Palantir
oddělovač

Stopař

Literatura > Povídky > Vidoucí 2007 | 08. 08. 2007 20:00:00 | autor: Harv

Stopař Close your eyes and I'll kiss you...
Ááá, Beatles! Ty jsem potřeboval. Člověka vždy potěší, když slyší oblíbenou píseň. A tohle je moje oblíbená. Váže se k události, která se stala už pěkně dávno. Zavřela oči a já ji políbil, přesně jako v té písničce. A pak jsem ji ztratil, jak jinak. Jojo, je v tom trocha nostalgie, ale mohl jsem si za to sám. Samá práce, neustále na cestách. Nemám jí to za zlé, docela ji i chápu, já sám bych chtěl nějaký pevnější vztah, být častěji doma, ale ono to prostě nejde. Co že to vlastně dělám za práci, ptáte se? Možná se neptáte a je vám to úplně jedno, ale já vám to stejně řeknu. Pak vám třeba řeknu i svoje jméno. Tak nejdřív to jméno. Reverend Shelby. Jasně, tohle není pravé jméno, Reverend je přezdívka, kterou mi dali kluci, už na základce, že prý furt něco musím kázat, ne nic náboženského, ale pořád jsem někoho o něčem přesvědčoval. Uchytilo se to, jsem Reverend. A kdo vlastně není. Teď to zaměstnání. Jsem fotograf. Ne, nefotím modelky nebo tak něco, lidi nefotím vůbec, nejsem umělec. Nikdy jsem nebyl. Na to jsem neměl ambice, abych byl uměleckým fotografem. Ale ke svojí práci to nepotřebuji. Pořád asi dost dobře nevíte, co dělám, že? Jsem fotograf realitní kanceláře. Tohle je moje zaměstnání na hlavní pracovní poměr. Tohle zní, hlavní pracovní poměr, ale moc se za tím neskrývá. Moje realitní kancelář je poměrně malá, ale zavedená. Vlastní domy po celé zemi a jelikož má svůj vlastní katalog, potřebuje do něj fotografie. A od toho mají mě. Jezdím po státě, fotografuji nové domy a za to dostávám peníze. Nic moc zábava, ale navíc mi platí benzín i cestovní výdaje, takže v tomhle ohledu si stěžovat nemůžu.
All my loving, oooh, ooh, all my loving I will send to you.
A písnička skončila. Tahle je krátká. Ale Beatles na začátku měli všechny tak dvouminutové. Já jsem jí ale nic takového neposlal. Myslím své první ženě. První a poslední. Že jsem jí neposlal všechnu mojí lásku. Rozvedla se se mnou před třemi roky. Už mě to netrápí, vlastně mě to netrápilo ani předtím, ale když jezdím v noci, mám tendenci přemýšlet a vzpomínat. A tohle je jedna taková noční cesta domů. Jedu z jednoho konce země na druhý. Tohle vážně není zábava. Tak se nějak snažím zabavit. Hudbou. Myšlenkami. Vzpomínkami. Prostě něčím, co pomůže jednomu zabít čas, když si to sám žene, dobře, když tak nějak normálně jede ve svém Golfu - mně to auto stačí - po prázdných dvouproudých silnicích. Už jste taky tak někdy jeli? Před vámi jen tma, kolem silnice žádné lampy, světla vycházejí pouze z reflektorů vašeho vozu. Po stranách les, černý jak jen černá může být, skoro jako byste tam viděli temnotu vesmíru, neproniknutelnou, celistvou, nekonečnou, tajemnou. Nenapadá vás, co se v ní skrývá? Vsadím se, že možná ano. Když jede člověk s někým, nepřijde mu to, ale jak je sám, napadá ho to dost často a někdy je ten pocit skutečně silný. Nejdřív mu třeba na mysl přijde, že by z lesa mohl vyskočit jelen nebo srna nebo tak něco, prostě zvíře, které by mohl srazit anebo se možná sám zabít, kdyby zběsile strhl volant na stranu. Ale z jelena je po několika dalších kilometrech stejným terénem člověk, pak nějaký vrah a následně děsivé bestie, pokud má jeden nějakou představivost. A mně představivost nikdy moc nechyběla. Někdy čekám, že mi na střeše auta přistane větev stromu jako těžká palice a rozmašíruje mě na maděru. Noc vážně není hezký čas. Není na ní nic pěkného. Romantici jsou blázni, pokud v ní vidí něco krásného. Nic takového tam prostě není. Větvoví stromů se groteskně kroutí v pařáty příšer, silnice se vine jako jazyk netvora rovnou do záhuby v jeho chřtánu, světla mého automobilu jsou jen chabé odlesky dne, které dokáží temnotu porazit jen o vlásek. Napadá mě, jaké by to bylo, kdyby světla zhasla. Umřel bych? Byl by to konec? Co bych bez světel dělal? Nevěděl bych kam jedu. Neviděl bych nic. Kdyby se za mnou někdo po silnici přiřítil, ani by si mě nevšiml, dokud by jeho těžký předek nevletěl do kufru mého malého vozu. Raději si to ani nepředstavovat.
I wake up to the sound of music, Mother Mary comes to me speaking words of wisdom, let it be.
Ano, nechat to být, přesně tak. Nechám to být. Nebudu na to myslet. Noc je sice děsivá, ale Marie je tu se mnou a říká, ať to nechám být. Nechám to být. Tady v mém autě nebezpečí nehrozí. Světla přístrojové desky vnitřek osvětlují dostatečně na to, abych se nebál. V autě nic zlého není a od vnějšku mě dělí kov a sklo. A rychlost. Raději trochu přidám. Ne moc, jen malinko. Pro jistotu. Přijde mi, že ten les se přibližuje. Každá zatáčka je pro mě určitým nebezpečím. Co je za ní? Nevím. Ale co když tam je něco zlého, něco hodně špatného? Nevím. Ale zjistím to pokaždé, když zatáčku projedu a tam na mě čeká... Nic. Jen další asfalt, další pruhy, další kus silnice, který se ztrácí v děsivé temnotě noci. Ale ne, nesmím na to myslet. Musím to nechat být. Ještě bych se z toho zbláznil. Ale kdyby proti mně projelo alespoň jedno auto, hned bych se cítil o něco líp. Žádné nejede. Ani jedno. Už asi hodinu. Je to trochu divné, ale není to poprvé, co zažívám něco takového. Je to docela normální. Města jsou zde od sebe poměrně daleko. A vesnice, jimiž projíždím jsou stejně temné jako lesy. Jako města mrtvých. I v nich se může skrývat cokoli. Netušené zlo, stíny, duchové. Začínám blbnout. Chtělo by to něco veselého, nějakou veselou píseň.
Desmond take a trolley to the jewelers store, buys a twenty carat golden ring...
To je ono! To jsem potřeboval! Tahle písnička mi dokáže zvednout náladu. Je taková rozjuchaná. Optimistická. Člověka hned zahřeje u srdce. Ob-la-di, ob-la-da. Paráda. Stíny jsou pryč. Duchové jsou pryč. Ale les je tu pořád... Nechce odejít a pozoruje mě. Proč nemůže okolo projet žádné auto? Alespoň jedno. Mám pocit, jako kdybych byl na tomhle světě sám. Jen já ve svém autě a ty kyklopské stromy všude kolem. Už jen čekám na toho obra, který z nich vyleze a vyhodí můj Golf i se mnou do vzduchu jako lehoučkou hračku. Co bude pak? Rozbíjení. Tříštění. Drcení. Lámání. Bolest. Krev. Temnota? Už bych se jí nikdy nezbavil. Byla by všude kolem mě, byl bych její součástí, pohltila by mě, stal bych se jí. Nesmím na to myslet! Nesmím! Kdybych na to myslel... Co to?! Panebože! Já to věděl! Je to tady! Tohle je můj konec!
Brzdy zaskřípěly.
Golf nezastavil na místě. To ani náhodou. Dobrých deset metrů sedřené gumy zůstalo na drsném asfaltu. Ale nakonec zastavil. Motor se zastavil. Reverend nestačil sešlápnout spojku. Oběma nohama mačkal brzdu. Jak to dokázal, to už v tu chvíli nevěděl. Ale zastavil. Zhruba metr od děsivého monstra, které se po jeho autě sápalo svými pařáty a hodlalo prorazit
okénko u spolujezdce, aby se mohlo vrhnout na řidiče, kterého rozdrásá do krve, vyrve mu oči z důlků a bude s nimi žonglovat jako klaun v cirkuse s pomeranči. Hlavu mu rozmáčkne jako pouťový balónek, jen se neozve rána, ale praskání. Z Reverenda zbudou jen cáry, které možná zůstanou pevně obepnuty bezpečnostním pásem.
Reverend chtěl vykřiknout, ale křik z něj vyšel pouze v podobě vykviknutí. Takhle nějak musí znít nejisté prase. Přestal dýchat. Pouze své vytřeštěné oči upíral na příšeru tam venku, tam v té démonické temnotě. Zhmotnila se odnikud náhle tam byla s tím svým vytrčeným pařátem, který by mu jedním trhnutím mohl urvat hlavu. Pomalu se začala pohybovat. Šla po něm. Reverend chtěl znovu vykřiknout, ale tentokrát výkřik zarazil ještě dříve než prvý.
"Můj Bože," vydechl úlevně. Jako by se znovu narodil. Skoro i viděl božské světlo svítící na jeho hlavu jako na hlavu vyvoleného, vyvoleného člověka, který může dál žít.
"Můj Bože," opakoval a měl chuť se začít smát. Smát se jako blázen, který právě přelezl až příliš nízkou zeď sanatoria a rozeběhl se ulicí plnou překvapených lidí. Smát se jako blázen, který vyskočil z padesátého patra mrakodrapu a netuší, že tam dole ho čeká smrt. Smát se bez zábran a divoce. Hystericky.
Stopař! Byl to jen stopař! ulevilo se i jeho myšlenkám. Jen stopař, žádná pekelná bestie! Blbče jeden! Tak teď se hlavně uklidni, protože ten člověk - je to chlap nebo ženská? - bude chtít určitě svézt. A co ty, vezmeš ho?Nebo ho tu necháš na pospas... Čemu? Prostě na pospas!
Stopař zaťukal na okénko spolujezdce, které Reverend ihned stáhl. "Docela jste mě překvapil. Nikoho jsem na téhle silnici nečekal. Kam chcete jet?"
Mladík. Je to mladík. Sice má dlouhé vlasy, ale ten hlas je mužský. Rozhodně.
"Morsville."
"Jo, to mám po cestě."
Opravdu chci, aby nasedl? Co když to je...
"Tak si nasedněte."
"Díky."
Stopař otevřel dveře spolujezdce.
"To si hoďte na zadní sedadlo."
"Díky", opakoval stopař a svůj batoh umístil na určené místo. Vyjímal se tam jako třetí cestující, jak si Reverend uvědomil pohledem do zpětného zrcátka. Jako cestující, který nemá hlavu, ani ruce a nohy, jen trup. Trochu se při té představě zachvěl.
To už ale stopař zabral sedadlo spolujezdce a zavřel dveře. Reverend nastartoval a pomalu se rozjížděl. Nebylo kam spěchat. Noc byla d
louhá.
Proč jsem vlastně toho stopaře vzal? Nemám to moc ve zvyku. A už vůbec ne v noci! Co když je to nějaký ten vrah nebo násilník, nebo tak? Tihle lidi se určitě potloukají po nocích a čekají přesně na takové chytráky, jako jsem já. Za chvíli mě majzne po hlavě, odtáhne do lesa a tam na mě spáchá nějakou rituální vraždu. Pak si vezme tohle moje starý auto a bude se tvářit jako by nic, jako kdyby bylo celou dobu jeho.
Penny Lane is in my ears and in my eyes...
Tak já tedy Penny Lane neslyším ani nevidím.
Jediné, co vidím, je silnice v temnotě a tenhle podivný chlapík. Co si o něm mám myslet jiného, když takhle stopuje uprostřed noci na silnici, kde nejspíš projede pouze jedno auto za celé století? A navíc to jeho vzezření. Ošoupané džíny, které by potřebovaly notně přeprat, vlasy nemyté nejméně týden, ale možná i měsíc, strniště také aspoň týdenní, skoro se divím, že k tomu všemu nemá maskáčovou bundu. Hodila by se k němu, ale určitě pod tou svojí hnědou, jednobarevnou bundou a vytahaným zeleným svetrem bude mít nějaké triko s potiskem nejspíš nějaké hodně tvrdé metalové skupiny, která ujídá na koncertech hlavy netopýrům, nebo tak něco. A pak těmhle lidem říkejte umělci...
Mám na něj promluvit? Proč sám nic neříká? Má nějaké divné oči. Takové bojácné, ano, jako kdyby se něčeho bál. Čeho asi? Třeba má stejný strach jako já. Třeba se také bojí stínů, noci, temnoty, příšer, samoty... Samoty? Mám strach ze samoty? Ne, to snad... Ale co když...? Mám s ním tedy mluvit? Zavést na něco řeč? Ale jak mám začít? Jistě,
vždyť ani nevím, jak se jmenuje. Zeptám se ho na jméno, to bude ono. Pak se třeba oba nějak rozpovídáme. Je vážně divné, jak je tu ticho. I když tu sedí on, jako bych pořád jel sám. Ano, musím něco říct, takhle to nejde být pořád zticha. Lidi spolu musí mluvit. Komunikace, ta je důležitá. To se říká skoro všude, ne? Komunikace v práci je důležitá, ve škole, mezi partnery. Ta nám chyběla, komunikace. Mně a mojí ženě. Nerozuměli jsme si, neměli jsme si o čem povídat. Jen jsme tak sedávali u televize, ani jeden jsme ani nežbleptli. Nebylo to tak vždy, to jen poslední dobou, myslím před rozvodem. Ale trvalo to skoro půl roku. Bylo to docela dlouho. Jen jsme tak seděli a sledovali televizi. Já byl zticha, ona taky. Stejně jako teď my dva, já a stopař. Nemáme si co říct. Třeba se se mnou taky nechá rozvést. Hahaha. Ne, není to sranda. Ještě jsem si na to asi nezvykl. Chybí mi, i když si to možná nepřiznávám. Hodně mi chybí. Možná jsme si neměli co říct, ale miloval jsem ji. Bylo hezké vracet se domů a vědět, že ona tam bude. Ale poslední dobou, myslím před rozvodem, to už tam nebyla. Vracela se pozdě. Měla milence. Asi jsem to tušil. Ale divte se jí. Manžel nikdy doma, ona sama, nemáme spolu žádné děti, není se čemu divit, že si za mě našla náhradu. Ne, to nebyla náhrada, on byl lepší cena v soutěži, já jen cena útěchy, která nikoho netěšila. Vzpomínám si ještě na doby, kdy se na mě těšila, kdy mě vítala teplou večeří a laskavou náručí, ale nevydrželo to dlouho.
Remember to let her into your heart then you can start to make it better...
Pustil jsem ji do svého srdce, měla dveře otevřené, ale nevyužila toho, zavřela je. Anebo už byly zavřené? Třeba jsem skutečně nebyl dobrý manžel. Moc jsem s ní nemluvil o svých pocitech, vlastně vůbec jsem se moc nesvěřoval. Byl jsem taková uzavřená kniha. A tenhle stopař je můj trest. Co když to vůbec není člověk? Ano. Ne, nejsem paranoidní! Je to naprosto logické. Co by člověk dělal v noci na prázdné silnici uprostřed lesů? Nic. To je naprosto jasné. Nikdo normální by tu neměl co pohledávat. Není pro to žádné vysvětlení. Normální člověk spí někde doma v teple a necourá se po silnicích, kde není vidět na krok. Anebo nejede autem po silnici, kde se dá potkat akorát temnota.
Hey Jude don't make it bad...
Jak se ten stopař asi jmenuje? Jude? Ne, o tom pochybuji. Peter? Ano, mohl by to být Peter, nebo spíš Pete. Ne, Johnny, to by na něj sedělo líp. Něco jako Johnny Found. Nalezenec, který skoro celý život prožil v dětských domovech, z nichž se mu nakonec podařilo utéct, aby se dal na dráhu podivína a možná i maniakálního vraha. Potlouká se po pustých cestách, stopuje blbce, jako jsem já, a pak jim ujídá vnitřnosti. Anebo to vůbec není Johnny, je to něco, co nemá jméno. Rozeklaný jazyk, který se může vymrštit až na přední sklo. Nebo nemá nohy jako mi lidé, třeba má kopyta, ďáblovo dítě. Místo rukou má chapadla... Ne, nemá, to teď vidím. Má pěkně špinavé nehty. Moje žena, bývalá žena, to nesnášela. Dělalo se jí z toho špatně. Teď už je to jedno, ale já si je stejně pečlivě čistím. Ale ten stopař ne. Má tam špíny, že by se má bývalá žena zbláznila. Jančila by jako pominutá. Není to zaschlá krev? Zatraceně je to zaschlá krev! Tak tohle je v háji! Já si do auta nabalil zabijáka! Před několika hodinami těma rukama drásal někomu obličej a teď tady úplně klidně sedí vedle mě. Ani nic neříká, nejspíš promýšlí, jak mě zabít, nebo omráčit. Nějak chytře, abychom se nenabourali, to by mu zkřížilo plány, to je jasné. Musí mě zabít chytře, promyšleně. Třeba má něco v tom batohu, co vypadá jako tělo bez hlavy a končetin. Třeba tohle chce ze mě udělat! A pak mě bude nosit v tom batohu jako trofej. Tělo bez hlavy a končetin. Odporné, bizarní, ale pro něj možná smysl života, dělat si z lidí trofeje.
Anebo také ne. Už vážně blázním. Potřebuji se vyspat. Spánek, ano. Spánek je výtečný lék. Pomáhá na všechny problémy, pokud člověk nemá zlé sny. Ale o mojí ženě už se mi nezdá. Naštěstí. Prvních pár dní poté, co ode mě odešla jsem měl strašné sny. Ale už jsou za mnou. I rozvod je za mnou. Jak se ten stopař asi jmenuje?
"Já jsem Reverend Shelby. Podal bych vám ruku, ale když řídím, tak to raději nebudu riskovat," usmál se Reverend a vypnul přehrávač. Beatles utichli, jako kdyby už se nikdy neměli vrátit. "Jak se jmenujete vy?"
Mladík velice pomalu otáčel hlavu Reverendovým směrem.
Špičáky! Bude mít prodloužené špičáky!
Stopař plakal. Z obou očí se mu kutálely slzy a po tvářích mu stékaly jako kapky deště, truchlivé, smutné, srdcervoucí.
"Todd," odpověděl stopař tklivě.
"Co se děj..."
"Todd. Todd! Tóóóódd!"
"Dobře, Todde! Jen klid!" křičel Reverend a měl skutečně co dělat, aby nezačal panikařit a auto nestrhl z vozovky.
Koho jsem si to sem nacpal?! řval na sebe v duchu. Vždyť je to nějaký pošuk!
"Todd," zopakoval stopař ještě jednou své jméno šeptem.
"Co se děje, Todde?" zeptal se Reverend po chvíli, když si byl trochu jist, že už se mu ruce netřesou tolik, aby dovedl bezpečně ovládat auto. Přemýšlel, jestli má zajet ke krajnici a zastavit, ale z nějakého důvodu to zatím zamítl. Bylo to podvědomé. Nechtěl zastavit
, protože měl pocit, že kdyby zastavil, bylo by to stejné, jako kdyby si sám utáhl smyčku a pověsil se za lustr v pokoji. Měl strach, že kdyby zastavil, Todd ho zabije.
Todd chvíli štkal, hlava mu poskakovala jako při škytavce. Hleděl přímo před sebe, jako kdyby na čelním skle shledal velice zajímavým nějaký flek po rozmáznuté mouše.
Měl bych zajet do myčky, blesklo Reverendovi hlavou.
"Tam v tom lese," odpověděl konečně Todd. Jeho hlas už nebyl takový, jako když prve Reverendovi sděloval, kam by chtěl odvézt. Nyní byl strhaný, zničený, byl to hlas někoho, kdo zažil nespočetné životní útrapy a už se s nimi nedokáže srovnávat, ale také hlas někoho, kdo byl vyděšen k smrti, hlas někoho, kdo se setkal s něčím skutečně příšerným.
Reverend vyčkával. Skoro ani nedutal. Běhal mu mráz po zádech. Todd byl divný. Ale ne svojí vlastní vinou. Něco se mu stalo. Co? Třeba se o tom rozhovoří. Nyní Reverend sledoval mušince na okně a snažil se soustředit pouze na ně. Todd nebude vraždit. Todd byl jen vyděšený. Vyděšený a nemě
l daleko k psychickému i fyzickému zhroucení.
"Tam v lese," opakoval. "Byla tma. Přespat."
Nastala chvíle ticha. Ozývalo se jen jednotvárné hučení motoru. Todd už neštkal. Reverend jakoby ani nedýchal.
"V lese jsem chtěl přespat," pokračoval Todd trhaně. "Byla tma a já chtěl jen přespat."
"Dobře, Todde," snažil se Reverend o klidný tón, ale sám sobě zněl falešně. "Jestli chcete, můžete si zdřímnout teď. Jen se pohodlně opřete a spěte. Jste určitě velice unavený a potřebujete se..."
"Ne!"
"Dobře!"
"Ne," řekl Todd tentokrát tišeji, jako kdyby mu křik najednou vadil.
Reverendovo srdce bušilo jako splašené, jako kdyby mu chtělo proskočit hrudí a zdrhnout někam hodně daleko, někam, kde není žádný šílený Todd, kde nejsou žádné noční můry, které nabývají až příliš skutečných obrysů a až neskutečných rozměrů. Jako by jeho srdce bušilo v rytmu todd-todd, todd-todd. Tenhle večer je rozhodně ten nejšílenější, jaký zažil za celý svůj život, o tom neměl nejmenší pochyb.
Todd-todd, todd-todd.
"Ne, nechci spát," zašeptal To
dd. Reverend ho skoro ani neslyšel, ale v tom tichu, které je v malém prostoru drtilo by byl slyšet jakýkoli zvuk. Pšouk by byl jako exploze, křik byl jako armageddon.
"Bojím se spát."
Mám se ptát, nebo ho nechat mluvit? Co mám sakra dělat?
Víš co by bylo úplně nejlepší?
Ne, co?
Vyhodit ho z auta pryč! Je to magor!
Todd neslyšel nic z krátkého rozhovoru v Reverendově hlavě, a tak dál pokračoval ve svém trhaném a nesouvislém vyprávění.
"Mám strach. Bolí to. Tam v lese. Moc bolí. Tma. Zvuky. Podivné zvuky. Mám strach."
Tak to já taky, kamaráde, ani nevíš, jak moc velký!
Todd-todd, todd-todd.
"Jen jsem chtěl spát. Jen spát. Nic jiného. Tma a zvuky. Křik. Můj křik. Tma. Neviděl jsem to. Neviděl!"
Panebože! Ať už nekřičí!
Todd nekřičel. Už zase tiše šeptal. "Bál jsem se. Tmy a těch zvuků. Bojíte se?"
Todd-todd, todd-todd.
Reverend byl tou otázkou překvapen natolik, že málem zapomněl, že řídí auto, a to se nebezpečně přibližovalo k pravé krajnici. Mlčel, protože se nejdříve potřeboval ujistit, že může odpovědět. Jestli nemá Todd v ruce nějaký nůž, kterým mu stáhne kůži z obličeje. Ne, nic takového Todd nevytáhl. Vlastně se na Reverenda ani nedíval. Zase měl oči upřené na přední sklo. Sledoval silnici jako instruktor v autoškole, který upozorní svého svěřence, co má udělat, když se před nimi objeví nějaká část silnice, kdy je potřeba něco s tím autem zase na chvíli provést. Přibrzdit, vyhodit blinkr, zastavit, cokoli. Ale Todd pravděpodobně žádnou připomínku k Reverendovu řízení neměl.
"Já?" podíval se Reverend na stopaře úkosem, ale ten nijak nepřikývl, nijak nereagoval. "Ano, mám strach. Měl jsem strach, než jsem vás naložil. Tma a samota mě děsí. Jel jsem po té silnici úplně sám a měl jsem velký strach."
"Z čeho?"
Todd-todd, todd-todd.
"Vždyť jsem to říkal. Z tmy a..."
"Ne, z čeho opravdu jste měl strach?"
Reverend chtěl říct, že otázce nerozumí, ale neřekl to. Vlastně rozuměl až moc dobře. Vůbec se nebál tmy ani samoty, bál se toho, že by mu mohl někdo ublížit. Bál se fyzické bolesti. To pro něj představovala monstra v jeho fantazii. Nikdy v jejich spárech neumíral klidnou přirozenou smrtí, umíral v bolestech, v křiku se spoustou krve. Bál se bolesti. Ano, velice se jí bál.
"Z bolesti," odpověděl nakonec.
Todd-todd, todd-todd.
Todd přikývl a v odpověď se mu po levé tváři skutálela jedna další slza, ale tentokrát ji další nenásledovala. Tato byla jediná, ale vydala za celý dlouhý monolog. Řekla tolik, co tisíc slov. Vyjádřila mnoho utrpení a - Reverendovi znovu přejel mráz po zádech - mnoho bolesti.
"V tom lese..." Vypadalo to, že se Todd konečně rozpovídá, ale následovala opět dlouhá pauza, kdy se nic nedělo, jen Reverend obezřetně vedl auto ve svém pruhu. Ale už nevnímal noc. Nevnímal temnotu. Nevnímal běsy skrývající se v lese. Vnímal Todda. A musel si přiznat, že z něj má větší strach, než ze všech monster, která mohla čekat v úkrytu stromů. Todd byl stopař, Reverend ho vůbec neznal, ale přesto na něj z mladíka sálala nějaká hrozba. Netušil jaká, ale o to větší měl strach a obavy. Todd nebyl v pořádku a nedalo se předvídat, co udělá. A navíc, Todd věděl o Reverendových pocitech. Jak to?
Todd-todd, todd-todd.
"V tom lese jsem chtěl jenom přespat. Jsem vandrák."
Jako bych si nevšiml. Nahlas by tuto poznámku Reverend před Toddem nikdy nevyslovil.
"Jen jsem chtěl spát. Rozložil jsem si věci na takovým měkkým mechu. Bylo to příjemný, už jsem dlouho nespal v měkký posteli, tak jsem si to takhle chtěl vynahradit. Ten mech byl sice docela mokrej, ale mám dobrou podložku pod spacák, nepouští vodu. Spalo by se mi tam hezky. N
e jako kdysi doma, ale bylo by to fajn. Naposled jsem spal v takový starý stodole. Bylo tam seno, ale promočený, a divně to tam páchlo. Byly tam krysy. Vlastně jsem skoro ani nespal. Bál jsem se, že mě budou užírat. Byly fakt velký. Ty oči. Ty oči. Byly strašně velký."
Todd-todd, todd-todd.
"Co-cože?" zakoktal se Reverend, protože mu posledních pár vět nedošlo. Ztratil nit a nějak ji nemohl v Toddových slovech objevit.
"Měl strašně velké oči. Ty jeho oči! Byly strašně velké!"
"Nekřič tu!" - todd-todd-todd-todd - nevydržel Reverend a začal také křičet. Rukama svíral volant tak silně, že mu všechny prsty na ruce zbělaly, jako kdyby je někdo omítl a zakryl tak původní barvu. Rty měl tak pevně sevřené, div mu linka úst nezmizela úplně.
"Omlouvám se," šeptl Todd kajícně a na několik dalších minut opět zavládlo ticho.
"Nebyl jsem tam v tom lese sám."
"Já vím, to mi došlo. Kdo tam byl?" Reverend se cítil klidnější. To samé vyzařovalo i z Todda, už neplakal, a i když stále hleděl před sebe, už z něj nesálal strach. Ovšem ona tajemná hrozba nezmizela. Jen byla jaksi potlačena. Možná právě Reverendovým rozkazem.
"Nevím. Byla tma. Nebyl vidět."
"Aha."
"Jen ty oči. Velké oči. Jako oči kočky. Prohlížely si mě. Sledovaly mě. Dlouho. Nemohl jsem jim uniknout. Kdybych se pohnul, dostaly by mě. Bál jsem se."
"Co se stalo, Todde?"
Todd-todd, todd-todd.
"Sledoval mě a pak se začal přibližovat. Nevím, jak vypadal. Tma šla s ním. Nebylo vidět, jak vypadá. Nešlo ho vidět. Jen ty jeho oči. Chtěly mě. Bylo to z nich poznat. Chtěly mi ublížit."
"A ublížily ti, Todde?"
Stopař se otočil na Reverenda. Řekl jen: "Ano."
"Jak ti ublížily, Todde?"
"Civěly na mě. Pořád. Přímo mně do obličeje. Ať jsem se podíval kamkoli, ty oči tam byly! I když jsem já svoje zavřel, byly tam!"
"Co jsi uděl
al, Todde?"
"Vyspal jsem se s tvou ženou, ty hajzle! Spal jsem s ní za tvými zády! A líbilo se jí to, kamaráde! Křičela u toho, jako kdyby to chtěla vyřvat až do nebe! Taková to byla jízda, ty impotente! Na tohle ses ty nikdy nezmohl!"
Todd-todd-todd-todd...
Reverend ječel, když Todd dokončoval poslední věty. Možná ječel jako kdysi jeho žena. Když jekot odezněl, Todd překvapeně hleděl na nůž, který mu trčel z prsou. Vystupoval z nich jako maják za bouře, který se snaží loď držet bezpečně daleko od útesů a dopomoci jí k cestě na pevninu. I tento maják obklopovalo moře. Rudé, husté, nově se rozlévající.
Todd-todd, todd-todd.
Nevím, kdy jsem to auto zastavil, ale vím, že prostě stálo, když jsem tomu parchantovi vrazil nůž do břicha. Spal s mojí ženou, zmetek jeden! To jen on, kdo mi zničil manželství! Tenhle parchant za to mohl! Zničil mi život! Doufám, že ho tahle rána pořádně bolí. Pro jistotu mu v ní tím nožem ještě zakroutím. Je to lovecký nůž. Široký. Jedna strana čepele je ostrá, hladká, jednolitá, druhá vroubkovaná, ale o nic méně nebezpečná. Skvěle trhá svaly. Byl to dárek od mé ženy. Paradoxně. Teď skončil ve vnitřnostech jejího amanta. Papa, kamaráde. Raději ten nůž zarazím ještě o něco hlouběji. Jen si řvi, ty grázle! Neměl jsi spát s mou ženou!
Je zábavné pozorovat, jak z něj pomalu vyprchává život. Jako kdyby dohasínala svíčka. Ale tenhle chlapík není příliš zábavný. Ani se moc nebrání. Jen na mě hloupě civí a ani mi to nechce vrátit. Je pěkně nudný. Á, byl nudný. Moc dlouho mu ten skon netrval. Vážně byl nudný. Teď už zbývá jen uřezat mu nohy, ruce a hlavu a práce bude dokončena. Ale co, nedělám to přece poprvé, ne? Ještě chvíli pojedeme, ať trochu vychladne, nejdřív mu přiškrtím ruce i nohy, u ramen a u pánve, aby z něj pak nestříkalo moc krve, už jsem se poučil, ten první mi zasvinil prvotřídní oblek, který jsem neměl ani týden. Potrpím si na drahé obleky. Je to taková moje malá úchylka. Sice dělám jen fotografa, ale proč bych si i jako fotograf nemohl dopřát pěkný zevnějšek? Líbí se mi na sobě mít něco drahého, přijdu si pak mnohem váženější a důležitější, než ve skutečnosti jsem.
Todd vážně pěkně zapáchá, ale bude ještě víc, až bude tady v tom odporném temném lese uhnívat. Ale zvířata se o něj postarají. Nechají jen zohavenou kostru, ale kdo by se staral o mrtvolu nějakého tuláka?
Konečně, tělo odklizeno, ruce, nohy i hlava v kufru auta. Hezky se tam vyjímají vedle těch hnijících a uhnilých. Jsou čerstvé. Jako nové květiny, které vyrašily na záhonu s plevelem. Rudé růže.
Chtělo by to nějakou hudbu. Je tu ticho, to mě děsí. Nemám rád ticho, když jedu po těchhle prázdných nočních silnicích. Mám strach a cítím se sám. Ta temnota ve mně vzbuzuje obavy. Co když se v těch lesích kolem něco skrývá? Nějaká bestie, co vraždí lidi. Bolestivě, aby neumírali kli
dně, ale těmi nejúděsnějšími způsoby. Potřebuji hudbu. Beatles. Ano, to jsou ti praví.
Oh yeah, I'll tell you something, I think you'll understand...
I want to hold your hand. Tak tuhle mám vážně rád. Vždy si vzpomenu na svojí ženu. Znovu bych chtěl držet její ruku. Svírat ji, cítit teplo vycházející z její dlaně, jemně ji hladit prsty, laskat ji bříšky svých prsů. Ale vlastně proč ne? Vždyť mám její ruku v přihrádce přístrojové desky. Má žena je stále se mnou.
Víceméně.
L>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 1840

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.