na okamžik oddálila. Byl to jen centimetr, ale Skarphédinn využil možná poslední šanci přežít, prudce se vymrštil a její ruku odstrčil stranou. Než se Isolda stačila vzpamatovat, vytrhl jí nůž.
"Jsi mrtvá. Ty i tvůj malý syn," zopakoval.
"Nemluv tak!" štkala zoufale.
Bránil se jiskřičce soucitu vůči ní, která se v něm probouzela. Napadlo ho použít nůž, ale zaváhal. Nebyla ozbrojená; nezáleželo na tom, zda je či není člověkem. Copak může jednoduše zabít někoho, kdo klečí na zemi a pláče?
Ale skutečně neměla zbraň? Nebylo snad její zbraní vše kolem? Nezraňovala ho a neubíjela každou vteřinu strávenou v tomto neuvěřitelném vězení?
"Tvoje Solveig," vyslovila Isolda ochraptěle. Vzhlédla. V očích se jí zračila nenávist. Vůči komu? Vyděsila ho možnost, že k Solveig. Mohla jí nějak ublížit?
Nebe, původně nádherně modré, se zničehonic začalo zatahovat, rychle a prudce. Oblaka se kupila na sebe, bílá a šedivá, až změnila barvu v temně šedou. Valila se nízko nad Skarphédinnovou hlavou, pochmurná a zlověstná.
Blesk proťal kužel ohraničený temnotou a hromová rána se jím rozlehla hlasitěji než výstřel z děla. Další blesk přízračně ozářil zevnitř celé mračno. Zvedl se vítr.
Ano, měla zbraní více než dost.
Ale Skarphédinn se bouře nebál. Už neměl strach o sebe, jen o Solveig. A to v něm probouzelo vztek a sílu. "Nedokážeš nás zničit!" zakřičel tak, že přehlušil i hřmění. Najednou se cítil silnější a mocnější než kdykoli předtím. Naděje k návratu domů, která v něm předtím doutnala, nyní vzplanula jasným světlem.
Když další blesk udeřil do země pár metrů od něj, nevěnoval mu pozornost.
Pak ale začal dolů klesat nějaký černý stín. Vznášel se a ladně pohyboval, nevydržel na jednom místě. Snášel se k zemi v rychlé spirále.
Mával při tom křídly. Když usedl na zledovatělou krustu země, Skarphédinn poznal, že je to černý čáp. Něco nesl v zobáku. Uzlíček zamotané tmavé látky... Upustil jej, zaskřehotal a zase vzlétl. Zmizel v oblacích.
Skarphédinn cítil, jak ho domnění moci začíná opouštět. Strach se opět hlásil o slovo. Pomalu, opatrně přistupoval k uzlíčku. Krátce pohlédl na Isoldu. Stále klečela na zemi a dívala se na něj. Její černé vlasy vlály ve větru. Byl to podivný, děsivý obraz. Smrtelně bledá žena s havraními vlasy a očima planoucíma nenávistí silnější, než je jakýkoli člověk schopen cítit, klečící na ledové pláni uprostřed zuřící bouře.
Skarphédinn se sklonil k uzlíčku látky a začal jej rozbalovat, ochromený strachem, co v něm najde. Na tmavě hnědé látce byly začernalé skvrny... jako od krve...
Když sundal poslední cíp látky, spatřil mrtvé novorozeně a s křikem zavrávoral dozadu. Byla to holčička, čerstvě narozená, ještě celá od krve, ale mající už bledou barvu smrti. "Ne!" vykřikl Skarphédinn, když dokázal vyslovit celé slovo. "To ne!"
Isolda pomalu vstala. "Jsi jenom můj. Jiná tě mít nebude," zašeptala chraptivě.
"Ne!" Stále se potácel v kruhu kolem novorozeněte.
Bylo mrtvé. A v něm se probudila nenávist, o níž si ještě před chvíli pomyslel, že jí není nikdy schopen. Podíval se na nůž ve své ruce a rozběhl se do chalupy. Isolda se za ním klidně dívala.
Bouře se pomalu tišila.
Když se Skarphédinn znovu vynořil ven, svíral v jedné ruce dítě a v druhé nůž. Malý Svein hlasitě plakal.
Isolda strnula a nevěřícně na ně pohlédla.
To, co se chystal udělat, připadalo Skarphédinnovi odporné a nelidské. Věděl, že především teď by si měl svou lidskost, rozum a cítění udržet a ubránit se tak šílenství. Ale smrtelný hněv byl silnější.
Ve chvíli, kdy Isoldin táhlý výkřik proťal vzduch ve válci, se nůž zanořil do bezmocně se zmítajícího tělíčka.
Skarphédinn je upustil na zem, neschopen uvěřit tomu, čeho se právě dopustil. Motala se mu hlava a udělalo se mu nevolno. Zíral na nehybné nahé dítě ležící na sněhu a ledu s nožem v těle.
Pak se však stalo něco, co ho vyděsilo ještě víc. Ručka dítěte se pohnula a opatrně sáhla na rukojeť nože. Pak malý Svein otevřel oči a pokusil se posadit. Buclatýma dětskýma ručičkama ohmatával ostří, který v něm vězelo.
Isoldin křik a pláč, připomínající spíše vytí, ke Skarphédinnovi doléhaly jako přes tlustou zeď, bublinu oddělující jej od okolního nestvůrného světa. Zoufalství, odpor, zmatek i děs zmizely, aby ho uchránily před zešílením. Instinkty ho otupily k veškerému dění. Nyní hleděl na Sveina i Isoldu bez jakýchkoli pocitů.
Jak nepředvídatelný a krutý byl tento svět, který si vytvořila její šílená mysl!
Její mysl.
Skarphédinn se prudce nadechl a rozhlédl se. Bylo to možné? Samozřejmě. Jiné vysvětlení neexistovalo. Sklonil se a dotknul se zmrzlého stébla trávy. Najednou mu nepřipadalo tak skutečné jako předtím.
"Isoldo," řekl.
S pláčem vzhlédla.
"Musíš odejít. Ne já, ale ty. Nevězni mě dál ve svých představách. Odejdi tam, kde se shledáš se svým skutečným manželem a syny. Ve věčném míru. Nezůstávej na tomto světě, který je jen pro živé. Tady pro tebe existuje jen utrpení. Tam ne." Zadíval se vzhůru.
"Mám tě propustit?" optala se stěží slyšitelně.
"Ano. Pro všechny - mne, tebe i tvého synka - to bude nejlepší."
Isolda jakoby váhavě pohlédla na nebe. "Jaký to bude život? Skonala jsem zde. Můj život tady přece ještě neskončil."
"Ale skončil. Ne v době, kdy by sis přála, ale mnoho dalších lidí muselo náš svět opustit předčasně. Nechat zde své rodiny. Někdy takto odcházely i děti. Jako Svein. Jen tys zůstala."
Skarphédinn se rukou dotýkal pevné stěny z temnoty. Náhle ucítil, jak povoluje a propouští jeho prsty dál. Opřádala je jakási podivná síť z černých tenkých vláken, pavučina z rozpouštějící se temnoty.
Hradba Isoldiny mysli přetrvávající po století, jež toužila uchovat tento kus imaginárního světa jen pro sebe, Sveina a jeho, se hroutila. A on spatřil, jak se obraz chalupy v zimní krajině pomalu, snově rozplývá. Isolda povstala. Havraní vlasy jí vlály kolem hlavy. Naposledy k němu natáhla ruku. Její štíhlé prsty se letmo dotkly jeho, než i ony zmizely ve víru světla a temnoty, chladu a horka.
Okolo Skarphédinna vířil celý její svět, k němuž se upínala po celých sto let, než potkala jeho a nadešel její čas. Čas odejít. Doufal, že dojde pokoje.
Ucítil závan mrazivého vzduchu a pohnul hlavou. Byl zpět ve sněhové bouři. Viděl skoro jen bílo... ale mezi ním prosvítala i tma...
Vánice odcházela. A vír sněhových vloček se stěhoval dál.
Skarphédinn se ocitl zpět u svého rozbitého dostavníku. Náhle jej zaplavila nepopsatelná úleva, vyčerpání i smutek. Klesl na zem chladnou jako smrt.
Když se probral, snažil se přesvědčit sám sebe, že to celé byl jen podivný a děsivý sen. Ale na krku nahmatal řeznou ránu. Neblouznil; bylo to opravdové.
Ale Isolda byla pryč. Snad byl právě on předurčen, aby ji dovedl tam, kam její duše patřila namísto věčného bloudění po pustinách.
Namáhavě vstal a vydal se po kamenité cestě do vesnice.
Cestou potkal další dostavník, který ho vzal s sebou. Byl zachráněn.
Další den už se i s porodní bábou vracel domů. Když spatřil chalupu, tak, jak ji znával a miloval, měl chuť se radostí a úlevou rozplakat.
Když však otevřel dveře, strnul hrůzou.
Na okraji postele seděl velký pták se složenými křídly. Černý čáp. Cosi zaskřehotal a vylétl ven oknem, jež se rozletělo. "Solveig!" vykřikl Skarphédinn a vrhnul se k ní.
Nehýbala se. Zprvu se bál, že je mrtvá. Ale pak se její víčka zachvěla a ona pootevřela oči. "Dítě... včera..."
"Včera?" vydechl. Jímal ho děs.
Solveig roztřesenou rukou ukázala do kouta, kde ležel uzlíček zabalený v tmavé látce.
"Ach bože, Solveig!"
Nevěděl, jak je to možné, ale když si pro něj dokázala přijít i do jeho vlastního světa, zřejmě do něj dovedla proniknout i poté. Své hrozby ještě stačila splnit. Jak krutá jen byla... Jeho dítě! Jeho mrtvá holčička!
Plakal a tisknul ženu k sobě. "Solveig!"
Zašeptala: "Měla... měla se jmenovat Isolda."


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1803

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.